• Good Guy
Stylklasika
Datum publikace26. 1. 2019
Počet zobrazení1793×
Hodnocení4.94
Počet komentářů12

Svézt se na vlně

Co ty dva předváděj, je prostě koncert. Chodim kolem nich jak rozhodčí v aréně a vybírám si ten nejlepší pohled. Jsem totálka tvrdej a každý další přejetí nedočkavou rukou hrozí explozí. Ale ještě se nechci udělat. Chci si užívat tohle parádní představení, který mi nachystali Hans a Kire. Nikdy v životě jsem nic podobnýho nezažil. Abych se mohl zblízka dívat, jak si to dva užívaj. Dotýkat se jejich vzrušení a slasti. Nechat se vtahovat do těch nejdráždivějších detailů. Do bubliny nadrženosti. A radosti ze šukání.

Je to tak čistý potěšení, který z nich září, až jsem z toho sám překvapenej. Oba si to užívaj bez předsudků a bez snahy získat nad druhým výhodu. Navzájem se na střídačku píchaj. Teď zrovna Kire Hanse. Pěkný tvrdý přírazy třesou pelestí, jsou už oba zpocený. Hans se mezi honěním snaží Kireho dotýkat na místě vstupu.

„Jo, tohle je hodně dobrý,“ heká Hans, „nepřestávej!“

Kire se usmívá, je v něm spokojenej. Každý zasunutí mu na tváři vykouzlí usměvavou slast.

Mohl bych ho teď krásně strčit Hansovi do pusy a nechat se vykouřit do konce, ale ztratil bych to privilegium „jen se dívat“. Je to unikátní zážitek a chci kluky nechat, ať si i oni užijou svýho diváka.

„Už se udělám,“ řiká Hans. Kire reaguje tvrdým, rychlým finišem. Jsem z toho celej hotovej. Hans cáká, lítá to z něho všema směrama. Jeho řev se rychle mísí s tím Kireho, kterej už to taky neustál a pěkně mu to láduje dovnitř. Je to přesně ten moment, kdy se musím přidat. Svézt se na vlně. Sdílet vyvrcholení. Díky tomuhle úžasnýmu zážitku to jde prakticky samo, stříkám Hansovi na ksicht, čímž asi trochu porušuju pravidlo nevstupování do děje, ale on si o to vyloženě řikal.

 

Padouch a ničitel

„Karin nám řekla, co se děje,“ začíná táta opatrně. No nevim, jestli je nedělní grilování na baráku mejch rodičů ta pravá příležitost rozebírat takový věci, ale budiž. Nějak jsem to už přestal řešit.

„Co ti řekla?“ zajímám se a obracím stejky. Táta pije pivo, máma je někde vzadu s dětma, asi se na mě připravili.

„No naznačovala něco o nějakým tvým poměru,“ našlapuje opatrně kolem, ostatně jako vždycky se vším.

„No dobře a co od tebe očekává? Že mi domluvíš?“

Ani nemusí odpovídat. Jeho pohled je víc než jasnej.

„Co je na tom pravdy?“ slyším sice obavy, ale nezdá se mi, že by byl nějak pohoršenej.

„Jestli ti řekla, že mám dlouhodobej poměr s chlapem, že na to přišla a že se chci rozvést a žít s ním, tak je to pravda.“

Táta dlouho kouká a nic neříká. Pak zase nic neříká a dlouho kouká. Motám se kolem grilu a dávám mu čas.

„Tak co tati? Ohneš mě přes koleno? Vydědíš mě? Připadám ti nechutnej?“

„Jak to chceš vyřešit s dětma?“ ptá se dál a moje otázky ignoruje.

„Asi střídavá péče. Miluju je a postarám se o ně. Všechno jsem jim řekl a zdají se mi s tím v pohodě.“

„Dobře, Eričku, dobře,“ zase se tak dívá. Připadá mi, že chce ještě něco, ale musí najít odvahu. Pak přece jen, když přidržuje talíře, kam dávám hotový maso, ze sebe vysouká: „A s tím mužem… s tím jsi šťastný?“

„Jsem tati, miluju ho,“ neváhám a do očí se mi derou slzy, „promiň, že vás tím Karin obtěžovala, asi ses to měl dozvědět jinak a jindy, promiň.“

„To nic, Eričku, dělej, jak to cítíš.“

„Díky, tati, že mě chápeš,“ pouštím kleště na zem a objímám ho. Je ve svejch rozpacích tak dojemnej.

„Je to pro mě nezvyklá představa, přiznávám. Ale věřím, že víš, co děláš.“

„Dlouho jsem žil ve lži, chci teď věci spravit. Už dál takhle nemůžu,“ sleduju, jak se mu v hlavě honí kdovíco. Zároveň obdivuju ten jeho racionální přístup. Bere to, jak to přichází.

„Vezmi ho teda k nám někdy na oběd,“ dodává.

„Díky, tati,“ jsem dojatej a nemám daleko k hysterickýmu štkaní nad málem připálenejma stejkama, „co řekneš Karin?“

„Že jsi dospělý a je to nakonec tvůj život,“ usmívá se, „ale přijde mi, že tě chce zpátky.“

„Mně to taky tak připadá, ale už to nejde. Připadám si s ní jak ve vězení.“

Z druhé strany zahrady se řítí Matti s velkou mísou, za ním Karin a Amy.

„My máme hlad!“ ječí Matti.

„To máme šikovného tatínka,“ je Karin nezvykle příjemná a přendává do mísy hotový maso.

„To máme,“ pousměju se a s velkým vděkem a pokorou pozoruju tátu.

Je mi to najednou všechno strašně líto. Zrovna teď ten náklaďák pochopení a tuny ohleduplný vstřícnosti na všech stranách způsobujou, že si připadám uprostřed svý rodiny naprosto harmonicky a spokojeně. Vypadá to všechno tak šťastně a v pořádku. Svírá se mi krk a přijde mi, že jsem jen sobecký prase, který kvůli pár chvilkám s chlapem zničí všechno, na čem mu celej život záleželo. Zrovna teď, když to všechno vypadá tak ideálně, do toho chci šlapat a špinit to svou chlípnou podstatou. Pochyby. Přišly tak nečekaně, a přesto se daly čekat. Vím o nich, jsem na ně připravenej, ale stejně se jejich vtíravej hlas nedá umlčet. Hlodaj a narušujou, co už je dávno rozhodnutý. Chtěj mě vrátit z cesty. Namlouvaj mi, že jsem blázen. Padouch a ničitel.

 

„Muselas to řikat našim?“ začínám na zpáteční cestě, hned jak jsme tam našim nechali děti na pár dní.

„Promiň, asi to nebylo moc taktické. Neodhadla jsem to,“ překvapuje mě čím dál víc svou slušností.

„Už je to jedno,“ rezignuju.

„Měla…,“ zadrhává se, „měla bych pro tebe návrh.“

Otáčím se k ní. Je celá jiná. Jako by konečně vzdala ten věčnej boj za všechno.

„Kdybys se mnou zůstal,“ leze z ní pomalu, „tolerovala bych ti schůzky s Fynnem. Nějak bychom se dohodli, jeden večer volný pro tebe, druhý pro mě. Bude to tak lepší pro děti, pro lidi…“

Takovej vývoj jsem nečekal. Muselo pro ni bejt těžký a bolestný dojít k takovýmu návrhu. To čumím teda. Vypadá to lákavě. Všechno zůstane, jak je, jenom zmizí lež. Představuju si sám sebe, jak na mě večer kouká, když se sbalím a půjdu za Fynnem. Představuju si, jak mě pozoruje, když se pak vrátím. A kam bych za ním šel? Do dílny? Na parkoviště? Všechno by vlastně zůstalo stejný jako do teď. Už s ní nechci sdílet jeden prostor. A navíc, je tu ještě jedna věc.

„Díky, Karin, vážím si toho posunu, ale doby, kdy jsem měl zapotřebí bejt tolerovanej, jsou naštěstí pryč. Tohle by nefungovalo.“

„Dobře, myslela jsem si to,“ říká po chvíli netečnýho zírání skrz přední sklo.

„Mrzí mě, že ti komplikuju život, nechal jsem to dojít moc daleko. Ani ty přece se mnou nejsi šťastná, oba potřebujeme novou šanci,“ zní to ode mě jak z telenovely.

„Nechci zůstat sama,“ šeptá. Tak to je ten pravej důvod, proč to všechno podniká. Má strach.

„Karin, ty přece sama už dávno jsi.“ Oba jsme, dochází mi vzápětí.

 

Parkuju před bazénem, Karin chce na spinning. Zastavuju, a jak se automaticky podívám do vedlejšího auta, registruju Willyho. No bezva, zaplavem si spolu, ožívám.

„Hele Willy, plavem spolu,“ komentuju směrem k ní.

„Taky takovej?“ vyzvídá nesměle.

„Ne, tenhle ne,“ šklebím se. Baví mě, jak Karin našlapuje kolem.

Lezu z auta a odchytávám ho. Představuju mu Karin. Kecáme.

„Ale já jdu dneska do posilky,“ hlásí k mýmu velkýmu zklamání.

„Fakt? Nechceš si to rozmyslet?“ přemlouvám ho.

„Ne, ne, dneska mám jiný plány,“ směje se.

„No dobře,“ jsem zklamanej, „ani potom?“

„Nemám kdy, sorry,“ otáčí se za odcházející Karin, „počkej, jdu kousek s tebou.“

 

Kořist na dosah

Cejtim se najednou strašně sám. Pořád všude počítám s Fynnem, ale vlastně nevím, jestli se s ním počítat dá. Už to čekání nemůžu vydržet. Přitom jsem ještě neudělal vůbec nic. Byt nemám a pořád tleju u Hanse. Na druhou stranu se Fynn taky může ozvat sám ne? Proč ho mám věčně nahánět jen já. Jedině, že by mě už nechtěl. Ta představa mě svírá, až se mi dělá zle od žaludku. Polejvá mě horko a v hlavě mi hučí. Co když je fakt konec a jenom já žiju v nějakým bludu? Teoretizuju do noci s Kirem. Namlouvám si, jak to mám zmáknutý a jak dokážu bejt šťastnej sám od sebe, bez Fynna.

Do prdele! Nedokážu to! Potřebuju ho! Potřebuju ho! Jeho dotek, objetí, jeho pusu. Jeho ocas! Je mi najednou tak zle jako už dlouho ne. Zmocňuje se mě naprostá panika a všechno to, o čem jsem si myslel, jak to mám pod kontrolou, se najednou hroutí jak bábovka z písku. Miluju ho! A jestli zůstanu sám, nedám to. V hlavě se mi mele tisíc a jedna myšlenka a nejspíš z toho do deseti minut zešílím. Ještě se pořád můžu vrátit ke Karin. Je spousta možností. Akorát, že dobře mi je jen z jednoho. Já a Fynn. Spolu.

Proč se do hajzlu ještě pořád nevyrovnal s tím, že je prostě teplej? Čeho se furt bojí? Krásnej, velikej a silnej mužskej. Není o nic horší tím, že ho strká jinam než ostatní. A jeho láska! Ta je úplně stejná jako u všech ostatních. A možná častokrát ryzejší a upřímnější než u jinejch. Třeba nemám řešit jeho, ale sebe. To já jsem plnej pochybností a nechávám s sebou mlejt ze strany na stranu. Mám míň fňukat a bejt víc chlap? A proč mám pořád pocit, že jsem míň chlap než jiný mužský? Není to náhodou tím, že si připadám horší, když ho strkám jinam než ostatní? Že si někde dole a hluboko připadám špatnej a méněcennej?

Řach! Před očima se mi na vteřinu tmí. Dupu na brzdu. A vytřeštěně sleduju, jak mi v levým blatníku přistál černej auťák. No to snad ne! Naše pohledy se přes okýnka střetávají. Prohlížíme se a na pozadí se právě vyměňujou tisícovky mimorozumovejch informací. Dochází mi, že jsme se nabourali. A že ten chlap je prostě nádhernej.

„Zbláznil ses, kam čumíš?“ lezu ven a neumím se udržet.

„Kam čumíš ty, já jsem na hlavní,“ nasazuje obranu. Pěknej oblek, drahá kravata, uhrančivý oči.

„Jo? To teda nejsi. Já tudy jezdím asi pět let, takže to vim. Tady je přednost zprava.“

Vrací se zpátky ulicí a já přemejšlím, kdy jsem naposledy viděl někoho s tak sexy chůzí. Mechanicky otevírám kufr a jdu pro trojúhelník. Silnicí se projet dá, můžeme to v klidu sepisovat. Blatník je na vyhození, světlo taky. To je prostě v prdeli! Zrovna teď.

„Moc se omlouvám,“ vrací se mírnej jako beránek, „nedával jsem pozor.“

„To nic,“ usměju se navzdory svýmu vzteku nad dalším problémem, kterej vůbec nemám teď náladu řešit.

„Opravdu se moc omlouvám, je to vážně moje chyba,“ podává mi ruku, „jsem Gary Krosnoff.“

 

„Můžeš mi to tady podepsat?“ strká mi do ruky tužku. Má krásný ruce, silný, s naběhlejma žílama. Jaký ještě naběhlý žíly asi kde jsou?

Odsouvám stranou hrnek s kafem, na který jsme zašli hned, jak jsme si namalovali situaci.

„Můj partner má autodílnu, jestli chceš, podívá se i na tvoje auto,“ dodávám.

Uhrančivý oči bystřej. Ten pohled je plnej chtíče. Nemůžu si pomoc, jiskří to mezi náma fest.

„Tak to má partner štěstí,“ usmívá se Gary.

„Že si umí opravit auto?“

„Ne, že má tak atraktivního přítele,“ otevřeně po mně vyjíždí a dlaní jemně přejíždí po hřbetu mý ruky.

Stojí mi. Prostě v jedný setině vteřiny je tvrdej jako štafetovej kolík. Tenhle týpek je chodící sex.

„On si to asi tolik nemyslí, delší dobu jsme se neviděli.“

„Ale…,“ jiskry v očích lítaj a v jeho „ale“ je najednou úplně všechno. Příležitost. Kořist na dosah. Mrdání.

 

„Není to tady moc útulný,“ jsem úplně poblázněnej vzrušením, když otevírám dveře svýho azylovýho pokoje.

Objímá mě. Líbáme se. Vášnivě, dlouze, hluboce. Voní. Nádherně voní něčím strašně drahým a perfektně vyváženým. Vytahuju mu košili zastrčenou do kalhot a přejíždím po nahým těle. Má husí kůži. Jsme vzrušený, tvrdý a nadržený. Je to spontánní. Vyndavám mu ho z poklopce, naštěstí má dlouhej zip. Klečím a kouřím. Klasická kravaťácká fantazie. Voní mu. Mám ho plnou hubu a chutná… nepopsatelně.

Otáčí si mě, chce mě vojet. Bejt ženská, teču už jenom při čekání, až mi ho tam konečně strčí. Takhle aspoň cejtim, že jsem ve svý nadrženosti lehce k roztažení. Jen mi po ní přejede, vystřeluje mě to do bran rozkoše. Vzdychám a nedočkavě mrskám prdelí. Ať už mi ho tam konečně šoupne! On mě ale naschvál dráždí. Krouží okolo. Napíná mě. Chce, abych prosil. Určitě chce, abych prosil!

„Vraž mi ho tam!“

„Hezky popros,“ prohodí.

No jasně! Vždyť to řikám. Je to hajzl. Dominantní. Nemůžu ani dejchat, jak jsem rozrajcovanej.

„Prosím…,“ šeptám.

A mám ho tam! Sedí naprosto dokonale. Každej jeho příraz mě přivádí do naprostýho šílenství. Řvu. Kroutím se a chci to víc a víc. A on jde až na samou hranici. Mrdací běsnění. Jsem už za hranou, už nemůžu dál. Všechny chtíče už byly naplněný, každá buňka a každej neuron už je nasycenej. Jsem rozpálenej a ušoupanej.

„Už nemůžu,“ hekám.

Garyho to ale nezajímá. Mrdá dál, pelest tříská do zdi, až se celej pokoj třese. Začíná to bolet. Drží mě pevně a nemá dost. Jeho kořen mi natrhává jemnou kůžičku kolem díry. Pálí to.

„Slyšíš, už dost,“ protestuju.

„Vydrž, skautíku,“ nabírá tempo do finiše. Mám pocit, že mě ušuká k smrti. Do očí se mi tlačí slzy. Bolí to. Konečně mě chňape za půlky tak silně, že se mi tam okamžitě udělaj jelita. A s řevem do mě stříká. Nelidský přírazy.

 

Bezbolestnej blábol

Ani jsem se neudělal. Ležím sám ve svým azylovým pokoji. Připadám si jako špína. Nahá šlapka na jedno použití. Na prostěradle krev, směs semene a gelu. Jsem absolutně vyčerpanej. Prdel v jednom ohni. A je mi strašně smutno. A hned nato mám zase vztek. Jsem takovej debil! Co jsem si myslel, že dělám? Tohle má bejt výraz mojí hodnoty? Nechat se vojet jak poslední nádražní coura. Podržet navoněnýmu kravaťákovi. Taky mi to mohlo bejt jasný, že tyhle manažýrci, celej den sevřený v tom oblečení, se všema těma bossama, targetama a challengema, pod tlakem mítinků, trainingů a brain stormingů, pod vším tím rádoby společenským postavením, se pak chovaj jako totální úchylný prasata. Někde tu každodenní šaškárnu a sešňořenost ventilovat musej, že jo.

A já, hovado nadržený mu na to skočím i s navijákem. Únava střídá pocity naprostý prázdnoty. Jsem prostě zoufalec. Potřebuju Fynna. Sahám po telefonu a mám slzy v očích, jen si na něj vzpomenu. Pak slyšim zámek a dveře. Asi přišel Hans. Co tu dělá tak brzo? Dneska nevymetá bary ani nesjíždí seznamky? Hlavně ať sem neleze, nemůže mě takhle vidět.

Dveře mýho pokoje se pomalu otevíraj. Jen co je mezera dost velká, aby se jí protáhla ruka, proniká dovnitř obrovská barevná kytice. Jsem naprosto konsternovanej. Jen ztuhle čekám, co bude dál. Nad kytkou se objevuje hlava. Hansova hlava.

„Překvapení!“ je totálně vytlemenej, „jdu tě požádat o ruku!“

„Ty ses zhulil?“

Leze dovnitř. Když mě vidí, úsměv mizí.

„Co se ti stalo?“

Pak už je to všechno jako sen. Kytku háže na zem. Svlíká se do naha. Leze ke mně do postele. Přikrejvá nás. Tiskne se ke mně. Objímá mě. Drží mi hlavu na svejch prsou. A já se konečně cejtim v bezpečí. Všechno se ve mně obrací a já se dostávám do hysterickýho brekotu. Hans mě hladí a utěšuje. Nechává mě vyřvat. Cejtim jeho teplo a sevření, který hojí utržený rány. Je se mnou tak dlouho, až nakonec usínám. Nepouští mě a zůstává dál, až když se zas proberu.

Nechci se ho pustit a jemu to nevadí. Jeho ruce nesou útěchu, jeho tělo na mým přináší bezpečný a nevinný spojení.

„Proč si přines tu kytku?“ ptám se, když zas přicházím k sobě.

„Chci s tebou chodit.“

„Coo?“ nevěřím. Co mi to tu vykládá?

„Vážně s tebou chci chodit. Už se chci usadit a ty jsi skvělej chlap, Eriku. Každej tě chce.“

„Každej ne,“ vzdychám, „ale děkuju ti, jsi milej.“

„Mám tě moc rád, Eriku. Od tý doby, co tu jsi, se to tady nějak rozsvítilo nebo co. S tebou se doma cejtim jako doma.“

Nevim, co na to mám říct. Slova, který rozehřívaj a hladěj. Oba nás to vzrušuje, těla reagujou, ale necháváme to jen proudit a užíváme si to.

„Děkuju,“ šeptám a naše objetí je pevnější a příjemnější než před tím.

„Co mi na to řekneš?“ ptá se a je v tom slyšet náznak smutku. Tuší mojí odpověď. Vlastně byl úplnej blázínek, když si myslel, že mu odpovím něco jinýho.

„Je tu Fynn, co?“ nečeká, až si připravím nějakej bezbolestnej blábol.

Místo odpovědi mu dávám sladkej, něžnej polibek. Líbáme se. Je v tom tolik jemnosti, pochopení a vzájemnosti. Jsme oba tvrdý, ale jen si naše vzrušení užíváme a necháváme ho proudit mezi náma. Dál to nechce posunout ani jeden z nás. Propletený usínáme.

 

„Kolik chceš vajíček?“ ptá se ráno Hans.

„Čtyři, dík.“

Po noci s ním si připadám jako znovuzrozenej. Jako s někým, kdo tě má rád. A tak dává a nic za to nechce. Jsem za to vděčnej.

„Díky, žes mě podržel. Jsi fakt kámoš.“

„Chci s tebou chodit,“ opakuje a nosí na stůl snad všechno jídlo, co našel v ledničce.

„Právě proto se budu muset odstěhovat,“ odchytnu jeho pohled při pokládání chleba. Vidím smutek a zklamání.

„Nee, prosím zůstaň tady,“ škemrá.

„Nejde to, nemůžu ti dělat planý naděje. Nechci tě trápit. Vrátím se domů. Karin je teď v pohodě a stejská se mi po dětech.“

„Chceš se vrátit ke Karin?“ hláskuje a nechápe.

„Nabídla mi to. Prej jí nevadí, když budu chodit s Fynnem.“

Zmínka o Fynnovi mě přivádí k mobilu. Zprávy čet, ale nic. Tahle jeho komunikace mě přivádí k šílenství.

„Chceš, abych se ti podíval na to auto?“ nabízí se.

„Jasně! Auto.“ A ten čurák, co mi ho pomačkal. Uvědomuju si včerejšek a v břiše dvě obří mraveniště.

„Zastavím se tam odpoledne, chci vidět Fynna. Díky!“

 

Čurák a ledová sprcha

Moje dvě tašky dopadají v předsíni na zem. Připadá mi ale, že přes ten zvuk něco slyším. Nějakej další hlas. Karin telefonuje nebo co? Najednou je ticho. Procházím chodbou, kuchyň je prázdná.

„Karin?“ volám a zároveň otevírám dveře do ložnice. Okamžitě tuhnu jak Ötzi, a jestli jsem ještě nikdy neviděl spadnout někomu čelist, tak se tak právě děje mně. Vedle Karin, na mý posteli leží chlap. A pobaveně se zubí.

„Nazdar Eriku, jak se vede?“

Willy! Podlamujou se mi kolena a jdu do dřepu. Zádama se opírám o futra. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

„Tak tebe bych tady nečekal,“ soukám ze sebe. Willy se dál tlemí a já zírám na chlapa, kterýho jsem chtěl a kterýho jsem nedostal, jak se válí v mý posteli s mou ženou. Naplno mi dochází, že hra skončila. Naše manželství skončilo.

„Promiň, Eriku, nevěděla jsem, že přijdeš,“ tváří se trochu provinile, ale taky trochu poťouchle. Slaví triumf! Prostě mi to nandala.

„Dáte si kafe?“ zvedám se a mířím k lince.

 

Willy se pořád tlemí a Karin je nějaká vláčná. Uvolněná, všechno z ní spadlo. Asi je dobrej, řikám si v duchu a děsně žárlím. Naprosto strašně žárlím. Nejradši bych ho na místě zbil do kostky. Takovej krásnej chlap! Uvědomuju si jasně, že moje ješitnost právě dostává parádně na prdel.

„Co ty tašky? Chceš si vyprat?“ ptá se Karin, když jde kolem.

„Vrátil jsem se. Chci využít tvou nabídku, jak jsme o tom mluvili v autě.“

Karin je překvapená. Těká očima ze mě na Willyho a zpátky. Co se zase děje?

„No ale… jak bych ti to…,“ kroutí se jak žížala, „už to neplatí, promiň. Myslím, že bude lepší, když se odstěhuješ.“

„Aha,“ ledová sprcha, právě puštěná na maximum, skrápí moji splihlou postavu. Schlíplou a komickou. Moje vlastní skutky mě právě dohnaly a v odpovědí na akce přicházejí reakce. Tak jo, jen do mě, kopněte si do mrtvoly. Ještě a víc! Snesu všechno. Jen dál, bez obav.

„Co je novýho?“ konverzuje Willy v mý kuchyni nad mým kafem a mlsně pozoruje mou ženu.

„Celkem nic, jen mě včera naboural nějakej čurák,“ pokouším se o ironii.

„Ajajaj a hodně?“

„No tak na pár tisíc to určitě vyjde. Uvidíme, jak se bude mít k placení,“ tváří se mi prožene sotva znatelná hořkost.

„Vezmi si moje auto, já ho teď nepotřebuju,“ nabízí se Karin.

„Díky, uvidím. Možná mi daj v servisu náhradní, jestli budou mít něco volnýho.“

„A samozřejmě tu zůstaň, než si něco najdeš,“ dodává.

„Kdy si zaplavem?“ přidává se Willy do diskuze.

„Nemám na to teď ani pomyšlení,“ odpovídám. A s tebou už vůbec ne!

 

Hypnotizuju telefon. V duchu zoufale volám Fynna. To se celej svět proti mě spiknul? Vždycky udělám krok dopředu a dva zpátky. Nejradši bych někomu rozbil hubu. Píšu Fynnovi zprávu, kolikátou už? Další z řady „nenápadnejch“ zpráv. Abych nebyl za stíhačku a závisláka. Abych nevypadal jako zamilovanej idiot. Tak místo „Kde jsi, Fynne, strašně moc tě potřebuju!“ píšu „Jak to jde?“ a debilní smajlíky. Místo „Stejská se mi po tobě tak, že z toho asi umřu.“ ťukám „Co se dneska vidět?“ A debilní smajlíky. A místo „Chci se s tebou mazlit až do rána.“ se na displeji objevuje debilní smajlík.

Jsem nebetyčnej pitomec! Vždyť on vůbec neví, co prožívám, co se ve mně odehrává, co cejtim. Jak pak po něm můžu chtít, aby se mnou něco prožíval, když mu vůbec nedávám znát, co se ve mně děje? Vždyť já v tý lži žiju i před nim. A pak čekám na zázraky, romantický gesta a kdovíco. A divím se, že marně! Chvíli se dívám do prázdnýho textovýho okýnka a pomalu, písmeno za písmenem píšu: „Kde jsi, strašně moc tě potřebuju.“

Na dvě hrdličky v kuchyni, který by nejradši zalezli zpátky do postele, ale je jim to přede mnou blbý, už nemám vůbec náladu. Omlouvám se pro pracovní vytíženost a vyklízím pole.

 

Retro jízdy

„Fynn tady neni,“ hlásí Hans.

„A kde je?“ jsem zklamanej.

„Nevíme, prej musí něco vyřídit,“ tvrdí Hans, ale něco mi to na tom nehraje. Připadá mi, že kecá.

„Máš tu pro mě nějaký auto?“

„Jen tohodle golfa,“ směje se Hans.

„Mám jezdit v golfu?“ protáčím panenky. To je jak za studentskejch let. Měl jsem takovýho zelenýho. Co já se s ním navyváděl! No dobře, trochu nostalgie neuškodí. Budu teď pár dní za chudýho.

„Uvidíme se odpoledne, zavolám,“ vyskočí na displeji konečně. Zpráva od Fynna.

Obcházím golfa a chytám se za hlavu. To jsem to dopracoval!

„Svezeš mě?“

Podívám se za hlasem přes střechu a tam Kireho hezký oči.

„Tys tady chyběl! Kde se tu zas bereš?“

„Prej tady pořádáš nějaký retro jízdy, tak se hlásím,“ vytlemenej jako vždycky.

„Vole!“

 

Sedíme na lavičce v parku nad městem. Sundavám si tričko, abych se trochu opálil.

„Tady jsme se potkali poprvé, co?“ vzpomínám na první hezký jarní teplý odpoledne.

„Myslíš?“ nadhodí Kire.

„Počkej, nech si zas ty tvoje otázky,“ vytáčí mě už zase tou svou sebejistotou.

„Jsem přece s tebou celou dobu. Kdykoliv potřebuješ, mluvíš se mnou,“ vypráví tajnosnubně, „ještě ti to nedošlo?“

Co to vykládá? Jak jako „kdykoliv potřebuju“?

„Nerozumím ti,“ jsem nasranej, „můžeš mi to říct nějak normálně?“

„Probůh, Eriku, přemejšlej trochu,“ dívá se mi upřeně do očí, „já jsem ty. Jsem tvoje lepší já. To, kterým v hloubi duše jsi, ale kterým se jen bojíš stát, i když po tom toužíš.“

„Coo?“

„Jsem ta tvoje část, která zná cestu. Každej někoho takovýho máme v sobě. Jen se s ním málo bavíme.“

„No do prdele, já tomu vůbec nerozumim!“

„Nic nechápeš? Jsem KIRE! Otoč si ta písmena, a co dostaneš, ERIKu??“

Otvírám hubu dokořán a mozek se začíná přehřejvat. Ale postupně mi to spíná.

„Jo tak proto se tak záhadně objevuješ a nečekaně mizíš? Proto nemám dodneška tvoje číslo? Proto mám pocit, že mě znáš líp než já sám?“

„Přesně tak,“ usmívá se a nastavuje tvář sluníčku, „jsem tady, aby ses na svý cestě životem neztratil.“

 

Srdce v nouzovým režimu

Volá Fynn. Konečně! Zní nějak divně, ale chce se sejít. Za hodinu. Na rohu Raamstieg a Birkenhöhe. Kde to vůbec je? Snažím se z něj ještě něco vymámit, ale tvrdí, že musí končit.

„Fynn. A je nějakej divnej,“ otáčím se na Kireho, ale místo na lavičce je prázdný.

„No skvělý, tak teď si zmizíš, když je tu taková krize!“

V hlavě se mi mele všechno možný. A jak si skládám události všech těch dnů, vývoj s Karin a Willym, pak ten hnus s Garym a Hansovu pomoc, přicházím na to, že se schyluje k něčemu, co mi zasadí poslední ránu. Fynn se se mnou chce rozejít. Došel k tomu, že mi nechce komplikovat život. I to by byl důkaz jeho lásky. Jen nevím, jestli zrovna na ten čekám.

Zahaluju se do smutku a moje oči přestávaj vnímat všechno hezký kolem mě. Možná už někoho má. Někdo, kdo mě nahradí při dobrodružstvích po autech a parkovištích. Někdo, komu nebude vadit jeho manželství. Nakonec já jsem mu dal nůž na krk. Teď hned se rozejdi, nebo se rozhodni, co dál. Asi se rozhod, že tahle agónie nemá řešení. V krku mám knedlík, žaludek se svírá, srdce v nouzovým režimu.

Přece bez něho nemůžu žít. I kdybych si to nakrásně pořád namlouval, že jo. Nikoho jinýho nechci. Pomalu se plazím ke golfu, dalšímu důkazu toho, jak to se mnou jde z kopce. Sem skoro bezdomovec, nemám auto ani chlapa. Umřu sám, zapšklej, zahořklej a nevyšukanej.

„A není právě tohle důkaz pravý lásky?“ slyším na pozadí, co by asi řekl Kire, „nechat toho druhýho jít, když tak bude šťastnější?“

No jo no. Jestli bude šťastnější beze mě než se mnou… Vlhnou mi oči, tu představu nedávám. Udělal bych přece všechno na světě, aby byl se mnou šťastnej!

„A právě to je ten průser,“ slyším Kireho hlas, „jakmile to „všechno na světě“ jde proti tobě a proti tvejm potřebám, je to začátek konce. Láska je odpověď, Eriku. V první řadě se musíš s láskou chovat k sobě.“

 

Stojim na tom debilním rohu jako bejk na porážku. Přijel jsem si pro rozsudek, už o tom nepochybuju. Ale jsem připravenej nést svůj osud hrdě, s hlavou vztyčenou! Skutečně?

Fynn má zpoždění, jeho auto nikde, píšu mu.

„Už jdu,“ odpovídá hned.

Koukám kolem sebe, hlavu si můžu vykroutit, ale nikde nikdo. Akorát někdo otevírá branku u baráku, co před ním stojím, jak vocas.

„Ahoj Eriku,“ culí se na mě Fynn, oči rozzářený jak světýlka na vánočním stromku, „pojď dál.“

Ty jeho oči jsou neuvěřitelný, ještě nikdy jsem ho takhle neviděl.

„Co se děje?“ soukám ze sebe, nechápu nic.

„Jen pojď,“ bere mě za ruku. Na dvoře za vratama stojí jeho auto.

Dveře do baráku jsou otevřený. Vede mě dovnitř, pořád za tu ruku.

„Vítej doma,“ objímá mě hned ve vstupní hale. Naše pusy se spojujou v nekonečnou sérii polibků. Líbáme se jako snad nikdy. A mně okamžitě dochází, že to je ta pravá pusa od pravýho chlapa. Od toho mýho. Co mě miluje.

„Pronajmul jsem to zatím na rok, nevěděl jsem, jestli se ti tu bude líbit,“ říká a já si to musím překládat, protože mám najednou pocit, že nemluví německy.

„Pronajmul jsi pro mě dům?“ rozhlížím se kolem, ale nechci se od něho hnout na krok.

„Ne, miláčku,“ zvážní, „pronajmul jsem ho pro nás.“

A pak, jako ve snách, pozoruju Fynna, jak jde k autu a otevírá kufr. Na dvorek skládá krabice, pytle a tašky.

„Pomůžeš mi?“ směje se a je v tom rošťácká poťouchlost.

 

Dotek universa (EPILOG)

Přijíždím domů. Automatický vrata se otevírají, ale nějak drhnou, bude to chtít promazat. Fynnovo auto je už pod přístřeškem. Mám radost, že je doma dřív. Vystupuju a nedočkavě vcházím do domu. Před televizí není. Že by v kuchyni?

„Ahoj miláčku,“ slyším dřív, než se stihnu rozkoukat. Fynn stojí u sporáku, něco tu voní.

„Ty vaříš?“ divím se a jdu se s ním pomuchlovat. Objímám ho a pokládám hlavu na rameno, tolik mi celej den chyběl.

„Chtěl jsem, abysme už nic nemuseli. Uděláme si odpočinkovej večer,“ oznamuje mi a jeho oči svítí.

„To zní skvěle,“ jdu si nalejt trochu vína z lahve, kterou si k vaření před tím otevřel.

Sedíme venku na terase, je teplo, sluníčko ještě nezapadlo.

„Povedlo se ti to,“ chválím Fynna a vidličkou namotávám z talíře poslední špagety.

Povídáme si. Je teplo, můžeme tu sedět, jak dlouho budem chtít. On se ale zvedá a jde ke mně. Kleká si před moje křesílko, hlavu pokládá do klína. Hladím ho jemně po vlasech.

„Jsem s tebou strašně rád,“ hučí někam mezi šortky a mý břicho.

Po těch slovech se mi po celým těle rozlejvá blaženost nejvyšší. Beru do dlaní jeho hlavu a obličej směruju k sobě. Dívám se do jeho nádhernejch očí s rozněžnělým pohledem a štěstí ze mě cáká na metry daleko.

„Miluju tě,“ šeptám.

„Já tebe taky…“

Tvrdne mi z toho. Fynn to hned zaznamenává. Otírá se o něj přes látku obličejem a vychutnává si, jak se probouzí k životu. Když je tvrdej jak stanovej kolík, poťouchle se na mě ušklíbne a dráždí ho pusou. Opírám se a hlavu zakláním dozadu. Prohýbám se v bedrech a jdu mu vstříc. Chci to. On chápe, že mám náladu si bez námahy užít. Osvobodí mě z těsnýho sevření šortek, který už stihly na pár místech zvlhnout. Nedočkavě jdu vstříc jeho rtům a netrpělivě ho vystrkuju, abych už konečně ucejtil první dotek jeho jazyka. Pak už mizím v hloubce jeho pusy. Slast mnou prostupuje a vypíná úplně všechno okolo. Vnímám jenom jeho citlivý doteky a dráždění. Baví ho mi dělat dobře, užívá si to. Jsem v elektrizujícím napětí, nechci, aby to skončilo, ale zároveň už vím, že to musí ven. Fynn zrychluje a pomáhá mi rukou. Jde to na mě a chci, aby to bylo to nejkrásnější stříkání, který jsem kdy zažil. Je to síla! Nemůžu se už ani nadechnout a čekám na rozhodující vteřinu, která odstartuje explozi mužskýho arzenálu a s ní dotek universa.

S láskou Good Guy, leden 2019

Věnováno mýmu milovanýmu Jiříkovi.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)

Komentáře  

0 #12 ŠpičkaRon 2019-02-25 11:04
K týhle sérii se pořád vracím. Podle mě absolutní TOP! :-)
Citovat
+2 #11 Odp.: Láska je odpověď – část 5Tom456 2019-01-31 13:18
Good Guy: Ale ne...zas tak smutny konec to neni. Zenu miluji, bez deti bych si nedokazal predstavit zivot. Obcas si musim uzit s chlapem. Stoji mi s zenskou i s chlapem. Rozvadet se nehodlam, vsichni jsou spokojeni. Me to vyhovuje. Ale to by vsechno bylo na dlouhe povidani.
Citovat
+1 #10 OMG!Good Guy 2019-01-31 07:28
Cituji Tom456:
Good Guy: ...a ani není moc času na psaní. Když mě neotravuje manželka, tak se mi motají všude kolem děcka. Někdy není čas ani na to potupné vyhonění na hajzlu :lol:

Ha ha, no to jsou smutný konce ...
Citovat
+4 #9 Odp.: Láska je odpověď – část 5zmetek 2019-01-30 21:24
Cituji Tom456:
Good Guy: Zážitky by byly...psát by rozhodně bylo o čem :lol: Ale číst by se to nedalo; nemám ten psací talent. A ne, nepřesvědčujte mě, fakt ho nemám :sigh:

Ještě před rokem jsem to bral tak, že nemám žádnej talent na psaní, ale zkusil jsem to a začal jsem. Podle ohlasů to asi fakt jde. Zkus to, stojí to za to. A pokud Ti někdo nabízí, že Ti pomůže se psaním ( a navíc GG!), tak neváhej. Je to trochu psychoterapie, problém je jen v tom, že když to jde, stává se z toho trochu závislost. Ale mně furt nepřijde špatná... :-)
Citovat
0 #8 Odp.: Láska je odpověď – část 5Tom456 2019-01-30 20:16
Good Guy: ...a ani není moc času na psaní. Když mě neotravuje manželka, tak se mi motají všude kolem děcka. Někdy není čas ani na to potupné vyhonění na hajzlu :lol:
Citovat
+4 #7 BlbostGood Guy 2019-01-30 06:29
Tom456: Blbost. Psací talent nepotřebuješ. Nabízím ti, že ti povídku přečtu a upravím, aby se dala publikovat.
Citovat
+1 #6 Odp.: Láska je odpověď – část 5Tom456 2019-01-29 22:48
Good Guy: Zážitky by byly...psát by rozhodně bylo o čem :lol: Ale číst by se to nedalo; nemám ten psací talent. A ne, nepřesvědčujte mě, fakt ho nemám :sigh:
Citovat
+6 #5 Bezva!Good Guy 2019-01-29 05:54
Bezva mít takové čtenářstvo! Děkuji. Tome456: co takhle zkusit napsat něco sám? Pár zážitků jistě máš ;-)
Citovat
+5 #4 A do prčic...maf 2019-01-29 00:10
... tohle je setsakramentsky dobrá povídka!!! Až mi z toho spadla čelist...
Citovat
+7 #3 Odp.: Láska je odpověď – část 5Tom456 2019-01-28 20:57
VÝZVA: Více povídek na téma "dvojí život"? Prosíííííííím...pište někdo. Nemusí to být tak excelentní jako od Good Guy, ale to téma lze přece použít častěji...
Citovat
+10 #2 Odp.: Láska je odpověď – část 5Tom456 2019-01-26 23:24
Za mě povídka desetiletí :)
Citovat
+7 #1 Odp.: Láska je odpověď – část 5zmetek 2019-01-26 19:04
Nádherná pohádka, moc se mi líbila! :-) A k tomu šťastný konec...
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 104 hostů a žádný člen