Will nemohl celou noc spát a stále přemýšlel nad tím, co mu Derek řekl o tom spojení. Navíc tu byl ten hlas, který Will slyšel už dvakrát za jediný večer, co zde byli. Zdálo se, že už asi začíná bláznit z toho, co všechno se děje, když v tom se ponořil do říše snů.

Další den ráno Will vstal a jako obvykle zamířil do koupelny, kde vykonal veškeré své hygienické potřeby.

Oblékl se, a ačkoliv si to nechtěl připustit, vystrojil se kvůli tomu setkání do svého nejoblíbenějšího oblečení – do obyčejného černého trika a černých džínů. Will už od malička miloval uhlově černou barvu, až se jeho matka pozastavovala nad tím, jestli z něj nebude emo. Ovšem to ho nikdy nelákalo. Měl rád prostě jenom černé věci, neboť mu přišly velmi elegantní a slušivé.

Zamyslel se nad tím, jak se včera všichni přenesli do jídelny, a chtěl to vyzkoušet taky. Vždy se mu to povedlo jen při zkouškách a nebezpečných situacích, ale jinak v tom nebyl moc dobře vycvičen. Začal celý hořet, zavřel oči a představil si jídelnu.

Když otevřel oči, pořád před sebou viděl svou ohnivou postel s nebesy. Hned po prvním pokusu to vzdal a vydal se pěkně po svých do jídelny. Cestu po včerejšku znal jako svoje staré záplatované boty.

Po chvilce už sahal na kliku od kuchyně, když opět uslyšel ten samý hlas jako včera. Dříve či později chlapec zemře – zemřee – a všichni budou žít v míru! Spustil svou ruku podél těla a chtěl se vydat ke zdroji, který se zdál být na levé straně paláce, avšak než se stačil rozpohybovat, dveře se otevřely a v nich stál Noah.

„No to je dost, že jdeš! Akorát jsem tě šel vzbudit!“ vyhrkl na něj, vzal ho za zápěstí a vtáhl ho dovnitř. Will byl stále zmatený z toho hlasu a všichni si všimli, že s ním je něco v nepořádku.

„Děje se něco?“ zeptala se Selma.

„Ale – ale nic,“ zakoktal a rozhlédl se po kuchyni. U stolu stála Selma společně s Bellou a Claudií. U linky si všiml zamyšleného Dereka a vedle něj Aidena. Noah se okamžitě přidal ke svým bratrům a uchopil svůj hrnek, ze kterého se kouřilo.

„Pokud se na to necítíš, tak tam nechoď!“ řekl starostlivě Aiden a v jeho očích se mihl záblesk naděje, že to nakonec Will odvolá.

„Ne, je mi fajn!“ řekl a přidal se k ženám ke stolu.

„Támhle na lince máš čaj a toastový chleba s azonkou,“ řekla Bella a Will se zarazil.

„Azonkou?“ zeptal se, jelikož nevěděl, co to je.

„Je to nutella, akorát tady se tomu říká jinak,“ ozval se Noah od linky a prstem ukazoval na jeho snídani.

Will se tedy přidal k bratrům a do jedné ruky uchopil hrnek s čajem a do druhé toastový chléb. Zakousl se do něj a cítil, že jeho pusa právě pocítila ráj. Azonka byla mnohem lepší než nutella, kterou Will znal, a tak se nemohl nabažit té skvělé chuti, že chléb měl ani ne za minutu v sobě.

„Takže všechno potřebný je připravený a navíc už je půl dvanácté, tak bychom měli začít!“ namítla Claudie a podívala se na Selmu, která jen kývla.

Derek i Will přistoupili blíž a netrpělivě čekali, co se bude dít. Selma si stoupla blízko k Willovi a začala mluvit v tom podivném jazyce. To samé udělala Claudie, i když s nechutí, když si stoupla před Dereka. Zničehonic se kolem nich začal vytvářet velký kruh z kouře. Najednou se ten kruh začal zmenšovat a Will si připadal, jako kdyby se začala zmenšovat místnost. Otočil se na Dereka, který zničehonic začal křičet. Nejspíš trpěl klaustrofobií, neboť stařena jen kývla na Claudii, ať dál pokračuje.

Kouř se najednou přenesl do Willa a ten se cítil, jako kdyby na sobě měl velmi těžké brnění, ale ten pocit hned přestal, když Selma přestala mluvit.

„To už jsme jako ochránění?“ zeptal se Derek, který měl krokodýlí slzy na tváři.

„U tebe musí ještě Bella provést maskovací kouzlo!“ řekla Claudie striktně a Bella se hned přesunula k Derekovi, kterému utřela slzy z tváří.

Will se podíval na Selmu a chtěl se jí zeptat, proč Derek brečel, ale ona, aniž by Will vyslovil svou otázku nahlas, šeptla, že opravdu trpí klaustrofobií. Během toho se Derek začal vytrácet z povrchu zemského, až nakonec nezbyl jen náznak, že by tam stál.

Noah, Aiden a Will koukali s otevřenou pusou. Bella u toho nevydala ani jednu hlásku, jen upírala zrak na to jedno místo, kde ještě před chvílí stál Derek.

„Tak co? Vyšlo to?“ zazněl místností netrpělivý Derekův hlas.

„Je to perfektní!“ vyjekl Will nadšením. „Holky, jste úžasný!“ řekl a Joey se v tu chvíli podíval na Willa, jako kdyby mu měl okamžitě ublížit. „Ty taky, Joey!“ dodal, když si všiml chlapcova výrazu, a začal hledat Dereka.

„Už bychom měli jít!“ sykl Derek a Will se otočil na hodiny. Nemohl uvěřit, že celý proces trval tak dlouho, když se mu to zdálo jako pětiminutová záležitost.

„Jasný, ale kde jsi?“ zeptal se Will, načež ucítil, jak ho někdo pevně chytá za ruku. Will si okamžitě vzpomněl na včerejší večer, když Dereka chytil oběma rukama.

„Dávejte na sebe pozor!“ řekla stařena a Will stále cítil na své ruce Derekův teplý dotek, který stále sílil.

Kolem nich najednou začal sílit vítr, až se proměnil v pořádné tornádo. Všechna Willova práce s vlasy přišla vniveč, neboť vlasy mu skákaly z jedné strany na druhou. Navíc cítil obrovský tlak, který mu bil do tváře. Will pro jistotu zavřel oči, neboť měl pocit, že mu je ten vítr za chvíli vytrhne z důlků.

Zničehonic vítr ustal a Will otevřel oči. Nacházeli se před chatrčí a Will si oddechl, že přenášení vůbec přežil. Urovnal si vlasy a stále cítil Derekovu ruku na své.

„Dereku, pusť mě!“ špitl na něj a najednou ten teplý dotek zmizel.

Will vstoupil dovnitř a rozhlížel se kolem sebe, jenže nikoho neviděl. Šel se podívat do kuchyňky, která byla také prázdná. Všude byl jen obrovský nepořádek. Zamířil o pokoj dál, ale ani v něm nikdo nebyl. Šel tedy zpět do obývacího pokoje a div ho netrefilo.

V křesle se najednou objevil bledý chlapec s obrovskou namodralou modřinou na tváři. Tvářil se velmi překvapeně a zároveň přívětivě. Jeho blonďaté vlasy už nebyly tak ulízané jako si pamatoval z bálu, nýbrž rozcuchané, až by ho Will málem nepoznal.

„Takže jsi tady,“ vstal z křesla a stál naproti Willovi, který se tvářil velmi sebevědomě a sebejistě.

„No, to jsem, pokud jsi ještě nepřišel o oči!“ vyjel Will rázně a striktně.

„A jak jste se rozhodli?“ zeptal se Gavin a Will cítil Derekův dech blízko u svého krku, což ho na chviličku rozhodilo a on se zarazil.

„Přijímáme tvou nabídku!“ probral se Will, avšak jeho tón už nebyl tak rázný. „Takže, co pro nás máš za info?“

„Hohoho,“ pronesl a úšklebek na jeho tváři prozradil, že něco ví, ale něco za to chce. „Ne tak rychle, něco za něco!“

„Co bys chtěl?“ zeptal se Will a stále cítil Derekův dech na svém krku.

„Abys příště přišel sám!“ usedl Gavin do křesla a mávl rukou. V tu chvíli se Will otočil a uviděl Dereka, který měl ještě zuřivější výraz, než včera před večeří. „Myslíte si, že mě můžete oklamat maskovacím kouzlem?“ zeptal se a začal se neskutečně hihňat.

„Fajn, takže plánuješ nějaké příště?“ zeptal se Will, neboť vycítil, že je Gavin velmi nebezpečný v tuto chvíli.

„Samozřejmě, ale nemám na tebe věčně čas!“ pronesl velmi rázně.

„To ani já na tebe!“ odsekl ho Will, vedle kterého se právě postavil Derek.

„Zítra v šest ráno opět tady, a pokud s tebou někdo přijde, přivolám Felixe!“ řekl Gavin a v tu chvíli po něm zbyl jen kouř.

Will se otočil na Dereka, který stále zíral na místo, kde ještě před chvílí seděl Gavin. Will Dereka obešel a otevřel dveře. Podíval se do stran a hledal nejbližší cestu k paláci. Když našel cestičku, která vedla do kopce přímo k obrovskému paláci, kterému slunce dodávalo správnou ohnivou barvu.

Derek se rychle rozeběhl za ním. „Proč jdeš pěšky?“ zeptal se nechápavě.

„Jednou si to tu musím prochodit!“ odpověděl napruženě, neboť měl vztek na Gavina. Byl pěkně prohnaný a chytrý a to Willa štvalo nejvíc.

Derek k němu přiběhl úplně zpocený, načež si z čela setřel kapky potu. Slunce pařilo o sto šest a zrovna jim to tu cestu do kopce nijak neusnadňovalo. Will se rozhlížel po krajině, která ho uklidňovala. Všude byl slyšet zpěv ptáků, načež se před Willa a Dereka posadil obrovský načervenalý pták. Mohl mít rozměry vyspělého jezevčíka. Will se na něj díval a nemohl ho nikam zařadit a Derek to samé.

„To není možné!“ vyjekl Will, když si uvědomil, co za zvláštní úkaz před nimi sedí.

„Co je?“ zeptal se Derek vyplašeně, načež si Will sedl na „bobek“ přímo před toho ptáka a opatrně ho pohladil. Pták byl přívětivý a Willův dotek na něj měl velice zvláštní účinky.

„Tohle je fénix!“ otočil se na Dereka, který si sundával triko, neboť mu bylo obrovské teplo.

„A?“ vyhrkl ze sebe Derek a otíral se trikem. Will, ačkoliv se snažil to zakrýt, byl z jeho těla v rozpacích a nemohl ze sebe chvíli vyloudit ani hlásku.

„Ma – mají být – být vymřelí,“ zakoktával se a stále si prohlížel Derekovo dokonale vypracované tělo. Derek si toho všiml a docela se mu líbilo, když viděl Willa v rozpacích, a tak jen dál dělal, jakože se baví o tom ptákovi.

„Počkat, počkat. Když mají být vymřelí, tak co tenhle tady dělá?“ zeptal se a přestal si tělo otírat trikem. Will konečně odtrhl zrak od Dereka a upřel ho zpět na ptáka, který se dál těšil z Willových pohlazení.

„To nevím,“ odpověděl Will a Derek se posadil vedle Willa a chtěl si ptáka také pohladit, když ho pták klovnul a uletěl pryč.

„Zatraceně!“ zaklel Derek a strčil si prst do pusy. V tu chvíli Will vyskočil na nohy a pomohl i Derekovi vstát.

„Jsi v poho?“ zeptal se Will, načež na zádech ucítil velmi silnou ránu a zřítil se přímo na Dereka, který pád nestačil zabrzdit a oba najednou padli na trávu. Will chvíli nevěřícně koukal na Dereka, který byl stejně překvapený jako on.

„A dost! Jdeme domů!“ řekl Derek napruženě, silně chytil Willa kolem krku a najednou se kolem nich začalo vytvářet tornádo. Will ze samého strachu do Derekových zad začal zabodávat své nehty. Tomu to však neubližovalo, neboť byl ponořený do své vzdušné síly, která je přenesla přímo do Derekovy postele.

„A sakra!“ zaklel Derek, když zjistil, že jsou v jeho posteli a Will navíc leží na něm. „To – to nebylo úmyslně!“ vyřknul hned, ale neuvědomil si, že Willa stále drží kolem krku. Will byl zmatený, v rozpacích a navíc úplně vzrušený.

„Už mě můžeš pustit,“ vyzval ho Will, načež ho Derek hned pustil a Will z něj slezl. Měl úplně mokré tričko, neboť vstřebalo jak jeho, tak Derekův pot.

„Dobrá, o tomhle radši pomlčíme, chtěl jsem nás přenést do jídelny, ale sám vzduch si usmyslel, že když ležím, tak asi budu chtít do postele!“ vysvětlil Derek, který si sednul a setřel si z čela pot.

„Nic se nestalo,“ řekl Will a okamžitě vystřelil z pokoje a zabouchl za sebou. Stále měl před očima to jeho nádherně propocené tělo, když procházel chodbou přímo k jídelně.

„Počkej,“ křikl na něj Derek a on se zastavil. „Bude vypadat divně, když tam přijdeš jen ty,“ řekl potichu a Willovi to dávalo smysl, a tak šli spolu.

Za celou tu dobu už na sebe nepromluvili ani slovo, jelikož oba byli znatelně vyčerpaní, promočení a v rozpacích. Konečně už byli u jídelny. Otevřeli dveře a uviděli tváře svých přátel neskutečně skleslé. Hned se jejich výrazy změnily, když zahlédli ty dva ve dveřích.

Noah s Aidenem se rozeběhli a objali Dereka, který už všech těch dotyků a objímání měl pro dnešek dost, a tak je hned odstrčil. Will pokračoval v chůzi až ke stolu, kde se posadil a nemohl ze sebe vyloudit ani hlásku.

„Vy vypadáte!“ řekla Claudie, která před ně vyčarovala dvě sklenky s vodou.

„Tak co? Jak to dopadlo?“ začal se vyptávat netrpělivý Noah. Najednou všichni zmlkli a upřeli své zraky na ty dva.

„Neprozradil nám nic, protože věděl, že tam Derek je!“ řekl zklamaně Will a napil se ledové vody ve sklence. „Miluju vodu!“ dodal a Noah se zasmál. Willovi ani nedošlo, co řekl, než se Noah začal smát.

„Je to hajzl, měl jsem chuť mu zakroutit krkem!“ zaburácel Derek jídelnou zase naštvaně a také se napil vody.

„Takže nic jo?“ zeptala se Claudie zklamaně.

„Zítra ráno se s ním mám sejít, sám!“ odpověděl jí a kuchyní se zase začaly ozývat hlášky typu – nikam nejde, mohlo by to být užitečné, mohla by to být past a tak dále.

„Sejdu se s ním, ať se vám to líbí nebo ne!“ zařval Will a jídelna utichla. „Věděl něco velmi důležitého a já to potřebuju vědět taky, proto tam půjdu!“ vysvětlil a nehodlal se cítit provinile kvůli bratrům, kteří ho opět probodávali pohledem.

„Dereku, měl by ses jít vykoupat, máš úplně zelený záda!“ vyhrkla po chvilce ticha Bella, která si stoupla za svého bratra. Derek, při vzpomínce na to, co se stalo před chvílí, zčervenal. Will taky začal rudnout.

„Měli byste jít oba! Smrdíte!“ rýpl si do nich Aiden, který chtěl uvolnit napětí v jídelně.

„Wille, proveď něco s tím sluncem!“ drknul do něj Joey a Will nechápal, proč zrovna on.

„Jak?“ zeptal se zmateně.

„Jsi pán ohně ne?“ zeptal se Joey, i když odpověď znal, a tak ani nečekal na odpověď. „A Slunce je ohnivá koule. Tím pádem můžeš ovládnout i Slunce, pokud ovládáš studený oheň!“ vysvětlil Joey a Will se podíval na bratry, kteří jen žasli.

Will přistoupil k velkému oknu a otevřel ho. V ruce držel zvětšující se modro oranžovou kouli a vyhodil ji přímo směrem ke slunci. Za pár minut si všichni všimli, že slunce zatahuje černý mrak, a najednou se nad celým ohnivým krajem zatáhlo a spustil se velký déšť.

„To bylo trochu moc,“ dodal Joey, ale Aiden s ním nesouhlasil.

„Všechny stromy, keříky a tak dále potřebovaly, aby aspoň trochu sprchlo, takže Wille, udělal jsi dobře!“ poplácal Aiden Willa po rameni a odešel z jídelny.

Z jídelny pomalu všichni začali odcházet, ale Will neodešel. Pozoroval padající kapky, které zavlažovaly celý jeho kraj. Otočil se a všiml si, že v kuchyni zbyla jen Selma, která se na něj upřeně zírala.

„Děje se něco, Wille?“ zeptala se nejistě a stále na něj upírala svůj stařecký obličej.

„Neděje se nic, jen se mi stýská!“ řekl a zamířil se posadit ke stolu.

„To chápu. I mně se stýská!“ řekla a z jejích očí začaly stékat slzy. „Víš, když zemřeli moji bratři a sestra rukou Felixe, chtěla jsem se vrátit domů. Neměla jsem ani sílu, abych je obrečela, neboť jsem jen tak tak vyvázla živá a přišla jsem o svou sílu,“ začala s vyprávěním a Will se posadil vedle ní a chytil ji za ruku.

„Když jsem se po pěti letech vrátila sama domů, dozvěděla jsem se, že moje matka i s otcem zemřeli steskem po nás! V tu chvíli jsem zavrhla tento svět a zařídila svůj život v normálním světě bez čar. Našla jsem si manžela a měli jsme spolu jednu dceru. Ta po dvaceti letech otěhotněla a po devíti měsících porodila Dereka. Věděla jsem, že živel se vždy dědí ob generaci, a tak jsem si domyslela, že Derek bude vládcem jednoho živlu. Po roce otěhotněla znova a narodil se Noah. V tu chvíli se ve mně probouzela magická síla, kterou jsem nechápala, a jednoho večera můj dům navštívila rada starších,“ zasekla se a Will stále nepouštěl její ruku, neboť cítil, že pro Selmu není lehké o něčem takovém mluvit.

„Řekli mi, že jako dar mi Zambie poskytla svou magickou sílu, a že já jsem vyvolená k tomu vychovat generaci hrdinů, která je předurčena zabít Felixe. Snažila jsem se nad tím zanevřít, ale když opět po roce dcera zplodila posledního syna, Aidena, došlo mi, že v osmnácti letech objeví svou sílu a budou se ptát, a tak jsem začala zkoumat svou sílu. Během dalších let se Ginevře nedařilo otěhotnět a já věděla, že když otěhotní, bude mezi posledním jejím potomkem a klukama velký věkový rozdíl. Svou sílu jsem se naučila ovládat a začala jsem pátrat po posledním potomku. Moc dlouho jsem nemusela pátrat, neboť se u nás objevila Lucy s malým tříletým Willem a já věděla, že on je posledním článkem. Tvoje máma však odmítla něco takového přijmout, a tak se tady celých patnáct let neukázala. To už Derek, Noah i Aiden ovládali svou moc a ty jsi byl pozadu. Tvou matku bychom sem nedostali, kdybychom si nevymysleli, že Ginevra zemřela. Kdybych věděla, že vás ztráta matky tak zasáhne, netahala bych vás do toho, Wille. Omlouvám se a je mi to líto!“ dořekla a chytla Willovu ruku svou druhou rukou a pevně ji sevřela. Vzlykala ještě dlouho po tom, co to dořekla, a Will, ačkoliv se snažil udržet, se rozplakal s ní.

„Selmo,“ začal a stíral si slzy z tváře, „nemáš se za co omlouvat, Felix zemře a my pomstíme tvé bratry i tvou sestru!“

Do kuchyně vstoupil Derek a vykulil oči na dva ubrečené úkazy, které se před ním zjevily. Nevěděl, zda je má rušit nebo ne. Ani jeden z nich si neuvědomil, kolik je hodin, když tam tak seděli.

„Děje se něco?“ zeptal se Derek rozpačitě. Will se v jeho přítomnosti cítil velmi divně, a tak pustil Selmu, vstal a rozhodl se beze slova odejít. Zaklapl za sebou dveře a opřel se o dveře. Zničehonic začal hořet a zavřel oči. Ani si nevšiml, že už nestojí u dveří od kuchyně zvenku, ale opírá se o dveře od svého pokoje zevnitř.

Rozevřel oči a nestačil se divit. „Co to sakra?“ vyjekl nahlas a rovně se postavil. Uvědomil si, že se přenesl, a udělalo mu to radost. Rozhodl se, že se půjde osprchovat, neboť stále páchnul, jako kdyby se vyválel v prasečím krmivu.

Voda ho uvolňovala tak, jako ještě nikdy před tím. Kapka za kapkou stékaly po jeho těle a on se zavřenýma očima nemyslel vůbec na nic. Jeho hlava byla v tu chvíli dočista prázdná. Otevřel oči a najednou stál s ovinutou osuškou kolem pasu v místnosti zahalené velkou tmou. Rozhlížel se kolem, ale nic neviděl. Jen cítil kapky deště, které stékaly přes střechu přímo na něj.

„Je tu někdo?“ zakřičel, ale nikdo se neozýval. Myslel si, že se přenesl, a když se pokusil použít svou moc, nefungovala. Byl v místnosti uvězněný. Najednou uslyšel hlas, který už před tím slyšel. Byl velmi nepříjemný a on najednou uviděl někoho, kdo vešel do místnosti.

„Dneska jsme viděli toho pána ohně, jak se promenádoval po kraji s nějakým velkým urostlým chlapcem, se kterým se následně váleli po trávě!“ vyřknul hlas, který mu byl také velmi známý. Gavin? pomyslel si Will.

„Takže pán ohně je plný lásky k nějakému holobrádkovi, hm?“ sykl ten nepříjemný hlas a Willovi došlo, komu patří – Felixovi.

„To nebyl jen tak kdo. Byl to pán vzduchu!“ namítnul Gavin, jehož obrys postavy byl teď jasnější, když se v rozích začaly zapalovat louče.

„Takže pán ohně s pánem vzduchu,“ zasmál se Felix pohrdavě. Seděl v křesle uprostřed místnosti a Gavin se před ním krčil. „Myslím, že je na čase zasadit ohnivému pánovi první ránu!“ namítnul Felix, když v tom se Will objevil opět ve své sprše a stékala na něj voda z kohoutku.

„Wille, jsi tady?“ ozvalo se z pokoje a Will byl velmi zmatený. Vypnul vodu, ovinul kolem sebe osušku a vyletěl z koupelny vyjekaný. V pokoji uviděl zmateného Dereka.

„Tady jsi!“ vyjekl Derek, ale Will na jeho slova nebral zřetel, neboť ucítil, že se blíží něco velmi zlého. „Děje se něco?“ vyhrkl ze sebe Derek ještě zmateněji, když si všimnul, že se Will po pokoji vytřeštěně rozhlíží.

„Něco se děje!“ řekl a začal znovu hořet. V tu chvíli cítil, jak z něj padá osuška a jak se jeho tělo začalo samo zahalovat do oblečení. Derek nehybně stál a pozoroval Willa, u kterého takový strach nikdy neviděl. Will přestal hořet a stál před Derekem oblečený. Podíval se dolů a nechápal ani to, že se jeho schopnosti začaly starat o něj úplně samy.

„Jak to víš?“ zeptal se Derek zmateněji, načež se do pokoje vřítila Claudie s vyděšeným výrazem.

„Kluci! Něco se venku děje!“ zaječela a vyběhla z pokoje ven. Chlapci se těsně v závěsu za ní rozeběhli na balkón v sále, kde se všichni objevili v tomto paláci poprvé.

„Utíkejte!“ ozýval se rachot z venku a stromy sami od sebe začaly plápolat v ohni. V tu chvíli Derek neváhal a chytil Willa i Claudii za ruku a přenesl se na místo, kde začalo hořet. Uviděl velký zástup mužů v černé kápi, kteří nahlas pronášeli stejná slova – Shoř!

Vedle Willa, Claudie a Dereka se najednou objevili Aiden, Noah a Selma.

„Co se to děje?“ zařval Will a uhýbal před davem utíkajících obyvatel ohnivého kraje. Stromy hořely čím dál většími plameny a zem se začala vysušovat.

„Felixovi muži ničí kraj!“ zařvala na něj stařena, aby ji všichni dostatečně slyšeli. Selma okamžitě začala mumlat protikouzlo, ale jedna proti celé armádě nestačila. Derek neváhal a použil obrovský vítr, který by odfoukl i stádo kentaurú, ale akorát plýtval svou sílu, jelikož to s nimi ani nehnulo.

Aiden cítil, jak půda slábla a on nemohl nic, co by hrdinům pomohlo. Ani Noahova síla na ně nestačila, i když několik z Felixových přívrženců začalo odpadat. Vypadali velmi mokří. Willa se opět zmocnil velký vztek. Jeho plameny teď byly daleko silnější než normálně a on vyšel přímo před zástup Felixových přívrženců. Slyšel, jak na něj všichni křičí, aby zalezl, ale on na to nebral zřetel.

Jeho oči teď byly černé jako uhel a on natáhl ruce před sebe. Řev, který ze sebe začal vydávat, se ani trochu nepodobal jeho hlasu. Jeho plameny se z něj přenesly na celou armádu, která před ním stála. Jejich jednotný hlas zmizel a Willovy plameny začaly spalovat jejich těla na prach.

Will se sehnul a praštil do země, která se znovu otevřela, a jeden po druhém začali padat dolů. Derek, Noah, Aiden, Selma i Claudie se začali vznášet ve vzduchu díky Willovým plamenům. Najednou zpoza stromu vyběhl Xender, když v tom se na mýtině objevil Gavin ve vzduchu a červený záblesk, který vyšel z jeho ruky vletěl přímo proti Xenderovi. Ten se jen svalil na zem a ani se nehýbl.

„Xendere!“ zařvala Claudie a její oči zaplavily slzy. Will přestal hořet a zem se začala dávat zpátky dohromady. Jeho přátelé se okamžitě spustili na zem a Gavin, který byl před chvílí ve vzduchu, zmizel s úsměvem na tváři.

Claudie se okamžitě rozeběhla ke Xenderovi a spadla na kolena před jeho bezvládným tělem. „Xendere!“ zařvala přes celé okolí a její vzlykání bylo slyšet na míle daleko. Will se pomalu přibližoval k ní i k tělu jejího přítele. Spadl na kolena a z očí mu vytryskly slzy smutku. Koukal a snažil se pochopit, jak se to všechno semlelo. Selma se rozeběhla ke Claudii a chytila ji za rameno.

V tu chvíli se tam objevil snad celý kentauří národ a ke Xenderově bezvládnému tělu se najednou rozeběhl kentaur, který byl velký asi jako jeho malá dvouletá sestřička. S brekem prosil tátu, aby se probudil. To už Will nesnesl a postavil se na nohy. Otočil se k bratrům, kteří se slzami v očích pozorovali celou tu událost. Jejich pohled se přenesl na Willa, který se na ně beznadějně díval.

„Wille?“ přiblížil se k němu Aiden a chtěl se ho dotknout, ale Will sebou cuknul.

„To – tohle – tohle všechno je – to je kvůli mně!“ řekl se slzami v očích a celý se rozhořel.

„Wille!“ zařval Derek a snažil se ho chytit, ale v tu chvíli, když se o to pokusil, byl Will z mýtiny pryč. Objevil se na staré půdě, kde se složil na zem a rozplakal se. Viděl před sebou stále toho malého kentaura, jak se s brekem rozeběhl ke svému otci a prosil ho, aby vstal.

Bodalo ho při tom u srdce. Cítil se velmi beznadějně a provinile. Kdyby jen Gavina zahlédl včas, kdyby jen nebyl tak opřený do své síly. Všechny ty věty však začínaly slovem kdyby a on s tím nemohl nic udělat.

Jeho pláč byl nekontrolovatelný a velmi hlasitý, a když chtěl přestat, nešlo to, jelikož stále myslel na malého kentauřího obyvatele, který teď bude vyrůstat bez otce. Samým vysílením nakonec Will usnul pod proudem svých vlastních slz.

Po dlouhých hodinách se Will probudil celý polámaný z té plesnivé země na půdě. Ani nevěděl, kde se nachází, a ani ho to nezajímalo. Podíval se do malého okénka, kudy prosvítalo měsíční světlo. Přešel k němu a podíval se z něj. Usoudil, že je v paláci, neboť takový výhled z pěkné výšky mohl být jedině z paláce.

Dole uviděl poničené stromy, které se regenerovaly, a plno zapálených loučí, které kroužily kolem jediného bodu. Will usoudil, že ten bod bude kentaur Xender, který před pár hodiny padl a zanechal za sebou své blízké. V tu chvíli popošel tři kroky od okna a natáhl ruku k nebi. Z nich vyšlehlo sedm malých plamenů přímo k nebi. Will ani nevěděl, co dělá, řídil ho v tu chvíli instinkt.

Na nebi plném hvězd se objevila velká ohnivá písmena, která dohromady tvořila jméno padlého Xendera. Will přistoupil zpět k oknu a díval se dolů. Půdou se najednou začal šířit studený vzduch, který sálal od pravého rohu. Will v něm uviděl tornádo a bylo mu jasné, kdo ho přišel zkontrolovat.

„Wille,“ ozvalo se z rohu a půdou se rozlehly kroky Dereka, který se přibližoval pomalu k Willovi. Will mu neodpověděl, neboť neměl sílu říct jediné slovo.

„Wille, není to tvoje vina!“ řekl Derek milosrdným hlasem. „Nemohl jsi tomu zabránit!“

V tu chvíli se Will od okna obrátil k Derekovi a podíval se mu do očí. Stále mlčel a jeho oči se znovu začaly lesknout a navalovala se mu vlna dalších slz. Derek ho pozoroval a bál se říct jediné další slovo, které by Willa rozhněvalo. Vůbec poprvé tak Derek pocítil z někoho strach.

„Dereku, je to moje vina! Kdybych,“ odmlčel se, aby si setřel slzy, které mu zase stékaly po tváři. „Kdybych jen nebyl tak opřený do své síly, mohl jsem – mohl ho zachránit! Viděl jsi to malé nebohé stvoření, které k němu běželo a křičelo, aby se probudil? Jen kvůli mně zůstal bez táty! Jen kvůli mně bude vyrůstat sám!“ zhroutil se Will k zemi a vzlykal jako malý kluk. „Dopustil jsem, aby zemřel jeden z mého lidu!“

Derek si sedl k Willovi a silně ho objal. Do očí se mu také hrnuly slzy a to působilo i na jeho sevřetí. Držel Willa tak pevně, jako by se snad bál, že se mu za chvíli rozplyne v náručí. Poslouchal jeho vzlyky a chtěl zastavit jeho bolest, ale nevěděl jak.

„Wille,“ řekl a usoudil, že bude nejlepší, když ho pustí. Přece jen Will už nemohl uronit ani slzu. „Měli bychom jít dolů, dát mu poslední sbohem,“ řekl Derek a Will se na něj podíval jako na blázna.

„Jak se jim všem mám podívat do očí?“ zeptal se a sklopil hlavu k zemi.

„Sakra Wille, musíš se právě teď vzchopit a ukázat, že nás jen tak nezlomí! Musíš jim dodat sílu a odhodlání s Felixem bojovat!“ vstal Derek a začal na Willa doléhat, načež Will vstal a uvědomil si, že Derek má pravdu. Nemohl se přece jen litovat, ale musel jim dát naději.

Derek se ani nenadál a v místnosti stál sám. Will se totiž okamžitě, díky své mysli, přenesl přímo před oltář, na kterém teď leželo Xenderovo zahalené tělo. Otočil se a uviděl za sebou snad všechny z ohnivého kraje, kteří k němu najednou vzhlíželi.

Vedle oltáře, když se otočil zpět, uviděl velkou kentauří ženu, která v rukách svírala to malé a nebohé kentauří mládě. Srdce mu poskočilo žalem. Najednou na něj někdo sáhnul a Will se otočil. Byl to opět Derek, který jen s poloúsměvem kývnul.

„Loučíme se s Xenderem! Kentaurem, kterého jsem znal sice jen krátkou dobu, ovšem za tu krátkou dobu jsem poznal, že žije pro svůj kraj a pro lidi z něj. Čekají nás těžké časy, ale vězte, že my se jen tak nezalekneme a budeme bojovat a vybojujeme si pro náš kraj svobodu a mír zpět! A uctíme tak památku statečného Xendera, který zemřel pro svůj kraj a pro lidi z něj!“ zvolal Will a dav zničehonic pozvedl svou pravou ruku směrem k nebi.

Will zavřel oči a zapálil Xenderovo zabalené tělo. Ustoupil dva kroky a otevřel oči. Vedle něj najednou stáli všichni jeho přátelé a pozorovali, jak tělo na oltáři před nimi hoří.

„Sbohem, Xendere!“ ozval se jednotný hlas celého obyvatelstva ohnivého kraje.

Po čtvrt hodině všichni odešli, včetně Xenderovy rodiny. „Už bychom také měli jít,“ ozvala se Selma, která podpírala velmi ubrečenou Claudii. Mávla rukou a najednou se všichni objevili v jídelně sídla.

„Chci spát,“ vyhekla vysíleně Claudie a Selma ji okamžitě odvedla do její ložnice. Will a ostatní se posadili za stůl a Bella před ně vyčarovala sklenice s pitím a večeři. Na talíři se vyjímala obyčejná bramborová kaše s řízkem, ale nevypadalo to tak, že by někdo měl chuť na jídlo.

„Wille, vypadáš hrozně, měl by sis jít lehnout!“ namítnul Aiden, který si všiml, že Will je ve tváři doslova bílý, což se ani jednomu z bratrů nelíbilo. Navíc měl bělmo úplně červené a podrážděné od všech slz, které dnes vypustil.

„Jo Wille, měl by ses jít pořádně prospat,“ přidal se Noah, který si Willa prohlížel celou tu dobu, jen se bál vyslovit své obavy nahlas.

„Zabiju ho!“ vyšlo z Willa a rázem všichni utichli. Uviděli na Willovi, že se v něm vaří zlost a zášť. Dokonce i Bella, když zaslechla jeho hlas, upustila talíře, které chtěla nechat zmizet.

„Koho?“ zeptal se Derek se zatajeným dechem a bedlivě si prohlížel Willa, jehož obličej házel barvami.

„Zejtra příjde Gavin Hook o život!“ zahřměl Will, jehož hlas byl stejný, jako když zařval v boji proti přívržencům Felixe. Bratři Gavina nenáviděli stejně jako teď Will, ale věděli, že když ho zabije, rozpoutá ještě větší válku, než jakou Zambie očekávala.

„Wille, nesmíš takhle přemýšlet!“ přidal se do debaty Joey, který také chápal závažnost jeho odhodlání Gavina zabít.

„Nikdo mi nebude říkat, co smím a co ne!“ praštil do stolu a vstal, čímž vystrašil úplně všechny v místnosti. Jeho oči začaly černat a všichni pochopili, že to není dobré znamení. Willova potlačovaná zlost vůči všemu se začala v ten okamžik drát na povrch. Bratři i Joey odskočili okamžitě od stolu, když do něj Will praštil.

„Wille, uklidni se!“ zařval na něj Derek, ale tím si vysloužil jen pohled, který ho probodl skrz na skrz. Zničehonic ho Will chytil za krk a přimáčknul ke zdi. Oči měl stále černé jako uhel a jeho hlas byl dočista jiný, než jaký znali.

Když se k němu Aiden s Noahem a Joeyem rozeběhli, Will na ně seslal oheň, který kolem nich vytvořil bariéru, kterou nemohli projít. Ačkoliv se Noah snažil použít svou moc a plameny uhasit, nešlo mu to, byli tam zkrátka uzamčení. I Bellu, která chtěla utéct pro Selmu, uvěznil pod svými plameny.

„Och, sladký Dereku, ochránce všech! Jsi proti mně úplná nicka!“ řekl Will, jehož tělo se tisklo k Derekovi neskutečně těsně. Stále ho držel pod krkem, ale zdaleka ne vší silou. Jeho ústa byla neskutečně blízko těm Derekovým a Will jen těžko odolával. „Jsi – tak – sexy, až to bolí!“ dodal, načež Dereka kousnul do spodního rtu. Tomu rázem začala téct krev.

Zničehonic se Willovi vrátily oči do normálu a on se podíval na Dereka, který vyplašeně lapal po dechu, když ho Will pustil. Ohnivá bariéra bratry s Joeyem a Bellou propustila a rázem zmizela. Ti se okamžitě rozeběhli na pomoc Derekovi.

Will ustupoval dál a držel obě ruce před ústy. Pochopil, že ho jeho vztek zcela ovládnul a on se nechal unést. Nejhorší na tom všem bylo, že se mu to celé líbilo. „Dereku,“ začal Will, když si dal ruce pryč od úst, „já – já se omlouvám!“ zakoktal se a vyběhl z jídelny pryč. Mířil rovnou do svého pokoje, a když tam dorazil, zamkl dveře a padl do rohu. Obepnul si kolem nohou ruce a houpal se dopředu a dozadu. Stále si přehrával tu scénu v jídelně, kdy držel Dereka pod krkem a líbilo se mu to.

Vztek, který byl jeho částečnou kotvou, se prohloubil a zmocnil se celého jeho těla a ublížil tomu, který ho všechno, co uměl, naučil. Bylo mu ze sebe špatně, když v tom uslyšel opět ten podivný hlas. Tentokrát však neříkal to samé. Jeho moc bude větší než pána temnot, avšak je na něm zvolit si svou správnou stranu – stranuu!

Will si myslel, že začal bláznit a že tohle je jen hloupá noční můra. Začal se štípat na ruce tak silně, až se mu hned vytvořily modřiny. „No tak, probuď se!“ štípal do sebe dobrých deset minut. „Museli jsme se vybourat cestou k rodině a já jsem teď v kómatu. Určitě jsem teď v kómatu, stačí se jen probudit!“ opakoval si stále a přitom si dělal modřiny po rukách i po nohách.

„Wille!“ ozvalo se zpoza dveří.

„Jděte pryč!“ zařval na ně silně, ale stále cítil, že tam někdo je. Proto vstal a šel si sednout na postel, kde se stále houpal dopředu a dozadu.

„Williame!“ zařval na něj hlas, který už moc dobře znal – byl to Derek.

„Říkám, vypadni!“ zahřměl Will, načež se dveře rozletěly a dovnitř vstoupili bratři a s nimi i Selma. Will se okamžitě stáhl dozadu až k polštářům, jeden uchopil a držel ho tak silně, jak jen dokázal.

„Wille,“ začal Aiden, který se neubránil škubnutí těla, když ho uviděl. Všichni se zarazili, když viděli ty podlité štípance na jeho nohou i rukou.

„Jděte pryč! Nechci vám ublížit!“ řekl šeptem Will, který se bál jen na jediného z nich podívat.

Selma si vlezla na postel a sedla si přímo naproti Willovi. Začala pronášet něco v jazyce, kterému nerozuměl, načež jeho stisk povoloval a polštář spadl na postel. Will se pomalu začal motat, až sebou nakonec praštil o postel a usnul.

Derek i bratři ho přenesli do Derekovy ložnice, jelikož na něj chtěl Derek dávat celou noc pozor.

Proseděl hodiny na gauči a sledoval Willa, jak spí, když okolo třetí přišla Selma a posadila se vedle ospalého Dereka.

„Co se to s ním děje?“ zeptal se Derek.

„Je toho na něj moc. Před měsícem se dozvěděl, že má jeden z největších přírodních živlů pod svými mladými křídly. Musel se to naučit ovládat za pouhé dva týdny. Jeho vlastní matka si nepamatuje, že někdy měla syna. Teď mu před zrakem zemřel jeden z jeho obyvatel. Navíc cítím, že v sobě stále dusil vztek a své touhy,“ vysvětlila Selma.

„To my ale zažili také, teto, tak proč on ztrácí kontrolu a my ne?“ zeptal se zmateně Derek.

„Vy jste o svém daru věděli už od svých dvanácti. On o něm nevěděl do svých osmnácti. Trénovali jste měsíce, on na to dostal čtrnáct dní, z toho čtyři byl v kómatu. Navíc držitelé ohně jsou vždy ti nejvíc výbušní. Bylo to tak i s mou sestrou!“

„Tvoje sestra byla také oheň?“ Derek pochopil, že pro Willa je tohle daleko těžší než pro ně a další informace ho v tom akorát utvrdila.

„Ano. Byla velmi hodná, ale občas v ní vybuchly její pocity, nálady a touhy. Když získala svou moc, vše se znásobilo a ona jen těžko zvládala ten stres a boje. Občas jí přeskočilo přesně jako dneska Willovi a měla potřebu si ubližovat. Oheň vystihuje nejlépe podstatu nekontrolovatelných lidí!“ odpověděla mu.

„Ale proč vyjel zrovna po mně?“ zeptal se Derek, jelikož tu jedinou věc teď nemohl pochopit.

„Stal ses pro něj něčím, co on nedokáže nikam zařadit. Má na tebe neskutečný vztek, když tě vidí, a zároveň cítí radost. Má tě upřímně rád a bere tě jako sobě rovného,“ řekla a Derek se upřeně podíval do jejích očí.

„To jakože on – on mě – on mě miluje?“ zeptal se velmi rozrušeně.

„Jako svého bratra!“ dodala a Derekovi spadl kámen ze srdce, jelikož mu nechtěl nijak ublížit. „Má k tobě nejblíž, i když má rád i Noaha a Aidena.“

Derek se na něj zahleděl a usmál se. Will, ačkoliv si to Derek nechtěl tolik připouštět, pro něj znamenal také daleko víc než jen spolubojovníka. I on ho měl rád jako svého bratra a jako oporu, které se může vždycky svěřit.

Selma poplácala Dereka po rameni a odešla z pokoje. Chvilku poté si Derek lehl a v tu chvíli usnul.