Měl jsem před očima bílou mlhu. Světlo, které se dralo přes škvíry mezi mými víčky, spalovalo mé oční tyčinky. Postupně se však bolest v oku zmírňovala a ustupovala jinam… do mé hlavy. Tu jsem měl jako střep a s každou nastupující vteřinou se bolest zhoršovala.

„Kurva!” chtěl jsem si pořádně zaklít, ale z mého hrdla se spíše ozvalo něco, co připomínalo naštvanou chčící kočku.

Otevřel jsem tedy oči o něco více a snažil se zaměřit svou polohu, protože tolik bílé rozhodně v našem obýváku nemáme. Spíš tam není žádná.

A pak mi to cvaklo. Bílá postel, bílý pokoj a probuzení jako ze špatného snu… tohle je krankenhaus.

Nebo márnice.

Bolest hlavy i pálení v očích postupně ustupovaly a já se snažil zaměřit na věci okolo sebe. Nepochybně nejblíže jsem měl fyziomonitor, který mi společnost dělal tím, že pípal v pravidelných intervalech… dobrý, takže márnice to není.

Dveře se otevřely. „Dobré ráno, pane Tůlen… eh,” zasekla se příchozí sestra a já se v duši ďábelsky zasmál, protože reálně by to znělo nejspíš jako zařehtání koně při mém současném stavu, „Jáchyme.”

„Jaachim,” zachraptěl jsem, „Hengessä Tuulenhenkäys, ale pokud vám to pomůže, říkejte mi třeba pane Vánku.” Zasmála se.

Smích? Přejde.

„Vy jste se nám teda prospal, už jsme si mysleli, že jste upadl do komatu nebo že jste se rozhodl vegetovat jako zimní zvěř,” začala se svým komentářem, kontrolujíc všechny mé údaje na monitoru.

„Kolik je hodin?”

Podívala se na hodinky. „Je 15:43…”

„Tak to není tak moc,” dodal jsem trochu s arogantním tónem, protože mě začínala vytáčet.

„8. ledna.”

„Cože?!”

„Vaše tělo zažilo něco jako kompletní vyčerpání,” četla z údajů, „nespal jste sice přirozeně celých 8 dní v kuse, ale byl jste udržován v utlumeném stavu pod léky.”

Jo, tak proto ta hlava jako střep!

„Jak se cítíte?”

„Jako po pořádném flámu,” mluvil jsem se zavřenýma očima, „jsem rozbitý jako váza po pádu z 3. patra na beton.”

Zasmála se s upřímností a najednou naprosto změnila chování.

„Tak co? Nechcete napít? Nemáte hlad? Já bych po 8 dnech snědla i ten kaktus na parapetu.”

Otevřel jsem oči a se smíchem přikývl.

***

Ti z vás, kteří už někdy byli ve špitálu a zažili nemocniční jídlo, ví, že to žádná vrcholná gastronomie není. To mi však bylo naprosto jedno.

Mým úspěchem bylo sněžení banánu a vypití skleničky čaje, přičemž samotná sklenice se mi nikdy nezdála tak těžká.

Zvedal jsem ji na třikrát. Nedokázal jsem ji udržet dýl než 30 sekund.

Dokonce se mi zdála těžší než všechny ty doposud prožité okamžiky. Stalo se něco, co mi otevřelo oči, ale já nevěděl co…

***

Netrvalo dlouho a z nemocnice mě pustili, samozřejmě se slibem, že za Kájou – sestrou, která „zažila” moje probuzení – budu chodit na návštěvu. A já se zařekl, že tento svůj slib budu plnit.

Já však měl jiné problémy. Nevěděl jsem, kde jsou všechny moje špatné nálady a s nimi spojené problémy. Cítil jsem se strašně divně. Byl jsem šťastný a neměl jsem problémy, což byl můj problém, protože má minulost zůstala nedořešená.

Ale zase jsem se mohl po dlouhé době bavit. Měl jsem ovšem přísně zakázané pít kvůli ochraně organismu, abych znovu nezažil nějaký kolaps. Byl v tom však i jiný důvod, který kdybych znal dříve, nikdy bych nedovolil, aby se něco takového dělo.

Vše se zase vracelo do normálu. Mé okolí mě bralo a dokázalo se se vším vyrovnat stejně jako já. Dokázali mi pomoct a dokázali se mnou držet a já se těšil, že se zase svítá na lepší časy.

Všechno vypadalo tak dobře… tak krásně.

Ale aby se to všechno idealisticky naplnilo, nesměla by ovšem existovat karma… a pošta.