Tom zasunul nůž za opasek, nahnul se přes pelest a nahmatal skrytou pojistku v ozdobném vyřezávání čela postele. Část roštu pod matrací se s tichým zasyčením nadzvedla. Zbytek dokončily Tomovy paže. Z otvoru se vyvalil chladný, vlhký vzduch páchnoucí řekou a bahnem. Konstábl vytáhl zbraň a naklonil se do šachty. Edmund pozvedl lampu, aby osvítil temnotu. Dole se v kuželu světla objevila tvář Francise Fitzgeralda. Byl křídově bledý. Vlasy slepené vlhkem a špínou. Jednu ruku si tiskl k hrudi, druhou se držel kramle, jako by se bál, že mu zase zmizí. Lapal po dechu tak ztěžka, že dlouhou vteřinu nebyl schopen slova.
Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad. Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.
Uplynul týden. Sedm dní, během nichž olověná obloha nad městem ani na okamžik nepovolila a přístavní ruch, stlačený hrozbou další bouře, utichal jen s tmou. Pro Toma s Edmundem to byl týden v očistci. Gideon Cross se neukázal. Nebo ho aspoň oni nezahlédli. Zmizel v labyrintu uliček a skladišť, neviditelný jako spodní proud, o jehož existenci víte jen proto, že cítíte, jak vás táhne ke dnu.
Morning Star vplouvala do řeky pomalu, jako by si rozmýšlela, zda právě tady chce zakotvit. Vzduch byl těžší než na moři, nasáklý kouřem, rybinou a pachem města. Držel se u doků a nikdy úplně nemizel. Nad vodou se houpaly stěžně jako les, v němž si každá loď šeptala svou vlastní řečí. Skřípání lan a práskání plachet se mísilo s výkřiky, co se ztrácely ve větru dřív, než dopadly do vln. Edmund stál u zábradlí a díval se na přibližující se město. New York ležel nízko u hladiny, šedý a hustý, a přitom už z dálky působil, jako by měl zuby. Namísto vysněného ráje mu připomínalo spíš šelmu, která se do něho chystá zakousnout.
Francis cítil pod dlaněmi každou jizvu na kapitánově těle, cítil, jak mu pod kůží zběsile buší srdce, o které se ještě před chvílí rval se smrtí. Kapitán ho objal kolem pasu a strhl ho na sebe, tiskl ho tak silně, až to bolelo, až se hranice mezi nimi začala stírat. Už neexistovalo nic, žádná překážka. Byli jen dva muži, polonazí, propletení na tvrdé špinavé podlaze, snažící se jeden druhého pohltit, jen aby se ujistili, že jsou skuteční.
Listopadový dech New Yorku měl chuť soli a stojaté vody. Mlha se lepila na nábřeží jako mokrá gáza, tlumila zvuky města a propouštěla jen rytmické narážení mělkých vln o kůly mola. Francis si dýchl do dlaní, ale teplo zmizelo dřív, než ho stihl pocítit. Inkoust na špičce brku v tom vlhku zasychal pomalu.
Opatrně do kapsy nahlédnu a zas ji radši rychle zapnu. Směnu předám, ani nevím jak. V minibytečku naproti přes ulici, který mi velkomyslně pronajímá za pár šupů majitel baru, si sednu ke stolu a rozložím po jeho desce Rayův vzkaz. Pořád ještě se z toho nemůžu vzpamatovat.
Pánovitě procházel mezi stánky tiše následován třemi ozbrojenými strážci a skupinkou hřmotných nosičů. Kráčel mlčky jako někdo, kdo přesně ví, co potřebuje, a nemá čas na trhoveckou přetvářku. Jen jednou ukázal na koš hrušek, který se vzápětí ocitl na rameni nosiče. Sám do dlaní vzal pouze poslední na pohled ucházející cedrát, ke kterému s nadějí přivoněl, aby ho vzápětí zklamaně odložil zpět. Vše ostatní smetl pohledem bez zájmu. Když mu jedna z žen zkusila do ruky vtisknout olivovou pastu s poznámkou, že je čerstvá jako dívčí stehna, jen se na ni podíval a beze slova pokračoval dál.
Do své postele pouštěl kohokoliv mnohem ochotněji než k psacímu stolu. A tam už taky přišla i jeho chvíle, přestože ani tentokrát nespěchal. Dlouho dráždil pružnou mladou dírku jazykem, než si s ohledem na toho kluka vzal kondom, potřel ho gelem a pronikl do něho. Jeho vlastní orgasmus byl jako silný záchvěv dvou o sebe třoucích se tektonických desek, a když viděl, že jeho milenec má znovu nabito, přivedl ho rukou k orgasmu podruhé.
„Chceš to pofoukat?“ zasmál se jeho hostitel, trochu se naklonil přes stůl, a když si nabral další lžíci, zlehka mu sevřel zápěstí a několikrát neslyšně foukl. Z toho dotyku a pohledu na rty našpulené jako k polibku mu lehce zaškubalo v rozkroku. Stačilo by natáhnout krk a…
Nedalo mu to. Vrátil se do zpráv a rozklikl fotky na jeho profilu. Na všech hezká, mladá, uvolněná tvář. U vody, na kole, s velkým černým psem neurčité rasy, s rukama zabořenýma v něčem, co identifikoval jako těsto, a v zástěře. A u všeho ten radostný úsměv.
Rytíř vysoké postavy, v plné zbroji, svíral pevně uzdu v levé ruce, v pravé pak jedenapůlruční meč. I na dálku bylo poznat, že se jedná o velmi zdařilou práci mistra cechu zbrojířského.
