• V.
Stylromantika
Datum publikace16. 5. 2024
Počet zobrazení670×
Hodnocení4.03
Počet komentářů12

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

Nemohl tomu uvěřit, ale ten obraz byl skutečně zde. Sledoval ony tahy štětcem, které byly vlastně velmi odlišné od jiných děl tohoto malíře. Každý z nich jako by vypovídal o nějaké formě vzteku, zloby anebo snad bolesti, když se šlehavým způsobem rozbíhaly od středu ve spršce barev v nekontrolovatelném víření směrem k okraji obrazu. V jeho blízkosti z něj vycházelo tolik pichlavosti, že by se o něj mohl člověk zranit. Sporadické rudé tahy připomínající stopy krve v tom všem šílenství zuřivých úderů přidávaly jen na celkovém dojmu.

Někdo by mohl říci, že to nebyla velká galerie vzhledem k faktu, že se nacházela v centrální a nejrušnější části megaměsta Las Angeles, ale o to význačnější se postupem času stala. Největší vliv na růst jména La Gogh měl především fakt, že prvními a i dodnes nejobdivovanějšími ze všech vystavených kusů bylo několik velmi vzácných obrazů samotného Vincenta van Gogha. Však byly ve vlastnictví jeho rodiny ještě před tím, než odešla z Evropy do Států. A následné zaměření se vedení galerie na sbírání děl od období expresionismu, přes kubismus, fauvismus, surrealismus, pop art i minimalismus, postmoderny a contempotary art, kdy samozřejmě vše ve svém souhrnu navazovalo i na následující novostyly v podobě temporrismu, statismu, klérnského stylu, elementismu následovaném pronaturalismem, exterrismem, slouw artemou, interpressie, neoelementistismem značně splývající i s neopronaturalismem, s konečným vyzněním do vitalismu až do současné doby k uměleckým směrům, které ještě byly příliš novodobé a experimentální na to, aby si zde krom výjimek našly své nedílné místo.

Stál tu více než hodinu. Návštěvníci jej míjeli, ale on byl plně ponořený do tajů malby. Ano, býval zde často. Však nebylo zrovna snadné vydražit tento obraz. A bylo to i drahé. Jakmile se rozkřiklo, že se objevilo do té doby neznámé dílo historicky významného malíře Andrého Muleaneri, který sám zůstal po celý svůj život pro svět jednou velkou záhadou, tak to vyvolalo samozřejmě značnou pozornost.

Již od díla s názvem Stín ohně, který byl spolu s dalšími díly galerii darován z pozůstalosti neznámým mecenášem v dobách vedení jeho otcem a jeho dovršujícím věku čtrnácti let, stala se díla Andrého Muleaneri jeho osobní posedlostí. Málokomu by byl ochotný přiznat, že právě ta byla důvodem, proč se po gymnáziu rozhodl pokračovat ve studiu historie umění a tím následovat vyšlapanou cestu své rodiny.

Tmavohnědé oči vsazené do téměř dětsky vyhlížející a nyní údivem naplněné tváře roubené klasicky krátce střiženými tmavými vlasy bloudily v tazích, ztrácely se v nich a nedokázaly se odvrátit od toho, co v nich bylo ukryto. Co se stalo? Proč ta změna, André? Ano, v myšlenkách jej někdy oslovoval – tak jak také nikdy nikomu neprozradil, jak by jej rád oslovil sám. Nicméně byl pouhou ozvěnou jména ztracenou hluboko v minulosti. Nebyl žádný jiný umělec, kterého by obdivoval více – však v jeho době byla tato díla tak pokroková, že je mohly podobně jako u Vincenta plně docenit teprve až následné generace.

„Pane řediteli," oslovil jej netrpělivý ženský hlas, ale evidentně nedokázal proniknout skrze mladíkovo zamyšlení. S rukama založenýma na hrudi, v poklesnutí v levém boku stále bloudil v labyrintu tahů ve snaze pochopit jejich skutečný význam.

„Filipe." Daleko osobnější oslovení jej přímo vtáhlo do reality, až sebou trhnul a okamžitě obrátil svou pozornost na onu ženu.

„Volali z banky. Zpozdila se další splátka úvěru." Diana pracovala jako účetní již pro jeho otce. Hned po studiích nastoupila na toto místo a dodnes byla jedním z těch velmi prověřených a spolehlivých zaměstnanců, které podědil. Její zlehka prošedivělé, světle hnědé vlasy v loknách krátkého účesu udržovaly ráno natáčkami udaný tvar s pomocí silné vrstvy laku, a tvář zbrázděná nespočtem mělkých a stále postupujících vrásek i dnes napovídala o její pohlednosti v dobách mládí. Nikdy nechápal tu vrstvu make-upu, bez nějž nikdy nedorazila do práce, ale i ten jí byl vždy typický.

Okamžitě jí nedokázal odpovědět. Místo toho jakoby mimoděk sklouznul po její postavě uvězněné ve volné krémové halence s umně kolem krku uvázaným leskle květinovým šátkem k pravé straně. Jeho pohled klesal níže přes černou, po kolena dlouhou úzkou sukni odhalující její věkem o něco oblejší postavu, až k lodičkám na nízkém, širokém podpatku s tupou špičkou a nevýrazným, matně černým povrchem. „Tak co tedy? Prodáš ten obraz, nebo ne? Na splátku nemáme." Intonace ženy vystoupala v naléhavosti.

„Jasně jsem řekl, že ten obraz se prodávat nebude!" zabodl pohled do toho zeleného, zmírněného povislými víčky, jak bylo typické u žen Dianina věku.

Povzdechla si a zaklonila hlavu. Nad nimi se táhl rozpraskaný strop, který by také potřeboval nepochybně pořádnou údržbu. Ale copak to bylo možné, když poněkud až příliš horlivý mladý ředitel pár měsíců po promoci utratil vlastně všechny likvidní peníze za jediný obraz? A co víc... Doplnil to i opravdu pořádným úvěrem.

„Ta paní z banky mluvila o exekuci," zeslabila Diana hlas. „Jestli do třiceti dní nezaplatíme všechny tři chybějící splátky, tak dají podnět k exekučnímu řízení. Dnes pošlou poslední výzvu. Nevím, jestli si uvědomuješ, jak vážná je situace, Filipe. Ale pokud něco neuděláme, tak opravdu přijdeš o galerii," pokračovala dál vzdor jeho rozhodnosti. „Jsme v insolvenci. Příští měsíc nebude ani na výplaty." Přitiskla si k tělu nažloutlé papírové desky ukrývající těžko říci jaké doklady. Do důchodu jí zbývaly zhruba dva roky, a pokud přijde o práci, tak nepochybně náhradu jen tak nenajde. Ne v oboru... Navíc tu pracovala celý život, takže by se dalo říci, že i pro ni byla tato galerie jeho naprosto nedílnou součástí.

„Diano, prosím, tady ne," zašeptal a ohlédl se za záda na dva evidentně studenty, dívku a chlapce. Cosi si špitali a poplašeně pokukovali jejich směrem. 

„A kde jinde? Už týden se mi vyhýbáš. Když za tebou přijdu do kanceláře, tak nemáš čas anebo zrovna někam pospícháš. Nepřijímáš ani hovory a na zprávy neodpovídáš. Takhle to prostě dál nepůjde. Máme na ten obraz kupce." Prudce hodila pravou dlaní směrem k tomu předmětu, který byl podle jejího velmi oprávněného názoru zdrojem všech těchto doslova existenčních problémů. „Je z Emirátů a dá nám za něj alespoň něco přes dvě třetiny toho, cos za něj bláhově zaplatil ty. To nás zachrání. Jestli ne, jdeme ke dnu." Ruka jí rázně padla podél těla.

Diana nepatřila mezi lidi, kteří se nechali jen tak odbýt. A už vůbec ne, když šlo o něco, na čem jí záleželo. V takových chvílích vždy Filip litoval, že nebyla nikdy jeho matka – byť ji do jisté míry alespoň trochu dokázala svého času suplovat, když udržovala s jeho otcem dlouholetý vztah.

Středně vysoký, trochu rachiticky vyhlížející mladík ve světle šedých oblekových kalhotách a v bílé košili s poněkud povolenou modrou vázankou zíral do očí postarší ženy. Jeho ramena poklesla, plné rty se semkly do pevné linky. Diana vyčkávala.

„Ne," dopadlo definitivní Filipovo slovo mezi ně.

Postarší účetní zůstala na ředitele zírat poněkud šokovaně. Zamrkala. Pak zakroutila hlavou. 

„To je poslední slovo?" vyšlo jí z hrdla, ale konec věty plně nedozněl v jistém hlasovém vyhasnutí. 

„Je. A už o tom nehodlám diskutovat," přisvědčil stejně sebejistě.

Nadechla se, při zadržení dechu zvrátila tvář, semkla rty a prudce vydechla.

„Dobře. Jak myslíš, Filipe. Tvůj otec aby se obracel v hrobě," pronesla jistý spíš archaický ustrnulý výraz. Však klasické hřbitovy už generace neexistovaly a v rámci myšlenky neopronaturalismu byla všechna těla mrtvých brzy po smrti recyklována.

Ještě jednou si povzdechla a docela se od něj odvrátila. Přísahal by, že jí v očích zahlédl známky slz, ale ukázala mu záda s takovou rychlostí, že je jako vždy neměl šanci vidět. Taková byla prostě Diana – železná dáma s dokonalým sebeovládáním, která nikdy neukázala slabost.

„Nějak to zvládnu," stačil za ní vyslat ne zrovna jisté zvolání, ale Diana se už neohlédla. Rázným krokem si to vykračovala se sobě vlastní energičností a hlavou hrdě vztyčenou jednoduše od Filipa pryč. Bolestivě v něm zatrnulo. Musel by být idiot, aby mu nebylo jasné, že to všechno prostě musí mít naprosto jasné následky. A ne, už neměl opravdu kam jinam sáhnout, protože většinu volných financí opravdu vydal za obraz, další spolykaly splátky a teď stál jen malý kousek od bankrotu. A rodinné dědictví až do jeho třiceti let blokovalo věcné břemeno. Otec by se skutečně zlobil, nadával by mu, možná by mu i pár vrazil, ale když se opět zadíval na svůj milovaný obraz, který jej okamžitě plně získal zpět do své moci, tak mu to bylo jedno. Věděl jen jediné. Nevzdám se tě, Silvie. Tebe ne. I kdybych měl vycedit poslední kapku krve.

***

Odkudsi zazněla hlasitá rána. Neprobudil se hned. Následoval další úder a vzápětí ještě jeden. 

„Ale copak? Ty jsi vzhůru?"

Chvíli trvalo, než si uvědomil význam těch slov. Pootevřel jen jedno oko. Zmatenost a stále ještě trvající následky pořádné dávky alkoholu, již si večer dopřál v jednom z oblíbených barů, slušně otupovaly Filipovy smysly. Čtvrtá rána... Pozvolna se otočil z lehu na břiše na záda, svlečený do půl těla jen v modrých riflích a poněkud zavánějících ponožkách. Ještě víc se tím zamotal do rozměrné, bíle povlečené pokrývky. 

„Můžeš toho nechat, Davide?" zahučel výhružně v zatemnělé místnosti ložnice, kam pronikalo jen velmi málo z okolního světla poloprůsvitnými závěsy zaclánějícími rozměrné okno. Místo odpovědi přišla pátá rána. „Tak nech toho!" napodobil výkřikem intenzitu úderu. Prudce se posadil na široké posteli, až mu v hlavě zavířilo a přetlak mu málem obrátil žaludek naruby.

„Tohle už snášet odmítám. Sice tě miluju, ale jestli se hodláš takhle ničit dál, tak se na to prostě koukat nebudu!"

V mozku mu řízlo, zkroutil pobledlou tvář zdobenou dvoudenním strništěm a oběma rukama se chytil za hlavu. Do očí mu udeřila silná dávka světla. S jistým zpožděním dorazila do ochablého mozku i informace o kovovém zvuku zanaříkání do stran se rozeběhnuvších kroužků po stejně tak kovové garnyži.

„Ne, nepřestanu. Už toho mám dost. Říkal jsem to a myslím to vážně. Buď přestaneš chlastat a flákat se, nebo končíme."

„Mohl bys mě, prosím, nechat probrat?" zavrčel Filip na druhého mladého muže v bílém, huňatém županu, který nad ním strměl a alespoň částečně bránil nemilosrdné záplavě jarního slunce. Vzduch zde byl těžký, vydýchaný, prosycený odérem alkoholu, smradem zapařených nohou a dalších neidentifikovatelných pachů.

„S kým jsi byl?" Znovu ta otázka, co se v této domácnosti omílala dokola a pořád. 

„S nikým." Stejná odpověď jako pokaždé, stejně pravdivá jako vždy a stejně nepřijatá tak jako tak. 

„Nevěřím ti."

Kolikrát tento rozhovor už probíhal? Ať se snažil Filip vysvětlit Davidovi jakýmkoliv způsobem, že mu opravdu nevěrný není, že má jen jeho a s nikým se neschází a ani nikoho nemiluje, tak mu prostě uvěřit nechtěl. A po tolika opakováních a zvláště v jeho současném stavu ho to už pořádně rozčilovalo.

„Věř si, čemu chceš." Rezignovaná odpověď mu nekontrolovatelně vypadla z pusy. Poprvé nastalo místo křiku hrobové mlčení. Hmota těla alespoň trochu zabraňující slunci hledat si cestu k Filipovým citlivým očím se ani nepohnula. 

„To nemyslíš vážně." Důrazné prohlášení sluneční clony ukončilo těžké mlčení.

„Naprosto," odsekl Filip. Padl ke straně a obrátil se na bok, čímž svému příteli ukázal holá záda. Popadl polštář, nesourodě jej zmačkal do neidentifikovatelné změti a nacpal si ho pod hlavu. Zavřel oči. Zatím ale nespal. Ticho, pak krok, další a ještě jeden, zvuk zavrzání pantů a poslední rána. Trochu při ní jakoby nadskočil vleže, vědom si toho, že to byly dveře ložnice.

Tehdy naposledy s Davidem mluvil. Od té doby mu už nikdy nepřijal hovor – a že se mu snažil opakovaně volat ještě téhož dne. Pro věci si přišel mlčky. Neodpověděl na nic, nač se jej Filip ptal, a při otázce, jestli mu odpustí, jen prudce zavrtěl hlavou. Bylo zvláštní jej pozorovat, jak si naprosto klidně balí oblečení, kosmetiku, fén, dokonce i chlupaté modré bačkory, které dostal od Filipa jako jeden z dárků k Vánocům. Míjel ho a obcházel v kuchyni. Spolu s ním zmizelo i nemálo do té doby ve Filipově životě nepostradatelných předmětů – například trochu potlučený žlutý hrneček s infantilním zeleným smajlíkem s červenou kšiltovkou otočenou ke straně, z nějž každé ráno David pil zelený čaj, podnos na ovoce, moka konvička tak akorát na dva šálky silné kávy, ale i další. Nakonec se po stole rozeběhla sprška fotografií vyobrazujících je dva v dobách, kdy vše bylo ještě v pořádku, z různých míst a měst, které společně navštívili, ale i momentek ze všedního života. Byla to dokonalá neslovná výčitka. Vše ukončil dlouhý pohyb zapínání zipu rozměrného černého kufru zakoupeného před jejich poslední dovolenou. Zvuk koleček doprovodil Davida ke dveřím. Tiše se za ním zaklaply. A bylo ukončeno – tak snadno a během ani ne hodiny.

Filip zůstal stát v chodbě. V dlani svíral druhou vstupní kartu obdrženou při pronajímání bytu. Kdy večerní šero ovládlo celý tento malý svět? Zvláštní stísněnost se spojila s táhlými stíny dlícími v koutech, ticho se rozlehlo téměř jako výkřik a jistá forma rozpaků nedovolila nic jiného, než zírat do místa, kam se jeho snoubenec vytratil. V zádech ucítil průvan. Zachvěl se – nicméně ne až tak z důvodu pohybu vzduchu, jako z jisté mrazivosti, jež jej vnitřně sevřela. Otevřeným oknem v kuchyni doléhal klasický pouliční vzruch megaměsta. Nic jiného tu nebylo – jen Filip. A byl sám.

***

Ještě dva týdny... Dunělo mu v mysli právě tak, jak i hlasitá hudba kolem něj v tom klubu, kde seděl u baru a chladnou skleničkou s čirým obsahem si v krátkém pohybu ze strany na stranu chladil čelo. Už týden trávil na nucené dovolené. Vlastně dost úspěšná a schopná nová ředitelka galerie La Gogh, která se milosrdně uvolila nechat na svých místech všechny zaměstnance včetně Filipa samotného jako jejího zástupce, se spolu s majitelem rozhodla provést celkovou renovaci budovy galerie.

Ano, už to bylo dávno třeba a určitě to návštěvnost jen zvýší, ale v celkovém souhrnu to znamenalo, že Filip neměl každé ráno kam jít. A být neustále v tom svém bytě anebo bloumat sám někde po ulicích ho taky nebavilo. Jen neustále zbytečně utrácel spoustu peněz za hromadu naprostých zbytečností. Jenže co krom cvičení, jedení jídla, utrácení a sjíždění sociálních sítí dělat? Od Davidova odchodu ho už vlastně nic pořádně nebavilo. A ačkoliv na něm za ten rok a půl bylo velmi znát, jak intenzivně se rozhodl svoje deprese řešit pobytem v posilovnách a kondiční činností, jeho život se fakticky zastavil v okamžiku, kdy se za jeho snoubencem zaklaply vchodové dveře. Navíc teď nebyl ani důvod vstávat. A to bylo více než otravné.

Z levé strany do něj někdo se smíchem vrazil a div mu nevyrazil sklenici z ruky. 

„Hele, promiň. Já si tě nevšiml," chechtal se ten vytáhle vyhlížející kluk v černém triku s rozměrnými, modrozelenými a ostře vyhlížejícími písmeny vyvedeným nápisem neorockové kapely SERAF a s červenou santovskou čepicí na hlavě. „Filipe! Já tě málem nepoznal."

Svůdně jako nějaká coura se ten o dost mladší kluk opřel bokem o bar a z tenkého brčka ve vysoké sklenici ucucnul trochu azurového koktejlu. Usmál se od ucha k uchu a nepokrytě si Filipa očima přeměřoval od hlavy k širokým ramenům, hrudníku pod bílým nátělníkem zřetelně pokrytým vzdouvajícími se svaly, až k plochému břichu uvězněnému v poněkud zde volnější látce tohoto kusu oděvu, padajícímu na černou hrubou riflovinu obepínající úzké boky. Kdyby Filip neseděl na vysoké stoličce, jistě by se mu podíval i na zadek. Zachrčení oznámilo dopití koktejlu a postavení sklenice na bar způsobilo jeho naprosté zapomenutí.

„Táhni," zavrčel Filip skrze rty a odvrátil se od něj.

Mladíkovi se ovšem evidentně pryč nechtělo. Tiše si zavrněl a zdvihl bradu se zaujatým pohledem na místo za Filipovým uchem a pak dále zpět níže k rameni. Mlasknul si. 

„Ty máš zase náladu, zlato." Zřetelně se nijak nestyděl prsty jemně zachytit kroutící se tmavé lokny u spánku Filipa, které si jistou dobu volně rostly, protože se zase zapomněl objednat u kadeřníka. A ti měli neustále plno – zvlášť tam, kam byl zvyklý docházet. Navíc tohle vždy zařizoval David.

„Mám ti to zopakovat?" zahučel Filip, i tak se tomu jeho osahávání zrovna nebránil. Jen doušek vodky, která byla jeho v poslední době nejoblíbenější forma alkoholu, si nechal projít hrdlem. Hlasitě polkl. Začínal mít v hlavě, ale k pořádné opilosti ještě kus zbýval.

Doteky prstů mu tančily ve vlasech, byť se koukal prostě jinam. Nepohnul se ani ve chvíli, kdy mu dlaň sjela k zátylku a pak po zádech dolů po celé délce páteře, až se látka bílého jednoduchého nátělníku trochu našponovala. 

„Nebuď takový protivný," přiblížil se kluk rty k jeho uchu. Jen v bedrech si Filip uvědomil hladivý dotek obou dlaní. „Vždyť víš, že já jsem strašná děvka," zasmál se mu tiše do ucha. Tělem mu prošla vlna chvění. Jak to vůbec ten kluk dělal, že ho pokaždé dokázal pár slovy a doteky takto vzrušit?

„Sakra, jsi hluchý?" ošil se. Zbavit se ho ovšem nebylo tak snadné a bez ohledu na cokoliv to prostě pokračovalo dál. Dech mu zavrávoral a pak se zastavil. Tělo reagovalo bez ohledu na vůli. Zrovna dneska se za to zase doslova nenáviděl. Přišlo měkké dolehnutí mladého hrudníku na záda. 

„Ty pořád nemáš náladu a pak mě šukáš jako bůh." Zuby mu přikously lalůček a štíhlé ruce ho ovinuly v pase.

„Ne," zesílil Filip hlas – byť to s okolní hudbou fakticky splynulo. 

„Ale jo." Nyní ucítil jazyk razící si cestu do ucha. 

„Ne." Už to nevydržel a při otočení do toho kluka strčil, až zacouval vzad a na tváři se mu rozlil šokovaný výraz. 

„Ty jsi pořád horší magor. Tak si naser. Je dost jinejch." Kluk zvedl bradu a otočil se jako uražená coura, zhoupl se v bocích a vyrazil přímo na parket, kde jej brzy pohltila hradba tancujících a bavících se těl.

„Těžkej den?"

Ne, ten někdo nebyl muž, ale byla to holka, a to taková, která sem patřila i nepatřila. Však její partnerka obsluhovala o malý kousek dál. 

„Jen nemám dneska náladu na nadržený buzny." Simi se tím nikdy netajil a nikdy neměl chuť si nic odpírat. Vlastně uměl být dost zábavný a k tomu ještě povolný, takže když se mu podařilo Filipovi trefit do nálady, tak dostal většinou všechno, co chtěl. A že zrovna on chtěl pořád.

„Jo, takovejch tu potkáš dost," zanotoval dívčí hlas, který ovšem zněl poněkud hruběji, než by někdo mohl očekávat. Na to si však u leseb v mužské roli, jako byla Rebecca, zvykl Filip záhy po tom, co si přiznal, kým je, a začal takové lidi sám vyhledávat. Chudák táta to tehdy nesl dost nelibě. A ty jeho kecy o pokračování rodu? Koho takové přežitky v téhle době vůbec zajímaly?

Usmál se na ni. Měl málo kamarádů, ale ona k nim patřila. Byla to zvláštní osobnost, jíž by to nikdo od pohledu nehádal. Vlastně by se mohlo říct, že zrovna sestoupila z modelingového mola. Její jemnost a přirozená štíhlost, výška postavy, nepopiratelná pohlednost v kombinaci s rusými, po pás dlouhými vlasy a kočičím způsobem působícíma zelenýma očima, což dotahovala do dokonalosti černou oční linkou, ovšem okamžitě ustoupily do pozadí, když promluvila. Tehdy se jasně projevilo, že v jejím já opravdu nedřímá křehká dívenka, ale skutečně dost silný spíš mužně působící element.

Dívka si povzdechla, skousla černě nalíčené rty, až probleskly její perfektně bílé zuby. „Tak to bude chtít ještě panáka." Natáhla se po lahvi ne zrovna kvalitní vodky a z kovové nálevky odměřila odhadované množství do zbytku ve Filipově sklenici. 

„Jo jo, dej mi chvíli," houkla na kluka, co na ni ob dva další lidi mával. „Hele, Filipe, mám tu trochu narváno." Bylo to více než trochu. „Takže teď na dlouhé rozpravy nemám čas. Ale řeknu ti to zase. Život je víc než jen pocení se v posilovně, práce a hekání takových kluků, jako je Simi. A je to už dlouho. Tak se seber," věnovala mu dlouhý pohled a pak sebou trhla. „No jo, vždyť už jdu," křikla tím svým ženským chraplákem a vytratila se z Filipova zorného pole.

Rebecca byla vždy naprosto přímá, vše říkala bez obalu a bez servítek. Navíc mívala setsakramentsky pravdu téměř vždy. Hodně lidí by jí mohlo závidět, jak měla všechno dokonale v hlavě srovnané. Kdyby Filipa zajímaly ženy, tak ona by byla ta top – tedy pokud by ji zajímali muži, že ano. Ale bez ohledu na všechny rozdíly jako identičnosti byli jednoduše už slušnou dobu dost dobří přátelé. A tak sem za ní Filip zašel pokaždé, když se mu zachtělo vypadnout z nory, jak po rozchodu začal nazývat svůj byt. Však sama Rebecca často říkávala, že je ráda, když chlastá radši u ní, než aby se toulal kdo ví kde. Přece jen byla účastníkem jeho prvních singl týdnů v přímém přenosu a v první řadě. Kde by bez ní byl? A pak že teplouše ženský vůbec nezajímají...

Pozoroval, jak se s naprostou přirozeností pohybuje za barem. Ta její sukně je asi trochu moc krátká. Uniklo mu zasmání, když se předklonila a tím naprosto bez příkras odhalila pod lemem sukně asi ručně ušité ze starých džínsů látku nijak extra sexy, ale jistě pohodlných bílých bombarďáků. Být to v běžném klubu, už je pár chlapů v pozoru, ale tady to nikoho nezajímalo.

„Vaše Veličenstvo!" zahřměl za ním hluboký hlas. 

„Si děláš prdel," zašeptal si Filip s vytřeštěnýma očima.

„Už zase chlastá sám. Ani kamaráda nepozve."

Filip se ohlédl přes levé rameno. Jako první uviděl vlastní odraz v zrcadlových sklíčkách velmi důvěrně známých lenonek sedících na poněkud baňatějším nose a souznících vlastně kontrastně se silnou tmavostí celé černošské tváře rozzářené širokým úsměvem dokonale rovných, ač trochu zažloutlých zubů. Vlasy mu spadaly v černých dredech kolem tváře až na ramena, oblečený byl v až příliš křiklavém triku s napodobením jakési neforemné batiky dosahujícím mu až po kolena, že pod ním ani široké nohavice bílých riflí nebyly kdo ví jak znát. Jen modročerné conversky prosvítaly pod nakrabatěnou látkou kalhot.

„Já tě jednou zabiju, Tonny." Vzdor prohlášení se Filip musel usmát. Po všem tom jeho sebetrýznění a sebezpytování bylo tohle nenadálé setkání doslova jako vzpruha. Jak dlouho ho neviděl? A tak se otočil na vysoké stoličce čelem k němu. Sotva tak učinil, popadly ho Tonnyho ohromné dlaně, přitáhly ho k sobě a okamžitě sevřely v náručí.

„Hej, to mi slibuješ už od střední," zachechtal se. Chvíli Filipa svíral, pohupoval s nimi ze strany na stranu a hluboce si při tom mručel. Až pak ho pustil. „A dodnes jsi to neudělal. Až si říkám, kde to vázne." Zdvihl obě ruce dlaněmi nahoru. Hlas měl dobře zmutovaný a prodchnutý nikdy neutuchajícím entuziasmem. Navíc jasně francouzský akcent hned po první větě napověděl, odkud tento chlápek vlastně pochází. Kde jinde by taky takoví jako on měli mít v Evropě svou domovinu než ve Francii?

„Takže jsi pořád stejnej bláznivej heterák, co se potlouká po gay barech?" vystoupalo Filipovi spolu s intonací hlasu i obočí. 

„Hej, tiše. To nesmí nikdo vědět." Přikročil k němu blíž se zeslabením hlasu a pootočil tvář k pravé straně, aby mrknul na jakéhosi hošíka v kožené vestičce a v objetí trochu nebezpečně vyhlížejícího holohlavého vazouna. 

„A to jako co? Že seš na ženský?" odpověděla za Filipa Rebecca jen kousek od nich opřená nataženýma rukama o bar. 

„Na tebe kdykoliv, kotě. Jen se budeš muset nejdřív zbavit tamté prdelky. No a nebo ji přibrat," kývnul bradou směrem k Rebeccině přítelkyni. Hannah se k nim ohlédla, ale to bylo celé. Neměla čas. Zrovna vyřizovala objednávku. Rebecca zakroutila hlavou.

„Ty vole, vždyť by si tě dala k večeři," rozesmál se Filip. Obdobných výjevů byl svědkem svého času pravidelně. Jenže to prostě k Tonnymu patřilo už od gymplu – sporadicky se snažil dokázat Rebecce, že ve skutečnosti žádná lesba není. A fakt, že v tom byl notoricky samozřejmě neúspěšný, neznamenal, že by toho kdy nechal.

„A kde ty se tu vůbec bereš? Já myslel, že se budeš držet jen doma u rodiny. Neplánovali jste Ketty sourozence?" optal se přímo Filip nepokrytě, protože zprávy občas dorazily, někdy si i zavolali. A při tom všem, co se Tonnymu v životě dělo, opravdu nečekal, že by se jen tak bez ohlášení takto kdy objevil. 

„Ale tak nějak jsem měl cestu." 

„Z Paříže?" opět se Filip podivil. 

„Jo, z Paříže," věnoval Francouz Rebecce velmi výmluvný pohled a ona jej několik vteřin bez mrknutí opětovala. „A když už mám cestu, tak zavolám kamarádce, když kamarád jako vždycky hovory nebere. Pak se poptám, kde tě potkám, a hle." Zase rozpřáhl ruce. „Jsem tady."

***

Do snu se mu začal vkrádat podivný zvuk. Byl to hučivý hlahol, který v jistých momentech nepravidelně vrávoral, zeslaboval a znovu se zesiloval. Nejdříve se zdálo, že jde jen o robovčelu anebo dron, ale jak trval, byl ten zvuk stále silnější, zřetelnější a ostřejší. Konečně si Filip uvědomil, že to není součást oné reality, která ani realitou nemohla být. Však jej ze spánku rušilo hučení vysavače doléhající z vedlejší místnosti.

„Proboha, Davide, proč tak brzo?" zamručel si Filip rozespale a hlavu strčil pod polštář. Jakmile tak ovšem učinil, tak mu to došlo. David tam vedle naprosto určitě nevysával. Prvotní zmatenost jej přiměla vytáhnout hlavu a podívat se na dveře. Ano, byl to vysavač. A navíc se zdálo, že si k tomu všemu někdo i něco teď neidentifikovatelného zpívá. „Tonny?" vyjelo mu doslova z úst.

Když Filip svého kamaráda včera večer vzal k sobě domů, protože k Rebecce a Hannah by samozřejmě jít nemohl a nechat ho jít do hotelu by si nikdy neodpustil, tak se v prvním okamžiku skutečně pořádně styděl. Vlastně se až zdráhal odemknout dveře vědom si toho, co je u něj doma přivítá. Od doby, kdy ho jeho snoubenec opustil, tak se nejdříve snažil nějak udržovat jakž takž pořádek, ale po pár měsících ho to přestalo bavit. A podle toho také jeho byt vypadal.

Tonny pomohl Filipovi trochu poklidit obývák dost na to, aby si měl kam lehnout. Sedačka na to byla dobře uzpůsobená a po rozložení mu poskytla dost prostoru. Polštáře a pokrývka byly samozřejmě v úložném prostoru. Filip si vlastně ani nepamatoval, kdy a jak se tam dostaly. Nicméně David prostě vždy myslel na všechno a vše měl dokonale naplánované a zorganizované. Co by ovšem Filipa nikdy nenapadlo, tak to, že se probudí a zjistí, že mu zrovna Tonny uklízí chlívek v bytě, a navíc si u toho dokonce i dost spokojeně prozpěvuje.

Překvapivě daleko snáze než jindy se mu podařilo vyhrabat z postele. Navlékl na sebe modré tepláky a vytahané, kdysi žluté triko, které měl ani nevěděl jak dlouho a David ho nesnášel. I tak se ho Filip nikdy nedokázal vzdát.

Konečně vstoupil do obýváku. Všechny odpadky a obaly od jídla, flašky i zapomenuté kusy oblečení byly pryč. Světle šedá sedačka v imitaci kůže byla prázdná, na konferenčním černém stolku ani jeden talíř a navíc ve vzduchu visela charakteristická vůně čističe, kterou si za ten rok a půl téměř ani nepamatoval. Celá místnost s béžovým povrchem stěn s jemně květinovou plastickou strukturou působila daleko vzdušnějším a spíš i volnějším dojmem. Obě křesla byla na svém místě a šachovnicová podlaha v kombinaci bílých a tmavošedých čtverců nestačila ještě pořádně ani oschnout. A samozřejmě... středně šedý koberec v centru toho všeho pod sedací soupravou byl dokonale vysátý.

Okno bylo dokořán. Dovnitř pronikal čerstvý vzduch spolu s šumem neúnavně se pohybujících kabin městské dráhy, směsi různých hlasů a šumění stromů a další zeleně systematicky integrovaných v samotné struktuře megaměsta. Zaznamenal tiché hučení robovčel pečujících o rostliny stejně jako v dálce se ozývající sirénu záchranné stanice ambulance.

„Ale, tak Šípková Růženka se nám vzbudila. Takže dobré ráno, nebo spíš poledne?" zaduněl hluboký hlas z komory, kde se spolu s čisticími prostředky a dalšími věcmi skrývala dobíjecí stanice pro vysavač. 

„Tonny, jsi návštěva. Nemusel jsi mi tu uklízet," rozhlížel se Filip po obýváku, jako by tu skutečně byl docela poprvé. Pravdou bylo, že si připadal snad ještě trapněji, než když sem při včerejším pozdním večeru Tonnyho přivedl. 

„Nemusel, ale chtěl. Zdálo se, že to je třeba," zaznělo z otevřených posuvných dveří komory.

Tento standardní prvek průměrných bytových jednotek u něčeho jako je příruční komora se Filip s Davidem rozhodli, že za poněkud archaicky působící křídlové dveře vyměňovat nebudou. Stejně tak automatické posuvné žaluzie na oknech nechávali raději vypnuté, protože použití závěsů, záclon a garnyží bylo něco, co chtěli v bytě oba ještě před tím, než Filip podepsal nájemní smlouvu. Tehdy jim stačila jen docela průměrná bytová jednotka sestávající ze třech místností v podobě kuchyně, obýváku a ložnice, s malým sociálním zařízením a neodmyslitelně vybavenou inteligentní domácností s možností dodatečného rozšíření příslušenstvím. To ovšem nikdy nepotřebovali. Chtěli být jen spolu – ne aby jim do života mluvila nějaká interaktivní umělá inteligence a pod nohama se pletl klidně i nejmodernější robot.

„Víš, že by ti Dita objednala jídlo bez toho, aby ses musel o něco starat? Dovezli by ho, převzala by si ho sama, strčila do lednice. Proč ji máš vlastně vypnutou? A když už nechceš používat ji, tak proč tu nemáš nikde kultivátor? To se živíš jen těmi sračkami z těch odporných plastových krabiček?" ještě vyšlo z komory, a hned po tom i Tonny s dredy zachycenými jakousi černou širokou gumičkou v zátylku, v červené Davidově zástěře a utěrkou zastřenou pod ní v oblasti pasu. „I by ti tu uklidila, když to sám nedáváš. Ten slouha není zase takový drahý. Měsíčně zaplatíš víc určitě i za net."

Ta výtka Filipovi doslova zatrnula v mysli. Bylo to tak. Nemusel žít tak, jak žil. V současné době se o domácnost opravdu nikdo zrovna starat nemusel. Jenže s Davidem to bylo jiné. On se starat chtěl – chtěl se starat o něj. Dával tak Filipovi každodenně najevo svou náklonnost a lásku, když našel svoje ponožky spárované a úhledně urovnané v šuplíku, i když se David vrátil z nákupu, kam šel osobně jen proto, aby mu pak sám uvařil večeři. Proto si nikdy nepořídili úklidové drony.

Život byl tehdy naplněný nezpochybnitelnou péčí, již Filip do té doby nezažil už jen z toho důvodu, že matku zrovna moc neznal a otec měl spoustu jiné práce. Diana se objevila občas na návštěvě, a pokud jeli na výlet, tak se dokonce i tvářila, jako že k ní Filip patří, ale to bylo celé. V dětství Filipa obklopovaly právě takové domácnostní drony, Dita dohlížela na úkoly i na další záležitosti a otec to vše jen kontroloval. S Davidem něco takového opravdu nikdy nehrozilo. Vždyť i to sněhobílé prostírání s imitací krajky na stůl žehlil David sám.

„Filipe, tak jak?"

Ten zamrkal a podíval se do očí hledících ze starostlivě vyhlížející tmavé tváře, kde prostě chyběly ty lenonky, jak nebývalo u Tonnyho zrovna v minulosti časté. 

„Cože?" Filip se zeptat musel, protože jistou chvíli nic kolem sebe nevnímal. 

„Sakra, ty jsi vážně mimo. Rebecca měla pravdu," pokroutil Tonny hlavou a ta starostlivost z jeho tváře opravdu nezmizela.

Vypadal téměř stejně jako před lety na gymplu, ale jako by se v něm hluboko něco razantně změnilo od té doby, co se narodila malá Ketty. Dnes jí bylo téměř pět let a podle slov Tonnyho pravidelně prosila o sourozence. Bylo zvláštní vědomí toho, jak někdo jako on naprosto propadl rodinnému životu a jak razantní změnu to pro něj představovalo. Kdysi dávno při všech jeho eskapádách by to opravdu jen tak někdo nečekal.

„Ježiš," ujelo Tonnymu, zhluboka si povzdychl a nechal Filipa stát uprostřed vlastního obýváku. „Pojď se najíst. Musíme si o něčem promluvit," pronesl Filipův kamarád mírně, když mizel v kuchyni, kde jej zahlédl ve výřezu otevřených dveří, jak si odsouvá kovovou a černě lakovanou ornamentální židli u stolu vyvedeného ve stejném duchu. Ano, kombinace šedé, bílé a černé bylo něco, co David vždy miloval, a pokud si vybíral, pak z této jeho běžné palety barev.

Pomalým krokem se Filip vydal za ním. Kuchyně kombinovaná s jídelnou byla o něco menší než obývací pokoj. Samozřejmě bílé kuchyňské lince s leštěnými černými doplňky dominovala tmavošedá pracovní deska a matně černý dvoudřez, který nebylo zrovna snadné sehnat. Kdo by v této době chtěl ručně mýt nádobí, že ano? Všechny spotřebiče byly plně integrované včetně sporáku, který se objevil jen v době, kdy člověk skutečně potřeboval něco uvařit.

Filip se posadil ke stolu a zadíval se na černý talíř bez bílého prostírání pod ním, kde odpočívaly dva kusy toustového chleba namazaného uvnitř burákovým máslem. 

„No nekoukej, a jez. Nic jiného jsem tu nenašel," povzdechl si Tonny a přisunul k němu rozměrný bílý hrnek s kouřícím, evidentně černým čajem.

„Takže jsi mi přijel udělat kázání o mém životě?" chopil se Filip toho sendviče, protože hlad vskutku měl. Muset se oblékat, aby si zaběhl do marketu, se mu opravdu moc nechtělo a donášce by to trvalo příliš dlouho. Burákové máslo a toustový chleba z mrazáku měl doma vždy jako tu poslední a železnou zásobu. To bylo něco, co měl ve zvyku už od dob života na internátu, když Tonny, Rebeca a i on někdy zapomněli jít nakoupit a pozdě večer už se opravdu nikomu z nich nechtělo nikam jít a ani se dohadovat s poslíčkem.

„No, to je něco, s čím bys už měl začít něco dělat, ale o tom mluvit nechci."

Filip dál převaloval v puse první sousto a během toho se zvědavě zadíval na kamaráda. V hlase se mu odrážela vážnost – a to u Tonnyho nevěštilo nic dobrého. Jeho výraz vše jen potvrdil, takže si o to více získal Filipovu pozornost.

„Nikdy bych tomu nevěřil, ale s Ninou a Ketty nás vybrali. Letíme na Proximu."

Filipovi málem nedožvýkaný zbytek sousta vypadl z pusy. 

„Jako na tu planetu?" 

„Jo, jako na tu planetu."

Extrasolární planeta s názvem Proxima Centauri b v soustavě trojhvězdy Alfa Centauri, obíhající kolem červeného trpaslíka Proximy Centauri, byla objevena již v roce 2013 astronomem jménem Mikko Tuomi. První výprava, která se na tuto exoplanetu před zhruba sto padesáti lety vydala, sice objevila život, ale takový, který byl nekompatibilní s tím pozemským. Navíc šlo o takzvanou mikrobiální planetu s dosaženou úrovní přirozeně vyvinutého života v nejelementárnější podobě – jedno- a velmi mála vícebuněčných organismů mikroskopické velikosti. Každopádně se zde nacházela kapalná voda, poloha planety byla v obyvatelném pásu a podnebí se zdálo úměrné pro možnost lidského osídlení. Postupně na oběžné dráze vyrostla základna s názvem ESSP (Exoplanetary Space Station Proxima) a posléze její odnož i na povrchu planety.

Během zhruba padesáti pozemských let prošla Proxima, jak je dnes planeta nazývána, plně procesem teraformace, díky čemuž se dokázala velmi připodobnit životnímu prostředí na Zemi. Atmosféra byla cíleně změněna tak, aby se stala pro lidi dýchatelnou. Sice to znamenalo zničení zde vyvinutého přirozeného života, ale po pravdě to dnes už nikoho z lidí na Zemi netrápilo. Po rozšíření pozemské vegetace a i vysazení velkého množství i na Zemi vlastně vyhynulých a díky genetice znovuprobuzených zvířecích druhů již přes dvacet let probíhala kolonizace planety.

Nicméně být vybrán jako někdo, komu by mohla být dána možnost nového začátku na docela mladé a zcela čisté planetě, tak to nebylo nic jednoduchého. Hlavním kritériem byl genetický fond a to nejen jednotlivce, ale celé rodiny, který byl zkoumán v rodokmenu až do vzdálenosti dvaceti generací zpět. Jakékoliv genetické onemocnění a rodové zatížení v podobě více než dvouprocentního potenciálu k takovým nemocem jako jsou duševní poruchy, rakovina, patologické chování, zvýšený potenciál k vrozeným, srdečním a metabolickým vadám anebo jen nesrovnalost v genetickém kódu v důsledku jeho ovlivnění ještě před tím, než byla genetická manipulace lidského genomu postavena mimo zákon, znamenala samozřejmě vyřazení z procesu. Byla-li vybrána některá rodina i podle mnoha genetických modelů předpokládaného vývoje populace na planetě, bylo to více než výhra v loterii. A Tonny tady teď seděl u Filipova stolu a tvrdil, že to bingo opravdu dostali zrovna on, Nina a Ketty.

„Žertuješ?" Překvapení Filip samozřejmě nedokázal skrýt. Jen chleba s burákovým máslem si dopadl na talíř, ale toho si zrovna moc nevšiml. „To je..." Ne, nevěděl, co na to říct. Jen Tonny se usmíval na celé kolo a do očí se mu vehnaly slzy radosti, když se začal hlasitě smát. 

„Vybrali nás, Filipe. Chápeš to? Poletíme na Proximu a já budu farmář. Budu pěstovat plodiny a budeme jíst jídlo, které vyroste ze země. Z hlíny. Žádná v lepším případě hydroponie anebo něco z kultivátoru sestavené na míru podle programu. A budeme jíst maso ze zvířat, která budeme chovat. Vajíčka. Budeme mít i vajíčka." Slova se Tonnymu hrnula z pusy jedno za druhým jako záplava, kterou se dlouho snažil držet na uzdě, ale teď jí dal plný průchod. „Vzpomínáš, jak jsme o tom snívali, když jsme byli na škole? Nový začátek, kámo. Docela nový start."

Tonny vyskočil od stolu. Dlouhými kroky začal rázovat z jedné strany prostoru na druhý a doslova ze sebe chrlil dál veškeré naprosto pochopitelné nadšení z toho, jaké štěstí jeho rodinu potkalo. To ovšem jako by k Filipovi přicházelo z velké dálky. Už chápal, proč se najednou ze dne na den neohlášeně Tonny objevil za jeho zády v tom klubu a proč se na sebe s Rebeccou takovým způsobem dívali. A bylo mu i jasné, co přijde – byť se také usmíval. Ten úsměv byl ovšem spíš jen pohybem mimických svalů, protože uvnitř to celé pocítil v prvním okamžiku docela jinak.

Tonny u Filipa zůstal týden. Během té doby mu pomohl poněkud přeorganizovat život. Společně nastavili Ditu, která okamžitě začala fungovat tak, jak byla naprogramována a navržena. Pořídili kultivátor, aby Filip jedl i něco trochu lepšího než ty podle slov Tonnyho sračky z odporných plastových krabiček. A ačkoliv se to Filipovi zrovna moc nelíbilo, hned druhý den dovezla spediční služba několik úklidových dronů včetně stevarda, který byl tím hlavním z nich a fungoval doslova jako robotický domácí sluha.

Každý den si připravili nějaký program – od večeře u Rebeccy a Hannah, která uměla připravit naprosto úchvatnou čínu, a hraní deskových her, aby mohl Filip samozřejmě znovu a znovu prohrávat, přes návštěvu hlavního nákupního centra v centrální části Las Angeles, každodenní a pro Tonnyho ne zrovna vítaně povinnou návštěvu posilovny nacházející se o dva bloky dál od Filipova bytu, až po pojídání donáškou dopravené pizzy a sledování basketbalového zápasu. Spáchali dvě návštěvy v kavárnách, kde si samozřejmě dali vodní dýmku, již neochutnal Filip od promoce. No a jeden večer se ztřískali do němoty, Filip se vyzvracel z podoby a pak spolu prožili ale opravdu pořádnou opici celý další den. Inu byl to skvělý týden, ale ten se posléze posunul ke svému konci.

Poslední den, kdy mu Tonny dělal společnost, byl dva dny před začátkem Chanuky. Filip mu pomáhal sbalit všechny věci, přidal pár zabalených dárků pro Ninu a i pro malou Ketty, která neměla hraček jako každé dítě nikdy dost. A tehdy to přišlo – tehdy si plně uvědomil, že ho Tonny opravdu opouští. Vlastně v tuto chvíli, kdy zapínal zip jednoho ze dvou kufrů svého kamaráda, to na něj plně dolehlo.

Oproti odchodu Davida hlavní rozdíl představoval fakt, že Tonnyho Filip doprovodil až na zastávku městské dopravy a čekal s ním na nejbližší přepravní komoru. Tak jak snad ani nešlo od Tonnyho očekávat, tak se odvézt jednoduše nenechal. Však nikdy nebyl na nějaké srdceryvné loučení se na letišti. Filip se nechal naposledy obejmout tím medvědím stiskem snědého kamaráda, se kterým ho pojilo dlouholeté přátelství, a pak mu pomohl s kufry dovnitř.

Dveře kabiny se zavřely. Za nimi v okénku ještě Tonny zdvihl ruku na znamení pozdravu s tím svým širokým úsměvem trochu zažloutlých zubů a kabina se rozjela. A svět Filipovi v tu chvíli potemněl ještě o trochu víc. Tonny odešel a brzy měl zmizet docela. Odcházel do míst, odkud se už nikdy nevrátí, odkud nejspíš nikdy nepřijde ani žádná zpráva a už se nikdy se svým kamarádem neuvidí. Z celého srdce jemu i jeho rodině to štěstí skutečně přál, ale teď tu stál sám ještě víc než tehdy, kdy jej opustil jeho milovaný David.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)

Komentáře  

0 #12 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháLamm 2024-05-21 14:59
Původně se mi to kvůli hodnocení vůbec nechtělo číst, ale je to skvělé. Jdu na první díl. EDIT: no tak po přečtení prvního dílu už ničemu nerozumím. SIce tuším, ale je toho málo. Chce to rychle pár dalších dílů.
Citovat
0 #11 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháV. 2024-05-20 16:40
Cituji GD:
Veron my tomu jistě dáme čas, když budeme vědět, že jsi ještě neskončila.😁♥


Ale jistě že ne. Zrovna jsem dokončila dvanáctou kapitolu a na cestě je třináctá.
Citovat
0 #10 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháGD 2024-05-19 17:38
Veron my tomu jistě dáme čas, když budeme vědět, že jsi ještě neskončila.😁♥
Citovat
-1 #9 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháV. 2024-05-18 22:26
Cituji R2D2:
Jsem si říkal, že si ten rozvířený prach začne třeba trochu sedat, ale zatím to moc nevypadá, je z toho spíš písečná bouře, ve který není vidět na metr, jména se střídají jako svatí na orloji, v jaké je kdo zrovna době to si jeden taky není úplně jistej…, no třeba to jednou bude zajímavý příběh, ale zatím je to bohužel hlavně chaos, sorry…


Děkuji za názor. A pozdravuj Lucka. Že na něj možná zítra zase kouknu, jak se mu tam daří v první trologii. :)
Citovat
+4 #8 CHAOSR2D2 2024-05-18 19:51
Jsem si říkal, že si ten rozvířený prach začne třeba trochu sedat, ale zatím to moc nevypadá, je z toho spíš písečná bouře, ve který není vidět na metr, jména se střídají jako svatí na orloji, v jaké je kdo zrovna době to si jeden taky není úplně jistej…, no třeba to jednou bude zajímavý příběh, ale zatím je to bohužel hlavně chaos, sorry…
Citovat
0 #7 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháV. 2024-05-17 13:38
Cituji Tamanium:
Cituji Veron:
Cituji Tamanium:
Je dobře, že tady Algol román zůstal, resp. že se vrátil a jsem zvědav, kam se děj bude ubírat.


Koukám na ten text. A je úžasně učesanej. Tedy musím vyslovit uznání, protože tohle já fakt zatím neumím.

Který text máš na mysli? Nemyslímm že bych někdy dokázal stvořit takovou formu textu. Proti tvému psaní, pkpisné, květnaté, je cokoliv co napíšu jen strohé a ořezané. Navíc bych řeklm jak praví klasik, snažím se být stručný, avšak stávám se nesrozumitelným.


Měla jsem na mysli to jak korektor učesal můj text. Já mám zase problém v tom že to rozvím až moc a kolikrát to bývá až nesrozumitelné. Trpím strašně moc na extrémně rozbité věty a budu s tím muset taky něco dělat.

Cituji GD:
Udělala jsi mi neskutečnou radost, že jsi to nevzdala a vrátila se se i s Algolem Po co se tu dělo u prvního dílu jsem se fakt obával, že už si nepočtu. Tenhle díl byl dosti zajímavý a styl/sloh vyprávění mne zaujal. Máš ode mne plný počet (krom vzrušení). Pokračuj dál a já neodolám napsat co se mi rodí díky tomuto příběhu v hlavě. Díky.

Když tomu dáte čas tak se i vzrušení dočkáte to si buďte jistí. I když to nepíšu tak jako někteří tady tak to tam přeci jenom je. Jen to není hlavní náplň ale jeden z nástrojů pro rozvoj příběhu. V každém případě velmi děkuji. Budu ráda pokud se bude líbit můj experiment i dál.
Citovat
0 #6 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháTamanium 2024-05-17 12:51
Cituji Veron:
Cituji Tamanium:
Je dobře, že tady Algol román zůstal, resp. že se vrátil a jsem zvědav, kam se děj bude ubírat.


Koukám na ten text. A je úžasně učesanej. Tedy musím vyslovit uznání, protože tohle já fakt zatím neumím.

Který text máš na mysli? Nemyslímm že bych někdy dokázal stvořit takovou formu textu. Proti tvému psaní, pkpisné, květnaté, je cokoliv co napíšu jen strohé a ořezané. Navíc bych řeklm jak praví klasik, snažím se být stručný, avšak stávám se nesrozumitelným.
Citovat
0 #5 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháGD 2024-05-17 11:50
Udělala jsi mi neskutečnou radost, že jsi to nevzdala a vrátila se se i s Algolem Po co se tu dělo u prvního dílu jsem se fakt obával, že už si nepočtu. Tenhle díl byl dosti zajímavý a styl/sloh vyprávění mne zaujal. Máš ode mne plný počet (krom vzrušení). Pokračuj dál a já neodolám napsat co se mi rodí díky tomuto příběhu v hlavě. Díky.
Citovat
0 #4 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháV. 2024-05-17 09:50
Cituji Pirat:
Musím říci, že je to působivé. Smutné, nostalgické … zatím. Souhlas s Tamanium - jsem také zvědav, jak se to vyvine. Díky za čtení.


Děkuji. Toto je prostě kapitola ztrát. Před získáním většinou přicházejí ztráty v důsledku zákona protikladu. Ten by měl fakticky znamenat dveře k tomu, co člověk chce. A o tom je tato kapitola.
Citovat
0 #3 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháPirat 2024-05-17 09:36
Musím říci, že je to působivé. Smutné, nostalgické … zatím. Souhlas s Tamanium - jsem také zvědav, jak se to vyvine. Díky za čtení.
Citovat
0 #2 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháV. 2024-05-17 07:36
Cituji Tamanium:
Je dobře, že tady Algol román zůstal, resp. že se vrátil a jsem zvědav, kam se děj bude ubírat.


Koukám na ten text. A je úžasně učesanej. Tedy musím vyslovit uznání, protože tohle já fakt zatím neumím.
Citovat
+1 #1 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola druháTamanium 2024-05-16 22:33
Je dobře, že tady Algol román zůstal, resp. že se vrátil a jsem zvědav, kam se děj bude ubírat.
Citovat