• V.
Stylromantika
Datum publikace23. 5. 2024
Počet zobrazení372×
Hodnocení3.88
Počet komentářů6

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

 

Vklouzl na sedadlo řidiče potažené vínovou imitací značně reliéfní kůže. Interiér vyvažoval nespočet doplňků z leštěného ebenu a zlatavých detailů. Hned poté se za ním dveře podobné křídlům samy tiše zavřely. Nebyl to standardní vůz, jaký používali běžní obyvatelé tohoto města. Jako každý vůz značky Tesla byl samozřejmě samořiditelný a vybavený všemi moderními vymoženostmi. Přesto vzbuzoval na ulici pozornost svým unikátním designem.

Ostřejší rysy tmavě karmínové karoserie, pokryté fototerálně absorpční vrstvou s jasně rudými odlesky metalízy, dokreslovaly černé tenké linky kolem oken, hran dveří a spodní strany prahů. Zlatavé pásy svíraly celý vůz ze dvou stran, sbíhající se od zadní části kupředu. Na samotné kapotě se tyto ozdobné linie setkávaly ve středu přední části. Z nich vyrůstalo písmeno 'T', stylizované jako ženská postava, jejíž ruce a vlasy byly částečně stažené vzad. Z rukou jako by vyrážel nespočet zlatých stuh, které se vlnily po celém povrchu kapoty a rozdělovaly se zpět k zadní části vozu. Při pohybu připomínal plížící se kočkovitou šelmu, což na Filipa při koupi velmi zapůsobilo.

Když v něm přijel do práce poprvé, Diana jen protočila oči a prohlásila něco o tom, že Filip musí být vždy ve středu pozornosti, ať se to ostatním líbí, nebo ne. Vlastně to byl první krok k tomu, aby nakonec přišel o svou pozici v galerii. Nicméně, vůz mu na rozdíl od tohoto zůstal. Filip byl pevně rozhodnutý svou mladickou nerozvážnost, která měla nakonec ještě relativně dobré vyústění, v příhodný čas řešit a napravit. Na to si musel počkat ještě šest měsíců, než mu bude třicet a vyprší věcné břemeno na dědictví.

Dříve nikdy nejevil zvláštní zájem o rodové jméno nebo postavení, které mu náleželo už jen původem. Vlastně to dlouhé roky považoval za přežitek, podobně jako rodové náčelnictví v době kamenné. Na druhou stranu to mělo své výhody. S časem si začínal stále více uvědomovat své štěstí, že se narodil do této rodiny. A právě tento kousek značky Tesla Aligátor, vyhotovený v omezené rubínové edici, byl jedním z jasných důkazů.

Na sedadlo spolujezdce odložil černý, jednoduše vyhlížející pánský kufřík. Porozepínal dva ze tří knoflíků tmavomodrého saka a hned poté si dvěma trhavými pohyby rozvázal kravatu, která byla o odstín tmavší a šedě diagonálními linkami žíhaná. Zašustěním ji vytáhl zpod límce košile a mrštil vedle kufříku. Zbytkový alkohol si po ránu vybíral svou daň a ani vyrovnání hladiny po probuzení mu náladu nezlepšilo. Z 'pro jednou' a občasného 'trochu' se před časem stalo 'zase' a nakonec 'téměř pořád' – ale on si toho vlastně ani nechtěl všímat.

Na palubní desce se objevila smršť ikonek a ukazatelů indikujících startování systému. Ve středu se vykreslilo otáčející se červené a zdobné písmeno R, podobně stylizované jako na přední části kapoty. Po zaznění krátké uvítací melodie se kapitálka rozpadla na několik útvarů. Ty se několikrát protočily a pak splynuly v jedinou horizontální rudou linku v místě, kde býval volant u starodávných automobilů. Kolem ní se polotanečním způsobem přesunuly hlavní ikony systému řízení vozidla z jejich původního továrního umístění.

ITA (Intuitive Technology Assistant) již před mnoha lety získala své naprosto nedílné místo ve všech aspektech lidského života. Tato virtuální inteligence projevovala tolik kreativity a schopnosti samoučení, jak se v této době očekávalo. Navíc byla velmi zábavným a taktním společníkem, schopným řešit mnoho problémů před uživatelem. Krom toho byly všechny verze nové generace více než dvacet let dostatečně stabilní, aby se jejich užívání nikdo neobával kvůli absurdnímu strachu z možného vzbouření proti lidstvu.

Typ R41 (Road, ve zkratce zvaná RITA) nebyla nejnovější, ale na rozdíl od těch neprošlých zátěží používání měla vychytanou většinu chyb, vybroušenou osobnost a specifický smysl pro humor. A to nebyly jediné důvody, proč se jí Filip nechtěl vzdát a vyměnit za o dvě třídy lepší verzi. Podivně mu přirostla k srdci – byť by to nikomu otevřeně nepřiznal, protože odpůrci práv umělých inteligencí mezi lidmi pravděpodobně zůstanou navždy, stejně jako ti, kteří se stále hlásí k nějaké formě rasismu či extremismu. Navíc ho perfektně znala a věděla, jak s ním jednat tak, aby ho jako máloco v současnosti nerozčilovala.

„Dobré dopoledne, Filipe. Jaký máš dnes den?" vyslovil ženský hlas odkudsi z nitra. V synchronii s těmi slovy vyrážely po celé délce horizontální rudé linky v centru palubní desky před řidičem vertikální paprsky, které se křížily, měnily velikost a délku, rozbíhaly se a v jistých chvílích se spojovaly a působily dojmem otáčející se trojrozměrné struktury.

„Dobré ráno, Rito. Docela to jde. Jak je tobě?“ pronesl Filip jakoby mimoděk a otevřel si na klíně svůj kufřík, odkud vytáhl několik papírů a zase jej zaklapl. Položil je na víko a začal si je pročítat.

„Ohromně vtipné. Je mi tak jako pokaždé, když mě vytáhneš konečně z garáže. V kostce mi ani nijak být nemůže a vlastně nevím, proč se mě na to zase ptáš. Chceš řídit sám?" Během toho si bezpečnostní pásy samy nalezly cestu před Filipovo tělo a samovolně se zapnuly. Nezdálo se, že by jej to nějak překvapilo nebo že by si toho všímal.

„Nemám na řízení náladu. A jedeme do práce. Potřebuji, abys počkala zhruba hodinu někde u galerie, protože pak musím vyrazit na aukci. Máš data od Dity?"

Zvolna se rozjeli. Ve zpětném zrcátku zahlédl vchodové dveře skleněného věžáku, kde bydlel ve třicátém druhém patře. Brzy vůz odbočil na první křižovatce vlevo a sjeli do světa pod úrovní obytné zóny.

Jakmile denní světlo nahradila mdlá záře nespočtu bíle svítících kruhů na stropě a po stranách širokého šestiproudého tunelu, brzy splynuli s nikdy neutuchající dopravou pod úrovní města. V protisměru byly tři pruhy, v jejich směru dva pruhy po každé straně, kudy je míjely různobarevné dopravní prostředky – od osobních po nákladní a občas i nějaký motorkář.

Rudá struktura na palubní desce se přesunula trochu vlevo, stejně jako všechny ikony. V původním umístění se vykreslila mapa znázorňující část spleti podzemních tunelů na světle šedém podkladu s vyobrazením nepravidelné pavučiny v bílé, modré a zelené. V levém spodním rohu byla drobná červená tečka, která se pohybovala po jedné z mnoha bílých linek, jež byly nyní daleko zřetelnější než modré a zelené.

Bylo tomu už opravdu dlouho, kdy hřmot spalovaných motorů ustoupil nehlučnosti hyperkvantových lithio-křemíkových akumulátorů. Nežádoucí emise ze spalování ropných produktů byly zcela eliminovány, což umožnilo přesunout většinu dopravy do podzemních podlaží pod úrovní města. Všeobecná dostupnost dobíjecích stanic napojených na centrální energetickou síť ve všech městských úrovních plně zajišťovala v každou denní i noční hodinu plynulý chod nejen dopravy.

Energie mělo Las Angeles, podobně jako další megaměsta, vždy více než dost. Veškeré povrchy budov, jejich okna, silnice a chodníky fungovaly jako jeden velký solární článek přijímající energii ze slunce a denně ji doplňující do obřích podzemních energetických rezervoárů, z nichž město čerpalo i v noci. Navíc byl pod nimi umístěn ohromný reaktor pracující na principu jaderné fúze, který by sám dokázal dodávat městu dostatek energie dalších padesát let.

Vpravo od mapky se objevila stylizace karmínového kufříku tvořená paprskovitými strukturami, podobně jako aura Rity. Kufřík se vzápětí otevřel. Z něj začalo vyskakovat množství ikon složek. Každá ikona si našla místo pod kufříkem. Jakmile se umístila i poslední, kufřík se zavřel a zmizel.

„Data jsou tady. Mám je projít?" Ženský hlas zněl radostně a rudá barva homogenní záře se na moment stala o něco zářivější.

„Ano, a hlavně přečti e-maily, jestli tam je něco důležitého. Nemám na to čas,“ zavrčel Filip. Vytáhl z vnitřní kapsy saka pero, sejmul víčko a umístil ho na jeho zadní část. Stříbřitým hrotem si cosi poznamenal do jednoho z papírů.

„Na B21 je zase zácpa. Jestli chceš dorazit na aukci včas, budeme muset vyjet dřív. Musím to objet."

Filip vzhlédl od papíru, tvář se mu zkřivila vztekem a udeřil do kufříku. „To je prostě typické. Fajn, stihnu to za půl hodiny. Bude to stačit?“ Dlouze vydechl a zase se sklonil k papíru, kde zuřivě dvěma tahy něco škrtnul.

„Bude," hlesla jen Rita a pak se odmlčela.

Několik dalších minut bylo ve voze slyšet jen tichý škrabot hrotu pera na papíru a zvuky okolní dopravy přes skleněné výplně oken. Prohrábl si prsty vlasy od zamračeného čela k zátylku, kde je sevřel do dlaně. S předkloněnou hlavou přemýšlel s pohledem upřeným do papíru. Během toho se jejich vůz zařadil do pravého pruhu a pak sjel na nájezd, který je zavedl do nižšího patra soustavy podzemních dopravních tunelů. Vlastně se tím téměř nic nezměnilo, kromě modrých linek, které se na mapce palubní desky prozářily, zatímco bílé pohasly a červená tečka si nyní razila cestu modrou spletí čar.

„Filipe?" oslovil jej opatrně ženský hlas.

„No co je?" vyhrkl tentokrát pořádně nazlobeně a zase cosi na papíru škrtnul.

„Něco tady mám," pokračovala Rita stejným způsobem.

Hned nezareagoval. Vnímal, jak v něm stoupá rozhořčení, a měl co dělat, aby se na svou virtuální společnici nerozkřikl. Moment zavření víček mu pomohl se alespoň trochu uklidnit. Opravdu dneska neměl zrovna nejlepší náladu.

„A nepočká to?" pokusil se na ni být vlídný, jak ho také otec učil i vůči virtuálním inteligencím.

„Počká. Ale možná by nemělo. Myslím, že budeš mít radost.“

Dlouze se nadechl nosem a pomalu vydechl.

„Dobře." Konečně promluvil klidněji, i když věděl, že ho vztek jen tak nepřejde. To ale neznamenalo, že by se neměl snažit ovládat. Opřel se plně do měkké, ergonomicky tvarované sedačky řidiče a zavřel své pero, které položil na papír, kde zdá se ještě neskončil. „Tak povídej, Rito, co mne potěší?" Zadíval se na její stále měnící se auru, nyní ve zmenšené verzi, diagonálně vlevo od nákresu podzemního dopravního světa Las Angeles.

„Přišla ti pozvánka. Podívej."

Mapka se nyní zmenšila a posunula se k pravé straně. Místo ní se objevila zvětšená imitace křídového papíru se zlatým rámečkem a vyobrazením ozdobného znaku s integrovaným písmenem C v centrální části. Celý text byl francouzsky. Oči se mu rozšířily údivem a brada padla. Ani Rita neměla odvahu hlesnout. Jen její aura zářila snad ještě více než při procházení dat od Dity. Filip celou pozvánku pročítal stále znovu, zase a zas, jako by nemohl uvěřit tomu, co se v ní píše.

„White tie?" bylo to jediné, co mu splynulo ze rtů.

***

„Nemel se. Proboha klid. To zvládneš." Dianě už začínala docházet trpělivost s jeho roztěkaností.

„Nechápu, proč tam nemůžeš jít se mnou?"

Už potřetí mu uvazovala bílého motýlka a nyní s ním začínala být spokojená. Stáli v obývacím pokoji a Diana Filipa připravovala na velký večer – stejně jako kdysi jeho otce…

Bělost Filipovy hedvábné košile se skrytými cvoky uvězněná v perfektně padnoucí dvouřadé vestě s tradičními klopami a výstřihem ve tvaru V ze střídmě reliéfního piké ostře kontrastovala s černí pánských kalhot z jemně česané vlny s příměsí kašmíru. Po bocích je zdobil lesklý lampas a ve spodní části rozparek ve tvaru ocasu ryby zvaný fishtail. Černé lakované boty byly dokonale vyleštěné. Nervózně se snažil stále upravit vyztuženou manžetu na levé ruce, kde probleskoval zlatý manžetový knoflíček ve tvaru erbovní lilie. 

„Co když se tam znemožním?" díval se Dianě do nalíčené tváře a stále si upravoval rukáv.

„Neznemožníš. Budeš přijat jako čestný člen, stejně jako tvůj otec a děd. Nejdřív tě čeká představení. Fantom opery je moc hezký, bude se ti líbit. Až pak bude galavečer. Tančit umíš a tvoje společnice je dobře proškolená. Kdyby něco, tak tě zachrání. Vybírala jsem ji sama," řekla Diana pozvolna a snažila se ho uklidnit. Posunula motýlka ke straně a ustoupila o krok vzad. Usmála se svým podmanivým způsobem, který musel být kdysi přímo neodolatelný.

„Fantoma opery jsem už viděl." Filip svěsil ruce podél těla. „Připadám si jako panák z výlohy." Zhluboka se nadechl a pocítil, že se v tom starodávném oblečení nedá dýchat.

„Ještě nejsi hotový." Ustoupila ke straně a z opěrky křesla zvedla frak ze stejné látky jako kalhoty, s lesklými špičatými límci a kratšími šosy. Rozevřela ho a přistoupila zezadu, aby Filipovi pomohla jednu a pak i druhou ruku protáhnout rukávy. Pak ho obešla a trochu přitáhla k sobě obě strany přední části, které se nezapínaly.

„Byl bych mnohem klidnější s tebou."

Diana si povzdechla a ještě mu upravila límec. Ustoupila o tři kroky vzad a zakroutila hlavou, když si ho prohlížela. „Jsi celý tvůj otec." Krátce nosem vydechla a její tvář získala smutný výraz. „Vypadáš úžasně, stejně jako on." Nastalo několikavteřinové mlčení.

„Snad mu neudělám ostudu," odvrátil pohled od jediné skutečně blízké osoby, která mu zbyla. Znovu si upravil manžetu pod lemem tmavého rukávu.

„Filipe, no tak. Už jsi připravený. Tak toho nech," ucítil na ramenou dvě dlaně a podíval se Dianě přímo do očí. „A toho motýlka nech taky být. Sám si ho neuvážeš. Bylo by faux pas, kdyby nebyl rovně."

Skrze pootevřené rty se dlouze nadechl. „Děkuji, Diano."

Ano, bylo na místě jí poděkovat. Dělala toho pro něj více než dost a nebýt jí, nedokázal by se vypravit. Už od rána měl neskutečnou trému. Celé to s ním absolvovala, držela ho nad vodou, povzbuzovala, snažila se uklidňovat, ale hlavně mu dělala společnost. Poslední dobou si s ní připadal téměř jako s matkou. Ten dojem byl velmi příjemný. Nemohl než se na ni usmát a ona mu úsměv plně oplácela.

„Užij si večer, Filipe."

Shlédl k levé straně, kde postarší žena připevnila do klopy nenápadný odznak s drobným erbem – modré pole, tři zlaté lilie a obrácená bílá koruna nad nimi, znak Filipova rodu. Poté mu dlaněmi zachytila tvář a přiměla ho, aby se na ni podíval. Dojem mateřské péče ve Filipovi zesílil natolik, že veškerá tréma opadla.

„Jsem na tebe pyšná. Bez ohledu na cokoliv si to pamatuj. A tvůj otec by byl také." Snad by jej i políbila na čelo, kdyby její rty nenesly stopu rtěnky. Místo toho se na něj stále usmívala – a on už nejistý nebyl.

***

Hned po vstupu hlavním vchodem na něj dýchla typická atmosféra velkého metropolitního lasangeleského divadla. Přede dveřmi předložil pozvánku a po krátké zastávce v šatně, kde nechal svůj kabát a bílý kožich své společnice, se spolu s jedním z mnoha uvaděčů v uniformách vydali přeplněnou chodbou k určeným místům.

„Monsieur," oslovila ho dívka po jeho pravici při vycházení po rudým kobercem pokrytých schodech k jedné ze dvou hlavních lóží.

„Říkal jsem Filipe. Žádný monsieur není nutný," odvětil ostřeji, aniž by zvedl pohled od látky vesty na zádech uvaděče před nimi. Možná působil chladně, ale cítil se velmi nejistý a v takových chvílích si některé věci prostě nemohl odpustit.

„Když já," hlesla.

„Dobře, tak tedy monsieur," skočil jí do řeči popuzeně. Už během cesty jí říkal, že ho má oslovovat jménem, ale ona si to nechtěla nechat říct. Nejhorší bylo, že už si zase nepamatoval její jméno, přestože mu ho sdělila třikrát. Opravdu by tu raději byl s Dianou.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli jste se mnou spokojený? Nelíbí se vám mé šaty nebo něco jiného?" Hlas jí poskočil a Filip na ni teprve nyní obrátil tvář. Upírala na něj tmavohnědé, téměř černé oči, vsazené do jemně řezané a střídmě nalíčené tváře mulatky. Tmavé vlasy měla vyčesané do vysokého účesu, čímž vyniklo její ladné hrdlo a drobná brada. Plné rudé rty a náušnice z mnoha stříbrných řetízků splývaly z jejích uší. Ve vlasech měla vetknuté perličky a tmavomodré třpytivé šaty s rozparkem na levé straně zvýrazňovaly její štíhlou postavu. Zavěšena do něj byla svou levicí v modré saténové rukavici. Z druhé strany kopírovala její krok drobná kabelka na dlouhém stříbrném řetízku. Díky vysokým jehlovým podpatkům byla téměř stejně vysoká jako on.

„Velice vám to sluší a jsem s vámi spokojený. Nemusíte se bát." Vzápětí se od ní odvrátil. O levé rameno se mu otřel muž v téměř identickém fraku, který spěchal dolů schodištěm mezi hosty. Filipem projela vlna odporu. „Omlouvám se, pokud jsem odtažitý. Nemám zrovna v lásce davy. To není vaše vina." Jeho vlastní způsob, jakým to sdělil, ho zastudil.

„Ach tak, chápu," šeptla a pak se zcela odmlčela.

Při vstupu na první ze dvou hlavních, širokých lóží je uvítala směsice laděných nástrojů z orchestřiště, čeřící šum mnoha hlasů splývajících do jediné masy. U ornamentálního stropu visel křišťálový lustr, prozářený mnoha světly. Přímo před nimi se rozkládalo jeviště, zatím zakryté těžkou červenou oponou. Po obou stranách jej lemovaly kaskádovitě umístěné soukromé lóže – některé obsazené, jiné zakryté závěsy.

Při pohledu dolů bylo jasné, že hlediště bylo odstraněno. Místo něj se zde nacházelo mnoho kruhových stolů pokrytých bílými ubrusy a obklopených židlemi, které tvořily kruhovité prostranství ve středu – nepochybně určené k pozdějšímu tanci během galavečera. Na stolech byly jmenovky, vějířovitě skládané ubrousky a systematicky rozmístěné vysoké štíhlé sklenice.

Stevardi ve stejných uniformách jako jejich uvaděč dokončovali přípravy občerstvení na dlouhých stolech pokrytých bílými ubrusy. Některé pokrmy již byly na svých místech, jiné měly být doneseny později. Na konci levého stolu bylo možné zahlédnout mnoho skleněných a zatím uzavřených lahví s vínem a dalšími nápoji, spolu s různorodými sklenicemi otočenými dnem vzhůru na několika podnosech.

Nejprve nechal svou společnici vstoupit do prostoru druhé řady. Doprovodil ji k jejímu sedadlu číslo A62 a pak se usadil na místo vedle ní s číslem A63. Šum nad jejich hlavami naznačoval, že i lóže nad nimi se začíná plnit hosty. Přibývalo těl mužů v černobílém oděvu a pestrobarevně zářících žen ve vznešených róbách, a s nimi i vzruch, který to vždy provázel.

Trvalo dlouhé minuty, než se všichni usadili. Filip poklepával prsty v bílé bavlněné rukavici na područku svého sedadla. Nemluvil se svou společnicí, neměl důvod. Jen se díval na oponu, která slibovala každou chvíli ukončení toho kraválu. Nevěnoval jí pozornost, i když si periferně uvědomoval, že se na něj dívá. Neoslovila ho. Posléze konečně ladění nástrojů ustalo.

Na stupínek v orchestřišti vystoupal dirigent ve fraku, evidentně ve značně pokročilém věku. Poklonil se a otočil se k orchestru. Zdvihl ruce s taktovkou a po jeho prvním pokynu umlčely první tóny předehry veškerý okolní šum. Bylo jasné, že opona se brzy zvedne.

A tak se i stalo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (5 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Komentáře  

-1 #6 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola třetíV. 2024-05-26 10:54
Cituji GD:
Cituji V.:
Mým cílem je psát pro všechny gendery a orientace včetně hetero.

Tak to se mi líbí💖 Tak ještě zahrnout všechny úchylky a je to dokonalé.💗 Máš moje naprosté sympatie 💓 a fandím ti. Pokračuj dále v nastoupeném směru. 👍


Prý úchylky. Ty zase tak moc ne. I když BDSM se tam mihne, ale ne bude to nijak opěvováno. Zbytek není tolerováno ani postavami.
Citovat
0 #5 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola třetíGD 2024-05-26 10:42
Cituji V.:
Mým cílem je psát pro všechny gendery a orientace včetně hetero.

Tak to se mi líbí💖 Tak ještě zahrnout všechny úchylky a je to dokonalé.💗 Máš moje naprosté sympatie 💓 a fandím ti. Pokračuj dále v nastoupeném směru. 👍
Citovat
0 #4 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola třetíV. 2024-05-25 21:21
Cituji GD:
Další zajímavý díl z této série. Už jsem si celkem zvykl, že se tu "nic" neděje. Tami to vlastně vystihl přesně. Nemáš tam nic erotického natož pak něco pro našince. Přesto jsem rád, že tuto zvláštnost zde zveřejňuješ. Pokračuj dál a budeme čekat co přijde v dílech následujících.


Mým cílem je psát pro všechny gendery a orientace včetně hetero. Je teda treba vytvořit velmi silný vztah čtenáře s postavami, aby jim to intimní přál každý. I tak děkuji za milý komentář. Potesil. :) Asi vybočují na tomto webu a jsem ráda, že jsem i tak zatím tolerovana. Jak jsem psala níže, tak tato kapitola připravuje půdu pro další. Čtvrtá kapitola už je daleko dejovejsi a trochu odhaluje příběh.
Citovat
+1 #3 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola třetíGD 2024-05-25 19:55
Další zajímavý díl z této série. Už jsem si celkem zvykl, že se tu "nic" neděje. Tami to vlastně vystihl přesně. Nemáš tam nic erotického natož pak něco pro našince. Přesto jsem rád, že tuto zvláštnost zde zveřejňuješ. Pokračuj dál a budeme čekat co přijde v dílech následujících.
Citovat
+2 #2 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola třetíV. 2024-05-24 02:22
Cituji Tamanium:
Sice se toho dneska moc neudálo, ale člověk si užije tu poposnost, vykreslující danou situaci. Rozhodně to zaujme a nemůžu se dočkat dalšího dění.


Děkuji. Ano, tato kapitola je dost popisná, ale předpřipravuje půdu pro další dvě kapitoly. V příští se totiž opona zvedne a v té po ní se udá příběhově něco hodně zásadního, co už potřebuje předem rozvedené prostředí a souvztažnosti.
Citovat
+1 #1 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola třetíTamanium 2024-05-23 22:25
Sice se toho dneska moc neudálo, ale člověk si užije tu poposnost, vykreslující danou situaci. Rozhodně to zaujme a nemůžu se dočkat dalšího dění.
Citovat