• V.
Stylromantika
Datum publikace5. 6. 2024
Počet zobrazení268×
Hodnocení3.77
Počet komentářů4

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

Koncertním sálem se rozlehla mocná síla unisono znějících houslí doprovázených dalšími nástroji. Rázným a dobře známým způsobem představily úvodní skladbu taneční části večera. Zvučnou ostrost vzápětí vystřídala trojdobá výzva hudby, která vyzvala tanečníky k prvnímu z klasických společenských tanců.

Jakmile prostor naplnila svižná a svěží melodie skladby "Hlasy jarního valčíku" od Johanna Strausse, improvizovaným parketem vířilo mnoho mužů v černobílých fracích a dam v rozličných skvostných róbách. Každý okamžik se k nim připojovaly další páry. S naprostou přirozeností pluli synchronně s hudbou, která tomu všemu dávala ráz, smysl i takt.

Filip se cítil od všeho nějak podivně oddělený. Na tento večer se těšil i se ho obával. Tušil, co ho při přijímacím ceremoniálu čeká. Otec se nikdy netajil tím, že zpráva o Filipově nezájmu o ženy pro něj byla obrovským šokem. Homofobie už dávno v lidské společnosti vyšla z módy – kromě této výrazné výjimky.

Cercle Royal of Traditions Nobles neboli Královský kruh šlechtických tradic – ano, tak zněl jeho oficiální název. Někdo by mohl říci, že takové uskupení určené výhradně pro patriarchy mužského pohlaví starých šlechtických rodů je v dnešní technologicky pokročilé době naprostým přežitkem. CeRTraN, jak se název spolku zkracoval, fungoval generace za generací stále stejně, podle pravidel zažitých od svého založení v roce 2188 ve Versailles jako reakce na velký genový skandál rodu La Fayettů.

Filip se opíral předloktím o zábradlí balkonu první lóže, kde mu za zády dělala společnost jen mlčenlivá záplava rudých sedadel. Tělem se mu šířila příjemně známá horkost a uvolnění způsobené alkoholem. Po ceremoniálu opravdu potřeboval panáka. Zatím se dokázal ovládat, ale věděl, že o jednu či dvě skleničky později ten protivný motýlek rozváže, ať se to společenskému světu líbí nebo ne – i kdyby měl spáchat faux pas. Možná se odsud i vytratí a bude do konce života litovat, že vůbec tu pozvánku přijal.

Diana si s ním dala tolik práce. Navíc nezbytný frak, který měl na sobě, byl opravdu více než drahá záležitost. Jak snadno se dnes sežene sněhobílé piké, vlněná černá látka s příměsí kašmíru nebo pravé hedvábí na košili? A co teprve švadlena? Na zkoušky k té staré paní, které se div netřásly ruce stářím, musel dojíždět až na druhou stranu Las Angeles. A proč to všechno vůbec muselo být?

Aby mě přísahou zkoušeli nutit oženit se. Prohnala se jím vlna odporu, kterou se pokusil utopit douškem z druhé sklenky svého oblíbeného alkoholu. Vzal si ji s sebou sem, kam utekl před tím vším hemžením dole. Jeho společnice zůstala kdo ví kde a momentálně ho vůbec nezajímala.

„Tak tady jsi. Říkal jsem si, kam ses nám vytratil, Filipe," vyslovil za ním kdosi francouzsky. Vzhledem k výchově vnímal Filip francouzštinu jako svůj rodný jazyk spolu s angličtinou, která byla stále dominantní řečí ve Státech. Věděl, kdo to je. Otec neměl mnoho přátel a on byl tím jediným skutečným a pravým.

Pierre Marley de Montmorency pravidelně přilétal z Evropy na návštěvu, někdy sám, někdy se svou rodinou. Při každém setkání bylo jasné, že se s Filipovým otcem znají už od dob studií na soukromé střední internátní škole pro šlechtice poblíž Paříže. Kromě společně prožitých let je silně pojilo i to, že oba byli významnými postavami svých šlechtických rodů. Pierre svědčil otci na svatbě, byl u nich i po tom, co je opustila Lorraine, a po letech i Filipova matka. Především mu byl kmotrem. Pierre bylo tudíž druhým Filipovým jménem, které však málokdy používal. Jen na pohřeb otce Montmorency nedorazil, protože měl tehdy vážné soukromé potíže.

„Eh," uniklo Filipovi a ani se na Pierra neohlédl. Jen se díval do své sklenky, kde ještě zbývala zhruba polovina toho, co teď tak zoufale potřeboval. 

„Proč hned tak znechuceně?"

Periferním viděním vnímal černobílou a trochu otylejší postavu onoho postaršího pána s postupující pleší, která mu po stranách hlavy utvářela ze zbylých poněkud kudrnatých a šedobílých vlasů dva ostrůvky. Byl menší než Filip, vlastně nebyl zrovna výškově obdařen a i mnoho žen bylo vyšších než on. Co nezískal na centimetrech, to mu příroda nadělila na paměti, inteligenci a především šarmu.

„Asi ti teď nebudu říkat, že bys měl jít dolů a tančit, jak se od tebe očekává," prohlásil a postavil se vedle něj. Dlaně skryté v bílých rukavicích položil Pierre na zábradlí hned vedle místa, kde se o něj opíral jeho kmotřenec. Filip dávno stáhl své rukavice a strčil je do kapes kalhot. „Byl to krásný ceremoniál. Jsem velmi rád, že jsem mohl být u toho, když jsi byl konečně přijat. Jen je s podivem, že se to nestalo už dříve," začal Pierre a shlížel dolů na všechen ten skvost, který dnešní slavnost přinesla. Každý rok se toto velké setkání konalo v jiném městě. Sjížděli se na něj zástupci francouzských i jiných rodů nejen z Evropy. „Jen je velká škoda, že zde nemohl být tvůj otec."

Filipova rozladěnost tím jen zesílila. Už málem slyšel dovětek jisté výčitky, která ovšem z Pierrových úst nezazněla. Na to měl příliš mnoho taktu. Kdyby se Filip alespoň trochu svou orientací tajil, mohl být členem dávno a otec by to viděl. Místo toho se tak stalo až nyní, dlouho poté, co Filipa d'Orleans seniora stihl druhý a poslední infarkt.

„Jak se daří Florence a Gisele? Doufal jsem, že alespoň se svou dcerou dorazíš," pokusil se Filip úspěšně odvést téma jinam.

Pierre si hlasitě povzdechl. „Gisele se má dobře. Zrovna dostudovala práva. Jsem na ni velmi hrdý. Přece jen složila státnice s červeným diplomem. Znáš ji, ona by nic jiného nepřijala. A má žena... Nemoc pokročila a už vůbec nereaguje na léčbu. Je to těžké, Filipe. Původně jsem nevěděl, jestli přiletím alespoň já. Gisele se od ní odmítá vzdálit." Hlas se mu zlomil a to teprve přimělo Filipa, aby se na něj ohlédl a narovnal se do své plné výšky, která byla o více než hlavu větší než ta Pierrova.

Filipova rozladěnost okamžitě přešla. Díval se na starého muže, jediného skutečného přítele svého zesnulého otce, který tu stál vedle něj, míle vzdálený od umírající ženy, jen aby mohl být na ceremoniálu přijetí do CeRTraNu. 

„Jsem ti velmi vděčný za to, že jsi tady," řekl Filip. Pierre se na něj usmál a pak se znovu zadíval na dění pod lóží. ALS, neboli amyotrofická laterální skleróza, byla velmi těžká choroba. Florence se léčila všemožně dlouhé roky, ale zdálo se, že se již blížila doba, kdy podlehne, bez ohledu na intenzitu boje, který celý ten čas houževnatě vedla. Už rok byla úplně bezmocná – jak tato nemoc často způsobuje.

„Říkal jsem si, jestli už Gisele nedostudovala. Je to dlouho, co jsme se naposledy setkali. Tehdy začínala střední." Filip krátce vydechl nosem. Ačkoliv to byla holka, vždy si relativně rozuměli. Svého času si velmi intenzivně psali přes sociální sítě – často mu posílala různá videa nebo zajímavosti. Vzájemně si doporučovali knihy, dlouhé hodiny rozebírali různá témata nebo prostě jen každodenní záležitosti, které jim naplňovaly život. Prostě klasická komunikace přes celosvětovou tetranetovou síť, která sice nebyla tak intenzivní jako osobní přátelství, ale přesto k tomu neměla daleko. Jen před zhruba rokem se Gisele odmlčela s krátkým vysvětlením o zhoršení nemoci Florence – což Filip samozřejmě dokonale chápal i dnes.

„Kdyby byla situace alespoň trochu lepší, buď si jistý, že Gisele by za tebou velmi ráda přiletěla, Filipe," řekl Pierre pozvolna a pozoroval tančící hosty v hloubce pod nimi. „Vlastně s tebou mám jejím jménem promluvit o jisté věci," dodal opatrně. Pootočil k němu tvář a otevřeně studoval kmotřencův výraz.

„Jsi poslední žijící mužský potomek rodu d'Orleans. Ten rod začal již u Filipa I. Orleánského, bratra samotného Ludvíka XIV., zvaného Král slunce. Poslední." Pierre se na moment odmlčel. „Já tvé preference znám, můj milý. Ale jestli neponeseš korouhev svého rodu dál, vymře po meči s tebou." Ukročil stranou a stanul ke svému kmotřenci čelem. Filip se nadechl, ale kmotr zdvihl ruku v té bílé rukavici a tím jej zastavil. „Než to odmítneš, tak mne vyslechni. Posílá mě za tebou Gisele. Kdyby mohla, stála by tu nyní sama. Můžete v našich rodech pokračovat společně, Filipe. Sňatek by byl samozřejmě nezbytný kvůli tradicím, ale jednalo by se jen o symbolický krok. Mohl bys žít, jak bys chtěl. Gisele se za tebou ráda přestěhuje i do Las Angeles. Existuje akreditovaná klinika, jejíž služby využívají rodiny, které potřebují zvláštní diskrétnost. Ne, samozřejmě žádná genová manipulace. Nic takového."

Filip dlouze vydechl a mlčel, jak jej Pierre vyzval.

„Je mi jasné, že je zvláštní poslouchat takovou nabídku," položil mu Pierre ruku na rameno a trochu jej stiskl. „Neodpovídej hned. Nech si to projít hlavou. Je to jen otázka odběru a aplikace, žádné další zásahy, jen cesta."

Filip si až nyní uvědomil, jak unavený pohled Pierre má a jak moc se mu na vzhledu podepsaly věk a těžká životní situace. Váčky pod očima naznačovaly náročnost posledního prožitého roku.

„S Gisele jste si přece vždy rozuměli a být rodičem je mnohem víc než sdílení lože. Naše rodiny se znají mnoho let. Navíc máte oba dokonale čistý původ. To víš. A nejde jen o barvu krve. V současné době je to něco, co se velmi těžko hledá."

Filip, který byl do této chvíle nezměrně rozčílený kvůli společensky vynucenému slibu, nyní cítil, že se všechno změnilo.

S Gisele. Nevěděl co říct, a tak zůstal mlčenlivý. Jen se díval dolů na všechny ty hosty, kteří si doslova užívali tanec a velmi kultivovanou zábavu, jež vždy ke šlechtickým rodům patřila. V hloučcích postávali u stolů s pohoštěním, popíjeli z rozličných sklenic, smáli se a živě rozprávěli. Vše dotahovala do dokonalosti úchvatná živá hudba z orchestřiště, kde měli před sebou hudebníci ještě pořádný kus práce, protože tanec neustával, spíš naopak.

„Já..." Na Filipově čele se objevily vrásky, které napovídaly, že jednoho dne zde najdou své stálé místo. „Rozmyslím si to," konečně ze sebe vypravil. Ta představa mu nepřipadala až tak neuskutečnitelná. Gisele sice nikdy nebyla taková kráska jako jiné dívky, ale rozuměli si už od dětství. Po otci zdědila inteligenci, důslednost, spolehlivost i cílevědomost. Navíc Filipa fyzická krása žen nikdy nezajímala. Nabídka mu před ním otevřela dosud nepředstavitelnou možnost. To vědomí mu doslova vyrazilo dech.

„Děkuji ti, hochu." V Pierreově hlase zazněla nepokrytá radost a jeho tvář rozzářil široký úsměv. V očích se mu dokonce zaleskly slzy. Filip se také usmál. „To tak rád slyším." Pierre mu znovu a daleko silněji stiskl rameno, pak jej pustil, obrátil se k výjevu pod lóží a chytil se oběma rukama zábradlí. Zhluboka se nadechl, jako by mu spadl obrovský kámen ze srdce. „Gisele bude mít velkou radost. Hned zítra ráno jí to zavolám." Pierre najednou už nebyl tak zkroušený, ale doslova rozkvetl.

„Měl jsem obavy, že to rovnou odmítneš. Ale Gisele byla přesvědčená, že ne," řekl muž tišeji a povytáhl obočí. „Je to děsivá doba, nemyslíš? Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Občas přemýšlím, jestli vůbec něco z původní lidské rasy ještě zůstalo. Podívej... třeba ta dívka pod námi v těch jasně modrých šatech, ta mulatka. Je to na ní jasně vidět. Hrozné," pokroutil Pierre hlavou a Filip pohlédl do míst, kam kmotr odkázal. Byla tam jeho společnice, jejíž jméno si stále nepamatoval. Procházela mezi hosty a naprosto evidentně jej hledala. Nechal ji tam – a to bylo dost neurvalé dokonce i na něj.

„Většině lidí přijde krásná," namítl Filip. 

Pierre posměšně odfrkl. „Krásná? Vždyť se na ni podívej. Přímo to z ní křičí, je to zrůda," prohlásil tvrdě. Filip se na něj šokovaně ohlédl. „Ne, ty to opravdu nevidíš, že ne? Takoví jako ona jsou tak častí, že to vy mladí už nepoznáte. Ty její nohy jsou příliš dlouhé, až nepřirozeně. Takovou postavu by skutečná žena mohla mít jen díky korzetu, a ten pod těmi šatičkami určitě nemá. Ta její výška, až příliš krátká brada, zvláštní tvar rukou. A ty její oči."

Filip zamrkal a stále byl zmatený a šokovaný z toho, co slyšel od Pierra. Takového ho neznal. „Co je s jejími očima?" 

Kmotr se na několik vteřin rozesmál, ale pak náhle zvážněl. „Filipe... Proboha. Asiati tak velké oči nemají," řekl a znovu zakroutil hlavou. „Taková není sama od sebe. Ten její vzhled je objednaný, je to mutant."

Filip jedním douškem dopil skleničku. „Pierre, se vší úctou, mám tě rád a vaši nabídku s Gisele zvážím, ale opravdu nepotřebuji slyšet rasistické řeči. A pokud už, tak říkej mód, ne zrůda nebo mutant. I módi jsou lidé a mají stejná práva. Nikdo nemůže za to, jak se narodil, protože o tom někdo v minulosti v rodině rozhodl, aniž to měl šanci ovlivnit. Přímá genová manipulace je navíc už dávno mimo zákon."

Z hrdla Pierra vybublal pobavený smích, kterému chvíli trvalo, než utichl. „Opravdu věříš, že když je něco mimo zákon, tak se to neděje? Děje. A pokud ne tajně u nás, tak pořád existují země třetího světa, kde se genová manipulace provozuje docela legálně." Postarší muž se odmlčel a pohlédl ještě na dívku, která zamířila směrem k východu. Zdálo se, že hledání vzdala a rozhodla se odejít.

„Změňme téma," řekl Filip a přiblížil si sklenku ke rtům. Pak se zastavil, protože si při pohledu dovnitř uvědomil, že je prázdná. Zklamaně tedy sklenku odložil a znovu se opřel předloktími o zábradlí balkonu. 

„Vedeme svůj druh k zániku. Zasahujeme do Božího stvoření a za to přijde neodvratný trest. Však víš, co o tom říká Písmo," začal Pierre a Filip ještě více zalitoval, že mu nezůstal žádný alkohol. Jakmile jeho kmotr začal s takovým tématem, musel být dovyslechnut, jinak by se velmi hluboce urazil. 

„Když se lidé rozmnožili na zemi a narodily se jim dcery, uzřeli synové boží, jak krásné jsou ty dcery lidské, a vzali si z nich, co chtěli," recitoval Pierre spatra.

Filip protočil oči ke stropu. „Ale no tak. Copak sem se to hodí?" řekl tišeji, ale Pierre pokračoval dál bez ohledu na protesty mladého muže. Už opravdu zbývalo jen to, aby začal s tou svou milovanou latinou...

„Tak se zrodili Nefilim. Mutanti. Jako ona. Tehdy také došlo k zasahování do Božího stvoření. Když Bůh viděl, jak se rozmnožila lidská ničemnost na zemi a vše, co si lidé v srdci uchovávají a smýšlejí, je neustále zlé, litoval, že učinil člověka na zemi, a zarmoutilo ho to v srdci. Hospodin řekl: Delebo ergo eos de superficie terrae. Initium faciam hominem, quem creavi, ab homine usque ad pecus, usque ad reptile et usque ad volucres cæli..."

Filip si velmi znatelně povzdechl. Připadal si unavený, stále ještě znechucený a hlavně přiopilý. Jenže Pierre byl vždy takový, co si Filip pamatoval. Texty z Bible považoval za univerzální řešení a návod k vyřešení vlastně jakékoliv životní situace.

„... quia pœnitet me fecisse eos," doplnil někdo za nimi. „První kniha Mojžíšova, kapitola šest, verš pět až sedm."

„Ach, vy jste také zde. Jak báječné," zaradoval se Pierre, ale to Filip už nevnímal. Byl plně uchvácený tím hlasem, který všechny okolní vjemy vymazal a učinil je nedůležitými. Srdce se mu zachvělo a něco hluboko v něm vykřiklo způsobem, který by nedokázal nikomu vysvětlit. Bylo to tak silné, až mu to vyrazilo dech.

Jako by někdo v jeho nitru rozechvěl strunu neznámého hudebního nástroje, jehož hluboký tón naplnil celé jeho já napětím a bázní současně. S náhlou jasností si uvědomil, jak byl vždy prázdný, když ten vnitřní tón souzněl s hlasem někoho, koho zatím ještě neviděl. Byl to krátký pohyb, když pootočil tvář vstříc původci toho všeho. Tak krátký... Ale pak došlo ke střetu.

Zvuk vnitřního strunného nástroje protnul silný akord. Neviditelné prsty prudce udeřily do kláves pomyslné klaviatury jeho já a pak se po nich rozeběhly v měkké, ale naléhavé melodii plné napětí a zvláštní formy radosti, která byla i nebyla jeho. Vše doplnil intenzivní vjem pádu do světle šedých očí, vsazených do tváře vykreslené dokonalými tahy neznámého umělce, roubené polodlouhými plavými vlasy končícími pod ušima. Úzké rty měl jen volně semknuté, bez sebemenší známky úsměvu, který té tváři bolestně chyběl. Pocítil intenzivní potřebu se ho dotknout a ujistit se, že je skutečně zde a není jen snem, který si nechával zdát za osamělých nocí, byť si jeho tvář do této chvíle nedokázal vybavit. Teď si byl ovšem jistý, že vždy patřila jemu. Znali se – byť neznali. Každým okamžikem si mohl vzpomenout na jméno. Ale k tomu nedošlo.

„Doufám, že neruším," řekl mladík ve fraku francouzsky. Podle vzhledu byl evidentně mladší než Filip, který se konečně narovnal a stanul vůči němu čelem. Jen v rukou stále držel prázdnou sklenici, která teď dokonale překážela. 

„Vůbec nerušíte," řekl Filip. 

„Omlouvám se za svou netaktnost. Nechtěl jsem vás přerušit, monsieur le Comte de Montmorency. Ale víte, jak miluji Genesis," řekl neznámý k Pierrovi. 

„To vůbec nevadí. Jsem velmi rád, že je zde někdo, kdo mi myšlenkově stíhá. Vždy jsem obdivoval vaše znalosti Písma, zejména vzhledem k vašemu mladému věku. Ale asi bych vás měl představit," začal Pierre a Filip konečně odtrhl pohled od šedých očí, které do této chvíle nepolevily. 

„Ano, to měl," přisvědčil a znovu se pokusil očima vyhledat ty, ve kterých se již ztratil a potřeboval, aby tomu tak bylo i dál. Místo toho si uvědomil nepříjemný fakt – mladík vzdálený jen dva kroky od něj tu nebyl sám.

Do rámě mu byla zavěšená krásná žena, jasně o něco starší. Samozřejmě se znali, protože mu posledních několik let byla nadřízenou. Takanashi Kaori – tak se jmenovala. Nastoupila na místo ředitelky hned poté, co byla galerie La Gogh prodána v dražbě neznámému vlastníkovi, který se od té doby krom občasných e-mailů ani neukázal. 

Kao, jak jí všichni říkali, přicházela do zaměstnání vždy upravená, ale dnes jí to obzvlášť slušelo. I ve svých čtyřiceti pěti letech působila velmi elegantně. Její štíhlá a drobná postava byla oblečena do tmavě karmínových šatů, které odhalovaly ramena a volně spadaly ke kotníkům. Na krku měla nenápadný zlatý křížek na jemném řetízku. Kromě toho neměla žádné další šperky, jen malé zlaté náušnice v podobě andělských křídel, které byly viditelné jen občas pod jejími dlouhými, uhlově černými vlasy, volně spadajícími na holá záda.

To ale Filipa nezajímalo. Ostře jej bodla jehla žárlivosti. Ani nechápal, kde se vůbec může brát, když se s tím kýmsi ve skutečnosti neznali a zatím nedošlo ani k jejich představení. Prvotní zvláštní důsledek tohoto setkání začal opadat a logicky smýšlející část jeho mysli si znovu získávala své místo, zatímco ta intuitivní ustupovala do pozadí.

„Dovolte, abych vám představil svého kmotřence. Toto je monsieur Filip Pierre XXIII. d'Orleans, hrabě Losangeleský," řekl kmotr s velkou pečlivostí, aby vyslovil celé jméno dokonale zněle, jak to mělo být. Řekl to s neskrývanou hrdostí, že může Filipa představit sám. „A zde," vztáhl Pierre pravou ruku s dlaní otočenou vzhůru k plavovlasému mladíkovi, „...je monsieur Sebastién de Rouvroy de Saint-Simon."

Sebastién. Filip si opakoval jeho jméno v mysli a jeho rty se při tom pohnuly, až se nakonec usmál. 

„Velmi rád vás poznávám," řekl Filip a vykročil k němu. Sklenici přesunul do levé ruky a napřáhl pravici. Ani si neuvědomil, že stále nemá rukavice a tím se dopouští menšího faux pas. Sebastién jemně vymanil paži z objetí ruky Kao a také vykročil k Filipovi, čímž zkrátil vzdálenost. Nabízenou ruku přijal, ale na rozdíl od Filipa měl bílé bavlněné rukavice, takže se přímo nedotkli. Filipovi se zdálo, jako by něco uvnitř něj bolestně zasténalo.

„Je mi ctí," potřásl mu Sebastién pravicí, ale hned poté jej k Filipovu zklamání pustil a ustoupil vzad, čímž mezi nimi opět vytvořil společenský odstup. To gesto bylo pro Filipa jako políček do tváře a dokonale jej probudilo z jeho poblouznění. Vzhledem k přítomnosti Kao nic nenasvědčovalo tomu, že by Sebastién mohl patřit mezi ty, kteří by Filipovi mohli opětovat zájem. Navíc v šlechtických kruzích a zejména zde bylo na místě být opatrný. V CeRTraNu stále panovaly intenzivní předsudky a většina zde přítomných se alespoň snažila tvářit, že nic jiného než heterosexualita neexistuje.

„Drahá," pronesl Sebastién ke Kao, která se do něj opět zavěsila. Krátce k němu vzhlédla a usmála se způsobem, který Filip u této ženy ještě neviděl. Bývala především vážná, občas velmi přísná a náročná, ale hlavně chladná a logicky neústupná ke všem zaměstnancům, včetně Filipa. V blízkosti Sebastiéna jako by byla někým jiným, div se vedle něj nevznášela s poněkud zasněným úsměvem, který jí koneckonců slušel daleko více než její obvyklá zachmuřenost.

„Kao mi říkala, že budete chtít mluvit o budoucnosti galerie." Na rozdíl od nezvykle se chovající ředitelky Sebastién působil ledově chladně. Proč jsem čekal něco jiného? divil se Filip sám sobě.

„Galerie?" zopakoval posléze. 

„Ano, galerie. Říkal jsi, že chceš poznat majitele, tak jsem ti ho přivedla," povytáhla Kao obočí a jemně poklepala prsty Sebastiénovi na paži, do které byla zavěšena. „Nebo už nemáš zájem odkoupit galerii zpět?" Nezvykle široký úsměv ředitelky doprovodil její vzhlédnutí k Sebastiénovi. Ten však věnoval plnou pozornost Filipovi, který zalapal po vzduchu. Čekal kde koho, koho by mu Kao přivedla. Ale aby galerii vlastnil mladík, který vypadá, že sotva složil státnice na vysoké škole?

„Můžeme si o tom pohovořit. Na galerii mi velmi záleží. Jsem ochoten přistoupit na jednání, ale jen za určitých podmínek. Raději bych tu otázku ponechal na pozdější dobu do soukromých prostor. Zrovna zde a dnes," vzhlédl ke stropu a pak se rozhlédl, než se pohledem vrátil k Filipovi, „to nejspíš nebude příliš vhodné," ukončil Sebastién svou krátkou řeč.

„To koukáš, co? Myslíš, že bych dopustil, abys přišel o otcův odkaz? Monsieur Saint-Simone byl tak laskav, že nám pomohl. Společně jsme tu zapeklitou situaci vyřešili a já jsem dodnes velmi vděčný," vstoupil Pierre do jejich rozhovoru a hlavou naznačil Sebastiénovi poklonu, kterou mu mladík opětoval.

„Bylo mi potěšením. Považoval jsem to za povinnost vůči příteli. Navíc by měl šlechtic šlechtici pomoci, pokud se dostane do úzkých." 

„To ano, s tím souhlasím," usmál se na něj Pierre, čímž dali jasně najevo, že se již nějakou dobu znají. Sebastién mu však úsměvem neodpověděl.

Filip byl zmatený, takže se nezmohl hned na reakci. Pohledem přeskakoval z jednoho na druhého, z Kao na Sebastiéna. Ten se od něj konečně odvrátil a pohlédl ke své společnici. 

„Dnes večer dlužím Kao tanec a společnost. Věřím, že i vy, monsieur d'Orleans, totéž dlužíte své společnici. Kde vlastně je?" Zběžně na Filipa pohlédl a pak se znovu zaměřil na ženu, jež k němu až zbožně vzhlížela. Jeho chlad Filipa bodal do srdce, ale nebylo vhodné to dávat najevo. Něco na tom všem bylo špatně.

„Myslím, že někde dole," odpověděl neochotně.

„Pak můžeme jít," ukončil Sebastién rozhovor, věnoval ještě Pierrovi krátký pohled a spolu s Kao se vydal ke schodišti. Večer teprve začínal. Jen Filip byl bez společnice, protože po jeho neurvalém chování opustila divadlo a raději odjela.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)

Komentáře  

+1 #4 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola pátáV. 2024-06-13 10:49
Cituji Tamanium:
Povedlo se. Téma pokračování rodové linie z rozumu. Výhoda pro obě strany.
Setkání Sebastiena s prapotomkem člověka s nímž ho poutalo pouto. S prapotomkem člověka co mu ,,zachránil'' život.
Záchrana galerie jako ,,dluh'' za ,,záchranu života''.
Zajímavá kombinace, hlavně mě zajímá co v příběhu znamená obětování Sebastienovy duše, o co tím vlastně přišel a co teď může získat. Rozvíjet se to dá všelijak. A zajímalo by mě i pokračování z minulosti.


Sice bych neměla prozrazovat, ale Sebastiénova duše byla komusi přislíbena. Vzhledem k tomu, že k sobě patří ovšem Filip a Sebastién, tak musel alespoň jeden z nich s něčím takovým souhlasit. Ono je to složitější, protože musel být ochotný k nejvyšší oběti hlavně Filip. Za týden vyjde kapitola v minulosti. Vždy je to dvě kapitoly v budoucnosti a jedna minulosti.
Citovat
0 #3 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola pátáTamanium 2024-06-13 09:30
Povedlo se. Téma pokračování rodové linie z rozumu. Výhoda pro obě strany.
Setkání Sebastiena s prapotomkem člověka s nímž ho poutalo pouto. S prapotomkem člověka co mu ,,zachránil'' život.
Záchrana galerie jako ,,dluh'' za ,,záchranu života''.
Zajímavá kombinace, hlavně mě zajímá co v příběhu znamená obětování Sebastienovy duše, o co tím vlastně přišel a co teď může získat. Rozvíjet se to dá všelijak. A zajímalo by mě i pokračování z minulosti.
Citovat
-1 #2 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola pátáV. 2024-06-07 15:55
Cituji GD:
V předchozím dile jsem se trošičku personálně ztrácel, ale takřka od začátku tohoto jsem čekal, kdy se objeví Sebík. Dočkal jsem se. Číst mne toto fakt baví, přestože tam nejsou věci, které mne berou/rajcujou.
Taková drobnost, která mne zaráží. Je mi divné, že by v uvedené době se zakládal VIP klub, obzvláště šlechtický. Jo být to o dvě či více století dříve a stále trvá, beru to víc. No, ale proč ne, když autorka to tak bere, že? :-D
Čekám na pokračování a doufám, že se úroveň udrží.



Jsem ráda, že tě číst můj experiment baví, ačkoliv prozatím neplním jistá zde očekávatelná očekávání. Každopádně označení Sebík zase pobavilo mne. :D K tomu spolku... Ano, v současné době jsou šlechtické rody upozaděny, ale stále fungují. Vezmeme-li v potaz, že byl ten spolek založen až ke konci 22. století, tak kdo ví co se mohlo dít do té doby? Pokud se potenciálně objevil silný a schopný politik například z nějakého váženého starého rodu, kterého pak následovali další, klidně se mohla důvěra lidí ve šlechtické rody obnovit. Těžko říci... V každém případě má ten spolek odůvodnění i do budoucího vývoje děje. A doufám, že tě bude bavit číst dál. :)
Citovat
0 #1 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola pátáGD 2024-06-07 09:55
V předchozím dile jsem se trošičku personálně ztrácel, ale takřka od začátku tohoto jsem čekal, kdy se objeví Sebík. Dočkal jsem se. Číst mne toto fakt baví, přestože tam nejsou věci, které mne berou/rajcujou.
Taková drobnost, která mne zaráží. Je mi divné, že by v uvedené době se zakládal VIP klub, obzvláště šlechtický. Jo být to o dvě či více století dříve a stále trvá, beru to víc. No, ale proč ne, když autorka to tak bere, že? :-D
Čekám na pokračování a doufám, že se úroveň udrží.
Citovat