• V.
Stylromantika
Datum publikace19. 6. 2024
Počet zobrazení241×
Hodnocení4.12
Počet komentářů4

Místo: zámek Saint-Cloud, Paříž, Francie
Čas: někdy v minulosti 

„Ven!" vykřikl Filip nepříčetně. I když už se blížila třetí hodina ranní a všichni měli za sebou probdělou noc, celý Saint-Cloud byl stále na nohou. Vyplašená služebná sebou trhla, až trochu vody z vědra vyšplíchlo a vsáklo se do měkkého koberce fialového salonku. Uprostřed místnosti stála velká oválná dřevěná káď, vyložená bílými prostěradly a naplněná do poloviny vodou, z níž stoupal jemný opar naznačující její teplotu.

„Monsieure, opravdu byste ho neměl koupat. Lékaři to nedoporučují. Uškodíte mu. Navíc to je další hřích," řekl unavený Julien s kruhy pod očima. Filip ho popadl za paži a hrubě s ním smýkl ke dveřím, až ho napůl vytlačil a vyhodil na chodbu. Chudák málem narazil do protější zdi. Hned za ním vyběhla i služebná, a dveře za nimi hlasitě zabouchly.

Obklopil je klid. Jen z kachlových kamen s motivem fialových květů na krémovém podkladu sálala horkost. Filip se podíval na svou paži obvázanou našedlým plátnem, kde jasně prosakovala krev. Bolest z rány stále vystřelovala, ale to nebylo důležité. Konečně se obrátil od dveří do místnosti. Stál tam. Opravdu to byl on? Nebo jen představa jeho zkroušené mysli, která odmítala přijmout, že jej už nikdy neuvidí?

Filip k němu vykročil. Stál nehybně s hlavou nakloněnou k pravému rameni. Plavé, pocuchané vlasy měl propocené a volná košile se mu lepila na záda. „Sebastiéne?" vyslovil opatrně jeho jméno. Žádná reakce. Obešel ho. 

Až teď si všiml, kam se dívá. Byl to obraz, který díky Filipovi unikl plamenům. Nyní visel v rámu na zdi salonku, kde spolu po ložnici trávili nejvíce času. V levém spodním rohu plátna bylo jemným bílým písmem vyvedeno jméno A. Muleaneri.

„Sebastiéne," oslovil ho Filip podruhé. Zase žádná reakce. Ani se nepohnul, jako by ani nebyl duchem přítomný. Filip se špičkami prstů dotkl jeho tváře. Po jizvách nebylo ani památky. Sebastiénovy šedé oči se obrátily k němu a střetly se s těmi jeho. 

„Jak tě to napadlo?" zeptal se tiše.

„Cože?"

Filip mu dlaní zachytil tvář, aby ho obrátil čelem k sobě. Byla hladká jako čerstvě oholená, ale pro únavu a vše dnes prožité si žádnou souvislost neuvědomil. 

„Muleaneri? Jak tě to napadlo?" mluvil Sebastién tak slabě, že Filip musel pečlivě naslouchat, aby mu rozuměl.

„Zase jsi básnil o tom svém Buonarrotim, jak nikdy nebudeš dost dobrý a jak on maloval tak báječně. A prostě... Proč se na to ptáš?" zamračil se Filip.

„Vlastně ani nevím," zamumlal mu odpověď a pokusil se vrátit pozornost k obrazu, ale monsieur mu to nedovolil.

„Tak to tedy ne," řekl a mírným tlakem ho donutil, aby se na něj podíval. „Zůstaneš se mnou!" přikázal rázně. Odpovědí mu bylo jen dvojí pomrknutí a mlčení. A právě tehdy si Filip uvědomil, že snad poprvé od jejich setkání mu Sebastién nevyká a neříká pane. To ho zaskočilo.

„Hezky se na mě dívej. Všechno zlé je za námi a už bude jen dobře. Slibuji," řekl Filip a zachytil jeho tvář do obou dlaní.

„Ne," vydechl Sebastién.

„Jak to myslíš? Jsi zdravý. Bude to dobré," opakoval Filip s velitelským tónem.

„Ne," zopakoval Sebastién. „Bude to zlé." Filip mu šokovaně zíral do očí, jako by ho nepoznával.

„Jsi pořád ještě slabý a unavený. Nebudeme o ničem takovém mluvit," pronesl zostra a poklesem hlasu dal najevo, že tím toto téma skončilo.

„Bojím se, Filipe." Navzdory příkazu stále jeho poddajný milenec neposlouchal, jak dříve bylo naprosto přirozené. To Filipa šokovalo a začínalo i rozčilovat, než si uvědomil význam jeho slov. „Mám strašný pocit. Jako kdyby se měla stát katastrofa, něco tak děsivého, že se to ani nedá popsat. Jen nevím co." Poslední větu Sebastién zašeptal a Filip ho pustil. Ustoupil o krok vzad. Jeho tvář nabyla podivného výrazu. 

„To stačí. Pojď, umyješ se," rozhodl za něj. Bez ptaní mu přetáhl košili přes hlavu. Ani tehdy se nedočkal odporu. Zběžně ho prohlédl a náhle se zarazil.

Na levé straně Sebastiénova hrudníku, přesně nad srdcem, se zřetelně vykreslovalo něco jako spálenina. Nebylo to povrchové zranění, ale o cosi klesajícího daleko hlouběji než do úrovně pouhé kůže. Od ní se rozbíhaly nitky podobné prasklinám, jako kdyby byl porcelánovou panenkou, kterou někdo rozbil. Filip se přiklonil blíž, protože nevěřil vlastním očím. Zdvihl pravou ruku s roztaženými prsty a přiblížil ji k oné stopě.

Tvar byl přesný – odpovídal lidské dlani, ale ve větší verzi. Filipova mužská ruka vedle něj působila jako ruka malého dítěte vedle dospělého. Obrys se co okamžik rozpíjel a blednul.

Díval se dál. Hledal další stopy něčeho podobného. Vše ostatní se zatím zdálo v pořádku. Přesto ho to zneklidnilo, protože ten tvar vyvolával plejádu otázek a ještě více zesílil strach milence. Až po chvíli si začal uvědomovat jistou změnu, která na něm i tak proběhla.

Od prvního okamžiku mu připadal Sebastién pohledný. Líbil se mu už, když ho poprvé zahlédl na chodbě nedaleko svých komnat, kde čekal na svou první práci ve Versailles. Tehdy se jen poklonil, ani nezvedl hlavu. Filip ho několik dní pozoroval, než si jej nechal zavolat.

Jasně si vzpomínal na jeho rozpaky a nejistotu, jak klopil zrak, dokud ho Filip poprvé nedonutil podívat se mu do očí. Bez ohledu na fyzickou přitažlivost nebylo jejich sblížení jednoduché. Vždy mezi nimi byla jistá bariéra, něco nevysloveného, co Filip nedokázal překonat. Nyní mu však Sebastién pohled opětoval bez zaváhání a s naprostou oddaností, kterou od něj vždy toužil získat.

Ještě dlouho před tím, než si ho Filip poprvé po intenzivním naléhání vzal, mu připadala Sebastiénova tvář dokonalá. Jak moc se mýlil? Teprve nyní se zdála skutečně bez chybičky, vykreslená přesnými tahy, jak sliboval Abé. Prosychající vlasy ji rámovaly a dodávaly mu jistou éteričnost. Filip tento dojem obvykle vnímal především z obrazů andělů. V tento moment jako by jeden z nich stál přímo před ním.

Od jejich prvního milování přímo zbožňoval vůni a konzistenci jeho kůže, každý záhyb na těle, které se v jeho náručí často zmítalo ohněm rozkoše. Kolikrát jej celé zlíbal a doteky prozkoumal každý sebemenší díl? Zamiloval si ho tak moc, že chtěl, aby to věděl celý svět. Když onemocněl a zdálo se, že ho ztratí, začal sám toužit po smrti, jen aby se nerozdělili. A dnes tu před ním stál znovu zdravý. Něco se však zdálo jinak a Filip by nedokázal přesně říct co. Byl to Sebastién, ale zároveň nebyl. Snad se znovu zrodil – čistší a naprosto jeho. Tento pocit byl tak silný, že náhle nevěděl, jestli má vůbec právo jej pošpinit. Naplnilo ho to rozpaky.

Ty záhy rozptýlil Sebastién. Jediným krokem vymazal vzdálenost mezi nimi. Bylo to poprvé, co sám od sebe projevil iniciativu k čemukoliv fyzickému. Dotek jeho dlaně zahořel přes látku košile na Filipově hrudníku a způsobil prudké zvýšení tepu. Ano, přesně toto vždy potřeboval a nyní se mu to konečně dostávalo.

„Filipe," zašeptal Sebastién, druhou rukou ho zachytil v zátylku a více se přiblížil. „Myslíš, že jsou některá setkání osudová?" Jejich rty se téměř dotýkaly. Filipovi ztěžkla víčka, ale nedovřela se. V nitru ho bolestně sevřelo, když si uvědomil, jak moc mu chyběl.

"Ano, věřím tomu," odvětil tiše.

Bylo to daleko silnější než jejich první polibek v zahradách během Slavnosti světel. Dech se Filipovi zastavil těsně před tím, než se Sebastiénovy rty lehce dotkly těch jeho. S jemností motýlích křídel po nich přešly a vzaly mu poslední zbytky stability. Ocitl se v milencově náruči.

Zoufale mu vzdychl do rtů. Ano, byl to on, byl zdravý, držel ho a jemně líbal jako nikdy předtím. Filipovi nekontrolovatelně skanuly dvě dlouho zadržované slzy. Nebylo časté, aby se mu něco takového stávalo, a málokdo to od něj viděl. Teď to však nešlo zastavit.

„Nemohl jsem o tebe přijít. Prosím, odpusť mi," přiznal se Filip nalomeným hlasem.

„Jsem tady a jsem tu pro tebe." To ujištění však podivně nestačilo, i když Sebastién slíbával stopy po slzách z Filipových tváří. Stále měl obavy z toho, co se toho dne stalo a jaké to může mít následky.

Konečně se jejich rty spojily. Filip ho pevně objal a hladově vnikl jazykem do úst, která se mu plně poddala. Ucítil, jak se nahé tělo zachvělo. Uvědomil si tlak na stehně. Brzy k sobě jejich slabiny dolehly. Jak sladký mu nyní připadal ten Sebastiénův první skutečně roztoužený vzdech?

Filipova košile dopadla na podlahu. Musel zaklonit hlavu, když mu doteky rtů stékaly po hrdle a zanechávaly za sebou horké stopy kontrastující s mrazením v zádech. Uvědomoval si rozvazování kalhot. Polibky stoupaly k jeho bradě, ale pak ustaly. 

Zadíval se Sebastiénovi do očí, zatímco cítil sevření v nejcitlivějším místě. Opřel se čelem o jeho a s těžkým dechem přijímal vlny vzrušení, které mu způsoboval pohybem dlaně. Nechal mu nadále volnou ruku a sledoval ho, jak klesá na kolena. Když jeho mužství zmizelo v Sebastiénových měkkých ústech, do celého těla se mu rozlil příval rozkoše.

Vpletl mu prsty do vlasů. Ten výjev byl strhující – jeho část mizela a znovu se objevovala, byla líbána z boku, provokována jazykem a znovu pohlcována v pravidelném tempu. Filipovy břišní svaly se zatnuly a samovolně s sebou trhnul v prudkém vzrušení, které se jím přelévalo v podobnosti vlnám.

Všechny obavy a strachy se rozplynuly ve chtíči. Sebastién k němu občas vzhlédl, což zesílilo dojem sladké nestoudnosti všeho, co spolu znovu začínali. Ve zcela soukromé intimitě této chvíle konečně Filip nabyl dojmu, že si vše i Sebastién užívá. To vědomí vzájemnosti vše doladilo do dokonalosti. Hlasitěji zasténal.

Za jejich zády vychládala voda. Kdo ví, jestli už neutekla i ta poslední služebná, aby jim přinesla více té horké. Ale to bylo teď nedůležité. Filip cítil, že se blíží k vyvrcholení, a Sebastién mu nedával ani okamžik úlevy. Bylo jisté, že mu to oplatí – všemi způsoby, které byly mezi nimi již dávno přirozené a nyní jistě budou i oboustranně plně chtěné.

***

Netušil, jestli někdy zažil něco úchvatnějšího – dokonalou rozkoš. Naplňovala jej nevyslovitelná touha, aby to pokračovalo dál a nikdy neskončilo. Pohlcovala jej blaženost a dala plně procítit naprosté zadostiučinění a umlčení děsivého hladu, který jej posledních několik dní stravoval.

Horkost mu stékala po bradě. A ta vůně... Okusil někdy něco lahodnějšího? Ústa se mu plnila slastí, která se s každým douškem rozlévala do těla, prohřívala jej a dávala mu sílu. Něco v jeho náručí se silně třáslo. Uvědomil si chrčení, ale nezajímalo ho to. Chytil si to pevněji. Intenzita proudu extáze začínala slábnout, což jej nepatrně zarmoutilo.

Z vnějšího světa k němu přicházelo jen velmi málo vjemů. Uvědomil si, že klečí na kolenou a sklání se nad zdrojem své potěchy. Až táhlý ženský jekot, který se drze vetřel do jeho prožívání, mu naznačil existenci reality. Pustil to a nechal těžce dopadnout na zem.

Jednou, podruhé, potřetí to něco silně cuklo. Prsty a posléze celá ruka se mu ponořila do něčeho měkkého a horkého. Chvíli v tom pátral, až konečně našel to pravé. Následoval hmatový vjem právě tak sladký jako tekutá extáze, jíž se téměř nasytil. Pootevřel oči, aby mohl zahlédnout lesklou tmavokarmínovou strukturu, do které zanořil zuby a odtrhl první kousek. Převalil to v ústech a slastně vzdychl. Zopakoval, potřetí... Ne, stále to nestačilo, ačkoliv hlad byl pryč, teď prostě potřeboval dál cítit ten prožitek a prodloužit jej co nejdéle.

„Sebastiéne."

Trhnul hlavou ke straně. Někdo tam byl. Vnímal fyzické teplo, které ten kdosi vyzařoval, a slyšel krev zpívající mu v těle, stejně jako srdeční tep zvoucí k pokračování. Vše kolem bylo šedé a chladné. Jen ten někdo pulsoval narudlou aurou protkanou milionem žilek, tepajících životem a energií. 

„Cos to udělal?" ukročila postava vzad a opřela se o něco nataženou paží.

Filipe? Skrze to vše se prodrala zoufalá myšlenka, která vykřikla, že toto se jemu nikdy stát nesmí. Jakési sevření povolilo. Smyčky, které věznily Sebastiénovo vědomí, se začaly rozvazovat. Odtrhl zuby ještě trochu... Čeho? Poprvé se začal ptát, když svět přestával sestávat z šedého chladu kontrastujícího s teplotou živého Filipova těla. 

Na odhaleném hrudníku a hrdle cítil silnou lepkavost. V prstech levé ruky mu něco jemně prokluzovalo. Další sousto mu zmizelo v ústech. Poslední smyčka se uvolnila. Jako by se něco spokojeně odplížilo do podvědomí a tam usnulo.

Realita na Sebastiéna dopadla jako úder. Ještě naposledy polkl a zadíval se na bledého Filipa, který na něj vytřeštěně zíral z druhé strany komnaty. Opíral se pravou paží o zeď. Do ložnice vpadli dva strážní. První vykřikl, ale druhý se okamžitě otočil a vyhodil obsah žaludku, až to plesklo a vytvořilo na zdi nepravidelný obrazec, sunoucí se k podlaze.

„Musíte pryč. Ihned!" vykřikl nezvracející strážný. Popadl Filipa a trhl s ním směrem k otevřeným dveřím. Ten se nijak nebránil. Za nimi vyklopýtal druhý, držel se za ústa.

„Filipe?" vyslovil za nimi zmateně Sebastién a rozhlédl se kolem sebe.

První, co uviděl, byly oči – statické, bez pohybu. Zíraly na strop, se zřetelným výrazem čiré hrůzy ve tváři. Otevřená ústa byla utopená v bílé pěně. Ta vyvěrala z hrdla s rozměrnou, hlubokou ránou na levé straně pod bradou, odhalující něco jako trubici. Pod tím se rozlévala louže krve, vsakující se do střapců koberce pod širokým ložem s tmavě modrými nebesy.

Sebastién byl svlečený do půl těla, a když zvedl paže a podíval se na sebe, uvědomil si, že je doslova pokrytý krví. Cítil, jak se mu sráží na kůži – kolem úst, na hrdle, hrudníku, pažích. Byla všude. 

„Co se to stalo?" zeptal se prázdného prostoru, kam z otevřených dveří zaznívaly zděšené a vzdálené hlasy. Jakási žena usedavě plakala, další muž se rozkřikoval a hned poté začal ječet Filip. Zaduněla hlasitá rána, až sebou trhl. Konečně se zaměřil na to, co mu klouzalo v prstech. Strnul.

Díky životu v klášteře, kde pečoval o zvířata a často přihlížel jejich porážce, snadno poznal, co to je – játra, a ne ledajaká. Konečně pochopil, co se to povaluje na podlaze. Julien. Nyní byl mrtvý. V oblasti břicha mu zela rozměrná krvavá díra, z níž na podlahu vypadla část střev.

Pustil zbytek jater, šokovaný tím, že je ještě před okamžikem jedl a jak moc se mu to líbilo. Srdce se mu prudce rozbušilo spolu s naprostou hrůzou, jež ho sevřela železným stiskem. Pil jsem krev? To byla ta extáze? Myšlenka se mu v hlavě rozkřičela a vracela se ve vlnách, nabírala na síle a naléhavosti. Celý svět se rozechvěl. Jeho zděšený výkřik umlčel vzdálené a rozčílené hlasy přicházející z nižšího patra a zkreslené prostorem chodby.

Po zádech mu stekla kapka studeného potu, když se hrabal pozadu po zemi co nejdál od torza lidské bytosti, kterou jistě zabil. Zastavila ho až zeď. Opřel se o ni. Se zrychleným dechem zíral na to tělo. Přesně podle monsieurova příkazu se tu o něj Julien staral. V jeden moment ovšem Sebastiénova vzpomínka končila.

„Ne, to není možné. Můj Bože, tohle ne!" slyšel sám sebe ječet v panice. Pokusil se vstát, ale rovnováha ho zradila. Závrať zhoupla svět. Téměř upadl. Bokem vrazil do konzolového stolku. Zvuk tříštícího se porcelánu napověděl, že rozměrná čínská váza s černo-zlatým motivem dračích bytostí spadla na zem.

Ztratil většinu logického uvažování. Vnímal jen svůj srdeční tep a nedostačující kapacitu plic, které se stále rychleji a mělce snažily nabírat vzduch. Jemné brnění v konečcích prstů na rukou i nohou spolu se znecitlivěním rtů se rozšiřovalo na bradu a nos. Neviditelné a ledové prsty mu stoupaly po pažích a nohou, pokrývaly tvář mrazivými polibky a způsobovaly silný třes i pocit žaludku na vodě.

Vypotácel se z komnaty na chodbu a ohlédl se stranou. Hrudník se mu prudce zdvihal, ale stále i tak se nemohl pořádně nadechnout. Okolní prostor se začal naklánět, deformovat a zdi hrozily, že ho zavalí. Vzhlédl ke stropu. Stoupal vzhůru a vzdaloval se, zatímco se chodba opticky zužovala. Skutečnost není? Ano, tak mu to připadalo. Jako by vše kolem byla jen nějaká představa a hmota pouhou lží, jíž všichni hloupě věřili.

„Tam je. Chyťte ho," zaslechl zvolání a svět se zcela rozmazal.

Utíkal chodbou, než ho z opačné strany zastavilo několik modrých uniforem. Vrhl se k nejbližším dveřím a vpadl do jediného únikového prostoru. Prudce za sebou zabouchl a zamkl. Hned poté se klika rozlomcovala. Slyšel rozhořčené výkřiky a opakované údery, jak se někdo snažil dveře vyrazit. Uvědomil si, že je v pracovně.

Věděl, co udělá. Od jeho uzdravení míval často Filip potřebu dokazovat mu svou lásku a oddanost. Jednou mu dokonce ukázal nabitou pistoli v šuplíku svého pracovního stolu, s ujištěním, že by se při Sebastiénově ztrátě sám sprovodil ze světa.

Vrhl se tam. Otevřel šuplík. Zdvihl zbraň. Hlaveň strčil do úst právě v okamžiku, kdy zámek povolil. Dveře se rozrazily. Dovnitř vpadli dva vojáci. Hlasitě to třesklo a vše zmizelo ve tmě.

Tohle je špatně. Ta myšlenka přišla z temnoty. Vzápětí nastoupila nesnesitelná bolest hlavy. Sebastiénovo vědomí stoupalo vstříc skutečnosti. Z dálky zaznívaly tlumené zvuky, které sílily, ale jejich význam zatím nechápal.

Nastala hlasitá rána a pak další. Věděl, co to je, ale nechápal, jak je to možné. Údery se opakovaly v pravidelných intervalech. Hluboký nádech... Spolu s příšernou bolestí hlavy vystřelující ze zátylku se přidala další v plicích, které se snažily nabírat vzduch. Víčka se mu zachvěla, pootevřela a pomalu se posadil.

Znovu jekot a další zděšené výkřiky. Potřásl hlavou, ale bolest neodeznívala. Sáhl si do zátylku a nahmatal rozměrnou díru v hlavě. 

„Ďábel, Saint-Cloud ovládl ďábel." Tuto větu pochopil spolu s dalším uvědoměním, které přišlo, když uviděl Filipovu pistoli ležet na zemi. V nose ho zašimral pach střelného prachu.

„Cože?" zamumlal šokovaně. „Co se mi to stalo?" ptal se, ale odpověď nepřišla. Silné ruce ho popadly, přitlačily k zemi a začaly svazovat. Nebránil se. Bolest jeho těla byla příliš silná. Přece jen mělo být mrtvé, ale tak se nestalo.

***

„Dobrá, monsieure Colberte. Toto můžeme ponechat na později. Ale nyní, když jsme tu jen my dva, jak byl vyřešen náš malý problém?" Ludvík vzhlédl od svého pracovního stolu a zadíval se na prvního ministra, který zrovna zavíral rozměrnou účetní knihu. Široký bílý límec pod jeho bradou ostře kontrastoval s černým úředním oděvem, který ministři nosili během pracovní doby.

„Máte na mysli ten malý problém ze Saint-Cloud, Vaše Výsosti?" povytáhl muž vedle stolu obočí.

„Ano," odpověděl Ludvík a prsty pravé ruky nedočkavě zabubnoval na desce stolu vedle jakési listiny.

„Je v Bastile. Nechal jsem ho zavřít do cely, odkud se nedostane. Navíc i o svědky bylo postaráno, Výsosti," nepatrně se první ministr poklonil a tím si vysloužil vzácný úsměv krále. 

„Byli nalezeni všichni a umlčeni?"

Colbert pohnul hlavou ke straně a zaváhal, což způsobilo, že se král velmi nepříjemně zachmuřil.

„Téměř všichni sloužící, včetně strážných, kteří byli v době incidentu přítomní nebo do celé situace zainteresovaní. Dopaden a zatčen byl i Etien Martel, který na mučidlech vše přiznal. Bylo to velmi šokující, Výsosti. Prozatím bezvýsledně hledáme i toho čaroděje, ale prý odplul lodí do Istanbulu. Vyslali jsme posla k tureckému sultánovi s žádostí o jeho vydání. Věříme ve zdárnost našeho počínání." Colbertův hlas co chvíli poskočil. „Zbývají jen dvě služebné, které toho dne ze zámku utekly. Ale nebude to trvat dlouho. Už jsme jim na stopě. Jejich rodiny byly samozřejmě zajištěny," dodal ministr sebejistěji.

„A můj bratr?" zeptal se Ludvík s náznakem obavy v hlase.

„Hlídáme ho. Pravidelně vyhrožuje, že se zabije, jestli mu milence nevrátíme."

Král si povzdechl a opřel se lokty o stůl. Spojil prsty obou rukou do čehosi připomínajícího stříšku a pohnul jimi kupředu.

„Jen nechápu jednu věc. Problém už měl být vyřešen a místo toho je někde v cele. Jak to?" zeptal se přísně.

Colbert hlasitě polkl. „Není to jednoduché, Výsosti. Snažíme se, věřte mi, ale je těžké ho zabít," odpověděl ministr zvolna a tišeji než obvykle.

„Cože? Žertujete? Všechno lze zabít," potřásl král hlavou.

„Nejprve jsme zkoušeli střelbu, ale byla neúčinná. Se stětím to bylo ještě horší. Ať mečem nebo sekerou, hlavu jsme neoddělili. Nůž, provaz, topení a další způsoby ho jen na chvíli znehybnily, ale pak se znovu probral. Nikdo tomu nerozumí. Ani tah koňmo nepomohl. Zkoušeli jsme to čtyřikrát. Dvě kobyly musely být utraceny. Jen mu vyskočily některé klouby z jamek, ale nic víc," Colbert nejistě vyjmenovával.

„To je přece nesmysl," poklesl král víčky a znovu je zvedl. 

„Sám bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl, Výsosti. Zvažujeme ještě var a další méně standardní možnosti, ale pokud byly minulé způsoby neúčinné, tyto asi také budou. Mohli bychom ho zavřít do bedny a zahrabat, ale je tu obava, aby se časem nedostal ven. Ve snahách samozřejmě nijak neustaneme.”

„Ne," vydechl král a opřel se zády v polstrovaném křesle. „A co exorcismus?" vyslovil zřetelně a tázavě se podíval na ministra.

„Bez efektu. Dokonale. Navíc se ten nebožák stále modlí, pane. V současné době je o více než hlavu vyšší než většina našich mužů." Colbert přitiskl účetní knihu k hrudníku, jako by k ní měl nějaký citový vztah nebo ji vnímal jako nástroj sebeobrany.

„Takže mi tu teď tvrdíte, že od svého uvěznění vyrostl a má dva metry?" pousmál se Ludvík, ale po Colbertově přikývnutí mu úsměv ztuhl. „Jsou ještě další zvláštnosti?" zeptal se král vážně.

„Ano, Výsosti. Několik. Například celou dobu ani na chvíli nespal a nekrvácí."

Ludvíkova hlava poklesla kupředu. „Co?"

„Stále bdí a neztratil ani kapku krve, Výsosti. A to při každém našem pokusu ho eliminovat. Kromě toho oheň na něj nemá vůbec žádný vliv. Hranice byla jedním z našich prvních pokusů."

„A tomu mám věřit?" obořil se král a prudce vstal. Ministr o krok ustoupil.

„Vždy když se jej pokusíme odstranit, stane se naprosto nekontrolovatelným. Jeho síla je překvapující. Ztrácíme kvůli tomu další a další muže, Výsosti. Uklidní se až poté, co se napije krve. Pak s ním je i řeč a někdy bývá relativně poddajný."

Král vykročil od stolu a zastavil se u rozměrného okna, které ze dvou stran obklopovaly rozevřené bílo-zlaté okenice.

„Takže když se mu pokusíte ublížit, chová se jako divé a hladové zvíře. Ale když jej nakrmíte, vrací se k lidskému chování? Dobře. Chovejte se k němu jako k člověku. Krmte ho a hlídejte. Nesmí za žádnou cenu uniknout. Mému bratru řekněte, že už je po smrti, a proboha dejte pozor, ať si něco neudělá." V poslední větě se králův hlas nepatrně zachvěl, ale bylo jisté, že by jakýkoliv takový dojem okamžitě popřel. Pootočil tvář ke straně a vystavil ji více slunečnímu svitu, který pronikal do pracovny. „Co s ním udělat dál, si zatím nechám projít hlavou," uzavřel poklesem hlasu.

Za jeho zády se Colbert příslušně poklonil.

„Můžete jít. Cestou zavolejte rytíře," přikázal král, stále stojící zády k ministrovi.

„Samozřejmě, Vaše Výsosti." Colbert se opět poklonil a několika kroky odcouval ke dveřím, na které krátce zaškrábal. Někdo za nimi otevřel a dal mu možnost zmizet na chodbě. Netrvalo to dlouho a Ludvík za sebou zaslechl další kroky, ale hned se neohlédl. Bylo mu jasné, že se ten někdo právě uklání.

„Vaše Výsosti," následovalo nutné oslovení. Nejprve se Ludvíkovi ve tváři vykreslilo znechucení, které však příchozí neměl šanci zahlédnout. Když se král, stále s rukama za zády, otočil, jeho výraz byl stejně neutrální jako vždy.

„Vítejte, monsieure de Lorreine-Armagnac. Věřím, že pro vás mé pozvání bylo jistým překvapením," řekl král vlídně k mladému a velmi pohlednému muži stojícímu před ním v typickém postoji, s levou nohou částečně předkročenou a bradou zdviženou v sebejistém držení těla. Byl oděný v perfektně padnoucím tmavě zeleném obleku podle poslední módy. Hladce oholenou tvář doplňovala plavá alónžová paruka. „Dal jsem vás vykázat pro vaši oblibu v mužích a nestoudných večírcích. Podle mých informací jste s nimi nepřestal, jak jsem vám přikázal. Je to tak?"

Mladík zaváhal a ve tváři se mu rozlil čirý strach. „Já, Výsosti, já," rozkoktal se, ale zdvižením pravice panovníka byl umlčen. Ludvík založil ruku zpět za záda.

„To je nyní nedůležité. Jste tady, protože nutně potřebuji vaši pomoc."

První reakcí mladého šlechtice stojícího před královským stolem bylo neskrývané překvapení.

„S čímkoliv, Výsosti. Bude mi ctí." Hlas mu přeskočil.

Král mu vykročil vstříc a zastavil se v společensky únosné vzdálenosti, která však rytíře bez příkras zneklidňovala. „Můj bratr vás v minulosti několikrát odmítl, je to tak?" zeslabil Ludvík hlas a rytíř krátce a neochotně přikývl. „Jeho poslední milenec zemřel před krátkou dobou na neštovice," pokračoval král.

„Ach, chudáček Filip," uniklo rytíři samovolně, jak se zřetelně vyděsil.

„Máme strach, aby si nesáhl na život," dodal Ludvík.

Rytíř se prudce nadechl a zbledl. „Ach to ne, to ne," zděsil se.

„Toto je důvod, proč jste tady. Svěřuji vám svého bratra. Máte za úkol dostat se do jeho přízně. Ano, přesně takto se dostat do jeho přízně!" zdůraznil Ludvík a věnoval rytíři významný pohled.

Šlechticovy rozpaky se změnily v čirý šok a pak zaujetí s částečným přikloněním hlavy k pravému rameni.

„Budete s ním, budete se ho držet, kam se pohne a postaráte se o něj. Pěstujte umění, módu, buďte výstřední, jezděte na lovy. Co jen bude třeba. Tady ve Versailles nebo jinde… Prozatím jsou vaše zdroje neomezené. Jen zůstaňte v mém dosahu a nepřehánějte to s obscénností. Vraťte mu chuť do života. Přijímáte, monsieure?" zeptal se Ludvík a zvedl obočí.

V tichu, které mezi nimi zavládlo, zůstala poslední otázka podivně viset ve vzduchu. Rytíř nejprve na krále dlouhé vteřiny zíral. Ústa měl stažená do nevysloveného písmene O.

Pak se zhluboka nadechl. „Je na tom hodně zle?" Ludvík pomalu přikývl. „Udělám, co bude třeba, Výsosti." Konečně rytíř přijal králův příkaz a pak o krok ustoupil, aby se potřetí poklonil.

Král na něj jen pohlédl, otočil se a po dvou krocích se usadil zpět ke stolu. „Dobře. Tak tedy běžte a konejte. Cestou zavolejte někoho dalšího, kdo je na řadě," uzavřel král i tuto audienci a zvedl listinu, která již dlouho čekala na své vyřízení. Rytíř se ještě naposledy poklonil a odcouval ke dveřím. Tam, podobně jako ministr před chvílí, zaškrábal na jejich povrch a po otevření opustil Královskou pracovnu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)

Komentáře  

+1 #4 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola sedmáGD 2024-06-21 18:42
Tak jsem si to konečně přečetl. Pěkné, moc pěkné. Takže tu máme pro změnu horor? No dalo se čekat, že následky budou až děsivé, ale takhle? No proč né. Navíc to píšeš takový stylem, že jsem se nemohl odtrhnout a vyvolala jsi ve mně pocti, že Sebík zabil Filipka. No ono i Julek je síla.
Tak co bude a týden? Bestie je zrozena a její osud je zpečetěn. Ty staletí evidentně přežije. Otázkou zůstává jak. Tak do toho V.

Cituji V.:
Přeci jen je tohle zatím můj první počin, či spíš pokus nebo ještě lépe experiment.

Tak to teda smekám. 🎩
Citovat
+1 #3 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola sedmáV. 2024-06-21 15:35
Cituji Tamanium:
Výborně!
Proměna Sebíka, použiju tohle familierní oslovení, je parádní. Stal se upírem, nebo jenom démon v něm potřebhje občas svůj příděl? Škodam že se to stalo hned tak veřejně, mohlo se to stát zajímavým tajemstvím oniho páru. Ale takhle, co jenom musel zakusit při pokusech o jeho likvidaci. A bude taky popis z jeho úhlu pohledu? Nebo to ani nevnímá v onom rozdvojení osobnosti?
Ten příběh vážně stojí za to, bylo by fajn, kdyby se někdo ujal jeho animace do komixu, líbil by se mi film, kde by se Sebíka ujal Timmy Chalamet. Živě to vidím!
Pokračuj. Jen škoda, že pokračování bude až za tři neděle, myslím to pokračování z minulosti.
Doplním, že Filipa by si s ním mohl střihnout Miles Heizer. Asi je úchylka všechno chtít vidět na plátně...


Děkuji za pochvalu. No... nějaké filmové zpracování je si myslím dost vysoká ambice, i když by to bylo asi zajímavé. :D Za sebe si myslím, že je velký otazník, jestli to vůbec bude kdy vydáno a nebo dokonce i nějak více čteno. Přeci jen je tohle zatím můj první počin, či spíš pokus nebo ještě lépe experiment. Ale jsem ráda, že tě číst dál baví. Ano, bude tam i z jisté části Sebastiénův pohled na věc. On někdy při vědomí je, jinde částečně, v jiných případech ho ten druhý zcela potlačí. A ne, upír opravdu není. A do jisté míry démon a do jisté něco docela jiného. Ale to nebudu prozrazovat. :) A zažil si toho dost no. Ono tu je právě to vysvětlení jeho hrůzy z koní.

Cituji Pirat:
Nooooo, pěkně to nabírá obrátky. Když jsem to četl, tak se mi tajil dech. Napínavé a hororové. Těším se na další. Díky za čtení.


Během víkendu pošlu ke zpracování další kapitolu. Ta bude tedy už v budoucnosti. A doufám, že zrovna tato se vám líbit bude. ;)
Citovat
+1 #2 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola sedmáPirat 2024-06-21 10:06
Nooooo, pěkně to nabírá obrátky. Když jsem to četl, tak se mi tajil dech. Napínavé a hororové. Těším se na další. Díky za čtení.
Citovat
+3 #1 Odp.: Algol – Na křídlech Azraela: Kapitola sedmáTamanium 2024-06-21 07:12
Výborně!
Proměna Sebíka, použiju tohle familierní oslovení, je parádní. Stal se upírem, nebo jenom démon v něm potřebhje občas svůj příděl? Škodam že se to stalo hned tak veřejně, mohlo se to stát zajímavým tajemstvím oniho páru. Ale takhle, co jenom musel zakusit při pokusech o jeho likvidaci. A bude taky popis z jeho úhlu pohledu? Nebo to ani nevnímá v onom rozdvojení osobnosti?
Ten příběh vážně stojí za to, bylo by fajn, kdyby se někdo ujal jeho animace do komixu, líbil by se mi film, kde by se Sebíka ujal Timmy Chalamet. Živě to vidím!
Pokračuj. Jen škoda, že pokračování bude až za tři neděle, myslím to pokračování z minulosti.
Doplním, že Filipa by si s ním mohl střihnout Miles Heizer. Asi je úchylka všechno chtít vidět na plátně...
Citovat