Stopař 1

Probudil se do tmy. Tak jako pokaždé zbitý, bolavý, hladový a prochladlý. Popaměti se dopotácel k umyvadlu, aby se napil. Z toho, že byla naprostá tma, odvodil, že je ještě noc, ve dne přes okenici škvírami lehce prosvítalo světlo. Kolikátá noc jeho zotročení to je? Osmá? Desátá? Vyděsilo ho, že si nemůže vzpomenout.

Včera to bylo ještě horší než předchozí dny. Zákazník si chtěl vyzkoušet bondáž. Neměli na to žádné vhodné provazy ani pouta. Pokusili se ho tedy svázat obyčejným motouzem. On se už nebránil, věděl, že pak je to všechno jenom horší. Při pokusu o zavěšení na hák, který tam zbyl po lustru, se utrhl. Pochopitelně. Provázek ho nemohl unést. Tak ho omotali starým prostěradlem a přidržovali. Zákazník, zřejmě inspirován pornem, v němž svázaného mrdají pomocí kopí s umělým penisem na konci si z nedostatku jiného vybavení vzal tyč od koštěte.

Bolelo to, bolelo to moc. Bál se, že ho fatálně poraní. Nakonec ho chtěl znásilnit osobně, což mu nešlo. Pochopitelně. Poloměkkým čůrákem to moc nejde. Chtěl vrátit část peněz, což se nelíbilo jeho věznitelům. Tudíž dostal nakládačku. Opět. Naštěstí byli oba hajzlové už unaveni z toho, jak ho přidržovali, aby jako že visel, a brzy je to přestalo bavit.

Když se napil vody z kohoutku, uvažoval, že se trochu omyje. Vzdal to, byla mu příliš velká zima, byl nahý a neměl nic než starou potrhanou deku. Ještě než se vrátí na páchnoucí matraci, zkusí dveře. Zkoušel je po každém jejich odchodu, vždy byly zamčené. Nedělal si naději, že tomu bude v tomto případě jinak. Zkusit to musel, ještě se úplně nevzdal. Vzal za kliku a dveře povolily.

Velice tiše se vydal ke schodům a při kraji schodiště opatrně sestupoval dolů. Dostal se do chodby, byl zde jen jednou při svém příchodu, když… Ne na to myslet nebude. Musí se dostat ven. Nad tím, co bude dělat pak, neuvažoval. Prostě musí utéct. Krok za krokem postupoval k pootevřeným dveřím pokoje. Pokud si správně pamatoval, byl to obývák, tedy, něco jako obývák. Byly tam dvě špinavé pohovky, stolek a velká televize. Nahlédl dovnitř. Na obou pohovkách leželi vytuhlí jeho věznitelé. Podle zápachu totálně zhulení.

Prošel opatrně kolem dveří a přeopatrně otevíral dveře do předsíně. Tady měl do třetice štěstí. Na věšáku visela jeho bunda, kterou tam naivně pověsil před sto lety, netuše, co ho čeká, a pod věšákem jeho boty. A nejen to, pod lavicí u dveří ležela jeho taška s veškerým oblečením. Asi se s ní neobtěžovali, vše důležité a cenné měl v batohu, který mu vzali.

Rychle se oblékl, tašku si přehodil přes rameno a zkusil kliku vchodových dveří. Takové štěstí zase neměl. To však nebyl problém, byl v přízemí a předsíň měla okno.

Byl venku.

Richard byl poměrně laskavý člověk, stopaře bral běžně, ale ne dnes, dnes opravdu ne. Když v dálce v dešti zahlédl toho kluka, jenom si pomyslel, máš smůlu.

Pak ovšem projelo poslední auto mezi nimi a kluk se neotočil k němu. Tak nějak jakoby splihl a zhroutil se do sedu s hlavou v dlaních. Tudíž Richard zastavil. Otevřel dveře u spolujezdce a kluk nic, dál si tak seděl v dešti na krajnici. To ho dost naštvalo, a tak na něj zařval: „Jedeš?“ Kluk zvedl hlavu a pokusil se o něco jako úsměv. Začal se zvedat a zase si kecl. Po druhém pokusu pokrčil rameny a vzdal to.

Richarda to polekalo, vystoupil tedy. Byl to opravdu statný chlap, do dvou metrů mu chyběly slabé dva centimetry, vážil metrák a svaly neměl na okrasu, nebyly to svaly z posilovny, ale z těžké práce. Velmi snadno stopaře zvedl a napěchoval ho i s taškou na sedadlo svého Defenderu bez ohledu na to, že mu ho celé zmáčí, kluk byl promočený skrz naskrz. Už opět usazený za volantem na něj upřel pohled. Měli byste vědět, že Richardův upřený pohled, to tedy bylo něco. Měl oči jako sibiřský husky, velmi světle modré, ne našedlé a ta nejjasnější modř, duhovku olemovanou tmavší modrou. Orámované tmavými, dlouhými, hustými řasami, jeho oči vyvolávaly dojem, že svítí.

„Kam jedeš?“

„K tetě do Vrchlabí. Vlastně… Já jsem myslel, že třeba… Já jsem asi moc nemyslel,“ a celý se stáhl do sebe.

„No, tak kam to tedy bude?“ pomalu ztrácel Richard trpělivost.

„Jedu… Nikam, já už nejedu nikam.“

Aha.

„Do prdele to sou kšefty. Vyklopím tě ve městě a dělej si, co chceš.“ Poškrábal se ve vousech na bradě, rozjel se a opět se ponořil do svých neveselých myšlenek. Ty přesně odpovídaly deštivému, studenému listopadovému dni. Všechny se točily kolem rozvodu a dnešního soudu o majetek, kde Simonce vytřel zrak, protože na chalupu po prarodičích ani na peníze, které vydělal po rozvodu, neměla nárok. Kolem péče o Pavlíka, kterou si nevybojoval, a hlavně kolem té umělohmotné mrchy, s níž se před pěti lety zřejmě v pominutí smyslů oženil.

Tehdy Richard slušně vydělával jako spolutvůrce úspěšných počítačových her. Ovšem čím víc vydělával, tím víc Simonka utrácela a potřebovala stále víc, zřejmě aby dokončila svou proměnu na androida, nebo co to bylo jejím cílem. Umělá prsa, umělé nehty, umělé řasy, umělé vlasy, teda ty prý byly pravé, jenom jí nevyrostly z hlavy, ale nechala si je nalepit na svoje, nebo jak to ty ženské dělají. Tohle taky nepobíral, do něj se neustále navážela kvůli jeho vlasům, ať s nimi něco udělá. Co by jako měl dělat s vlasy? Myje je, češe je, svazuje si je v týle. Když už jsou moc dlouhé, že překážejí, kus jich ustřihne. Netušil, že mu jeho dlouhé, mírně vlnité husté tmavé vlasy závidí.

Richard býval unavený z práce dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu. Pavlíka skoro neviděl. Praha a hlavě lidi v počtu větším než malém úplně všude mu šli strašlivě na nervy. Do toho umřel děda a babička se po úraze krátce nato odstěhovala z chalupy do domova důchodců. Chalupu v podhůří Krkonoš Richard dostal. Ovšem neprodal ji a neproměnil v dovolenou na Mauriciu, jak si představovala ta androidka, ale rozhodl se ji přestavět, odstěhovat se tam a celkově zvolnit. A bylo to. Simonka nestála ani tak o Richarda jako o jeho peníze, životní úroveň, kterou jí umožňoval, a společenské vyžití, které si naplno dopřávala. Život na samotě u lesa ji vůbec nelákal.

V těchto neveselých myšlenkách dorazil do Města. „Tak sme tady mladej.“ Otočil se na kluka. Nic se nedělo, stále tiše zkrouceně seděl se skloněnou hlavou. Richard mu zatřásl ramenem, ale kromě zaklinkání hlavy na hubeném dlouhém krčku to nemělo žádný efekt. Do háje, on mi tady totálně vytuhnul. Přece ho spícího neposadím na ulici. Nebo mu něco je. Možná bych ho měl zavézt do nemocnice. Nemocnice upřímně nesnášel, nikoho, kdo by nebyl jeho úhlavní nepřítel, by tam nezavřel, pokud by to nebylo naprosto nevyhnutelné. Tak jo, říkal, že nejede nikam, u mě v té, jak opakovaně ječela androidka, prdeli světa je to vlastně nikde.

Projel Městem, potom Městečkem, pak Vesnicí, Vesničkou, silnice vedla neustále do kopce. Zabočil na cestu do lesa, přejel bytelný mostek přes potok a po kilometru jízdy už úplně tmavým lesem vyjel na rozsáhlou louku, uprostřed níž, částečně skrytý ve svahu, stál jeho dům, jeho hrad.

Vzal kluka do náručí, pomyslel si, že velký nákup v autě ještě chvilku vydrží a donesl ho do velké verandy přistavěné za účelem zouvání zablácených bot a svlékání promočeného oděvu. „Auu.“ Jak se tak pokoušel odemknout s bezvládným břemenem na rukou, narazil hřbetem ruky do zárubní a pěkně se odřel. Kluka posadil na lavici a zjistil, že má úplně ledové ruce, i když v autě silně topil. Začal z něho stahovat bundu. Neuschnul v autě ani trošičku. Pokračoval tedy ve svlékání mokré mikiny a kalhot. Chlapec vůbec nevoněl. Co s ním? Zahřát. Vana, vyřeší se tím zároveň jeho nevábný odér.

Nejprve zapnul přímotopy a rychle zatopil v chodbě v kamnech. Úžasná kamna Bullerjan začala produkovat teplo takřka okamžitě. Když měl svlečeného kluka usazeného ve vaně, cítil se divně. Něco jiného je koupat malé dítě a něco úplně jiného dospělého člověka. Mimochodem u bezvládného, polospícího, polobezvědomého těla je to i pěkná fuška, nějak se vám nedostává rukou. I přes všechny potíže už měl umyté vlasy, obličej, krk i paže. Všiml si, že v podpaží má jenom krátké strniště a na pažích a na žebrech má různobarevné modřiny od červeno fialových přes modré, modrozelené až po žluté již téměř zahojené. Umyl pečlivě záda a břicho. Zbývá spodní polovina těla.

Tady Richard zaváhal, nikdy nesahal chlapovi na zadek, natož na penis. Bez kalhot! Na nahý penis!!! Byl to statečný muž a pustil se do práce. Pořádně si namydlil ruku, přizvedl ho, napřed umyl kostnaté boky, tam se cítil ještě bezpečně. Pak ty dvě drobné poloviny zadečku. Na nich byly nejen modřiny, ale i jelita jak po pořádném výprasku. Nakonec mu zajel zezadu mezi půlky. Pořádně namydlil a posadil ho do vody. Teď to těžší. Měl chuť si dát panáka. Asi by si ho i dal, ale bál se nechat ho ve vodě samotného, aby se mu neutopil. Opět namydlil ruku, přizvedl kluka a první umyl třísla, ještě to jde. Pak se zaťatými zuby uchopil do dlaně jeho koule, jak tak po nich přejížděl namydlenou rukou, uvědomil si, že i na nich jsou jemné chloupky, velmi kraťoučké chloupky. Přesunul se na penis, už před chvílí, když se odhodlával, zpozoroval, že ochlupení si kluk zřejmě holí, jen se k tomu už nějaký čas nedostal. Uchopil penis do dlaně a uvědomil si, že mydlení penisu bude to úplně nejtěžší, když takto obsluhoval sebe, neskončilo to vždy jenom u mytí. Jak už jsme poznamenali dříve, Richard byl statečný muž. Pustil se do toho. Uvědomil si hebkost a měkkost. Ale pozor! Už ne až zas tak velkou měkkost, penis se mu v dlani lehce zvětšil. Vůbec nevěděl, proč po něm ještě párkrát přejel rukou. Byl tak hladký s jemnou pokožkou. Cítil se divně. Příjemně divně. Cítil vzrušení. To vzrušení vycházelo odněkud strašně hluboko zevnitř. Doprdele. Já se tady mazlím s mladým klukem a líbí se mi to. Kurva, co se děje? Rychle stáhl ruku z choulostivého místa. Nebyl ale člověk, který utíká od rozdělané práce, a pamatoval si, jak ho maminka učila mýt si pindíka. Jemně tedy přetáhl předkožku a omyl žalud. To se penisu v jeho ruce líbilo. Prodloužil se a ztvrdl. Bleskově umyl klukovi ještě nohy. Celého ho osprchoval čistou vodou a zabalil do osušky.

Přenesl ho do ložnice pro hosty, už taky celkem příjemně vyhřáté. Pokusil se mu obléknout svůj vršek od pyžama. Vybral staromódní kabátek na knoflíky, lépe se mu oblékal. Vzpomněl na babičku, ta ho pravidelně obdarovávala těmito pyžamy. Nenosil je, spal ve starém tričku a boxerkách nebo nahý.

Teď se kluk začal konečně probírat.

„Co, co? Kde?“ zablekotal. Otevřel oči a začal sebou zmítat, aby se vyprostil z Richardových rukou i z vršku od pyžama. Potom se odtáhl, co nejdále to šlo.

„Klid, mladej, vytuhnuls mi v autě, tak jsem tě ubytoval,“ ušklíbl se Richard.

Nechápavě a vyděšeně na něj třeštil oči, ale už zase začínal vadnout, nakonec se zhroutil na postel.

Konečně mu tedy mohl obléknout pyžamo. Kluk ho měl až do půlky stehen, proto se už neobtěžoval s kalhotami. Nějak se mu nechtělo se přibližovat k těm spodním partiím. Při oblékání si uvědomil, že kluk jenom hoří, určitě má horečku. Taky docela těžce dýchá. Odnesl osušku do koupelny, bílá osuška byla lehce od krve. Asi ta moje ruka, pomyslel si.

Rozhodl se zavolat Martinovi, ať je taky jednou užitečný. Martin Horný byl bývalý vojenský lékař, který si nedávno v Městečku koupil ordinaci praktického lékaře po starém Růžičkovi. Třiatřicetiletý Richard se s devětatřicetiletým bývalým vojákem rychle skamarádil. To bylo zvláštní, protože si jen tak někoho nepouštěl k tělu. Vlastně si vůbec nikoho nepouštěl k tělu.

„Ahoj tady Richard. Mám tady nemocného kluka, těžce dýchá a asi má horečku, neměřil jsem ho, ale je horký.“

„Bejvalka ti půjčila Pavlíka? Čím jsi na ni zapůsobil? Ale já nejsem pediatr.“

„Ale houby, vzal jsem stopaře a on mi v autě totálně vytuhnul. Nevěděl jsem, kam jede, teda on sám nevěděl, kam jede… Hele, to je složitý. Prostě jsem ho vzal sem. A je dospělej,“ aspoň doufám, to ovšem neřekl nahlas. „Hele, jestli nejsi zlitej jako doga, mohl bys sem zajet?“

„Ani jako doga, ani jako dobrrman, Rrricharrde. Budu tam do půl hodiny.“ Martin lehce ráčkoval.

No a co teď. Jo nákup v autě. Možná čaj pro kluka. Uklidil zásoby a uvařil bylinkový čaj s medem, dal tam podběl a lipový květ, aspoň bude k užitku, když už se s tím sušil. Vůbec nechápal, proč sbírá lipový květ, když mu čaj z něj nechutná, přímo se mu hnusí, asi proto, že ho sbírala babička. Potrestá jím tedy kluka, když mu tak zavařil. Jo, než ho pustí, vypije všechen lipový květ, co tu má. Nějaký čaj se mu do něj podařilo dostat, ale neprobral se úplně, jenom natolik, aby polykal. Nakonec nacpal všechno jeho mokré oblečení do pračky a zapnul ji.

Doktor akorát dorazil. Kluk byl stále v limbu. Prohlédl ho, poslechl hrudník, možná i proklepal, pokusil se mu podívat do krku, moc to nešlo, ale přece jen zahlédl ve světle baterky zarudlý nosohltan.

„Je parádně nastydlý…,“ Martin nestačil dopovědět.

„Jó, vážně, na tos šest let studoval medicínu? Představ si, že to sem poznal i já, pouhý absolvent FEL. Potřebuju vědět, co s ním mám dělat! Kurva!… Promiň. Jsem nějaký rozhozený. Nejdřív ten soud, mimochodem dopadlo to dobře. Simonka má smůlu. No a pak tenhle dáreček. Takže co s ním?“

„No co s ním jako s člověkem, to ti neporadím. Nicméně, jak už jsem byl pravil, je silně nachlazený, ale především je velice vyčerpaný. Pokus se zjistit, co se s ním dělo, ten kluk si sáhl na dno. Předpokládám, že těch modřin sis všiml, když má na sobě tvoje apartní pyjamas.“

„Debile, to mám od babičky a nenosím ho,“ zavrčel Richard.

„No odstupme od módních aspektů situace. Penicilín mu nepíchnu, sice to v něm chrčí a antibiotika by se hodila, ale nevím, jak je na tom s alergiemi. Takže hodně pít, ostatně vidím, že už jsi uvařil svůj milovaný lipový čaj…“

„Je tam i podběl a med, kreténe,“ ohradil se.

„Promiň, tedy lipovo-podbělovo-medový čaj. Souhlasí? Na horečku ti tady nechám ibalgin a paralen, můžeš je prostřídat, kdyby to trvalo déle. Dávkování znáš, předpokládám, pouhý absolvente ČVUT. Hlavně potřebuje odpočívat, spát a pořádně se najíst. Že je silně pohublý sis, předpokládám, všiml. Uvař něco lehko stravitelného. Na to se celkem hodíš… Kdy mě zase pozveš na svíčkovou?“

„Ta NENÍ lehce stravitelná. Žroute. Nic nebude. Nooo… možná příští týden. Uvidíme.“

Po Martinově odjezdu Richard něco snědl, rychle se osprchoval a vyndal z mrazáku kuře. Babička mu, když byl nemocný, vařila slepičí polívku. A co je kuře? Mladá slepice! Ještě zkontroloval svého nocležníka a dal mu do pokoje Pavlíkovo noční světýlko, aby se v neznámém prostředí potmě nepřerazil, kdyby se v noci vzbudil.

Konečně se odebral k zaslouženému odpočinku. Nechal otevřené dveře od ložnice i od pokoje pro hosty, aby slyšel, kdyby se s klukem něco dělo. Pod peřinou si uvědomil, že bude muset vyřídit ještě jistou akutní, silně privátní záležitost, vstal a dveře od ložnice zase zavřel. Přikrývkou se už neobtěžoval. V polo sedu se díval na svůj napůl vztyčený klacek. Nejdřív ho jenom jemně pohladil. Lehce sebou zacukal a ještě se zvětšil. Levou rukou zajel na koule, byly plné jen vybuchnout. Zatahal za ně, promnul je a klacek už byl v dokonalém pozoru. A byl ho opravdu kus, tlustý, žilnatý, dlouhý s rudofialovým žaludem. Pravou rukou ho zkušeně uchopil. Ano, v tomhle měl opravdu bohatou praxi. Palcem rozmazal kapičku nedočkavě se chvějící na špičce žaludu a pustil se do práce. Už nechtěl nic zdržovat. Rychle kmital zápěstím a snažil se si představovat své oblíbené pornoherečky, ale neustále mu myslí probleskovalo štíhlé tělo s dlouhými hladkými svaly. Jo, tělo toho pitomýho kluka.

Při představě jeho hladkého hebkého štíhlého penisu ve své dlani se Richard udělal.