• nebi
Stylromantika
Datum publikace11. 2. 2020
Počet zobrazení2329×
Hodnocení4.71
Počet komentářů7

„Slyšel jsi někdy o lidech, kteří se dožijí vysokého věku?“ začal z úplně jiného konce, než Martin čekal.

„Tak někdo se dožije třeba stovky.“

Dan se zhluboka nadechl: „Co když je to víc než stovky, třeba dvou, tří set?“

Mladík vstřebával příjemné teplo jeho těla, blízkost jich dvou. Vůbec nečekal dlouhou rozmluvu a teď ještě otázky, kde se skoro nechytal. Se zavřenýma očima se snažil koncentrovat.

„Jak jako tři sta let?“

Muž vzal jeho ruku, vsunul si ji pod tričko. Martin si užíval dotek hebké, hladké kůže. Přejížděl po ní prsty a mozek se mu konečně probudil. Odhrnul látku, ani stopa po zranění, jizva nic, díval se na nedotčenou kůži. Před pár hodinami viděl hluboká zranění. Ruku nechal bezděčně na mužově břichu, podíval se na Danův krk. Nikde nic.

„O čem to mluvíme?“

„Slyšel jsi někdy o fekstech?“

„Ne, nikdy, ale předpokládám, že mi to řekneš.“

Pořád mu klečel mezi nohama, ruce na břiše, očima pátral v jeho tváři. Překvapivě viděl smutek a strach. Dan se bojí mu to říct? Proč? Něco provedl, nebo…

„Nejsem nesmrtelnej. Představ si, že by mohlo být v genech některých lidí něco, co by jim umožňovalo se rychleji hojit a díky tomu genu žít dýl, než je běžný.“

Martin na něho třeštil oči, Danovi se zkroutily vnitřnosti, tohle je podruhý, co někomu říká celou pravdu. Jestli teď ztratí i jeho, už nikdy, nikdy se k nikomu nepřiblíží.

„Kdy ses narodil?“ zeptal se Martin, hlas se mu chvěl.

„12. 12. 1876.“

Mladík se opatrně dotknul jeho tváře. Pak se pohledem setkal s hnědýma očima, které ho tak přitahovaly. Jejich hloubka, vždy když do nich pohlédl, topil se, byl jimi fascinován.

„Jak můžeš žít tak dlouho, když říkáš, že nejsi nesmrtelnej?“

Dan si přejel rukou po obličeji, promnul si oči.

„Narodil jsem se tak, stejně jako můj táta i děda. Stárnu, jen strašně pomalu. Táta umřel jako starý muž, děda ne, ten za války. Kolují v naší rodině příběhy, že se nám kulky vyhýbají. Nechtělo se mi to nikdy zkoušet. Rychle se mi hojí zranění, ale když jsou vážná a je jich moc…“

„Proč ses zdržel?“ nespouštěl z muže oči.

„Martine…“

„Proč?“

Muž prudce vstal, šel k židli, na níž měl odložené své oblečení. Zašátral v nějaké kapse, Martin neviděl kde. V jeho zorném poli byla rozložitá ramena. Olíznul si suché rty, čekal, s čím Dan přijde. Za chvilku se vrátil do postele, z dosahu jeho rukou a hodil mu něco do klína. Mladík se dotkl masivního řetízku a hodinek, vypadalo to jako staré hodinky, možná zlaté, nebo pozlacené. Jen opatrně prstem přejel po jejich okraji. Malý kousek kovu, který vyčníval, zajel do pláště, hodinky se otevřely. Rozevřel dlaň, nic uvnitř neukazovalo čas. Šest listů, průhledných jako sklo, seřazených do vějíře se lesklo ve světle lampy. Něco v nich bylo, probleskovalo a mizelo, rudá tekutina se v nich pozvolna přelévala.

„Co to je?“ udiveně vydechl chlapec.

„Krev mých předků. První byl vytvořen náhodou, jeho majitel si ho nechal jako talisman. Další už byly stvořeny záměrně. Celá linie mého rodu, včetně mé vlastní. Není nás moc.“

„Fekstů?“

„Ano. V mé rodině se ten gen, nebo co to je, objevil v každé další generaci. Nevíme o nikom, kdo by to měl takhle.“

„Nevíme? Ty a Marek? I on je jako ty?“

Hnědé oči se na něho upíraly s takovou intenzitou, znovu mu v podbřišku tančily motýli. Uvědomoval si, že Dan prozrazuje tajemství, o jakém neměl ani tušení, a odhaluje informace, které by mu v rukou jiných mohly ublížit. Najednou si něco vybavil, něco, co mu babička řekla, ale nikdy to neviděl v téhle souvislosti.

„Marek je první ve své rodině a málem ho to stálo život,“ mluvil zatím Dan.

„Jak to?“ vyhrkl otázku bez rozmyslu.

„Řekněme, že náboženští fanatici v rodině byli značný problém.“

„Dane, proč to bylo u babičky doma? Ty jsi mi lhal, neschoval jsi to u ní ty, ale tvůj otec. Vzpomínám si, jak mi vyprávěla o své první lásce, muži, který s ní nemohl zůstat,“ napjatě čekal na odpověď. Muž přikývl.

„Proč ses zdržel?“

„Linie genu zachovaná v krvi. Jsou lidé, vědci, kteří chtějí prozkoumat proč, jak. Ale hlavně chtějí vytvořit uměle někoho jako já. Vojáka, který bude odolnější než jiní.“

Martin o tom přemýšlel a znovu se oklikou vrátil k původní myšlence.

„Nikdy jsem si toho nevšiml v babiččiných věcech.“

„Zásuvka měla dvojité dno. Myslím, že ani ona to nevěděla.“

„A ty to nezničíš? Jestli po vás jdou kvůli tomu, pak by to skončilo. Nebo ne?“

„Ne, půjdou po nás stejně. A Marek i já doufáme, že v dobrých rukou by to mohla být cesta k léku.“

„Na co?“

„To netuším.“

Dan se nepohnul, strnule seděl s nohama volně spuštěnýma na zem, odvrátil od Martina pohled. Ten viděl na jeho krku pulzující žílu, pootevřené rty, prudce se vzdouvající hrudník i ruce křečovitě sevřené, až mu zbělely klouby. Takže není první, komu o sobě řekl všechno. Pomalu se k němu mladík přiblížil. Muž se nepohnul. Něžně ho políbil na krk, rukama ovinul jeho boky, přitiskl se mu k zádům.

„Prosím, už mě nenechávej nikde zavřeného čekat.“

Napětí ho pomalu opouštělo, vnímal horký chlapcův dech na krku, pevně sevřel ruce, spočívající mu na břiše. Jednu si přiblížil ke rtům, políbil do dlaně, přejel si prsty po rtech. Mladík se mu přesunul na klín, hlavu si položil na Danův krk, přitiskl se k němu.

„Není to tak dávno, co jsi mi říkal zvíře a že mi neumíš říct ne. Platí to pořád?“ zašeptal mu do ucha.

Muž se usmál, zabořil tvář do chlapcových vlasů.

„Martine.“

Dveře se rozlétly, stál v nich Marek.

„Pánové, musíme jít, hned!“ v jeho hlasu i pohledu nebyl prostor pro diskuze.

Dan se zvedl, v náruči držel Martina, opatrně ho postavil na zem. Zmizel ve vedlejší místnosti, mladík se podíval na Marka.

„Řekl ti to?“ zjišťoval muž.

„Jo.“

„Neutíkáš, znamená to, že zůstaneš?“ zajímal se.

„S ním, ne s tebou.“ Marek se zakřenil.

Dan vyběhl v náruči oblečení.

„Dělej, honem na sebe něco hoď.“

Martin vytáhl černé tričko, volné tmavé kalhoty a pár dalších věcí. Boty dostal svoje. Nikdo mu nic neřekl, neptal se. Ještě všemu nerozuměl. Marek mu podal glock osumnáct, poznal ho. Byl to ten, ze kterého střílel. Potěžkal zbraň v ruce, prohlížel si ji. Někdo ji očistil.

„Vypadalo to, že ti to s ním jde,“ řekl Marek a podal mu i zásobníky, malý batoh. Podíval se do něj. Voda, něco k jídlu, mobil, nůž.

„Dane, dělej sakra, není čas,“ křičel na přítele.

„Co tvoje rameno?“ mrknul na Martina.

Mladík stáhnul tričko, muž mu překontroloval obvaz. Usmál se, poznal, že je nový. Kývnul. Martin si ho znovu natáhnul.

„Sakra, Dane!“ teď už se vztekal.

„Nepřišel jsi v dobrou dobu.“ Bylo to spíš konstatování.

Mladík jen pokrčil rameny. Konečně se objevil Dan, taky celý v černém, ověšený neskutečným množstvím nožů a zbraní, které ani Martin neznal. Hodil si na rameno mnohem větší batoh.

„Jdeme.“

Do několika málo minut se už zase řítili v Mercedesu Benz GLS, zjevně auto, které měli Dan s Markem v oblibě. Martin se neptal, kam směřují, oba muži byli napjatí, ve střehu, oči jim těkaly do všech směrů. Zrovna se díval na Dana a uvažoval, že se přece jen zeptá, když se ozvala rána, kterou nedokázal k ničemu přiřadit. Auto se vymrštilo do vzduchu. Dan se k němu vrhnul, pevně ho sevřel v náruči. Přesto schytal několik ran a pak už nevnímal nic.

Probudil se. Byla mu zima, nemohl hýbat rukama ani nohama. Měl je za zády k něčemu připnuté pouty. Strach ho absolutně ochromil. Otevřel oči. Prázdná místnost, přejel ji pohledem a zastavil se u dveří bez kliky. Žádné okno, mříže, nic. Slzy mu stékaly po tvářích.

„Dane,“ jen v duchu řekl jeho jméno.

Klečel, kolem krku něco jako pevný obojek, nemohl se hnout. Nohy spoutané, ruce taky. Na očích pásku, zase.

„Našli jste to, nádhera. Když jsem to viděl poprvé, netušil jsem, jakou cenu to může mít.“

Dan slyšel hlas, který ihned poznal. Byl starší, zněl chladně a sebevědomě, byl jiný, než si ho pamatoval. Začal sebou zmítat, škubat, pokoušel se vyprostit.

„Dane, nech toho.“ Hlas byl těsně u něho. Sejmul mu pásku z očí.

Podíval se mu do nich. Byly stále stejné, jasně modré jako tenkrát, když se do něj zamiloval. Jen byl o dost starší než tehdy. Kolik mu je? Šedesát? Víc?

„Jsi pořád stejný,“ zapředl mu u ucha Robert.

„Co chceš?“

„Když jsi mi všechno řekl, vyděsilo mě to. Časem mi došlo, jaký potenciál se v tobě skrývá." Chytl ho za vlasy, nešlo o pohlazení.

„To, co v sobě nosíš a tvůj talisman s krví předků. Budu slavný a bohatý, až se mi to podaří.“

„Hajzle,“ šlehl po něm nadávkou Dan.

Robert beze spěchu vstal. Někdo jiný mu dal pásku na oči. Očekával ránu, facku, něco, nestalo se nic. Slyšel vzdalující se hlasy, až se změnily ve vzdálený šum.

Jen muž, co mu nasadil pásku, zůstával, slyšel ho dýchat, vnímal jeho pohyby ve své blízkosti.

„Mají toho kluka, co byl v autě s vámi. Patří k tobě?“

Mlčel, ale uvnitř křičel jako raněné zvíře. Martin, do čeho ho to dostal. Bezmyšlenkovitě sklonil hlavu, zatnul zuby. Vřel v něm vztek, bolest i strach. Představil si chlapce v poutech, ten obraz jím otřásl. Co všechno mu teď dělají, kde je? Stiskl víčka, neukáže jim svou bolest, neuvidí jeho slzy. „Ach bože, Martine, co jsem ti to udělal.“

„Patří k tobě?“ šepot až u ucha ho vytrhl z mučivých představ.

Něco v tázajícím se hlase ho zaujalo. Nevěděl proč, neznatelně kývnul.

„Odveď ho na křeslo, musíme udělat první testy,“ ozval se z dálky Robertův hlas.

„Ano pane,“ odpověděl muž, co byl těsně u Dana.

Ten ucítil, jak mu opatrně uvolňuje krk i ruce, které mu dal za záda, vedl ho s páskou na očích, kdyby ale Dan chtěl, mohl se bránit.

„Budeš mít jen chvíli,“ zašeptal mu znovu do ucha.

Odemkl mu pouta, pomalu ho vedl, Dan nevěděl kam, když se ozvalo:

„Co to sakra děláš? Kamile, jsi se zbláznil?“ Běželi zpět, hlasy a kroky se rychle přibližovaly.

Ale to už byl Dan bez pásky, s dvěma batohy a klíči v rukou vystrčen z opancéřovaných dveří ven. V rychlosti pohlédl do tváře asi třicetiletého blonďáka se světlýma modrýma očima.

„Běž, utečte,“ řekl mu a dveře zavřel. Než se Dan nadechl, ozval se výstřel, na skle se rozprskla rudá skvrna, zvuk těla sunoucího se k zemi, byl to nejstrašnější, co kdy slyšel. V levé ruce držel klíče a ještě něco. Podíval se, medailon, jeho medailon. Batohy byly jeho a Martinův. Martin. Rozhlédl se chodbou a vyrazil.

Na konci byla jediná odbočka vpravo. Hluk za ním mu dával tušit, že ten, co mu pomohl, provedl z dveřmi něco, co mu dalo cenné minuty navíc. Dveře, nevěděl, kdo je uvnitř. Klíč našel a odemkl. V cele byl muž, starší s šedivými vlasy. Zašlé oblečení a stopy mučení na krku. Jen mu naznačil, ať ho následuje, a už stál u druhých. Hluk sílil.

„Do prdele, kurva fix,“ klel, ale klíč nakonec našel. Žena tak pětadvacet, nezdržoval se, šel dál. Měl strach, jestli za posledními dveřmi nebude Martin, už ho asi nenajde. U třetích dveřích se zdržel nejdýl, když je otevřel, zaplavila ho radost. Vrhnul se k němu, opatrně pohladil mladíkovu tvář. „Dane.“ Nekonečně dlouho mu trvalo, než ho zbavil pout. Odhodil klíče a mladíka objal.

„Martine. Jsi v pořádku? Udělali ti něco?“

Chlapec se k němu přitiskl, klepal se, ale zašeptal: „Ne.“

Rachot je vrátil zpět do reality. To nebyl výbuch nebo střelba. Dan se podíval ze dveří, dívka a starší muž, ohromeně zírali na…

Na co vlastně. S Martinem přitisknutým k sobě, pevně ho držel kolem pasu, vyšli ven. Uviděli rozbouranou zeď, do které někdo najel tankem, vážně tankem?

„Marek,“ řekl Dan.

Z oblaku prachu se vynořil jmenovaný muž, celý od krve, ale jinak vypadal v pořádku.

„Jdete, nebo tam budete pořád stát?“

Čtveřice vyrazila, Marek je vedl. Nebýt jeho bylo by těžké se zorientovat, takhle se ho prostě drželi. Doběhli k autu, rychle do něj nasedli, všech pět. Marek řídil. Dan držel Martina v náruči. Nikdo neřekl ani slovo. Po dlouhých dvou hodinách najednou Marek zastavil. Vystoupili na kraji jakéhosi srázu, ze kterého Marek auto nechal sjet. Spolu s Danem se tu už vyznali, po další hodině chůze se octli u naprosto obyčejného kopce. Ani ne skály, pár seschlých stromů, zelená tráva. Martin uvažoval, jak jim to pomůže a že je tu hned někdo najde, když Dan otevřel poklop. Poklop, který tam určitě před chvílí nebyl. Sestoupili po schodech. Dokonalá skrýš, vlastně bunkr.

Kruhový prostor, po jeho obvodu několik dveří. Marek do jedněch vrazil a vrátil se s lahvemi vody a jídla v podobě sušených plodů všeho druhu i sušeného masa. Marek se s nedůvěrou díval na ženu a muže.

„Jmenuji se Radana, ale nikdo mi neřekne jinak než Rana. Můj otec, Vladimír,“ řekla. Když nikdo nic neodpověděl, spustila. Z rozhovorů těch, co je věznili, věděla, že Marek a Dan jsou feksti. Ona byla taky i její otec. To byla překvapující novinka. Žena fekst, o tom nikdy neslyšeli.

„Úkryt je bezpečný. Měli bychom se vyspat. Zítra si promluvíme. Když budete chtít, zavezu vás, kam bude potřeba, pokud zůstanete s námi, pak máme před sebou rozhodnutí jak dál,“ uzavřel Marek.

Rana a Vladimír se zavřeli v jedné z místností. Marek zakódoval vstup, nastavil zabezpečení a Dan s Martinem skončili ve společném pokoji.

Martin ležel na boku, Dan přitisknutý k jeho zádům, objímal ho kolem pasu. Muž mlčel, netušil, co říct v takové chvíli. Ohrozil Martina a ten měl teď plné právo být na něho naštvaný. Mladík se přetočil čelem k němu. Jejich pohledy se setkaly.

„Děkuju, že jsi mě zachránil,“ zašeptal.

„Kdybych tě do toho netahal, vůbec bys nebyl v ohrožení,“ chraptivě odpověděl muž.

„Pořád lituješ? Teď už se mě ale nezbavíš. Nemůžeš. Vědí, že k tobě pařím, určitě by tě chtěli vydírat skrze mě. V bezpečí jsem jen s tebou.“

Dan ho objal, líbal do vlasů, na čelo, až se dotkl rtů. Hebkých pootevřených rtů, které se ihned přisály k jeho. Unavení vším, co se událo, si usnuli v náruči.

Ležel spoutaný v cele, vešel muž s nožem v ruce, sehnul se, nůž mu přiložil ke krku.

Marin vyskočil, polekaně se rozhlédl, seděl na posteli, na dosah spícího Dana. Padl na znak, přetočil se a celým tělem se k muži přitiskl. Tváří se dotýkal jeho zátylku, neodolal. Políbil odhalenou kůži, přidal další polibek kousek vedle, ještě jeden. Dan chytil jeho ruku, propletl se prsty s jeho.

„Copak, namůžeš spát?“

„Jen zlý sen,“ odpověděl, přitom mu stahoval tričko.

Dan se k němu otočil, hlubokým pohledem se díval Martinovi do tváře.

„Co se ti zdálo?“

„Už nevím,“ zalhal.

Muž vzal chlapce za bradu, tentokrát ho přinutil se mu dívat do očí. Martinovi bylo jasné, že poznal jeho lež. Ale neptal se dál.

Díval se do šedomodrých očí. Jak rychle si ho Martin získal, toužil po něm, horko se mu šířilo tělem, touha narůstala. Martin jako by tušil, co se v něm odehrává, pohladil vzdouvající se rozkrok, v očích měl šibalské hvězdičky. Přisál se k jeho krku, klesal po mužově hrudi, rukou se probojoval do Danových trenek. Ten ho zadržel, přitáhl si Martinovu tvář ke své, něžně ho políbil, mladíkův netrpělivý jazyk se dožadoval pozornosti. Vyhověl jeho přání. Těly se tiskli k sobě, muž sevřel Martinovi ruce, které mu nabídl. Jeho milý se mu odevzdával se vší vášní a touhou. Nenechal ho čekat.

V malé sprše se museli opravdu vystřídat, najednou se nevešli. Martin si neodpustil trochu provokace, když Dan vyšel, ještě než sáhnul po ručníku, začal olizovat kapky vody stékající mu po hrudi.

„Martine?“

„Nebudu se omlouvat, líbí se mi to,“ řekl s nevinnou tváří.

„Mně taky, ale už nemáme čas.“ Přitáhnul si chlapce k sobě.

„Budíček, vstáváme, za dvacet minut vás čekám,“ ozval se Marek za jejich dveřmi.

Martin se zakřenil.

„Přivolal jsi to.“

Muž ho pohladil a políbil.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+6 #7 Odp.: Horko III.nebi 2020-02-20 06:32
Děkuju za vyjádření emocí a myšlenek, které se tě dotkly v průběhu čtení. Jinak s těmi upíry nejsi daleko, je to moje oblíbené téma, upíři vlkodlaci. Nejsou ale v každém příběhu. Mám radost že tě příběh bavil. A s tím názvem, začnu psát a dám pracovní název. A většinou už ten název zůstane ;-) je to vlastně to, co mne napadne ve chvíli, kdy začnu psát.
Děkuju
Citovat
+6 #6 Odp.: Horko III.Elizabeth Cheese 2020-02-19 23:15
Fajn, co ti budu, povedlo se ti upotat mojí pozornost na 100% a to už je to u mě docela problém - povídek mám načteno takový kvanta, že najít něco, co mě doopravdy chytne za srdce je docela problém ačkoliv se ve svým základu za náročného čtenáře nepovažuji.
Začala jsem s jistými rozpaky, název Horko mi evokoval spíš letní romanci než sci-fi. V momentě, kdy se zloděj vrátil jsem protáčela oči, protože prostě... jžš, že jo, říkala jsem si, že to bude typický porno klišé. Dopředu jsem i tušiila, že zloděj vlastně ani zlodějem nebude - potvrzeno. Ale klišé z toho teda nakonec není. Ve třetí kapitole jsem se vážně bála, že je Dan upír - to bych skončila se čtením. Naštěstí ne, jen jakýsi nadčlověk s lepším genem, nebo jeho granděda sežřal pověstný Kámen mudrců a aby se neřeklo podělil se ještě s pár sousedy. To je jedno.
Plusy - baví mě to, líbí se mi styl psaní a ten mně u toho držel i přes původní myšlenku /že to bude klišé/, zaujal mě příběh celkově. Sice furt mám jistou výtku proti těmhle "láskám na první pohled za situace racionálně možné i nemožné" ale to není ani tak tvojí povídkou jako spíš tím, že těmhle věcem prostě nevěřím (ne, fakt ne) a proto tohle beru s rezervou. Jako povídka/příběh ti to funguje, postavám to jisřkí a zápletka co původně vypadala jak klasický porno pěkně nabírá na grády.
Díky, těším se na další díl. Ať tě můza neopustí a hlavně, ať tě nikdo nezavře na měsíc do srubu bez internetu.
Citovat
+19 #5 Horko III.kikiris53 2020-02-12 13:41
Čim víc to čtu, tím větší horko zažívám. No prostě skvělý příběh s perfektním názvem. Už se těším na další pokračování. Díky. :P
Citovat
+19 #4 Odp.: Horko III.Alianor 2020-02-12 11:35
To se nám to zvláštně vyvrbilo. Zajímavá a originální myšlenka. Takovýto typ sci-fi mám hodně rád, takže mohu jen poděkovat a těšit se na další kapitolu. ;-)
Citovat
+16 #3 Odp.: Horko III.nebi 2020-02-12 10:06
Děkuju :-) vždycky to moc potěší, když příběh baví. Pokračování bude ;-) v hlavě už to je, jen to napsat.
Citovat
+20 #2 HORKO IIIWilliam 2020-02-12 07:07
Toto bolo na jeden dych, SUPER a som zvedavý ako to dopadne.
Citovat
+21 #1 Odp.: Horko III.zmetek 2020-02-12 07:02
Díky. :-)
Citovat