Ve jménu Říše: 24. Dezertér

St. Athan, jaro 1955

K domu spěchá vysoký hnědovlasý muž. Ze schránky vybere noviny, dopisy a podiví se, že tu jsou, protože Max je doma. Proč je nevybral? Potom ho upoutá dopis od matky. Ihned ho otevře. Na rtech se mu rozlije úsměv. Bože, je strašná. Musí to ukázat Maxovi. Vejde dovnitř domu, pohodí tašku vedle botníku. Je krásné počasí, proto nemá kabát. Vyběhne schody a křičí: „Maxi, Eva napsala v dopise, kde že jsou ty zajímavé scény s náma dvěma! Ty érotickéé… Co to děláš?“

Max zrovna balí oblečení, když do dveří vejde Ethan.

„Balím si věci. Počkej, je to jinak. Chci být u Joy, až na ni přijde hodinka. Bude se muset obejít bez těch kapitol. Nemusí vědět o nás dvou vše a už vůbec ne o naší ložnici. Ta patří nám dvěma,“ říká, ale ve tváři je vidět notná dávka napětí.

Ethanovi se uleví. Na okamžik, na malý okamžik mu přestalo tlouci srdce a on si myslel, že ho chce opustit. Vteřina, která se zdála delší než celá válka. „Zavolám Robertě. Bojíš se, že?“ Evu a jejich milostný román, jak tomu říká ona, proberou někdy jindy.

„Děkuji ti. Musím se postarat o stravu a dohlédnout na ni. Nechci nic zanedbat.“

„Spíš zanedbáváš mě, ale já ti rozumím. Je to už dlouho, co jsi mi řekl, že je březí, a mně se zdá, jako by to bylo včera. Od té doby, ehm no, neuraz se, ale vypadá jako sud. Je to normální?“

„Právě proto s ní chci být. Je příliš tlustá, dokonce ty pohyby hříbátka jsou divné, prostě, nevím!“ Pokrčí rameny a prudkým škubnutím zatáhne zip na tašce.

„Nechápu. Jak divné?“

„Sakra, to kdybych věděl!“ vyjede. Vzápětí se snaží uklidnit. Prohrábne si světlé vlasy a nešťastně se dívá na Amina. „Prošel jsem si všechny příručky a knihy, co tu mám. Znovu a znovu jsem hledal, ale nemohu na to přijít.“

Ethan ho obejme. „Bude v pořádku. Přijdu k tobě každý večer. Co pacienti?“

Max čerpá útěchu z Aminovy náruče. „Budu víc používat Texas džíp, ale chci být u ní každou chvilku a dohlédnu na krmení. Zatím žádné problémy nemá, akorát se už nechce pohybovat.“

„Dáváš jí dobré krmení? Má všechno? Nesmí jí nic scházet.“

„Teď už jen dostává luční seno a kontroluji každou hrst a k tomu mash.“

„Co je to?“ podiví se Ethan, který vezme tašku do ruky. Vyrazí ke dveřím.

„Mash? Teplý nápoj, který zabraňuje nadýmání. Sůl, teplá voda, lněná semínka, otruby a oves. Smícháš to dohromady.“

„Zní to odpudivě. Napíšeme Danielle a Nicole o hříbátku a víš co, až bude starší, vyfotíme si ho. Ne, uděláme mu album! Nebo dvě.“

„Dobře. Musím jet.“

„Počkej!“ Ethan vrazí do kuchyně, kde horečnatě začne připravovat obložené chleby. „Nebudeš mi tam o hladu. Určitě budeš spát vedle ní.“ Zabalí, přidá jablko a balíček sušenek. Sáček mu vrazí do ruky.

„Díky moc.“

„Počkej a jako za to nic nedostanu?“ uraženě se k němu otočí, ale usmívá se.

Max k němu přistoupí a políbí ho. Vyjde ven a Ethan jenom zaslechne džíp.

„Merde!“ řekne s gustem a obrátí se k nepořádku, který v kuchyni stihl udělat. Bude to muset vydržet, ale tady doma pro Joy podmínky nemají, proto ji Max přestěhoval do ordinace. Ukrojí si chleba, který namaže máslem a posolí. Opřený o linku ho konzumuje. Připadá mu to tu odpudivě prázdné. Při pomyšlení, že bude objímat polštář místo Maxe, je mu špatně, ale potom se usměje. Přestěhuje se k němu. Pookřeje tou myšlenkou, proto hned vyběhne nahoru, nechávaje neuklizenou linku napospas osudu. Jak to, že na to nepřišel dříve? „Jsi osel, Ethane,“ řekne si s potěšením.

Zabalí do tašky pár maličkostí, obleče se a vyrazí k Maxově ordinaci. Bude to náročné pendlovat mezi domy, ale nechť. Zaťuká na dveře ordinace.

„Stalo se… Amine, pojď dál.“ Rozzářené oči a rozkvétající úsměv na Maxově tváři ho přesvědčí, že udělal dobře.

„Nesnáším prázdnou postel,“ odpoví.

O dva týdny později vaří večeři. Rozhodl se něco zapéci, ale místo brambor použije těstoviny, které si oba oblíbili. Ingredience naskládá do pekáčku. Těstoviny, kostičky šunky zalije vajíčkem a navrch rozloží zeleninu. Už se chystá, že pekáč zašoupne do trouby, když zazvoní telefon. Odloží pekáč na linku a vrhne se k němu.

„Amine, přijď, už to začíná!“ křikne do telefonu udýchaný hlas. Ethan si rozváže zástěru. Tak je to tu. Vyjde ven za Bubim. Obejme ho kolem krku, až Bubi přešlápne. „Tak máš hříbě. Co myslíš, bude to holka nebo kluk? Tobě je to asi jedno a mně taky, ale pokud bude stejný jako ty, máme se na co těšit.“ Pohladí ho po krku a vede do stáje. Budou muset malou stáj rozšířit o další box, ale zvládnou to. Dá mu seno a oves, vymění vodu.

„Dobrou noc, Bubi.“ Zavře dolní i horní vrátka. Přece jen je pořád zima. Zaslechne ještě zafrkání. Zamíří si to k ordinaci. Vejde do otevřených dveří.

„Jak to jde?“

„Konečně jsi tady!“ zařve Max. „Bože, co mám dělat? Poraď mi!“ obrátí se k Ethanovi a chytí ho za ramena. Zoufale jím zatřese.

„Já jsem doktor, ty jsi zvěrolékař. Pamatuješ? Nedávno jsi přece odrodil klisnu Grableových. V čem je problém?“

„No jo, to nebyla Joy!“

Ethan ustoupí, rozmáchne se a jednu mu ubalí. „A dělej!“ Max se uklidní, ale nevěřícně si prohlíží Ethana. Potom se otočí s červenou tváří k Joy.

Konec války, Amiens, 1944

„Seržante, máme tu dezertéra.“

Zní to ošklivě, pomyslí si Ethan. Zní to, jako by se někde opaloval na riviéře, ale možná má pravdu.

„Cože?“ seržant udiveně zírá na vojína.

„On sem přišel a řekl, že je dezertér.“

Seržant – vysoký, štíhlý, trochu předkloněný muž si s údivem prohlíží Ethana.

„Buď je blázen, nebo je fakt… Jdeme.“ Něco se mu na tom nezdá. Ethan vezme batoh s věcmi a jde. Usadí ho do křesla ve své pracovně a pozoruje ho. Většinou dezertéry vede ozbrojená hlídka, ale tenhle tu v klidu sedí a rozhlíží se po mapách. „Víte, co je za dezerci?“

„Vím. Vězení.“

„Jméno?!“

„Kapitán Ethan Amine Drake, poslední služba expediční sbor v Dunkerque. Lékař.“

„A mohu se optat, co jste jako celý ten čas dělal? Pokud vím, od Dunkerque uplynuly čtyři roky.“ Nemůže to pochopit, ale začíná být zvědavý.

Ethan se mírně začervená. „No víte, nechtěl jsem skončit v zajateckém táboře. Nezvládl jsem se dostat do lodě, proto jsem ukradl oblečení, dostal dokumenty a vyrazil.“

„Na procházku,“ poznamená ironicky seržant.

„Já se fakt snažil dostat do Anglie. Přísahám. Mám tam, seržante, rodinu, ale nějakým způsobem jsem se dostal do Paříže a z Paříže opět do Dunkerque. Řekl jsem si, že vyrazím do Belgie a najdu si nějaký přístav a loď. Opravdu jsem chtěl přeplavat kanál.“

„Aha.“ Zní to fantasticky. Až moc neuvěřitelně. Jenže celá válka byla tak trochu neuvěřitelná. „A dál? Došel jste do Belgie?“

„Nedošel. Skončil jsem se zlomenou nohou v jedné vesnici.“

„Tak zlomená noha.“ Hloupější výmluvu snad za celou dobu své působnosti nezažil, ovšem na idiota nevypadá. „Jak dlouho se léčí zlomená noha, doktore?“

„Asi tři, čtyři týdny. Podle komplikací. Proč se ptáte? Problém nastal, když se do sousedství vesnice nastěhovala posádka. Německá.“

„Výborně a já myslel, že čtyři roky.“ Báječná báchorka, kterou bude vyprávět v kantýně. „A co jste udělal?“ Přece jen je zvědavý, co si ten chlápek dál vymyslí. Neuvěřitelné čeho jsou schopní, aby vyklouzli z obvinění. Někdy uvažuje, že o tom sepíše knihu.

„Jsem rád, že mi věříte. Stal jsem se tam starostou. Já za to nemohl, ale umím německy a nějakým záhadným způsobem mě jím určili. Věřte, raději bych byl u své jednotky.“

„Chlape, takové kecy si strčte někam! To si nemůžete vymyslet něco lepšího?“ zařve. Venku se dozorčí uchechtne a čeká, až seržant Carsten Tromach přestane řvát. „Takovou pohádku by vám nezbaštil ani řadový voják. Tak pravdu! Kde jste se celou dobu flákal?! Za pravdu vám zmírním trest.“

„Ale já mluvím pravdu. Chcete to vidět?“

Seržant překvapeně sleduje Ethana, který se začne hrabat ve vaku. Na stole se začnou vršit doklady, fotografie a dokonce propustky do města. Seržant Tromach nevěřícně zírá na hromadící se dokumenty.

Nahmatá sluchátko. „Hammere, zavolej Felixe a Pierra. Fofrem.“ Natáhne ruku k dokladům. „Tady stojí Amine Salacrou. Nějak se mi nezdá, že byste se tak jmenoval.“

„Nebudu se tu procházet pod vlastním jménem. Měl jsem opravdové štěstí, že jméno souhlasí s mým druhým jménem a matka mě tak oslovuje běžně. Byl jsem zvyklý. Klika jako hrom. Dokonce jsou ve městě manželé, kteří mi synovy doklady zapůjčili.“

Ten chlap snad mluví pravdu. Prohlédne propustky s razítky. Nemůže tomu věřit, jenže co když to někomu sebral? Proč by se ale s falešnou identitou hlásil na velitelství? Klepání.

„Dále,“ zařve. Je v rozpacích, protože neví, co má dělat. Nemůže ho pustit jen tak a na druhou stranu nechat ho zavřít? Nesnáší tyhle situace, kdy neví kudy kam. Má rád přímočarost a jednoduchost.

„Nechte toho!“ Felix a Pierre, tlumočníci na velitelství, se po sobě podívají.

„Přejete si, seržante?“

„Vyzkoušejte ho,“ kývne hlavou k Ethanovi, který sedí na židli se zeleným batohem u nohou.

Po pěti minutách konverzace je mu zcela jasné, že mluví pravdu. Znalosti jsou znalosti. Ty nemůže našvindlovat jako dokumenty. Nechá ho samotného a vyjde s tlumočníky ven.

„Tak co?“

„Nechápu, seržante Tromachu. Co chcete vědět?“

„Kruci, nakolik umí ten jazyk?“

„Francouzsky jako by se zde narodil, tedy je to Angličan, nebo není?“ Pierre je zmatený.

„Německy umí velmi dobře, ale je vidět, že je cizinec. Přízvuk se občas zadrhne, ale jinak mluví výborně.“

„Díky.“ Vejde dovnitř. Teď co? Ten chlap zřejmě nelhal. Potom ho napadne skvělá myšlenka. Jednoduše ho zavře a přenechá rozhodnutí vyšší instanci. Spokojen a uklidněný se posadí za stůl.

„Pane seržante, mohl bych vás o něco požádat?“

„Ano.“

„Víte, za celou dobu války nemám zprávy o své rodině. Mohl bych si zavolat? Otec má telefon…,“ Carsten Tromach začne brunátnět. Dezertér, který si klidně dovolí optat… Zvedne sluchátko.

„Hammere, máme tu dezertéra, zavolej stráž. A pro vás – ne.“

Ethan zesmutní. Doufal, že mu do Londýna dovolí zavolat. Určitě je to vyhrazeno pouze pro vojenské účely, ale mohl udělat výjimku. Opět se ozve zaťukání, dveře se otevřou a napochodují dva vojáci s označením vojenské policie.

„Seržante Tromachu, hlásíme se pro zajatce.“ Nedůvěřivě si prohlédnou Ethana. Ten se zvedne a na záda si dá batoh.

„Odveďte ho do vězení.“ Vojáci se postaví za Ethana a s napřaženými zbraněmi ho vedou pryč. Popravdě, moc nebezpečný jim nepřipadá. Vyvedou ho ven, protože vězení je někde jinde.

„Kapitáne Drakeu!“ zaslechne a otočí se po hlase. Přistoupí k němu vysoký mladý muž. Britská uniforma, zpod čepice vykují hnědé vlasy a veselé oči ho radostně objímají. „Doktor Drake? Jste to skutečně vy?“

„Ano a vy jste?“ Prohlíží si neznámého vojáka s výložkami kapitána.

„Počkáte chvilku, ne? A co se tu děje?“ optá se neznámý muž, když si uvědomí označení vojenské policie.

„Dezertér, kapitáne Abstone.“

„Cože? Kapitán Drake a dezertér? To musí být nějaká mýlka. Zachránil mi život hned dvakrát. Proklatě, tohle nenechám jen tak. Vy si na mne asi nevzpomínáte, že?“

„Popravdě, moc ne,“ přizná Ethan. Zachránil mu život? Dvakrát? Kdo to asi je?

„Michael,“ představí se mu s širokým úsměvem při doprovodu do vězení. „Pamatujete na Dunkerque? Nevzpomínáte si?“ poklepe na zranění, které tehdy utržil na paži. „Fotografie Simone, mé snoubenky, a ten, co jste mu přenechal místo na lodi. Jsem strašně rád, že žijete. Celou válku jsem na vás myslel. Snažil jsem se vypátrat, co se s vámi stalo, ale jako by se po vás zem slehla.“

„To jste vy? Změnil jste se.“ Matně si vzpomene na muže, kterému přenechal své místo. Z té noci si zapamatoval zimu a slanou vodu, v které se odrážela světla vítězných světlic.

„Ani se nedivím. Tehdy bylo vše tak narychlo a všeobecná únava. Dostal jsem se domů, kde jsem se vykurýroval. Ten doktor, co mě dostal do pracek, říkal, že ta rána byla sešita výborně a zřejmě mi zachránila krk. Mohl jsem na tom být hůře. Mám tam jizvu jako hrom, ale na to kašlu. Hlavně, že žiju.“

Vojáci netuší, co si mají myslet. Kapitána Abstona tu všichni znají a vybavuje se s vězněm, jako by se znali léta.

„A teď mi řekněte, co se stalo?“ Veselost z tváře vyprchá, zvážní.

„Zůstal jsem ve Francii, to je celé. Nemohl jsem se dostat domů. Rodiče ani neví, že žiju. Zdá se, že seržant neví, co se mnou, tak mě šoupnul do vězení.“

„Klid. To se vyřeší raz dva.“

Ethan na něho nedůvěřivě pohlédne. Nechce zpochybňovat jeho prohlášení, proto se raději optá na Simone. „Co Simone?“

„Vzal jsem si ji. Před třemi měsíci jsem se stal hrdým otcem Kathy a to jen díky vám. Kdybyste si tehdy se mnou nevyměnil místo… Jsem vaším dlužníkem.“

„Ale nejste.“ Vzpomene, kolikrát mu nadával a sobě taky. Dobře tehdy udělal. Mezitím dojdou k vězení.

Michael chytne jeho ruku a stiskne. „Já to vím nejlépe. Mělo by s vámi zacházet jako s hrdinou. Uvidíme se později a vyřiďte Peterovi,“ obrátí se k vojákům, „že jestli se s ním nebude zacházet jako v rukavičkách, osobně si to s ním vyřídím.“

„Ano, kapitáne. Tak jdeme!“ Popoženou ho dovnitř. Ethan vstoupí do vězení, kde přimhouří oči. „Seržante Wildey, vedeme vězně a kapitán Abston vzkazuje, že ho máte hýčkat.“

Ethan pod pohledem seržanta zrudne. „Co si Michael myslí?! Odveďte ho, zatraceně! Zacházet s ním něžně? Není doma u maminky. Je to dezertér. Pro ně mám jen jedno slovo. Krysy. A tady jsem pánem já. Je to všem jasné? Padejte a ten batoh tu necháte a opasek taky. Na tom svetru se mi neoběsíte, že ne?“

„Tkaničky nechcete?“ optá se, když pokládá pásek na stůl.

„Nebuď drzej, mladej, jinak zažiješ, co je to peklo! Večerka je v osm. Potom nechci slyšet ani nádech!“

„Ano!“ Ethan registruje tmavé oči, robustní postavu, knírek a ironický úsměv na rtech. Ethana posadí do místnosti s mřížemi. Jako ve filmu, myslí si, když usedne na tvrdou palandu. Vojáci zmizí. Taky kam by utíkal? Vyklepe pokrývku a ušklíbne se, když se zvedne prach. V Bois se měl rozhodně lépe. Vzpomene si na Maxe. Zajímalo by ho, co teď dělá. Zavře oči. Je trochu unavený a stejně, co tady má jako dělat?

Odpoledne zaslechne hluk a potom se u dveří objeví Michael. „Zdravím, kapitáne Drakeu. Už jsem Peterovi omlátil o hlavu to jeho zacházení s vámi. Tak to otevřete. Kapitán Drake nikam neuteče.“

Ethan nechápe, proč to pro něj dělá.

„Sakra, Michaele, děláš si, co chceš. Tohle je vězení, ne piknik a uvnitř je dezertér. Tomu slovu snad rozumíš, nebo ne?“

„No tak, Petere, udělej mi tu radost. Nebýt jeho, nikdy bychom se nepotkali. Byl se mnou tehdy na lodi a postaral se o to, abych nechcípl uprostřed kanálu,“ vysvětluje Peterovi setkání s Ethanem. „Je jako můj starší brácha.“

Peter se zašklebí. „Jestli ti zdrhne, potom si mě nepřej. Měl by ti někdo dát na zadek.“

„Neboj. Přinesl jsem něco k jídlu. Vězeňské jídlo není špatné, ale tohle je lepší.“ Vytáhne voňavý bochník chleba, čerstvý sýr a láhev vína. Ethan se posune a udělá mu místo. Má pocit, že to je sen. Nebo možná pohádka? Nebo že by se k němu vrátilo štěstí?

„Děkuji, už jsem si říkal, kdy mi přinesou jídlo. Není příjemné mít prázdný žaludek.“ A že to zažil mnohokrát. „To jsou úplné hody.“

Michael se usměje a vytáhne plechovku. „Od Amíků. Malá pozornost od přítele.“ Otevře a nechá Ethana přivonět.

„Bože!“ vydechne nábožně Ethan. „Hovězí maso.“

„Dejte si, co srdce ráčí.“ Krajíc chleba namaže slušnou vrstvou másla. Navrch dá pořádnou porci masa. Podá ho Aminovi. „Byl jsem za náčelníkem štábu, ale bohužel neměl čas a řekl jen, že se musí zjistit, jestli je to pravda. Dostanu vás odtud co nejdřív.“

„Ethan.“

„Michael.“ Oba sedí rozpačitě proti sobě a prohlížejí se.

„Nevypadám moc dobře.“

„To ne, ale kdo vypadá. Je to úžasné. Zašel jsem za seržantem Tromachem. Vyprávěl mi tu vaši pohádku, jak tomu vyprávění říká. Prý je to největší blbost, kterou slyšel. Nemohu tomu uvěřit. Muselo to být strašné.“

„To bylo. Nejhorší bylo odvádět týden co týden jídlo a potom odboj. To je tak dobré. Hovězí. Celé čtyři roky jsem jedl pouze ryby, kuřata a divočinu, co ulovil Puppi. To je pes.“

„Ty jsi opravdu dělal starostu?“

Ethan se zamračí. „Jo. Nemohl jsem jen tak utéci. Za prvé by mě asi hledali a za druhé, když jsem viděl bezradnost těch lidí a Němce, jak se tam roztahují a nikdo jim nerozumí, a k tomu byl zákaz pohybu.“

„Já se zas dostal do Londýna, kde jsem se vyléčil. Nakonec jsem skončil u tankové brigády. Já a tanky,“ začne se smát. „Ale šlo to. Teď mám dovolenou. Nechápu, jak je možné, že tě tu zrovna potkám. Je to neuvěřitelná náhoda.“

„Nevíš, co se mnou hodlají udělat?“ Rozhodně nechce být zastřelený. Kdo by se postaral o Bubiho a až bude po válce, bude se snažit najít Maxe. Pokud nezemře, ale ne, on to určitě zvládne.

„Nevím. Massey mi nic neřekl. No, na mě neměl čas, ale já mu večer ukážu.“

Ethan nechápe. Ukáže. On?

„Ach, je mým švagrem. Bratr Simone. Proto jsem tu taky na dovolené. Domů, k Simone, jsem ji nedostal,“ zašklebí se, když vidí Ethanův nic nechápající pohled. „Nemohu nic zaručit, ale udělám cokoliv, abych splatil dluh.“

„Už tou plechovkou jsi ho splatil.“

„Tohle nejde splatit,“ namítne tiše a klidně pozoruje Ethana.

Oba mlčí. „Chceš ještě?“

„Ne. Nejsem zvyklý hodně jíst.“

„Tak dobře. Nechám ti to tady. Zítra se uvidíme. Budu mít, co dělat, ale mám na to dva dny. Snad to bude stačit. Máš tu někoho, kdo by ti něco z tvého vyprávění potvrdil?“

„Manželé Salacrou. Jean sloužil u Verdunu – teď je s manželkou v nemocnici. Potom jedině Bois.“

„Jdu už,“ zarazí netrpělivého Petera, který se vrátil a provokativně chřestí klíči. Michael vstane, rozloučí se a sjede nevrlým pohledem Petera.

„Narozdíl od tebe nemám dovolenou a nepracuji v holubníku. Kdo je to?“

„Hned ti to povím…,“ víc už Ethan nezaslechne. Podívá se na chleba s masem. Bylo by to škoda vyhodit, proto ho sní do posledního drobečku. Klikař Ethan se zřejmě vrátil. Jen aby měl opravdu kliku. Přejede si unavenou tvář a lehne si. Maxi, kde asi jsi? Otočí se ke stěně, aby mohl nerušeně vzpomínat na Maxe a na chvíle, které s ním strávil. Zítra požádá Michaela, jestli by mu neobstaral jedno zavolání. Rodiče musí být strachy mrtví, co s ním je, a on si popravdě taky dělá starosti. Otec s matkou snad budou v pořádku, ale Jonathan určitě narukoval. Nemá ho nijak v lásce, ale je to přece jen jeho bratr.

Pohlédne k malému okénku, kterým dovnitř proniká trochu světla. Povzdechne si. Kruci, jak se mohl dostat do takové šlamastyky? Možná se měl tehdy nechat zajmout.

Druhý den brzy ráno vstane. Je vyhnán před celu a stojí před ní. Nechápe, co to dělají. Moc jich tam kupodivu není. Šest i s ním. Kontrola? Když je vzápětí na to zase strčen do cely. Sní zbytky od včerejšího dne a čeká na snídani. Od té doby, co je pryč z Bois, by mohl neustále jíst, i když oproti dřívějšku jí spíš jako vrabec.

Snídaně v ešusu. Kus chleba, ne čerstvého a voňavého, ale zvykl si na to a je rád, že má kus žvance. Nikoho nezná, nikdo se s ním nebaví. Opět si lehne. Zajímalo by ho, co dělá Michael. Možná jen tak kecal, že tu zná kde koho.

K večeru už je nervózní. Rád by znal rozsudek. Jen aby to nebyl ten nejhorší z nejhorších. Snad ho jen zbaví hodnosti a nechají ho jít, i když čert ví, co spáchají. Nakonec se opře o dveře a zakřičí.

„Je tam někdo?“

„Zavři zobák!“ někdo zařve, ale ostatní mlčí. No, aspoň že tu není sám.

„Copak by si dušinka přála?“ ozve se tichý hlas seržanta Petera, který se opírá o dveře z druhé strany a nožem krájí hrušku na dílky, které ihned jí.

„Telefonát!“ vyrazí ze sebe.

„Telefonát?“ podiví se. „Komu chceš volat, smrade? Svému velícímu? Ó ne. Vždyť ty žádného nemáš. Jsi jen odpad, co se celou dobu válel s prasaty na venkově, zatímco my bojovali.“

„Ne, rodičům. Neviděl jsem je čtyři roky.“

Peter zasykne a přestane krájet hrušku. „Rodičům,“ hlesne.

„Sakra jo, komu jinému? Královně?“

„Nevím.“ Přemýšlí. Ve skutečnosti poté, co mu vyprávěl Michael… Odejde a za chvilku se vrátí se svazkem klíčů. „Tak jdeme, kryso!“

„Kam?“ Nelíbí se mu to. Jdou osvětlenou chodbou někam do neznáma. Polkne. Bože, prosím ne. Má strach. Otevřou se tmavé dveře a on si vzpomene na jiné vězení a na zhroucenou postavu na židli.

„Co je? Snad se nebojíš?“ zažertuje Peter, když vidí bledého Ethana.

„Ano,“ klidně přizná. „Vzpomněl jsem si na vězení posádky. Bylo to…“

„Hele, nejsme Němci. Je to jasné!?“ Chytí ho pod krkem a tiskne ho. „Jestli nás k nim ještě jednou přirovnáš, zabiju tě. Rozumíš?“ Je rozzuřený doběla. Po chvilce ho pustí a uklidní se.

Ethan nic neřekne. „Jaké číslo a adresa?“

Ohromený Ethan mu ji nadiktuje. Peter zvedne sluchátko a spojí se se spojovatelkou. Musí se dobře znát, když zaslechne vtípek ohledně minulého dne. „Zvoní to.“

„Drake. Kdo volá?“

Peter se ušklíbne. „Vězení v Amiens, u telefonu seržant Wildey.“

„Přejete si?“ Peterovi zmizí úsměv ze rtů. Klidný tón ho dokonale odrovná. Kruci, kdo je jeho otec? Ani ho nevzalo, že ho volá vězení.

„Jak bych to vysvětlil. Mám tu někoho, kdo tvrdí, že se jmenuje Ethan Amine Dra…“ nestačí doříct, když odtáhne sluchátko.

„Dejte mi toho parchanta k telefonu! Zabiju ho vlastníma rukama! Prosím.“

Peter škodolibě podá sluchátko Ethanovi. Zřejmě nebude muset stavět popravčí četu. Stačí, když ho pošle do Londýna. Ethan si přejede rukou po krku. Nejistě se usměje.

„Ahoj, tati! Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Ethane?“

„Jo, jsem to já. Jsem naživu.“ Ticho. Zneklidněně pozoruje němé sluchátko a opět si ho přiloží k uchu. Odkašle si. „Tati, jsi tam?“

„Jsem. Kde jsi?“

„Ve vězení v Amiens, to je ve Francii.“

„Vím, kde je Amiens. Co jsi spáchal?“

„Dezerce!“

„Co je to za blbost?! Žádný Drake nikdy nespáchal tak odporný čin. Jistěže bylo pár černých ovcí v rodině, ale žádný z nich nic takového neprovedl! To se musí ihned vyřešit. Jestli se to potvrdí, takovou skvrnu už nikdy nikdo nesmyje.“

„Zfalšuješ kroniky, tati,“ uklidní ho Ethan. Je rád, že si nemyslí, že je dezertér. „Mamka a bratr jsou v pořádku?“

„Jsou. Budu je pozdravovat, ale v tom vězení si pobuď.“

„Tati!“ vykřikne ohromeně. Šance, že otec zapůsobí na někoho známého, se vypařila.

„Nediv se tolik a vůbec, kde jsi celou tu dobu byl? To jsi nemohl poslat pohled, zprávu? To máš za to, že mě s matkou neposloucháš a zapsal ses do armády. Trp. A vyklop, co jsi tam prováděl.“

„Dělal jsem starostu v jedné francouzské vesničce.“ Smích. Ethan se usměje.

„Tak to na tebe vypadá. Pozdravuj tam a nezapomeň, že jsi Drake!“ Ticho.

„Merde!“ zakleje, když odloží sluchátko na vidlici.

„Copak?“

„Že prý nemám zapomenout, že jsem Drake. To mi hodně pomůže. Myslím, seržante Wildey, že mě tu otec nechá ve vaší náruči delší dobu.“

Peter se začne smát. Zvláštní rodinka. „Tak jdeme a laskavě mě v noci neruš, ano?“

„Rozkaz!“ zasalutuje a v klidu napochoduje do cely. Maxi, rodina je v pořádku, ale co ty? Usne, když z ničeho nic vstane. Cítí, že křičel, ale v celách jsou občasné výkřiky slyšet pořád. Položí se a otře si čelo. Matně si vzpomíná na německé uniformy, střelbu a potom ruce. Ty prokleté ruce. Proč se jich nemůže zbavit? Natahující se ruce z korby auta, které pomáhají dalším rukám vyšplhat se dovnitř nákladního auta. Zbytek je vždy jen kulisa k tomu. Jako tečka, třešnička na dortu, jen není sladká, ale hořká s příchutí děsu.

Otočí se ke dveřím. Jak dlouho se mu to bude zdát a ztratí se to někdy?

Od stolku u vchodu do vězení zvedne hlavu Peter, ale pak se dál věnuje hraní šachů.

Druhý den se Ethan probudí a opět doslova vylíže ešus. Sotva ho odloží, znovu nástup, prohlídka. Vzpomene si, že dnes Michaelovi končí dovolenka. Přijde se aspoň rozloučit? Zaleze na palandu a přitáhne si přes nohy pokrývku. Pozoruje plazící se světelný paprsek. Zajímá ho, kdy dorazí ke dveřím.

„Ethane.“ V otevřených dveřích stojí smějící se Michael se seržantem. Musel si zřejmě na chvilku zdřímnout, protože paprsek, je v polovině cesty ke dveřím.

„Michaeli. Odjíždíš?“

„Za chvilku. Všechno jsem předal Masseymu. Zřetelně jsem mu vylíčil, co má udělat. Nejspíš to udělá ne kvůli mně, ale kvůli Simone a Kathy. Přivedl jsem mu ty manžele Salacrou a zajel do vesnice. Jsou to milí a pohostinní lidé, kteří mi ochotně potvrdili, co jsi povídal. Neřekl jsem, kým jsi byl. Jen jsem se ptal na starostu. Musím říct, že jim docela chybíš. Něco mleli o starostově víně, ale spěchal jsem. Budu muset jít. Nevím, kde budu, protože naše jednotka byla trochu pošramocená v jedné menší bitvě, ale nic vážného. Naštěstí. Až něco budu vědět, ozvu se švagrovi. Bude vědět, kde budeš. Nevadí ti to?“

„Ne, jsem rád. Celou válku jsem byl sám. Nemohl jsem s nikým důkladně mluvit a musel tajit, že jsem někdo jiný.“ Pousměje se. „Zas nebylo tak zle. Zvykl jsem si, ale ten strach tam byl.“

Michael ho spontánně obejme. „Děkuji.“ Vyjde ven a ještě mu zamává. Ethan se posadí nazpět. Pozdě odpoledne je vyveden ven a stejnými vojáky odváděn do budovy. Nahlásí se u dozorčího, ale odvedou ho do jiné pracovny, kde ho už čekají.

Ethan si v klidu prohlédne podplukovníka. Je menšího vzrůstu, ale podle držení těla je vidět, že je zkušeným vojákem. Modré ostražité oči, černé vlasy, knír. Je starší, než jsem čekal, uvědomí si.

„Tak vy jste Ethan Amine Drake. Michael za vás orodoval horem dolem. Měl byste být vděčný.“

„Já jsem. Popravdě, zapomněl jsem na něho.“

„On ne. Pořád na tu dobu vzpomínal. Vyprávěl to stále dokola. Čekal jsem nejméně dvoumetrového muže.“

„To je mi líto.“

„Ta dezerce je vážná věc.“ Odmlčí se a pokyne mu k židli. Ethan se posadí. „Manželé Salacrou potvrdili vaši historku. Popravdě, je tak divoká, že se snad ani nemohla stát. Vím, že ano. Michael si dokonce půjčil džíp a s Pierrem, to je náš překladatel, jel do Bois. Zdá se, že je vše v pořádku a během války tam starosta jménem Amine Salacrou opravdu byl.“

Ethanovi se ulehčí.

„Problém je, co s vámi?“ Opře se a zabubnuje rukou o stůl. „Já se přiznám rovnou. Nemám potuchy. Není to obvyklá dezerce. Kdybyste byl zajatý, bylo by to jako byste se vrátil ze zajateckého tábora. Jenže vy jste v něm nebyl. Je to složitá situace, kterou si určitě rozvědka bude chtít ještě prověřit.“

„A nemohl bych se vrátit tam, kam jsem patřil?“

„Do expedičního? To nejde. Už neexistuje. Rozhodně vás někam umístíme. Nebýt Michaela…,“ přetře si tvář. „Doktory stále potřebujeme. Zatím, než se rozhodnu co a jak, vás dám do místní nemocnice. Myslím, že si potřebujete osvěžit pár věcí.“

Ethan se pousměje a zadívá se na ruce s mozoly. „Potřebuji a děkuji.“

„Vypadněte. U dozorčího si vyzvedněte propustku, ale jestli se o tom budete šířit, pak nepočítejte s mojí pomocí. Je to jasné? A z Amiens ani krok.“

Ethan vstane, srazí podpatky a málem zasalutuje. „Rozkaz, pane plukovníku.“ Familiárnost skončila a on stojí před svým velícím důstojníkem.

„Jděte.“ Ethan provede půlobrat, který ho nasměruje ke dveřím. Stráže nikde. Sejde dolů.

„Ethan Amine Drake.“

„Tady podpis. Zajděte za zásobovacím důstojníkem. Umístění nemocnice.“

„Rozkaz!“ Na nádvoří se nadechne. Paprsky zapadajícího slunce zlatí budovy poničené válkou. Je spokojený, že to tak dobře dopadlo.

„Tak přece tě pustili?“ O zeď se opírá seržant Wildey. „Nepočítej s tím, že ti budu salutovat. Jdeme!“

„Rozkaz!“ Vykročí za ním. Požádal ho Michael o tu službu, nebo to dělá sám od sebe?

Po měsíci těžké práce, zvykání na chloroform, krev, šití i bolest v očích pacientů a kdy si připomněl umění šít a řezat, vrátil se k armádě. Asi to zařídil buď otec nebo plukovník. Neptal se, ale je rád. 131 polní nemocnice v sedmé pěší armádní divizi.

Do rukou se mu vrátila stará zručnost. Trpělivě celou válkou putuje za jednotkami, v kterých ošetřuje zraněné. Francie, Německo a opět je rád, že rozumí pacientům. Po skončení války dostane dovolenku, proto odjede do Paříže. Eva ho tam už čeká. Je šťastný, ale jednoho dne odjede do Bois.

Danielle je spokojená a s Albertem se už dávno vzali. Bubi ho zřejmě rád vidí, protože se k němu hned lísá. Je šťastný, že je v pořádku. Putuje s ním do Paříže, protože ho tam nemohl nechat. Patří k němu a k Maxovi. Začne zařizovat převoz vraníka do Londýna. Nic jednoduchého, ale obstará mu papíry, všechno. Nakonec čeká na propuštění z armády. Zatím pracuje ve vojenské nemocnici, ale rád by odjel domů.

V Paříži, která se vzpamatovává z války, se setká opět s Michaelem. Je nadšený, že ho vidí. V noci, kdy spolu sedí u Ethana doma a oslavují setkání a hlavně přežití války, zazvoní telefon. Nikam nešli. Ani za děvčaty ne. Jen si povídají a popijí dobré víno. Vstane a zvedne sluchátko. Směje se Michaelově historce z dobývání jedné malé vesnice.

„Drake,“ ozve se se spikleneckým mrknutím na Michaela. Místností se tiše nese mimořádný hlas Edith Piaf.

„Prosím, asi špatné číslo…,“ Uslyší francouzštinu.

„Genevivo?“

„Starosto?“

„Ano. Co se děje?“ Michael mu podá skleničku s vínem.

„Zítra bude soud… to je krám. Nejsem zvyklá… velitel se vrátil. Meier, no. Chtěl jste, abych vám zavolala…“ Ethan stojí a cítí, jak mu sklenička klouže z rukou. Vzdáleně zaslechne její rozbití. „Ehm, budu končit… Jste tam, starosto? Je to krám…“

„Ano. Genevivo. Zítra?“

„Dyť to říkám. Starosto, nesedíte si na hlavě?“ Najednou je slyšet jasně.

„Ne, děkuji moc.“ Položí sluchátko a zahledí se na červenou skvrnu a střepy.

„Ethane, děje se něco?“ otáže se starostlivě Michael. „Vypadáš rozrušeně. Uklidím to a kdo je Geneviva?“

„Vesničanka z Bois. Zítra bude soud se zástupcem velitele posádky.“

„Tak ho zastřelí a co má být?“

„Nemyslel jsem, že přežije, ale doufal jsem v to. Chtěl jsem po něm pátrat.“

„Proč, proboha?“ podiví se Michael.

Ethan má co dělat, aby nezrudl. „Protože mi zachránil život, protože jsem s ním naplánoval vraždu jednoho německého důstojníka, protože… pro spoustu důvodů.“

Michael v uniformě tankového kapitána se na něho dívá, otáčí skleničkou. Přemýšlí, hnědé oči upřené na Ethanovu tvář. Nikdy nedokáže splatit to, co pro něj udělal. „Jak se tak dívám, bylo to tam docela bouřlivé.“

„Jak kdy, ale dostal mě z vězení. Počkej, co to děláš?“

„Jak co? Jedeme tam. Máme co dělat, abychom to stihli!“ Směje se, když mu háže kabát. „Začínám být profesionálním zachráncem! A Simone čeká další dítě! Cestou mi můžeš pogratulovat!“ Chytne ho za paži a vleče. „Máš uniformu? Máš. Skvělé. Tu budeš potřebovat. Venku mám auto. Potřebujeme ještě někoho a vím přesně koho.“

„Víš, co děláš?“

„Ne, ale je mi to jedno. Zachránil ti život. Nechceš ho snad zachránit?“

„Samozřejmě, že chci!“ To už sedí na sedadle džípu a Michael startuje.

„Teď vyprávěj, kdo je to?“

Ethan se začne smát. Zdá se, že Michaelovi je jedno, že je to Němec. Někdy se v něm nevyzná. „Jsi blázen, proto poslouchej, co jsme prováděli.“ Cestou se staví pro Thomase, který jen přikývne. V poledne dorazí do vesnice. Cestou zastavují a objíždějí hlavní cesty kvůli narušeným komunikacím. Ani s pomocí zajatců opravy neprobíhají tak rychle, jak by si všichni přáli.

Vystoupí v uniformě kapitána anglické armády a rozhlédne se. Zlepšilo se to tu. V dálce je vidět kousek nového Chabracova stavení. Jejich syn přežil zajatecký tábor a vrátil se, aby našel spáleniště. S pomocí sousedů obnovuje majetek, který Němci vypálili. Zajímalo by ho, jestli mu řekli, proč byl vypálen. Povzdechne si, když zaslechne rozsudek z Renovy hospody. Jsou tak zaujatí výrokem, že je neslyšeli.

„Jdeme!“

Vstoupí dovnitř. Lestriel, Geneviva, Andrés, Millicent, Danielle a další, které poznává. Chabrac stojí vedle Maxe.

„Zdravím.“ Sundá si čepici, kterou dá pod paži. „Ten muž bude vyslýchán naším soudem kvůli důvodům umístění zdejší posádky. Ihned si ho odvedeme.“

Potěšeně pozoruje ztuhlý dav.

„Starosta Salacrou!“ On pouze vnímá Maxovy modré oči. Je v šoku, ale jemu je to jedno. Potkal ho. Je rád, že tehdy zašel za Genevivou a dal jí své telefonní číslo. Danielle, neví proč, ale nevěřil jí, že by mu zavolala.

„Jak chceš, starosto,“ řekla tehdy Geneviva. „To bych musela do městečka. Tady nikdo nemá telefon. Andrés mě tam rád sveze.“

„Zaplatím ti.“

„S tímhle se běž vycpat.“ Pozoruje ji, jak schová papírek s jeho telefonním číslem. „Tak co, dáš si se starou ženskou skleničku nebo ti už nevoním?“

„Samozřejmě!“ Má ji rád. Jí, porybného Andrése a Nicole.

Ty užaslé výrazy v jejich tvářích mu dělají dobře. „Ten muž je náš, proto doufám, že to chápete. Jdeme!“ Popadne Maxe za paži, musí zápolit s Chabracem, ale nakonec si ho pyšně odvede do auta. Patří k němu a udělá vše, aby s ním zůstal. Usadí ho na zadní sedadlo. Michael s Thomasem vepředu, on dozadu, hned vedle Maxe.

Kdyby mohl, objal by ho a líbal, až by oba nemohli dýchat. V hlavě začíná sesmolovat vše, co bude muset udělat. Nejdřív zajistí novou totožnost, potom zavolá otci. Musí se do toho zapojit Eva. Té zavolá nejdřív. Na otce má velký vliv. Usměje se. Konečně je konec války.

Všechny jeho plány šly do kytek. Max jako by se v Paříži obrátil o sto osmdesát stupňů, protože najednou nechtěl slyšet o Anglii a perfektním životě zvěrolékaře ani slovo. Nadával, prosil, uplácel. Nic s ním nehnulo.

Tvrdohlavý beran by byl rozumnější, ale on mlčel jak zařezanej beran. Dokonce ani na sebe nedovolil sáhnout.

A vysvětlení?

Britská uniforma i to, že mu lhal.

Jak by nemohl lhát? Měl mu hned na začátku říct, že je britským důstojníkem?

Ne.

Max říká, že ano.

Myslel, že ho ztratil, že ho nenajde v poválečném chaosu. Jen díky tomu, že byl blbej a vrátil se na místo činu, ho našel. Dokonce s ním odmítal mít cokoliv společného a pořád dokola opakoval jako poškrábána deska, že se vrátí k Richardovi a Jörgenovi do Německa. Kdyby měl tu moc, zavřel by ho na deset západů. Ale už neměl uniformu. Dokonce to oznámil doma.

Výbuch otcova vzteku k němu doletěl i přes kanál. Zavolal i Evě. Nadšená vůbec nebyla. Telefonní spojení mezi nimi se odmlčelo na dva týdny.

Potom zvedl jeden hovor a byla to Eva. Brečel jako kluk. Přijala ho, i když s velkými výhradami.

Max nic. Zarytě seděl doma, nikam nechodil a nechal se obsluhovat.

„Maxi, chceš vidět Bubiho?“

„Ne… Ano.“

Kdyby to věděl dřív, udělal to dávno. Z auta se Max dívá na ulice.

„Paříž je šťastná.“

Neví, co tím myslí. Podle něj je pořád stejná, i když na začátku války byla atmosféra tísnivá. „Paříž je vždy šťastná,“ odpoví lehce Ethan s upřeným pohledem na Maxovu tvář.

„Vždy ne,“ namítne a on to tehdy nechápal. Až když si přečetl o Maxově pobytu v Paříži, trochu pochopil, co měl tehdy na mysli.

„Zdravím. Jak se má Bubi?“ optá se staršího muže, který se stará o koně bohatých.

„Ten černej čert? To je kus ďábla. Pojďte, zrovna na mně vyloudil talíř vajíček.“ S širokým úsměvem jim povídá muž s vidlemi v rukou.

„Cože vyloudil?“ zvolají nechápavě a poprvé od soudu se na sebe podívají.

„Vy jste to nevěděli?“ podiví se. „To černé tornádo miluje vajíčka. Taky jsem se divil, ale vylízal mi talíř – snědl moji snídani a ještě měl odvahu dál loudit.“

„Bubi!“

„Sakra!“ zavrčí Ethan, když se mezi ně vetře Bubi a šmátrá po oblecích. „Špatně jsi ho vychoval.“

„Jak já? Nemohu za to, že jsi mu podstrojoval! U mě měl tvrdý vojenský režim!“

„Ty máš zrovna co říkat… Bubi, vrať se!“ Rozčileně máchne rukou Ethan, ale to už jen zahlédnou koňský zadek a nic.

„On nás opustil,“ vydechne nevěřícně Max. „Já se sem vleču takovou dálku a on má zájem jen o to, zda jsem mu něco nepřinesl. Ty mizero, počkej!“

Doma se Max rozhodl pro jméno Sartre. Ethan měl z kufříku dost peněz, aby zařídil cokoliv. Nechtěl žít pod svým vlastním jménem. Rozuměl jeho strachu. Není válka, jako když on nosil cizí jméno, ale chtěl zapomenout. Možná se jednou svět změní a on se vrátí ke svému původnímu jménu.

Otec jim slíbil pomoc po měsíci mlčení a jim trvalo ještě skoro půl roku, než si vklouzli do náruče a poprvé v životě zašeptali: Miluji tě.

St. Athan, jaro 1955 

„Je připravená? Je jí dobře?“ otáže se. Moc se mu to nezdá, ale co on ví o porodu klisny?

Max už je naprosto v klidu. „Je. Prakticky nepotřebuje skoro žádnou pomoc, až k tomu dojde, vytáhneme hříbě a bude to.“

„Jak? Ber, že jsem jen mizerný doktor.“

Max s úsměvem vezme provaz. „Uvázat nad spěnkové klouby a pomůžeme ho vytáhnout. Doufejme, že bude mít přirozenou polohu. Vidíš, nalité vemeno, nervózně si lehá. Je to učebnicový příklad.“

„No vidíš, a ty jsi měl strach. Všechno bude v pořádku. Nesnáším to utrpení.“

„Bude v pořádku. Je to pro ni přirozené. Podívej se. Lehá si. Podej mi ten kbelík!“

Ethan se rozhlédne, popadne kbelík a podá mu ho. Max vezme houbu, kterou ji jemně umyje. K Ethanovi zavane desinfekční prostředek, až se zaškaredí.

„Začíná to. Provaz!“ Max šikovně uváže kolem nohou provaz. „Tak mi pomoz, k čertu!“

Hop a je venku. Oba se rozzářeně skloní nad černým hříbětem. Na čele má maličkou lysinu.

„Hurá, druhý Bubi!“ vykřiknou oba rozzářeně.

„Teď se o něj postaráme…,“ zarazí se, když pohlédne na Joy.

„Ježíši Maria!“

„Co je Maxi?“

„Druhé hříbě. Dělej, odvaž provaz. Dýchá?“

„Jo, dýchá!“ Odvazuje provaz a pozoruje Maxe, který si strčí ruku do dezinfekčního prostředku a sáhne dovnitř. „Mám to. Kozelec!“ Vykašle se na provaz, zatáhne za kluzkou nohu a svalí se na seno s dalším hříbětem v náručí.

„Sheiße!“ zakleje německy s hříbětem v náručí. Celý ulepený a špinavý se přetočí. Zjišťuje, jestli dýchá, když zbledne. Otevře hříběti tlamičku a začne dýchat.

„Srdce!“ zašeptá.

Ethan zpanikaří. Kde má proboha kůň srdce? „Kde má srdce?!“ zařve rozčileně na Maxe, který soustředěně hříběti pumpuje do plic kyslík.

„Předek!“ zasípá opět Max, který neustále dává hříběti dýchání, ale to už se hříbě nadechne. Max sebou praští na zem a začne se hystericky smát.

„Dvě hříbata. Bubi má dvě hříbata. Víš, jak je to vzácné?“

Ethan pohlédne na dva černé identické dýchající uzlíčky. „Maxi, vždyť je to Bubi!“ Joy otočí hlavu k hříbatům a spokojeně odfrkne.

Konec