Panenky - 3.

Richard začne pracně vykládat krabice. „Nenapadlo mě, že píchnu. Už tu stojím nějakou dobu.“ Popravdě tu stojí příliš dlouhou dobu. Nejdřív si myslel, že mu někdo zastaví a on požádá, zda by nemohl zavolat odtahovou službu, ale auta, kterých moc nebylo, vždy profrčela dál. Jen jedno zpomalilo, ale nakonec i ono se rozjelo. S tichou rezignací se posadil, protože nechtěl stát. Procházet se a pořád zkoušet mobil se mu nechtělo, i když nakonec by to musel udělat. Už to chtěl vzdát, když zastavilo tohle modré auto.

„Dnešní lidé,“ zabručí Erik, ale cítí, že ani on by nezastavil.
„Ano. Tak to je. Děkuji moc, že mi ji vyměníte.“
Erik vytáhne rezervu, hever a klíč. Chvilku přemýšlí, kdy naposled vyměňoval kolo u auta, ale musel to být nějaký pátek.
Richard se lehce opírá o auto a zvědavě pozoruje muže. Podle oblečení je z města, obchodník, úspěšný, odhaduje. Takovým byl i on. Mimoděk si přes kalhoty pohladí nohu a jizvy, které mu zůstaly. Mohl by být rád, že žije, ale popravdě není. Jednu dobu se nenáviděl za to, že nezůstal v tom proklatém autě. Pak se z jeho života stalo přežívání ze dne na den. Nebýt panenek…
„Není za co. Myslím, že dřív byste to zvládl levou zadní.“
„To ano, děkuji.“
„Tak hotovo. Víte, mohu se optat, nejsem zdejší, ale není tu poblíž nějaký motel?“ Doufá, že mu nabídne ubytování u sebe doma. Určitě bydlí někde blízko. Za tu výměnu kola by si to zasloužil.
„Tady? Tady chcípl pes, ale v městečku směrem, odkud jste přijel, je penzion a hotel. Myslím, že i o kousek dál motel. Hádám tak v okruhu sedmdesáti kilometrů jediní. Není to atraktivní kraj pro turisty, i když město se snaží.“
Sakra! Převezl mě. No co se dá dělat. Nebude na něj tlačit. Pozoruje, jak skládá krabice do kufru auta. Opatrně jednu po druhé a vsadí se, že jsou v tom panenky. Spousta panenek. Nejraději by se na ty krabice vrhl. Ovládne se. „Nechcete pomoci?“
„Ne, děkuji. Zvládnu to.“ Podívá se do lesa. Po dlouhé době bude opět řídit ve tmě, ale je blízko domova, zvládne to. Tam si odpočine. Dnes ho to nějak zmohlo. „Promiňte, budu muset jet a ještě jednou děkuji za pomoc.“
„Není za co. Dobrou jízdu.“ Snaží se o něm zjistit něco víc, ale klobouk stíní jeho rysy. Jediné, co je vidět, je hůl. Jinak černý obrys. Ani se nediví, že nikdo nezastavil. Sám by se bál. Co kdyby to byla léčka? Měl být opatrnější. No, risk je zisk.
„Ještě jednou děkuji a vám taky.“ Dvířka se zavřou a auto velmi opatrně vyjede.
Vleče se jako šnek, ale pokud měl nehodu v autě… nebo, že by od narození? Kdo ví. S povzdechem otevře kufr svého auta a utře si ruce do hadru. Bude muset zpět. Otočí auto a jede nazpět do města. Je invalidní, bude si chtít přivydělat. Bude to snadné.

Richard dojede domů v pořádku. Je rád, že cestu zvládl, i když volant svíral jako o život. Nejdřív vynese krabice. Zítra bude muset jet do opravny dát si zkontrolovat rezervu a koupit někde novou. Tolik starosti. Nevybalené krabice uloží na kuchyňském stole. Ze sáčku si vezme včerejší rohlík a tlustě namaže škvarkovým sádlem. Ujídá, sleduje krabice, ale myšlenkami je u nehody a u muže, který mu pomohl. Příjemný obličej, ale hlavně cítil jeho temperament. Kdysi by byl celý žhavý ho získat, ale dnes – nic. Jen nostalgie na to, co mohlo být a není. Napije se. Půjde spát, panenky počkají do zítra, času dost. Zívne se a odštrachá se do ložnice. Chtělo by to důkladnou masáž. Odstrojí se a zvažuje, zda se vykoupat nebo ne. Nějak nemá chuť dojít do koupelny. Lehne si a přitáhne pokrývku přes tělo. Už usíná, když natáhne ruku a nahmatá prášky na spaní. Jeden si vezme a bez vody ho spolkne. Spokojeně se přetočí. Dnes ho můry nebudou trápit a zítra v klidu dojede k opravně.

Ráno sebou trhne, jak ho probudí hluk. Uvědomí si, že je to zvonek. Měl ho už dávno vyhodit, ale nechává ho jen kvůli balíkům a poště. Přetočí se na druhou stranu a spí dál.
Erik se dole dívá do oken nádherné vilky-domu. Zmáčkne ještě jednou zvonek. Ještě spí? Snad ne? Možná ano. Sice se vykládá o ranních venkovských ptáčatech kde co, ale jeho loutkář k nim zřejmě nepatří. Co teď? Už i tak se mu všechny jeho plány sypou. Místo aby byl v galerii, visí tam cedulka: Zavřeno. A to vše kvůli jeho sestře Lucii. Zabít ji je málo. Příště ji nechá na krku někomu jinému. Opře se o auto, potom otevře dvířka a posadí se. Prohlíží si okolí. Neřekl by, že bude bydlet v takovém zapadákově. Dá mu ještě hodinu čas, potom vtrhne do domu. Usměje se. Kecá. Nic takového neudělá. Bude trpělivě čekat, dokud nevyjde. Po chvilce nudného čekání vstane, opět zazvoní.
Richard nahoře sebou trhne. Opět zvonek? Uvědomí si, že ho někdo dole zřejmě chce vidět. Tvář se mu zkřiví nevolí. „Ať si trhne hnátou!“ zabručí, ale nakonec vstane. Při vstávání se zapotácí. Jde k oknu a odhrne závěs. Modré auto. Chvilku přemýšlí, kdo to je, ale ti, co sem občas zajedou, mají jiná auta. Nejspíš nějaký zbloudilý cizinec. Ať si počká. Možná mu rupnou nervy a odejde. Dopajdá do koupelny, vykoupe se a nahý přejde do ložnice. Obleče se do volných tepláků a vytahaného trika. Po jídle půjde na procházku a večer bude šít, i když ještě nemá představu co. Taky by se mohl podívat na burzu. Přece jen starých návyků se člověk nezbaví snadno, zjistí, když mu v hlavě naskakují čísla z jeho možných zisků. Musí investovat. Zatím se má dobře, ale kdo ví, co bude. V kuchyni vyndá z lednice dvě vajíčka. Zaváhá. Nejdřív vyřídí toho ňoumu, co neumí číst v mapě. Na chodbě si vezme slamák a otevře dveře.
„Halo!“ zařve nespokojeně, když ho nikde nevidí. Má tu čekat?
„Dobrý den! Jmenuji se Erik Reček.“ Muž mu podává se širokým úsměvem ruku.
„A co má být?“ řekne nevrle. Cizí lidi nemá rád. Když se mu rozsvítí. „Oh bože, omlouvám se, ale nepoznal jsem vás hned. To jste vy! Děkuji za pomoc. Co potřebujete?“
„Jsem rád, že jsem vás našel. Jak jsem řekl, jmenuji se Erik Reček a mám v Praze malou galerii Noční stíny. Rád bych vystavoval vaše panenky.“ V duchu zaúpí, když vycítí nesouhlasnou vlnu. Tohle bude těžký oříšek.
„Je mi líto, nevystavuji. Potřebujete ještě něco?“
„A prodej? Prosím, ty vaše panenky jsou nádherné. Byla by škoda, kdyby zůstaly neviděny. Měl by je každý vidět, obdivovat, kochat se jimi. Prosím!“ Napadne ho, že Japonci úklonu nevymysleli jen tak.
„Je mi líto, ale já je dělám pro potěšení a spousta z nich nejde vystavit. A zásadně neprodávám!“
„Proč?“ vyhrkne nechápavě.
„Protože jsou inspirovány anime.“
„Aha.“ To je fakt ošemetné. Bude si to muset zjistit, ale podle něj to půjde. Přece je nebude vyrábět masově! „Ale všechny ne. Malou výstavu. Budete slavný a davy vám budou ležet u nohou.“
„Nijak mě to neláká. Omlouvám se, ale právě snídám.“
„Počkejte!“
Richard zaváhá. Přece jen se k němu zachoval hezky, zatímco ostatní projeli.
„Já se vrátím, já…“
„Nechcete se nasnídat? Nebo jste jedl?“
Jedl, ale… „Ne.“ Richard počká, až kolem něj projde. Mimoděk zachytí jeho svěží vůni a vůni máty. Miluje ji. Zavrtí v duchu hlavou. Richarde, vyžeň si ty myšlenky. Takový jako on není pro tebe. Už nikdo není pro tebe.
„Mám jen vajíčka a ne příliš čerstvý chleba,“ říká bez ostychu. „Nestihl jsem nakoupit a v neděli jsou krámy stejně zavřeny. Co budete pít? Mám mléko, vodu a džus. Nebo dáváte přednost kávě nebo čaji?“
„Kávu. Děkuji.“ Zašilhá po krabicích. Nejraději by se na ně vrhl jako moucha na med.
Richard to zpozoruje. Ten jeho lačný svit… Je jeho velkým dlužníkem. „Chcete je vidět?“
„Mohu?!“ Erik nevěří svému štěstí. Konečně se jich dotkne.
„Jistě.“ Obejde ho a vezme jednu krabici. Otevře víko a odhrne bílý tenký papír. Vytáhne ji na světlo a posadí na okraj stolu. „To je Suzaka, rychlejší než světlo.“
„Z anime?“
„Ano. Před několika lety jsem měl nehodu. Když jsem se léčil, v televizi dávali dokumentární snímek o loutkáři. Zaujalo mě to a zkusil jsem to. Mám čas a…“ Otevře další krabici. „To je zabiják a jeho partner. To je Shaia s Dharii… Jsou milenky. Moje vlastní návrhy a viděl jste tuhle?“ Otevře další a vyndá sexy sestřičku. Naaranžuje ji do svůdné polohy. Obdivný Erikův pohled mu v nitru duše dělá dobře.
„To nejde!“
„Prosím?“
„Musíte, musíte, je vystavit. Prosím. To musí vidět svět! Já, co chcete za výstavu?“ V hlavě se mu honí plány, jak je naaranžuje ve své galerii. Už vidí i plakát, pozvánky poslané těm správným osobám. Přijdou, to ví. Stačí jedna lesklá fotografie…
„Ne, je mi líto.“ Začne je uklízet.
Erik drží Suzaku v rukou, svírá ji. Chce ji domu, chce se jí dívat do obličeje, upravovat šaty…
„Dovolíte?“ Vezme mu ji z ruky, ve vlasech jemně upraví jehlici ve tvaru malého vějíře. Dalo mu šílenou práci ji sehnat. Proto je každá panenka neopakovatelná. „Kolik chcete vajíček?“
„To nemůžete. Kolik chcete peněz?“ Ale sotva to vypustí, uvědomí si, že majitel jich má víc než on. Sevře ruce. Co má udělat, aby povolil?
„Nepotřebuji peníze.“ Udělá smaženici a chleba ohřeje v mikrovlnce. „Dělám to pro potěchu.“
„V tom případě, proč nechcete, aby to viděli ostatní? Jsou nádherné. Mistrovské dílka.“
„Zas tak dokonalé nejsou. Nebude vám vadit, když si sundám klobouk?“
„Ne… jistěže… ne.“ Nechápe, proč se ptá. Richard ho s úlevou odloží a otočí se k Erikovi. Ten polkne. Do prdele, v duchu řekne, když vidí jeho nehybné oko. Tvář je krásná, nebo spíš byla… Ty jizvy okolo nehybného oka se táhnou až pod triko.
Richard se usmívá. Každý tak reaguje. S úlevou se posadí. „Dobrou chuť. Oh, káva.“ Vstane a dojde ke konvici. Ještě jednou ji zapne a zalije rozpustnou kávu. „Smetanu? Mléko?“
„Smetanu. Nepřemluvím vás.“
„Ne. Nechci se ukazovat jak nějaký papoušek. S tím jak vypadám? Ne.“
„To je mi líto. Měl byste úspěch. Velký.“
Richard pokrčí rameny. „Za ten chleba se omlouvám. Už jsem uvažoval, že si koupím malou pekárnu, a tak budu mít vždy čerstvý chleba, ale zas na druhou stranu, hosty moc tu nemám.“
Erik uvažuje. Vajíčka jsou dobrá a chleba taky, i když je zvyklý na celozrnný. „Nemusíte tam být!“
„Co… Cože?“ Richard se zakucká kusem vajíčka.
„Nemusíte tam být. Jestli cokoliv chcete…, dám vám to.“
Richarda to pobaví. Už ví. „I sex…? S vámi?“
Erik zrudne. Ošije se. Tak potom zrovna nijak netouží, i když svým způsobem ho přitahuje. Neví, co na to říct. Nikdy by neřekl, že tento muž nahánějící hrůzu je na muže. Nebo to řekl jen tak? Aby se ho zbavil?
„Vy to myslíte vážně, že?“
„Jistěže. Nehonil bych se za vámi tak daleko. Tady je moje vizitka.“ Dá se na strategický na ústup, ale objeví se tu, jen co zpacifikuje sestřičku. „Můžete si o mně zjistit všechno. Galerii mám už deset let a má výbornou pověst. O špatné nevím,“ zašklebí se rozpustile.
„Ani byste mi o tom neřekl. Musím se omluvit, ale…,“ zvedne se. „Děkuji moc za pomoc.“
„Jak jsem řekl: Není za co. Víte, já se tu stavím.“
Richard se usměje. Pochybuje, ale zkusit to může. Vyprovodí ho ven.
„Víte, mám přítele, který má chovnou stanici vlčáků,“ spustí najednou Erik.
„K čemu?“
„Být na samotě s vaším postižením… Nashledanou.“ Erik se spěšně rozloučí, když se zadívá do staženého Richardova obličeje. Etna je asi klidnější, pomyslí si v autě, když couvá.
Richard skřípe zuby nad jeho drzostí, ale po chvilce ho to přejde. V první chvílí měl chuť po něm chodit konvičku na květiny, ale možná má pravdu. Už i babička Bořetická do něho hučela, zda nechce psa. Ale to by se o něj musel starat a… kašle na to. Odnese krabice do místnosti k ostatním panenkám.
„Víte, máte dalšího obdivovatele. Je moc milý, hezký, krásně voní a pomohl mi, starému mrzákovi. Už se nevrátí,“ pronese s jistotou. „Dnes budeme odpočívat.“ Zavře místnost a sejde dolů. Obleče se do přírody, zavře dveře. Představí si vedle sebe psa. Zavrtí hlavou. Bláznivý nápad.