Vesnický závod: Kluci na šroťáku

Ve vesnici právě odbíjelo klekání, ale do tmy bylo v těchto červencových dnech ještě daleko. Jindy idylické ticho narušovaly už od rána zvuky nejrůznějších motorů, neboť každý, kdo ve vsi vlastnil něco pojízdného, a to byli skoro všichni, trénoval na každoroční závod do vrchu. Jezdilo se opravdu, kde s čím – s traktory, frézami, čtyřkolkami – ale nejprestižnější byla vždy kategorie motorek, kde se předváděli borci z celého okolí se svými vytuněnými stroji. Jediní dva kluci, kteří stále neměli na čem jet, byli Venca a Kuba, kteří ačkoliv měli oba motorek několik, nebyli schopní zatím ani jednu z nich zprovoznit, i když se od začátku prázdnin ničím jiným nezabývali. Trávili celé dny u Venci v garáži, donekonečna rozšroubovávali a sešroubovávali jednotlivé díly od sebe a k sobě, dokonce si i některé sami vyráběli z jim dostupného materiálu, ale oběma nakonec chyběl nějaký díl, který nešel ani vyrobit ani nikde rozumně vyšmelit. A jejich rodiče už jim na tuhle zábavu dávno nechtěli přispívat, protože by je raději viděli dělat něco užitečnějšího. Jenže si vůbec neuvědomovali, že pro takové dva kluky, stejně jako jakékoliv jiné kluky jejich věku v okolí, je tenhle závod otázkou osobní cti a hrdosti.

Oba hoši byli zabraní do montování jednoho z dílů, když se před vraty garáže objevili starší kluci z vesnice na svých motorkách. Jeden z nich z ní slezl a došel přímo za Vencou:

"Čau Venco, hele starej Vomáčka už zase chlastá s chlapama v hospodě, takže šroťák nebude celou noc hlídanej. Určitě tam zas… jo, najdeš nějaký ty díly, co pořád nemůžeš schrastit. Pudeš teda s náma?" odrmolil spěšně, aby ho Kuba neslyšel, a spiklenecky na Vencu mrkl.

Venca jen přikývl a procedil: "Za hodinu jako vždycky?"

"Nikde se nezdrž," přitakal a za chvíli už byl zase na motorce a rychle startoval, aby dohnal ostatní kluky.

Šroťák, vířilo to Vencovi v hlavě, když si vzpomněl na poslední návštěvu. Pohlédl směrem ke Kubovi, který se právě vyhrabal zpod motorky a rozladěně na něj koukal. Mám mu o tom říct a nebudou kluci naštvaní? přemítal.

"Ježek, jo?" ujistil se Kuba, že toho frajera, který mu tak lezl na nervy, poznal jen po hlase. Na Ježkovi ho rozčilovalo mnoho věcí – nejen že byl ze sousední vesnice, ale po jejich Semčicích se projížděl, jako by mu to patřilo, ale navíc měl tu nejlepší motorku v celém okolí. A to na ni nemusel ani hrábnout, zakouslo se znovu do Kubovy hlavy, všechno mu koupil táta!

Ale to nebylo tak úplně všechno, proč si Ježek u mladého Kuby nezískal sympatie (jako kdyby na tom tedy záleželo) – ještě tu totiž byla ta záležitost se šroťákem. I když se nacházel na půli cesty mezi Semčicemi a Žerčicemi, ještě donedávna byl tenhle plechový ráj výsadním právem Semčičáků. Jenže Ježek získal na svoji stranu víc než polovinu kluků i z této vesnice a s takovou podporou a také protože byl ze všech nejstarší – dva-a-dvacet, jejich šroťák doslova ovládl. Jeho kluci ho hlídali snad i v noci a bez souhlasu Ježka nebylo myslitelné se tam dostat. A tak mladší kluci jako Kuba, kteří si svůj osud ještě chytře pojistili neskrývanou nevraživostí a nepoddajností, nikdy šroťák zevnitř neviděli. No a pak tu byl mladý Venca…

"Zase tě zval, co?" utrousil Kuba a zatvářil se, jako by šlo o to nejnezajímavější pozvání, které si uměl představit. "Aspoň tu bude víc místa. Sežeň ty vahadla," prohlásil mimoděk a rychle zase zajel s hlavou pod motorku, protože mu celá zčervenala nahromaděným vztekem a rozčilením. Nejsem přece už žádný dítě, honilo se mu hlavou, Ráďa nebo Marek už na šroťák normálně chodí a to jsou nejmíň o rok mladší. Měl pravdu, někteří kluci dostali první pozvání do plechového ráje od Ježka dokonce jako dárek k patnáctinám. Dobře, takových případů bylo velmi málo, ale Kubovi to na náladě nepřidalo. Když se takhle kluci v pozdním odpoledni rozhodli jít na šroťák, zůstával ve vsi spolu s vážně mladými, potažmo malými kluky – raději se pak zavřel tady v garáži, aby na to nemusel myslet. Holt – takový je osud rebela.

"Jo, seženu, ale…," zaváhal Venca. V hlavě se mu od poslední návštěvy rodil plán, tedy pokud se téhle jednoduché myšlence vůbec plán říkat dalo. Věděl, že by Kuba na šroťák moc chtěl, ale nikdy by se nesnížil k tomu, aby o to žádal Ježka. A pokud by se za něj přimluvil Venca, nikdy by mu to neodpustil. Ale Venca by byl moc rád, kdyby tam s ním Kuba mohl jít, i kdyby tam nakonec nic zvláštního nenašli. A tak zbývala jediná možnost: propašovat tam Kubu a ve vhodnou chvíli pak…, pak…, to už se nějak vymyslí na místě. Proto pokračoval: "… ale nechceš tam jít se mnou?"

"Jasně!" ulítlo mladému motorkáři dřív, než si uvědomil, jak horlivě to zní. "Teda…, jak to myslíš? Nikdy mě tam nepustí po tom, co jsem mu řek u koupáku."

"To možná nepustí…," souhlasil, "ale posledně jsem si všimnul, že je v zadním plotu díra v plechu. Když tim prolezeš zrovna, když budeme přijíždět, tak se stejně všichni kluci seběhnou u vchodu. Jo, i ty, co normálně hlídaj kolem, takže budeš mít na chvíli čistej vzduch. A až tam budeš…," znovu se vyjevila slabina Vencova plánu, "tak už tě tam musí nechat," dokončil sebejistě.

"No…," vysunul se Kuba zpod motorky a tvářil se dost pochybovačně, "jako on Ježek nevypadá zrovna jako týpek, co by si nechal líbit někoho cizího na placu." Ale Venca měl pravdu – hlavní bylo se dostat dovnitř, aniž by tě chytli už před plotem. Jakmile se člověk dostane dovnitř, můžou ho sice odtamtud vypráskat, ale nic nezmění na tom, že už byl uvnitř. A že zjistil, o co vlastně jde. Ještě důležitější než samotná hrdost bylo odhalení toho, co se tam vlastně děje. Venca mohl mlžit, jak chtěl, ale Kubovi bylo jasné, že tam nejde jen o díly k motorkám. Už jenom to, že všichni kluci do jednoho mlčeli o dění na šroťáku, bylo jasným důkazem, že to nebude jen tak.

"Uvidíš," odtušil a opřel se o ponk, "hele, ale už jako vyraž, jo? Abys to stihnul. Běž tam přes Hole, aby tě nikdo neviděl. Já jdu na náves za klukama, Ježek mě vezme na motorce." Hned, jak to dořekl, ucítil na sobě Kubův lehce nevraživý pohled. Nemůže vystát, že mě Ježek od posledně mnohem víc bere, ale třeba se Kuba dočká taky, když bude…, nedokončil myšlenku, při které se jeho tělo rozechvělo. "Tak vyraž!" vzpamatoval se a sám vystřelil nahoru převléct se z monterek a smýt ze sebe olej a maz.

Kuba ještě chvíli civěl na prázdné schodiště nahoru do chodby a dumal o tom, do čeho se zase namočil. Nějak v koutu mysli cítil, že to nemůže skončit jinak než honičkou po poli, v horším případě až nakládačkou – ale v sázce bylo mnohem víc. Dostane se na šroťák i bez Ježkova svolení (ba dokonce proti jeho zákazu), odhalí, jestli tam pořádají ty spirituální seance (jak tvrdí malej Šimon), nebo kouří trávu (jak si myslel Vašek i on sám) a to všechno bez nutnosti podlézat Ježkovi, jak to tady každej dělá. Strhnul ze sebe montérky a vyběhl z garáže.

Hole byla malá zalesněná vyvýšenina, která se za Semčicemi táhla až k Žerčicím a směrem na sever přecházela v táhlý kopec zvaný Chlum. Západní část Hole byla odjakživa semčické území a pohybovat se tu i po večerech bylo úplně bezpečné. Navíc teď, když většina starších kluků mířila z obou vesnic na šroťák, nebyl problém běžet po stráni mezi hustým boučím až nad něj.

Kuba se zastavil a vyhlížel dolů. Se skřípěním zubů si z téhle výšky znovu uvědomil, že šroťák je přeci jenom blíž k Žerčicím, což jen velmi nerad připouštěl v duchu, ale nikdy to nevyslovil nahlas. Zničil by tím všechnu semčickou čest. Ale možná to byl jen optický klam. Je to dost možné – z takové výšky… Kluci se na motorkách pomalu šinuli po dolní cestě, ostatní kolem nich běželi. Jako housata, jako poslušní vojáčci, ušklíbl se Kuba.

Venca se pevně držel Ježkových boků a užíval si pomalou jízdu a hlavně toho, že nemusí jít po svých jako dřív, ale navíc ho ještě veze kápo obou vesnic. To, co pro to musel udělat, se mu nakonec vlastně i líbilo. A teď u toho možná bude i Kuba, jeho nejlepší kamarád. Zamžoural směrem k Holím, zda neuvidí jeho postavu, ale výhledu dominovala jen neprostupná hradba lesa.

Konečně dorazili k hlavní bráně šroťáku. Tam se k nim z jeho útrob seběhlo několik kluků, kteří to tu hlídali před nezvanými hosty. Doufám, že jsou všichni, problesklo mu hlavou. Kluci zaparkovali své motorky hned za branou, aby mohli v případě problému ihned vyrazit, a Ježek hned určil několik nejmladších kluků na hlídku. Ostatní se pak rozeběhli po celém areálu jako mravenci a začali prohledávat nové přírůstky. Venca nelenil a namířil si to k hromádce, kde by mohla být tolik potřebná vahadla.

Přiblížit se k zadní části plotu nebyl žádný problém, od okraje lesíku dělil šroťák jen úzký pruh louky s vysokou trávou. Navíc se začalo šeřit, takže Kuba stál u díry v plotě dřív, než ho mohl jakkoli bedlivý pozorovatel postřehnout. Zhluboka se nadechl a proklouznul úzkou skulinou mezi sloupkem plotu a vlnitým plechem, který tu odstával. Ocitl se na oné půdě – místu, o kterém tolikrát přemítal.

Ono to tady vlastně nebylo ničím moc zajímavé. Prostě jeden krám na druhým, řekl bys, ale pro Kubu, stejně jako pro ostatní vesnické kluky to tu představovalo poklad. Jeden poklad na druhým. Procházel mezi vyrovnanými věžemi starých motorů, částí karoserie a dalších dílů aut, traktorů i jejich oblíbených motorek.

Najednou zaslechl kroky v "uličce" napravo. Přitisknul se k nějakému blatníku a v hlavě mu létaly všechny možné myšlenky, jenom ne ta, která by mu poradila, jak se zachovat. Pokud ho tu najdou, hned ho vykopnou. A on ještě nezjistil, co je za tím záhadným scházením kluků. Kuba ani nedutal, už viděl stín dvou kluků a slyšel jejich hovor, už zahlédnul nakročenou nohu v jeho uličce…

"Myslím, že to bylo tudy," pronesl Ježek a prudce uhnul doprava, až do něj Venca málem vrazil. Při tom periferním viděním zahlédl Kubu. Tak je tady, úlevně si v duchu povzdechl a rychle se zařadil vedle Ježka, aby se náhodou neotočil. Kuba teď musel zírat na jejich rychle se vzdalující záda. Po pár dalších odbočkách dorazili na místo.

"Tak tady někde budou," ukázal na nevelkou kupu dílů. "Moc se tu nezdržuj, já jdu zatím sehnat zbylé kluky, budeme jako minule za tou největší hromadou," mrkl na Vencu.

"Budu tam," špitl rozrušeně v odpověď. Nebylo jasné, jestli je víc napjatý z těch vahadel nebo z očekávání toho, co přijde. Začal se prohrabávat starými díly a jeho vzrušení se prohlubovalo.

Mám je, řekl si pro sebe a jeho hnědé oči se rozzářily. Popadl vahadla, doběhl je přidat na společnou kárku, kterou si pak kluci v klidu rozdělí, a vydal se zpět k velké hromadě. Všichni starší kluci, které Ježek pozval, už tam byli, pohodlně usazeni na starých sedačkách z aut. Bylo to ideální místo – odnikud sem nebylo vidět, přicházejícího by si ihned někdo všiml a bylo dost času vše zamaskovat.

Ve chvíli, kdy se na křižovatce objevili Venca s Ježkem, se začaly věci kolem Kuby vyvíjet příliš rychle na to, aby o nich stihl přemýšlet. Od tohoto okamžiku měl na každé rozhodnutí tak málo času, že přestalo záležet na tom, zda vůbec používá hlavu. Přitištěný k chladnému plechu tajil dech a bez hnutí vteřiny vyčkával – věděl ale, že nemá moc času: jakmile se oba kluci dostanou k té staré Karose, budou se muset otočit vpravo a zahlédnou ho. Bylo to jisté, úplně jisté. Od zrezlého autobusu je dělilo několik kroků. Měl tři vteřiny (zkus si sám vymyslet řešení – raz, dva, tři…). Kuba stačil jen vydechnout a instinkt hodil s jeho tělem do uličky, odkud kluci přišli. Zůstal ležet v jílovité zemi na zádech a poslouchal, jestli Ježek něco zaznamenal a vrátí se. Ležel tam strnule a mít dvě pistole devítky, připadal by si jako v úvodní scéně Matrixu. Musel se sám nad sebou pousmát. Ne, pokračovali asi dál.

Sebral se rychle a se stejným kvapem se začal motat vysokým labyrintem šroťáku. Prý za největší hromadou, uvědomil si a rozhlížel se. Samozřejmě to nemohl přehlédnout, největší halda byla jen kousek od něj. Byl to jediný záchytný bod, stejně by se k němu vydal…

Kubovi to samozřejmě přišlo jako geniální plán, ve skutečnosti nad jeho vymýšlením nestrávil více než těch pár sekund, které měl k dispozici. Hrabal se po zadní části haldy k jejímu okraji a sám se divil, že to nedělá skoro žádný hluk. Slyšel hlasy kluků někde z druhé strany, některé dokonce poznával. Útržky vět mu nezapadaly do žádného scénáře – ani vyvolávání duchů, ani hulení trávy, ani plány na vypuštění koupaliště dolní strouhou. Tak o co tedy jde?

"Koukám, že už ste začali," prohlásil odněkud Ježkův pronikavý hlas. Stačilo ještě jeden, dva správně mířené kroky a vyšvihl se na tu červenou plechárnu, odkud mohl pozorovat odvrácenou stranu. Ježek přicházel od navršených pneumatik a za ním… Venca? Proč si rozepínají…? Jak už to bývá, když někdo někoho sleduje, Venca dostal podivný pocit a začal se rozhlížet. A všiml si ho. Bylo vidět, jak mu zatrnulo.

Kuba nechápal čím dál víc. Očima sklouznul dolů, přímo pod haldu. Pohled, který se mu naskytnul, patřil mezi ty nejšílenější, které zatím zažil. Na vytrhaných sedačkách z aut se rozvalovala desítka, ne určitě ještě víc kluků z obou vesnic, s nohami pohodlně roztaženými od sebe drželi v rozepnutých poklopcích svoje stojící péra. Všichni, jeden vedle druhého…, někdo si dokonce spustil kalhoty až ke kotníkům a lebedil si na zaprášených čalouněních vlastně nahý. Drželi? Pokud si nejdříve Kuba myslel, že si je jenom drželi, teď si byl jistý – oni vážně honili!

Venca se už s rozepnutým poklopcem uvelebil na sedadle hned vedle Ježka, který už zpod trenek vytáhl své péro, nabývající pod jeho rukou obřích rozměrů. Ten pohled Vencu přímo magnetizoval, a tak už automaticky sáhl po tom svém, očekáváním už úplně tvrdém, ptáku. Opatrně ho vyndal a začal si přetahovat předkožku jako ostatní. Byl to opravdu slastný pocit honit spolu s dalšími kluky z obou vesnic. Všichni byli podobně staří, díky věčnému pobíhání po okolí měli všichni štíhlá lehce svalnatá těla, lišili se snad jen velikostí svých chloub, a jeho bavilo se na ně dívat a porovnávat je. Navíc v tom byla cítit jednota obou dříve znesvářených skupin, stal se z toho takový stmelující rituál.

Kuba to teď všechno sleduje, uvědomil si, ale teď už ho to vůbec neznepokojovalo. Snad se bude chtít taky přidat a snad ho kluci přijmou, doufal. Mezi kluky se pomalu začínalo rozléhat slastné mručení, ale kromě toho už byla slyšet jen zrychlující se frekvence jejich uspokojování. Ti, kteří dorazili mezi prvními, už se pomalu dostávali ke svému vrcholu.

První vystříkl za hlasitého zasténání Tonda, světlovlasý žerčický krosař, co minulé závody jen těsně prohrál s Ježkem. Jeho mrdka mu pokropila celé tělo, naštěstí si ale včas vytáhl tričko, takže si ho nezadělal. Jeho orgasmus sloužil jako spouštěč pro další kluky, a tak se jich během pár vteřin udělala dobrá polovina. Ti ostatní ale svůj výstřik začali oddalovat. Pustili na chvíli své miláčky a vyčkávali, co bude dál.

Tak jako pokaždé měl Ježek vybrat jednoho vyvoleného, který mu bude moct v jeho cestě k uspokojení pomoct. Vždy to byl někdo, kdo se od posledně něčím zasloužil o partu, a kluci netrpělivě čekali, jak se rozhodne tentokrát. Ježek se dnes ale vůbec dlouho nerozmýšlel a podíval se na vedle sedícího Vencu, jenž se před tím tak tak udržel a neudělal se.

"Dneska to budeš, Venco, ty," prohlásil skoro slavnostně, "za to, jak ses ve volným čase staral o údržbu dráhy, když se na to ty Ctiměřáci letos tak vyflákli."

Všichni halasně přikyvovali, a kdyby někteří neměli ruce od mrdky, snad by i tleskali. Venca byl štěstím bez sebe za takovou pochvalu, vůbec to od Ježka nečekal, vždyť tu byl teprve párkrát! Teď si ale teprve plně uvědomil, co to doopravdy znamená. Budu moct držet to péro v ruce, budu ho moct udělat, v duchu se radoval.

Se stále trčícím pérem si přisunul svoji sedačku blíž Ježkovi, aby na něj dosáhl, a pomalu položil ruku na ten obří nástroj. Ucítil jeho teplo a pulzující krev. Podíval se mu do očí a vyčetl v nich pobídnutí. Nenechal ho už déle čekat a začal mu ho honit, jak nejlépe se to naučil sám na sobě. Jednou rukou mu přetahoval předkožku přes obrovského rudého žaluda a druhou jemně šmátral po jeho zarostlých pevných koulích.

Na Ježkově obličeji bylo poznat, že to dělá dobře. Někdy musel Ježek klukům ukazovat, jak to mají dělat, někdy to dokonce převzal za ně, ale u Venci nebylo ani jedno ani druhé vůbec potřeba. Ten zrychloval tempo a Ježek byl čím dál víc nadrženější a rozjetější. Mnul si rukou bradavky a tiše při tom sténal. Ostatní kluci byli z té podívané jako u vytržení, nikdy ho takhle ještě neviděli. Jejich ruce kmitaly ve stále větších tempech, když tu najednou…

Pokud si někdo myslel, že hromada starých blatníků, částí karoserií a plechů všech velikostí a tvarů patří k těm stabilnějším lidským dílům, samozřejmě by se mýlil. Kuba mezi takové jedince běžně nepatřil, ale od vstupu na šroťák mu hlava nepracovala tak, jak byl zvyklý. A tak se při zvědavém vykukování zpoza víka předního kufru staré stodvacítky pod jeho pravou nohou uvolnil blatník a dal se do pohybu. Pokusil se sice instinktivně zachytit nějakého chladiče, ten kus plastu ale pokračoval ve své horské dráze dolů a za ním jen o něco málo pomaleji sjížděl samotný Kuba.

Náraz za nárazem, úder za úderem a jedna Kubova rozčilená nadávka za druhou – kluci dole postupně jeden po druhém zvedali hlavy směrem k němu. Pohotoví tedy rozhodně nebyli, kdyby tu na ně vlítnul správce šroťáku, rozhodně by svoje chlouby nestihli zatasit. Zatímco kluci civěli překvapeně na nezvaného hosta, blatník zatím doputoval až dolů a s vysílením dopadl kousek od Ježkových roztažených nohou, Kuba nakonec zůstal viset někde na půli cesty.

První se kupodivu vzpamatoval Ježek, který se vysmýkl Vencovým rukám, postavil se, péro stále vztyčené do prostoru teď mířilo přímo na Jakuba, a zavelel: "Chyťte ho!"

Několik kluků si ani nestačilo pořádně navléct sundané trenky a už táhli zmateného Kubu z hromady dolů přímo před naštvaného (protože neuspokojeného) Ježka a utvořili kolem nich a Vency neprostupné kolo. Teprve teď si uvědomili, že by si své ozdoby měli zastrčit zpátky do kalhot. Ježek to ale neudělal a začal Kubu vyslýchat: "Jak ses sem dostal?"

Kuba na něj jen vyjeveně koukal. Přece jen to pro něj byla velmi nezvyklá situace. Mluvil s někým, kdo mu ukazuje svého stojícího ptáka, ale zároveň kdo ho z pozice kápa kolem něj stojících naštvaných kluků vybízí k jasným odpovědím. Jestli měl před tím nějakou možnost rozmýšlet, co bude dělat, teď už ji rozhodně neměl, a tak prostě řekl, co byla pravda: "Dírou v plotě."

Hned druhá otázka trefila hřebíček na hlavičku: "Jak ses o ní dozvěděl?"

Kuba na chvíli zaváhal a pak trochu nejistě pronesl: "Sám sem si ji našel."

Vencu polil pot a jeho obličej zrudl. Ježek chvíli rozladěně přemítal na Kubovou reakcí, ale pak se otočil na Vencu a bylo mu hned všechno jasné. "Lžeš," pronesl podrážděně, "řekl ti o tom Venca…"

Houfem kluků projelo podivné napětí. Bylo cítit, že by se na oba nešťastníky nejraději ihned vrhli za to, jak jim překazili jejich tajné setkání zrovna v tom nejlepším. Ježek pochopil, že musí jednat, jinak bude zle: "Za to, co jste udělali proti naší společný partě, zasloužíte okamžitý trest!" Napětí se rázem přeměnilo ve vzrušené očekávání, ozývalo se dokonce i souhlasné mručení.

"Takže Kubo," obrátil se na něj Ježek, "kalhoty dolů a trenky taky. Nekecej, rozuměls dobře. A budeš honit! Až do konce. Když si mohl špízovat ty nás, tak teď si vychutnáme my tebe. A ty taky, Venco, pro tebe platí to samý!"

Kuba jenom otevřel pusu, ale nevzmohl se na žádný protest. Samozřejmě nic takového nepřicházelo v úvahu – musel jenom vymyslet, jak z toho vybruslit. Podíval se vzdorovitě Ježkovi do očí – viděl v nich kombinaci suverénnosti a zároveň dychtivosti. Nebylo to dobré znamení. Začal totiž mít tušení, že pokud by Ježek upustil od jeho trestu, před kluky by se totálně znemožnil. Možná to trochu přepísknul a teď si neví rady, utěšoval se Kuba a vymýšlel, jak z toho sebe, Ježka i Vencu dostat. Dřív než ale stačil s čímkoli přijít, jeden z kluků z kroužku kolem něj, jmenoval se, pokud si to dobře pamatoval, Dan, udělal krok vpřed. Hned po něm udělali totéž i další Žerčičáci. Kruh se rázem zmenšil. Jejich stojící péra se teď objevila na dosah ruky ve všech směrech.

"Dobře, dobře, klid, jo?" zablekotal Kuba a začal si neochotně stahovat tepláky. "No, pokračuj, ne?" spokojeně pokýval Ježek a mávnutím ruky dal svým klukům pokyn, aby zase ustoupili a udělali Kubovi místo. Všichni měli zase dobrý výhled – i Semčičáci.

Kuba to nechápal – stál tady jako jediný, komu ještě poslední kus oblečení zakrýval rozkrok, ale kupodivu to byl on, kdo se cítil pokořený. Bylo to nejspíš tím, ale to Kubovi v tuto chvíli ještě nedocházelo, že ho Ježek donutil přijmout jejich zvyk a tím mu také vzdát hold.

"Takže ti máme pomoct?"

"Ne," odsekl Kuba s větší razancí, než měl v úmyslu. V rozporu s touhle bojovností v hlase ale stáhnul s nechutí trenky a nechal je spadnout na hrubý štěrk. Druhá ruka se mu instinktivně přesunula do rozkroku, ale místo aby začala poslušně pracovat, jeho chloubu jenom dlaní zakryla.

"Dělej!" vykřiknul Dan a jeho vlastní pták ukazoval, že se mu tahle role zamlouvá.

Kuba ke svému zděšení zjistil, že už ani nemá, jak svůj nástroj zakrývat – kláda se mu rychle stavěla a on s tím nemohl nic dělat. Všiml si, jak se Dan zase nadechuje k nějaké ještě nepříjemnější poznámce, proto ho ještě včas setřel jediným pohybem: ruka dolů. Pak zase nahoru a dolů, nahoru, dolů… nebylo to moc příjemné; vlastně mu připadalo, že honit dočista zapomněl a že se teď se svým ptákem učí před zraky kluků z obou vesnic snad poprvé.

Na rozdíl od Kuby s tím Venca vůbec žádný problém neměl. Pták mu stále nadrženě stál, částečně z jeho předchozího zážitku, kdy mohl honit tak velkou kládu, ale hlavně z toho, jak si ho před ním začal nedobrovolně osahávat Kuba. Vždycky chtěl Kubu vidět nahého, ale nikdy se mu to pořádně nepoštěstilo, a už vůbec ne, jak si ho honí. Někdy si to ale představoval, bývalo to často krátce před usnutím nebo se mu takové myšlenky vkrádaly, když se sám uspokojoval. Párkrát měl i pokušení se Kuby zeptat, jestli by to nemohli někdy dělat spolu, ale bál se, aby si to nějak špatně nevyložil. No a teď se ho ani nemusel ptát, prostě to tak bylo. Ví Ježek, že to pro mě není žádný trest? prolétlo mu hlavou.

Kromě těch dvou se do stejné činnosti spontánně pustili i někteří kluci z kruhu, které tento nečekaný vstup přerušil. Nezahálel ani Ježek, který byl už pořádně nadrbaný a kterého jím vyvolaná situace dost brala. Z Kubova výkonu ale moc spokojený nebyl. Takhle se nikdy neudělá, pochyboval, co kdyby…

Když to Vencovi tak šlo…, v hlavě se mu urodil skvělý nápad. "Venco, pomoz mu!" přikázal.

Venca na Ježka rozpačitě pohlédl: "Ale…," zaprotestoval, ačkoliv ani nechtěl.

"Dělej, nebo to bude jenom horší," pohrozil Ježek natěšený na to, co vymyslel.

Venca se už nerozmýšlel a rychle přiskočil k překvapenému Kubovi. Chytil do ruky jeho úd stejně jako před tím Ježkův a začal mu přetahovat předkožku. Jestli někdy přemýšlel o tom, že by rád viděl svého kamaráda honit, o tomhle se mu nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. Ostatní kluci byli trochu zaskočení tím, co se děje, přece jen to vždy byla výsada jednoho z nich a pokaždé to bylo jen Ježkovi, nikdy je nenapadlo to dělat mezi sebou a teď najednou je to jako trest pro Vencu s Kubou. Neměli ale čas nad tímhle vůbec přemýšlet, protože teď jejich mysl neřídil mozek, ale jejich péra, po kterých se stále větší frekvencí jezdily jejich ruce. Ale co na to vlastně Kuba, nakonec jediná oběť své vlastní zvědavosti?

Protože všechno bylo víc a víc neuvěřitelné, nebyl Kuba na nic z toho připravený a nedokázal ani nijak zareagovat. A tak se stalo, že tam stál uprostřed hloučku kluků, z nichž většinu znal, měl z nějakého důvodu rozkročené nohy, trenky i tepláky namotané jen na jednom kotníku a s hlavou trochu skloněnou sledoval, jak mu jeho kamarád a jediný motorkářský spojenec usilovně honí péro. A to tak důrazně, že to až málem kývalo s celým tělem. A tak se mu jedna noha ještě víc odsunula bokem, rozkročil se ještě víc, aby chytil stabilitu. Venca tím získal ještě lepší přístup a bylo to znát. Než si Kuba uvědomil, že tím Vencu pobídnul vložit se do díla ještě usilovněji, přemohlo ho něco, co by nečekal: slast. Opravdu velká a stále narůstající slast. Najednou mu to přišlo vlastně dost dobré – ruce měl volné a přitom se mu z jeho péra do těla hrnulo blaho a slast. Složil si ruce labužnicky za záda, zvedl hlavu a zavřel oči, aby nemusel sledovat Ježkův všelijaký (najednou trochu nerudný) výraz a pohledy ostatních kluků. Ti si na rozdíl od něj museli ptáky šmrdlat sami.

Venca byl skutečně dobrý – měl pocit, že takhle se ještě nikdy sám nedovedl opracovávat. Se zavřenýma očima začal tiše mručet, slast ho začala pohlcovat, okolí za zavřenýma očima přestalo být důležité. Musel už otevřít pusu, aby vše udýchal, zaslechl sám sebe, jak tiše vzdychá. Boky mu začaly dokonce samy proti Vencově ruce přirážet. Už nic nevnímal: ani kdo vlastně dělá jeho péru dobře, ani jak celá scéna pro kluky musí vypadat, dokonce ani to, že se teď začali uchechtávat…

Ale to byla zjevně chyba. Jen pár sekund před jeho vyvrcholením se mezi jeho vzdechy vetřel jiný, hlubší a mnohem intenzivnější. Bylo to vlastně slabší zařvání. Okamžik poté ucítil na obličeji, vlasech, krku i v polootevřené puse teplé cákance čehosi. Otevřel oči a před jeho obličejem se spokojeně škubalo Ježkovo péro, dávkující poslední zbytky bílé tekutiny.

Než si stačil uvědomit, co se vlastně stalo, jeho vlastní pták se zacukal a Venca už správným zamířením zkropil namalovaný terč na blízkém plechovém sudu. "Taky trefa," utrousil někdo z kluků uznale. Ostatní kluci ale Kubově výstřiku moc pozornosti nevěnovali, sledovali spíš jeho obličej a reakci na Ježkovo mlíčí, které mu po něm začalo stékat na tričko.

"Nikdy už neporušuj moje rozhodnutí," prolomil Ježek krátké ticho a šok, "ale už jsi se stal členem party. Spojené party Žerčic a Semčic."

Kuba se konečně vzpamatoval a vyplivl to, co se mu z Ježkova pokladu dostalo do pusy. Rychle si začal obličej otírat do trička. Při tom si všiml, že boty zase utrpěly z Vencových radovánek, které musely proběhnout před malou chvílí, protože měl ještě polozavřené oči. Chtěl něco Ježkovi říct, ale ucítil ještě nějaký zbytek a rychle se ho snažil vyplivnout.

"Nemusíš nic říkat, Kubo, víme, že jsi na to čekal dlouho. Budeš dobrým parťákem," rýpnul si Ježek, seskočil z olejové vany, na které stál kvůli správné výšce, a zapínal si kalhoty.

I Venca se pomalu vzpamatovával ze svého vyvrcholení, snad nejlepšího, které za celé své dospívání zažil. Obě ruce měl zalepené od spermatu – jednu od sebe a jednu od Kuby. Při pohledu na prskajícího Kubu mu v hlavě prolétlo, že by možná nebylo špatné ho ochutnat, ale to rychle zavrhl, začal si je utírat do trička a následně si navlékl trenky i kraťasy. Bylo to akorát včas, neboť se právě odněkud přiřítil malý Hynek, který měl spolu s mladšími kluky na starosti hlídání. Nejdříve se trochu zarazil, jelikož někteří kluci tak rychlí nebyli a jejich teď už povadlá péra ještě možná mohla někoho dovést k tomu, co se tu před chvílí dělo. Ne tak ovšem Hynka, který si to vysvětlil tím, že kluci určitě hasili nějaký ohýnek, který tu v rámci svých tajných rituálů udělali.

"Vomáčka!" vypadlo z něj konečně, "právě se vypotácel z hospody."

"Rychle k motorkám," zavelel Ježek, "kdo nemá, tak Žerčičáci můžou po silnici a Semčičáci půjdou lesem, Kuba zná cestu."

Venca se trochu provinile podíval na Kubu, ten ale na nic nečekal a vystřelil směrem k díře v plotě. Za nimi se vypotáceli někteří Semčičáci a teprve za běhu si pořádně nandali kalhoty. U plotu na ně ještě Kuba počkal, ale pak už se přes Hole rozeběhl tak, že mu stačil akorát Venca. Ten ho také na půli cesty doběhl, snažil se mu něco říct, ale jelikož ani nevěděl co a ani Kuba neměl moc náladu na rozhovor, běželi nakonec spolu mlčky vedle sebe až do Semčic.