Dredař

„Tak teda všecko nej,“ skočí mi Sabča z ničeho nic kolem krku. Když piju.

Trochu jí poprskám.

„Tohle máš ode mě, třiadvacátníku,“ kolem koutků se jí dělaj legrační vrásky, jak se směje. Vrazí mi do ruky pravej čtyřlístek. Určitě z týhle krásný horský louky plný pasoucích se krav.

„Děkuju,“ rozzářim se. Tohle je krásný.

„Sorráč, vážně jsem letos nic jinýho nestíhala,“ trochu se začervená a krčí ramenama.

„Nakonec,“ rozpaky se jí ve vočích změněj na poťouchlý zajiskření, „dyť tys ty lekce z loňska stejně ani nedočerpal. Že ne!?“

To by nebyla Sabča, aby si hned nepřisadila.

Sabča je super kámoška. Nemůžu teda použít to vohraný „nikdy jsme spolu nic neměli,“ protože tenkrát před lety na táboře…, ani vlastně nevim, jestli se dá přesně říct, kdo z nás z toho pak cuknul. Z toho, co snad mohlo bejt vztahem. Friendship nám vydržel. A jakej!

A ten hlavní dárek, ten už jsem dostal. Ten, pro mě, uplně nej. Naši klasiku. Dnešek. Narozkovej vejšlap. Dáváme ho dvakrát ročně, na ty její a na ty moje. Dvacetikilákovej pochodáček pod azurově modrou voblohou.

To před rokem ta předpověď až tak nevyšla…

***

„Tohle máš ode mě, abys konečně pochopil, že u mě si s tim prostě neškrtneš,“ shodila Sabča kapucu pláštěnky a zalovila v batohu, když se naše promočený pohory zastavily pod stromem, kde pršelo jenom napůl.

Roztrhnul jsem vobálku, nebo se spíš ten mokrej papír trhal sám.

Barvy poukázky, která byla uvnitř, se už docela rozpíjely.

„Ty seš…,“ pusa se mi roztáhla do úsměvu a vobejmul jsem jí kolem ramen.

„Takže já se to naučim a pak vyrazíme spolu!“ mrknul jsem na ní.

„Zapomeň!“ zatáhla mi tkaničky vod kapuce, „prostě si tam na tudle magořinu najdeš ňákýho parťáka!“

Nedávno předtim, když jsme na výletě do skal sledovali, jak tam po každý pískovcový věži šplhaj pavouci v lidský podobě, mě totiž napadlo, že bysme se se Sabčou, která je pro každou špatnost, mohli naučit něco uplně novýho. Dočkal jsem se trochu neurčitý vodpovědi, a když jsem to zkoušel dál, začervenala se a řekla mi to. Jak hroznej má strach z vejšek.

To mě dostalo. Teda ne ten strach z vejšek, ten má kde kdo, ale její strach z toho, že se to vo ní někdo dozví.

Kecali jsme vo tom pak dlouho. A svěřovali se svejma potlačenejma bubákama. Sabča třeba byla první, komu jsem prozradil, že mám trypofobii. Koukali jste někdy na včelí plástev nebo jinou strukturu se spoustou malejch direk? A co že jako na tom? Tak to pak netrpíte trypofobií…

No a vod tý doby jsme si z těchhle našich malejch strachů začali navzájem tak trochu utahovat. Protože víme, že mezi sebou to vezmem.

A tak jsem dostal poukázku na základní kurz lezení a jištění.

***

„Dobrej,“ vlezl jsem do recepce lezeckýho centra.

„Čauves, ty seš tu prvně, co?“ Týpek za pultem mě sjel pohledem od hlavy až k patě a já pochopil, že tady se s vykánim uplně nechytám.

„Jojo,“ připustil jsem, „chci se zeptat, jestli mi vezmete, teda vezmeš, todle…“

Rozpačitě jsem vytáhnul svojí poukázku. Vod toho deště dostala dost do těla.

Kluk na ní vytřeštil voči a pak se rozesmál.

„Hustý, tys jí dal slušně zabrat. Ale vidim, individuál… To by šlo i hned, možná.“

Ani nepočkal na mojí reakci a na plný pecky zařval někam dozadu: „Keve?? Vezmeš si zajíce?“

„Zas to schytám já, jo? No tak oukeej, no,“ zazněl vodtamtud ne zrovna nadšenej hlas. Zavlnily se korálky zavěšený místo dveří, kterejma vyšel můj instruktor.

„Čauves, Kevin,“ svojí mozolnatou rukou mi dlaň stisknul borec v mym věku, ale daleko ramenatější, ve volezenejch kraťasech, zelenym triku, jehož rukávy mu byly trochu těsný kolem pokérovanejch bicepsů, a s dlouhejma špinavě blond dredama spakovanejma do velkýho rozcuchanýho drdolu. „Už jsi někdy lez’?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Cajk…,“ vodfouknul dred, co mu padal do vočí, a podrbal se za uchem s černou peckovou náušnicí. V horní části boltce ji doplňoval eště kovovej kroužek.

„Potřebuješ si pučit lezečky a pak vyzkoušíme sedák,“ vodtušil na půl svý povotevřený pusy a kejvnul na mě, „co máš za číslo?“

Vytáhnul ze skříně pár žvejkačkově modrejch bot s hladkou podrážkou.

Skoro jsem se do nich ani nenazul: „Fakt jsou to 43?“

„Tlačej, co?“ zagebila se jeho vostře řezaná kušna porostlá kratšíma fousama. „It’s a feature, not a bug. Zvykneš si. Dem pro ten sedák, bro,“ plácnul mě po zádech.

„Zkus tendlec.“

Čekal jsem, že mi můj dredatej rádce vysvětlí, co a jak, jenomže von mě dál jenom tak sledoval se založenejma rukama. Takže jsem protáhnul nohy smyčkama, který mi k tomu přišly určený, a tázavě se na něj podíval.

„Hmmm, fajn, jenom ho máš vobráceně,“ zakřenil se a ukázal zuby, „hele, sleduj a dělej to po mně, todle chci, abys měl v malíku.“

Po dalšim pokusu jsem ho už měl správně. Ještě ho na mně trochu dotáhnul a urovnal a…

„Můžem na to vletět…, i když wait,“ lusknul prstama „bych zapomněl, ty protaženej asi nejseš, co? Dáme rychlej strečink.“

A pak jsme prosklenejma dvěřma vešli do vobrovský haly. Přede mnou se votevřela mozaika různobarevnejch chytů rozesetejch na každý stěně. S hlavou vyvrácenou vzhůru jsem zůstal zírat na holku, co nahoře, v tý dvacetimetrový nebo jaký vejšce, přelejzala na něco jako umělej krápník visící ze stropu. No ty vole!

„Možná začnem něčim trochu víc light, ne?“ pobavenej Kevin mě dloubnutim do ramene donutil vodtrhnout pohled.

Znamenalo to, že mi nejdřív prostě ukázal pár základních lezeckejch technik, jak správně nahmátnout chyt, jak se lezečkou zapřít vo stup a tak.

Na top rope byly už lana připravený, takže se stačilo cvaknout a zkusit si to na vostro. Ta první rozjezdovka vážně nebyla nic složitýho ani dlouhýho, za chvilku jsem byl nahoře a poprvý se spouštěl dolů. I když mi řek’ několikrát, že se do toho mám prostě pověsit a vodrážet se nohama vod stěny, stejně jsem nedokázal se na to hned napoprvý spolehnout a přestat se přidržovat chytů.

Druhá cesta už mi dala zabrat víc.

„Nevystrkuj na mě tolik ten zadek,“ do mejch půlek se důrazně vopřely jeho studený prsty, „a jdi do toho víc nohama, takhle si ty ruce za chvíli vodvaříš.“

Na třetim výstupu, když už jsem byl skoro nahoře, jsem najednou netušil, jak dál. Potřeboval jsem si na moment vorazit, jenomže jsem byl v tak nemožný poloze, že se mi ruka začala klepat vod křeče.

„Si vodsedni,“ houknul na mě Kevin, „prostě se do toho pověs.“

Je to divnej pocit, v ňákejch sedmi, vosmi metrech.

„Mi furt nevěříš, co?“ tlemil se.

No tak jo. Lano nepatrně zapružilo. Votočil jsem se na Kevina. Vesele se na mě zašklebil.

„Pojď, sedej, teďka ti ukážu něco z jištění,“ udělal mi místo vedle sebe na žíněnce, když jsem se spustil dolů. Vysvětlil mi, jak funguje kyblík a grigri.

„Ale poloviční loďák a vosmu bych chtěl, abys znal taky. Si je vyzkoušíme, někdy.“

Po teorce přišlo zas její přetavení do praxe.

Sice jsem si to nejdřív párkrát vyzkoušel uplně nanečisto, ale stejně jsem byl napnutej víc jak to lano, když jsem na něm poprvý někoho dovopravdy měl. Navíc, Kevin je sice vejškově podobnej jak já, žádnej čahoun, ale svalový hmoty má rozhodně víc, takže bude i těžší.

Sledoval jsem každej pohyb jeho mrštnýho těla po stěně a čekal, co mi asi provede. Ale stejně mě nakonec zastihnul na zlomek vteřiny překvapenýho, když se mi do toho lana zničeho nic pověsil. Eště v rozumný vejšce, samozřejmě, kdyby něco. Ale chytnul jsem to správně, asi, protože se na mě votočil a zakřenil se.

„Good job!“ ukázal mi zdviženej palec.

„Ty teda hlavně negestikuluj a drž lano,“ hned radši dodal.

Vyzkoušel jsem si to na něm eště párkrát. Ale první cesta, kterou si dal u mě na laně celou, byla docela drsná, nebo mi to aspoň tak přišlo. Ty chyty na ní měly spíš tvar takovejch boulí, vůbec nevim, za co bych se na nich držel. Jenomže von na nich byl jak ryba ve vodě, nebo asi spíš gekon na skále. V jeho hnátách a nohou se rýsovaly napnutý šlachy, jak po nich sprintoval nahoru. Byl jsem z toho docela na rozpacích, protože říct, že já ho u toho „jistim“, mi zatim přišlo jako docela silný slovo. Nebudu kecat, měl jsem z toho dost sevřenou prdel. Jenomže bych taky řek’, že jemu dělalo dobře trochu se předvýst. A asi i ukázat, že mi věří.

„Top,“ zahlásil, když dolez’ nahoru, „sedám.“

„Dobrá práce,“ dali jsme si fist bump, když jsem ho spustil, „teď zas ty, aby se ti to uplně nevykouřilo z hlavy.“

Jo, jak jsem vzápětí zjistil, tak to vykouření proběhlo celkem úspěšně. Takže mi zas srovnával chodila na stupech a ruce na hmatech do tý správný polohy.

Nakonec mi zkoumavě prohmátnul předloktí: „Máš dobře nachcáno, tyvole. Asi to pro dnešek vodpískáme.“

Kouknul jsem na svý hnáty. Dovopravdy jsem je měl slušně nateklý a podle pocitu tak aspoň vo půl metru delší. A taky jsme nejmíň vo půl hodiny přetáhli. Což bych vůbec neřek’, celý to uteklo hrozně rychle.

„Naajs, celkem si to dáváš, na zelenáče,“ pevně mi stisknul rameno, „snad jsem tě moc nezrasil. Dorazíš zas, ne?!“

Povotevřel pusu a voči mu tázavě blejskly.

„Jasná věc!“ nezaváhal jsem.

„Třeba… pátek v šest?“ usmál se pod přistřiženym roštim na svý tváři.

„No… vlastně proč ne, v pátek v šest!“, voplatim mu úsměv. Na ten páteční večer jsem sice už měl v hlavě jiný plány, ale todle je přebilo docela snadno.

***

Dost jasně si vybavuju, že další den jsem v ruce neudržel skoro ani propisku a měl jsem co dělat, abych se do pátku dal jakž takž do kupy.

V pátek ale…

„Kevin? Hele, dneska už tu neni, vezme tě Ben.“ Štíhlej černovlasej kluk s tmavohnědejma vočima a bradkou. Upřímně, byl jsem trochu překvapenej. Jsme se s Kevinem přece domluvili, ne? I když by mi to mohlo bejt celkem jedno, kdo mě to bude učit?

A popravdě řečeno, Ben mi do toho vnes’ vo dost víc logiky a systému než Kevin, a to určitě nebylo k zahození.

Přišlo mi, že se to ňák vodráží i v jejich lezeckym stylu. Ben leze rozvážně, rozumem, Kevin impulzivně a srdcem. Jo, mimoděk jsem se musel usmát. Z něj, Kevina, fakt zářilo, jak moc si to užívá.

Takže jsem byl zvědavej, koho budu mít příště.

Byl to znova Ben.

Možná jsem si to moh’ zkusit domluvit…, ale už to bylo jedno, stejně se mi zdálo, že tady je to spíš vo tom, komu to zrovna vyjde.

Kevin ale byl tentokrát v centru taky. Vysportovaná holka, kterou jistil, šplhala v převisu jak kočka. Dredař mě zmerčil a zakřenil se na pozdrav.

Měl na sobě teplákový tříčtvrťáky nasrávačky s rozkrokem někde nad kolenama. Docela mě to pobavilo. WTF, v tom se dá jako taky lízt?

Evidetně to vážně šlo, jak jsem zjišťoval, když jsem se po něm během následující hodiny vobčas porozhlídnul. Dával si ňákou drsňárnu a kupodivu mu ty kalhoty dovolily mít chodilo až někde u brady. Jenom mu při tom teda pěkně elasticky vyrýsovaly jeho kompaktní zadek.

Za kterej se ale stydět nemusel.

Všimnul si, jak na něj civim a vyměnili jsme si mrkanec. A pak eště párkrát.

Kolem poloviny lekce jsme s Benem dali na chvilku voraz. Ben si šel ven vyřídit  ňákej telefon a mě mezitim nenapadlo nic lepšího, než si vyzkoušet lezení na samojistícim navijáku. Blbě nahmátlej chyt a jaou!

Spustil jsem se dolů, sednul na žíněnku a začal si ruku voklepávat vod magnézia.

„Strh’ sis mozol, climbere, co?“ zastavil se nade mnou Kevin a v záklonu si protáhnul záda, „se stane, než si je pořádně volezeš.“

Kecnul si vedle mě. Trochu udejchanej z předcházejícího výkonu, trochu smelly.

„Uka,“ uchichtnul se a přitáh’ si mojí dlaň. Instinktivně jsem chtěl ucuknout, jenomže von jí ve svejch pařátech držel pevně. Ještě mi ji trochu vopucoval vod mága.

„Ti to zatejpnu, čekej.“

Z kapsy vytáhnul cívku s bílou páskou. Vodroloval ji a utrhnul zubama.

Bral jeden můj prst po druhým do těch svejch a mezi kloubama je tou tejpou voblepil. Až mě překvapilo, jak pečlivej a jemnej při tom byl.

Taky mi jí moh’ pučit a udělal bych si to sám, ale… vlastně proč ne. Dělal to tak přirozeně.

„Díky, Kevine,“ zaculil jsem se. Cejtil jsem se relaxovaně. Bylo to vod něj vlastně vážně milý.

„Tadle mi teda dala zabrat,“ s rukama zapřenej vo žíněnku hodil hlavou směrem k cestě, kterou měl zrovna za sebou. Chytama a stupama na ní někdo hodně šetřil.

„Mně zas tahle,“ zasmál jsem se a ukázal na jednu, která byla někde na vopačnym konci stupnice vobížnosti.

„Dyť jasan, v klidu,“ zazubil se.

Chvilku jsme posedávali a jenom tak tlachali.

Co mě sem přitáhlo, pak došlo na plány na léto, cestování a tak. Do outdooru jsme zažraný voba, zjistili jsme brzo. Žádný překvápko, tady.

„V létě mi snad konečně vyjde Aljaška, Denali, chápeš?“ v kukadlech mu vzplály nadšený plamínky.

„Počkej, to jako Mount McKinley? Dobře ty,“ spadla mi brada.

„Se těšim jak magor!“

„Budou pak ňáký fotky, žejo?“

Usmál se. Naše pěsti se zas dotkly proti sobě.

„Dem zas máknout, borče, ne?“

Když jsme to s Benem asi po hoďce zapíchli, ke svýmu vlastnímu překvapení jsem v rukou furt eště cejtil dost zbytků energie na to, abych si vedle boulderu začal zkoušet voranžově značenou cestu. Působila na mě celkem hratelně. Jenomže hned na třetim chytu jsem zjistil, že uplně nevim jak dál.

Zezadu mě z ničeho nic sebejistě přimáčknul něčí trup: „Ti řikám, tu prdel víc ke stěně.“

Ucejtil jsem pach hadrů nasáklejch sportem, votočil jsem se a koukal zblízka do Kevinova gebícího se fousatýho xichtu.

„V poho, buňky na to máš,“ zubil se nalehlej na mě, „ale tady ses zakous’ do docela hard sousta. Zkus si přehmátnout doprava.“

Ved mě vejš, s rukama zlehka přidržujícíma mý boky. To by mě jindy asi znervózňovalo, ale nevim, von to zas dělal tak přirozeně, že mi to dodávalo sebejistotu. Jako kdyby mi tim svym mužnym barytonem našeptával: „v klidu, kámo, jsem s tebou, dáš to.“ Jenomže když jsem dolez’ vejš, než dosáhnul, musel jsem si už dál poradit sám. Za chvíli jsem zůstal locknutej v pozici, ve který jsem vážně netušil, jak z ní ven.

„Šels moc napřed. Musíš na tu malou mrdku uplně vlevo.“

Tim myslí tenhle pidichyt? Ale jo, vážně to najednou dávalo smysl! A byl jsem nahoře.

„Yes! Končim,“ houknul jsem a seskočil dolů na bouldermatku.

Napřáhnul ruku, aby mi pomoh’ vstát. Zahákli jsme palce vo sebe.

„Dáš eště ňákou?” vyzývavě přihmouřil voči.

„Budu muset běžet,“ zavrtěl jsem hlavou. Čekal mě večer ještě floorbal domluvenej se spolužákama z vejšky, takže jsem se dál moc zdržovat nemoh’.

„Tak zatim. Taky to pomalu balim.“

Na recepci jsem vrátil lezečky a sedák a letěl se převlíct do liduprázdný šatny. Jak jsem se soukal z propocenýho trika, usoudil jsem, že rychlou sprchu by to eště chtělo.

Ve vedlejší kachlíkový místnosti, plynule navazující na šatnu, jsem roztočil kohoutek a nechal na sebe z jedný z hlavic ve stropě padat příjemně teplou vodu.

Za chvilku plechový dveře vod šatny zaskřípaly znova. Kevin ve svý skříňce zarachtal klíčem a shodil triko i svý pytlovitý tepláky, ze kterejch vykoukla bílá prdel. Byl v nich na vostro, překvapilo mě. Svý dlouhatánský rozpuštěný dredy, padající mu hluboko na nahý záda, si ledabyle svázal do volnýho uzle na temeni.

Hej, neni uplně oukej civět na někoho, jak se svlíká, ne, uvědomil jsem si a votočil se zpátky čelem ke kachlům.

Ťapkání nohou po mokrý podlaze mi prozradilo, že taky vlez’ do umývárky.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pustil si sprchu hned vedle mě.

„Flusneš mi tam toho trochu?“ zakřenil se a podrbal se na zadku.

Aromatickej pach jeho potu se smísil s mym jablečnym sprácháčem, kterym si začal mydlit tělo. Svý svalnatý paže počmáraný kérama. Širokej hrudník, světlej a skoro bez chlupů, zato s pevně vyprofilovanym, oble vyklenutym prsnim svalstvem. A taky s linkama tetovacího inkoustu a hodně pihama. Plochý břicho s nezřetlenym náznakem pekáče, z pupíku mu stejká čůrek pěny dolů k…

Sakra, nebudu mu tady vočumovat i vejbavu, že ne, vzpamatoval jsem se a znova vod něj vodtrhnul voči. Tvl, co to dneska se mnou je? Asi že todle je vážně dobrá postava, k takový bych se rád třeba jednou taky dopracoval… Nic přehnanýho, žádný nepřirozeně se boulící svaly, zkrátka zdravá sportovní figura plná přirozený mužný síly. Prostě (t)his.

Ale to mi nedalo důvod ho tak vokukovat, ne? I když nevypadalo, že by cokoliv řešil. Periferně jsem zahlídnul, jak si ho meje za předkožkou.

„Máš tam eště trochu tý zelený mrdky?“ V předklonu napřáhnul ruku mezi svejma nohama.

A co kdybych mu ten zadek rovnou namydlil sám, zničeho nic mi prolítlo hlavou. Tělem mi při tom projela vlnka něčeho zvláštního, takovýho jako mravenčení. Teče moc horká voda nebo co?

Vohnul jsem se a vyprdnul mu do dlaně bobek gelu.

„Máš to u mě,“ napěnil se tam vzadu a přešel dolů ke svejm šlachovitejm lejtkům.

Asi jsem se v tý lázni vážně rozpařil moc. Radši jsem zavřel vodu a šel se do šatny usušit. Za chvíli následoval můj příklad. Svoje namakaný tělo si nahrubo přejel zmačkanym ručníkem a – pořád eště nahatej – si ty svý dredloky zas rozpustil a vytřepal, až mě pocákal kapkama. Pak si je znova svázal volnym pramenem. Ale voblečenej byl nakonec dřív než já.

„Co, nezaskočíme na pivko?“ nadhodil najednou, když už si hodil bágl přes rameno, a zůstal na mně viset pohledem se zvědavě povotevřenou pusou.

Což vo to, zaskočil bych hned, jenomže to bych nesměl hnát na ten floorbal…

V ten moment mě něco uvnitř intenzivně dloublo do žaludku. Vyser se na floorbal a zajdi s nim, sympošem, ne?

To našeptávání bylo až překvapivě vemlouvavý.

Vošil jsem se. To přece nejde. Čekaj tam na mě a už takhle budu mít sekeru. A až do teď jsem se tam docela těšil.

Pokrčil jsem ramenama a vysvětlil. Moc nadšeně to ze mě nelezlo.

„Jasan, neva, třeba příště,“ pusa se mu roztáhla do zubícího se úsměvu a zmizel ve dveřích.

Měl jsem se na ten zatracenej floorbal přece jenom vykašlat, blesklo mi hlavou.

***

Žádný příště nebylo.

„Dyť víš, že ze mě byl na dobrý čtyry měsíce lazar,“ krčim ramenama směrem k Sabče.  Na tom večernim floorbalu jsem si tenkrát natrhnul vazy v rameni tak šikovně, že jsem měl na pár měsíců utrum s jakoukoliv kloudnou pohybovou aktivitou, natož s lezenim.

„Jo, a zbylejch vosum jsi byl zdravej jak řepa.“

„Jenomže mezitim to stejně propadlo.“

„Tak jim to asi vysvětlim, nee?“ protočí voči v sloup, „no aspoň nebudeš mít choutky mě na to lano tahat.“

Vim, že má tak trochu pravdu, tak trochu dost. Chtěl jsem tam pak zajít, vlastně docela hodně chtěl, jenomže čim dýl jsem to, prokrastinátor, vodkládal, tim trapnější mi to bylo. Tvářit se, že jsem byl celej rok chabrus? A jestli mám bejt k sobě upřímnej, musim si navíc přiznat, že mi to bylo blbý hlavně před jednim konkrétnim člověkem. Štvalo mě, že jsem s nim tenkrát na to pivko nešel, a eště víc mě štvalo, že když se tam vobjevim po takový době, nejspíš si mě z tý řady nováčků, co tam přišli po mně, ani nevybaví. Zní to jako uplná blbost, ale mě tahle představa tenkrát vzala chuť se tam znova ukázat. A čim dýl to bylo, tim větší ten blok byl. A tak jsem to prostě zazdil.

„Tobě tak něco dávat. Ten čtyřlístek je tak akorát,“ Sabča na mě vyplázne jazyk.

***

Jenomže právě tenhle rozhovor se Sabčou mě přiměl uvědomit si, že k tomu fakt přistupuju jak uplnej cvok. Jestli poukázka pořád platí, nebo propadla, vo to tu přece nejde, byla to záminka pustit se do toho, ale zatáhnout si to můžu klíďo sám. A jestli mě naučí lízt Kevin nebo někdo jinej, na tom to nakonec taky celý nestojí.

A tak se za pár dní seberu, zamířim tam a všecky ty předchozí nesmyslný úvahy házim za hlavu.

„Ahoj?“ houknu, když vlezu do prázdný recepce lezeckýho centra.

Zpoza hory neuspořádanejch papírů a časáků, co se tam válej na pultu, se vynoří známá dredatá hlava.

Myšlenky zahozený za hlavu se promptně vracej.

„Ahoj, loni jsem tu začal chodit na kurs a…,“ vysvětluju vo překot.

„Jasan, ne, dyť jsi byl u mě,“ uchichtne se a podrbe se ve svym strništi. Wow, má pamatováka! Nedokážu zapřít, že mi to náladu zlepšilo hned vo několik stupňů.

„Jo, přesně! Jenomže jsem pak měl ňákej úraz a…“

„…tell me about it…,“ pobaveně se uchichtne a promne si kroužek, kterej má v horní části ucha.

„…a nejspíš už jsem zas všecko zapomenul, tak bych se do toho docela rád pustil znova.“

„No problem, tys to stejně už měl zacálovaný, ne?“

„Jojo, ale klidně to zas zaplatim, už je to dlouho.“

„Ňák pořešíme,“ spiklenecky na mě mrkne.

„Tak oukej,“ potěšeně rozhodim rukama. „No a to…, šlo by mít ty lekce zase s tebou?“ bez rozmyslu ze mě vypadne. Jenomže jo, mě by to s nim fakt bavilo víc.

„Heh, soráč, jako to asi uplně nepude,“ pokrčí ramenama, „ale Ben je fakt špica, písnu tě k němu, cajk?“

Oukej. Neřikám, že rtuť na stupnici nadšení zas trochu neklesla. Ale jdeš se sem snad naučit lízt, ne, zvopakuju si.

„Bene??“ volá Kevin dozadu a na moment se vodsune vod pultu, za kterym sedí.

A já vykulim voči a zamrznu v půlce nádechu. Co?!? To přece ne! To je naprostej bullshit! Vůbec nedokážu pobrat, co se mi zdálo, že jsem na ten mžik zahlídnul.

***

Celou lekci jsem totálka mimo a mám fest problém se vůbec soustředit na to, co mi Ben vykládá.

„Hej, chceš někoho zrakvit??“ Bena už docela dopálí, když potřetí udělám při jištění tu samou debilní chybu.

„Ou…, omlouvám se.“

Což mě konečně donutí se aspoň trochu srovnat a začít vnímat.

Ale vodvahu zeptat se Bena na to, co mi teďka v hlavně leží nejvíc, neseberu.

Po tý hoďce a půl se vypotácim ven dost vyřízenej nejen fyzicky.

Na recepci nikdo není. Kecnu tam na jednu ze sedacích kostek, abych vysvobodil svý ztejraný chodidla ze svěráku zapůjčenejch lezeček.

Měl bych si konečně pořídit vlastní.

Vstanu, abych zaběhnul do šatny, když z vedlejší provozní místnosti zazní ňákej smích. Pak zašustí korálkovej závěs, kterej ji vodděluje, a vynoří se Kevin. Vysmátej, ramenatej, dredatej, prostě jako vždycky. Až na jednu věc.

A teď už je sichr, že se mi to nezdálo. Že je to prostě realita.

***

Zmerčí mě. A zamíří ke mně.

Polknu na sucho.

Co mu mám říct? Mám dělat jako že nic? Mám se ptát?

Chtěl bych se ujistit, že to není nic vážnýho, ačkoliv to tak vypadá. Že to zas bude v pohodě. Protože… to jinak nejde.

Protože… není přece možný, aby tenhleten rozdováděnej kluk jenom tak najednou skončil na vozejku. Tak nefér přece život bejt nemůže!

Nebo?

Horečně hledám přijatelný vysvětlení. Navíc má pořád ten svůj pohodářskej výraz.

„Tak žes prej všecko zapomenul? Příště kecej někom jinýmu, viděl jsem tě,“ zubí se, když dojede ke mně.

„No ne, fakt,“ bránim se, „musel jsem si to vošahat všecko jako na začátku. Dneska jsem byl uplně marnej!“ Což je prostě pravda.

„Jo, vod začátku, znám,“ zhoupne se na svejch zadních kolech, „takže soráč, že jsem tě nemoh’ vzít.  Žádný lekce teďka nedávám, chápeš asi.“

Znova polknu na sucho. To je mi docela jasný. Jenomže já…  jednoduše nevim, jak reagovat.

Ale „teďka“? Takže časem třeba jo? Vzpomenu si, jak si kdysi můj bratránek zlomil voba kotníky naráz. Taky pak musel ňákou dobu používat vozejk, než mu to srostlo. Takže…?

A von mezitim zvedne levou nohu, přehodí si jí přes pravý koleno a podrbe se na patě.

Ufff, hlavně že hejbe nohama, potichu si voddychnu. Nebude to tak zlý.

Chvíli kecáme dál, jen tak, vo tom, jaký si mám vybrat lezečky, vo lanech, vo nesmyslech. Jako by ten rok vůbec neuběhnul, jako by se nic nezměnilo vod chvíle, kdy jsme si tenkrát řekli čau v šatně.

Dokud nemrkne na mobil a nepokrčí ramenama: „Hele borče, musim běžet, tak zas někdy tady, ne?“

Akorát že místo běhu zabere do svejch zešikmenejch kol se zeleně nalakovanejma ráfkama a drátama, vycouvá vode mě a vyjede ven.

V šatnách se převlíknu a vyloudám se na ulici. Nic nechápu. Prostě nic. Těšil jsem se, jak si s Kevinem zalezu, a von… Ne, to prostě neni možný!

Trochu mě probere rachocení tramvaje. Je to moje číslo. Tu bych moh’ dát. Sprintuju.

Tak tak ji na zastávce doběhnu a vletim do zavírajících se posledních dveří. Vydejchávám to skoro eště když vo pár zastávek dál vystupuju. Měl bych na tý fyzičce vážně krapet zamakat.

S překvapenim koukám, že z prvního vozu vyjíždí Kevin. Z kabiny vylejzá řidič s hákem v ruce, asi aby mu vyklopil plošinu, ale von na něj jenom mávne, jako že cajk.  Bere to z refýže rovnou dolů do vozovky a napříč ulicí k protějšímu chodníku. Kterej je ale zrovna na dost vysokym žulovym vobrubníku a nájezd na něj jako na potvoru široko daleko žádnej. Zkouší s vozejkem párkrát poskočit a vyhoupnout se nahoru, ale prostě to nejde.

Tak co, mám tam jít? Je mi to takový blbý. Nevim, třeba vůbec neni zvědavej na to, abych se vo to staral.

Přední kolo mu sklouzne z hrany vobrubníku, až to vypadá, že se překlopí, ale ráznym trhnutim tělem to vybere. A zkouší to znova.

No co, prostě se zeptám, jestli něco nepotřebuje.

„Koukám, že vystupujem na stejný zastávce,“ snažim se znít jakoby nic.

„Jo to seš ty,“ překvapeně se na mě vohlídne a pousměje se, „… tudle srágoru asi nedávam, heplneš mi?“

„No jasněže, jenom nevim…,“ nechci udělat něco blbě. Jeho vozejk navíc vzadu nemá žádný držadla a zádový vopěradlo je tak nízký, že mu sahá sotva nad zadek.

„To je fuk, mě zkus prostě trochu strčit zezadu.“ Vopřu se teda do tý jeho nízký zádový vopěrky, přes kterou mu plandá pověšnej batoh. Von současně zabere do kol – a jsme nahoře.

„Díkes, tendle mě teda vypek’,“ prohrábne si na čele kořínky dredů, mezi kterejma mu vyskočily krůpěje potu, „jinde sou vobrubníky na pohodu, nechápu.“

„Neznáš to tu trochu?“ rozhlíží se, „má tu někde bejt sámoška“.

„No jasně, vchod je hned za rohem, ti ho ukážu.“

Je. Jenomže s úzkejma eskalátorama.

Po chvíli rozpaků si všimnu nenápadný napůl sloupnutý cedulky napovídající, že bezbariérovej vchod má bejt z druhý strany bloku. Vydáváme se tam.

Vysvětluje, že v tý, do který chodí normálně, teď nefunguje výtah.

Takže si v mapě vyhlíd’ tudle. Voznačenou jako accessible.

„Ale na překvápka už si zvykám, víšco,“ uchichtne se.

Jsme tam za chvíli.

Možná bych tu taky moh’ pořešit dnešní nákup, řikám si.

„Přijedou jí vnoučata, chtěla věci na hovězí polívku,“ zamyslí se Kevin, když vlezem dovnitř, a drbe se na svý výrazný fousatý bradě „nemáš šajn, co tam všecko patří? Jsem se ňák zapomněl pozeptat.“ Slíbil vzít nákup svý starý sousedce.

Snažim se vybavit si, jak bych jí asi tak udělal. To přece nemůže bejt nic složitýho, nebo?

„Hmm, tak asi… hovězí?“ plácnu.

„Maybe?“ uchichtne se Kevin, „to nezní jako špatnej začátek.“

Chvíli hledáme chlaďák s masem a pak dumáme, který se tam bude nejvíc hodit.

„Ňákou pořádnou kost, ne?“ hrabe se Kevin ve vaničkách s flákotama.

Vytáhnu jednu z vyšší přihrádky: „Co tudle?“

„Yeah, ta vypadá dobře, sem s ní.“

„Zeleninou jsme už prosvištěli, co?“

„…takže se vracíme.“

Beru petržel.

„Na tu bych zapomenul,“ zazáří Kevin a pokládá na váhu mrkev, „zmáčneš ten čufl?“

Nedošlo mi to hned. Kolik kravin při blbym nakupování je složitějších, když u toho sedíš. A já meztim vlastně… ňák uplně přestal brát na vědomí, že Kevin je na vozíku.

„… hele, nepatří tam i celer?“

Votočim se. Na hrudníku drží v každý ruce jednu bulvu. Jak kdyby měl maxi prsa. Tlemí se u toho.

Vyprsknu.

„Tak kterou?“

„Tu vlevo,“ ukážu na tu vobrostlou svazkem kořínků, „je dredatá pomalu jak ty.“

„Chytej,“ hodí ji po mně. Paní v červenym korporátnim mundůru se po nás podívá dost nepřátelsky.

Zašklebíme se na sebe jak dva sígři a radši berem roha do dalšího voddělení.

„A do háje, cibuli nemáme, co?“ dojde mi až skoro u pokladen.

„A máme jí mít?“

„Jako chtělo by to,“ mrknu na něj.

Nezbejvá než se vrátit na místo činu.

***

„Kolikrát jsme se nakonec do tý podělaný zeleniny vraceli?“ počítáme, když cpeme naše nákupy ke mně do tašky a Kevinovi do batohu.

„Třikrát?“

„Eště pro libeček.“

„Takže čtyrikrát?“

„To je tak, když spolu dou nakupovat dva chlapi,“ smějem se.

Už teďka se těšim na další lezení. Ale asi ne teda jenom kvůli tomu lezení samotnýmu. S nim je prostě sranda i při takový maximální prudě jako nákup v supermarketu?

Uh, zas mi nedochází, že s nim tu lekci mít asi nebudu…

„Deš zejtra na tu párty?“ přehodí list.

„Eee, párty, kde?“ nevim, vo čem mluví.

„No v Cranky přece?! Slavíme pět let naší stěny,“ tváří se překvapeně, že vo tom nevim, „budeš tam, ne?“

„Zkusim to.“

„Takže zejtra!“ Kevin se rezolutně zazubí. Klouby našich pěstí se dotknou na pozdrav.

***

Cranky bar najdu snadno a lezce v něm docela taky. Která jiná skvadra by šla kalit v barevnejch lezeckejch kalhotách, který jsou tu dneska v nadprůměrný koncentraci.

Mezi nima i Kevin. Pohupuje se ve svym zelenym vozejku a baví se v hloučku dalších instruktorů a starejch pardálů ze stěny. Každou chvilku vybuchujou v salvách smíchu.

Zahlídne mě, kejvne na pozdrav a votočí se zpátky ke svý partě.

Nikdy mi moc nešlo přidávat se do cizích skupinek, kde se všichni navzájem znaj a maj svoje džouky a hlášky, kterejm nemám šanci rozumět. A tady by mi to přišlo zvlášť divný. Lidi, který tu vidim a který se spolu dávaj do družnejch hovorů, jsou mi buď povědomý proto, že si na stěně dávaj ty nejtěžší cesty, nebo je neznám vůbec. Mám pocit, že to nebylo plánovaný tak, že sem dorazej i uplný ucha bez jakejchkoliv vazeb na tudle komunitu. Nakonec, dochází mi, jsem si v centru ani nevšim’ žádnýho plakátku vo týhle akci, pozvánky, nebo tak. Vůbec to není veřejná akce.

Takže… co tu vlastně dělám, dochází mi.

Neni tu třeba Ben, pátrám vočima mezi rozjařenejma účastníkama. Nevidim ho.

Nakonec přece jenom narazim na někoho, kdo je na tom podobně.  Čtyřicátník Tony je pár lekcí přede mnou a taky se tu vocitnul tak trochu vomylem. Chvíli žvaníme, pak to začíná váznout, nakonec se zvedá, že musí jít domů za manželkou a dětma.

Dopjim na baru pivo, koukám do mobilu a vobčas, mezi jeho akrobacií s koktejlama, prohodim pár slov se snědym barmanem v brčálově zelenym vohozu. Je z Libanonu, dovídám se.

„Jsem Maronita,“ ukáže svý zářivě bílý zuby a bystře předejde s odpovědí mojí naštěstí nevyslovenou otázku, jestli muslimové můžou míchat alkoholický nápoje.

Kopnu do sebe poslední hlt a chystám se, že taky zmizim.

„Dáme drink?“ zazvoní za mnou veselej hlas.

„Ahoj,“ votočim se. Pusa se mi sama roztáhne do úsměvu.

„Salty dog, třeba?“

Kevin nečeká na mojí reakci a přejede k místu, kde je barovej put sníženej: „Dáš nám dvakrát saltyho?“

„Naše klasický pití tady,“ vysvětluje, když dostanem sklenice s rantlem vopatlanym krystalkama soli, „jdem dozadu, je tam volnějc.“

Procpává se davem kolem baru a vobčas se s někym kamarádsky plácne po zádech.

V zadní chodbičce ale dovopravdy skoro nikdo není, jen pár stolků. Zakotvíme u jednoho z nich.

„Co, bavíš se?“

„Tak teďka už docela jo,“ vodpovim popravdě.

„Soráč, spousta lidí, se kterejma ses léta neviděl, no znáš to,“ prohodí, i když vůbec není důvod, aby se mi za cokoliv vomlouval.

Napiju se.

„Je to… zajímavý?“ podívám se na Kevina a voba naráz vyprsknem smíchy.

„Další bereš ty, bro,“ vyplázne na mě jazyk,

Sázim na jistotu a donesu nám dvě tequilly.

„Sem čekal, že vod něj dotáhneš něco jako vodníkovo sperma.“

„Vole, prostě jsem s nim normálně kecal na baru!“ rozhodim rukama.

„Čaau,“ připíjíme si a tlemíme se.

Nakonec stejně končíme u IPY z minipivovaru. To bude zejtra ráno. Což je mi teď ale uplně jedno.

„Hele, znáš se vůbec s vostatníma? Jsou to fajn týpci. A týpky!“ nadhodí Kev. Sedíme tam vzadu ve dvou už asi hodinu nebo spíš dvě a asi je fakt na čase vrátit se do víru dění.

Všichni už máme něco v sobě a hlavně, když nás seznámí, zjišťuju, že jsou to vážně samý pohodáři. Jako Kev. Za chvíli se zakecám, jako bych tu bandu znal roky.

„Podržíš mi pivo?“ klepne mě Kev do zad a podá mi ho, „musim si vodskočit.“

Za moment se ale vrací.

„Mi nesecvaklo, že tu nemaj bezbariérový hajzly.“

Jestli bych mu s tim prej píchnul.

No fakt, kabinka je vo pár čísel užší, než aby do ní se šikmo vykloněnejma kolama svýho sportovního vozíku moh’ zajet.

Vlezu dovnitř, pevně se mě chytne za ramena – uf, neni sranda udržet dospělýho chlapa! – a přesune se na mísu.

Vycouvám i s jeho vozejkem ven.

„Díkes draku,“ nebale přivírá dveře. Za chvíli se vozve zvuk proudu tříštícího se vo procelán.

Vyřídim si svoje záležitosti, a protože furt nic, vopřu se vo umyvadlo a čtu si v mobilu. Neni spěch.

„Seš tu eště? Že bych zas jumpnul zpátky,“ trvá docela dlouho, než se z kabinky zas vozve jeho pobavenej hlas. Vlezu k němu a přistrčim jeho vozík, kam to až jde. Zvopakujem manévr v protisměru a vracíme se mezi lidi.

Vezmu sobě a Kevovi další pivo.

„Čaau,“ ťukáme si.

A je mi tak ňák zvláštně hezky. Kevin si moh’ vo spolupráci při týdle záchodový miniakci říct kterýmukoliv ze svejch kámošů, který zná léta. Jenomže řek’ mně. Nevim, jestli je to pochopitelný, ale mě to potěšilo? Protože je moc fajn pocit, když ti někdo věří, ne?

***

„Heh, mám toho docela dost,“ další den si, po hodině vodlezený s Benem, kecnu na recepci vedle Kevina.

„To be honest, taky po včerejšku nejsem zrovna nejvíc fresh,“ culí se na mě zpoza krátkejch fousů Kevova pobaveně pootevřená pusa, „ale ten boulder si eště dáme, ne?“

„No jasně, plácli jsme si,“ zvednu se trochu ztěžka a mrknu na něj, „jestli to teda s těma pár promile platilo.“

Kevin vjede na polstrovanou podlahu pod boulderem.

„Zkus tudle, trochu techničtější, ale už bys jí dát moh’,“ vybere mi cestu.

Vykulim voči a rozesměju se: „Si děláš prdel, dredmene, žejo?“

„Nedělej vofuky, naber si a lez,“ nastaví mi svůj pytlík s maglajzem.

Navádí mě na stupy, nejdřív rukama, pak jenom slovně. Kupodivu se dostanu až asi do půlky, ale dál z toho převisu prostě ne. Aspoň ne dneska. Vodskočim a padám do dřepu na bouldermatku.

Kev mezitim svlíkne triko, na stěně soustředně nahmatává chyt, pak zabere a z vozíku se k němu přitáhne. Druhou rukou hmátne vejš a jde nahoru. Nohama si sice v náznacích pomáhá, ale celý to tahá rukama, campusuje. Za chvilku je na topu, vohlídne se shora na mě, usměje se a ručkuje dolů. Nakonec se překulí na záda vedle mě a zhluboka vodfoukne.

„Ty vole,“ hvízdnu a nevěřícně se culim, „seš zvíře.“ Ta síla v těch svalnatejch packách, ta stamina. To je prostě neskutečný. Nádherný.

Rošťácky se na mě usměje a v lehu si rozpustí dredy z drdolu, než si je zas sváže.

Prodejchává svůj výkon, nadouvá se mu hrudník s vypracovanejma prsníma svalama a růžovejma bradavkama. V jedný z nich má piercing, všímám si. Vocelovou tyčinku s kuličkama na koncích. K němu se hodí, řek’ bych.

***

Z lezecký stěny ven do vlahýho večera vycházíme spolu. Nechce se mi eště domů, pořád v hlavě cejtim míchanici z toho včerejška.

Potřebuju čerstvej vzduch: „Já na tramvaj asi dneska nejdu, vezmu to pěšky přes centrum.“

„Night walk?“ přidává se ke mně, „jako proč ne.“

Moh’ jsem taky vybrat lepší trasu, nadávám si v duchu, když přejdem na nerovnou dlažbu historickýho jádra. Kev se s tim rve a nedává nic najevo, ale je vidět, že mu dává docela zabrat.

Před náma se proti večerním červánkům vynořej začernalý věže starodávnýho gotickýho chrámu. Zalituju, že sebou nemám pořádnej foťák a vytáhnu aspoň mobil. Takový vosvětlení vyjde párkrát za rok.

„Ty věže, co to je?“ prohodí Kevin.

Překvapeně se na Keva podívám a jmenuju jednu z nejzajímavějších památek, co tu je.

„Dá se dovnitř?“ je zvědavěj.

„No jasně! Tys tam vážně nikdy nebyl?“ Přijde mi to roztomilý.

„Nevim, myslim, že ne,“ pokrčí Kevin ramenama, „žiju tu teprv pár let.“

„Třeba tam bude eště votevřeno,“ nadhodim, „jestli se ti teda chce?“

Vcházíme do ticha a chladnýho vzduchu prosycenýho kadidlem.

Nikde nikdo, jen někde z boční lodi dolejhaj pomalý kroky klapající po mramoru.

„Wow, hustý!“ rozlehne se prostorem ozvěna Kevova překvapenýho hlasu.

„Jojo, nejvyšší křížová klenba ve městě,“ zvednu hlavu ke kamenejm žebrům někde vysoko.

„Hmm…, ten převis bych baj voko šacoval tak na šest á… možná pět cé, chytů je tam dost, co?“ střelí po mě vážnym pohledem a pak se začně gebit.

„Tomu se řiká krab, ty maniaku,“ plácnu ho po rameni. Z něj prostě nemůžu.

Vobejdem to celý. Přihodim k tomu pár špeků, třeba ten vo tom zazděnym mnichovi.

„Hodně mysterious,“ hvízdne, když vyjdem ven, „seš vážně bedna, víš to?“

Pokrčim ramenama a usměju se. Je to stejně vtipný, jak málo toho máme společnýho. Jasně, voboum nám asi něco říká příroda a aktivity v ní, ale ve sportu je von uplně jinde než já a moh’ bych se vod něj učit donekonečna. No a von zas asi nemá moc představu vo věcech, který zajímaj mě.

„Nezakousnem někde něco?“ Jeho voči, zajímavý, hnědý, ale po vokrajích přecházející do šedodmodrý, se kulišácky přihmouřej. „Mám ho jak vlk.“

„Vo pár ulic dál maj indové takový friendly bistro,“ vybaví se mi, „veganský teda.“

„Naajs?“ Kev napřímí záda a zpozorní.

„Seš to, vegan?“ usměju se. Jsem zvědavej. Vlastně by mě to u dredatýho Kevina ani nepřekvapilo.

„Not really. Ale jednu dobu jsem s tim experimentoval a mám k tomu furt docela blízko.“

„No a nebo tady kousek doleva je takovej bezva hipsterskej lokál,“ máchnu tim směrem, „dělaj tam dobrý wrapy a quesdily. A velký, někdy až moc.“

„Myslim, že tim je to ložený,“ rozjede se do úzký vedlejší ulice.

„Hele, vlku, vod kolikas byl vlastně dneska na stěně?“

„No vod rána, jak asi.“

„Tak to pak docela chápu,“ usmívám se.

Upřímně, taky bych už jed’ hřebíky.

„Do háje,“ syknu. Dochází mi to až na místě. Z chodníku ke vchodu do toho podniku vede dolů pár schodů. Cejtim se jak vůl. Jenomže já vedle něj vždycky rychle zapomenu, že je něco jinak.

„V klidu,“ vodtuší Kev, zhoupne se na zadní kola a jeden po druhym je sjede.

„Když jsou ty schody dost široký, neni to s vozejkem žádnej big deal, víšco,“ vysvětluje, když se vevnitř usadíme u jednoho z rozvrzanejch dřevenejch stolků, „a nahoru taky no problem, přitáhnu se po tom zábradlí.“

„Ty, Keve,“ nedá mi to, když už jsme na to narazili, „kvůli čemu ty teda vlastně teďka používáš, no, ten vozejk?“

Promnu si nos. Vlastně si ani trochu nejsem jistej, že je oukej se takhle natvrdo vyptávat.

„V poho, ne?“ usměje se, když vidí mý rozpaky, „mi vůbec nedošlo, že ty to vlastně nevíš! Asi takhle, loni jsem sletěl při free solu, vlastně krátce potom, co jsme se naposled potkali. No a páteř to uplně nedala.“

No doprdele. A je to.

„Ale…, ale ty přece hejbeš nohama, žejo?!?“ vyhrknu stupidně. Vždyť jsem to viděl, chytám se toho, musí to bejt pravda!

„Kind of? Trochu víc levou? Vo tom to neni, chápeš? Nechodim. Takže bez tý káry to nejde, rozumíš,“ založí si lokty na hrudi.

As simple as that.

Kevin, ten super nadšenec do hor a do lezení, je paraplegik.

Ani ne ve třiadvaceti.

Votevřu pusu, ale co mám na to říct? Chce se mi jenom řvát na svět, jak je nespravedlivej.

„Neřeš to. That’s life,“ natáhne svou potetovanou ruku přes stůl a zmáčkne mi předloktí, „prostě pořád ňáký nový výzvy, ne?“

A vodzbrojí mě ujišťujícim úsměvem.

Takže je to nakonec eště von, kdo mě tu bude uklidňovat.

„Keve…,“ přinutí mě to usmát se taky. A položit mu ruku na tu jeho, kterou mě pořád drží.

A já najednou necejtim žádnou lítost, vo kterou von stejně určitě ani náhodou nestojí, ale jenom eště větší nával sympatií k borci, co se s tim prostě rve, i když to určitě neni všecko sranda, a je pořád stejnej jako předtim. Vysmátej, dravej, nedočkavej. V lecčems uplně jinej než já. Ale je mi s nim prostě hrozně fajn. I když třeba jenom tak naproti sobě ukusujem horkej wrap. Von si dal hovězí, já s trhanou krůtou.

„Dej mi kousnout,“ natáhne se ke mně.

Vyměníme si je.

„Asi nemám rád ředkvičky,“ zašklebí se.

Zahryznu se do toho jeho a vyhrknou mi slzy do vočí.

„Jenom jalapeňos, dyť sou mild,“ tlemí se.

Radši si je zase vracíme.

„Máš ve fousech drobky, dreďáku,“ směju se mu, když dojí. Votře si pusu zápěstim. Zdobí ho pár koženejch řemínků.

„Furt tam jeden je,“ mrknu na něj.

Druhej pokus.

Natáhnu se přes stůl a scvrnknu mu ho.

***

Naše směry se rozcházej na rušnym náměstí, když už je dávno tma a všude svítej lampy.

„Tak zas příští tejden na stěně?“

Anebo…?

„Zejtra má bejt parádně, asi budu to, u řeky…“

A najednou to nemůžu doříct. Proč sakra?! Proč takovej blok?!

Kev po mně nechápavě koukne. Co, co jsem si jako myslel, že nemá žádnej lepší plán, než se jít válet na městkou pláž s někym, koho viděl párkrát v životě?

„No, why not,“ škubnou mu najednou koutky, „po tomdle tejdnu si dám relax u vody docela rád.“

Huh. Cejtim, jak napětí v mym těle vopadlo.

„Třeba v deset u přístavu?“ vyhrknu.

„Třebas?“ mrkne, „a dobrou.“

Cestou domů si párkrát poskočim. Nevim. Jsem jednoduše happy a svět je skvělý místo.

***

Poposedávám v pražícim sluníčku na rantlu zadělanym od holubů a chaoticky se trefuju kamínkama štěrku do votvorů litinovýho kanálu. Už dávno bylo tři čtvrtě na jedenáct a Kevin pořád nikde. Nejspíš prostě nedorazí, stejně to byla domluva jenom tak na půl huby. Vim, že bych se na to měl vykašlat a jít se natáhnout na pláž. Jenomže tam mezi těma lidma už mě asi nenajde. Což je ale jedno, když stejně nepřijde, ne?

Nemám na něj ani to blbý telefonní číslo!

„Jsem se krapet zdržel, nečekáš, že ne?“ zazní ten typicky pohodářskej hlas.

Trhnu sebou.

Kevin dojíždí ke mně, svlečenej do půl těla, pokud se teda nepočítaj reflexní sluneční brejle, ve kterejch se vodrážim já a řeka za mnou.

„Čau,“ rozpřáhne ruce s kérama v plný kráse. Jeho nahej širokej hrudník s mohutnym prsnim svalstvem se klidně nadzdvihává.

Sklonim se k němu a přátelsky se vobejmem.

Bezděčně se při tom rtama dotknu jeho ucha. Má v něm tu černou peckovou náušnici a taky šputník sluchátka. Natáhnu do nosu vůni jeho potu, asi trochu spěchal, a ani se mi nezdá, že by ho zarazilo, že ta naše vobjímačka trvala vo pár vokamžiků dýl, než bych čekal.

„Co posloucháš?“ kejvnu na něj.

Vytahuje si sluchátko z ucha. Dřepnu si vedle něj, aby ho moh’ strčit do mýho.

„Neznáš, co?“ zubí se.

„No, to teda ne,“ připouštim. Ty pazvuky maj do muziky, kterou poslouchám, asi tak daleko jako kvílení brzd do zpěvu slavíka.

„Trochu víc alternativní.“ Jmenuje názvy kapel. Fakt se nechytám.

Pobaveně mě sleduje: „Musíme zajít, až budou hrát někdy.“

Jo! Já chci s Kevinem na koncert, ať už to bude cokoliv! Přitom že by ta hudba byl můj šálek kafe, tak to vůbec! Ale prostě cejtim, že s nim to i tak bude fun!

Pokračujem podél pláže, dokud nenajdem flek na travnatym místě. Do písku se s jeho kolama pouštět nebudem.

Rozhodim deku, Kev si k ní najede, rozepne si přezku popruhu, kterym má nohy připoutaný k vozejku, aby mu při kodrcání po nerovnym terénu nepadaly, a sesedne na ní.

Taky si svlíknu triko a začnu se patlat vopalovákem.

„Nechceš přemáznout záda? Ty se asi přismahneš raz dva, co?“ mrknu na Keva. Jeho pihovatá pleť je dost světlá.

„Si piš,“ natočí se ke mně.

Vezmu vohon dredů, kterej mu z jednoduchýho uzle spadá na záda, a přehodim mu je přes rameno dopředu. Jsou překvapivě těžký.

Naberu plnou hrst krému a začnu mu ho do těch širokánskejch zad vmasírovávat. Vodshora, vod silnejch trapézovejch svalů až dolů ke štíhlejm bedrům. Tam moje prsty narazej na dlouhou jizvu.

„Střídáme,“ vykroutí mi Kevin tubu z ruky, když skončim, „lehej, bro.“

Položim se na břicho, von si přehodí nohy přes mý stehna a vobkročmo se na nich usadí. Nechávám po svejch zádech v dlouhejch tazích klouzat jeho velkou dlaň. Sjede až dolů, ke gumě mejch kraťasů, kterou mi povodhrne a rozmaže mi to za ní prstem.

Nevadí mi, že mi tam sedí, i když má hotovo.

Přitáhne si k sobě baťoh a vyloví z něj dvě plechovky. Zjistim to tak, že mě zastuděj mezi mejma půlkama, kam si je vodložil.

Dochází mi, že mám asi žízeň. Votočim se na Keva.

„Je tvoje, když uhádneš, co tam máš,“ zakření se a začne mi na záda klást podobně studený kamínky.

Mám pocit, že mi tam dělaj ňákou smyčku.

„Mmm, horozelecký lano, stočený,“ plácnu.

„Nope? Ale deš správnym směrem.“

„Karabina?“

„Nice try! Zasloužíš hlt,“ podá mi svou plechovku.

Loknu si.

„Vosmička!“

„Yesss!“ votevře plecha pro mě.

Přihodim nám k tomu krabku s voříškama a sušenym ovocem.

A von pytlík se sušenym masem.

„Hm, dobrý!“ rozžvejkám jeden plátek. Neni vůbec přebitý glutamátem, jak to někdy bejvá.

„Kam na něj chodíš?“ podívám se na Kevina. Teda, jsem zas idiot, nejsem vůbec zvyklej…

„Promiň,“ vylítne ze mě a začervenám se.

„Co promiň?“ civí na mě Kevin nechápavě.

„No, teda, jsem…,“ nechci do toho šlapat, ale zamotávám se do toho, „nechtěl použít slovo… chtěl jsem se zkrátka zeptat, kde ho kupuješ, chutná mi.“

„To jako že by mi mělo vadit, když někdo řekne, že někam ‚chodim‘?“ dochází mu konečně, vyvalí voči a začíná se tlemit.

„No, víšco, myslel jsem…“

„Hele, todle faakt pust z hlavy. Taky řikám, že někam ‚skočim‘, ‚zajdu‘, ‚sednu‘, ‚poběžim‘, whatever…“

„Wow, jasný, jsem blbej.“

„Ne, proč? V poho prosimtě,“ plácne mě po zádech. Evidentně jsem ho pobavil.

„Jo, a to maso kámoš suší sám, na túry do hor. Mělo se mnou jet na tu Aljašku, tak ho mám eště docela zásobu,“ mrkne.

Ubíhá nám to fajn.

Pak do toho zasáhnou dvě fakta. Že lidský tělo je průtokáč a že do toitoiek u pláže se Kevin vážně nedostane. Radši pokračujem dál proti proudu řeky, tam, kde končí kultivovaná pláž a začíná břeh zarostlej vrbama a podobnym křovim.

Někde v něm to Kevin, s trochou mý koooperace, vyřeší na přírodno.

Deku roztáhnem vedle, na jedný z řady divokejch bahnitejch plážiček sevřenejch ze všech stran timhle roštim.

„Jdu do vody,“ chystám se převlíknout do plavek, dokud sem eště svítí sluníčko.

Kevin na dece zdvihne hlavu: „Tady to snad řešit nemusíš, ne?“

Zarazim se. A pousměju. Ne, před sebou se stydět fakt nemusíme.

A tak si svlíknu kalhoty a trenky a vletim do jarní řeky, jak jsem.

„Je jak meč!“

Proud řeky mě snese níž, zaberu proti němu a velkym obloukem plavu zpátky.

Vyletim ven a trochu drkotám zubama. Tohle bylo hodně vosvěžující!

Kevin napřáhne paži, má přes ní můj ručník. Přisednu zprava vedle něj, von mi tu vosušku přehodí přes záda a ramena a zabalí mě do ní.

A trochu mě k sobě přivine.

Nebo mi to tak přijde. Hezky hřeje, to každopádně.

Vopřu se mu hlavou vo rameno. Jeho hnáta, co mě svírá kolem ramen, mě namáčkne trochu víc k němu.

Necháme řeku plynout, labutě lítat nízko nad její hladinou, racky chechtat.

Přejedu levačkou po jeho zádech a vsunu ji do mezery pod jeho levym podpažim.

Jemně ji svěře mezi svym tricepsem a bokem.

A já dlouze vydechnu.

Remorkér proti proudu pomalu vleče člun s pískem.

Nahmatá tu mojí ruku, překryje dlaní její hřbet a prstama něžně vjede mezi ty mý. Z jeho hrudi vyjde něco jako zavrnění.

A mně je strašně krásně, tak strašně, že se mi chce smát se a bulet zároveň, ale přesto vim, že teď ze sebe nechci vydat jediný slovo, jedinej zvuk, kterej by to narušil. A s každym dalšim přeletem labutě, s každym dalšim průletem štíhlýho skifu po hladině tomu věřim čim dál míň a víc najednou. A čim víc je to neuvěřitelný, tim víc cejtim, že to tak má bejt.

Sedíme tam uplně potichu, nalepený bok na boku, možná hodinu, možná dvě nebo tři. Než Kev konečně pološeptem prohodí: „Jaou, brní mě z tebe ruka.“

A tak se konečně pustíme, chvíli si zkoumavě koukáme do vočí, no a pak se zas vezmem za ruce a trochu nejistě si dáme naší první pusu. Chutná moc krásně, hrozně moc, i když fousy škrábou. Ale vlastně v ní už tolik novýho a objevnýho neni. Protože za ty předcházející hodiny jsme si to mezi sebou vyřešili a vyjasnili všecko. Bez jedinýho slova.