Kréta

Vůbec se mě tenkrát na dovolenou nechtělo. Sami dva po tolika létech – dával jsem přednost být ještě s nějakými přáteli. Dostali jsme jeden pokoj ze dvou se společnou kuchyní v prvním patře rybářského přístavu na ostrově. Ale jaké bylo příjemné překvapení, když se ve druhém pokoji ubytovala matka se synem – studentem posledního ročníku gymnázia. Spřátelení proběhlo rychle a během prvního oběda. Moje žena, věčná plánovačka, našla spřízněnou duši a já byl spokojený. Nerad jezdím na fakultativní výlety a zdálo se, že jim chlapec – jako doprovod maminky – taky neholduje. Líbil se mi – jednoduchá, radostná tvář, inteligentní výraz násobený brýlemi, velké výrazné rty a vlasy několika odstínů blond zcela na kratičko. Chodil jen v trenýrkách, opálené hladké tělo bez tuku.

Režim začal fungovat jako vždycky. Ráno, zatímco všichni ještě spali, už jsem běžel na konec pláže, shodil plavky a plaval. Moc se mně líbí proudění, které ochlazuje varlata, cítím ho i na žaludu a mezi půlkami, když plavu prsa. Sotva se vrátím, udělám snídani a probouzí se žena. Potom ležení na pláži, které jednou za den přeruším výšlapem podél pobřeží. Chci být sám. Ve skalách, s mořem a větrem. Díky našim sousedům to bylo možné, protože zůstávali na pláži s ní, a proto neměla pocit, že je opuštěná, že jí unikám, i když protesty byly trvalé.

Zítřejší ráno mě čekalo překvapení, před domem postával Honzík: „Strejdo, můžu se připojit?“

„S radostí,“ odpověděl jsem a vzal ho za paži. Vůbec neucukl. Na trenkách jakoby zbytky ranní erekce. Klusal jsem pravidelně, Honza zrychloval, zpomaloval, klusal pozpátku, jak ho to naučili na fotbalovém tréningu.

Na konci pláže: „Honzo, tady začíná zóna pro naturisty, svoboda těla!“ a už jsem byl nahý. Chvilku zaváhal, ale jen chvilku. Brodili jsme se do hlubší vody.

„Strejdo, proč si mě tak prohlížíš?“

„Rád se dívám na dokonalá a krásná těla, zvlášť když jsou tak bohatě vybavená,“ riskl jsem to a lehce se dotkl jeho ocasu.

„Nepřeháněj!“ rozběhl se do vody celý zrudlý. To se mně líbilo. Prsa jsem plaval líp jak on a držel jsem se těsně vedle něho. Běželi jsme zpátky a zeptal se mě na odpolední výlet.

„Můžeš taky, ale musí ti to povolit maminka.“

Ženy našly společnou notu, společné zájmy a už plánovaly jednodenní výlet lodí kolem pobřeží. Žena mě ani nepřemlouvala, ví, že nejezdím, navíc ušetříme, výlety jsou předražené. Poslal jsem je odpočívat a umýval nádobí po obědě. Honza odběhl na pláž, našel si přátele na volejbal.

„Jdeš kam a s kým?“ zeptala se žena natažená v poledním žáru na posteli za zataženými roletami.

„Jdu dál po pobřeží za další zátoku, jdu sám, můžeš se mnou.“ „Ani mně nenapadne. Ahoj.“

Honza už seděl ve stínu na schodech, volejbalisti odešli, Řekové přes poledne nefungují. „Strejdo, můžu jít taky?“

„Záleží na tvé matce, počkám pod balkonem.“

„Petře, Petře, může jít Honza s tebou? Dáš na něho pozor?“

„Jasně, ale praží slunko, vydrží to? Ať si vezme hodně vody!“ Už seběhl dolů.

„Tak Honzo, připraven? Na všecko?“

„A co by to jako mělo být?“

„Člověk nikdy neví, co ho potká,“ řekl jsem věštecky. Minuli jsme ranní konec pláže a stoupali na skalnatý ostroh, obešli zátoku a šplhali skalisky. Už jsem věděl, co je náš cíl, objevil jsem ho včera při prvním výletě. Maličká pláž sevřená skalami, kam vedla neznatelná stezka z pobřežní cesty. Už jsme tam. Veliký ručník pro dva jsem rozprostřel pod převisem, aspoň trochu ve stínu. Pod druhou skálou se něco pohnulo. Celotělově do hněda opálený Řek se zvedl, rozhlédl se a udělal na Honzu necudné gesto.

„Neboj se, je neškodný,“ ale Honzík si plavky nechal na sobě. Zůstal sedět a celý jeho výraz vyjadřoval napětí a nesouhlas.

„Honzo,“ žadonil jsem, „uvolni se, nevšímej si ho, je neškodný.“

„Co si o nás myslí?“ špitl Honza.

„A není to jedno? Vždyť ho v životě neuvidíš...“

„Mně to ale vadí, i když vím, že máš pravdu.“

„Tak dobře, jestli se nezvedne do čtvrt hodiny, jdeme my. Souhlas?“

Honza jen pokýval hlavou. Přesně za 13 minut se zvedl, zřejmě k obědu. Když míjel sedícího Honzu pohladil ho jemně po hlavě: „beautyful virgin boy“ zašeptal a zmizel.

„Jdu plavat, ty půjdeš, až se vrátím, vystřídáme se.“ Zanedlouho jsem byl zpátky a úplně jsem ztuhl: Honza nikde. Vyběhl jsem nahoru a vydechl si. Byl zasunutý pod skálou, nahý. Ani se nepohnul, když na něho dopadlo pár kapek.

„Jdeš do vody?“ a položil jsem studenou ruku na jeho ještě rozpálená záda. Zvedl se a podařilo se mu projít, aniž bych zahlédl jeho přirození. Proč asi?

„Moc prosím, plav jen na dohled, mám tě na starosti!“ zřetelně trhl ramenem. „Honzo, udělej to pro mne, není to tady úplně bezpečné!“

Voda mu chmury odplavila, přiběhl usměvavý a uvolněný. Žuchl do písku na slunci a kapky na jeho ohanbí zářily jako diamantová čelenka. Seděl jsem a pozoroval ho. Určitě můj pohled cítil, ale rozvalil se ještě více, jakoby na truc. Vzal jsem do hrsti kamínky a začal se strefovat. Do čeho? Hádejte. Až na potřetí se to podařilo. „Trefa!“ zavolal a já už byl zaměřený.

„Strejdo, můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně, cokoliv.“

„Nejseš náhodou přihřátej, nejseš ty buzerant?“

„Jenom výjimečně, když potkám někoho tak přitažlivého, jako jsi ty. A samozřejmě, když je k tomu příležitost.“

„A teď je příležitost?“

„Přímo ideální!“

„Takže co bude dál?“

„Můžem to zkusit a když se ti něco nebude líbit – ale o tom silně pochybuji – musíš to říct a já zabrzdím. Souhlasíš?“

„Já nevím.“

„Dobře, zavři oči, zapomeň na všechno a užívej si. Říkej ano, když to bude dobré.“

A první ano na sebe nedalo dlouho čekat, stačilo, abych jemně a důsledně pohladil vnitřní stranu jeho stehen, a další přišlo v zápětí, když se mezi mými prsty octla jeho varlata. Sotva se vrátil ze světa čiré rozkoše, zeptal se: „A co ty, strejdo, co mám dělat?“

„Dnes nic, neboj se, já si to vyberu, času máme dost.“ Zvedli jsme se k odchodu, zahrozil jsem do skal, kde celou dobu onanoval starý Řek.

„Tak jak to, Honzo, hodnotíš?“

„Nic krásnějšího jsem nezažil, ale mám pořád strach, že se stanu buzerantem.“

„Uvidíš, že to bude ještě desetkrát lepší, a neboj se, najdeš svoji identitu. Nakonec můžeš být jako já a jak jsem spokojený. A s tebou ještě budu!“

Zůstal už na pláži a já šel probudit obě ženy. Kdyby tak věděly!

Hovor u večeře:

Vlasta: „Tak jak se ti to líbilo? Co jste vlastně viděli?“

Honza: „Skály, moře, malé pláže a jednoho starého Řeka s mopedem. Strejdu baví chodit, mě to moc nebere v tom vedru.“

Já (Petr): „Je to lepší než se tady válet. Nikdo tě nenutí, zítra můžeš zůstat s maminkou.“

Žena: „Nech ho být a nevydírej, každý puberťák z tebe nemusí hned padat na zadek!“

Vlasta: „Petře, ale na zítra mám velkou prosbu. Chceme jet na fakultativní výlet a Honza si postavil hlavu a nechce jet. Můžeš ho pohlídat, nebo mám říct Konečným od vedle?“

Žena: „On se ho rád ujme, puberťáci, to je jeho.“

Já: „Nemůžeš přestat?“

Honza: „S Konečnými nebudu, ta baba je hrozná.“

Žena: „Tak ho nech Petrovi, on se určitě rád postará, znám ho.“

Vlasta: „Prosím tě, nevadilo by ti to? Pozvu vás všechny na večeři.“

Já: „Honza by musel slíbit, že bude spolupracovat, dřív se tomu říkalo poslouchat. A na slovo.“

Honza: „Ale já už nejsu žádné děťátko.“

Já: „Tak promiň. Tak co se vlastně domluvilo?“

Žena: „To, co ti vyhovuje.“ Zvedl jsem se a odcházel.

Vlasta: „Petře, počkej, potřebuju pomoct, nebo tady zůstanu, a ty si jeď sama.“

Žena: „Sama nepojedu.“

Vlasta: „Tak proč to všem kazíš?“

Já: „Tak dost, Honzo, co ty na to?“

Honza: „Zůstanu a budu tě poslouchat na slovo. Říkám to spisovně? Mami, mami, můžu se jít vyčůrat?“

Já: „Dám na něho pozor, spolehni se! Na zdraví!“

Obě si nakonec se mnou přiťukly.

Odjely v šest celé natěšené. Připravil jsem snídani, za hodinu se vkradl k Honzovi. Tvrdě spal, stočený na posteli, tenkou přikrývku mezi nohama, krátké pyžamové kalhotky, široké tak, že z nohavice čouhalo přirození. Už se trochu zdvíhalo, ale jitřní erekce ještě nenastala.

Představil jsem si to: matka se probouzí, sleduje chlapce na vedlejší posteli, sedí a bezradně vzdychá, chlapci se zrychluje dech, obrací se na břicho, poluce se blíží a vrcholí, chlapec otvírá oči, matka předstírá spánek… ach jo, chlapci rozvedených matek!

Ještě půl hodiny, stanovil jsem čas a zamknul hlavní dveře. Rolety stažené, šero. Tělo mezi prostěradly, obnažený vrcholek žaludu se leskne. Moje prsty jsou jak motýlí křídla, potom kmitající jazyk a rty – ranní ochutnávka. Ručník jsem připravil, chlapec sténá, slyším i jméno: Marcelko, Marci... To je hostina, to je snídaně. Výstřiky ho probudily. Znovu mu zavírám oči. „Jen jsem té poluci trochu pomohl.“

„Trochu? Pochybuji.“

„Prosím tě, jak to děláš, vždyť spíš s matkou.“

„Honím si ho. Pořád. Už nikdy poluce.“

„Ale ty jsou přece normální.“

„Já vím, ale nevím, jestli to ví matka.“

„Co se ti při tom zdálo?“

„Jak jsem v posteli s Marcelkou.“

„Už jsi s ní souložil?“

„Jenom ve snu, dnes to bylo obzvlášť krásné. Jak jsi to udělal?“

„Uvidíš, ucítíš. Máme celý den a budeme to dělat, kolikrát to půjde.“

Snídani jsem mu donesl do postele.

„Připadám si jako v nějakém filmu. Nebo jako prostitutka z francouzského románu. A strejdo, není to trestný, co my tady provozujem?“

„Není, když máš víc jak osmnáct let. Co ty na to?“

„Já na to nic!“

„Teď jdem do sprchy a pokud budeš chtít, tak může přijít řada i na mě. Můžeš mě udělat i rukou, ale pokud bys chtěl udělat i víc, tak tě to aspoň ze začátku trochu zabolí.“

„Kde?“

„Uvidíš, kdykoliv to ale můžem změnit.“

Kuchyň byla vedle koupelny a na stole už byly nachystané dvě osušky na sobě. Ve sprše se rozehřál a s úkolem namydlit mé tělo začal být docela hravý a ztratil ostych před mým ocasem, zvlášť když zjistil, že když oba stály, ten můj se zdál menší! To ho odvázalo. Začal jsem si hrát s jeho vypouklým a pevným zadkem a když se moje prsty dotkly semknutého svěrače pochopil:

„O to jde?“

„Ano, o to jde. Co ty na to?“

„Zatím nic.“ Vzal jsem jeho mokré tělo do náruče a položil na kuchyňský stůl, zvedl a roztáhl nohy nad naše těla a masíroval to zázračné kolečko, tu růžovou branku do vesmíru. Až se otevřela. Vše bylo připraveno předpisově, a když byl s mírným mlasknutím vpuštěn můj žalud, zeptal jsem se:

„Honzo, prosím tě, naposledy mě můžeš zastavit, za chvíli už nebudu mít vůli, bude to silnější než já. Prosím tě, vydržíš to?“ a pevně jsem uchopil jeho ocas.

„Bolí to, tlačí to, ale už to rozjeď, jedeme, chci ti udělat radost.“

A tak jsme to rozjeli, moje ruka, tělo prohnuté a přirážející a Honza, který držel roztažené a vztyčené nohy pod koleny, a stůl, který jsme přirazili postupně až ke dveřím. Honza byl dřív než já a moje další přirážení prodloužilo jeho rozkoš až do mého posledního výstřiku. Chvíli jsme zůstali ztrnulí:

„Zůstaň ležet, spusť nohy dolů,“ stáhl jsem prezervativ, utřel jeho znovu uzavřenou uzávěrku. Jeho tvář byla ještě plná slzí a slin, když jsem ho zlehka políbil a poděkoval. Objal mou hlavu a řekl hlasem překvapivě hlubokým:

„Je to hrozný, ale asi tak od půlky bych se tou zvláštní rozkoší skoro zbláznil.“

„Já hned od začátku.“ Stihli jsme to ještě pětkrát, i když Honzův zadek už jsme nechali na pokoji.

Večeři jsme připravili spolu a Vlasta jen zírala: „v kuchyni na nic nikdy ani nesáhne a toto? Salát a la Honza. Já zírám. Petře, cos ho ještě naučil?“

„No možná trochu sebeovládání, když mě musel poslouchat, i když by třeba chtěl dělat něco jiného!“

Honza: „S Petrem to bylo bezvadný, dokonce jsme se učili!“

Vlasta: „To vás chválím!“

Žena: „Co jsem ti říkala, s puberťáky to umí, udělá všechno, aby ho obdivovali.“

Honza: „Mami pojedete pozítřku na výlet? Petr říkal, že mě naučí dělat řízky!“