Filtr povídek

Když jsem se loučil, Béllova maminka mne zadržela, a když jsme byli sami, tak promluvila: „Mal by si si pohovoriť so Suzi.“ A kruciš, měl jsem neblahé tušení, představil jsem si to její dovádění na mně. Dostal jsem vztek. Dojel jsem do vinice, kluci tam ještě posedávali a spolu s nimi i Suzi. Jen jsem pozdravil, chopil jsem ji za ruku. „Máš mi čo povedať?“ Zrudla, a když viděla, jak mi srší blesky z očí, rozbrečela se.

Beru si letní rajtky, abych se venku neupekl, k tomu volnější tričko. Perka na nohy, chapsy do ruky. V sedlovně si vyzvednu čištění na koně. Chapsy a čištění nechám na úvazišti a jdu k výběhům. Pískám si a zvednu hlavu k nebi. Je nádherné, kobaltově modré, sem tam nějaká řasa. Žádný náznak toho, že by měla přijít letní bouřka. Bože, celý se chvěju vzrušením. Celé moje tělo vrní, takovou tou nedočkavostí a radostí. Moje nálada je plná očekávání, až se rozběhneme po louce a budeme vnímat jeden druhého. To naše propojení nejde slovy popsat.

Po lehčím hraní a menší nehodě od Gimpa jsem se přesunul k jeho pomočenému rozkroku, ze kterého stále kapaly kapky moči. Rozepnul jsem mu tedy zip a zpod švů jeho obleku vytekly zbylé chcanky smíchané s olejem na latex. Koukal jsem na jeho zamčeného ptáka, ze kterého padaly kapky moči. Líbilo se mi, jak se Gimp stydí a snaží se chovat normálně a vžít se do role.

Teda probudit se a cítit, jak na mně visí Prdelkův pohled, tak to mně vehnalo krev i do tváří. Hlavně když jsem si uvědomil, na co tak vejrá. Jo, tam už bylo krve nahnáno dost, sakra. Musel jsem rychle utéct a uklidnit se ve sprše. Když jsem přišel s čajem, tak se ten drzoun posadil na posteli, vytáhl obočí, trochu vykulil oči, začal s nima koulet jak neviňátko, rty pevně stisknutý. Pak jen otevřel pusu. Co jsem s ním měl dělat? Vrátila se mi ta nemocnice. No dobrá, já tě teda napojím, ty hříbě. Jednou! Sedl jsem si k němu a zdálo se mi to, nebo se ke mně přitiskl? Oči už vykulený neměl, ale byly takový spokojený. Jen jsem si řekl, Ondro, ty jsi ale pěkný pako.

Dům byl tichý, přízemí bylo celé zhasnuté. Z ložnice vycházel tenounký proužek světla, snad způsobený jen stolní lampičkou. Damian už musel být v posteli. Nejspíš ještě prohlížel nějaké dokumenty. Vzal za kliku. Nakoukl dovnitř. Našel jej přesně tak, jak předpokládal. Na nose měl posazené brýle, ty, které vybírali spolu. Temné oči přesunul na Edovu osobu. Ten nejistě přešlápl. „Můžu na chvíli k vám?“

Sednul jsem do auta a jel směrem k bydlišti, kde můj Gimp bydlí. Celou cestou k jeho bydlišti se mi stavělo péro a cukalo mi v něm. Představoval jsem si, jak tam bude Gimp stát celý v pozoru v latexu a bude čekat, než ho pán vyzvedne. Konečně jsem dojel k jeho místu bydliště dokonce 5 minut dopředu. Přitom Gimp už tam stál v pozoru, a když uviděl moje auto, celý zkameněl, asi mě chtěl překvapit, jak je poslušný.

Čas se táhl. Oba mlčeli a Damian měl dojem, že je v hale dusno. Jako by se někde ztratil kyslík. Musel se uklidnit a důvěřovat ve zdravý Eduardův rozum. I přestože neměl všechny střípky vzpomínek, i to málo, co věděl, muselo stačit, aby nebyl schopný odpustit. V patře se ozval tichý šramot a dva páry očí se upřely na schodiště, po kterém scházel drobný blonďatý mladík. Damianovi se málem zastavilo srdce, když ho viděl. Vypadal tak zranitelně a Damian nemohl udělat nic. Snažil se ho aspoň očima varovat, ale on se na něj nepodíval. Polknul hrozivý knedlík, který se mu usadil v krku, a měl dojem, že se zalkne, pokud něco neudělá.

Odemknul jsem to jeho staré CBčko a opatrně jsem z něj vyndal jeho péro, bylo vidět, že moc to CBčko pohodlné neměl. Sundal jsem z něj všechny ostatní součásti a začal jsem instalovat nové. Při prvním dotyku kovu na jeho tělo se Gimp natolik lekl, že povyskočil. Ignoroval jsem jeho poskakování a pokračoval v práci.

Když se Bohdan vrátil z Milána, rozjel naše randění naplno. Stále častěji na mě čekával před studiem a pak jsme se jen tak toulali Prahou, jindy jsme si zašli na večeři nebo mě pozval na koncert či hudební vystoupení. Já mu to oplácel lístky do divadla. Měl jsem rád veselohry a taky moderní balet. Ze začátku jsem našemu vztahu nepřikládal příliš velký význam, Bohdan byl přece o deset let starší, říkal jsem si, je to dobrá chemie, etapa kamarádství, která časem vyprchá, nechám tomu volný průběh.

Nevím, jak je to možné, ale tohle bych snad nikdy před nikým neudělal, ale jsem v takovém nějakém vzrušivém rozpoložení, že je mi to jedno, nebo spíš se mi líbí určitý ponížený exhibicionismus. Brácha také neprotestuje, tak jdeme do dřepu, koukáme paní Kláře do očí, zasouváme aplikátory stříkaček do dírek a mačkáme písty.

„Mám tě rád. I když mi nechceš dát pusu,“ prohlásil. Nepatrně se pousmál. Nebylo příliš jisté, jestli to v tu chvíli stále ještě bylo vědomé rozhodnutí, nebo už jej ovládal spánek, který pomalu a jistě přebíral kontrolu nad jeho tělem. „Taky tě mám rád, ty pako. Jinak bych si nenechal obrátit život vzhůru nohama a rozhodně bych teď neměl naražená žebra,“ zamumlal potichu Damian ve chvíli, kdy si byl jistý, že Eda už spí. Pomazlil se tváří s jeho vlasy, nadechl se jejich vůně a vtiskl do nich jemný polibek.

Občas někdo přišel pozdravit klečícího a teď už i od mrdky špinavého zmrda u mých nohou, on však poslušně mlčel a dělal, že tam není. Jednou, když se podíval stranou a úplně přestal existovat po pozdravu našeho společného kamaráda, chytil jsem ho za vlasy a přitlačil mu hubu k jeho botám. „Neumíš pozdravit?“ „Dobrý den,“ a políbil mu obě nohy. Kámoš nevěřícně zakroutil hlavou a přisedl si. I s ním jsem probral celou situaci. Přiznal, že on na BDSM není, ale že on už byl fakt kurva, tak že mu to třeba prospěje. Asi hodinu jsme tam seděli a kecali – já, dominantní pán se svým novým subíkem u nohou, pak kámoš co mi před chvílí vykouřil a který ho poplival, a společný kamarád, který ho zná jako metrosexuála a ne jako špinavýho čokla.

Vytřeštil oči překvapením, ale mlčel. Sledoval tentokrát on jeho, jak mu popotahuje za křížky tkaniček. Cítil, že brusle konečně povoluje. Sundal mu ji. Jen tak, bez varování, mu stáhl brusli a položil nohu na zem. To samé zopakoval s druhou.