Filtr povídek

Iva mi přenechala nůž. Ta Iva je někdy jak malá, akorát se takhle se svojí zručností zakudne. Začal jsem pomalu páčit jeden plátek od druhýho. Moc to nešlo, a tak jsem nakonec skončil, stejně jako Iva, s kudlou zabodnutou mezi těma plátkama a snažil se je prorazit. Aspoň jsem to teda měl namířený od těla. Jenže ta kurva těsto bylo kluzký a povolovalo. Najednou nůž projel skrz a bylo to. Ostrá bolest a těsto a vál se obarvily do ruda.

V ten moment už to Damian nevydržel a začal se smát na celé kolo. Vytěsnil informaci o vytopené kanceláři i o tom, že její stěny už nejsou bílé. Představil si svého upjatého a stokrát víc sucharského ekonomického manažera, jak civí na rozchechtaného Vila balancujícího nahoře na žebříku. Byla to tak vtipná představa, že se nemohl přestat smát, z očí mu tryskaly slzy. Když se uklidnil a rozevřel znovu telefon, uviděl svou, ale také Edovu vymalovanou kancelář a znovu se rozesmál. Na jeho nebylo nic úsměvného, pokud mohl v tomto svém rozpoložení mínit, tak soudcovské kladívko opřené o silný svazek knih a nad ním Brush scriptem napsáno jméno a logo firmy vypadaly dokonale. Ovšem Edova kancelář? Vedle dveří byl přímo na stěnu namalovaný rám obrazu a v něm velmi důležitě se tvářící Damian, nebo Viliam, to už záleželo na tom, koho tam zrovna bude chtít Eda vidět. Pod fotkou se skvěla zpráva – Jako ve školách mají prezidenty, i náš Eda si zaslouží mít jednoho ředitele zeměkoule na obraze v kanclíku.

„Mamíí, koupíš mi v krámě nějaký chipsy, kolu, malinovku, bagety, zeleninu a kuřecí maso? Kaká dělá večer na Volšáku nějakou oslavu, tak klukům udělám svoje bagety.“ Bagety s grilovaným kuřecím masem a zeleninou byl takový můj tehdejší majstrštyk a kluci se po nich mohli utlouct. Limči se hodily, jelikož mi bylo jasný, že přitáhnou jenom alkohol a na tohle nebudou myslet. A já se navíc budu tvářit jako vzorný synek, který nepije, i když už může.

Dojdu jim konsternovaně otevřít. Než se vzpamatuji, vše si na povel vezme Vítek. Vytáhnou gril, holky v kuchyni připraví pohoštění a já jen nevěřícně na vše koukám. Nenechal mě v tom, ne, oni mě v tom nenechali. Všichni se vesele baví, švitoří, občas se mě zeptají, kde co je, nebo si to sami najdou. Jejich dobrá nálada se přenese na mě. Donesou si i alkohol, jemu já se musím vyhnout. Přece jen prášky, co jsem měl včera, nejsou kamarádi s alkoholem. Chci jim pomoct, ale s díky odmítnou. Prý jsem jim poskytl útočiště, a to stačí.

Byli jsme čtyři, dá se poupravit název slavné knihy, kterou nám ve škole nutili, a tak jsem k ní měl přirozený odpor až do dospělosti. Parta kamarádů ze vsi na jihu Čech. Záboří je vesnice, která má necelých čtyři sta obyvatel a přímou úměrou si dokážete spočítat, kolik tam tak mohlo být dětí. My jsme však byli poměrně silné dva ročníky, kdy se za dva roky narodili čtyři kluci a dvě holky. Kluci i holky drželi separé svou partu, my kluci si do ní nikdy nikoho nepustili, další kluci byli buď o dost starší, nebo naopak o dost mladší a holky mezi námi neměly své místo.

„Á, copak? Tenhle rarášek nemá nikdy dost?“ Fofrem mi zrudly tváře a začal jsem blbě vysvětlovat, bóže… „No, ne… to je to ranní, přechodníkový, ne, myslím přechodový… teda jako přechodný. To přejde… samo.“ To jsem debil, ani nenajdu to správný slovo! Jak jsem byl otočenej, tak mi Ondra poplácal mý velectěný půlky. „A nebolí tě prdelka, Prdelko?“ Vyplázl jsem jazyk a zaprděl pusou: „Nejsem žádná Prdelka.“ Hned se mi na zadek přilepila trochu svižnější dlaň. Mlask. „Jsi.“ Zavalil mě a já už neprotestoval, pro tentokrát.

Třesoucí se mladíček se k ničemu neměl, Damian tedy usoudil, že ho musí vysvléct sám. Na erotické myšlenky naštěstí neměl ani pomyšlení. Neodpustil si ale u stahování mokrého trička přilepeného na drobném těle tlumeně brblat: „Většího blázna, jako jste vy, jsem nepotkal. Proč děláte takové věci? Jednou z vás dostanu infarkt a vy mě budete povinně každý den navštěvovat v nemocnici!“ Stále mu laskavě spílal a snažil se stáhnout mokré pyžamové tepláky. Šlo to ztuha.

„Tak to je asi jasné. Myslím to s ním naprosto vážně. Teda… dokud si nepolezem na nervy nebo nezjistíme, že to prostě nejde. Líbí se mi, že na policajta je dost normální a… sladký,“ mrknul okem škodolibě do placu. Nik s Danem se k poslední poznámce rozchechtali.

Max se naoko zachmuřil, ale Andrea na to nedala a upřímně se nad jeho obavami začala smát. Stáli oba na molu v drobném ostrovním přístavu. Voda se v záři zapadajícího slunce nezdála ani trochu modrá, Maxovi spíš připadalo, že je pokrytá tisícovkami stříbrných šupin. Odvrátil hlavu od mořské hladiny a znovu přejel Andy pohledem od hlavy až k patě. V obyčejné tmavě modré kolové sukni, v sandálech na slaměném klínu a se širokým kloboukem mu přišla nesmírně hezká. Měl z ní radost.

Přicházíme do stáje, kde již ostatní koně dostávají večeři. Sami s Nerem se hlasitě dožadují svého přídělu. Trochu jsme se zpozdili, jim se to evidentně nelíbí. Jakmile vstoupím k Sami do boxu, kde už nervózně pochoduje, zastaví se u žlabu. Přendám jí žrádlo do žlabu. S chutí se do něho pustí, nabere si pořádnou dávku, přežvykuje. Něco, pro mě nepochopitelného, ji vyruší, chce se podívat, co to je. Natáhne krk, tlamu má plnou krmiva, hlavou přejede nad mojí, v tu chvíli jí část žrádla vypadne. Vidím, jak kolem mě poletují částečky jídla. Největší část mi dopadne na vlasy, ramena. Stejnou trasou se vrátí ke žlabu, na mě dopadá další várka.

Procházel nabídkou a najednou se mu naskytl neuvěřitelně dobrý tip. Přívěsek na klíče, bytelná měděná horská bota… Dokonale zpracovaná, a navíc velice smyslná… Bota je pojatá jako symbol chtíče. Vysoká pevná pata, kotníkový styl, precizně zpracované detaily, tkaničky, přezky, cvoky… Tento umělecký skvost podtrhuje dokonalou smyslnost otevřenou přední částí boty v podobě 'žraloka', tedy dokořán otevřená ústa osázená spousty zubů a velký jazyk olizující vrchní část otevřené špičky tvarovaný jako ret. Dokonalost sama!

Jak se mám teď zachovat? Mám ztropit scénu? Tady, v jeho přepychovém království? Vždyť by mě mohl hodit přes zábradlí z třináctého patra nahého na ulici nebo bych mohl skočit sám? Kdo by pátral, z kterého patra to bylo, že? A jak jsem pochopil, Robert je tak dobře postavený, že by ho nikdo nepodezíral. Kdo ví, jak dlouhé má prsty a kam sahají jeho chapadla.

„Mimochodem, mladý muži, kolik jsi platil za ten svůj partizánský nákup?“ „No… 480 ká.“ „To ti dám, domluvili jsme se, že to budu platit já, tak si to laskavě pamatuj.“ „Ano, Jasná paní.“ To jsem se naučil od Ondry. Třepla mi výchovnej pohlavek s úsměvem sobě vlastním. Iva zaparkovala ve městě. „No tak vystupuj! Necháš mě jít samotnou?“ „Ne, ne…,“ a už jsem valil. Zatáhla mě do docela útulný kavárny a poručila dvakrát horký maliny. Mňam. Myslím, že by se ze mě mohl stát i kavárenskej povaleč.