Filtr povídek

Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.

Místo pozdravu jsem mu vrazil jednu takovou, že druhou chytil o plechový dvířka. Zmrdík se ani moc nedivil. Čuměl na mě jak pes, ne zpráskanej, prostě pes, kterýmu je jedno, že mu nařežete. Ten pohled: Klidně si bouchni, pane, když tě to potěší. Prosím pane, jsem tady. K službám.

Hleděli si do očí, beze slov, v tichu lesa. Sebastian se jemně dotýkal Levanovy tváře, hladil mohutnou šíji, hrudník. Prsty opisoval stvoly tetování na Levanově těle. Hřejivé ruce hladily jeho záda, rty vypalovaly horké polibky do kůže na upírově krku a hrudi. Nemluvili, oblékli se a znovu splynuli v objetí. Každé pohlazení, políbení, bylo víc než jakákoliv slova. Souznění bylo úplné. Cítili emoce toho druhého, každý zachvěv těla i duše.

U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk. „Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví. Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti, a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.

Když řekl „dobrá kurva jako ty“, tak to vlastně znamená, že se mu to se mnou líbí, jinak by neřekl „dobrá“. A kurva? On má prostě takovej drsnější slovník, on to tak nemyslí… On je prostě takovej, takovej dravej, živočišnej, nespoutanej…

- Kam vlastně jdeme? - - Ke mně. Domů. A nekoukej, já se na tebe nevrhnu. - I když já bych zlatíčko teda věděl, co s tebou, pomyslel si Milan v duchu.

Konečne som sa odhodlal vziať si dovolenku a vypadnúť niekde, kde si prevetrám kancelárskou byrokraciou zapratanú hlavu. K narodeninám som ešte v lete dostal zimný poukaz do jedného zapadnutého vidieckeho penziónu v rakúskych Alpách, niekde v okolí Achensee. Cez internet som si zarezervoval izbu a tešil som sa na mrazivé zimné večery strávené v hoteli, sediac s rozčítanou knihou a s horúcou šálkou čerstvého čaju za oknami, kde počuť kvíliaci plač silného vetra hrajúci sa so snehovými vločkami padajúcimi na kalamitnú nádielku čerstvého snehu.

Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně. Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku. Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.

Objímám Fynna. To jeho pevný, silný tělo. Miluju držet chlapa. Rukou mu jdu pod tepláky, rovnou po zadku. Už nemám chuť na nic čekat. Tohle zákoutí na parkovišti je už vyzkoušený. Když ho tady ohnu o zídku, máme přehled o každým, kdo by sem nahoru šel. Dneska nemám náladu mazlit se obličejem s půlkama, hladit je, ani si hrát na lízanou. Potřebuju si zapíchat. Trochu slin na prsty a Fynn tiše zavzdychá. Má rád tyhle rychlý akce, vidím, jak mu vpředu kmitá ruka. Je mi v něm dobře.

Ráno po snídani jsem vyrazil ke slati. Dorazil jsem tam na osmou, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se, nikde nikdo. Otočil jsem se ke slati. Ještě se nad ní pořád převalovala mlha, ta se zvedne tak za hodinu. Opřel jsem se zády o břízu a pozoroval chomáče mlhy. Keře a vyšší traviny, které se v ní ukrývaly, vypadaly najednou jako sedící postavy… Sedí tam osaměle, jako by o něčem tiše přemýšlely…, třeba o tom, kudy se dostat zpátky… Vypadalo to zlověstně, nepřátelsky, běhal z toho trochu mráz po zádech, cítil jsem, jak se mi začínají ježit vlasy.

Teda, nevím, svý poprvé jsem si představoval trochu jinak. Bože, jak ho má asi velkýho?! Jestli adekvátně postavě, tak je to fakt Bigus Dickus a je to v prdeli. Akorát že v mý a nejspíš natržený. Kruci, já nechci brečet! To jsem kurva na zavolání? Ani se nezeptá, jestli můžu…

Jak jsem včera pochodoval poblíž silnice a nakopával kusy ledového sněhu, narazila moje bota do něčeho barvou naprosto nepřipomínajícího sníh. Sklonil jsem se, abych lépe viděl, co jsem to obalené ve sněhu nakopl. Šedivý kus kovu jsem oprášil a v ten moment jsem si uvědomil… Našel jsem zbraň!

"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?" "Netuším." "Stál mi v ní ještě deset let potom." "Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru." "Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.