Filtr povídek

Zbytek srpna se proměnil v něco, co Jakub v žádné verzi svého předchozího života nedokázal předvídat: rutinu, do které se zamiloval skoro stejně jako do muže, se kterým ji sdílel. Ráno vstávali společně, ne už kvůli kladivu, ale protože žádný z nich nechtěl ležet v posteli sám, když ten druhý byl vzhůru o patro níž a dělal kávu ve staré konvici, která teď fungovala perfektně, jako by věděla, že ji někdo konečně doopravdy poslouchá. Střecha byla hotová. Fasáda byla hotová. Elektřina fungovala v devíti z dvanácti pokojů, což bylo o šest víc, než kolik jich fungovalo, když Jakub přijel.

“Hele, Tondo, jestli takhle budeš příště na někoho čučet při močení, tak bys mohl dostat přes hubu. A to dokonce i od některých místních kuchařů.” “Vy mně dáte teď taky přes hubu?” “No já asi ne, mně se ten pohled docela líbil.”

Roky se skládaly na sebe tak pravidelně, že Ivo přestal počítat, kolikátý je to už srpen, a začal počítat jinak – podle toho, kolik šedin přibylo Emilovi na spáncích, kolik vrásek kolem očí, o kolik pomalejší byl při chůzi po té stezce ke skryté pláži, kterou teď museli oba zdolávat s většími přestávkami, ale se stejnou vytrvalostí jako v roce, kdy ji našli poprvé. Ivo si všiml prvních příznaků vlastního stárnutí dřív u Emila než u sebe – možná proto, že vlastní tvář člověk vidí v zrcadle každý den a přestane si všímat drobných změn, zatímco tvář, kterou vidí jenom jednou za rok, ukazuje čas najednou, ve velkých, nepřehlédnutelných skocích. Každé léto tak vítal trochu staršího muže, než kterého loni v srpnu vyprovázel, a každé léto se s tím trochu hůř vyrovnával.

Vladimírovy prsty byly teplé, suché, pevné. Sevřely Mirkovo levé zápěstí a přitáhly je k liště hlavy postele. Mirek nehnul ani brvou, dokud neslyšel tiché cvaknutí, pak měkké zachrastění řemínku. Totéž se opakovalo s pravým zápěstím. Byl přivázán. Pevně, ale ne bolestivě. Řemínky byly široké, kožené, s měkkou podšívkou. Sevření bylo konečné. Teď otevřel oči. Podíval se přímo na Vladimíra, který stál vedle postele a upravoval poslední přezku. Jeho výraz byl soustředěný, klidný.

Kavárna na náměstí měla čtyři stolky a výhled na přístav, a Kranjc už seděl u toho nejlepšího z nich, s deskami dokumentů srovnanými do úhledné hromádky a úsměvem, který se ani na vteřinu nezachvěl, když Jakub dosedl. Jakub dorazil o pět minut dřív, jak to dělal celý život před schůzkami, které v sobě nesly nejistotu – přijít brzy, zabrat pozici, mít pocit kontroly nad situací, která ho ve skutečnosti kontrolovala úplně. Kranjc byl už tam, samozřejmě, o deset minut dřív než on, s tou profesionální trpělivostí muže, který se nikdy nenechá zaskočit vlastním časovým rozvrhem.

Po príchode domov sme s Marianom obaja unavení, a tak sa rýchlo vystriedame v kúpeľni a zapadneme do postele. On takmer okamžite zaspí, no ja nedokážem ani len zavrieť oči. Je mi na zvracanie. A určite nie z alkoholu. Po zážitku spred pár dní som si dal pozor, aby som sa neopil. Mal som síce tri pivá, ale zvyšok večera som strávil na nealku. Zle mi je z niečoho úplne iného. Z toho, ako sa všetko zas ukážkovo dosralo. 

Stál tam v bílém baletním trikotu. Tak to bylo něco. Pomalu se otáčel a sledoval své obecenstvo. Bylo vidět, že oba je to hezky dostalo. Tělo v tomhle obalu je mnohem vzrušivější než nahé. Všechny linie svalů jsou zvýrazněny. Obliny zadečku, stehna i lýtka. Párkrát se otočil, pak pomalá pirueta. Sledoval své obecenstvo. Bylo vidět, že je dostal, kam chtěl. Trošku si zpříjemní pobyt doma. V sobotu je vytáhne na chatu a byl by v tom zakopanej pes, kdyby je oba nedostal. Vzal zavěšenou loutku Škrholy. Pomalu s ní tančil.

Jedu nočním Boltem z Vysočan do nikam a za oknem vidím vlastní obličej rozmazaný ve výlohách zavřeného Tesca,
promítnutý přes slevu na kuřecí prsa…

Začalo to nevinně a prostě. Při školních praktických cvičeních. Adam si Lumíra vybral, protože byl rozhodně nejspolehlivější. Pomáhal mu při pokusech. Nejprve si věřili profesně. I přes všechny ochranné pomůcky se může ledacos přihodit. Pak chodili pomáhat do místní továrny míchat barvy i další práce mimo praxi. Poseděli v podnikovém kiosku u melty a zákusku. Oba nikam nespěchali. Oční kontakt, doteky rukou. Tiché to nesmíme postupně přerostlo v jistotu, jak jejich zakázanému vztahu obětují všechno. Vymýšleli, plánovali a uskutečňovali složitá setkání v hotelích v okolí. Vždycky jinde.

Deset dní ve Vranjaku Jakuba naučilo tři věci: že káva z té staré konvice chutná lépe než z jakéhokoliv kávovaru, který kdy viděl v Praze, že sluneční krém se musí nanášet znovu každé dvě hodiny bez ohledu na to, jak moc člověk věří ve vlastní odolnost, a že Luka Marinković se směje mnohem častěji, než by na první pohled kdokoliv čekal – jenom to dělá potichu, jako by se bál, že by ho ten smích mohl někam zavázat. „Dnes fasáda,“ oznámil Luka toho rána, vrážeje mu do rukou štětec tak nečekaně, že Jakub skoro upustil kávu. „Jižní stěna. Nejvíc vidět z cesty, takže nejvíc ostudy, když to bude křivé.“ „Nikdy jsem nemaloval dům.“ „Nikdy jste netahal hřebíky, taky jste to zvládl.“ „To se nedá srovnávat.“

První láska je čistá téměř vždycky. Dáte do toho všechno. Celých sto procent sebe. S každým dalším vztahem ale už máte štít. Do hry s láskou vstupujete pokaždý s tím, že už nikdy nedáte sto procent. Každej dospělej přece ví, že pohlcující láska s věčným slibem je spíše věc románových knih než reality. S každým dalším člověkem, který do vašeho života vstoupí, mu dáte o něco míň. Je to prostě čistá matematika zranění. Začínáte na stovce a postupně klesáte. To stejný máte se vším. Naučíte se třeba bruslit. Bruslíte bez chráničů a jste králi světa, dokud nepřijde první bác. Poté obvykle už přemýšlíte jinak, už víte, jak ta držka bolí, a že možná aspoň tu helmu a kolena by bylo záhodno mít v něčem schované. Zkrátka je to přirozený instinkt, bránit se před bolestí.

Sedl si s lahví k oknu a snažil se rozeznat kus návsi. Střed tvořilo pár lip, okolo památníku ze světových válek. To bývalo časté. Místní tak chtěli uctít své padlé. Pomalu to vypadalo, že se mraky trhají a začaly být vidět obrysy stromů. Stále pršelo a venku se rozednívalo. Tak to na první pohled vypadalo. Bylo vidět na cestu a na ní se rychle pohybovala postava v kabátě? Něco tmavého dlouhého. Kabátník, to Dalibora rozesmálo. Spíš litoval toho nešťastníka venku. Postava se zastavila a pak se vydala rovnou ke dveřím. Vstal, stiskl vypínač u vchodu a odemkl.

Ráno ho vzbudilo kladivo. Ne budík, ne rackové, ne moře – kladivo, pravidelné jako metronom, přicházející odněkud zespodu, z místa, kde by podle všech pravidel slušnosti mělo být v sedm hodin ráno naprosté ticho. Jakub ležel ještě chvíli s polštářem přes hlavu a počítal rány, jako by tím mohl odhadnout, kolik dalších týdnů podobných rán ho ještě čeká, než se vzdal a rozhodl, že spánek proti Lukově pracovní morálce nemá šanci. Jakub sešel dolů v tričku, ve kterém spal, a našel Luku na verandě, jak vytahuje shnilá prkna z podlahy tak soustředěně, jako by to prkno bylo osobně zodpovědné za všechno, co se mu kdy v životě nepovedlo. „Dobré ráno,“ řekl Jakub. Luka na něj pohlédl přes rameno, ohodnotil ho pohledem od bosých nohou po rozcuchané vlasy a vrátil se k prknu. „Máte rád snídani, nebo rovnou kávu?“ „Kávu.“