Večer si to Jakub v hlavě přehrával tak dlouho, jak přesně to Lukovi řekne, že mu to nakonec, jak už to tak bývá, nikdo neumožnil říct po svém. Celý den si v hlavě skládal a rozkládal tu samou větu, zkoušel ji nahlas v koupelně, když si myslel, že ho nikdo neslyší, a pokaždé mu zněla hůř než předtím – příliš dramaticky, nebo naopak příliš lehkovážně, jako by se omlouval za rozlitou kávu, ne za to, co doopravdy udělal. Pracovali spolu celé odpoledne na poslední velké opravě před koncem měsíce – výměně shnilého schodu u zadního vchodu – a Luka byl v tak dobré náladě, vtipkoval o tom, jak Jakub konečně drží kladivo jako člověk, ne jako někdo, kdo se ho bojí, že Jakub si dvakrát pomyslel, jestli by nebylo lepší počkat s přiznáním na jindy, na den, kdy by to nezničilo něco tak dobrého.