Filtr povídek

Tu noc jsem zase skoro nespal, srdce mi bušilo radostí, najednou mi přišlo, že je svět nádherný. Těšil jsem se na ráno a očima posouval minuty a hodiny, aby už ta hodina přišla. Chtěl jsem skočit hned do prvního ranního vlaku a vyrazit. Ráno jsem se osprchoval, navoněl vším možným a půjčil si i trochu taťkova parfému, který používal jen při zvláštních příležitostech. Pak jsem nevěděl, co si vzít na sebe. Fílo, zase se zklidni, vezmi si něco normálního, nešil! Oblíkni se, jako by sis jel jen zastřílet, mluvil jsem na sebe do zrcadla.

Hluboce vnímal typickou dětskou vůni, která byla Edovou věrnou společnicí. Rozptylovalo ho to, stejně jako mírně třesoucí se tělo, které měl na sobě pevně přitisknuté. Eda snad ani nedýchal a jeho vyděšené oči ho varovaly, že dělá velkou hloupost. Mírně zaváhal, ale stisk nepovolil. To zaváhání jej ale rozhodilo. Svíral jeho hubené nohy svými stehny a uvědomil si, že se svým rozkrokem tře o ten jeho. Cítil z jeho dechu hroznové víno, které bylo v zasedačce v miskách a jež ve velkém, nejspíš z nervozity, pojídal. A ke své hrůze vnímal neskutečnou chuť ho políbit. Za ten jeden polibek by se vzdal svých otázek… Pakliže by se Eduard začal chovat normálně. Zrychlil se mu dech a přiblížil své rty blíž. Zrak neustále přišpendlený k jeho očím. Povolil stisk brady a palcem ji téměř neznatelně pohladil. Naopak ruku, kterou přidržoval zápěstí nad jeho hlavou, ještě víc sevřel.

Pak se na mě zaraženě podíval. "Když znáš někoho, kdo zná Toma… ty taky… to jsi to?" "Hádej. Proč myslíš, že mi říkají divnočlověk?" "Svět je malý," zamluvil to a široce se usmál. Takže nějak takhle vypadá pohled z druhého břehu.

„Jé, ahoj, Honzo!“ vyskočil Petr na nohy a šel Honzovi v ústrety. „Jak se máš? Doufám, že jsem tě zase nevzbudil…?“ podezřívavě nakrčil obočí, oskenoval Honzu rychlým, ale důkladným pohledem a hned se zase celý rozzářil. „Co to zápěstí, už je to lepší? Říkal jsem si, že asi jo – a proto že sis řekl, že mě s tím nebudeš obtěžovat, ale přece jenom mi to nedalo, abych to nezkontroloval, víš?“ Honza zůstal stát na místě a jenom do sebe dychtivě nasával tu životadárnou energii, kterou kolem sebe Petr zřejmě bezděky šířil. „Jo, no, je to lepší,“ nějak se mu povedlo ze sebe dostat.

Říká se, že člověk si časem zvykne na leccos. Damian už si zvykl na nesmyslné drmolení, které je vzápětí zapomenuto činem, jaký běžní lidé nedělají, filozofickou myšlenkou, kterou by čekal od starce, který už prožil desítky let. Zvykl si na naprostou ztrátu soukromí i na to, že se mu hlavou honí myšlenky, které by se mnichovi, jakým se Damian stával, honit hlavou neměly. Dokonce dokázal i ty myšlenky odsunout do pozadí a nechat se jimi ukájet až v době, kdy si přece jen pár minut o samotě vydobyl. Všechno to najednou mělo jistý řád, který Damian nutně pro svou psychickou pohodu vyžadoval. Zběsilý řád, ale přece jen aspoň trochu tušil, co může očekávat. Tohle, co se dělo tento večer, však celý za potu a kázně vytvořený systém zničilo. Eduard se choval naprosto mimo všechny tabulky, které si pro něj Damian podvědomě vytvořil.

Tak nám Dominik i Robin úspěšně složili zkoušky a jsou z nich oficiální truhlářští tovaryši. Jen nám dali zprávou vědět, že to mají úspěšně za sebou a jdou slavit se spolužáky. A příští čtvrtek že mají slavnostní předání výučáků, tak ať se určitě přijdeme podívat, a v pátek potom že to oslavíme spolu u Šichty.

„Těší mě, Honzo. Já jsem tvůj novej šéf. Nic jinýho o mně vědět nepotřebuješ.“ Honza tu jeho nabízenou dlaň stiskl… a teprve o několik hodin později, když byl zase schopný přemýšlet, si uvědomil, že to byla chyba. Byla to zasraná chyba. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat. Run for my life.

To už tu byl Hanzi a na tácku nesl sedmičku a tři skleničky. A hned za ním rozkošná panenka. Blondýnka, krátké mikádo, velice příjemná a milá, Růženka. Přema měl k ženám komplikovaný vztah. Samozřejmě mimo sex. Ale i tak ženskou společnost moc nemusel. Ale určité typy mu byly sestersky blízké. A jednu takovou má před sebou. Trochu ho to rozhodilo, ale i uklidnilo. Růženka mu určitě vadit nebude. Ještě nedopili sedmičku a už si povídali jako staří známí. Po zavíračce počkali na Hanziho. Pak se všichni vypravili ke Králíkárně. Byl to kousek, Přema bydlel jen o pár vchodů dál.

Kolikrát se mi zdálo, že jsem najednou nahý na ulici mezi oblečenými lidmi, kteří mě míjí, jen na mě kouknou a nijak nereagují. Já se nemám čím zakrýt a tak musím pokračovat v chůzi, jet tramvají a prostě se tvářit, že je to tak v pořádku. Přitom se ale stydím, ale je to tak vzrušující… Teď by se to mohlo stát realitou. Vlastně už to realita z části je, když jsem tady nahý…

Zamžoural proti slunci na zahradu a na chvíli měl dojem, že se o něj pokouší mrtvice. Zavřel oči, aby se uklidnil, a žádal někoho tam nahoře, aby to, co viděl, nebyla pravda. Byla. „Já toho psa oškubu jako slepici!“ zachrčel výhružně, otočil se a šel zpět do domu. Eda běžel za ním. „Vás taky!“ zastavil se a prudce se otočil. Toto Eduard nečekal a vpadl přímo do jeho náručí. Damian jej podvědomě objal, aby neupadl. Ovanula ho vůně slunce, dětského oleje a ještě čehosi, co vybičovalo jeho hormony k akci. Blonďáček mu visel na rukou, přitisknutý k jeho tělu, nechápavě se ošívaje, otíral se svým rozkrokem o ten Damianův.

Robin se v Záboří začal objevovat pravidelně a dobře mezi nás zapadl. Když se zdržel, přespával u Dominika. Vždy, když měl přijet, jsem se na něj upřímně těšil, přinesl mezi nás takový svěží vítr, i když povahou byl tišší, něco jako já. Tři týdny po našem prvním setkání přišla sobota, kdy Robin neměl co na práci a já také ne. Konečně jsme se tak domluvili, že bych mohl přijet k němu do Vojkova zkusit si zastřílet z luku. Robin zval i ostatní, ale ti se samozřejmě věnovali svým drahým polovičkám, takže odmítli. Alespoň budu mít více času si to vyzkoušet, řekl jsem si.

„No… ehm…,“ zmůžu se akorát na to, abych mu stiskl nabídnutou dlaň. Protože jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko… a na cokoliv jinýho… Panebože, jak může být božstvo tak nespravedlivý? A nadělit někomu takovouhle postavu, a ještě takovej nádhernej úsměv, a ještě takový jiskřivý oči? A ještě mi někoho takovýho úplně kliďánko přihrát do cesty, abych se tu před ním úplně ztrapnil… a… a… uslintal?! Ne, mami, proč? Proč jsi po mně chtěla posílat ty zatracený balíčky zrovna přes tenhle proklatej podnik???