Romány

„Chci se soudit.“ Damian se na něj zadíval jako na nesvéprávného. „Jistě,“ odvětil chladně. „To není žádné překvapení. Chceš se snad domluvit na mimosoudním vyrovnání? Mám tady připravenou předběžnou smlouvu, pokud bys do ní chtěl nahlédnout.“ Damian seděl rovně, jako by spolkl pravítko, a v obličeji měl výraz skrytého predátora. Vytáhl složku zpod své nedokončené práce a podával mu ji. Eda zakroutil hlavou.

Ještě asi hodinu poté nad sebou napůl nevěřícně, napůl zmateně kroutím hlavou, kdykoliv si vzpomenu, do jak nepříjemné situace jsem Lukáše dostal. Naštěstí to vzal v pohodě, ale i tak! Na co jsem myslel? No, nebo by se možná hodilo spíš zeptat se, čím jsem myslel! Protože můj mozek měl v tu chvíli zjevně padla… Asi jsem si prostě na chvilku dovolil porochnit se v představě, že bysme s Lukášem strávili pár hodin i mimo školu, mimo doučování. Moct si tak popovídat i o jiných věcech, nemuset se tolik soustředit na počítání, nemuset si hlídat čas… Jenže, Damiáne, Lukáš je především tvůj student, ne nějakej kolega nebo kámoš. A navíc je to student, kterej potřebuje tvou pomoc… Takže o čemkoliv jiným než sezení nad matikou si nech laskavě zdát!

Zobudím sa do úplnej tmy a príjemnej vône levandule. Skontrolujem čas na mobile a zistím, že sú štyri ráno. Rýchlo mobil zas vypnem. Svetlo z neho mi takmer vypálilo dieru do mozgu. Chcem zase spať, ale nejako okrajovo si uvedomím, že ma na mobile čakala správa. A že jej odosielateľ bol môj učiteľ. Uložil som si ho ako matikár. Vtedy som ešte nevedel, že by si asi zaslúžil niečo milšie.

Neděle, půl jedenácté a já jsem jako na trní. V pátek odpoledne řekl Rob konečný verdikt, že pozvání přijímá. Já jsem od té doby nervózní, ale kupodivu mamka a taťka jsou naprosto v pohodě, jako kdyby měla přijet tetička z Jaroměře. My tam teda žádnou tetičku nemáme, ale to přirovnání mi připadá vtipné.

„Heleno, běžte ke mně. Pan Petiška se mi rozhodl prezentovat svou loajálnost natolik, že nejspíš zvolil spáchat přede mnou sebevraždu. Snaží se marně, svůj názor nezměním, tak mu to vyřiďte. Postarejte se o ten bordel. Mám ještě schůzku mimo firmu, takže odcházím a veškeré telefonáty přesměruji na vás, pokud se vám to nelíbí, můžete si práci hledat jinde!“ „Damiane! Co blbneš? Co se stalo? Proč mi vykáš?“ „Usoudil jsem, že to bude takto lepší. Pro obě strany. A teď běžte, nerad bych, aby mi ten kluk zaprasil koberec krví.“

Hluboce vnímal typickou dětskou vůni, která byla Edovou věrnou společnicí. Rozptylovalo ho to, stejně jako mírně třesoucí se tělo, které měl na sobě pevně přitisknuté. Eda snad ani nedýchal a jeho vyděšené oči ho varovaly, že dělá velkou hloupost. Mírně zaváhal, ale stisk nepovolil. To zaváhání jej ale rozhodilo. Svíral jeho hubené nohy svými stehny a uvědomil si, že se svým rozkrokem tře o ten jeho. Cítil z jeho dechu hroznové víno, které bylo v zasedačce v miskách a jež ve velkém, nejspíš z nervozity, pojídal. A ke své hrůze vnímal neskutečnou chuť ho políbit. Za ten jeden polibek by se vzdal svých otázek… Pakliže by se Eduard začal chovat normálně. Zrychlil se mu dech a přiblížil své rty blíž. Zrak neustále přišpendlený k jeho očím. Povolil stisk brady a palcem ji téměř neznatelně pohladil. Naopak ruku, kterou přidržoval zápěstí nad jeho hlavou, ještě víc sevřel.

Říká se, že člověk si časem zvykne na leccos. Damian už si zvykl na nesmyslné drmolení, které je vzápětí zapomenuto činem, jaký běžní lidé nedělají, filozofickou myšlenkou, kterou by čekal od starce, který už prožil desítky let. Zvykl si na naprostou ztrátu soukromí i na to, že se mu hlavou honí myšlenky, které by se mnichovi, jakým se Damian stával, honit hlavou neměly. Dokonce dokázal i ty myšlenky odsunout do pozadí a nechat se jimi ukájet až v době, kdy si přece jen pár minut o samotě vydobyl. Všechno to najednou mělo jistý řád, který Damian nutně pro svou psychickou pohodu vyžadoval. Zběsilý řád, ale přece jen aspoň trochu tušil, co může očekávat. Tohle, co se dělo tento večer, však celý za potu a kázně vytvořený systém zničilo. Eduard se choval naprosto mimo všechny tabulky, které si pro něj Damian podvědomě vytvořil.

V dalších týdnech byl Damian vůči Viliamovi obezřetný, ale ne odmítavý. Avšak kdykoli se řeč stočila jen náznakem k minulosti, zatvrdil se a uzavřel se do sebe. Jeho bratr z těchto rozhovorů rychle vybruslil, a jestliže si Eda něčeho všiml, nedával to na sobě znát. Damian však cítil jeho starostlivé pohledy. Nesnášel je, měl dojem, že mu svým odmítavým postojem ubližuje, přestože nechápal, proč v něm onu starostlivost vzbuzuje. Když uhodil na bratra, jestli si náhodou nepustil pusu na špacír, ten rezolutně odmítl. Chtěl celý ten rozhovor toho dne zapomenout, vypudit z mysli, přesto se mu jeho slova neustále vracela a on neměl možnost nad nimi nepřemýšlet. Striktně odmítal připustit, že byl jakkoli týraný, kromě těch pár ran, které patřily k jeho – uznával – trochu spartánské výchově, natož aby přemýšlel o Stockholmském syndromu. Přišlo mu to směšné.

Zamžoural proti slunci na zahradu a na chvíli měl dojem, že se o něj pokouší mrtvice. Zavřel oči, aby se uklidnil, a žádal někoho tam nahoře, aby to, co viděl, nebyla pravda. Byla. „Já toho psa oškubu jako slepici!“ zachrčel výhružně, otočil se a šel zpět do domu. Eda běžel za ním. „Vás taky!“ zastavil se a prudce se otočil. Toto Eduard nečekal a vpadl přímo do jeho náručí. Damian jej podvědomě objal, aby neupadl. Ovanula ho vůně slunce, dětského oleje a ještě čehosi, co vybičovalo jeho hormony k akci. Blonďáček mu visel na rukou, přitisknutý k jeho tělu, nechápavě se ošívaje, otíral se svým rozkrokem o ten Damianův.

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

Damian jen prudce vydechl, obočí mu vylétlo nahoru a udiveně zamrkal. Na moment měl dojem, že u počítače usnul a tohle je jen naprosto ztřeštěný sen. Velmi rychle se vzpamatoval a promnul si tvář. Uvnitř se zachvěl. Nezajímaly ho boxerky, anebo ne tak docela – zajímalo ho spíš to, co bylo pod nimi. Lačně zíral na drobné půlky Edova pozadí, které přiléhavé spodní prádlo naprosto dokonale kopírovalo. Rovné, štíhlé poskakující nohy ho provokovaly natolik, že měl chuť vstát a popadnout ho za rameno, aby přestal skotačit.

Hodně se rozhlížím a udivuje mě, že v této blízkosti města je takovýto krásný kout světa. Jedeme mezi políčky a vysoko nad námi švitoří hlas skřivánka. Mám to moc rád, protože ve městě ho nikdy neslyším. Romantika jako z filmu „Seno, slunce, jahody“. Nezapomenutelná věta faráře (herec Kopřivy): „Kraji můj líbezný…“ a pak se vykokotil na kole mezi lány obilí. Nebo: „Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ vždy vděčné hlášky hlášky.