Romány

Zbytek srpna se proměnil v něco, co Jakub v žádné verzi svého předchozího života nedokázal předvídat: rutinu, do které se zamiloval skoro stejně jako do muže, se kterým ji sdílel. Ráno vstávali společně, ne už kvůli kladivu, ale protože žádný z nich nechtěl ležet v posteli sám, když ten druhý byl vzhůru o patro níž a dělal kávu ve staré konvici, která teď fungovala perfektně, jako by věděla, že ji někdo konečně doopravdy poslouchá. Střecha byla hotová. Fasáda byla hotová. Elektřina fungovala v devíti z dvanácti pokojů, což bylo o šest víc, než kolik jich fungovalo, když Jakub přijel.

Roky se skládaly na sebe tak pravidelně, že Ivo přestal počítat, kolikátý je to už srpen, a začal počítat jinak – podle toho, kolik šedin přibylo Emilovi na spáncích, kolik vrásek kolem očí, o kolik pomalejší byl při chůzi po té stezce ke skryté pláži, kterou teď museli oba zdolávat s většími přestávkami, ale se stejnou vytrvalostí jako v roce, kdy ji našli poprvé. Ivo si všiml prvních příznaků vlastního stárnutí dřív u Emila než u sebe – možná proto, že vlastní tvář člověk vidí v zrcadle každý den a přestane si všímat drobných změn, zatímco tvář, kterou vidí jenom jednou za rok, ukazuje čas najednou, ve velkých, nepřehlédnutelných skocích. Každé léto tak vítal trochu staršího muže, než kterého loni v srpnu vyprovázel, a každé léto se s tím trochu hůř vyrovnával.

Tři týdny ve Vranjaku Jakuba naučily i čtvrtou věc, kterou prvních deset dní ještě nestihl pochopit: že člověk si dokáže zvyknout na cokoliv, i na to, že bydlí v cizím domě s cizím mužem a každé ráno ho budí zvuk nástrojů, dokud si jednoho dne neuvědomí, že ten zvuk čeká s napětím, ne s otrávením. Tři týdny přinesly i rutinu, kterou by Jakub před měsícem nepoznal jako rutinu, protože by ji považoval za dovolenou: ranní káva na verandě, dopolední práce, odpolední siesta, kterou teď oba bez řečí dodržovali, protože slunce mezi dvanáctou a čtvrtou nešetřilo nikoho, a večer, kdy jeden z nich vařil a druhý mu nadával, že to dělá špatně, přestože žádný z nich nebyl o moc lepší kuchař než ten druhý.

Deset dní ve Vranjaku Jakuba naučilo tři věci: že káva z té staré konvice chutná lépe než z jakéhokoliv kávovaru, který kdy viděl v Praze, že sluneční krém se musí nanášet znovu každé dvě hodiny bez ohledu na to, jak moc člověk věří ve vlastní odolnost, a že Luka Marinković se směje mnohem častěji, než by na první pohled kdokoliv čekal – jenom to dělá potichu, jako by se bál, že by ho ten smích mohl někam zavázat. „Dnes fasáda,“ oznámil Luka toho rána, vrážeje mu do rukou štětec tak nečekaně, že Jakub skoro upustil kávu. „Jižní stěna. Nejvíc vidět z cesty, takže nejvíc ostudy, když to bude křivé.“ „Nikdy jsem nemaloval dům.“ „Nikdy jste netahal hřebíky, taky jste to zvládl.“ „To se nedá srovnávat.“

Ráno ho vzbudilo kladivo. Ne budík, ne rackové, ne moře – kladivo, pravidelné jako metronom, přicházející odněkud zespodu, z místa, kde by podle všech pravidel slušnosti mělo být v sedm hodin ráno naprosté ticho. Jakub ležel ještě chvíli s polštářem přes hlavu a počítal rány, jako by tím mohl odhadnout, kolik dalších týdnů podobných rán ho ještě čeká, než se vzdal a rozhodl, že spánek proti Lukově pracovní morálce nemá šanci. Jakub sešel dolů v tričku, ve kterém spal, a našel Luku na verandě, jak vytahuje shnilá prkna z podlahy tak soustředěně, jako by to prkno bylo osobně zodpovědné za všechno, co se mu kdy v životě nepovedlo. „Dobré ráno,“ řekl Jakub. Luka na něj pohlédl přes rameno, ohodnotil ho pohledem od bosých nohou po rozcuchané vlasy a vrátil se k prknu. „Máte rád snídani, nebo rovnou kávu?“ „Kávu.“

Cesta do Vranjaku trvala jedenáct hodin a tři dopravní prostředky, a Jakub strávil posledních čtyřicet minut v taxíku, který zjevně naposledy viděl servis někdy za Titovy éry, přemýšlením, jestli existuje nějaký způsob, jak tenhle výlet zvládnout za den. Neexistoval. To mu bylo jasné už z e-mailu od notáře, psaného tou zvláštní, uhlazenou byrokratickou češtinou, která dovede slovo „dědictví“ udělat stejně vzrušující jako daňové přiznání: Vzhledem k poloze nemovitosti a nutnosti osobní přítomnosti obou dědiců doporučujeme počítat minimálně s několikadenním pobytem. Několikadenním. Jakub si sbalil na tři dny, což se, jak se mělo brzy ukázat, stane jedním z několika rozhodnutí toho týdne, která se později budou jevit jako pozoruhodně naivní.

Uběhlo dalších pár let a náš život byl naprosto poklidný. Přesně takový, jaký jsme si ho na stará kolena vysnili. Vše, co bylo třeba, jsme si na stáří vybudovali tak, aby nás nic nezaskočilo, byli z nás hrdí dědečkové, pyšně jsme vozili kočárek s Evkou a Vašíkem po Vojkově, a když je Libor přivezl k nám do Záboří, tak jsme obvykle jezdili ve třech s Kaká, někdy se k nám přidala Petra nebo Šárka nebo obě. Později, když děti povyrostly, tak jsme je brávali po naší vlasti, chodili s nimi do lesa a učili je poznávat přírodu.

Po svatbě obvykle následuje svatební cesta, tu jsme neabsolvovali ihned, ale slíbili si, že za nějakého půl roku si cestu uděláme, a ne nějakou romantiku u moře, ale pořádně dobrodružnou odyseu. Vybrali jsme Argentinu a lepší volbu jsme nemohli udělat. Hned na začátku nás uchvátilo živoucí Buenos Aires a jeho noční život. Poté jsme se začali přesouvat k nádherným vodopádům Iguazu, což bylo naprosto pompézní, ovšem jak jsme čekali, bylo to turistické peklo. Nicméně ani to nám nevzalo zážitek z té nádhery. Pak už jsme si půjčili auto a záměrně cestovali mimo turistické oblasti. Opuštěná krajina nás přímo sváděla vyrazit na neprobádaná místa. Ať již to byla otevřená pouštní krajina, nebo skalní útvary, vše mělo své kouzlo.

Za Robinem jsme jezdili každý den, jen jsme na doporučení doktora zatím nevzali kluky z party, i když je vše v pořádku, je lepší, když omezí počet osob, které by za ním chodily. Nicméně šlo jen o pár dní, Robinova rána na stehně byla prakticky zahojená a i celkový stav se zlepšil natolik, že mohl být propuštěn do domácího léčení. Měl prozatím přísný zákaz pracovat a žádné oslavy, i když se cítí už dobře, je třeba ještě odpočívat, a na to jsem měl dohlédnout já.

S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.

Třásl jsem se, Javi mě uklidňoval, naznačil mi to stejné, čím jsem včera obhajoval sám sebe, že to všechno je důsledek Robinova chování. Cítil jsem se strašně provinile, rychle se dooblékl, rozloučil se a běžel směrem, kterým se Robin vydal. Nikde jsem ho neviděl, telefon mi nezvedal, a tak jsem vyrazil na hotel. Cestou jsem přemýšlel, co mám dělat, co mám říct, na stranu druhou jsem si musel přiznat, že náš vztah je v rozkladu a že tomu tak bylo ještě předtím, než jsem vůbec věděl, že nějaký Javier existuje.

Ráno jsem šel nejdříve domů, abych se převlékl do práce, Robin už byl pryč. Potkal jsem jenom kluky, kteří řekli, že se večer jen Robin zeptal, jestli jsem doma, a tím to skončilo. Bylo mu úplně jedno, kde jsem. Kluci kolem mě našlapovali opatrně a z jejich zraků bylo čitelné, že nevědí, co se děje, že by tomu rádi porozuměli, a v tom pohledu se zračil i strach z budoucnosti. Nicméně jsem usoudil, že bych je tím neměl zatěžovat, a tak jsem nenaznačil, co se děje.

Jak jsem už naznačil, náš vztah s Robinem se stal takovým rutinním. Fungovali jsme jako dvě samostatné jednotky, které se doplňovaly a tím tvořily symbiózu, která mně vyhovovala. Na stranu druhou ta mladická vášeň vzala za své, ale když jsem to probíral s Dominikem nebo Puckem, utvrdili mě, že je to normální. Na stranu druhou to neznamená, že by své polovičky měli rádi nějak méně, jen je třeba to občas nějak okořenit, ať už nějakým překvapením, nebo v posteli.