Romány

Zamžoural proti slunci na zahradu a na chvíli měl dojem, že se o něj pokouší mrtvice. Zavřel oči, aby se uklidnil, a žádal někoho tam nahoře, aby to, co viděl, nebyla pravda. Byla. „Já toho psa oškubu jako slepici!“ zachrčel výhružně, otočil se a šel zpět do domu. Eda běžel za ním. „Vás taky!“ zastavil se a prudce se otočil. Toto Eduard nečekal a vpadl přímo do jeho náručí. Damian jej podvědomě objal, aby neupadl. Ovanula ho vůně slunce, dětského oleje a ještě čehosi, co vybičovalo jeho hormony k akci. Blonďáček mu visel na rukou, přitisknutý k jeho tělu, nechápavě se ošívaje, otíral se svým rozkrokem o ten Damianův.

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

Damian jen prudce vydechl, obočí mu vylétlo nahoru a udiveně zamrkal. Na moment měl dojem, že u počítače usnul a tohle je jen naprosto ztřeštěný sen. Velmi rychle se vzpamatoval a promnul si tvář. Uvnitř se zachvěl. Nezajímaly ho boxerky, anebo ne tak docela – zajímalo ho spíš to, co bylo pod nimi. Lačně zíral na drobné půlky Edova pozadí, které přiléhavé spodní prádlo naprosto dokonale kopírovalo. Rovné, štíhlé poskakující nohy ho provokovaly natolik, že měl chuť vstát a popadnout ho za rameno, aby přestal skotačit.

Hodně se rozhlížím a udivuje mě, že v této blízkosti města je takovýto krásný kout světa. Jedeme mezi políčky a vysoko nad námi švitoří hlas skřivánka. Mám to moc rád, protože ve městě ho nikdy neslyším. Romantika jako z filmu „Seno, slunce, jahody“. Nezapomenutelná věta faráře (herec Kopřivy): „Kraji můj líbezný…“ a pak se vykokotil na kole mezi lány obilí. Nebo: „Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ vždy vděčné hlášky hlášky.

„Teď já. Kdysi jsem se matky ptal, ale nepamatuju si už její odpověď, takže bych skoro řekl, že mě nějakým způsobem odbyla. Ona nikdy nebyla na podobné otázky. Takže – co byste mi přiřadil vy?“ „Vám? Zcela určitě byste se měl jmenovat Amélie. Od jisté doby mi ji až příliš připomínáte. Viděl jste ten film? Mám dojem, že jako kniha to nevyšlo,“ zamyslel se. „Přestože ta dívka byla černovlasá, k její povaze bych lépe přisoudil vizuální křehkost světlounkých vlasů a modrých očí. Nicméně její nevinnost nedělala barva jejích očí, ale jejich velikost. Audrey Tautou ji zahrála skvěle a vy jste takový její mužský protějšek.“

V ten moment už to Damian nevydržel a začal se smát na celé kolo. Vytěsnil informaci o vytopené kanceláři i o tom, že její stěny už nejsou bílé. Představil si svého upjatého a stokrát víc sucharského ekonomického manažera, jak civí na rozchechtaného Vila balancujícího nahoře na žebříku. Byla to tak vtipná představa, že se nemohl přestat smát, z očí mu tryskaly slzy. Když se uklidnil a rozevřel znovu telefon, uviděl svou, ale také Edovu vymalovanou kancelář a znovu se rozesmál. Na jeho nebylo nic úsměvného, pokud mohl v tomto svém rozpoložení mínit, tak soudcovské kladívko opřené o silný svazek knih a nad ním Brush scriptem napsáno jméno a logo firmy vypadaly dokonale. Ovšem Edova kancelář? Vedle dveří byl přímo na stěnu namalovaný rám obrazu a v něm velmi důležitě se tvářící Damian, nebo Viliam, to už záleželo na tom, koho tam zrovna bude chtít Eda vidět. Pod fotkou se skvěla zpráva – Jako ve školách mají prezidenty, i náš Eda si zaslouží mít jednoho ředitele zeměkoule na obraze v kanclíku.

Nechtělo se mi otvírat oči. Někoho jsem objímal kolem pasu a můj klacek byl v teple, pěkně schovaný v nějaké dírce. Nezdálo se mi, že by byl nějak letargický, naopak, byl hezky při síle. Když jsem konečně otevřel oči, uviděl jsem blonďatou kudrnatou hlavu, pod ní hezká široká ramena. Rukama jsem objímal štíhlý pás a dlaně spočívaly na pevném chlupatém bříšku. Jedna ruka se vydala na průzkum do nižších sfér.

Třesoucí se mladíček se k ničemu neměl, Damian tedy usoudil, že ho musí vysvléct sám. Na erotické myšlenky naštěstí neměl ani pomyšlení. Neodpustil si ale u stahování mokrého trička přilepeného na drobném těle tlumeně brblat: „Většího blázna, jako jste vy, jsem nepotkal. Proč děláte takové věci? Jednou z vás dostanu infarkt a vy mě budete povinně každý den navštěvovat v nemocnici!“ Stále mu laskavě spílal a snažil se stáhnout mokré pyžamové tepláky. Šlo to ztuha.

Damian zaklapl notebook a podíval se na něj přimhouřenýma očima, ve kterých se odrážela zloba. Ten kluk si z něj snad dělal srandu. Damian usoudil, že mu dovolil příliš mnoho a jeho drahý asistent toho náležitě využívá. Vyčítat mu, že vypije za celý den málo tekutin, to by dokázal pochopit, ale jestli mu odkývá všechno, nakonec mu kluk bude předhazovat i to, co si netroufne zmínit ani Magdalena. Damian byl ješitný, věděl to a nemínil se jakkoli měnit. Nedovolil nikomu, aby mu tak razantně řídil život – ani jemu ne!

„Tak co, už víš, jak ho pojmenuješ?“ „Určitě, po jednom kamarádovi, co je stejně prdlý. Bélla!“ Rozchechtali jsme se. Když jsem to vyslovil, hřebeček, jako by mi rozuměl, zvedl hlavu a podíval se na mne. Podrbal jsem ho po hebké, ještě slabě rostoucí hřívě. Držel. „Ty jsi Bélla.“ Opět se na mne podíval. „On už to pochopil, že se tak jmenuje, reaguje na to.“ Kluci přiběhli a zkoušeli to, ale on na ně prostě kašlal. Reagoval jen na můj hlas. „Vidíš, říkal jsem, že mne všichni milují. Viď, Béllo.“ Opět zvedl hlavu. „No na mou duši, to není možné,“ uznal Hynek.

„A pokud si o sobě myslíte, že jste snad ošklivý nebo nějak tím idiotem poznamenaný, tak na to rychle zapomeňte! Já s vámi nechci spát na posteli, protože vás nechci přivádět do rozpaků, ne proto, že byste byl ošklivý. Jste půvabný a milý, a všichni teplí chlapi, které jste kdy poznal, jsou blázni, že se o vás nezajímali.“ Otřel se tváří o jeho jemné vlasy a s povzdechem se odtáhl. Chytil ho za paže. Úplně se mu otevřel, shodil nepřístupný výraz z tváře a nechal do ní promítnout své city. Pokud Eda nevyčetl jeho lásku k němu, pak už netušil, jak by mu ji měl dát najevo.

„Zamotáš se do těch kalhot, padneš na hubu a pak za to dostaneš trestnej zápis. Mimochodem, ten už máš, za to, žes nepřišel. Další! Víš, kolik jich tam už je?“ „Ondro, to nemůžeš, já jsem přece hodnej.“ „Povídali, že mu hráli! Tak utíkej,“ postavil jsem ho na zem a plácl ho po zadku. Zapištěl a běžel se dopřevlíct.