Romány

Hodně se rozhlížím a udivuje mě, že v této blízkosti města je takovýto krásný kout světa. Jedeme mezi políčky a vysoko nad námi švitoří hlas skřivánka. Mám to moc rád, protože ve městě ho nikdy neslyším. Romantika jako z filmu „Seno, slunce, jahody“. Nezapomenutelná věta faráře (herec Kopřivy): „Kraji můj líbezný…“ a pak se vykokotil na kole mezi lány obilí. Nebo: „Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ vždy vděčné hlášky hlášky.

„Teď já. Kdysi jsem se matky ptal, ale nepamatuju si už její odpověď, takže bych skoro řekl, že mě nějakým způsobem odbyla. Ona nikdy nebyla na podobné otázky. Takže – co byste mi přiřadil vy?“ „Vám? Zcela určitě byste se měl jmenovat Amélie. Od jisté doby mi ji až příliš připomínáte. Viděl jste ten film? Mám dojem, že jako kniha to nevyšlo,“ zamyslel se. „Přestože ta dívka byla černovlasá, k její povaze bych lépe přisoudil vizuální křehkost světlounkých vlasů a modrých očí. Nicméně její nevinnost nedělala barva jejích očí, ale jejich velikost. Audrey Tautou ji zahrála skvěle a vy jste takový její mužský protějšek.“

V ten moment už to Damian nevydržel a začal se smát na celé kolo. Vytěsnil informaci o vytopené kanceláři i o tom, že její stěny už nejsou bílé. Představil si svého upjatého a stokrát víc sucharského ekonomického manažera, jak civí na rozchechtaného Vila balancujícího nahoře na žebříku. Byla to tak vtipná představa, že se nemohl přestat smát, z očí mu tryskaly slzy. Když se uklidnil a rozevřel znovu telefon, uviděl svou, ale také Edovu vymalovanou kancelář a znovu se rozesmál. Na jeho nebylo nic úsměvného, pokud mohl v tomto svém rozpoložení mínit, tak soudcovské kladívko opřené o silný svazek knih a nad ním Brush scriptem napsáno jméno a logo firmy vypadaly dokonale. Ovšem Edova kancelář? Vedle dveří byl přímo na stěnu namalovaný rám obrazu a v něm velmi důležitě se tvářící Damian, nebo Viliam, to už záleželo na tom, koho tam zrovna bude chtít Eda vidět. Pod fotkou se skvěla zpráva – Jako ve školách mají prezidenty, i náš Eda si zaslouží mít jednoho ředitele zeměkoule na obraze v kanclíku.

Nechtělo se mi otvírat oči. Někoho jsem objímal kolem pasu a můj klacek byl v teple, pěkně schovaný v nějaké dírce. Nezdálo se mi, že by byl nějak letargický, naopak, byl hezky při síle. Když jsem konečně otevřel oči, uviděl jsem blonďatou kudrnatou hlavu, pod ní hezká široká ramena. Rukama jsem objímal štíhlý pás a dlaně spočívaly na pevném chlupatém bříšku. Jedna ruka se vydala na průzkum do nižších sfér.

Třesoucí se mladíček se k ničemu neměl, Damian tedy usoudil, že ho musí vysvléct sám. Na erotické myšlenky naštěstí neměl ani pomyšlení. Neodpustil si ale u stahování mokrého trička přilepeného na drobném těle tlumeně brblat: „Většího blázna, jako jste vy, jsem nepotkal. Proč děláte takové věci? Jednou z vás dostanu infarkt a vy mě budete povinně každý den navštěvovat v nemocnici!“ Stále mu laskavě spílal a snažil se stáhnout mokré pyžamové tepláky. Šlo to ztuha.

Damian zaklapl notebook a podíval se na něj přimhouřenýma očima, ve kterých se odrážela zloba. Ten kluk si z něj snad dělal srandu. Damian usoudil, že mu dovolil příliš mnoho a jeho drahý asistent toho náležitě využívá. Vyčítat mu, že vypije za celý den málo tekutin, to by dokázal pochopit, ale jestli mu odkývá všechno, nakonec mu kluk bude předhazovat i to, co si netroufne zmínit ani Magdalena. Damian byl ješitný, věděl to a nemínil se jakkoli měnit. Nedovolil nikomu, aby mu tak razantně řídil život – ani jemu ne!

„Tak co, už víš, jak ho pojmenuješ?“ „Určitě, po jednom kamarádovi, co je stejně prdlý. Bélla!“ Rozchechtali jsme se. Když jsem to vyslovil, hřebeček, jako by mi rozuměl, zvedl hlavu a podíval se na mne. Podrbal jsem ho po hebké, ještě slabě rostoucí hřívě. Držel. „Ty jsi Bélla.“ Opět se na mne podíval. „On už to pochopil, že se tak jmenuje, reaguje na to.“ Kluci přiběhli a zkoušeli to, ale on na ně prostě kašlal. Reagoval jen na můj hlas. „Vidíš, říkal jsem, že mne všichni milují. Viď, Béllo.“ Opět zvedl hlavu. „No na mou duši, to není možné,“ uznal Hynek.

„A pokud si o sobě myslíte, že jste snad ošklivý nebo nějak tím idiotem poznamenaný, tak na to rychle zapomeňte! Já s vámi nechci spát na posteli, protože vás nechci přivádět do rozpaků, ne proto, že byste byl ošklivý. Jste půvabný a milý, a všichni teplí chlapi, které jste kdy poznal, jsou blázni, že se o vás nezajímali.“ Otřel se tváří o jeho jemné vlasy a s povzdechem se odtáhl. Chytil ho za paže. Úplně se mu otevřel, shodil nepřístupný výraz z tváře a nechal do ní promítnout své city. Pokud Eda nevyčetl jeho lásku k němu, pak už netušil, jak by mu ji měl dát najevo.

„Zamotáš se do těch kalhot, padneš na hubu a pak za to dostaneš trestnej zápis. Mimochodem, ten už máš, za to, žes nepřišel. Další! Víš, kolik jich tam už je?“ „Ondro, to nemůžeš, já jsem přece hodnej.“ „Povídali, že mu hráli! Tak utíkej,“ postavil jsem ho na zem a plácl ho po zadku. Zapištěl a běžel se dopřevlíct.

Teda probudit se a cítit, jak na mně visí Prdelkův pohled, tak to mně vehnalo krev i do tváří. Hlavně když jsem si uvědomil, na co tak vejrá. Jo, tam už bylo krve nahnáno dost, sakra. Musel jsem rychle utéct a uklidnit se ve sprše. Když jsem přišel s čajem, tak se ten drzoun posadil na posteli, vytáhl obočí, trochu vykulil oči, začal s nima koulet jak neviňátko, rty pevně stisknutý. Pak jen otevřel pusu. Co jsem s ním měl dělat? Vrátila se mi ta nemocnice. No dobrá, já tě teda napojím, ty hříbě. Jednou! Sedl jsem si k němu a zdálo se mi to, nebo se ke mně přitiskl? Oči už vykulený neměl, ale byly takový spokojený. Jen jsem si řekl, Ondro, ty jsi ale pěkný pako.

„Musím vám říct, že jsem si zažádal o ten důchod. Jo a váš taťka mi způsobil skoro infarkt. Když jsem mu řekl o tý půjčce, teda nebylo to moc jednoduchý, víte jak, tak strašně praštil do stolu. Já se tak lekl, že by se ve mně hlo dítě. Ale je to dobrý, nějak jsem z toho vybruslil. Teda ne aby to vyznělo nějak blbě, jen že jsem to zvládnul. Teda on pak otec… no až z něj jde někdy strach, ale byl fajn. Moc mě v tom nekoupal, i když bych si to asi zasloužil, že jo?“ rozverně povídal a až se lekl, co nakonec pronesl.

„Dobrý večer.“ „Kiliáne, pojďte dál.“ U doktora byl i můj ošetřovatel z nemocnice. „Ááááá, zlobidlo přišlo, čau.“ „Brý den.“ Nasucho jsem polknul, protože ti dva tady evidentně už bydleli spolu. Matyáš byl jen v tričku, trenkách a naboso. Jestli jsem na něj někdy pokukoval, tak teď jsem se nějak nemohl odlepit. Ty chlupatý nohy a ty kérky. Měl je i na stehnech a lejtkách, což jsem dřív neměl možnost vidět. Sluší mu to, ufff. Stejně se v jeho přítomnosti furt cejtim jako nahej. Culil se na mě a poplácal mě po ramenu. „Sedni, chceš kafe nebo limču?“