Romány

Když řekl „dobrá kurva jako ty“, tak to vlastně znamená, že se mu to se mnou líbí, jinak by neřekl „dobrá“. A kurva? On má prostě takovej drsnější slovník, on to tak nemyslí… On je prostě takovej, takovej dravej, živočišnej, nespoutanej…

Přijde mi zpráva. Jen se nenápadně podívám. Objeví se fotka. Sakra, schovám mobil zpátky do kapsy. Nechci se teď tady na městským úřadě dívat na fotky nahýho zadku. I když byl pěknej. Vím, že mě Sebastián spamuje dalšíma zprávama, cítím, jak mi mobil neustále vibruje v kapse. Ale už se na něj nepodívám.

Teda, nevím, svý poprvé jsem si představoval trochu jinak. Bože, jak ho má asi velkýho?! Jestli adekvátně postavě, tak je to fakt Bigus Dickus a je to v prdeli. Akorát že v mý a nejspíš natržený. Kruci, já nechci brečet! To jsem kurva na zavolání? Ani se nezeptá, jestli můžu…

„Tak počúvaj sem, ty Romeo. Na toho vytočeného buzíka ti seriem. Zaujíma ma len do takej miery, ako ho dokážem využiť vo svoj prospech. Odo dnes mi budeš robiť osobného otroka, budeš pri mojej nohe 24 hodín denne, ja si len niečo pomyslím a ty to už budeš mať splnené, ak urobíš niečo zle, zmlátim ťa ako hada a budem ťa mlátiť dovtedy, kým to nebudeš robiť podľa mojich predstáv. Dovolím ti sa s Kamilom stretávať, kľudne s ním aj šukaj, je mi to jedno, ale keď ťa zavolám, pribehneš od neho ako ratlík. Rozumel si?" povedal kľudne.

Držel mě pod krkem; cejtil jsem zblízka, jak je zpocenej. Ta vůně potu se míchala s nějakým deodorantem. Svaly na prackách se mu leskly. Krátce střiženej ježour, zaťatá čelist, ocelový oči, který si mě teď nenávistně měřily… On je… on je vlastně krásnej… Péro mě zradilo a začalo se stavět. „Ty prase! Tebe to snad vzrušuje! Úchyle!“

Bože, čeho jsou ti lidí schopní. „Co to je sakra za magora,“ zakleju nahlas, když to vidím. Tu silnici za městem znám, nepřijde mi na ní nic nepřehlednýho a auto z dálky nevypadá tak špatně, že by jel jako prase. Kamil už je u auta, pokouší se otevřít dveře normálně, ale nejde to. „Sebe, nechoď sem,“ zařve na mě po chvíli. Zrychlím směrem k rozmačkanýmu autu.

Hodím Vojtovi míček. Nemám moc rád psy, ale tenhle je jinej. Takovej trochu jako Sebastián. Jaký pán, takový pes… možná. Šli jsme dozadu k rybníkům. Slunce už pomalu zapadalo za vodní hladinu. Všude byly červánky a já se cítil šťastný. Sebastián se smál, Vojta pobíhal kolem a vrtěl ocasem.

Igor ma pomaly obchádzal, z poza rukavíc na mňa zazeral vražedným pohľadom. Vypálil pravačkou, nestihol som sa uhnúť, no trafil len rukavicu, nasledovali krátke rýchle údery, ako keby si ma naťukával. Avokádo ma napomenul za pasivitu. Pokúsil som sa o ľavý hák, no Igor nečakal, uhol a trafil mi pravačkou obočie. Znova som zaútočil, no dobre sa kryl. Zatiaľ sa so mnou len hral, dokonca sa aj usmieval. Nasledovali štyri krátke údery na tvár. Kŕčovito som si držal rukavice pred očami. Snažil som sa uhýbať. Bil ako do vreca, aj keď som sa veľmi snažil, podarilo sa mu trafiť ma niekoľkokrát do tváre práve vtedy, keď som útočil. Zrazu mi dal ľavú ruku okolo krku, pritiahol si ma k sebe a pravou rukou mi mlátil niekde na ucho, až ho musel Avokádo napomenúť. Igor ma zatlačil do rohu a tam spustil paľbu. Bil hlava-hlava, pretože vždy trafil, aj keď som sa všemožne bránil.

"Jo, pomoh jsem ti, protože jsem se nehodlal koukat, jak se s tim trápíš. Chápu, že pro tebe je stříkat jako dejchat." Moh jsem myslim celkem počítat s tim, že se o tom Matyáš nebude nikde šířit. Komu by o tom asi tak vyprávěl – maximálně mně. Kdo jinej by to taky celý poslouchal. Určitě jsem teď taky nechtěl řešit a potenciálně dál podněcovat Matyho fantazii v tý věci, nakolik patříme k sobě jako dvojice. Ale fakt jsem nechápal, jak snadno moh dostat pocit, že tahle jednorázová výpomoc, po který usnul jako špalek, je love forever.

Konečne sme sa dostali k tomu výprasku. Hlavu som si musel dať na zem, medzi jeho nohy a ruky vystrieť pred seba pod stoličku. Stehná a lýtka museli zovierať pravý uhol, aby bol zadok riadne vystrčený. Nesmel som sa ani pohnúť, inak by som dostal odznova. Po každej rane som musel hlásiť poradie rany, poďakovať a koľko rán ešte ostáva do konca trestu, ako keby si to nevedel spočítať sám.

Museli sme mu odprisahať, že nikto z nás sa do tej vody nevyčúral, a po druhé, že sa to nikdy nikto nedozvie. Odprisahali sme mu všetko, čo chcel, ale pre istotu som si pri tom skrížil prostredník a ukazovák na oboch rukách za chrbtom. Na jeho reči bolo vidieť, ako ho zlosť, strach a prekvapenie postupne prechádza a začína mu to všetko dochádzať, ako nás má teraz v moci. Vymyslel takúto vec. Každému z nás naloží poriadne na zadok.

„Adam, ty komu chceš ako čo ukazovať? Prehovoril som celkom vážne. Pokiaľ viem, v ringu budem ja a jediný, kto je člen rady, je Igor. Ten Igor, ktorý mi každý deň dáva tak zabrať, že sa bojím večer zaspať, aby som sa neprebudil do ďalšieho dňa, v ktorom to bude ešte horšie.“ „Aspoň mu to budeš môcť konečne vrátiť,“ s úsmevom skomentoval Filip a všetci sa z toho tešili a pritakávali mu. Videl, že mi je z tej predstavy naozaj zle, preto prišiel ku mne, sadol si vedľa mňa, položil mi dlaň na plece a ticho povedal. „Neboj sa, všetko som premyslel, všetci si prídeme na svoje, aj ty, aj Igor budete spokojní. Romanovský mi otvoril oči a vysvetlil mi, ako to tu chodí. Dávajte pozor!“ zvolal hlasnejšie, aby všetci stíchli.