Romány

Měl Edu doma jen jednu noc a jen ten pocit ho ukolébal natolik, že spal tvrdě a beze snů, ale minulé týdny prožil v silném stresu nebo najetý a opilý. Když už usnul, trápily ho noční běsy doprovázené živými obrazy mrtvého Marka a běsnícího děda. Temnota – věděl, že je jí obklopený. A byl si jistý, kdo by ji dokázal velmi dobře odehnat. Ještě než stihl řádně zanalyzovat poslední myšlenku a zapudit ji s tím, že nemá právo o nic žádat, otočil se na Edu a vyhrkl: „Mohl bych tě obejmout?“

Ten luxus probouzet se mezi dvěma mlaskajícími a pochrupujícími chlapy, mezi nimiž jsem nemusel volit, byl sice na jednu stranu příjemně uklidňující, nicméně situace, kdy ležíte v posteli sevření mezi dvěma chlapy a dole máte zamknuto, je na druhou stranu ve všech směrech naopak prekérní. Obzvlášť když vám ještě není ani dvacet a oba ti slastně pochrupující spolunocležníci jsou, kromě náctiletému tělu přirozené fyziologie, jednak nepochybnou příčinou, a zároveň i lákavě se nabízejícím řešením onoho vzdouvajícího se problému.

Když jsme pomalým krkem došli tak sotva do poloviny mostu, nasměroval mě po schodech dolů ke Střeleckému ostrovu a mě napadlo, jestli v tom kufru není nakonec nějaká mrtvola a já se nemám stát pomocníkem při zahlazení zločinu v chladných říčních vodách. Což by minimálně, pokud šlo o hodnocení důvěryhodnosti mé osoby z jeho strany, bylo jistě potěšující vyznamenání. Do zločinného spolčení si jen tak někoho nevyberete. Na druhou stranu tomu by asi neříkal kultura. Další možností bylo, že v kufru se skrývá mobilní pimprlové divadlo a já s ním budu v noci na chodníku hrát představení pro obveselení podnapilých turistů. I když v tom případě bych snad předem dostal aspoň obrázkový scénář. Vcelku nepřekvapivě to nakonec nebylo ani jedno z toho. Ačkoliv komedii si pro mě skutečně přichystal a přiměl mě v ní navíc ještě i více či méně dobrovolně účinkovat.

Jeho prdelka je exkluzivní. Pevná, krásně tvarovaná, prostě k zulíbání. Sjedu za něj a napřed se na Robův zadeček přitisknu tak, že mám svého kamaráda mezi jeho půlkami a jezdím po té namazané rýžce sem a tam. Miluji ten kluzký pohyb, a proto se trochu natahuji pro tubu a na vrcholek Robovy štěrbiny nanáším vydatnou dávku lubrikantu. Trochu vody ze sklenice a jsem v sedmém nebi.

Nejednou jsem měl ptáka napatlaného leckjakým kekelem. Šlehačkou počínaje, přes marmerádu, med, šampus, whisky, olej, kaviár, různé omáčky a dezerty až po vazelínu jak lékařskou tak strojní, a i kolomazí a dehtem. Dokonce mi ho jedna náruživka mazala rašelinou a pak jsem jí ho musel narvat dovnitř. Prý to bylo léčivé.

Eda odmítal věřit tomu, že pod jeho okny stojí jeho bývalý šéf. Co by tam dělal? Měl tendenci vysvětlit Viliamovi, že to opravdu nebylo vtipné, protože zněl sakra přesvědčivě, a protože to sakra bolelo. On přece nebyl hloupý! A měl pocit, že i jeho přirozená naivita mizela jako pára nad hrncem. Damian by jen tak nepřijel. Tak dlouho v to Eda doufal, a smířil se s tím. Tak proč ho jeho přítel tak trápí?

Vstoupil jsem do čtvrťáku, rozhodl jsem se, že to bude můj poslední rok na škole. Učení mi sice šlo, ale nebyl jsem studijní typ, a tak představa, že po maturitě půjdu na vysokou, mě docela děsila. Naši sice říkali, že na to mám a byla by škoda to alespoň nezkusit, a Robin měl pocit, že na to kašlu kvůli němu, že půjdu někam na kolej a bojím se odloučení, ale tak to nebylo. Zvažoval jsem opravdu dlouho všechna pro a proti, ale nakonec jsem usoudil, že by mě další škola už prostě otravovala.

Robinova mamka se ze smrti pana Bláhy vzpamatovávala velmi těžko a pomalu, na druhou stranu jí pomáhala přítomnost dětí a motorem pro ni byla pomoc Evce s Liborkem. Evka se díky mateřství vzpamatovala poměrně rychle, neboť při péči o dítě moc času na smutnění neměla. Robinovi bylo líto mámy, byl smutný kvůli tomu, že byla smutná ona. Chtěl jí být nablízku a podpořit ve všem, proto vzaly za své i naše plány na léto, kdy jsme se chtěli podívat někam dál v rámci naší vlasti. Přemýšleli jsme o Krkonoších a dokonce Beskydech, ale co se dalo dělat, být s mámou bylo prostě důležitější.

Takže jsem se zhluboka nadechl, pomyslel si něco o první části pokání za všechny mé domnělé i skutečné hříchy a vstoupil do dveří, které mi s pomstychtivým úsměvem držel otevřené před nosem. Celé to sice na poměry tehdejšího a stále i dnešního českého zdravotnictví proběhlo docela rychle, ale bylo to ještě nepříjemnější, než jsem si představoval. Možná by se z toho dal udělat i krátký instruktážní film na téma, co vás čeká, když neudržíte zapnutý poklopec.

Už pěkných pár minut jsem za dveřma toho svýho apartmánu slyšel, že je vzhůru. Natáhl jsem si trenky, na podlaze si střihnul dvacet sklapovaček, k tomu dvakrát dvacet kliků a vyrazil ze dveří přímou trasou do koupelny, jednak abych se trochu vydejchal a pak jsem si taky potřeboval upravit fasádu. Jediný zhodnotitelný kapitál, který jsem zrovna měl, bylo tělo dvacetiletého atleta, tak ať to při prodeji vypadá alespoň jako výhodná investiční příležitost a ne jako špatnej vtip.

Přestože je už tma a máme rozsvícenou jen lampičku, zatmívá se mi před očima, přestávám vnímat a v břiše mám neskutečný pocit, že se asi zblázním. A pak to najednou přijde. Nevím co, ale je to úžasné, a kdybych stál, tak se mi podlomí kolena. Nejraději bych do sebe Roba nasál celého.

„Moralizuješ, nechceš šukat, nefetíš, co je s tebou? Políbila tě matka Tereza a je z tebe kajícník, nebo co?“ „Pojď se mnou!“ řekl břitce, že i Damian zpozorněl. Kokain pomalu začal převládat nad alkoholem a došlo mu, že to není tak dávno, co Julián utekl hrobníkovi z lopaty. Jistěže to člověka změní. Pak ale nechápal, co dělá tady v tom semeništi, kde na každém kroku voněla tráva a kokainu i jiných drog bylo v lidech víc, než co dokázala policie zabavit za celý rok dealerům. Zvedl se a následoval Juliána do odlehlé části zahrady. „Vnímáš mě, Damiane?“ „Jistěže ano,“ přikývl a zarazil ho vážný tón, kterým na něj Julián promluvil. „Jsem HIV pozitivní…“ vydechl tiše.

Rozlehlý park na setmělém náměstí mě popravdě nezajímal ani trochu. Z průzkumu terénu, který jsem si udělal už měsíc před tím, jsem však věděl, že nedaleko je noční klub, o který jsem měl naopak zájem mnohem výraznější. Vyzkoušel jsem ho už tehdy. Dědovi jsem se vymluvil na seznamovací večírek budoucích spolužáků a domů pak jel až hodně nočním, nebo spíše časně ranním vlakem. To, že momentálně od toho místa bydlím vzdálen pouhé jedno náměstí a pár ulic, jsem vnímal jako znamení. Nevyužít toho by byl skoro hřích. Byl jsem sice skutečně plný nových dojmů, ale ze všeho nejvíc jsem byl nadržený jako mladý kozel a potřeboval si ulevit.