Gay povídky

Bola neskorá jeseň a mesto už dýchalo chladom. Filip sa opieral o lavičku pri rieke a sledoval, ako sa posledné listy opadávajúce zo stromov neodbytne držia konárov. Voda plynula pokojne, presne tak, ako to mal rád – len on a jeho myšlienky. Jeho život bol posledný rok ako ten pád listov – pomalý a nevyhnutný. Niekde v hĺbke cítil, že niečo chýba. Niečo, čo by zaplnilo prázdno, ktoré sa usadilo v jeho srdci. 

Tak to jsou muka. Sakra copak on to necítí? Po líbání měl Franta pocit, že mu prasknou koule. Taky když Lukáš usnul, opatrně vstal, šel ke kmenu jabloně a stačilo pár tahů prsty a úleva byla sladká. Jenže mnohem sladší by byla, kdyby místo na kůře stromu skončila úplně jinde. Vrátil se. Hoch ležel za jeho zády. Přisunul se blíž. Jedna ruka skončila ve vlasech, druhá na Frantových prsou. Snad časem.

„Honzo, tak toto je Julián, jeden zo študentov, ktorého budete od zajtrajška učiť… Julián? Julián, mohli by ste nám venovať pozornosť?“ Asi osmnáctiletý, na první pohled sympatický blonďák přestal hrát a překvapeně se k nám otočil: „Čože…? Ah, dobrý deň, ja… nepočul som vás prísť…“ A začal zmateně těkat očima mezi ředitelkou a mnou. „To nevadí,“ usmála se na něj ředitelka. „Julián, chcem vám predstaviť pána učiteľa Mareše, od zajtrajška vám bude dávať lekcie klavíra namiesto učiteľky Karasovej…“

Marťas mi taky kladl na srdce, že se nemám bát zavolat jeho rodičům, že mi pomůžou. A jestli jim neřeknu, tak mi do smrti smrťoucí bude dávat pohlavky. Dobrý vědět. Nevím, jestli to využiju, jeho rodiče znám, to jo. Peníze ale od nikoho nechci, vydělám si. A na přespání v Praze mám teď novýho dědu. A ten je fajn. Možná spíš, jestli se vyznaj v takovejch těch papírováních. No uvidíme. Tralala, tralala, tralala. Poskakoval jsem si zas po chodníku cestou do práce, a vtom telefon.

Jeho nastávající milenec se trochu bál. Číst si o tom, to je všechno jiné, ale couvnout už nemůže ani nechce. Cítil jemné masírování. Pak jeden prst, který se pomalu klouzavě dostával dovnitř, přidal se druhý a pak ucítil pronikající penis. Leželi na boku. Michal nadzvedl Františkovu nohu a zrychlil. Ten začal vnímat pohybující se penis jako vlny šířící se tělem. Rychle si zvykal na dosud nepoznaný pocit. I pulzující výstřiky byly krásné. Jeho partner si ho vytáhl výš a během chvíle mu dopřál pocit vrcholu svými ústy.

Taky je dost otevřenej, jednou na firemním večírku se přiopil a nechal se slyšet, že mu to přetejká z koulí a že je stále ve věku, kdy je mu jedno, do jaký díry ty vidle zapíchne. Otvory naštěstí nevyjmenovával. Všichni si asi mysleli svý. Bude to nějakej obecní pomrdávač. Postavu teda má jak plemennej bejk. Takovej tmavej typ, černej jako nějakej Arab nebo Maďar, ale je to myslím Slovák jak poleno. Taky to nemá zadarmo, dost na sobě maká, sportuje, ale něco tam vázne. Šel jsem na záchod kolem šaten a viděl jsem v zrcadle výjev. Až mi to přišpendlilo nohy. 

Než se Damian stihl vzpamatovat, Eduard už pohotově otíral pár téměř neznatelných skvrn v jeho rozkroku. Pocítil tlak na své mužství a napjal se. Přichytil jeho ruku, silně ji stiskl a odtáhl od svého poklopce. „Co si to… pro Kristovy rány, běžte mi z očí, nebo vám ublížím!“ sykl výhrůžně, pustil jeho ruku a odstrčil jej od sebe, aby ho snad nenapadlo se k němu znovu přiblížit. Mladík ani nemukl, sebral košili a rychle za sebou zavřel dveře. Damian se úlevně sesunul na křeslo a vydechl. To nemohla být pravda! Tohle se prostě nedělo. Byl nejspíš v nějakém špatném snu, ze kterého se nemohl probudit. Byl konsternovaný a zděšeně si uvědomil, že zběsilá touha jeho asistenta jej očistit měla následky. Pár tahů po lehké látce společenských kalhot dolehlo až k jeho penisu a probudily ho. 

Byla neděle, místo na zaparkování našel téměř hned a jen pár kroků od svého cíle. Zastavil se u výlohy zavřené prodejny kožené galanterie a několik chvil předstíral, že pohledem vybírá novou aktovku, pak rychle otevřel přilehlé neoznačené, černou neprůhlednou fólií zaslepené dveře, prošel jimi a spěšně za sebou opět zavřel. V malém prostoru zádveří, který skrýval vlastně jen další, tentokrát již firmou i otevírací dobou označený vstup, vyhledal očima zvonek, a především oko kamery nad ním. Zhluboka se nadechl a zazvonil.

Ach jo, takovej vyplašenej roztomilej pidižvík. Kouká, jak kdyby mu ulítly včely. Není to takovej sebevědomej boreček. Ježíš, ve mně se to mele, to mě ale pěkně sere. Protože nejraději bych ho asi… pohladil? Na druhou stranu bych ho raději neměl na očích. Ufff. Já to věděl, že sem nepatří. Ne kvůli němu, ale kvůli mně. Třeba vůbec není na kluky. Třeba má někde nějakou lásku a je s ní šťastnej. Prý „dobře, pane Ondro”… No tak ty jo, to nebylo jasný, že si máme tykat? Dobře, já mu teda tykat budu! Jsem šéf, a ještě starší, jestli to nepochopil, jeho problém. Sklouznu po něm pohledem a kývnu na jeho nohy.

Toho chlapce přijmeš na místo svého asistenta, nebo se můžeš rozloučit se svým křeslem ředitele. Společnost pořád ještě vlastním já a mohu ji předat klidně Viliamovi…“ Damian se nejdřív uchechtl a pak se začal hystericky smát. „Magdaleno, vypila jsi moc vína! Myslím, že nevíš, co mluvíš.“ „Tak, a teď toho mám právě dost! Jsi drzý spratek a začínám litovat toho, že tě Vladimír nedržel víc zkrátka. Kdyby tě teď slyšel, byl by z tebe zklamaný. Velmi zklamaný! Jestli tomu klukovi tu smlouvu nedáš, udělám, co jsem řekla. Tvůj bratr po tobě převezme místo a bude jen na tobě, jestli budeš chtít zůstat jako společník a běžný zaměstnanec.“ Z očí jí sršely jiskry, popadla kabelku, zvedla se a mezi dveřmi ještě promluvila: „Zítra spolu po stání zajdeme na oběd, ty mi řekneš, jak ses rozhodl.“

Přetáhl jsem mu jeho triko přes hlavu a najednou jsem měl před sebou toho největšího mrdáka, svalnatého, chlupatého chlapa, který vzrušeně dýchal a chtěl to, co já. Podívali jsme se rychle na sebe a vrhli se na to. Strhnul ze mě triko a já mu pomohl zbavit se mých jocksů. Jednou rukou si stahoval kraťasy zároveň s boxerkama. Najednou ležel na mně, nahý a chvějící se. Líbali jsme se zuřivě a já cítil, jak se dole o sebe třou naše ztopořená péra.

Eda si spěšně prohlédl muže, snad stejně vysokého, jako byl on sám. A nutno podotknout, Eda byl prcek. Muž jej pozoroval asi stejně nechápavě jako Eda jeho. Co tu dělal? No, alespoň nepřišel pozdě jediný. Díky bohu. To by bylo trapné. „Ahoj! Fuj, můžu si sednout?“ zeptal se spěšně, to už si ale sedal do křesílka v rohu místnosti a zcela ignoroval velikou židli naproti masivnímu stolu. Plátěná taška s bouchnutím dopadla vedle jeho nohou. Knihu už v tu dobu držel v ruce. Ještě než si začal číst, vzhlédl k mladíkovi. „Netušíš, kde je… asi táta? Mám tu s ním mít pohovor. Na místo jeho asistenta. Pan… Kraus? Jméno teď nevím, třeba zjistím z nějaké vizitky. Venku nebyly lavičky. Nebudu rušit, dělej si, co potřebuješ,“ řekl, oči zabodávaje do řádků před sebou. S knihou v klíně a s vědomím, že proti němu nesedí matka, jako by byl jiný člověk. Bylo zvláštní, o kolik klidnější byl s někým zcela cizím.