Gay povídky

Takový to, když si na mě lehl jakoby bokem přes moje břicho, to byly momenty k pomilování. Tehdy mě taky poprvý napadlo, že to muselo bejt dost náročný. Využíval řadu poloh a byla v tom akrobaticko-gymnastická ekvilibristika. V týhle prapodivný pozici měl v pravý ruce vějíř z pavích per, kterým mi kroužil po hrudníku. Můj stojící penis narážel na jeho záda, on přitom levou rukou brnkal po mým péru prsty jako kdyby hrál na klavír nebo počítal do pěti. Přitom zároveň dokázal v tý poloze nastavit svůj klín tak, abych na něj dosáhnul a měl další možnost dotýkat se jeho ocasu.

Nešetříme gelem ani na prst, ani na můj kaďák. Ještě že tak. Aspoň tam díky tomu pronikl dost mrštně. No teda, doktor ví, co dělá. Prakticky okamžitě trefil to místo, takže moje péro začalo hned reagovat. Jako na povel po tomto jednom doteku byl jako kámen a stál si jen tak nevyužitý. Jenže doktor pokračoval dál a prstem pořád přejížděl po prostatě a občas zatlačil. Ten chlap se snad zbláznil. Toto není fajn. Nebo teda trochu je, ale ne tady a teď, navíc před ním. Jenže on nehodlal přestat a pokračoval dál. Za nějaký čas už držel v levé ruce snad Petriho misku a přidržoval u ústí žaludu. Pravá ruka, konkrétně její ukazovák pokračoval ve zpracovávání prostaty. Jak přitvrdil, začal ze mě odkapávat preejakulát, který mrštně sbíral.

Sedadla se sklonila a stejně Alen k tomu pokladu. Jen ho uchopil mezi prsty a vnímal vzájemné doteky kůže. Jazyk si opět přišel na své. Lízat něco tak krásného, přidržet si zuby žalud a nosem se mazlit s uzdičkou. Přidal své ruce, které se také chtěly podílet na budoucí hostině. Jistě, jak to jinak nazvat. Ty prvotní pocity po tisíce let vytrvaly, přes všechny zábrany a zákazy v dějinách. Teď byla homosexualita naopak žádoucí. Ve světě, kde žil, byli jen mladí muži, nebo stejní kyborgové. Sex byla protiváha náročné práce.

Šéf ho začal obsluhovat s naprostou samozřejmostí někoho, kdo za tím barem stojí odjakživa. Možná tomu tak doopravdy bylo, napadlo Filipa. Mlel kávu, otevíral sodovku a přitom žoviálně konverzoval o tom, jak je letos divné počasí a jak se Žižkovem zase nedá projít kvůli rozkopaným chodníkům. Muž přitakával, stěžoval si na ceny parkování a na změnu řazení před dolní křižovatkou, která podle jeho názoru původně deklarovanému zlepšení plynulosti provozu ani v nejmenším neprospěla. Filip seděl mezi nimi a snažil se srovnat s faktem, že tahle rozprava o chodnících, parkovném a diletantských rozhodnutích městských úředníků se vede mezi dvěma lidmi, z nichž jeden tomu druhému před necelou půl hodinou… Nechal tu myšlenku být.

Okamžitě se mi zatmělo před očima, volá Šárka v takovouhle hodinu, to znamená, že se něco stalo, něco se změnilo: „Jo, spal jsem, tak jsou tři hodiny, co se stalo?“ „Slíbila jsem ti, že když bude nějaká změna, že ti hned zavolám, ale prosím tě, hlavně mě nikomu nepráskni, to bych odsud vyletěla.“

S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.

Milda byl trochu v rozpacích. Skoro zatoužil, aby byly plavky použité. Přičichl k nim. Samozřejmě ho praštila vůně pracího prášku. Ale Pepa se mu začal vtírat do myšlenek. Nějak si nechtěl připouštět, že by se mu líbil, kdyby… A dost, musí ven. Posadil se k sourozencům ke zbytku nanukáče. „Ještě vás, kluci, namažu, ale bacha, spálí se člověk i namazanej.“ „Jasně, pořádně namazat se můžeme večer, máme moře vlastního kalvádosu.“

O nějakých dvacet minut později už si to vyšlapujeme po červené turistické trase. Mlčky. Jako jo, já i on jsme zkusili něco pronýst, jenže ten druhej to okomentoval ne zrovna rozvitou větou… a prostě všech těch asi pět nadhozených témat nám takhle po pár vteřinách vyšumělo do ztracena. Netuším, čím to je – včera v noci jsme při té procházce po Traumburku mlčeli sice taky, jenže to jsme se drželi za ruce… a cosi mezi náma bylo, i když to zůstalo nevyřčený… Teď ale jako kdyby mezi náma nebylo nic. Jenom ty divný rozpaky. To jako nejsme schopní se spolu ve dvou normálně pobavit? To nemáme žádný společný náměty k hovoru? To nenajdeme nic, o čem bysme si mohli popovídat, když kolem nás nepronášejí svý chytlavý hlášky a podnětný poznámky další lidi z party…?

Byl jsem nadržený více jak jeleni v říji. Ve své podstatě mi bylo jedno, s kým nebo s čím budu mít sex, ale chtěl jsem někoho, kdo bude sakra dominantní, kdo si mě dokáže podat a rozmrdat mi anál tak, že pár dní nebudu moct ani chodit. Chci velký penis, o nic víc mi nejde. Výběr býval obvykle o něco lepší, dnes je tady poměrně hodně žen, mnoho krásných žen, které mě vábily na to, jak se mi oddají. Natahovaly se po mne, ale já kráčel šerou ulicí dál. Slyšel jsem zvuky vln, jak se rozbíjejí o zdi kamenného mola, a najednou jsem spatřil postavu. Byla obrovská, nechápu, jak jsem si jí mohl nevšimnout.

„Jé, koloběžky, no tak paráda!“ tlesknou si Robert s Karlem dlaněma placáka. „Doufám, že je to aspoň pořádnej kopec, ať ten sjezd stojí za to!“ „Což o to, pořádnej kopec to je, ale je ti jasný, že na něj nejdřív budeme muset vyšplhat?“ informuje Roba s potutelným zašťuřením Adam. „No moment, moment, definujte mi pořádnej kopec!“ zhrozí se Renata. „Tak v Elenině pojetí je to kopec, kde poslední kilometr je už skoro kolmej a na vrchol se musíš doplazit po čtyřech,“ mrknu na Renču a předstírám, že nevidím, jak mi Elen naznačuje, co mi provede, až se jí dostanu pod ruce.

Při pochodu po zelené trase okolo přehrady jsme rozdělení spíš na skupinky, většinu cesty se vybavuju s Adamem a Karlem, zatímco Filip našel společnou řeč s Elen a Renčou, ale jakmile, celí zpocení, protože poslední kus cesty vedl po prašné pěšině bez stromů, dorazíme na pláž, Filip si vzpomene, proč že tady vlastně je, a sotva si na volným plácku rozložíme deky a ručníky, napřáhne ke mně ruku: „Jdeme vyzkoušet vodu?“ „J-jo, jasně,“ zakoktám se maličko, protože jsem měl zrovna napilno při zavírání lahve s minerálkou nenápadně pozorovat, jak Tom povalil Jirku do trávy… a jak ho zalehl svým tělem… a jak se začali líbat… Rychle se ale vzpamatuju, vložím svou dlaň do Filipovy, nechám se vytáhnout na nohy a zamíříme k písčitýmu břehu.

Ráno jsem šel nejdříve domů, abych se převlékl do práce, Robin už byl pryč. Potkal jsem jenom kluky, kteří řekli, že se večer jen Robin zeptal, jestli jsem doma, a tím to skončilo. Bylo mu úplně jedno, kde jsem. Kluci kolem mě našlapovali opatrně a z jejich zraků bylo čitelné, že nevědí, co se děje, že by tomu rádi porozuměli, a v tom pohledu se zračil i strach z budoucnosti. Nicméně jsem usoudil, že bych je tím neměl zatěžovat, a tak jsem nenaznačil, co se děje.

Jak jsem dojel domů, nevím, vystoupil jsem a jak bez duše jsem vešel do baráku, tam jsem potkal Libču s Fildou. Poprosil jsem je, aby se dnes obsloužili sami, že mi není dobře a šel jsem si lehnout. V hlavě se mi znovu promítala celá ta scéna. Chtěl jsem to celé prospat a doufat, že se ráno probudím do staré reality, ale usnout mi nešlo. Kam jsem se podíval, všude jsem to viděl, ten chlap byl divný, vůbec bych neřekl, že se mu někdo takový může líbit. Ale budiž, každému se líbí někdo jiný, ale jak to mohl udělat, když má mě?