Gay povídky

Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný, nevyspalý, protivný a nenáviděl jsem celý svět. Zároveň mi bylo jasné, že budu mít milion nepřijatých hovorů a milion zpráv od zvědavých kumpánů. Jaké bylo mé překvapení, když telefon nic takového neukazoval. Byl jsem ale rád, vůbec nevím, co bych jim psal, nadržencům.

„Děkuju,“ vydechl šeptem. Kdesi v dálce, snad v nějaké restauraci, hrála hudba. Byla tichá, pomalá. Cítil se jako ve filmu. Opírali se o sebe rameny, jelikož jinak to v malé loďce a pod jednou dekou ani nešlo. Tam, kde se dotýkali, jej černovlásek hřál. Chtěl říct, že děkuje za důvěru. Za to, že mohl jejich dovolenou naplánovat. Že si ji Damian vůbec vzal a dny v Amsterdamu prodloužil. Že ho vzal s sebou, myslel na něj. „Za tuhle dovolenou,“ dal nakonec všechno do jedné věty. Cítil, že se usmívá, přestože jej opět přepadl smutek, když si uvědomil, že zanedlouho bude i tento moment jen vzpomínkou.

Sobotu i neděli jsem věnoval přípravám na zábavu, resp. na to, co přijde po ní. Myslím, že už jsem toho viděl hodně a kluci o tom také furt mluvili, ale nesmím to pokazit, tak jsem studoval dál. Rozumějte, koukal jsem na porno a sledoval, jak by se to mohlo Petře líbit, aby neřekla, že jsem úplný dřevo. Pustil jsem si i lesbické porno, říkal jsem si, že holky budou nejlíp vědět, jak to mají rády. Chvilku jsem na to koukal, ale začalo mě to nudit, chyběl mi tam ten mužský element. Vždy jsem těm borcům záviděl, jak moc dokážou slečnám naložit, často vypadali jak takoví alfa samci, kterým se herečky plně oddávají.

V notýsku se u prvního řádku ve čtvrtým sloupci usadilo hezký velký OK. Mě hřály půlky a kebule se mi toulala někde v tramtárii. Dostal jsem vyplacenej první trest. Juj, a jaký to bylo? Bylo to jiný než s Jirkou. Ještě jsem se ale definitivně nerozhodl, jestli lepší, nebo horší. Při tom výkonu mě stud postupně přecházel a dostávalo se to do jiný roviny. Líbila se mi ta hra, že něco udělám nebo neudělám a tím si vědomě podepíšu ortel. To bylo… to bylo éňo ňůňo. Vyloudilo mi to pousmání a mírnou škubatůru. Však počkej, pane boss, já začnu zlobit tak, že nebudeš stíhat! Hahaha. Tenhle hrdinskej postoj mě teda za chvíli přešel. Pomalu jsme dojeli domů a bylo to jak vrátit se z kosmický cesty zase na zem.

„Teď já. Kdysi jsem se matky ptal, ale nepamatuju si už její odpověď, takže bych skoro řekl, že mě nějakým způsobem odbyla. Ona nikdy nebyla na podobné otázky. Takže – co byste mi přiřadil vy?“ „Vám? Zcela určitě byste se měl jmenovat Amélie. Od jisté doby mi ji až příliš připomínáte. Viděl jste ten film? Mám dojem, že jako kniha to nevyšlo,“ zamyslel se. „Přestože ta dívka byla černovlasá, k její povaze bych lépe přisoudil vizuální křehkost světlounkých vlasů a modrých očí. Nicméně její nevinnost nedělala barva jejích očí, ale jejich velikost. Audrey Tautou ji zahrála skvěle a vy jste takový její mužský protějšek.“

Erik už na ty moje ostravský tři vykřičníky nic neodpoví, naštěstí, ale já stejně po zbytek odpoledne a podvečera skřípu zubama. Ne, tohle nepůjde, vrtím si sám pro sebe hlavou cestou domů. Já tu výpověď vážně budu muset podat… Všechny tyhle pracovní starosti se mi ale vykouří z hlavy v té samé vteřině, kdy v desátým patře vystoupím z výtahu – a zjistím, že na schodech před mým bytem posedává ségra. „Gábi, co tady děláš?“ starostlivě si k ní přidřepnu. „My jsme byli na něčem domluvení?“ zapátrám v paměti.

Sluneční paprsky lechtající obličej mě přivedou z říše snů do bdělého stavu. Cítím tělo, které se ke mně zezadu tiskne. Opatrně se pootočím. Marek ještě spí. Prohlížím si ho, prstem začnu kopírovat linie jeho tváře. Doputuji k rudým, od polibků opuchlým rtům. Zavrtí hlavou, chce uhnout.

Vyskočím mu na bedra a začnu se studiem. Něco málo z anatomie znám, na pajdáku studuju TV – Z, a tam je jeden semestr na anatomii zaměřen. Zakončeno klasifikovaným zápočtem. Teď a tady si to budu moct zopakovat na živém modelu. Začínám prohmatávat ta pevná zápěstí, vymakaná předloktí a přesunuju se na paže. Biceps, Triceps (musculus biceps brachii, musculus triceps brachii), pane jo, naskakují mi pojmenování a dokonce i latinsky. Prohmatávám jednotlivé svaly a jejich úpony.

Nechtělo se mi otvírat oči. Někoho jsem objímal kolem pasu a můj klacek byl v teple, pěkně schovaný v nějaké dírce. Nezdálo se mi, že by byl nějak letargický, naopak, byl hezky při síle. Když jsem konečně otevřel oči, uviděl jsem blonďatou kudrnatou hlavu, pod ní hezká široká ramena. Rukama jsem objímal štíhlý pás a dlaně spočívaly na pevném chlupatém bříšku. Jedna ruka se vydala na průzkum do nižších sfér.

Karel ho šel vyprovodit a díval se za ním, než zmizel za jejich zdí. Jako by zašlo slunce. V Jardově přítomnosti cítil velikou pohodu, klid, ale zároveň příjemné napětí. Musí všechno nechat na něm. Snad. Ví vlastně o sobě všechno a vypadá to, že budou skvělí kamarádi, ale dál? Šel se udělat do vany. Dřív to jinak nešlo, když sdílel pokoj se dvěma sestrami. To bylo jediné intimní místečko. Dnes má pokoj, ale ještě si nezvykl. Představoval si Jardu v květovaném kimonu i bez. I když je všechno na nejlepší cestě, kdoví?

„Jo, to zní rozumně,“ odepíšu… a po krátkým zaváhání přidám i usmívající se smajlík. A to je právě ono. Ten smajlík se na Tobiho usmívá, zatímco já se momentálně neusmívám. Tak snadný je někomu přes písmenka lhát! Achjo… „A tak… asi tě nebudu rušit, když máš toho hodně do školy, ne?“ nadhodím. „To sice mám, ale zase abych si s tebou nemohl chvíli povídat, tolik to vážně nehoří,“ objeví se mi na displeji.

Nero se Sami jsou až na druhém konci. Zapískám, abych si je přivolal. Nikdy mě neomrzí, jak se nejdřív zkoumavě zadívají naším směrem. Po ujištění, že jsem to já, se k nám začnou hnát tryskem, žádným cvalem, ale pořádným tryskem. Nechtěl bych na nich zrovna sedět. Už jsem několikrát zažil setrvačnost na koňském hřbetě, věřte, že ne vždy se to dá vysedět.

Honza už byl taky nahý, ale trochu schovaný za jedním sloupem. „Julku, vezměte se vzájemně v pase.“ Jenže tahle vzájemná blízkost a doteky na intimních místech vyvolaly své. Jejich už zvedající se penisy si dělaly, co chtěly. „Hoši, zajdeme ven. Klidně na to vleťte, když je chuť. Bože to je krása.“ „Ale my spolu nechodíme, jsme jen v práci.“ Honza na sebe rval slipy. „Tak to je věčná škoda. Vašim miláčkům se vzájemně líbíte. No to je vaše věc. Tak kdy začneme?“