Gay povídky

Při pochodu po zelené trase okolo přehrady jsme rozdělení spíš na skupinky, většinu cesty se vybavuju s Adamem a Karlem, zatímco Filip našel společnou řeč s Elen a Renčou, ale jakmile, celí zpocení, protože poslední kus cesty vedl po prašné pěšině bez stromů, dorazíme na pláž, Filip si vzpomene, proč že tady vlastně je, a sotva si na volným plácku rozložíme deky a ručníky, napřáhne ke mně ruku: „Jdeme vyzkoušet vodu?“ „J-jo, jasně,“ zakoktám se maličko, protože jsem měl zrovna napilno při zavírání lahve s minerálkou nenápadně pozorovat, jak Tom povalil Jirku do trávy… a jak ho zalehl svým tělem… a jak se začali líbat… Rychle se ale vzpamatuju, vložím svou dlaň do Filipovy, nechám se vytáhnout na nohy a zamíříme k písčitýmu břehu.

Ráno jsem šel nejdříve domů, abych se převlékl do práce, Robin už byl pryč. Potkal jsem jenom kluky, kteří řekli, že se večer jen Robin zeptal, jestli jsem doma, a tím to skončilo. Bylo mu úplně jedno, kde jsem. Kluci kolem mě našlapovali opatrně a z jejich zraků bylo čitelné, že nevědí, co se děje, že by tomu rádi porozuměli, a v tom pohledu se zračil i strach z budoucnosti. Nicméně jsem usoudil, že bych je tím neměl zatěžovat, a tak jsem nenaznačil, co se děje.

Jak jsem dojel domů, nevím, vystoupil jsem a jak bez duše jsem vešel do baráku, tam jsem potkal Libču s Fildou. Poprosil jsem je, aby se dnes obsloužili sami, že mi není dobře a šel jsem si lehnout. V hlavě se mi znovu promítala celá ta scéna. Chtěl jsem to celé prospat a doufat, že se ráno probudím do staré reality, ale usnout mi nešlo. Kam jsem se podíval, všude jsem to viděl, ten chlap byl divný, vůbec bych neřekl, že se mu někdo takový může líbit. Ale budiž, každému se líbí někdo jiný, ale jak to mohl udělat, když má mě?

Je to fakt hezký výhled, co si budeme. Nebýt teda té zástěry, nebo kdyby aspoň rukávy mohly být obtáhlejší, ať se můžu trochu pokochat jeho rukama. Pažema, ať jsem konkrétnější. Ono je to nakonec ale i tak jedno. Přemýšlím pořád nad těma jeho vlasama. A co bych s ním celým dělal. Kdybych měl hotovou objednávku až teď, někdo mě zavolal a já se musel zvednout… jo, musel bych si nějak srovnat a schovat kládu, kterou z něj mám. Zvláštní. Nepřemýšlím o něm jen jako o sexuálním objektu. Stačí mi ho takto pozorovat. Dívat se, jak si občas nenápadně prohrábne vlasy na, nebo teda spíš nad čelem. Připadá mi, že to dělá nevědomě. A já si je pak prohrabuju taky. Ano, samozřejmě. Jeden ze znaků flirtování. Ale já teď ani přímo neflirtuju a mám potřebu to dělat. Zase kecám blbiny. Nestačí mi ho pozorovat. Chtěl bych, no chtěl bych se ho dotknout, dívat se na něj přímo, blíž, s jeho vědomím a nevědomím. Slyšet a cítit jeho dech. Položit na něj ruku a cítit jeho srdce.

A tak se obleču, jako když se oblíkám do klubu. A nechám se taxíkem k jednomu ze svých oblíbených klubů dovízt. A před vchodem si hmátnu do kapsy pro svou falešnou občanku… a pak ji do té kapsy zase schovám… a co noha nohu mine se začnu loudat od toho klubu pryč. Protože, no… prostě… V tu sobotu to opravdu bylo drsný. A bylo nás tam moc. Až moc. Příliš. A z mýho dokonalýho úniku… se stala téměř dokonalá past… A i když vím, že ta pravděpodobnost, že něco takovýho zažiju dvakrát za sebou, je v podstatě nulová, stejně nějak… se mi to nechce pokoušet. Zatím. No jo, jenže co s načatým večerem?

Lucius si připadal lehký. Poprvé za celou plavbu cítil, jak z něj spadá tíha velení, tíha přetvářky, tíha neustálého hlídání každého pohledu a každého slova. Tady nebyl kapitán. Tady byl jen mladý muž na večerní procházce s někým, na kom mu záleží. Kráčeli vedle sebe ulicí lemovanou stánky. Ne příliš blízko, ne příliš daleko. Jejich ramena se občas otřela, když je dav stlačil k sobě, a pokaždé ten dotek trval o okamžik déle, než musel. Mluvili málo. Nebylo třeba. Sdíleli ticho tak, jak ho sdílejí lidé, kteří se nepotřebují bavit, aby se cítili spolu.

Ten podvečer byl poklidný a nic nenasvědčovalo nečekanému dramatu, Robin už byl taky z práce doma, když před naším domem zabrzdilo auto. Nahlédl jsem přes okno a viděl připlešlého, lehce obtloustlého chlápka, jak se sune z auta ven a z druhé strany zřejmě jeho manželka. Zezadu se z auta soukal Honza, skleslý a tvářil se, jako když má jít na popravu. To už mi došlo, kolik uhodilo, jen jsem zavolal na Robina, že tu máme nečekanou a asi nepříjemnou návštěvu, a už jsem slyšel bušení na dveře.

André si všiml hned dvou velikých fotografií nahých chlapců z každé strany gauče. Byli v takovém nakročení. Nebylo vidět vše, jen malá část. O to působili vzrušivěji. Že by spřízněná duše? Hugo zachytil jeho pohled. „To jsem tak blbnul s jedním sochařem, co dělal akty, ale nejsem žádnej umělec. Taková památka. Dáme třešňovici, nebo meruňku?“ „Třešňovici jsem nepil.“

„Tak tohle je zase moje království,“ ukázal Marek v hale, která je přivítala nevětraným vzduchem. „Měl bys sem občas zajet aspoň vyvětrat,“ rozhlížel se Vilém po místnosti, která byla uprostřed domu, a tedy přirozeným spojovacím uzlem do dalších částí. „Nezouvej se, venku je sucho,“ řekl Marek, když se Vilda snažil zout, a hned pokračoval s popisem svého království, „není to tak velké jak u tebe, jen 2+1, ale mně to stačilo. Původní schody, dnes komora, záchod, koupelna, ložnice, obývák a kuchyně.“

Moc si chlapce neprohlížel, ale vypadal dobře. Udělá kávu, až přijde, a u zákusků si ho lépe prohlédne. A naváže řeč. Sice ho hned napadlo, jak by bylo krásné, kdyby takový plaváček ze druhé strany byl i jako on. Ale zázraky se nedějí. Může být rád, že svůj vyhazov tak ustál. Tak mu přece jen hlavou prolétli jeho bývalí. Že je jiný, to na něm první zjistily sestry. Ještě dřív, než si svoji orientaci přiznal. Strach byl větší než začínající touha. Až na výšce se sblížil s jedním asistentem, ne ovšem od nich, ale se sinologem. Oba tak trochu koketovali s tenisem. Jednou na sebe vyšli. Pak se šli sprchovat, kde nikdo nebyl. Vzájemné pohledy.

Vilém pomalu zkoušel chůzi bez ortézy. Přecházel přes ordinaci tam a zpět pod bedlivým Markovým dohledem. „No vidíš, už jsi skoro vyléčen,“ radostně oznamoval fyzioterapeut pacientovi. „Ale pořád se bez té ortézy bojím chodit,“ přiznal smutně Vilém, „mám strach, aby mi ta noha v nepravou chvíli nevypověděla službu a já sebou někde neseknul.“ „Tak choď s francouzskou holí,“ poradil Marek, „když budeš cítit, že ta noha nefunguje, opřeš se a získáš další opěrný bod.“ „Dyť budu vypadat jako starej dědek.“ „Ale jdi ty,“ culil se Marek, „aspoň bude moci ten tvůj průvodce Romeem a Julií pošťuchovat herce na jevišti.“

Život šel dál, v domě jsem měl pocit, že zde pořád někdo chybí, ale bylo to tím, že jsem pořád někde naše viděl, ale postupně jsem si zvykal. Na druhou stranu, mít v domě dva puberťáky znamená značné oživení a značný rozruch po domě. Buď hrála nahlas hudba, což mi spíše dělalo radost a s Fildou jsme se občas oddávali společnému, na výsost falešnému zpěvu. Když neřvala hudba, řvala televize nebo zvuky her z kompů.