Povídky

Teď už celý fotosetup začínal vypadat zajímavěji; dva oblečení chlapi a jeden nahý se stojícím pérem. Na Pavlovi bylo poznat, že ho situace začíná bavit čím dál tím víc, a podle kývání hlavou bylo jasné, že by mu nevadilo, ani kdybych si s jeho částečně bezmocným partnerem teď začal hrát. A vlastně proč ne.

Dako přesně ví, jak uspokojit chlapa. Varlata mám napěchovaná rozžhavenou šťávou, která je v nich připravená už od večera jenom pro něho. Další zásun, zasténání, zarytí jeho nehtů do mých prsou a už na mě jde cákání. Lehce se nadzvedává a já mu rvu stříkající hadici v divokých přírazech hluboko dovnitř. Hekám, až chvílemi nemůžu popadnout dech. Mám v sobě tolik nábojů, že je ani všechny nevystřílím.

Drželi se za ruce, sestoupili do podpalubí, Nire ho dovedl do jejich kajuty. Byla menší, ale příjemně zařízená. Loď patřila někomu, kdo nemusel šetřit při jejím vybavování. Kožešiny, vyhlazené dřevo, na zdi zrcadlo s vyřezáváným rámem. Nire dovedl chlapce k lůžku, pomalu ho svlékal. Kirem se díval do černých očí, klouzajícím po jeho těle. Když byl nahý, nehnutě stál. Jen si užíval tu chvíli, že jsou spolu sami. Nireho ruce jemně hladily ramena, krk, sklonil se pro polibek. Chlapec ho stáhl k sobě na postel, muž se nenechal pobízet.

„Ten hajzl, co tě napadl, je místní kápo. Dostane sto ran holí,“ povídá mi, zatímco si užívá mý kouření. Prohejbá se v bocích, hlavu zvrácenou, zavřený oči. Jeho dech se prohlubuje. Snažím se kouření prodlužovat, aby se mu maximálně líbilo. Na jeho spokojenosti závisí můj život. Dokud jsem pod jeho ochranou, je to v cajku.

„Tákže – Julien souhlasí a jeden z vás se může těšit na kvalitní kuřbu! Vím, že jste všichni zasraní heteráci, a proto nevíte, jaká je slast nechat si kouřit od kluka. Chápejte, on to má mezi nohama taky, on přesně ví, co je pro čuráka nejlepší, to ženská nikdy nemůže chápat, to je vědecky dokázáno! Takže se nemusíte stydět, protože spousta heteráků si nechává kouřit od kluků, přestože jinak by se jich nedotkla ani dvoumetrovou tyčí.“ Většina kluků byli nadržení jen z přílišného alkoholu a z proslovu Erwina, a tak když závod odstartoval, po chvíli nebyla v bytě ani noha.

Starý muž vyšel z domku. Zastavil se a natočil ohnutá záda ke zbytkům slunce. Chvilku se vyhříval. Pak vzal dřevěný džber a došel ke studni za domkem. Spustil okov, rozvrzaným rumpálem jej vytáhl a přelil vodu do džberu. Pak se s ním vydal pomalým krokem k hájku. Došel na místo. Pánův palouk, místo jeho pána… Vědrem zalil trávu. Postál a vydal se zpátky. Cestu s vědrem si zopakoval ještě pětkrát. To už slunce zapadalo. Pokýval hlavou, jako by hodnotil vykonanou práci… Poslední zavrzání rumpálu, přelití vody do džberu a vydal se se džberem k domku. U dveří se zastavil. Natáhl ruku se sukovitými, pokroucenými prsty k nápisu na kameni u dveří a pohladil ho. „Durabo,“ zašeptal.

Spletité chodby mu připomínaly spíš bludiště. Jeho průvodci, nebo kati, mlčeli. Po dlouhé chvíli spatřil v ústí chodby tlumené světlo. Sevřelo se mu hrdlo. Popraviště, mučírna, nebo svoboda? Neodvažoval se doufat, život ho naučil čekat vždy to horší. Vyšli na malou loučku, měsíc ji ozařoval svými paprsky. Několik postav v pláštích s kápí stálo u koní. Jedna z nich se rozběhla směrem k němu, cestou se svezla kápě z hlavy.

Večer se chystali spát každý ve své kožešině, Nire už se nemohl spánku dočkat. Oheň dohoříval, když se Kirem zeptal: „Můžu zase k tobě?“ V duchu se dovolával všech bohů, ale kývnul na souhlas. Za chvíli už měl chlapce v náruči. Jeho tělo opět zareagovalo. Hoch se k němu přitiskl silněji. Nire otevřel oči, chlapec se mu díval do tváře.

Cítil, že se atmosféra změnila, za žádnou cenu nechtěl pokazit ten okamžik. Kuba se mu posadil na klín, vzal do dlaní jeho tvář, líbali se, něžně a pomalu. Po polibku se mu Kamil zadíval do tváře, v očích měl malé plamínky. Začal mu rozepínat košili knoflík po knoflíčku, nespěchal. Pořád ho mohl zastavit, ale nestalo se. Zůstali spojeni pohledem, dokud mu košili nesvlékl, tehdy Kuba oči zavřel.

Lukáš ležel na zádech a snažil se popadnout dech. Ignis na boku, jednou rukou si podpíral hlavu, druhou bříšky prstů přejížděl po Lukášově rozpáleném těle. Mladík se zachvěl, zachytil mu ruku, jejich prsty se propletly. „Nech toho.“ Pekelník se sklonil, tam, kam mu bylo odepřeno dojít prsty, se vydal jazykem. Olizoval pot z jeho těla, ale bylo jednoznačné, kam míří.

Ignis přestal. Vstal. Zatímco ležící postava se nemohla ani zvednout a pomalu se plazila z pokoje ven, pekelník se nehnul. Mladík se díval na jeho záda, roztrhané cáry kůže mu visely v pruzích, viděl odhalené maso. Na rukou krev, tolik krve. Pak se otočil a Lukáš spatřil rozdrásaný hrudník, pohlédl do potemnělé tváře hořící vztekem. Na krátký okamžik zaplavila Lukáše vlna strachu, prchavý okamžik.

„Neviem, ako ste na tom vy, ale ja na gauči nespím. Musel som na masáž, čo som na nej spal naposledy,“ zahlásil som im, keď sme sa dosmiali. „Ja na ňom tiež nespím,“ pridal sa ku mne Martin. „Tak budeme spať všetci na jednej posteli. Hádam si nemyslíte, že vo vlastnom byte ma vyženiete na gauč,“ prehlásil Braňo a bolo rozhodnuté. Vlastne nie. Mňa začala lákať myšlienka spánku na gauči.

Chladný vzduch ho trochu probral, ale stejně se mu zpátky nechtělo. Před očima měl sousedův domek. Zpoza oken se linulo teplé světlo. Náhle se otevřely dveře a objevil se jeho majitel. Marek na něho zíral s otevřenou pusou. Čekal čerstvého důchodce ještě v plné síle, který si opravuje domeček na klidné stáří. Teď ale hleděl na muže, kterému není víc než třicet pět. V kuželu světla se rýsovala svalnatá postava, sluncem opálená kůže, holá hlava i na tu dálku viděl, že má tetování. Byl jen v kalhotách.