Povídky

Ludvík zrudnul. Valtr měl tepláky a připadalo mu, jako by trochu měnily svůj objem v rozkroku. Jeho reakce byla stejná. „Včera jsem měl pocit souznění mezi námi. Bude to stejné i teď?“ Valtr objal chlapcovy boky a trochu si ho přitáhnul. Necítil žádný odpor. Spíš něco jako odevzdání. Když se blížil k jeho rtům, zavřel oči. Trošku se naklonil, ale stejně to byly jejich nosy, co se dotkly poprvé. Pak polštářky rtů. Oddálili se.

Vyhlášený pražský swingers club Bunkr. Po zazvonění nás uvítala mladá slečna, která uváděla hosty, seznamovala je s pravidly, sympatická průvodkyně s námi žádné starosti neměla, ani jeden z nás tu nebyl poprvé, ale společně to byla premiéra. V šatně jsme se osprchovali a odložili svršky. Hanna se zůstala v kalhotkách a v tričku, vyšel jsem ze sprchy jen s ručníkem kolem pasu, jen malou chvíli si mě zamyšleně prohlížela: „Ty se neoblíkej, takhle je to nejlepší.“

Začínalo nádherné období. Přesně tak, jak si jej vysnil. Jen letmé dotyky. Přitisklá kolena a spojené ruce pod stolem. Našli si malou vinárnu u zámku. Stolky pro dva, svíčky. Sedmička Veltlínu, hudba z gramofonu. Jemné známé melodie, přesně pro zamilované. A oni byli. Všechno tomu nasvědčovalo. Zatímco venku se odehrávaly ty nejhrůznější procesy, jich jako by se nic z toho nedotýkalo. Možná o to víc se snažili ten svůj bezvýznamný život prožívat intenzivněji.

Tak to jsem posral, a hodně, tohle bude malér! Jestli jsem si ještě před hodinou mohl myslet, že mi to projde, tak ta možnost ve vteřině vysublimovala oknem, které Postrach právě významně zavřel. Nechá mě stát uprostřed palubovky, vrátí se zpátky za svůj pidistolek a téměř obřadně vytáhne ze složky před sebou list papíru. Položí ho navrch a konečně se na mě alespoň podívá.

Ještě hodně hodin jsme probírali, co bude, nebude, jak to dopadne. Snažil jsem se to vidět realisticky, ale samozřejmě jsem se bál i té horší varianty, kdy nebudeme klukama přijati a jejich přátelství skončí. Zároveň jsem svoje pochybnosti nechtěl ventilovat před Robinem, který z toho byl opravdu nešťastný a to poslední, co potřeboval, byl nějaký další pochybovač.

Robin k nám začal jezdit často a já k němu, chtěli jsme být pořád spolu. Robin u mě občas i přespal, ale tak, aby to nevěděli kluci. Jednou naoko spal i u Dominika, aby to nevypadalo divně. Hráli jsme to dobře, nikdo na nás nic nepoznal, ale jak jsme byli o samotě, byli jsme plni vášně. Zatím však vše zůstávalo takové platonické, bylo to zvláštní, dva mladíci v rozpuku, plní testosteronu, co se do sebe čerstvě zamilovali, přitom to bylo jen o líbání, mazlení a pocitu štěstí z toho druhého.

Ráno jsem vstal brzy, stejně jsem nemohl usnout. Celou noc se mi v hlavě urovnávaly myšlenky. Co teď budu dělat? Pokud jsem teplej, jsem tady odepsaný. Pořád jsem si představoval, co mě přitahuje na holkách, pak co na klucích a uvědomil si, že kluci vyhrávají na plné čáře a že to asi vyhrávali celou dobu. Jen mi to hlava potlačovala, možná jsem to nějak potlačoval já, a tak mi to ani nepřišlo na mysl. Třeba, ale ne, třeba se mi to jen zdá. Do toho jsem se však pořád vracel myšlenkami za Robinem, jednoduše mi už teď chyběl. Spal doslova jen pár stovek metrů ode mě, chtělo se mi za ním rozeběhnout a vrátit mu, co mi v noci dal.

Hneď, ako prídeme domov, ideme na pohotovosť, tu mu vyplachujú žalúdok, nejaké lieky, ktoré aj tak na druhý deň zahodí do koša. Cez noc je u nás a v noci spíme spolu v mojej posteli. Mama to chápe, tatko v liehu nič netuší. Ráno sa cíti lepšie.

Vysvlékl se, přehodil ručník a pustil si vodu. Když ji zavřel, slyšel téct sprchu ob jedno. Klučina z nocležny si právě mydlil koule. A to, co se mu bimbalo u nich, nebylo rozhodně k zahození. Bylo takové na půl. Kluci se pozdravili. Izák po několika deckách vína, ale i rumu a slivovice ztrácel zábrany. „Nechceš umýt záda?“ volal se smíchem na kluka vedle.

„Těší mě, Honzo. Já jsem tvůj novej šéf. Nic jinýho o mně vědět nepotřebuješ.“ Honza tu jeho nabízenou dlaň stiskl… a teprve o několik hodin později, když byl zase schopný přemýšlet, si uvědomil, že to byla chyba. Byla to zasraná chyba. Měl jsem místo toho vystartovat z tý kuchyně… a zdrhat. A zdrhat a zdrhat a zdrhat. Run for my life.

Škola se ten rok blížila ke svému závěru a Dominika i Robina čekaly závěrečné zkoušky na učňáku. Díky tomu dostali pár dní volna, něco jako malý svaťák, aby se mohli připravit. Oba prohlásili, že na přípravu prdí, že všechno umí a že by raději něco podnikli. Vymyslel jsem tedy, že my ostatní bychom se mohli v pátek ulít ze školy a vyrazit od pátku rána do neděle na takové putování přírodou s tím, že spát budeme někde v lese. Což se všem líbilo, a tak bylo rozhodnuto.

„Víš, co se dnes říká, v tvém věku, vlastně už i v mém, je každý kluk ženatý, rozvedený, nebo šťastně zadaný. Nebo prožil nějakou tragedii, je nemocný…, nebo teplý.“ Přema se zasmál. „To poslední, ale pokud ti vadím, pásky si ráno vyzvednu a župan vrátím, můj jantarový klučino.“ „Tak mě ještě nikdo krásně neřekl, mám to vzít jako vyznání?“ „Vezmi to, jak chceš, všechno je na tobě.“

„No… ehm…,“ zmůžu se akorát na to, abych mu stiskl nabídnutou dlaň. Protože jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko… a na cokoliv jinýho… Panebože, jak může být božstvo tak nespravedlivý? A nadělit někomu takovouhle postavu, a ještě takovej nádhernej úsměv, a ještě takový jiskřivý oči? A ještě mi někoho takovýho úplně kliďánko přihrát do cesty, abych se tu před ním úplně ztrapnil… a… a… uslintal?! Ne, mami, proč? Proč jsi po mně chtěla posílat ty zatracený balíčky zrovna přes tenhle proklatej podnik???