Povídky

Lhal bych, kdybych tvrdil, že do Aleca nejsem celý blázen, ale nikdy jsem mu nic ani neznačil. Jel jsem ve vyjetých hetero kolejích. Při svém vzhledu jsem nikdy neměl problém sbalit nějakou pěknou kost, ale přitom jsem tajně snil, aby mě dominantní alfa samec Alexandr Welsch pěkně tvrdě vobtáhl. Byl gay, takže to nebylo zas až tak nesplnitelné přání. O mně si ale myslel, že jsem na holky, takže si na mě nikdy nic nezkusil. A já neměl kuráž dát mu najevo, že bych si dal říct. Náš vztah ustrnul někde mezi obchodním partnerstvím a kamarádstvím, na tom nejzoufalejším stupni potlačované touhy. Já ale nikdy nebudu mít odvahu Aleca sbalit, to vím jistě.

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

Byla to neuvěřitelná situace. A že to nebylo poprvé, co na mladého skláře někdo vyzývavě vystrčil zadek. Ale tohle byl ten největší parchant z jejich ročníku, namachrovaný a nad věcí – a teď s kalhotama u kotníků, opřený o stůl a s popálenou prdelí. Poslušně čekající na natření. Vlastně ani neměl moc na výběr. Zato sklář měl. Ten sakra měl na výběr.

„Můj partner má autodílnu, jestli chceš, podívá se i na tvoje auto,“ dodávám. Uhrančivý oči bystřej. Ten pohled je plnej chtíče. Nemůžu si pomoc, jiskří to mezi náma fest. „Tak to má partner štěstí,“ usmívá se Gary. „Že si umí opravit auto?“ „Ne, že má tak atraktivního přítele,“ otevřeně po mně vyjíždí a dlaní jemně přejíždí po hřbetu mý ruky. Stojí mi. Prostě v jedný setině vteřiny je tvrdej jako štafetovej kolík. Tenhle týpek je chodící sex.

„Co s ním máš?!“ Karin mě odchytává hned za dveřma, nenechává mě ani zout boty. Celej byt rozsvícenej. Polejvá mě pot. Je to tady a je to v prdeli. „Co to plácáš?“ snažím se zorientovat v situaci, „můžu se jít najíst, nebo tady budem stát?“ „Nehraj to na mě,“ je vzteklá, „víme o vás. Dneska v kině jste se prozradili.“

Otočil jsem se zpátky k umyvadlu a dál si čistil zuby. Když vtom jsem ucítil ruce, které mě sevřely kolem pasu. Podíval jsem se do zrcadla. V něm se odrážel jeho překrásný úsměv. „Nepodíváme se na film, až se vrátíme z práce?“ „Můžeme,“ souhlasil jsem a přetočil se čelem k němu. Políbil jsem ho na rty. Malý polibek se stal v dlouhý.

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

Ty montérky jsou mi povědomý. Měním pozici, abych mu líp viděl do ksichtu. No jasně! Je to ten sameček od koz. To snad není možný! Teď zrychluje a Fynn je nějak divně zaťatej. To vypadá, že ho je kus a má s ním co dělat. Sameček se proměňuje v mrdací mašinu, pere ho do něj fest. Drží si ho svejma silnejma rukama natěsno u sebe, aby mu snad teď, když je v nejlepším, nikam neutek. Je jasný, že ho začal plnit.

O půlnoci jsme bouchli šampus a připili jsme si a pak se vyrojili před chatu pustit pár rachejtlí. Z vesnice už taky někdo střílel. Všimnul jsem si postavy před Sebastiánovou chatou. Stál tam a díval se na vybuchující barevné růžice… Sám… Když jsme se vrátili, tak jsem vzal otevřenou flašku se šampusem a dvě skleničky a vyrazil jsem k nedaleké chatě.

No a Eduard se opravdu nemohl dočkat. Jakmile se Míša dotknul jeho péra přes slipy, vydal ze sebe opravdu silný vzdech, přehlučený snad jen cinkáním zasílaných odměn. Byl jsem nadšený z toho, jak to takhle pěkně jde hned ze začátku, a těšil jsem se na pochvalu od šéfa. Jenže pak se to stalo.

Nechtěl jsem s ním mluvit, ne teď. Nechtěl jsem, aby věděl, že jsem tady byl celou dobu. Nevím proč. Lidé se pomalu trousí ven, povídají si a přejí si pěkné Vánoce. Sedím a ještě chvíli čekám, co kdyby na mě čekal venku. Vím, že nečeká, určitě hned utekl domů. Zůstal jsem tu poslední.

„Nadoraz, úplně nadoraz,“ škemrám a vnímám jen, že všechno moje bytí je teď koncentrovaný do místa rozžhavenýho spojení mezi mnou a jím. Jdu mu zadkem naproti a chci, aby ho ve mně bylo co nejvíc. A pak ještě víc a tvrdějc. Pomáhám si rukama k co nejširšímu roztažení, abych ho dostal na max dovnitř. Fynnovy zaťatý svaly jsou naběhlý, přestává se ovládat, nehlídá svou sílu. Nastupuje jeho tichý mručení, už se nekontroluje. Bezohledně mě mrdá, rukama zaťatej do mý šíje.

Ráno na Štědrý den jsme vstali, tradici s půstem jsem stejně nikdy nedodržoval, takže jsme se nasnídali a pak jsme vzali dovnitř stromek, který děda koupil od hajného. Pěkný hustý, nepříliš velký smrček. Připevnili jsme ho na starý dřevěný stojan a začali zdobit. Skleněnou špičku na stromek děda neměl, místo ní měl na špičku stromku hvězdu z korálků. Rozvěsili jsme ozdoby, připevnili držáčky se svíčkami. Hezký, starodávně vypadající stromek. Tak a můžeme čekat na Ježíška.