Povídky

Odpoledne Dan stál před kinem o pár minut dřív. Nervózně koukal na mobil a přemýšlel, jestli to není celé jen hloupost. V tu chvíli se vedle něj objevil Tomáš. „Čekáš dlouho?“ usmál se. „Ne, právě jsem přišel,“ zalhal Dan a rychle schoval mobil. Šli koupit lístky a popcorn. V sále si sedli vedle sebe, trochu blíž, než bylo nutné. Film začal, ale Dan se nedokázal soustředit. Vnímal jen to, jak má Tomáš ruku položenou na opěrce, skoro se dotýkali. Po chvíli se jejich prsty lehce střetly. Oba na okamžik ztuhli. Tomáš se na Dana podíval a tiše se usmál. Dan cítil, jak mu hoří tváře, ale ruku nestáhl.

Tady Lukáš trochu zaváhal. Už chtěl říct jednu příhodu, ale rozmyslel si to. Láďa je žárlivý a nevěřil by mu. V tom Gottwaldově, kdysi Zlíně, spali. Právě protože se čekalo na převod valut. Krásný večer strávili na terase v baru. Jejich postele byly oddělené. René před ním klečel a prosil o společnou noc. Jen Lukáš nemohl překonat své zábrany. Myslel na Láďu, i když se rozešli jen s polibkem, a na ostatní, na rodinu kterou získal. Všechno by musel opustit. A kdo by zaručil, že ho do Francie pustí. Slyšel o spoustě případů, kdy úřady zabránily i svatbě.

Kolo vysadili na řepu, Jarda vylezl na sedačku v traktoru a za chvilku zmizeli za zatáčkou aleje. Květoš se vracel do kuchyně. Něco hluboko v mysli mu vtisklo do očí slzy. Připomínka Michaly a chlapečka byla příliš silná. Jak by to…, kdyby bylo všechno, jak mělo být. Stejně cítil potřebu milování. Jarda mu připomněl Toníka. Nemá nic. Šel do kredence pro lahvinku rumu a udělal si grog. Pak si už do hrníčku nalil rum.

Štěpán si při řeči nenápadně prohlížel svého hosta. Hezký kluk, jakých je všude plno. Ničím výrazný, hnědé vlasy, jako má kdekdo, trošku zvlněné. Hnědé oči, souměrný nos a na první pohled menší plná ústa. Zase takový průměr. Zvláštní znamení žádná. Po pár skleničkách vína se dočkal i úsměvu. Jistě, byl spíš v náznaku, zastřený, co se nemohl naplno rozvinout. O sobě dál nemluvil. Bylo to něco, co nechtěl rozvádět.

Sedadla se sklonila a stejně Alen k tomu pokladu. Jen ho uchopil mezi prsty a vnímal vzájemné doteky kůže. Jazyk si opět přišel na své. Lízat něco tak krásného, přidržet si zuby žalud a nosem se mazlit s uzdičkou. Přidal své ruce, které se také chtěly podílet na budoucí hostině. Jistě, jak to jinak nazvat. Ty prvotní pocity po tisíce let vytrvaly, přes všechny zábrany a zákazy v dějinách. Teď byla homosexualita naopak žádoucí. Ve světě, kde žil, byli jen mladí muži, nebo stejní kyborgové. Sex byla protiváha náročné práce.

Ještě se chvíli líbali a dnes usínal v Paolově náruči. Když ho vzbudil noční chlad, cítil, že už by mohli znovu podlehnout neřestnému přijímání. Jen si svého druha navedl. Tohle už bylo jen s nepatrnými chybičkami. Pevně se zakousl do malého polštářku. Jinak by svým řevem probudil půl pevnůstky. Teď už se udělal jako dřív. Svou smetanu pak poskytl Paolovi.

S Filipem se vyhledáme očima a věnujeme si takovej rychlej, nenápadnej úsměv… Což mi přijde docela paradoxní. Ještě do včerejška bychom to Elino oznámení naopak hlasitě komentovali, ať všem dáme důrazně najevo, že spolu jakože chodíme – no a dnes, když spolu opravdu chodíme, tak vůbec nemáme potřebu se k tomu nějak vyjadřovat! Aspoň teda veřejně ne. V soukromí chatky, když tam na chvilku při balení zůstaneme sami dva, protože Tom s Jirkou narychlo vyběhnou do bufetu pro nějaký zásoby jídla na cestu, se ke mně Filip přitočí, zezadu mě obejme a nadrženě mi šeptne do ucha: „To jsem ani nedoufal, že na to tvý v noci slíbený jindy dojde už takhle brzo!“

O nějakých dvacet minut později už si to vyšlapujeme po červené turistické trase. Mlčky. Jako jo, já i on jsme zkusili něco pronýst, jenže ten druhej to okomentoval ne zrovna rozvitou větou… a prostě všech těch asi pět nadhozených témat nám takhle po pár vteřinách vyšumělo do ztracena. Netuším, čím to je – včera v noci jsme při té procházce po Traumburku mlčeli sice taky, jenže to jsme se drželi za ruce… a cosi mezi náma bylo, i když to zůstalo nevyřčený… Teď ale jako kdyby mezi náma nebylo nic. Jenom ty divný rozpaky. To jako nejsme schopní se spolu ve dvou normálně pobavit? To nemáme žádný společný náměty k hovoru? To nenajdeme nic, o čem bysme si mohli popovídat, když kolem nás nepronášejí svý chytlavý hlášky a podnětný poznámky další lidi z party…?

Byl jsem nadržený více jak jeleni v říji. Ve své podstatě mi bylo jedno, s kým nebo s čím budu mít sex, ale chtěl jsem někoho, kdo bude sakra dominantní, kdo si mě dokáže podat a rozmrdat mi anál tak, že pár dní nebudu moct ani chodit. Chci velký penis, o nic víc mi nejde. Výběr býval obvykle o něco lepší, dnes je tady poměrně hodně žen, mnoho krásných žen, které mě vábily na to, jak se mi oddají. Natahovaly se po mne, ale já kráčel šerou ulicí dál. Slyšel jsem zvuky vln, jak se rozbíjejí o zdi kamenného mola, a najednou jsem spatřil postavu. Byla obrovská, nechápu, jak jsem si jí mohl nevšimnout.

Při pochodu po zelené trase okolo přehrady jsme rozdělení spíš na skupinky, většinu cesty se vybavuju s Adamem a Karlem, zatímco Filip našel společnou řeč s Elen a Renčou, ale jakmile, celí zpocení, protože poslední kus cesty vedl po prašné pěšině bez stromů, dorazíme na pláž, Filip si vzpomene, proč že tady vlastně je, a sotva si na volným plácku rozložíme deky a ručníky, napřáhne ke mně ruku: „Jdeme vyzkoušet vodu?“ „J-jo, jasně,“ zakoktám se maličko, protože jsem měl zrovna napilno při zavírání lahve s minerálkou nenápadně pozorovat, jak Tom povalil Jirku do trávy… a jak ho zalehl svým tělem… a jak se začali líbat… Rychle se ale vzpamatuju, vložím svou dlaň do Filipovy, nechám se vytáhnout na nohy a zamíříme k písčitýmu břehu.

„No tak jo! Tak teda v pondělí sedmýho července v pět čtyřicet pět před nádrem!“ shrne to. „Těším se! Na tebe a na…?“ Rozesměju se: „Já ti dám a na! Říkám ti znovu, nech se překvapit!“ A s touhle větou se rozloučíme. Nedodám, že to doporučení nech se překvapit platí i pro mě. Taky se budu muset nechat překvapit… Ani já totiž nemám nejmenší tušení, koho s sebou na ten náš čundr vezmu! A na to, abych na to přišel, mám odteď přesně dva týdny. Paráda!

Je to fakt hezký výhled, co si budeme. Nebýt teda té zástěry, nebo kdyby aspoň rukávy mohly být obtáhlejší, ať se můžu trochu pokochat jeho rukama. Pažema, ať jsem konkrétnější. Ono je to nakonec ale i tak jedno. Přemýšlím pořád nad těma jeho vlasama. A co bych s ním celým dělal. Kdybych měl hotovou objednávku až teď, někdo mě zavolal a já se musel zvednout… jo, musel bych si nějak srovnat a schovat kládu, kterou z něj mám. Zvláštní. Nepřemýšlím o něm jen jako o sexuálním objektu. Stačí mi ho takto pozorovat. Dívat se, jak si občas nenápadně prohrábne vlasy na, nebo teda spíš nad čelem. Připadá mi, že to dělá nevědomě. A já si je pak prohrabuju taky. Ano, samozřejmě. Jeden ze znaků flirtování. Ale já teď ani přímo neflirtuju a mám potřebu to dělat. Zase kecám blbiny. Nestačí mi ho pozorovat. Chtěl bych, no chtěl bych se ho dotknout, dívat se na něj přímo, blíž, s jeho vědomím a nevědomím. Slyšet a cítit jeho dech. Položit na něj ruku a cítit jeho srdce.

Mezi trávou bylo vidět vodu. Jak šlápl kousek vedle, jako by ho louka chtěla vcucnout do sebe. Bylo kolem poledne, když dorazili k maringotkám. Venku na srovnaném plácku s dřevěnou podlahou seděli tři muži. Dva určitě po čtyřicítce a jeden mladík. Toníka až píchlo u srdce. Pokud by se o někom dalo říct, že je blonďák a krasavec, o tomhle nepozemském stvoření určitě.