Povídky

Zavrel som oči a venoval sa len sebe. Alex bol v tomto majster. Vždy vedel vycítiť ten správny rytmus, to správne sanie. Cítil som, ako to vzrušenie vo mne nezadržateľne rastie. Blížilo sa to. Inštinktívne som chcel prevziať kontrolu. Chcel som ho zastaviť, vybrať si vtáka z jeho úst a vyhonkať sa sám, podľa seba. Siahol som mu na hlavu.

„Výborně, to by šlo. Teď dej ruce nad hlavu a za sebe,“ zněly další pokyny následované kovovým cvaknutím. „To je jen pro začátek, aby ses mi nevysmekl. Hned tě předělám jinam.“ Než jsem stihl zpozornět, měl jsem ruce připoutané někde nad svou hlavou a nemohl s nimi hnout jinam. Zkoušel jsem se vymanit z popruhů, kterými jsem měl připoutané ruce, to už mi ale doktor zajišťoval i nohy. „Promiň, Tome,“ řekl skoro až něžně, jako bych byl malé dítě, kterému rodiče nekoupili hračku a omlouvají se mu. „Musí to být. Kvůli vyšetření, aby sis neublížil,“ a dokončil započatou práci. „Teď se podíváme na tu moč,“ s těmito slovy zmizel někde u skříněk s vybavením.

Boris si pričupne zboku: „Stopku poznáš,“ doplní a tým mi aj dá najavo, že ho Marian o našich pravidlách informoval. A že mi naozaj neplánuje skutočne ublížiť. Je to len hra. Hra na mačku a myš. Alebo skôr hra na dvoch kocúrov a jednu trochu priečnu myš. Obaja počkajú, kým prikývnem, a vystrú sa. Týčia sa nado mnou ako dve sochy moci, pred ktorými sa nedá utiecť. A ja utekať ani nechcem. Cítim, že si ma obzerajú. Naskakujú mi z toho zimomriavky vzrušenia. Obaja sú už nahí. Dosť podstatné časti ich tiel vyčnievajú do priestoru. Obliznem si pery a poslušne pootvorím ústa.

„Zkoušels někdy masáž prostaty?“ To mi přistálo na WhastAppu úplně nevhodně, když jsem ráno seděl na poradě vedení. „Vítku, já jsem v práci!“ Jeho odpověď byla rajcovní: „Bohatě nagelovat nejlíp prostředníček, jemně podráždit a pomalu zasunout špičku prstu…“ Znovu jsem mu napsal, že jsem v práci, ale jemu to evidentně bylo úplně jedno. „Chvilku počkat, až si na ten tlak zvykneš a pak jít dál…“ Měl jsem se teda soustředit na reporty, co se během víkendu událo ve fabrice, ale začala mě ta hra bavit, napsal jsem mu znovu, že jsem v práci, ale ať pokračuje.

Lesík. Tak som to volal. Maličký, hustý porast na okraji Bratislavy pri Zlatých Pieskoch. Miesto, o ktorom vedela len komunita. Mladí, starí, chudí, tuční. Nikdy som tam nebol, ale z jeho rozprávania som to poznal dokonale. V mojich predstavách to bol trochu špinavý, divoký les, plný kríkov a stromov, dostatočne hustý na to, aby poskytol anonymitu. Miesto, kam bežní ľudia nechodili, ale gay chlapci áno. Mali tam svoje vychodené chodníčky. Cestičky, ktoré si moja fantázia lemovala odhodenými papierovými obrúskami a použitými kondómami.

Velectěný a vážený mistr Jan Reisinger, hodinář ve slavném královském městě Plzni, konečně zvedl oči od práce a zkoumavě si Viléma prohlížel. Mlčel, dlouho, skutečně dlouho, tak dlouho, že to Vilémovi připadalo, jako by ho vážil na miskách lékárnických vah. Zkoumavý pohled klouzal od jeho bot pokrytých blátem přes zcuchané vlasy až k rukám, které Vilém držel sepjaté na kolenou.

Byla noc tak tichá, že i staré hodiny na krbové římse v zadní jizbě se zdály tikat o něco opatrněji než ve dne. V dílně mistra Jana se stále ještě svítilo. V kruhu lampového světla se skloněná postava zabývala mechanismem starého hodinového strojku, rozloženého do posledního šroubku. Kolem se v přítmí leskly mosazné věnce a drobná kyvadla jako malá spící stvoření z kovu. Mistr Jan se právě chystal nasadit poslední kolečko zpátky na hřídel, když zvenčí cosi lehce zadunělo. Ne hlasitě, spíš jako když na prkno před dveřmi došlápne neopatrná noha. Zvedl hlavu, zamračil se a sáhl po těžkém železném klíči ležícím vedle lampy.

Položil som mu ruku na koleno. Jemne som ho stisol. Jeho svaly pod džínsami boli pevné. Nespustil som z neho pohľad, zatiaľ čo moja ruka pomaly kĺzala vyššie, do jeho rozkroku. Videl som to. Ten udivený, takmer šokovaný výraz, ktorý mu na sekundu preletel tvárou. Nespustil oči z cesty, ale cítil som to. Pod mojou dlaňou, cez hrubú látku nohavíc, mu začal tvrdnúť vták. Neviem, či to bolo len mojou rukou, alebo tým pocitom absolútnej bezmocnosti. Tým, že mi bol vydaný na milosť a nemilosť, zatiaľ čo sa musel venovať riadeniu.

Pozrel som sa na Alexa, srdce mi opäť poskočilo. Videl, že sa pozerám, potom sa pozrel späť na toho staršieho muža. A len tak, Alex prikývol, jasný, ostrý signál. Môže. Muž vošiel. Táto predohra bola podobná, vzájomná, ale rýchlejšia, naliehavejšia. Muž bol jasne vzrušený tým, čo videl. A potom, presne ako predtým, ma Alex otočil. Nastavil môj zadok novému mužovi. Tentoraz som neváhal. Muž do mňa ľahko vošiel. Stále som bol mokrý a otvorený z prvého. A potom sa začal hýbať.

Bylo nebylo, dávno tomu. Spíše bylo, než nebylo. Existoval server, kde si lidé zakládali vlastní komunitní skupiny. Jedna z nich se jmenovala Gagas. Lidé, přesněji řečeno muži, si tam povídali o svých snech a touhách. Velice brzy se tato komunita rozrostla, ale ukázalo se, že většina členů jsou jenom kecálkové a akce jim nic neříká. Naštěstí pár se jich našlo, kteří se chtěli časem sejít. Nakonec se i dohodli na místě a čase sejití. Nastal den D a vyrazil jsem na místo setkání.

Opatrně do kapsy nahlédnu a zas ji radši rychle zapnu. Směnu předám, ani nevím jak. V minibytečku naproti přes ulici, který mi velkomyslně pronajímá za pár šupů majitel baru, si sednu ke stolu a rozložím po jeho desce Rayův vzkaz. Pořád ještě se z toho nemůžu vzpamatovat.

Začne mi honiť. Netrvá to však dlho. Stihne len pár ťahov. Prestane v momente, ako mi utečie prvé vzdychnutie. Kurva, a to som sa vážne snažil ovládať! „No moc se nevzrušuj,“ zasmeje sa, vezme do ruky varechu a strčí mi ju pred tvár. Je to celkom kus. Neverím, že s ňou varí. To by musel byť obrí hrniec. „A připrav se, protože jemnej teda rozhodně nebudu,“ oznámi mi a viac na nič nečaká. Prvá rana mi dopadne na zadok takmer okamžite, ako mi varecha zmizne z dohľadu. Nadskočím čiastočne z toho, ako sa zľaknem, a čiastočne pretože to fakt zabolí.

Lex tu podivnou atmosféru, která místnost bezděky naplňuje, zaregistruje hned mezi dveřma. „Ah… hoj,“ zarazí se na místě a rychle oskenuje očima celej ten výjev. „Čo… sa stalo?“ zadívá se na mě, zatímco mu z tváře i z očí mizí takovej ten jeho typickej rádoby frajerskej úsměv a nahrazuje ho nejistota. I když jsem měl na přemýšlení několik hodin, stejně pořád nevím, co mám dělat. Co mám říkat. Jak se na něco takovýho zeptat… Protože pokud se přece jenom pletu, pokud je přece jenom chyba na mý straně, tak mi Lex tuhletu otázku nikdy neodpustí.