Povídky

„Co je?“ Maník se na něj odspoda díval, jako by nechápal. Asi něco vytušil. „Seš ňákej připosranej.“ „Ty vole,“ ozvalo se a nahoru vyletěly Emco – Mysli na zdraví, borůvkové a zasáhly ho málem do obličeje. „Píčus má dost energie na bitvu, ale na kuřbu ne?“ „Píčus ti vzkazuje: vyjebej si sám!“ a následoval nevybíravý stisk koulí.

Hleděli si do očí, beze slov, v tichu lesa. Sebastian se jemně dotýkal Levanovy tváře, hladil mohutnou šíji, hrudník. Prsty opisoval stvoly tetování na Levanově těle. Hřejivé ruce hladily jeho záda, rty vypalovaly horké polibky do kůže na upírově krku a hrudi. Nemluvili, oblékli se a znovu splynuli v objetí. Každé pohlazení, políbení, bylo víc než jakákoliv slova. Souznění bylo úplné. Cítili emoce toho druhého, každý zachvěv těla i duše.

U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk. „Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví. Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti, a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.

Leželi jsme ráno po probuzení v posteli, pročesával jsem prsty chlupy na Bertově hrudníku a břiše. Moje oblíbená činnost, takové mazlení. „Lechtáš…“ „Já vím, ale dělám to rád, líbí se mi to.“ Posunul jsem se, posadil jsem se rozkročmo na něj, pak jsem se položil, ruce na jeho hrudníku a opřel jsem se bradou o ně a díval se na něj. Díval se mi do očí, ruce založené za hlavou. „Chtěl jsem se zeptat, co bys rád k Vánocům, Níťo?“ zeptal se.

Jsem úplně zmrzlý, zachumlám se ještě víc do bundy. Pomalu kráčíme po kraji sjezdovky od lesa dolů k silnici. Na lyžování je ale ještě málo sněhu a zasněžování tu není. Všude už je tma, jen pár loučí, které vyznačují cestu, ještě pomalu dohořívá. Ticho šumavské vesničky ruší jen křupající sníh pod našima nohama.

Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně. Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku. Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.

Ráno po snídani jsem vyrazil ke slati. Dorazil jsem tam na osmou, jak jsme se domluvili. Rozhlížím se, nikde nikdo. Otočil jsem se ke slati. Ještě se nad ní pořád převalovala mlha, ta se zvedne tak za hodinu. Opřel jsem se zády o břízu a pozoroval chomáče mlhy. Keře a vyšší traviny, které se v ní ukrývaly, vypadaly najednou jako sedící postavy… Sedí tam osaměle, jako by o něčem tiše přemýšlely…, třeba o tom, kudy se dostat zpátky… Vypadalo to zlověstně, nepřátelsky, běhal z toho trochu mráz po zádech, cítil jsem, jak se mi začínají ježit vlasy.

Jak jsem včera pochodoval poblíž silnice a nakopával kusy ledového sněhu, narazila moje bota do něčeho barvou naprosto nepřipomínajícího sníh. Sklonil jsem se, abych lépe viděl, co jsem to obalené ve sněhu nakopl. Šedivý kus kovu jsem oprášil a v ten moment jsem si uvědomil… Našel jsem zbraň!

Vzal klíče a podával mu je. Tom k němu přišel a uchopil klíče, jenže Radim je nepustil. Stál u stolu, držel klíče a nevěděl co teď. Radim pohladil jeho ruku, čekal. Věděl, že je to hloupost. Zítra má jeho nadřízený na stole stížnost za obtěžování. Klučina polknul, ale nezdá se, že by chtěl teď hned utéct. Stiskl mu ruku a začal si mladíka přitahovat k sobě.

"Myslím," uchechtne se Kevin a znovu zvedne svůj pohled, "že máš tam dole menší problém." Sucho v krku mu nedovoluje vydat ani jedinou hlásku. Jen stojí a s vykulenými kukadly hledí do jasně zelených očí svého společníka, který se šibalsky usmívá. "Měl bys s tím něco udělat," pošeptá Kevin, načež se hřbetem své ruky jemně otře o objem Nikových boxerek a nakonec se otočí a s úsměvem na rtech odchází.

Večer se vydali znovu na cestu. Les dělal čest své pověsti, cesta jim utekla jako nic v naprosté pohodě. Přesto Levan viděl, že Sebastian není ve své kůži. Snažil se ho povzbudit. Často ho bral za ruku, lehkým stiskem žádal jeho pozornost. Upír na něho vždy pohlédl a usmál se. Ale v jeho očích cosi bylo, promluví si s ním ráno.

Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct... prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.