Povídky

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Tak to se trefil. Sny. Sotva odešli, musel si jeden sen zrealizovat. Ani si nestačil snové prostředí vytvořit a papírový ubrousek nepobral všechno nadělení. Když si pak šel lehnout, na nočním stolku bylo pár narezlých chloupků. Jeden stočený si nasunul na prst. To přece není možný. Nedalo se pochybovat, odkud a čí jsou. Bránit se tomu nebude. Jen nechápal, co takový krásný mladíček na něm vidí? Na svůj věk sice nevypadá. Třeba chce Víťa zažít jen romantické dobrodružství, nebo je to nějaká hra?

"No mosíš teraz jest hodne rybaciny. Tam je vitamím D, aby ci rýchle zrástli kosci. A též vitamíny. Melón mali už len tento. Počkaj, mám nápad… " Z vrchu vykrojí tenké koliesko a vydlabe tam v strede dieru. Mne na tanieri ponúkne nakrájané kusy v mesiačikoch. Čakám, čo chce urobiť s tým, čo drží v ruke. O chvíľu sa rehocem. On má neskutočné nápady. Stiahne mi tepláky aj s trenkami a prevlečie mi cez tú dierku vtáka. Ústami ma začne intenzívne fajčiť. "Potrebuješ aj takúto pomoc."

Tomáš zastavil svůj modrý Ford na krajnici dálnice, když uviděl muže s nataženou rukou. Bylo po sedmé večer, slunce se chýlilo k obzoru a on měl ještě dvě hodiny cesty do Prahy. Obvykle stopařům nezastavoval, ale něco na tom muži ho zaujalo – možná způsob, jak klidně stál u silnice, nebo prostě fakt, že vypadal stejně unavený jako on sám.

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.

Chvíľu sa nič nedeje, a tak mi to nedá. „Pokojne si mohol pokračovať,“ uchechtnem sa a chcem sa vystrieť, ale položí mi dlaň na lopatky a zas ma zatlačí na stôl. Opriem sa oň lakťami. „Neboj, však budeme pokračovat,“ zasmeje sa a o sekundu dopadne na môj zadok ďalšia rana. Rýchlo ju nasledujú ešte dve. Zatnem zuby. Opaskom to fakt bolí. Inak ako rukou. Viac. Lenže okrem bolesti cítim aj niečo iné. Vzrušujúce výboje, ktoré svoju cestu končia priamo v mojom rozkroku. Pomrvím sa. „Přemýšlím,“ začne sekuriťák a končekmi prstov mi prejde po chrbtici, „že se nám posledně osvědčilo pětatřicet ran. Skoro dva týdny jsi díky nim vydržel nekrást.“ „Pche,“ odfrknem si bez premýšľania. „Kradol som v iných obchodoch. A aj v tomto, len som si vždy vyhliadol, keď robil tvoj kolega. Ten je dosť neschop…“ Vetu nedokončím. Na zadok mi dopadnú ďalšie tri rany.

Měl pěkného macka, určitě přes dvacet čísel a pěkně tlustého. Asi mu žena večer nedala, protože tohle jestli postaví, tak by ji to roztrhlo. A taky že se mu začal stavět. Najednou byl žalud venku a já koukal na ohromnou kládu, kterou pomalu honil.

Přemýšlivě nakrčím čelo, zatímco očima lustruju toho kluka od hlavy až k patám. To je zase on! Včera tu asi nebyl, nebo ne když jsem měl zrovna službu, ale předevčírem tu byl. A den předtím taky. A pořád po mně nenápadně koukal, stejně jako po mně pokukuje teď… Zapátrám očima v jeho těsným okolí, nákupní košík ale nikde odstavenej nevidím. Zalovím v paměti: předevčírem si něco koupil…? Jo, koupil, dělal jsem mu tak trochu doprovod až k pokladnám, ale za ty dvě věci, co držel v ruce, fakt zaplatil… Teď je otázka, jestli by býval zaplatil, kdybych ho pustil z hledáčku. A jestli se chystá zaplatit dnes.

Bylo to všechno skvělý, cítil jsem se v sedmým nebi a po večeři jsme se pomilovali v tom pokojíčku, ze kterýho mě skutečně přecházel zrak. Poctivá dřevěná postel, peřiny z husího peří, na zdi pendlovky, vůně venkova, sušených levandulí a celý to prostě nemělo chybu.

„Jakože pojď si zamrdat? Děláš si ze mě prdel? Šukat na faře?“ Bylo mi to žinantní, ale taky to byla výzva. Na faře jsem fakt ještě nešukal. Takže jsme si poprvý zašukali na faře.

Lehli jsme si vedle sebe, takže jsme byli na té malé posteli nalepení jeden na druhého, obličeji k sobě. Začal mě pod trenkama pomalu honit, občas přejel prsty po žaludu, pak mi ruku zavedl pod kraťasy na svoji kládu. Nahmatat ji znovu – tvrdou, žilnatou a horkou – ve mně probudilo tu samou touhu jako tehdy v jeho pokojíčku. Nesměle jsme si je honili navzájem. Zvolna jsme přibližovali obličeje a cítili svůj dech čím dál blíž. Pak mě David poprvé políbil na rty.

Sid byl nadšený a zdálo se, že v tom starobylém domě omládl. Šukali jsme postupně v každé místnosti a taky venku, v noci i za denního světla. Tahle jeho nová energie se mi víc než zamlouvala. Celou dobu jsem ale měl divný pocit, že nás někdo pozoruje. Nikoho jsem neviděl, nic se záhadně nepohnulo, neotevřely se samy dveře, jen jsem cítil něčí přítomnost. Jako kdyby tam s námi žil nějaký duch.