Povídky

Když si šel lehnout, cítil, jak mu Ivova ruka chybí. Před oknem byla lampa, co vymazala oblohu s hvězdami. Žádné jiné světy s dvojníky ani s anděly strážnými. Usmál se. Skutečně se zasmál? Ráno musí zavolat. Za čtrnáct dnů by mohl vyjet už v pátek. Vezme si náhradní volno. Usínal s vidinou březové lavičky. Právě přicházel nějaký kluk v prošívaném teplém kabátě a beranici.

U Vlada nebyla vidět na první pohled žádná změna. Sedl si do křesla a kluci naproti na gauč. Moselské. Sice se moc nehodí po guláši a pivu, ale hodí se k nim. Také jsou jemní, s pelem na řasách. Chvíli zcela propadl podmanivému kouzlu Tomase. Zaujaly ho jeho štíhlé prsty na sklenici. A nazelenalé oči. Jako když se modř oblohy mění v zelenou hladinu. Nebo tuhle hru barev pomáhá dotvořit zapálený svícen? Vstát, sevřít mládě a zmocnit se rtů. Matně si vybavoval část básně. Nikdy nikoho takového neměl.

Až teraz pochopil slová Noaha, že ak sa matka pre niečo rozhodne, nemáš šancu to rozhodnutie zmeniť. Dievča odchádza. S povzdychom a kývajúc hlavou zo strany na stranu vyberá nohavice, sako, košeľu… Izbu opúšťa úplne iný človek, než ten, ktorý do nej vošiel, vizuálne teda určite. V hale sedí v rozložitom kresle pani domu a z porcelánovej šálky popíja zrejme horúci čaj, vôňa ktorého napĺňa celý priestor príjemnou mätovo-citrusovou vôňou.

Po príchode domov sme s Marianom obaja unavení, a tak sa rýchlo vystriedame v kúpeľni a zapadneme do postele. On takmer okamžite zaspí, no ja nedokážem ani len zavrieť oči. Je mi na zvracanie. A určite nie z alkoholu. Po zážitku spred pár dní som si dal pozor, aby som sa neopil. Mal som síce tri pivá, ale zvyšok večera som strávil na nealku. Zle mi je z niečoho úplne iného. Z toho, ako sa všetko zas ukážkovo dosralo. 

To už se Lex hbitě připásává: „Tak v tom prípade hlasujem za posteľ. Vidíš, a ešte ušetríš za obed!“ „Vzhledem k tomu, že jsem nedávno docela zautrácel v jednom sexshopu, tak o nějakým šetření nemůže být řeč,“ věnuju mu rozvernej cukrblik a konečně nastartuju. Nemůžu si nevšimnout, jak se Lex vedle mě zvědavě ošije. „Ale! A čo si mi kúpil?“ „Jak – tobě?“ zapředstírám zhrození, zatímco se taky připásávám. „Snad nám, ne?“ „Myslel som, že tebe stačím ja.“ „To stačíš!“ ujistím ho, načež se k němu v rámci možností trochu nakloním: „Ale když se třeseš vzrušením, posuneš ten můj zážitek minimálně o tři levely vejš…“

Začalo to nevinně a prostě. Při školních praktických cvičeních. Adam si Lumíra vybral, protože byl rozhodně nejspolehlivější. Pomáhal mu při pokusech. Nejprve si věřili profesně. I přes všechny ochranné pomůcky se může ledacos přihodit. Pak chodili pomáhat do místní továrny míchat barvy i další práce mimo praxi. Poseděli v podnikovém kiosku u melty a zákusku. Oba nikam nespěchali. Oční kontakt, doteky rukou. Tiché to nesmíme postupně přerostlo v jistotu, jak jejich zakázanému vztahu obětují všechno. Vymýšleli, plánovali a uskutečňovali složitá setkání v hotelích v okolí. Vždycky jinde.

To ho vyděsilo. Nejdřív chtěl z vody, ale ucítil Toníkovy rty a líbání a víno v něm probudily daleko víc. Nezmohl se na slova. Jen cítil prsty svého partnera jak pronikají svěračem. Pak sjely do jeho klína. Hoch ho vyzvedl a odnesl na deku. Hned sjel ústy na jeho penis a začal mu ho intenzívně líbat. Nebránil se, potlačované pudy v něm zvítězily. Jeho tělo se vzepřelo a ucítil nepoznanou slast. To bylo jiné jak tajně onanovat v koupelně.

Sedl si s lahví k oknu a snažil se rozeznat kus návsi. Střed tvořilo pár lip, okolo památníku ze světových válek. To bývalo časté. Místní tak chtěli uctít své padlé. Pomalu to vypadalo, že se mraky trhají a začaly být vidět obrysy stromů. Stále pršelo a venku se rozednívalo. Tak to na první pohled vypadalo. Bylo vidět na cestu a na ní se rychle pohybovala postava v kabátě? Něco tmavého dlouhého. Kabátník, to Dalibora rozesmálo. Spíš litoval toho nešťastníka venku. Postava se zastavila a pak se vydala rovnou ke dveřím. Vstal, stiskl vypínač u vchodu a odemkl.

Žanek si uvědomil, že si vůbec nemůže vybavit podobu toho radila na kole. Nebe je jak vymetené. Včely. Že se plašily, to mohlo být nějakým jejich nepřítelem, co napadl úl. Třeba sršni. Ještě když šli spát, viděli jen snad sovu a netopýry. Tady žádné hlídky držet nebudou. Při větším šramotu se vždycky vzbudil. Kuna, potkan, liška. To bývali noční návštěvníci. Kluci usnuli rychle a jemu se už taky zavíraly oči. Ještě se snažil vzpomenout na toho…

Uplynul den a noc, během nichž Polynemos přestal božská čísla počítat a Echydnés zjišťovat, zda se jeho svěřenec po každém nezmění v hromádku popela. Byl to nejlepší den a noc Polynemova života. Na tom hodnocení by nejspíš nic nezměnil, ani kdyby věděl, že je to jeho den a noc poslední.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem usnul, asi mu neodpovím, protože si pamatuju jen teplo, příjemný pocit, Radkovy ruce kolem pasu a myšlenku, že je to po hodně dlouhé době poprvé, co takhle s někým usínám… a že to vlastně vůbec není špatný.

No, každopádně škoda, že naši v tomhle tak trochu měří dvojím metrem. A sice nad Ondrou se můžou uáchat, jak je skvělý, že se chová na svůj věk tak rozumně a dospěle, no ale když jsem jim na Silvestra konečně představil Erika, tak z toho, že jejich syn chodí s někým rozumným a dospělým, žádnou velkou radost neměli. Jako jo, ve vší slušnosti mu podali ruku, navzájem si popřáli do novýho roku, zeptali se ho, jak si užil svátky na jihu Evropy, no ale když jsem se pak druhýho ledna vrátil z Krkonoš, kde pro nás Riko zarezervoval chatu, hned se do mě pustili. Prý je na mě Erik moc starej, moc z jiné vrstvy, moc vyspělej, moc zkušenej, moc lehkovážnej v tom, jak mě pořád někam tahá a nenechá mi dost prostoru se připravovat na přijímačky a na maturitu… Prostě je prý oproti mně všechno moc – a oni si nepřejí, abych s ním chodil! Prý kolem sebe ve svým věku potřebuju jiný lidi, jinou společnost, jiný zážitky, jiný zkušenosti… a jednoduše jinýho partnera.

Jeden z nejhezčích chlapů, jakého jsem kdy viděl. Sakra, prober se, co když vypálil půlku ulice?! Pro jistotu jsem to zase smazal. Znovu jsem k němu zvedl pohled a nasadil profesionální výraz. Alespoň jsem v to doufal. Dokonce jsem přidal i formální úsměv, který mi k mému překvapení opětoval asi tak na mikrosekundu. Snažil jsem se sám sebe přinutit, že ten chlap přede mnou se mi vůbec nelíbí.