• zmetek
Stylromantika
Datum publikace26. 6. 2022
Počet zobrazení8531×
Hodnocení4.81
Počet komentářů12

„A pane profesore, přijdete na čarodějnice?“

Jasně, Adéla. Dívala se na něj s natěšeným výrazem v očekávání kladné odpovědi uprostřed skupinky stejně zvědavých holek.

Zavrtěl hlavou: „Ne, nepřijdu.“

„To je škoda… Letos to bude na Šibeničáku a má to být největší hranice, jaká kdy ve městě byla! Když teď dva roky čarodějnice nebyly, tak připravili spoustu dřeva. Budou skvělý! Že přijdete, prosím…“

Znovu zavrtěl hlavou: „Ne, nezlobte se, ale ne. Mám ten večer něco důležitého na práci.“

Skupinka holek udělala psí oči.

Tohle na něj zkouší už od září, celou dobu, co Zbyněk nastoupil na školu jako nový učitel češtiny a dějepisu. Semlelo se to poměrně rychle. Teta Hedva, co vlastně nebyla jeho teta, ale poměrně složitě příbuzná, která bydlela ve Strankovicích, odkud poctivě dojížděla na všechny rodinné oslavy a setkání, na kterých ji všichni oslovovali jako tetu, protože si taky nebyli jistí příbuzenským vztahem, si zlomila nohu v krčku. Odoperovali ji vcelku v pohodě, jen hybnost nebyla už to pravé a sama usoudila, že by jí bylo lépe v nějakém Domově seniorů, a projevila přání, aby se někdo postaral o její strankovický domek. Rozhodně ho nechtěla prodat, asi pro pocit, že tam vlastně strávila celý život a najednou by to přišlo cizím lidem a taky možná s velmi tajnou myšlenkou, že by se tam mohla někdy i vrátit. Celou rodinu tím značně zaskočila. Všichni přemýšleli, jak ze situace vyklouznout. Zbyněk jim vlastně vytrhl trn z paty tím, že přikývl na bydlení v maloměstě.

Srovnal si to v hlavě celkem rychle – po ne úplně vydařeném konci vztahu, o kterém si myslel, že by možná mohl vyjít, ale prostě nevyšel, bude mít čas si zapřemýšlet a srovnat se, sám a v klidu. Dát se do kupy, stranou od rodiny. Když bude chtít, tak si s rodiči prostě zavolá. Práci sehnal okamžitě. Když se ozval ředitelce gymnázia v nedalekém městě, tak ho měla jako dar z nebe.

A tetin domek ho překvapil. Téměř v centru historického městečka, s krásnou fasádou se zachovaným psaníčkovým sgrafitem do ulice a uvnitř překvapivě praktický. Plynové topení, malá, velmi účelná kuchyň, obývací pokoj s historickou dlažbou a krásným starým funkčním krbem, ve kterém byl i hák na zavěšení kotlíku, příjemná ložnice s oknem do dvora a pak úžasný pokoj s psacím stolem a stěnami obloženými regály s knihami. Pracovna snů. A za průjezdem domku útulný dvorek, u jehož jedné zdi rostla nádherná vistárie. Místo, kde si bude moct nechávat motorku úplně v pohodě.

Na svou motorku byl zvyklý, přece nebude dojíždět do města autobusem, odkázaný na ne zcela ideální jízdní řád.

Trochu očekával možné problémy se školníkem ohledně parkování motorky, ale vyřešilo se to hladce a bez problémů, školník měl pochopení. Ukázal mu místo, kam si dávalo své mopedy pár přespolních studentů z posledního ročníku, tudíž problém žádný.

Takže když do školy přijel nový kantor na motorce, v kožené bundě, vyšší, pohledný, s polodlouhými hnědými vlasy, byla škola auf. Kluci nadšení ze změny – kantor motorkář ve školním babinci a holky získaly zasněné výrazy a vypadalo to, že mají problém, aby jim nohy automaticky nešly do praku. A snažily se získat o Zbyňkovi co nejvíc informací.

Vedla Adéla, byla ze Strankovic a matka pracovala na místním úřadu, takže vyzískala o Zbyňkovi alespoň základní informace. A tvrdě zahájila lov. Po týdnu, když se vracel domů a vytlačil motorku před školu, tak se vyřítila ze vchodu: „Jé, pane profesore, jedete domů, nevzal byste mě do Strankovic?“

„Ne, nemám druhou přilbu.“

Ruce, které měla za zády, se vynořily – držely přilbu. Sakra… Holka je připravená.

„Tak dobře, ale skutečně výjimečně, jen dneska.“

„Děkuju!“

Vyskočila za něj, omotala ho rukama jako chobotnice a cítil, jak položila tvář na jeho záda. Ze vchodu vykukovaly nějaké další holky. Zamávala jim. Jedna z nich odpověděla gestem ruky s palcem zdviženým nahoru.

Vyrazili. Zbyněk cítil, jak mu Adéliny ruce přejíždějí po břiše na hrudník a zpátky, hlava se mu třela o záda.

„Držte se pořádně!“

Snahy o komunikaci uťal.

Zastavil na náměstí: „Vystupovat, slečno. A tohle, prosím, už nezkoušejte.“

Adéla slezla a udělala smutný obličej.

„Na shledanou ve škole,“ řekl jí Zbyněk, nastartoval a odjel do svého – tetina domku.

Rychle se v něm zabydlel a po počátečním zjišťování takových potřebných věcí, jako kde nakoupit a podobně, se pustil do podrobnějšího prozkoumávání.

Rozhodl se pořádně projít obrovskou knihovnu. Hned jak se nastěhoval, tak ho překvapila a nejen velikostí, ale i složením. Měl pocit, že tetu Hedvu zajímalo všechno. Beletrie, knihy o zahradničení, ale i značně odborné historické monografie. A jeden regál ho teď hodně překvapil. Ty knihy byly evidentně hodně staré, soudě podle vazeb v kůži. Náhodně jednu otevřel. Démonologie? A další taky? Celý jeden regál? A pár útlých svazků, vlastně sešitů, psaných rukou, velmi úhledným kurentem. Recepty. Ale ne recepty na bábovku nebo na svíčkovou. Lektvary a masti. Zbyněk tím překvapeně listoval a usmál se, když na okraji našel vepsané poznámky, zřejmě tetou Hedvou. „Nefunguje to,“ byla poznámka u údajného lektvaru lásky. A udiveně povytáhl obočí u poznámky k masti pro létání – byla u ní poznámka „dobrá“. Teta překvapovala…

Ty sešity ho zaujaly. Teta zjevně všechny recepty zkoušela…

O víkendu se rozhodl prozkoumat sklep a půdu. Ve sklepě nic zajímavého. Na půdě ale našel několik pečlivě vycíděných kotlíků a malou almárku se spoustou přihrádek s různými bylinkami. Už dost zatuchlými. Uvědomil si, že kotlíky je možné zavěsit na hák v krbu. Tak tady teta experimentovala, lektvary zřejmě vařila v krbu…

Začalo ho to zajímat. Pročítal ty sešity se zájmem a zaujetím, pomalu ho vtahovaly, pohlcovaly, objevovala se v něm touha některý z receptů vyzkoušet, možná třeba je vyzkoušet i všechny…

Zkontroloval stav bylinných zásob – některé už vypadaly spíš jako prach, některé překvapivě dobře. Vedlo ho to k tomu, aby se o víkendu vypravil do okolí na sběr a doplnění zásob. Teta měla v knihovně i velmi dobré atlasy rostlin, což mu usnadnilo práci. U některých byl uvedený i čas, kdy sbírat – za ranní rosy, v noci…

Zvolna se z toho stávala jakási forma posedlosti. Uvědomil si to, když potřeboval durman a jediná rostlina, o které věděl, byla na zahrádce na opačném konci městečka. Vypravil se pro něj v noci, přelezl plot, sklidil část plodů a uháněl domů. Teprve doma si uvědomil, jaké by mohlo být pozdvižení, kdyby ho nachytali. Pan profesor krade kytky! Ale čert to vem, ta semena prostě potřeboval…

Mimochodem, byla součástí masti na létání, kterou měla teta poznamenanou jako „dobrou“ a kterou se rozhodl vyzkoušet, i když recept byl poměrně složitý. Strávil na něm skoro celý víkend. Hotovo v neděli odpoledne. Tak schválně, jaký to má účinek… Pomazal si tělo mastí. Chvíli se nic nedělo, ale asi po čtvrthodině se dostavil pocit lehkosti. Zkusil udělat krok dopředu, ale zakymácel se a málem upadl. Pocit, jako když člověk šlápne na vysoký polštář. Nejistý druhý krok… a najednou si uvědomil, že nestojí na zemi, ale vznáší se asi deset centimetrů nad ní a balancuje ve vzduchu a motá se mu hlava. Opatrně a pomalu se dostal k židli a posadil se na ní – tedy spíš ten kousek nad ní. Držel se židle a stolu další dvě hodiny, než účinek odezněl. Teda tohle považovala teta za „dobré“? Podíval se znova na recept. Poslední věta – „pomazat celé tělo“. Uvědomil si, kde udělal chybu – nepotřel mastí celé tělo, nesundal si boxerky… Musí číst návody pečlivě. Ten zážitek byl nepříjemný. Vlastně přemýšlel, jestli se fakt vznášel, nebo to byla jen halucinace. Rozum říkal, že halucinace a že by si mohl dát v experimentování pauzu.

Vydržel to měsíc, pak znovu použil mast. Ten zážitek fakt stál za to. Vznášel se až u stropu, dvě hodiny plaval vzduchem jako ve vodě, neudržel přitom hlasitý smích. Konec byl celkem rychlý. Rychle nastupující pocit okolní prázdnoty, chybějící opory a pak žuchnutí na zem. Ještě že nebyl v tu chvíli vysoko. Nebo to bylo zase jen zdání? Ale natlučené koleno bolelo…

Dal si pauzu v pokusech a sešity jen pročítal. Zajímavé recepty. Lektvar na čtení myšlenek. Možná by to bylo zajímavé vědět, co si jeho studenti myslí… Zaplašil myšlenku zkusit to ve škole. Třeba by zjistil, že studenty zajímá, jakým matrošem se jejich profesor sjel.

Časem zkusil sem tam něco, co vypadalo celkem nevinně, třeba recept na lektvar na ostrost zraku. Fungoval. Hodinu, ale viděl bez jakýchkoli problémů a bez lupy i pidipísmo na kosmetických přípravcích. Nepříjemné bylo, že vnímal i každé smítečko prachu na stole i na podlaze. Kladem možná bylo, že to u něj vyvolalo těžký uklízecí záchvat.

V učitelském sboru získal pověst vcelku nepřístupného samotáře, který se účastní minima společných akcí. Bodejť, doma to bylo zajímavější, než tlachání s kantorkami v hospodě, které se stejně vždycky stočilo k probírání studentů a jejich nectností.

Začátkem dubna zajel ke škole, sesedl z motorky a odváděl ji na místo za školou, kde parkoval. Na místě, na které už byl zvyklý, stála hráškově zelená Vespa. U ní kluk, který si zrovna sundal přilbu. Jako pampeliška, napadlo Zbyňka – záplava střapatých žlutých vlasů s nádechem do zrzava. Toho kluka tu ještě neviděl. Že by se přistěhoval nový student? Kluk otočil hlavu a podíval se na Zbyňka, usmál se a podával mu ruku: „Dobrý den, já jsem Marek.“

„Dobrý den,“ potřásl mu rukou Zbyněk a musel působit trochu zmateně, protože kluk okolo něj prošel a ještě se ohlédl a usmál.

Vysvětlilo se to ve sborovně.

„Dámy a pane,“ začala ředitelka, „vrátil se nám na měsíc náš bývalý student. Marek tu bude měsíc na praxi z pedagogické fakulty, bude učit matematiku a fyziku. Doufám, Marku, že až budeš mít po škole, tak k nám nastoupíš!“

Marek se zatvářil neurčitě: „Uvidím…“

Takže nový skorokolega…

„Ze Strankovic to máš kousek, tady Zbyněk taky dojíždí odtamtud. Bydlet tam můžeš u rodičů, tak by snad neměl být problém…“

„No právě, u rodičů. Já myslím, že je čas na osamostatnění.“

„Dobře, ale promýšlej to, prosím.“

Když Zbyněk ten den ve škole skončil, zelená Vespa už byla pryč.

Druhý den se ranní situace opakovala. Když Zbyněk přijel, Marek už byl na místě. Usmáli se na sebe. Směje se hezky. Bude to asi docela fajn kluk…

O přestávkách se nějak míjeli.

Jeden den se Zbyněk nachomýtl k Markově odjezdu. Zelená Vespa před vchodem a na schodech Adéla s rukama s přilbou za zády. No vida, zase to zkouší. Zbyněk neslyšel, co jí Marek řekl, jen zaregistroval, že zavrtěl hlavou, nastartoval a odjel a nechal na schodech naštvanou a trochu vykulenou Adélu a pár chichotajících se holek.

Druhý den se s Markem potkali ve sborovně: „Koukal jsem včera, že se Adéla snažila. Jak se ti podařilo jí odrazit?“

„Řek jsem jí, že nejedu do Strankovic, ale za přítelem,“ zazubil se Marek.

„Aha…,“ zatvářil se překvapeně Zbyněk.

„Kecal jsem, jel jsem domů,“ smál se Marek. Sebral si papíry s přípravou na hodinu, ještě se ve dveřích otočil na Zbyňka a mrknul na něj: „Žádnýho přítele totiž nemám.“

Zbyňkovi to úplně popletlo hlavu. Nemá přítele… Jako že je na kluky a nemá přítele? Nebo nemá přítele, protože není na kluky? Nebo to mělo být něco jiného? Přemýšlel, jestli a hlavně jak se na to má ještě zeptat, ale nějak nebyla příležitost. Ve sborovně nikdy nebyli sami.

Doma se Zbyněk zabral do sešitů s recepty.

Čím dál častěji mu v jednom ze sešitů jely oči k receptu „splněné přání“. Návod sliboval jakoukoli věc, zvíře či osobu. Nedokázal si představit jak, ale poznámka na okraji byla výmluvná: „Splní přání, které si myslíš, ne to, co řekneš.“

Poměrně složitá směs sušených bylin vyžadovala velmi přesné poměry. Nechtěl se spoléhat na tetiny staleté váhy, pořídil si jemné lékárnické. Namíchal směs.

Problém byl v tom, že jí bylo možné použít jen jeden den v roce. Filipojakubská noc. Čarodějnice.

Nedočkavě na datum čekal. Zůstane doma. Oželí velkou hranici na Šibeničáku. Zkusí recept na splněné přání. Největší přání… nechce být sám.

Nemohl se dočkat.

Večer zapálil oheň v krbu a čekal, až se setmí, krabici s namíchanou směsí připravenou. Recept vyžadoval jedinou věc – hodit hrst směsi do ohně. Zaváhal. Jak velkou hrst? Jinou hrst má dítě, jinou dospělý chlap. Hrst – sevřenou dlaň, nebo plnou a vrchovatou? Nabral byliny do dlaně a hodil je do ohně. Krátce vyšlehl plamen, který hrál všemi barvami duhy. Zbyněk měl najednou pocit, že se vedle v ložnici rozsvítilo. Otočil se a vběhl do ložnice. Za oknem zář, vyhlédl z něj a zdálo se mu, že vistárie na dvorku hoří, jak zářila. Přelévalo se po ní světlo, mihotalo se a pomalu haslo. Co to je…?!

Vrátil se do pokoje ke krbu. Před krbem stál nahý mladík. Svítil jak rozpálené železo. Nehýbal se, jen se díval na Zbyňka a pomalu chladl. Kůže se z rudé měnila v alabastrově bílou, záplava černých kudrnatých vlasů a pronikavé modré oči sledovaly Zbyňka.

„To jsi přece chtěl, ne? Po někom takovém jsi toužil…“

Mladík nepromluvil, ten hlas zněl v jeho hlavě.

„Tady máš, koho jsi chtěl. Jen tvůj. Jen pro tebe…“

Mladíkova ústa se zvlnila v lehkém úsměvu. Lehce uklonil hlavu na stranu a přivřel oči. Stál uvolněně, v očekávání toho, co Zbyněk udělá.

Zbyněk stál jako přimražený. Oči mu jezdily po mladíkovi. Ano, tohle byl asi jeho ideál. Oči sledovaly vlasy, řeckou linii nosu, úsměv, štíhlý krk, břišní svaly, které se stáčely k penisu snů, který byl v mohutné erekci… Štíhlé dlouhé nohy…

Mladík vzal svůj penis do ruky, prohnul se, aby ho ještě lépe ukázal, pootevřel ústa a jazykem si obkroužil rty.

Zbyněk polkl. Udělal krok dopředu. Mladík se usmál.

Zbyněk ho sledoval. Chce ho. Chce ho? Je vůbec živý? Co vůbec umí, kromě toho, že je krásný? Může se s ním mluvit? Nebo je to jen figura do postele…? Kdo to vůbec je? Někdo, koho si vyčaroval? Už se možná definitivně zbláznil, to přece nejde…

Zbyněk udělal krok zpátky. Přejel očima dlažbu, jako by hledal pevnou zem pod nohama, pomalu zvedl hlavu, podíval na mladíka a zavrtěl hlavou: „Ne.“

Ohnivý jazyk vyšlehl z krbu a stáhl mladíka zpátky. Zasršelo pár jisker, které se rozsypaly po dlažbě. Zbyněk si došel pro konvici s vodou, kterou oheň ulil. Posadil se. Nejspíš se už doopravdy zbláznil. Chvíli přemýšlel, pak se zvednul. Nebude sedět doma a čučet na krb, potřebuje vypadnout ven; půjde se podívat na Šibeničák. 

Vyrazil a za chvíli dorazil na místo, kde už byla zábava v plném proudu.

„Tak jsi přece jen dorazil,“ ozval se vedle něj hlas. „To mám radost.“

Pampelišková hlava, Marek. Usmíval se, v ruce držel plechovku s pivem, ze které zrovna upil. „Nechceš napít?“ nabídl mu. Zbyněk si plechovku vzal, upil z ní a vrátil jí Markovi: „Dík.“

„Nemáš za co,“ zazubil se Marek. Dopil plechovku, zmuchlal ji a hodil do batůžku. „Myslel jsem, že tu nebudeš. Motaj se tu holky ze školy, prej se tě ptaly, jestli dorazíš, ale řekl jsi jim, že máš něco důležitějšího. Tak to tak důležitý nebylo?“

„Nevím. Myslel jsem, že jo, ale jsem z toho dokonale pomátlej.“

Marek ho chvilku přemýšlivě pozoroval, pak zalovil v batůžku a vytáhl novou plechovku piva. Odtrhl uzávěr a podal ji Zbyňkovi.

„Dík,“ upil Zbyněk. „Ty si už nedáš?“

„Dám, ale víc jsem si jich nevzal,“ zakřenil se Marek, vzal Zbyňkovi plechovku z ruky, upil a vrátil mu ji. Ten zjistil, že ho vlastně tohle lehké flirtování docela baví. Přemýšlel, jak v tom pokračovat, když se ho najednou Marek zeptal: „Prosím tě, jak ty ses vlastně octnul ve Strankovicích?“

„Teta chtěla, ať se jí někdo postará o domek, tak jsem to vzal na sebe. To jsem nevěděl, co mě tam čeká za překvapení…“

„Překvapení? Tady?“

„Jo, překvapení a tady a sakra veliký.“

A Zbyněk Markovi vyklopil všechno o tetiných receptech, pokusech, které provedl podle nich.

Marek pozorně poslouchal.

„Dneska jsem zkoušel recept na splněný přání. Stalo se něco tak ujetýho, že to potřebuju vytěsnit z hlavy.“

„Takže ty recepty fakt fungovaly?“

Zbyněk rozhodil ruce a pokýval hlavou: „Jo.“

„To zní hodně fantasticky. Můžu mít přání?“

Zbyněk povytáhl obočí: „Jo.“

„Ukážeš mi ty recepty?“

Kývl hlavou: „Tak pojď.“

Došli pomalu ke Zbyňkovu domku, vešli dovnitř.

Marek se rozhlédl: „Máš to tu krásný…“

Zbyněk ho odvedl do pracovny: „Tak, tady jsou tetiny sešity.“

Jeden otevřel. Prázdný. Písmo a recepty byly pryč. Otevřel další – čistý, nepopsaný, starý zažloutlý papír. Sešit s receptem na splněné přání. Čistý. Jen zůstala tetina vpiska: „Splní přání, které si myslíš, ne to, co řekneš.“

„Všechno to zmizelo…,“ zaúpěl Zbyněk.

„Možná je to dobře, ne?“ řekl tiše Marek. „Z těhle kouzel bys možná došel zvolna akorát tak do cvokhausu… Možná bude nejlepší, když si vymyslíme nějaká vlastní… Nemyslíš?“

Zbyněk se na něj překvapeně podíval. Marek se usmíval, krásnej úsměv. Natáhl ruce Zbyňkovi okolo krku a přitáhl si ho k polibku.

Zbyněk si uvědomil, že Marek má pravdu. Najednou měl pocit, že se vznáší, že létá… Na co lektvary, na co mast, budou mít svá kouzla, při kterých se budou vznášet, jako by gravitace neexistovala, najdou způsob, jak si číst vzájemně myšlenky… K čemu lektvary a masti.

A zároveň si uvědomil, že se mu asi plní přání…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (73 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (61 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (73 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (70 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (82 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #12 Odp.: Čarodějniceblack 2023-03-12 08:06
Zmetku krásne. Napadla ma taká otázka, naozaj existujú kúzla, čary a zázraky. Moja životná skúsenosť a poznanie hovorí, ž áno existujú.Zdravý rozum mi na druhej strane hovorí, že je to nezmysel. Uzavriem to jednoducho, existujú pre toho, kto v ne verí. A ja verím, že zázraky sú súčasťou môjho života. 8)
Citovat
+10 #11 Odp.: Čarodějnicenebi 2022-07-03 22:48
Čarodějná, krásná povídka :-) přestalo vadit, že je horko, konec víkendu... Oblíbený autor, který nikdy nezklame :-) děkuju
Citovat
+8 #10 Odp.: ČarodějniceKev1000 2022-07-02 07:13
Díky zmetku, tohle mě potěšilo :-)
Vzrušení milý a lehký tam pro mě bylo, jak píše Zdenda a na konci. Tam u krbu moc ne, taky bych do toho nešel ;-)

Vážně hezký :-)
Citovat
+13 #9 Odp.: ČarodějniceMartin2 2022-06-28 18:18
Nádherná povídka, doufám že se dočkám(e) dalšího pokračování
Citovat
+13 #8 Odp.: ČarodějniceZdenda TB 2022-06-28 08:12
Náhodou, vzrušení bylo. Když dojela Vespa a ten první pohled na nového člena sboru. Vzrušení z očekávání,jak to dopadne.
Citovat
+8 #7 Odp.: ČarodějniceGD 2022-06-27 12:14
Ach ty zmetku, opět jsi nezklamal. :lol: Sorry, vzrušení jsem hvězdičky nepřiděloval, nenašel jsem ho tam.
Citovat
+16 #6 Odp.: ČarodějniceSinme 2022-06-26 22:12
Krásna poviedka. Presne tak vyzerá splnené prianie. Veľmi pekné. :-)
Citovat
+17 #5 Odp.: ČarodějniceHonzaR. 2022-06-26 22:07
Po horkým náročným dnu, s plechovkou piva. :-)
Dík za skvělý nedělní překvápko.
Citovat
+8 #4 Odp.: Čarodějnicezmetek 2022-06-26 21:41
Cituji P.Waits:
příjemné pohlazení na nedělní podvečer, se sklenkou červeného na terase to pěkně ladilo, dik

Dík, já dal dneska bílý...
Citovat
+9 #3 Odp.: ČarodějniceP.Waits 2022-06-26 21:19
příjemné pohlazení na nedělní podvečer, se sklenkou červeného na terase to pěkně ladilo, dik
Citovat
+19 #2 Odp.: Čarodějniceaduška 2022-06-26 21:12
Moc hezká a kouzelná povídka. Moc potěšila. Láska je prostě kouzlo samo o sobě. Díky, zmetku.
Citovat
+17 #1 Odp.: ČarodějniceSaavik 2022-06-26 20:39
Na eminenc, pane profesore. Jako vždy.
Citovat