Víla - 2.

Nicodéme zamyšleně hledí na nemocnici, potom si to zamíří rovnou za představeným. Přispívá téhle nemocnici dost, aby pro něj něco udělala. Ihned je vpuštěn.
„Vítejte, vikomte z Agde.“
„Dobrý den. Potřebuji maličkost.“
„Pro vás všechno.“
„Právě sem přivezli jednoho pacienta. Mám o něj zájem. Chci, aby měl tu nejlepší péči, a jelikož nemá příbuzné, jeho příbuzným jsem já, rozumíte?“
„Jistě a jméno?“
„Ludovic Leroux.“
„Rozumím. Hned se poinformuji.“ Chvilku se domlouvá. Občas se zatváří zhrozeně, ale většinou přikyvuje. „Je na ARO. Už je mimo nebezpečí, ale dále ho vyšetřujeme.“
„Jak je na tom?“
„Pár nalomených žeber, četné modřiny, krvácení. Nejhorší je to znásilnění –“
„Cože?! Co jste to řekl?“
„Znásilnili ho. Máme tady tyhle případy den co den. Bude se z toho nějakou dobu dostávat, jestli se z toho vůbec kdy dostane. Stalo se něco?“
Nicodéme se posadí. „Ne, nic. Jen jsem to nevěděl.“ Před očima má hebké vlasy, tělo, které trpělo. Zabije je parchanty. Najde je, i kdyby je měl vykopat z hrobů.
„Chápu. Momentálně spí. Dali jsme mu léky a uklidňující injekci.“
„Dejte mu samostatný pokoj.“
„Samozřejmě. Zařídím to. Chcete ho vidět?“
„Ne. Nechám ho spát. Zítra přijedu na pátou. Prosím, dejte vědět, že jsem jeho příbuzný.“
„Samozřejmě. Nestihl jsem vám poděkovat za váš poslední příspěvek, který značně pomohl kardiologickému oddělení.“
„Můžete počítat se mnou i do dalších let, pokud bude v pořádku.“
Muž stiskne rty. „Jistě. Nebojte se, bude v pořádku.“
„V to pevně doufám.“ Třískne dveřmi. Nikdo na chodbě není, tak se opře o stěnu. Znásilněn, zbit! Bože, musel trpět. Jeho miláček… Někdo mu bude muset něco vysvětlit. O hodinu později sedí v kavárně a naproti němu sedí starší prostovlasý muž. Před sebou má položený klobouk. Když vidí vikomtův obličej, není mu zrovna do zpěvu.
„Roberte, můžete mi to vysvětlit?“
„Pane vikomte, je mi to líto. Hned jsem zavolal sanitku i policii, ta vůbec nedorazila, ale byli tři. Kdybych hned zasáhl, mohl by přijít o poslední šanci na záchranu. Nevěděl jsem, zda mají zbraň nebo ne.“
„Chápu. Popište mi celý průběh.“
Robert sevře rty. „Když jsem ho uviděl, někam volal. Pak ho začali obtěžovat ti tři chlápci. Pěkní vazouni.“ Netuší, že mu každým slovem vráží dýku do srdce. „Nejdřív to vypadalo, že chtějí jen peníze a mobil, potom to přešlo do strkání. Myslel jsem, že si ho jen podají a odejdou. To už jsem zavolal policii i sanitku. Zkusil jsem se k nim přiblížit, zda bych něco neuslyšel. Přesto něco bych měl.“
„Co?“
„Měli pro něj vzkaz a vyznali se. Zřejmě tohle dělají na zakázku a mají to rádi. Pořád ho probouzeli. Vypadá to, že se tomu snažil uniknout. Jo, musel si je někdo najmout.“
Už nic neříkej, prosí ho v duchu Nicodéme.
„Neslyšel jsem to celé, ale znělo to přibližně takhle: … tebe vzkaz. To je za to, že se kurvíš… Zbytek jsem bohužel neslyšel dobře. Ale řekl bych na sto procent, že tohle nebyla náhoda. Oni tam čekali. Musel si je někdo najmout,“ přikývne, jako by se ujišťoval, že to tak je.
„Dobrá. Děkuji. Zatím máš volno, potom ho budeš hlídat dál.“
„Samozřejmě. Pane vikomte, omlouvám se, že jsem nemohl udělat víc.“
„V pořádku.“ V hlavě mu pořád zní Robertova slova. Kdo mohl ho najmout? Je tak nádherný. Kolik tak asi nepřátel může mít? Kdo by byl schopný tohle udělat? Jeho miláček v těch špinavých pazourech. Musí je najít. Ihned zavolá detektivovi, co mu volal.
„Najděte je.“
„Jak asi?“ zeptá se s plnou pusou.
„Pošlu vám svědka.“
„Cože? On nějaký, počkejte… Muž v kabátě, klobouku. To byl on?“ Polkne sousto. To vypadá nadějně.
„Ano. Dostaňte je, nebo za sebe neručím.“
Detektiv si povzdechne. Zřejmě se už dozvěděl, co se stalo. No, osobně udělat to jeho dceři, manželce, bratrovi, tak by jednal stejně, ale najít je v tomhle městě, to nebude lehké. „Pokusím se.“
„Vy je najdete.“ Tím ukončí hovor. „Pierre, domů.“ Musí si něco vyřídit, protože ten vzkaz… Tohle už zašlo příliš daleko.
Pierre se mrkne na svého zaměstnavatele. Je nasraný, pomyslí si neuctivě. Panu Ludovicovi se muselo stát něco moc špatného, když je v tomto stavu. Raději mlčí a neptá se, co se stalo. Zaparkuje před domem.
Nicodéme vyjde do druhého patra. Zastaví služebnou. „Kde je paní?“
„U sebe, pane vikomte.“
„Děkuji.“ Jde dál, zaklepe. Vejde dovnitř. Chvilku se dívá na svou ženu, jak sedí u stolku a něco píše. Vzedme se v něm nenávist, posílená posledním rokem beznaděje.
„Co tu děláš? Sem nemáš přístup.“
Nicodéme zavře dveře. „Zašla jsi moc daleko, Chantal. Očekávám, že urychleně podepíšeš rozvodové papíry, nebo skončíš ve vězení.“
„Co si to dovoluješ?!“
„To, co sis dovolila ty. Ještě štěstí, že jsem ho dal hlídat.“
„Ty buzerante! Ty teplouši! Vypadni z mého pokoje!“
Nicodéme k ní ledově klidný přistoupí, rozpřáhne se a uhodí. „Bolí to, že? Zkus tohle někde říct a nepočítej s tím, že by sis cokoliv odnesla. Sbohem, Chantal.“
Ta si uvědomí, že je konec. „Co chceš dělat?“
„To je moje věc, ale jedno vím jistě. Už nechci tě nikdy v životě vidět.“ Odejde.
Chantal se posadí do křesla. Sevře rty, potom se ušklíbne. Nic neudělá. Jen planě vyhrožuje. Nikdo proti ní nebude svědčit, i když si myslela, že když toho blonďatého spratka někdo přefikne, tak ho nechá být, ale zřejmě se přepočítala. Jen počkej, ty buzerante, tohle si nedáš za klobouk. Nikdo s ní takto nebude jednat, ani on! Přistoupí ke skříňce a nalije si whisky. Na jeden zátah ji vypije.
Nicodéme se usadí do svého oblíbeného křesla v pracovně. Nemůže uvěřit, že to udělala. Někoho si najala, ale jak ji zná, nevzdá se tak snadno. Bude je muset najít, jinak nepovolí rozvod. Už přes půl roku se z toho snaží dostat, ale zarytě všechno snáší a nepoddává se. Obdivuje ji za to, ale taky moc dobře ví, proč to dělá. Přišla by prakticky o dost, ale hlavně o titul, který jí otevíral dveře do společnosti. Jakmile by nepatřila do jeho rodiny, stala by se opět nulou a to ona nechce.
„Ludovicu,“ skloní hlavu a začne brečet. „Já, je to moje chyba, promiň. Promiň, miláčku.“ Otře si tváře a narovná se. Opět je to vikomt, který na sobě nedává znát slabost. V hlavě se mu rozjedou plány, jak to všechno skloubit. Když hodiny odbijí půlnoc, jde do ložnice. S pomocí komorníka se svlékne a lehne si. Ve tmě si vybaví usměvavou tvář, hebké vlasy, zářivé oči, které z něho udělaly krále. „Miluji ho,“ přizná si to, jako když si to přiznal už dávno. „Měl jsem mu to říct, ne čekat, ale chtěl jsem to udělat se vší parádou. Moje chyba,“ zamumlá. Po převalování nakonec usne trhaným spánkem.
Druhý den ráno plní svoje povinnosti jako vždy, jen odmítne snídat s Chantal. V pět hodin je vpuštěn do Ludovicova pokoje. Nedá na sobě znát, jak ho všechny hadičky a pípající přístroje děsí. Sedne si na židli a vezme jeho ruku do své. Políbí ji do dlaně, potom jednotlivé prsty. Hlídá každý jeho záchvěv obličeje.
„Nico?“
„Jsem tady. Jsem u tebe. Všechno bude v pořádku.“
Ludovic zavře oči. „Je mi blbě. Všechno mě bolí.“
„Já vím, ale uzdravuješ se, miláčku. Budeš v pořádku, doktor to povídal.“
„Myslíš?“ Otevře oči, prohlíží si jeho ustaranou tvář.
Nicodém netuší, nač myslí, ale po chvilce je opět zavře. Usnul, pomyslí si něžně, ale zároveň i vztekle. Ty parchanty by pozabíjel. K večeru odejde. Měl by být úplně někde jinde, ale nedokáže od něj odejít. Druhý den, s kyticí tulipánů, jde opět do nemocnice, když ho těsně přede dveřmi zastaví sestra. Tváří se rozpačitě.
„Stalo se něco?“ usměje se.
„Nemohu vás tam pustit.“
„Mám povolení.“
„Já vím, ale pan Leroux vás nechce vidět. Ráno se probral,“ řekne na vysvětlenou.
Nicodéme sevře kytici, pak sestru odstrčí. Chce to slyšet od něj. „Ludovicu?“
V první chvíli se Ludovic zatváří radostně, potom se stáhne do sebe. Ráno, když se probudil, měl čas přemýšlet. Všechno ho bolelo, přesto si neřekl o uklidňující prášky. Všechno se vrátilo s dvojnásobnou sílou, ale nejvíc to, že už není dobrý pro Nica. „Co tu chceš?“
Nicodéme se zatváří ohromeně. „Přišel jsem tě navštívit.“ Položí tulipány na stolek. „Proč jsi sestře řekl, že mě nechceš vidět?“ Chce se ho dotknout, ale ruka zmizí pod pokrývkou. Nicodéme nechápe, co se to tu děje. Přece viděl radost v obličeji nebo se mu to zdálo?
„Nechtěl jsem tě vidět. Budu si stěžovat u vedení nemocnice.“
Nicodéme přimhouří oči. Nechápe, co se tu děje. Myslel, že bude mít radost, a zatím to vypadá, že ho vyhazuje. „Na to máš právo,“ přikývne, čímž vezme Ludovicovi vítr z plachet. Místo na Nica se zadívá ven. „Najdeme je.“ Smích ho zarazí.
„Nenajdete. Chci spát, jdi pryč.“ Ví, že si k němu nebude nic dovolovat, ale kdyby se ho dotkl, nejspíš by se sesypal.
„Zůstanu tu s tebou.“
„Co tak najednou? Nemáš nějaké jednání? Jsem unavený. Nechci tě tu, Nicodéme.“
Nicodém nechápe, proč ho odmítá. Nedává to na sobě znát, ale poslechne ho. Neví, zda nedělá chybu. Jakmile odejde, Ludovic popadne květiny a začne brečet, až usne. Až sestra sebere pomačkané květiny, narovná je a dá do vázy. Lítostivě se zadívá na mladíka a stejně tiše zavře dveře.
Nicodéme se vrátí domů. Posadí se do svého oblíbeného křesla. Cítí, že se stalo něco špatného, ale neví kde. Jako by ho Ludovic odmítal, ale jaký by mohl mít důvod? Před tím než opustil nemocnici, zašel se informovat, jak na tom je. Doktor mu potvrdil, že je mimo nebezpečí, ale po psychologické stránce se teprve bude vzpamatovávat. Nebyl rád, když zjistil, že nemá žádnou rodinu. Taky mu řekl, že by měl být při něm, jenže jak, když ho ze svého života vyhazuje? Zamračí se, protože si uvědomí, že přesně tohle udělal, ale jaký důvod by mohl mít? Určitě to má co dělat s tím znásilněním. Bylo by možné, že už nesnese dotek od mužů? Určitě se cítí hrozně. Popravdě si to neumí ani představit, co všechno si přitom musel prožít. Bude se muset s někým poradit a nejlépe s nějakým odborníkem. Povzdechne si. Jen doufá, že už nebude pozdě.
Další den opět jde za ním. Podle sestřičky, která zdá se má srdce, se dozví, že se má lépe. Klidně jí poděkuje a vejde dovnitř, jako by se nic nestalo.
„Už jsem ti řekl, že tě tu nechci vidět!“
Ludovicův řev ho vyděsí. „Důvod?“ Neví, co by jiného řekl. Tulipány jsou na místě, i když vypadají značně povadle. Položí vedle nich Ludovicovy oblíbené bonbóny z hořké čokolády.
„Nechci je. Odnes je!“ Bolí ho, jak je dokonalý, perfektní, jak se ovládá. A on? Troska, která se rozklepe, když k němu někdo přistoupí.
„Máš je rád.“
„Nemám. Končím.“
„Nerozumím ti.“ Stojí, dívá se na něj. Ani se na něj nedokázal podívat. Co má dělat? Jít k němu a zatřást jim, že zde není nějaký násilník, ale on, nebo odejít a nechat ho být?
„Je to jednoduché. Rozcházím se s tebou.“ Jeho srdce křičí, že nechce, ale když si uvědomí, že nesnese jeho dotek, tak… „Bude to lepší. Stejně to nemělo budoucnost.“
„To je snad společné rozhodnutí. Mám do toho snad taky co říct, nebo ne?“ Snaží se zvrátit jeho rozhodnutí.
Ludovic má co dělat, aby udržel klid. „Nechci vás už vidět, vikomte z Adge.“
Nicodém udělá krok, ale když vidí, jak se ještě víc odtáhne, až skoro spadne z lůžka, vrátí se na původní místo. „Opravdu to tak chceš?“ Doufá, že…
„Ano.“
Co mám dělat? Chvilku zírá na nehybnou postavu. Apaticky se otočí, tiše zavře dveře. Ludovic se schoulí pod pokrývku. Ještě stále ho všechno bolí a žebra má nalomená, aspoň to říkala ta milá doktorka.
„Stalo se něco? Jste v pořádku? Nepotřebujete něco?“ ozve se za Nicodémem. Ten se ohlédne. Za ním stojí ta příjemná sestřička.
„Nic.“
Ta nakloní hlavu. Chvilku ho zkoumá.„Chcete jméno jeho psychologa a psychiatra?“
„Ano,“ vyhrkne.
„Pojďte. Neměla bych vám to dávat, tak mě nepráskněte a nejspíš vám nic neřeknou, ale můžete si s nimi promluvit. Po psychické stránce na tom není dobře. Ráno na vizitě museli přivést doktorku.“
„Cože?“ Chvilku mu trvá, než mu to dojde, a poklesne na duchu. Včera měl pravdu, že nesnese dotek do mužů.
„Je to normální. Tady, máte. Jen…“
„Budu o tom mlčet a děkuji moc.“ Usměje se. Musí jí poslat pořádnou bonboniéru. Přečte si její jméno na visačce.
„Není za co. Je to hrozné pro všechny.“
Nicodémovi se uleví, ale vzápětí si uvědomí, že se s ním vlastně rozešel. Už nemá žádné právo ho navštěvovat, nikdy neuvidí jeho úsměv, zářivé oči, nedotkne se hebkých vlasů ani nepohladí štíhlé tělo. Zničeně se posadí do auta. Pierre, když ho uvidí, tak mlčí.
Doma Nicodém se obrátí k sluhovi, který mu odebere kabát. „Až se vrátí madam Chantal, řekněte jí, že ji čekám v pracovně.“
„Ano, pane.“
Nicodéme vyjde nahoru, nalije si sklenku a kouká do zdi. Nechce se mu nic dělat. Popijí a čeká na tu, která to všechno způsobila. Je jen rád, že nechal Ludovica hlídat. Kdyby věděl, čeho je schopna, tak by mu najal nějakou ochranku. Nebýt té divné předtuchy…
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“
Nicodéme pohlédne na svou manželku, kterou si vzal, když mu bylo sotva dvacet. Přání rodin a taky zoufale chtěl být jako ostatní. „Dosáhla jsi svého. Rozešel se se mnou.“ Chantal se zatváří vítězoslavně, až se Nicodémovi udělá špatně. „Přesto se s tebou rozejdu. Nemohl bych žít vedle osoby, která je schopná spáchat něco takového.“
Chantal v šoku udělá krok. „To nemůžeš! Byl to jen obyčejný prostitut!“
„Pracuje jako známý model a má víc, než kdy ty budeš mít.“
„Nemyslí si…“
„Odejdeš tak, jak jsi přišla. To, co mám zaplatit, zaplatím, ale ani o euro víc. Děti, to je jiné.“
„Jak myslíš, že jim bude, co? Přemýšlel jsi něčím víc než kalhotami?“
„Nežijeme ve středověku a mají svůj vlastní rozum. Jestliže nepodepíšeš papíry a nepřistoupíš na mé podmínky, najdu něco, čím tě zničím. Každý člověk má ve skříni kostlivce. Tím jsem s tebou skončil. Na zámku už nejsi vítaná, stejně jako tady. Můžeš odejít.“
„Jak si to dovoluješ?! Jsem tvá…“
„Byla jsi má manželka. Už nebudeš a déle tě tu nechci vidět. Sbohem, Chantal.“ Kdyby chtěla něco dělat, má dost materiálů, aby ji úplně potopil.
„Ty parchante!“ zaječí, udělá pár kroků, ale chladný pohled ji zarazí.
„Někdo, kdo najme pár lidi, aby někoho znásilnili, mi nestojí za to, abych se jím déle zabýval. Můžeš odejít po svých, nebo zavolám své lidi.“
Chantal zalapá po dechu. Tentokrát to myslí vážně, to už pozná, ale bez boje se svého postavení nevzdá! Udělá mu peklo! Otočí se a odejde.
Nicodéme se napije. Potřebuje to zapít. Zničila, co mohla, ale na vině je i on, že se tehdy přání rodiny poddal, ale dokud nepotkal Ludovica, nikdy si neuvědomil, jak moc mu něco v životě chybí. Přál by si, aby vše proběhlo klidně, ale má pocit, že se Chantal bude stavět na zadní. Jenže vše je mu k ničemu, když je vlastně sám. Zadívá se na sklenici vodky. Tohle je důvod se důkladně opít, ale kdyby ho ráno vyfotily noviny, pěkně by si na něm smlsly. Opět žádné pití, přitom by chtěl zapomenout na chvíli, kdy se s ním rozešel. Nic o něm nechce slyšet. Bude to muset akceptovat, ale je to zatraceně hnusný pocit. Jako by plaval v něčem slizkém, z něhož se nemůže vyhrabat.
„Měl jsem si dávat větší pozor,“ zabručí. Jenže nepředpokládal, že po letech, co jen vedle sebe žijí, udělá tohle. Musela vycítit, že chce tenhle prázdný život změnit. „Pozdě hledat, kde člověk udělal chybu.“ Vstane, zakroutí krkem. Zítra se spojí s těmi psychology. Uvidí, co mu poradí. Jen doufá, že má naději. Jestli ne, co se stane, Nicodéme? „Nic. Nic se nestane,“ odpoví si sám sobě. Hodí zbytek sklenice do sebe a láhev schová. Jde spát, nebo se opravdu opije.

Paříž, o pár měsíců později

Paříž se topí v horku, kdy i asfalt nebojuje a teče. Všichni se ovívají, čím se dá. Z taxíku vysednou dva muži. Jeden, že se za ním ohlédne každý, druhý spíš pro něco neidentifikovatelného, co vyzařuje. Na očích mají sluneční brýle a jsou stejně jako ostatní lidé lehce oblečení.
„Vážně v tom vedru chce dělat ples? Zbláznil se, Oli?“
„Ne. Dělají to už několik staletí. Ehm to asi ne, ale dost dlouho, aby nikdo neodmítl. V zimě pořádají charitativní maškarní ples, v létě jen pro ty, co přijdou v zimě. Jako odměna nebo jen zahnat nudu. Ovšem teď nás to nemusí zajímat.“ Mrkne se po něm. Od Maškarního plesu v růžovém se snaží spolu být co nejvíc, i když je to těžké, protože on žije v Paříži, on v Marseille. Už přemýšlel, že by navrhl půl roku tam, půl roku zde, ale budou to muset probrat.
„To je pravda. Ludovic mi dělá starost. Viděl jsem ho po Skypu a vyděsil jsem se.“
„Já zas viděl Nicodéma.“
„On se opravdu s vikomtem…“
„Pst. Tohle moc lidi nevědí, ale je mi strašně líto, co se stalo.“
„Ludovicu, to jsem já, Armand,“ ozve se, protože mezitím zazvonil.
„Pojď dál.“ Zní to chcíple, pomyslí si. Vejdou dovnitř. Nic se nezměnilo, oddechne se, ale vyděsí se, když ho uvidí. Aniž uvažuje, rozeběhne se k němu a obejme ho kolem hubeného těla.
Ludovic strne, ale potom se uvolní. Zavře oči, obejme ho. „Cítím se hnusně.“
„Dobrý den.“
„Olivier.“
„Znám vás. Co tu děláte?“
Armand se ušklíbne. „Madam zavolala, co by. Mám asi tři hodiny čas, protože mě na chvilku propustila ze svého objetí. Tak jsem si řekl, že za tebou zajedu. Pro tebe. Oblíbené.“ Strčí mu do ruky bonboniéru. „Jen doufám, že se v tom vedru neroztekly. Na rovinu, nevypadáš dobře. Řekl bych, že jsi vypadal už daleko lépe. Jo, jako zombík.“
„Nemám na nic náladu.“
„No a co pan N?“ optá se s úsměvem, i když ví, co se stalo. Popravdě chce vidět jeho reakci.
Ludovic se zastaví, potom se posadí. „Rozešel jsem se s ním.“
„Sakra, vždyť… Dobrá, je to tvé rozhodnutí, ale on to chtěl taky?“ Pátravě se na něj dívá. Potřebuje vykoupat, ošetřit pleť, prostě potřebuje salón krásy nebo… zarazí se. Má se do toho míchat, ale Ludovic je jeho objev, jeho model a hlavně nejlepší přítel.
„Nevím, je mi to jedno. Já se tak rozhodl.“
Nevypadá z toho zrovna šťastně, pomyslí si Olivier, který si vzal časopis a listuje si v něm. Podívá se na číslo. Únorové? Co si vybavuje, tak tu posledně byla nová čísla všech známých a důležitých časopisů. Tohle je fakt vážný. Když Ludovic na chvilku odejde, nakloní se k Armandovi.
„Musíme něco udělat a to rychle. Má starý časopis.“ Ukáže mu obálku. Už zjistil, jak je to pro tenhle typ lidí důležité, protože i Armand nakupuje každý měsíc další čísla.
„Ježíš! No jo, ale co?“
„Netuším. Přemýšlej, sakra, nebo skončí v léčebně.“
„Já z tebe skončím v léčebně,“ zamumlá. Olivier se nadšeně usměje.
Ludovic jim podá vychlazený džus, když se Armand zarazí a zírá. Povede se to? Olivier mu nedávno prozradil maličkost. Byl opět u Adama a tam viděl kostým pro Ludovica, aspoň podle Adamových slov.
„Máme pro tebe překvapení, a protože to potřebuješ, tak ti ho dáme už teď.“
„Cože? Nerozumím.“
„Potřebuješ rozptýlení.“ Vytáhne telefon. „Salón Raffaelo? U telefonu Armand Briand z agentury Noir. Můžete nás přijmout?“ Ví, že i kdyby měli narváno, tak agenturu nikdy neodmítnou.
„Počkej, co to…“
„Odjezd se odkládá na neurčito. Oliviere, ty pro něj dojeď.“ Ten nechápavě zírá.
„Já nic a nikam nechci!“
„Jasně, že chceš. Potřebuji to taky.“
„Ty potřebuješ salon krásy?“ Co ví, tak tam nechodí nebo ano? Je fakt, že je tak hezký, že by se nedivil.
„Samozřejmě, že potřebuju. Stárnu. Ludovicu, ty mě doprovodíš. Taky saunu. Bude to na celý den. Mohl by sis taky nechat udělat masku a ty váčky pod očima zmenšit. Madam počká.“
Olivier chce odseknout, ale něco v Armandových očích ho varuje. „Ehm, to je pravda. Kam mám dojet?“
Armand ho v duchu pošle k čertu. „Pro ten dárek, co máme pro Ludovica připravený. Nevzpomínáš si?“
Olivier rychle přikývne, protože by se nejspíš za chvilku na jeho hlavu sneslo boží dopuštění. Vstane a jen doufá, že za ním půjde a řekne mu, co má udělat, protože té situaci nerozumí. Salon krásy no brr. Nikdy to nepotřeboval.
„Počkej tu, popoženu ho nebo nakonec do toho salonu nepůjde.“ Seběhne za ním.
„Zatraceně, co to mám přinést?“ zašeptá.
„Kostým od vikomta. Chápeš?“ zaúpí, když vidí, že se nechápavě kouká. „Potřebuje rozptýlení a potřebuje jednoho natvrdlého chlapa. Takže si zahrajeme na amorky.“
Olivier zaúpí. „Nepůjdeme za ně, že ne?“
Armand se usměje. „Jo, půjdeme. Zavolej Adamovi. Ať to zařídí. Křídla ti budou ohromně slušet.“
„Nechci nic říkat, ples je za čtrnáct dní, to by nezvládl ani džin.“
„Tak mu připlať. Jsi dost bohatý. Tak běž. Jo, najdeš nás v tom salonu a neflákej se. Taková maska je fajn, uvidíš.“
On tam snad vážně chodí! pomyslí si nevěřícně, ale neodváží se ho neposlechnout. Zastaví nejbližší volný taxík. O půlhodiny později vysedne před vikomtovým domem. Ví, že tam bude, protože mu volal.
„Vikomt z Adge je doma?“ optá se majordoma.
„Ne.“
„Počkám tu na něj. Za chvilku přijede.“
„Ano, pane.“ Odvede ho do pracovny. Olivier za chvilku zaslechne otevírání dveří.
„Co potřebuješ, Oliviere?“
„Mám pro tebe ten prsten. Byl dražší, než jsem předpokládal. Budeš ho chtít?“ Pátravě si ho prohlédne. Nevypadá dobře, i když se to nedá poznat. Řekl by, že zhubnul. Netuší, zda je to tím, že ho Ludovic nechal nebo má starosti doma nebo v úřadě. Může to být cokoliv.
„Jistě. Jen netuším, komu ho věnuji.“
„Chtěl jsi ho někomu dát?“ podiví se. Tohle je dárek hodný králů. Dost výstřední, ale na druhou stranu je to dárek, kterým člověk dává najevo, jak mu na tom druhém záleží. Někomu cizímu se jen tak nedává.
„Jistě. Co potřebuješ?“
„Byli jsme u Ludovica.“
Nico sebou trhne. „Jak se má?“
Olivier si povzdechne. Je to jasné. Má ho stále rád. Zřejmě se moc dobře neovládá nebo je nemocný, že to poznal. „Blbě. Armand chce jeho kostým.“
„Proč?“
„Jak já to mám vědět? Netuším. Mám ho přivézt, nebo ze mě udělá salát. Momentálně oba odpočívají v salónu krásy. Podle Armanda potřebuje Ludovic kompletně zrestaurovat. Taky rozptýlit. Pozvánku k tomu můžeš přibalit.“ Vsadí se, že Armand tam Ludovica dotáhne. Stal se z něho tyran.
Nicodéme k němu přistoupí. „Nebere mi telefony, neodpovídá na emaily, prostě se mi vyhýbá. Nemohu ho nijak zastihnout a vy si myslíte, že půjde na ples? Na můj letní ples?“
„Armand si je jistý, že ano. Kdyby ne, nechtěl by to.“
„Já už nevím, jak dál. Myslel jsem, že se z toho časem dostane, ale je to čím dál horší. Dokonce jsem těžce podplatil jeho doktorku, aby mě informovala. U druhé se mi nepovedlo, věřil bys tomu? Slíbil jsem ji, že to nezneužiju. Málem jsem před ní klečel na kolenou.“
„No tedy!“ Tak to je drsný, zvláště u někoho takového, jako je vikomt.
„Dobrá. Víš, že se kvůli němu rozvádím s Chantal? Ten incident má na svědomí.“
Olivier zalapá po dechu. Chantal zná stejně dlouho jako Nicodéma. „To nemyslíš vážně!“
„Myslím. Před týdnem se ty chlapy podařilo chytit. Bohužel za tohle nepůjdou sedět, ale za něco jiného. Vyzkoušeli stejný postup na jiné dívce. Dělá si mi špatně, když pomyslím… Promiň.“
„To nic.“ Musí být na tom bledě, když mu říká tak důvěrné věci. „Bude to u mě na sto západů. Jak vydržíš v tom obleku i v tomhle horku?“
„Zvyk. Tady to je.“ Otevře krabici.
„Vypadá to jako…“
„Kostým víly,“ řekne nešťastně.
Oliver vyprskne smíchy, ale potom zvážní. „Perfektní. Dej to sem.“
„Vážně ho tam dostanete?“
Olivier zaváhá. „Armand si věří. Já věřím jemu. Ano.“ Netuší, jak ho chce tam dostat, ale udělá to. „Když mě dostal do salónu…“ Mobil. „Armand.“
„Kde se ulejváš?!“
„No jo, hned jsem tam. Zácpa.“ Zakření se, zavře krabici. Vezme další dvě, ale Nicodém zavrtí hlavou, aby to tu nechal. Vyjdou ven. „Vezměte krabice z mého pokoje a donesete je panu Mirbeauovi k taxíku.“
„To chci taky. Nicodéme, jaké bude téma plesu?“
„Uvidíš.“ Usměje se. „A přivez s sebou ten prsten.“
Olivier vytřeští oči, když pochopí. Zavrtí hlavou, mávne rukou a nastoupí do taxíku. „Salón krásy Raffaelo.“
„Ano, pane.“ V taxíku přemýšlí o vikomtovi, Ludovicu a prstenu, co nosil Jules Mazarin. Nakonec je rád, když dorazí před salon. Zaměstnanci mu pomohou s krabicemi, zatímco sám si to zamíří k recepci.
„Pan Leroux a pan Briand? Kde je najdu?“
„Na masáži.“
„Výborně, dám si taky. Ty krabice, můžete mi je zatím někam schovat?“
„Samozřejmě.“ Za chvilku leží na lehátku vedle svého milence a tiše sténá slastí. Masáže miluje.
Armand se na něj zvědavě podívá. Vypadá to, že mu masáže dělají moc dobře. Že by mu nadělil k narozeninám kurz masáže? Měl by z krku rozhodování, co nesmírně bohatému člověku koupit, protože na náušnice královny Margot nemá. O pár hodin později sedí u vyhřívaného bazénu, nad sebou jasnou oblohu, vedle sebe nápoj s deštníčkem.
„Je to lepší?“ Koukne Armand do Ludovicovy tváře. Ten přimhouří oči a přikývne. „Tak to jsem rád, ale to není všechno. Máme tu pro tebe dárek. Co myslíš, Oliviere, mohl bys nám to donést?“
„Nechce se mi zvedat, ale že jsi to ty, tak to udělám.“ V županu salonu krásy jde ke dveřím, potom na recepci. „Ty krabice, mohli byste je nám donést k bazénu?“
„Ale jistě.“
Za chvilku už v čele dvou chlápků sedá na lehátko. Armand je zvědavý, co Adam se svou sestrou vytvořil. V duchu se zaklíná, že nedá najevo údiv, ale když vidí masku, vyjekne. Nakloní se k Olivierovi.
„Jsi si jistý?“ zašeptá. Ten přikývne.
„To je krása.“ Ludovic vytáhne krajkovou masku přes půlku obličeje. Není bílá, ale jemně duhová. Je krapet rozpačitý, ale nakonec si ji nasadí.
Olivier s Armandem tiše zírají, jak perfektně mu přiléhá k obličeji, že je vidět jenom nos a svůdné rty. „Luxusní!“ vydechnou oba. Vrhnou se na druhou krabici a úžasem vydechnou.
„Oblékni si to!“ Jak na to vůbec mohli přijít? Hned jim došlo, kam to patří. Ludovic to opatrně vytáhne. Všichni si to z blízka prohlížejí. Ohromná růže utkaná z duhové krajky. Opatrně se toho dotknou. Je tuhá, ale zároveň vypadá křehce.
„Nic krásnějšího jsem neviděl a neuvidím,“ vydechne Ludovic.
„To my taky ne.“
„Kam se hrabe moje maska mořského vládce.“
„Je jiná, je taky kouzlená. Tohle je prostě zase jiné. Nechápu, kde berou tu fantazii.“
„Vy jste to neviděli?“
Armando zavrtí hlavou. „Dal jsem Olivierovi míry, ten je předal panu Vaninovi se vzkazem, že mají něco stvořit. Chtěli jsme tě potěšit a vím, že máš rád květiny, ale tohle by mě nenapadlo.“ Sakra, ať to spolkne! Ještě že se Olivier tváří v pohodě. „Vidíme to poprvé. Nechtěli jsme to rozbalovat, že Oli?“
„Samozřejmě. Líbí se ti?“ Ta by se líbila každému. Nicodéme musel za tu masku vypláznout hříšné peníze, ale každý centimetr toho skvostu stál za to. Lidé by měli platit za možnost se na to podívat.
„Jistěže. Jenom, co s ní?“
Oba dva se na sebe podívají, potom se usměji. „Půjdeš s námi na Letní ples.“
„To né!“ vykřikne, jak mu ihned dojde, který ples myslí.
„Ale ano. Potřebuješ rozptýlit, což je nejlepší na veškeré neduhy, hlavně ty srdeční, a v tomhle by tě nepoznala ani vlastní máma, že?“
Olivier vehementně přikyvuje, protože tak skvělé lhát nesvede.
„Podívej se, přece to nenecháš ležet. Je to zřejmě kostým víly. Všichni tě budou považovat za ženskou. Vzpomínáš, jak jsem tě objevil? Myslel jsem, že jsi hezká dívka. Každý to v tobě bude vidět. Věř mi, Ludovicu, potřebuješ to.“
„Ale co Nico?“ ozve se tiše.
„Pozvánku jsem na něm vymámil. Neboj se, vůbec tě nepozná. Jsi Armandova sestřenice, která touží se dostat na maškarní ples bohatých,“ zalže Olivier, který neodolá, aby nepodpořil svého miláčka. Armando se na něj obdivně zadívá. „Myslím, že by ses měl podívat na zbytek.“ Otevřou poslední největší krabici.
„Teda!“ Dívají se na duhu z krajky a šifonu. Plášť sice samostatně chybí, ale místo toho je látka přichycena k rukávům po celé délce. Když se rozevře, vypadá jako průsvitný duhový plášť nebo křídla. Zbytek dokonale zakrývá jakékoliv křivky, ale zároveň se vlní kolem nositele. „To je krása. Paní Barbara se vytáhla, ale ta krajka je nádherná. No jo, kdo umí ten umí.“
„Tak nějak.“ Armand se opře, zírá na nádheru, která se chvěje v Ludovicových rukou. „V tomhle musíš jít. Všichni vedle tebe budou vypadat jak žebráci.“
„Chci to vidět komplet,“ prohlásí Olivier.
„Pozná mě.“
„Nepozná. V tomhle bychom tě nepoznali ani my. Ubytujeme se v nějakém penziónku a vyrazíme na bál. Co je Oliviere? Nelíbí se ti snad můj plán?“
Ten se k němu nakloní a políbí na rty. „Je dokonalý a hodný tvého génia.“
Ludovic pocítí závist. Kdysi i on měl lásku, teď má jen ten kostým. Zadívá se na své přátele. Bude muset jít, protože NE nevezmou. Usmívají se láskyplně, jako když si tygřice hraje s tygřaty. Neměl jsem Armanda pouštět dovnitř, napadne ho, ale na druhé straně uvidí Nicodéma. Možná naposled, když nepočítá televizi. Jsou to muka bez něj být, ale stále po něm touží, jako když se potkali. Neměl ho tehdy vyhánět, ale copak by chtěl žít s někým, kdo dopadl takto?
„Přijedeme pro tebe za dva týdny. Do té doby bys měl zajít ke kadeřníkovi a sem ještě aspoň dvakrát. Ach a něco přibrat. Ten kostým je ti krapet volnější.“ Armando se usměje ještě zářivěji. Ludovic odloží kostým do krabice.
„Ano.“
Oba dva spiklenci se na sebe zadívají. Jsou spokojeni, protože jejich mise dopadla úspěšněji, než čekali. No a na zámku si už nějak poradí.

Letní ples, zámek Adge

„Nechápu, koho napadlo tohle udělat!“ postěžuje si ještě před příjezdem na zámek Armand. Je celý v černém a na tváří masky volto se mu skví rudé srdce. Maska je nádherná, černý kostým z lehkých látek od lesklých, až po matné. „Proč zrovna já jsem vyfasoval černou? A zatraceně, proč ty jsi v bílém? Od kdy amoři jsou v černém?“
„Poslal ti vysvětlení, ne?“
Vzadu sedí Ludovic, který se tím královsky baví, i přes chuchvalec strachu, který se mu usídlil v břiše. Ještě nikdy takové masky neviděl, ale musí uznat, sednou jim jako ulité. Taky by ho v životě nenapadlo dát dva amory. Černého a bílého. Bílý dává lásku a má to krásně vyvedeno na zádech, zatímco černý lásku bere svým černým lukem. Nejspíš se zajede s paní Barbarou a jejím bratrem osobně seznámit.
„Vysedáme.“
„Já nechci,“ zakňourá, jak ho najednou ovládne strach, ale i stud.
„Měl jsi mu říct dva bílí amoři. Ludovicu, vysedej, za námi je fronta aut.“
„Nikam nejdu!“ začne hystericky.
„Jak já? Copak jsem měl tušení, že to vyrobí takto? Vysedej, nebo vás tam oba donesu v zubech!“ řekne rozhodným tónem Olivier, který když se smířil s kostýmem amora, protože je bílý, tak pro změnu začal jančit Armand, že mu černá nesluší. „Ty tu nekňuč jak trucovité štěně a ty se chovej jako víla. Stále nechápu, co tu s tebou v tomhle kostýmu dělám. Jdeš nebo ne? Měli jsme jít za mořské vládce, jak jsem chtěl, ale ty ne! Amor mio…,“ zanotuje falešně.
Přetvařuje se, nebo je opravdu naštvaný? přemýšlí krapet nešťastně Armand, protože se to všechno stalo kvůli jeho nápadu s kostýmy amorů. K osvětlenému schodišti si to rázuje jako centurion – ne jako amorek. Měl vybrat námořníky.
Nicodém na schodišti potaženém červeno zeleným kobercem vítá hosty a napjatě vyhlíží Armanda s Olivierem. Mají být v amorském a podle jejich slov má přijet i Ludovic. Rozechvívá ho to, ale zároveň se děsí, že by ho mohl ztratit podruhé. Musí na to jít nějak šikovně. Hlavně ho nevyplašit. Olivier povídal, že si myslí, že kostým dostal jako dárek od něj a Armanda. Nebyl tím nadšený, ale když ho přivedou, tak jim klidně snese zlaté vejce. Neklidně vyhlíží auto, když strne, otevře ústa, protože z jednoho auta vystupují dvě postavy. Černá a bílá s luky v rukou, evidentně se hádají a někoho tahají z auta. Přemýšlí, co jsou to za kostýmy, ale když najednou uvidí duhový kostým, přestane mu tlouct srdce. Přijel.
„Klid, Nicodéme,“ zabručí.
„Povídal jste něco, drahý vikomte?“
„Ne, omlouvám se, jsem rozčilený, zda se vám můj nápad coby výzdoby plesu bude líbit.“
„Určitě ano. Co se týče Chantal, je mi to líto. Měla být rozumnější.“
„Delší dobu jsme si nerozuměli.“
Postava si pomyslí své, ale vstoupí zavěšená do muže v masce rytíře do sálu. Udiveně si prohlédnou vysoký vánoční strom, potom se na sebe usmějí. Vikomt si dělal zbytečné starosti. Je to nádherné a vítané zpestření času do vánočních svátků. Zahledí se na malé dárečky pod stromkem.
„Vikomt z Adge opět zabodoval,“ pronese hlubokým hlasem.
„To ano, miláčku, půjdeme.“
„Vítejte, Oliviere, Armande a mohu se optat, kdo je ta krásná víla?“
„Moje sestřenice. Podívej se, co Adam spáchal!“
„Nádherné, ale černý amor?“
Armand se nasupeně obrátí a trochu roztáhne malý pláštík korunovaný širokým zvednutým límcem.
„Ou, tak už chápu váš zajímavý vstup.“
„Aspoň někdo to chápe. Olivier povídá, že jsem mu ukradl srdce. Bylo to obráceně.“ Nicodéme se rozesměje, ale víc hltá rozkošné Ludovicovy rysy, než by si všímal jich. Tu masku by chtěl sundat a políbit svůdná smutná ústa. Dřív se smály, ale teď jsou bez života. Nesmí dát najevo, že ví, kdo se pod ní schovává.
Ludovic se dívá na plnou masku jen s otvory pro oči. Z masky dozadu přecházejí obrovská různobarevná péra, která tvoří korunu. Tělo je zahalené do stejně hnědo zelených látek se zlatými odlesky, u pasu se rozšiřuje do jakési suknice. Plášť je stejně jako jeho přichycen na rukou. Látky jsou lehounké jako peříčko. I u masky je na co se dívat. Horní díl je tvořen stejně jako jeho tmavou hnědou krajkou, která vypadá jako zvrásněná a přechází do stylizace stromu, z kterého právě vyrůstá to peří. Pravá benátská maska.
„Tak běžte. Pod stromem najdete malé dárečky, ou jsem prozradil, co je tématem, že?“
„To ano. Půjdeme, nebo nás lidi vzadu sežerou.“ Vstoupí dovnitř. Ludovic se ještě jednou otočí po Nicodémovi. Nedokáže rozlišit, co má na plášti, ale hádal by, že to bude mít něco společného s lesem. Když si vybaví, jak si jednou udělali výlet autem a jak mluvil o svých lesích, tak je to možné. V tom ho upoutá opět Olivier s Armandem. Má pocit, že zase se budou hádat. Jak to mohou vydržet?
„Tak už se s tím smiř.“
„Nedokážu. Ty tu budeš populární, já ne. Hele, tohle je zvláštní maska. Ludovicu musíš si zatancovat s Nicodémem.“
„Cože? Ani náhodou.“
„Proč?“
„To se nehodí,“ odsekne, ale myšlenka, že by ho držel v pevném náručí při valčíku, v něm rozechvívá touhu, kterou od toho znásilnění nepocítil.
„Blbost, chci vidět ten plášť.“
Oba na Armanda zůstanou nechápavě civět. „Plášť?“
„Jojo. Máte stejný typ, a když dáte takhle ruce,“ rozmáchne se, aby předvedl, co tím míní, „tak bude vypadat úžasně.“
„Pane Amore, právě jste mě praštil,“ ozve se chladný hlas. „Měl byste dávat pozor.“
„Omlouvám se, pane ehm masko. Rozhodně jsem to nechtěl udělat.“
„Omluva přijata.“ Všichni tři se zahledí na masku v černočerveném kostýmu. Z těch barev strašidelně září bílá maska s nabarvenými černými rty. Vypadá to, že je tu sama a někoho hledá. Pokrčí rameny.
„Tak jdeme.“
Ludovic trochu zaostane. Rozhlíží se kolem sebe. Na stěnách jsou velké obrazy, zřejmě Nicodémových předků. Také tu visí obrovský gobelín s vyobrazením rytířů a města. Uprostřed haly je nejméně třímetrový strom ozdobený stříbrno zlatými ozdobami. Pod ním se kupí hromada dárků. Halou se nesou vánoční melodie. Zahlédne dveře, další. U některých stojí sluhové s tácy, na kterých jsou skleničky se šampaňským. Vezme jednu skleničku a jde se projít. Další sál je taneční s naleštěnými parkety a malým pódiem pro orchestr. Hrají nějakou klasiku, ale určitě později přejdou na taneční melodie. Je překrásný stejně jako jeho majitel. Líbí se mu.
Když vezme za kliku, uvědomí si, že je zavřeno. Vypadá to, že všechny pokoje nejsou přístupné, ale i to co vidí, je skvostné. Vybaví si, jak mu před tou událostí o plese vyprávěl Nicodéme. Oči mu zářily jako malému klukovi. Chtěl, aby přišel, ale on se bál jeho manželky. Se smíchem odmítal, co by na takové slávě dělal, ale popravdě ji nechtěl vidět. I jen vědomí, že je ženatý…
„Tam jsou soukromé pokoje.“
„Chápu. Omlouvám se. Krásný zámek.“
„Máme ho už přes pět set let. V osmnáctém století byl přestavěn, nedávno opět zrekonstruován. Chcete je vidět, krásná dámo?“ To by ho snad mělo uklidnit.
„Mohu?“
„V mém doprovodu můžete kamkoliv. Luxusní maska. Hádám, že Adamova práce?“
„Ano. Přítel mi chtěl udělat radost.“
„Nákladná radost, ale výsledek stojí za to. Ovšem chybí vám maličkost.“ Vejdou dovnitř.
„Jaká?“
„Tato. Dovolíte?“ Vytáhne Mazarinův prsten a nandá ho na prst. Přesný. Je rád, že odhadl velikost. Bude jeho. Původně mu ho chtěl dát oficiálně, ale aspoň takhle.
„Je krásný, ale je to moc.“
„Nic není moc a je to jen kousek kovu s kamínkem.“ Vezme ji za ruku a políbí. Všechno se v něm sevře. „Nechcete si zatančit?“
Být v jeho náručí je být v ráji. Má odmítnout? „Ráda. Armand by rád viděl plášť při tanci.“ Nicodémův smích ho vzruší. Je rád, že nabídku Armanda neodmítl, i když to málem udělal nejméně sto krát.
Nicodéme si ho pyšně vede k tanci.
„Já ti říkám…“
„Promiňte, ale mohu se optat, ty masky vyrobil Adam?“
Olivier s Armandem se otočí k černočervené masce.
„Samozřejmě. Žádné nejsou lepší než jeho.“
„To ano a kostýmy? Jsou krásné, ale neznám návrháře, přestože bych řekl, že všechny znám. Rodinná starobylá maska,“ dotkne se své.
„To uděl…“
„Omluvte mě, musíme někam jít.“ Olivier se mračí jako čert. Chytí Armanda za ruku a táhne ho pryč.
„Co se děje?“
„Ten muž nezná Barbaru. Všichni ji znají, protože dobře vědí, že maska bude dokonalá jen s jejím návrhem. Nechápu, jak to dělají, že jsou tak perfektní. Ale ten chlap se mi nelíbí.“
„Proboha, je to jenom maska! Co se ti na něm nezdá?“
„To není tak jednoduché. Jdeme za Nicodémem. Později ti povyprávím jeden příběh, který se kdysi dávno odehrál. Je možné, že ten někdo je… Podívej se, tančí.“ Oba zůstanou stát a zapomenou na sebe, na hádky i na neznámého cizince. Pláště se mezi sebou proplétají a je zřetelně vidět, že k sobě patří.
„Člověk by neřekl, že jsou to chlapi,“ zabručí Armand s povzdechem. Z přítmí na ně zírá mrtvolně bílá maska. Upřeně pozoruje masky na tanečním parketu. Odloží skleničku, protože by ji po nich musel hodit. „Proč ne já!“ řve v duchu.
„Děkuji za tanec.“
„Nicodéme, můžeme na chvilku? Ty taky L… Ehm Luiso.“
„Luisa? Překrásné jméno. Tančí se s vámi božsky. Stalo se něco?“
Olivier přikývne. „Mám pocit, že tu máme vetřelce. Buď zfalšoval vstupenku, ne?“ Nicodém zavrtí hlavou. „Nebo někoho uplatil, aby mu dal svou vstupenku.“
„Ale…“
„Jde o Adama. Prosím tě, mohl bys vyhlásit sundání masek?“ Tělem se mu rozprostírá chlad, jak koutkem oka zahlédne bílou masku. Vypadá jako duch pomsty nebo krve.
„Není to ve zvyku, ale udělám to. Doprovodíte mě?“ Ucítí zmatek a sevření jemných prstů.
„Samozřejmě.“ Nicodéme se nakloní k Ludovicovi. „Vy nemusíte, protože jste v mém doprovodu.“ Hudba ztichne, zatroubí trubač. Všichni zpozorní a spěchají ke stromu. Nicodéme dá pokyn majordomovi, který ihned nechá nalít šampaňské. Mezi hosty v maskách se začnou proplétat sluhové.
„Vážení hosté, milí přátelé, vítám vás na dalším Letním plese na zámku Adge. Budu rád, když se budete bavit stejně jako v předešlých letech. Taky vám chci oznámit, že se mou letošní partnerkou stává tato krásná víla. Musím vás ovšem požádat o předčasné odmaskování nejen proto, abyste si se mnou připili na krásnou vílu, ale bohužel máme tu vetřelce.“ Všichni se po sobě překvapeně podívají, ale hned sundávají masky.
„Je to on!“ zašeptá vztekle Olivier. Vyrazí k černočervené masce. Nicodéme s Ludovicem a Armandem za ním.
„Vítejte na plese, pane hrabě,“ řekne chladně, ale nejraději by vrazil pěst do jeho hezké tvářičky.
„Poznal jste mě. Jak?“ ozve se chladný hlas. „Příkaz hostitele se musí poslechnout.“ Zvedne ruce a do dlaně mu vklouzne maska. Objeví se kousek černých vlasů, opálená tvář, znuděný, až moc chladný obličej. Oči kloužou po postavách. „Tak co teď uděláte?“
„Myslím, že budete muset odejít,“ řekne chladně Olivier. „Zde se nic nedozvíte.“
„Za vás mluví nějaký poskok, drahý Adge? Půjdu, ale řekli jste mi dost. Sbohem. Jaký barbarský ples!“ vyjde ven. Nechá si přistavět ferrari. Vyrazí s ohlušujícím skřípotem. Volant pevně svírá. Byl tak blízko, tak blizoučko k odhalení jeho totožnosti a tím pobytu.
„Nenávidím je!“ zařve a přidá plyn. „Jejich masky, jejich lásku, jejich pouto. Nenávidím!“
„Kdo to byl?“
Olivier si přejede tvář. „Dlouhá historie. Bavme se. Ludovi… Sakra!“ unikne mu, když zjistí, jak Ludovic strne. Nicodéme mu rychle sevře prsty, ale cítí to škubnutí. Stále mě nenávidí, pomyslí si. „Omlouvám se. Nechtěl jsem. Nemyslel jsem, že ho někdy uvidím.“
„Proč?“
„Protože je to zrádce nejhoršího druhu. Zradil svého přítele. Přede všemi, veřejně. Rozhodilo mě to. Sluší vám to dvěma. Nikdo netuší, že jsi někdo jiný. Armande, jdeme.“
„Prosím, neodcházej,“ požádá tiše Ludovica Nicodéme. „Udělal jsem spoustu chyb a ty kvůli mně trpíš. Nechci to. Řekni, jak to mohu odčinit? Udělám cokoliv, aby ses ke mně vrátil. Miluji tě.“ Zvedne ke rtům ruku s prstenem a políbí ji. „Prosím, ber mě jako kajícníka, který nikdy nebude moci odčinit, to co ti provedl.“
„Nic jsi neudělal. To byl někdo jiný, ale jsem pošpiněn!“ vyrazí ze sebe. Doktorka mu říkala, že se tak nemá cítit, ale nemůže překonat pocit špíny, která na něm ulpěla.
„Pojď.“ Vede ho nádhernými chodbami do míst, kam lidé nemají přístup. Nakonec otevře jedny dveře. Vejdou do velké místnosti, které vévodí postel s nebesy. Prosklené dveře vedou na balkon. Jsou tu vidět i další skryté dveře. Jedny z nich otevře a vejdou do salónku s pohodlnými křesly, kobercem uprostřed místnosti, aby vynikl nádherný perský vzor, a malou knihovničkou.
„Tohle je můj ráj. Tady bydlím, když zde jsem. Rozvádím se a chci, abys stál při mně.“
„To nejde!“
„Proč ne?“ Přistoupí k němu. „Neměl jsem to tak vyhrknout. Za všechno mohu já. Chantal, ona, promiň, ale nechci o tom mluvit, udělala něco špatného. Nemohu s ní dále žít. Hned od prvního okamžiku jsem tě miloval, ale uvědomil jsem si to pozdě. Vždy jsem v sobě potlačoval stránku, které se líbily muži. Potom jsem tě uviděl. Moje sluníčko, které prosvětlilo život nudného aristokrata. Nemohl jsem odolat. Bylo to jako zjevení. Věděl jsem, že riskuju. Kdyby to někdo odhalil, ale teď už to není důležité. Prosím, zůstaň se mnou.“
„Já jsem…“
„Nejsi, slyšíš? Pro mě nejsi. Stále po tobě toužím. V noci se mi o tobě zdá, jak tě svlékám, jak líbám tvé tělo, jak tě beru do úst, jak se v tobě pohybuji a zalévám tě svým semenem. Budím se s touhou, která vyprchá, když si uvědomím, že mi to odpíráš,“ říká klidně, ale uvnitř se chvěje. Není na něco takového zvyklý. Sundá si masku, odloží na stolek. Posadí se do křesla, přestože tím hrozí, že celý kosým půjde do kytek. „Stýská se mi po tobě. Po úsměvu, po řečech, po tvé přítomnosti.“
Ludovic poklekne a zadívá se do jeho ztrápené tváře.
„Nemusíš se mnou spát, jen buď se mnou,“ požádá ho tiše.
Ludovic sklopí hlavu. Neví, co na to říct. Nicodéme si povzdechne. Je rád, že to řekl. Ludovic se trochu nadzvedne a dotkne se jeho rtů. Potom graciézně vstane. Nicodéme je omráčen jeho nesmělým úsměvem i podávanou rukou. Přijme ji. Ludovic ji sevře.
„Půjdeme k hostům. Co politika?“
Vikomt z Adge pokrčí rameny. „Zákon, který jsem chtěl prosadit, jsem prosadil. Když mě vykopnou nebo nezvolí jen kvůli tomu, že jsem se rozvedl a žiju s někým jiným, tak to udělají. Takhle budu mít dost času na tebe, miláčku.“
Ludovic se smíchem roztáhne ruce a zatočí se. „To je tvá práce?“
„Jen jsem, moje překrásná lesní vílo, zadal příkaz. Netušil jsem, co stvoří. Objednám ti jich tisíc.“
„Stačí jen ta jedna.“ Odtáhne mu masku, přitiskne a políbí. V nitru je klidný. Strach z doteků se jakoby vypařil. Věřím mu, že mi neublíží, uvědomí si. On ne. Miluje mě a já jeho taky.
„Miluji tě, Nico, ale jsi blázen zahodit kvůli mně všechno. Nezasloužím si to.“
„Možná jsem, ale nevadí mi to. Dokud mě budeš chtít, dotud budu s tebou.“ Nandá si masku, zaváže ji vzadu a upraví kostým.
Armand s Olivierem, který mu vyprávěl celou historii zrady, lásky i útěku, pokukují po dveřích, kterými hostitel zmizel. Málokdo si toho všimnul, ale je zajímá, jak to dopadne.
„Tedy my jsme vážně amorové,“ řekne spokojeně Armand. „Jde nám to parádně, ne?“
„Já bych řekl, že křídla by měl mít pan Adam. Je to nádherný maškarní ples a já se bavím, lásko.“
„Červenám se, ale podívej se, jak tančí. Král lesů se svou malou lesní vílou. Hodí se k sobě.“
„Jako my dva.“ Popadne ho a táhne na parket, kde spolu v bláznivém tanci tančí masky. A na chvilku je každý králem nebo žebrákem.

KONEC