• zmetek
Stylromantika
Datum publikace16. 8. 2018
Počet zobrazení1615×
Hodnocení4.69
Počet komentářů9

Vzbudil jsem se s přeleželou rukou, zasunutou pod Kevinovou hlavou. Kev ještě spal. Díval jsem se na něj a pokoušel se opatrně ruku vytáhnout. Pomaloučku, nenápadně. Najednou jsem si všiml, jak se mu koutky maličko zvedají ke smíchu.

„Ty nespíš!“

„Ne, jen se bavím tvým snažením,“ otevřel oči a dostal jsem pusu.

Vstali jsme, umyli se u hřbitovní pumpy, posnídali (chleba s paštikou, jak jinak) a pomalu se sbalili. Odvezli jsme klíče od hřbitůvku panu faráři, poděkovali a vyrazili.

„Nepřipadal ti nějakej zaraženej? Tak divně koukal…“

„Promiň,“ zasmál se Kev, „ale ty se nevidíš.“

Vytáhl jsem mobil, nastavil zrcátko a kouknul se na sebe. Nic. Natočil jsem hlavu doprava, doleva… aha. Na krku cucflek jak hrom. Tak proto farář divně koukal.

„Promiň, neudržel jsem se. Trochu jsem si tě označkoval.“ A zase potlačovaný smích.

Ten den jsme plánovali obrazit ještě tři hřbitovy. Na prvních dvou nic moc zajímavého. K obědu jsme si v malém krámku koupili housky a kus salámu, nacpali jsme to do sebe před obchodem na lavičce, která tam byla ve stínu starého rozložitého kaštanu. Ten stín v horku byl moc příjemný. Kostelík se hřbitovem pár metrů odsud. Tak tedy ještě ten poslední.

Sledoval jsem Keva, jak prochází řady a vede si své tabulky. U hřbitovní zdi se najednou zarazil. Aha. Tak tenhle výraz už znám. Něco našel. Tak copak to bude? Zvedl jsem se a šel se podívat.

Byl to do zdi zazděný kamenný kříž, jehož vrchol a ramena byly ukončeny jakýmsi ozdobným trojlístkem. Nápis přes celou plochu kříže. Dalo mi to práci, než jsem ho vůbec rozluštil – bez mezer mezi slovy, bez diakritiky…

                                                     DO                                                                                                                                                           RO                                                                                                                                                           TA                                                                                                                                             PASTEJROWADEJJIBUCH                                                                                                                                             SP                                                                                                                                                            OC                                                                                                                                                           IN                                                                                                                                                            UTI                                                                                                                                                         

                                                                                                                                                    

„To je hezký, viď. Takový čistý, naivní, upřímný.“

Měl pravdu. Půvab a čistota může být i v nápise na hrobě.

Poslední dokumentární foto, pak ještě společné selfíčko (kolik lidí si asi dělá fotky na hřbitově?) a vyrážíme domů.

Doma jsem vyklepnul věci z batohu do prádla. Hele. Tyhle boxerky nejsou moje. Ráno ve stanu jsem asi všechno včerejší oblečení nacpal k sobě.

Hodil jsem všechno do pračky. Ráno jsem ji zapnul, pak jsem to hodil do sušičky, suché Kevovy boxerky jsem hodil do batůžku, donesu mu je, jakože má u mě Uloženku.

Vypravil jsem se, těšil jsem se, jak ho překvapím. Já trouba, neuvědomil jsem si, že tam vlastně nedělá sám. Uvnitř paní středního věku. To tedy asi bude Kevinova matka. Vypadala docela mile.

„Dobrý den, promiňte, myslel jsem, že tu bude Kevin.“

Tak z toho výrazu, který nasadila, se snad musela udělat i námraza na oknech.

„Jak vidíte, není tady. Ještě nějaké přání?!“

„Ne, děkuju…“

Couval jsem ven. Vypadala, že by byla schopná mi nabídnout slevu na pohřeb, pokud bude můj vlastní. Co si myslí, že jsem asi provedl?

Venku jsem vytáhl mobil.

„Ahoj Keve! Nesu ti trenky, který zabloudily ke mně do batohu! Kde jsi? Já jsem před vaším podnikem!“

„Byl jsi vevnitř?“

„Jo… proč?“

„Tak to ses seznámil s mámou. Mimochodem, já měl pro změnu v batohu tvoje trenky. Máma si toho hned všimla, když jsem vyklepl špínu. To byl dobrej výslech. Víš, ona by asi spíš snesla, kdybych chodil do buzince, než abych měl vztah. Nejradši by mě měla na vodítku. Já teď nejsem nikde poblíž, ale mohli bychom se sejít asi za hodinku u hřbitova?“

No jo, kde jinde, že jo.

Za hodinu už jsem čekal před hřbitovem. Mával na mě už z dálky, foťák zavěšenej na krku. Pusa na uvítanou, pak jsme vytáhli trenky a vzájemně si je podali jako politici podepsané smlouvy.

„Víš, já sem stejně ještě potřebuju udělat nějaké fotky. Hlavně jsem chtěl fotku té Bílkovy signatury na soše. Já jí měl jen mobilem, to nebylo dobrý…“

„Fajn, na hřbitovní randění jsem už zvyklej, jinde už by to asi nebylo ono. Mrzí mě, jestli jsem způsobil nějaké problémy s tvojí mámou.“

„To nic, ona si zvykne. Jen jí to trochu potrvá.“

Pomalu jsme došli k pomníku se sochou. Nafotil, co potřeboval, a šlo se zpátky.

Najednou se zarazil. Vypadal strašně rozčileně.

„Co se děje?“

„Hele, na tomhle náhrobku se někdo pokoušel utrhnout tu kovovou desku! Hyeny hnusný, vodporný! Už to má pěkně načatý, ten se pro to určitě vrátí!“

Rázoval si to do kanceláře správy hřbitova, sotva jsem mu stačil.

V kanceláři je to nijak nezajímalo. „To víte, hlídačů je málo, nestačí uhlídat všechno, to je váš hrob? A proč se o to teda staráte?“ A takové další kydy a fofrem nás vypoklonkovali.

Tvářil se otráveně a naštvaně.

Objal jsem ho: „No tak, já vím, srážka s blbcem vždycky naštve, nebudem si kazit den.“

Dal jsem mu pusu na špičku nosu.

Šli jsme od hřbitova a vedli se za ruce. Kevin byl nemluvnej. Přemýšlel jsem, čím ho rozveselit, rozesmát, jak ho rozsvítit, ale nic mě nenapadalo.

„Promiň, kazím ti den. Zavolám ti.“

Krátká pusa a zůstal jsem stát na ulici sám.

Večer rodiče v pokoji sledovali v televizi nějaký nekonečný seriál. Mně připadají ty seriály hrozný, ale rodiče tvrdí, že si při nich odpočinou.

Tak já zalezl k sobě a četl si knížku. Cinknutí mobilu, zpráva. Kdopak to, takhle v noci?

Messenger, od Keva. Fotka. Na ní tři chlapi na hřbitově u pomníku se snaží ukrást desku.

Bože, to je blbec! On se tam vydal hlídat!

Vyletěl jsem, dřímající rodiče se u televize vzbudili leknutím: „Co, co se děje?!“

„Vysvětlím potom!“

Uháněl jsem ke hřbitovu, až jsem nemohl popadat dech.

Brána samozřejmě zavřená, co jsem si myslel?

„Kevine?! Haló, Keve?!“ ječel jsem, odpovědí bylo jen ticho.

Pracně jsem přelezl bránu a snažil se vzpomenout, kde ten pomník byl. Jo, tady…

Kevin ležel v uličce.

„Ježišmarjá, Keve…!“

Usmál se na mě, obličej od krve.

„Ukradli mi mobil a zmlátili mě, ale tu fotku jsem ti stačil poslat,“ zašklebil se. Držel se za hrudník: „Hrozně to bolí, ještě na zemi do mě kopali, asi mám zlomený nějaký žebro…“

„Co tu děláte! Volám policii!“

Aha, tak přece jenom se nějaký hlídač objevuje.

„To vám děkuju, rozdělíme si to, jo? Vy zavoláte policii a já záchranku.“

Táta někdy o někom říká, že kouká, jako když nadloube volovi. Nevím, co to znamená, ale tenhle hlídač koukal přesně tak. Vysvětlit mu, že by měl otevřit bránu, aby se sem záchranka a policie dostala, byla práce, se kterou by měl co dělat i Démosthenes.

Záchranka odvezla Kevina a já jsem vysvětloval policistům, co se vlastně stalo. Asi i trochu zmateně a rozčileně. Kevina si vyslechnou až v nemocnici.

„Ukážete nám tu fotku?“

„Jo, promiňte…“

Vytáhl jsem mobil a ukázal fotku.

„Tak to máme v kabeli!“ zaradovali se. „Starý známí, můžeme jít na sichrovku!“

Vrátný za námi zase zamkl bránu a já se coural k domovu. Takže nakonec chycení hřbitovních zlodějů Kevinovi vyšlo. Ale radost z toho moc nemám, vždyť tam mohl zařvat. Zítra musím za ním do nemocnice. Jak se, chudák, asi má?

Bolestivě. Měl se bolestivě. Zlomená tři žebra, to prý bolí hrozně. A podezření na natrženou slezinu, proto ho ještě nechávali v nemocnici k pohlídání. Ale náladu měl jinak docela dobrou. Nějak nebyl ochoten připustit, že to mohla být fakt životní pitomost.

„Ty troubo, tobě to nějak nechce dojít, co? Vaši ti mohli pořádat pohřeb za režijní cenu!“

Vyprsknul smíchy a chytil se za hrudník, jak ho to zabolelo.

„Ahoj, Kevine.“

Kevinova sestra.

„Přišly jsme s mámou. Sestřičky říkaly, že povolují jen dvě osoby jako návštěvu najednou a že tu už někoho máš, takže se máme prostřídat, tak máma čeká na chodbě.“

Zvedl jsem se.

„Já počkám zatím venku,“ řekl jsem a hned jsem i varoval: „Já se ještě vrátím!“ Dal jsem mu pusu a vyšel jsem na chodbu, pozdravil Kevinovu matku a podržel jí dveře, aby mohla dovnitř. Posadil jsem se.

Odcházely asi po hodině. Vstal jsem, když vyšly ze dveří. Kevova matka se na chvilku zarazila, změřila si mě očima – když po mně přejížděla očima nahoru a dolů, měl jsem chvíli pocit, že mi bere míru na rakev. Pak koukla z okna a pronesla směrem ke mně: „Děkuju vám. Jsem vám zavázána.“ Kevova sestra na mě mrkla a obě odešly. Jo, Kev měl pravdu. Zvykne si. Ale potrvá jí to.

***

Tak jsem byl pozvanej na promoci. Už od podzimu jsem přemýšlel o dárku. V malé zastrčené galerii, kde prodávají obrazy a grafiku, jsem našel nevelký kovový reliéf s andělem. Olbram Zoubek. Jenže jaksi nad mé aktuální studentské finanční možnosti. Můžu šetřit, ale než našetřím, tak ho prodají.

Majitelce neušlo, jak na ten reliéf koukám: „Ten je pěkný, využijte příležitost!“

Vysvětlil jsem jí situaci. Pobavilo jí to a přišla s nápadem. Reliéf zůstane viset v její galerii, označí ho jako prodaný a já ho budu chodit postupně splácet. Po poslední splátce mi reliéf předá.

Tak ho mám už měsíc doma. Teď jak ho zabalit, aby Kevin hned nepřišel na to, co to je.

Kevinovi to na promoci moc slušelo, vypadal skvěle. Pozvaný jsem byl nejen na promoci, ale i na promoční hostinu. A seděl jsem vedle něj. Jo, matka si zvykla. Ale trvalo jí to.

Z dárku měl obrovskou radost.

A pak mu předali dárek rodiče. Podíval se na něj: „Dva týdny pobytu v Miláně pro dvě osoby! Ondro, jedeme do Milána!“

„To je úžasný. Miláno, Pinacoteca di Brera, La Scala…“

„Jo, to taky, to taky! Ale hlavně! Hlavně!“

„Co?“

„Cimitero Monumentale! Jeden z nejúžasnějších hřbitovů na světě! To je úplná fantazie!“

Jiný už nebude. Nevadí. Miluju ho. Budem chodit po hřbitovech…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #9 SuperNigoth 2018-10-23 12:31
Zbožňuju tvojí tvorbu. Nejoblíbenější stále zůstává Tobiáš a nejlepší smutná je úžasný lhář... Musim přiznat že mi ukápla slzička
Citovat
+3 #8 Pro Doublemozmetek 2018-08-21 16:05
Těch 8 řádků jsem zarovnal na střed při editaci, stejně se to rozlezlo.
Citovat
+3 #7 Odp.: Uloženka 3Doublemo 2018-08-21 10:19
Cituji kuscheltyp:
Cituji zmetek:
DOROTAPASTEJROWADEJJIBUCHSPOCINUTI mělo být původně ve tvaru kříže, nějak se mi to tu rozpadlo... :cry: Jo, mimochodem - inspiroval mě kříž z jindřichohradecka..

Hrál jsem si s velikostí obrazovky (ctrl - ctrl +) a objevil aspoň jednu variantu, kde už to skoro kříž je, i když kurzívní a nahnutý na opačnou stranu, než bych čekal... ale nevadí, záměr člověku došel hned... a ano, líbil se mi ten starej "prasopis" člověka, který sice neovládal gramatiku, zato miloval svou ženu/mámu/babičku, stejně jako dojal Kevina...

Ale třeba ti ještě redakce s tou sazbou helfne, nebo vymyslí 'textovej obrázek', aby to bylo sichr.

Ahoj.
Domnívám se, že stačilo těch osm řádků označit a zarovnat na střed. To by mělo stačit. Teď už to opraví jen redakce, nebo dá zpátky na editaci, aby sis to zarovnal sám. Napiš jim a oni ti pomůžou.
Jinak: Skvělý počteníčko. :-)
Citovat
+6 #6 Odp.: Uloženka 3Saavik 2018-08-18 12:56
Pořád lepší chodit po hřbitovech, než po hospodách, no ne?
Díky za kvalitní čtení.
Citovat
+2 #5 Odp.: Uloženka 3kuscheltyp 2018-08-18 11:35
Cituji zmetek:
DOROTAPASTEJROWADEJJIBUCHSPOCINUTI mělo být původně ve tvaru kříže, nějak se mi to tu rozpadlo... :cry: Jo, mimochodem - inspiroval mě kříž z jindřichohradecka..

Hrál jsem si s velikostí obrazovky (ctrl - ctrl +) a objevil aspoň jednu variantu, kde už to skoro kříž je, i když kurzívní a nahnutý na opačnou stranu, než bych čekal... ale nevadí, záměr člověku došel hned... a ano, líbil se mi ten starej "prasopis" člověka, který sice neovládal gramatiku, zato miloval svou ženu/mámu/babičku, stejně jako dojal Kevina...

Ale třeba ti ještě redakce s tou sazbou helfne, nebo vymyslí 'textovej obrázek', aby to bylo sichr.
Citovat
+4 #4 Odp.: Uloženka 3pavla 2018-08-17 21:58
Ty nikdy nezklameš :roll:
Děkuji
Citovat
+2 #3 Odp.: Uloženka 3Kev1000 2018-08-17 19:15
No co, spodek vod pravoslavnýho kříže se taky počítá.
Aspoň tak to vypadá u mě. Votočený vo devadesát stupňů ;-)
Citovat
+4 #2 Odp.: Uloženka 3zmetek 2018-08-17 17:01
DOROTAPASTEJROWADEJJIBUCHSPOCI NUTI mělo být původně ve tvaru kříže, nějak se mi to tu rozpadlo... :cry: Jo, mimochodem - inspiroval mě kříž z jindřichohradecka..
Citovat
+7 #1 Odp.: Uloženka 3kuscheltyp 2018-08-17 00:34
Jsem za Keva rád, že našel někoho, kdo mu trenky vrací :-)

Taky je fajn, že to ke konci získalo skrze matčinu rezervovanost a hlavně tu krimi zápletku na dynamice. Dobrá práce, zmetku.

(A že budou lozit po hřbitovech? Proč ne, když je to baví. Váhám, zda se přiznat, ale: s jednou slečnou jsem ob nějaký ten roček navštěvoval tábory Terezín, Osvětim a tak... a v mezičase jsme sbírali "černý koncentráčnický humor". Ani jeden jsme nebyli židé, natož nácci. Spíš v tom byl zájem o historii a mezinárodní vztahy, včetně tematiky kolektivního traumatu.)
Citovat