Tobiáš

Osecká babička (ona je to vlastně moje prababička) vždycky říkávala, že musím mít andělíčka strážníčka. Že je zázrak, že se mi vlastně nikdy nic nestalo, když jsem takový poděs. Existenci andělíčka strážníčka dokazovala strašným barvotiskovým obrázkem, na kterém se vznášel anděl nad dvěma malými dětmi, které šly po úzké lávce bez zábradlí nad vodopádem. Ten obrázek jsem nesnášel. Někdy ve čtrnácti jsem jí řekl, že blbci, kteří vlezou na něco takového bez jištění, si ani ochranu nezaslouží. Samozřejmě, že jsem jí to řekl z puberťáckého vzdoru. Podívala se na mě ublíženě a řekla: „Uvidíš sám.“ Trochu mě to potom mrzelo.

Začaly poslední prázdniny na gymplu před maturitním ročníkem. Pár dní volna, než nastoupím na domluvenou brigádu. Coural jsem rozpáleným městem a přemýšlel, kam jít. Vlastně jsem ani moc nepřemýšlel – v tomhle vedru skočit domů pro plavky a ručník a na koupaliště.

U přechodu jsem zastavil, auto, které přijíždělo, zabrzdilo. Pokývl jsem hlavou, jako že děkuju, a rozběhl se po přechodu.

„Petře, stůj!“ zaslechl jsem výkřik, někdo mě chytil za rameno a strhl zpátky. První auto mě pustilo, druhé, které ho předjíždělo, by mě smetlo, kdyby mě někdo nestrhnul zpátky.

Rozklepala se mi kolena, musel jsem se opřít o sloup. Kdo mě vlastně stáhnul zpátky?

Stál tam asi tak stejně starý kluk. Atletická postava, široká ramena, bohaté světlé vlnité vlasy po ramena, modré oči. Modré triko bez rukávů s natištěným motivem realistických bílých mráčků, dlouhé nohy v šortkách, sandály. Přes rameno hozený malý plátěný batůžek.

Byl mi hrozně povědomý, ale vůbec jsem netušil, odkud ho můžu znát. A odkud on ví, jak se jmenuju?

„Dík, to bylo fakt na poslední chvíli. Uf… Odkud mě znáš?“

Usmál se na mě: „Chodím s tebou do školy.“

Vyjevil jsem se: „Já si tě vůbec neuvědomuju, promiň. Netvrď mi, že chodíš se mnou do třídy. To bych si připadal jako blázen. Ani nevím, jak se jmenuješ…“

Usmál se: „Ne, já chodím do áčka. Jmenuju se Tobiáš.“

„Ještě jednou dík, Tobiáši. Můžu tě aspoň pozvat v tomhle vedru na zmrzlinu?“

Trochu rozpačitě kývl hlavou.

Došli jsme k cukrárně.

„Jakou si dáš?“

„Nevím…“

„Já mám nejradši citrónovou.“

„Dobře, tak si dám s tebou.“

Opatrně si líznul zmrzky: „Dobrá.“ Jako by ji měl prvně v životě.

„Šel jsem domů pro plavky a ručník, že půjdu na koupaliště. Nechceš se připojit?“

Zakýval hlavou.

„Kde bydlíš? Že by sis skočil taky pro ručník a plavky.“

„Nedaleko. A já mám všechno s sebou,“ zvedl malý plátěný batůžek. Tedy plavky možná, ale že by se tam vešel i ručník…

Došli jsme domů. Postál na předsíni, než seberu potřebné, a vyrazili jsme na koupaliště.

Narváno. Převléct jsme se šli do kabinky společně. Z toho malého batůžku skutečně vytáhl plavky i ručník. Po očku jsem na něj koukal, když se převlékal. Zaregistroval jsem, že je vyholený. A teda to, co měl mezi nohama, to byl kalibr. Otočil jsem hlavu, aby neměl pocit, že ho šmíruju.

Našli jsme si místo, kam jsme hodili ručníky, a natáhli jsme se. Vytáhl z batůžku nějaký opalovací olej ve spreji. Ten batůžek byl snad bezedný.

Začal si natírat ruce, tělo a nohy opalovacím olejem, svaly se mu leskly…

„Namažeš mi záda?“

Fascinovala mě široká záda. Přes celou plochu měl tetování – obrovská křídla. Nastříkal jsem na ně olej a začal ho roztírat. Zjistil jsem, že jsem olej už dávno rozetřel a vmasíroval, ale pokračuju. Prostě jsem se nějak zasnil.

„Ukaž, namažu já tebe.“ Namazal mi záda, ostatní jsem stihl sám.

Chvilku jsme se opékali.

Kolem prošla Hanka z áčka. Štíhlá prsatá holka, o které se říkalo, že není těžké jí přemluvit. Mrkla na mě: „Ahoj, Petře! Jsme tu kousek dál s holkama, jestli se nechceš přidat…“ A vlnila se dál, ohlédla se a mrkla znova. Sakra, holka, ty ho tam potřebuješ! Možná by nebylo špatný smočit…

„Nezkoušel bych to. Těsně před začátkem prázdnin ji někdo viděl vycházet z kožního a šla si do lékárny vyzvednout antibiotika. Tak jsem si dal jedna a jedna dohromady. Mohl bys něco nepěkného nakoupit.“

On mi vidí do hlavy? A divné je, že ona je taky z áčka, takže se musí znát, jenže ona ho úplně zazdila, jako by tam nebyl, jako by ho ani neviděla, takovýho pěknýho kluka.

Usmál se: „Jdeme do vody!“

Strašně jsme se vyblbli. Plavali jsme, proháněli se a prostě blbli. V jednu chvíli natáhl ruku, chytil mě a prudce strhl k sobě. Na místo, kde jsem byl předtím, dopadl kluk, který skočil ze skokanské věže. Leknutím jsem se k Tobiášovi přimáčkl. Příjemné…

„Jdeme na tobogán!“ zavelel.

Vyběhli jsme po schodech na začátek tobogánu. Posadil se: „Jedeme spolu?“ Sedl jsem si za něj a přimáčkl se k němu. Rozjeli jsme se, položil se na mne. Držel jsem ho jednou rukou okolo hrudníku, druhou jsem měl na jeho břiše… Ten tobogán byl na takový zážitek krátký.

„Jedeme znovu!“

Tentokrát jsem byl vepředu já. Položil jsem se na něj, on mě obejmul pažemi a jeli jsme. V tomhle objetí bych chtěl být pořád.

Na koupališti jsme vydrželi do večera.

Šel se mnou domů.

Zeptal jsem se: „Půjdeme ráno zase? Stavím se pro tebe, nebo se stavíš ty? Kde vlastně bydlíš?“

„Tady, kousek od tebe. Já se ráno stavím.“

Zastavili jsme se. Díval se na mne a trochu rozpačitě se usmíval: „Tak… ahoj…“

„Ahoj, budu se těšit!“

Ohlédl se, usmál se a zmizel za rohem.

Najednou jsem měl touhu ještě ho vidět, rozběhl jsem se a zabočil za roh. Prázdná ulice. Nikdo tam nebyl.

Celou noc se mi zdálo o Tobiášovi.

Ráno jsem vstal, opláchl se, vyčistil si zuby. V kuchyni jsem na housku mázl máslo a přihodil plátek sýra. Chvíli jsem přemýšlel, jestli dělat čaj, ale v tom počínajícím horku… Nalil jsem si trochu hruškového džusu.

Došlo mi, že jsme se vlastně s Tobiášem nedomluvili na hodině, kdy se staví. Dojedl jsem, dopil skleničku. Zazvonění. Tobiáš. Jako by věděl, kdy jsem dojedl.

Otevřel jsem, na sobě jen trenky na spaní.

„Ahoj, jsem tu!“

„Fajn, pojď dál, hned budu!“

Šel za mnou do mého pokoje. Zády k němu jsem ze skříňky vytáhl slipy, stáhl trenky a pak jsem ucítil ruce na ramenou.

Otočil jsem se. Okouzleně se mi díval do očí a pak mě políbil. Ruce mi vyjely, objaly ho a pak mi pomalu sklouzly a zajely za šortky na jeho úžasný zadek, který začaly hladit.

Stáhl ze sebe triko a šortky, padl na všechny čtyři a žádostivě se na mě ohlédl. Klekl jsem za něj, natáhl ruce a začal hladit ta úžasná záda, sjel pomalu na zadek, jemně roztáhl půlky a špičkou jazyka jsem začal dráždit jeho dírku. Hlasité vzdychání mi napovědělo, že to dělám dobře. Když jsem usoudil, že je dostatečně připravený, narovnal jsem se, nasadil špičku žaludu a pomalu opatrně zatlačil. Hlasitý vzdech. Začal jsem přirážet a postupně jsem zrychloval, přitom jsem rukou hladil jeho záda s kérkou křídel, ruka mi zajela do jeho vlasů, chytil jsem je a zatažením jsem mu zvrátil hlavu dozadu. Při jeho zaúpění jsem se už málem udělal. Ještě pár přírazů a cítil jsem, že budu. Vytáhl jsem ho a nastříkal mu na záda.

Posadil jsem se na paty a oddychoval. Zvedl jsem ho a posadil si ho zády k sobě do klína. Líbal jsem ho na krk, kousal do krku, kousal do ucha, mazlil se s jeho vlasy a levou rukou jsem přejížděl jeho hrudník a břicho, hladil a cítil jsem pod prsty napětí svalů a pravou rukou jsem ho honil. Vzdychal a sténal a náhle se vzepjal a vystříkal se. Chvilku oddechoval, pak otočil hlavu a políbil mě. Oba jsme se sesunuli na podlahu, vysílení.

Leželi jsme vedle sebe a usmívali se na sebe.

Vstal jsem první. Došel jsem do kuchyně, nalil si sodovku, napil se, doplnil jsem skleničku a odnesl mu ji. Vděčně ji vypil a pak se na mě usmál. Klekl jsem zase k němu, objal ho, přimáčkl jsem jeho hlavu na svůj hrudník a líbal jsem ho do vlasů, hladil ho, zatímco on mi líbal hrudník, olizoval bradavky. Když mne do bradavky kousl, tak jsem si uvědomil, že mi zase stojí. Položil jsem ho na záda, zvedl mu nohy a opět do něj vnikl. Jeho úsměv, jeho oči, kterýma mě sledoval a ve kterých byl náznak slz. Doufal jsem, že šťastných.

Vstali jsme ze země. Zasmál jsem se: „Měli bychom se osprchovat!“

Přitisknutí k sobě jsme přešli do koupelny a vlezli pod sprchu. Dopadající kapky ohromně osvěžovaly.

Vzal jsem do ruky šampon: „Otoč se a klekni si.“

Poslechl. Nalil jsem do dlaně šampon a začal jsem mu mýt vlasy. Líbilo se mi probírat se jednotlivými mokrými prameny dlouhých vlasů, hrát si s nimi, vzrušovalo mě to.

„Líbí se ti to, viď?“ řekl a s úsměvem se otočil. Podíval se na mne vzhůru a vzal mě do pusy. Začal mě kouřit a já se probíral rukama jeho vlasy a určoval tempo…

Nikdy předtím, když jsem si ho honil, jsem nebyl schopen takhle rychle třikrát po sobě.

Vylezli jsme ze sprchy, utřeli se a omotali si ručníky okolo pasu.

Procházel pomalu náš byt a prohlížel si ho s výrazem, jaký může mít člověk, když se s někým známým vítá, anebo se s ním loučí.

Prošel okolo knihovny v pokoji, s lehce nakloněnou hlavou přehlédl tituly. Zastavil se. Podíval jsem se, na co se dívá.

„Aha, sahat na tyhle dějiny umění jsem měl vždycky zakázaný. Směl jsem si je prohlížet, jen když jsem byl nemocný. Musel jsem se posadit v posteli, dostal jsem takový čtecí pultík a na něj knížku. A nesměl jsem přitom jíst nebo pít, abych knížce neublížil.“

„Hm…“

Znělo to jako přitakání, jako když o tom ví… A já si vzpomněl. Vzpomněl jsem si, odkud ho znám. Šel jsem ke knihovně a sáhl po dílu s italskou renesancí. Začal jsem v něm listovat a našel jsem to. Andrea Mantegna, Madona mezi dvěma anděly. Tobiáš byl ten vpravo.

Zvedl jsem oči a podíval se na něj.

Usmíval se: „Víš, na tom přechodu byla jediná možnost – chytit tě za rameno a strhnout zpátky. Na to jsem ale potřeboval tělo. Bylo to s tebou hezké.“

Ručník spadl na zem. Jeho tělo jakoby začínalo zářit. Za zády se rozepjala křídla, velká, černá jako síťovaná. Rozpažil ruce, lehce se vznesl do výše a rozplynul se. Zbyl jen ručník na zemi.

Rozbrečel jsem se.

Zbytek prázdnin nestál za nic. Absolvoval jsem brigádu, prodloužil jsem si ji až do konce prázdnin, protože…, no, když jsem nebyl něčím zaměstnaný, tak jsem musel myslet na Tobiáše. Chtěl jsem ho zase vidět. Vytáhl jsem si dějiny umění, italskou renesanci. Nebyl tam. Na místě, kde jsem myslel, že ho najdu, byl jiný Mantegna – Madona se svatými.

Začátek školního roku jsem tak skoro přivítal. Znovu kamarádi ze třídy, budou jiné starosti, jiné myšlenky. O přestávce jsme se vyhrnuli na chodbu, stejně jako z vedlejší třídy. Najednou jsem zůstal stát a nevěřil očím: „Tobiáši?!“

Kluk v modrém triku bez rukávů.

Podíval se na mě zvědavě: „My se známe?“

„Promiň, myslel jsem…, někoho jsi mi připomněl.“

„Trochu jsi mě zaskočil. My jsme se přistěhovali nově, já jsem tu teprve týden, zatím tu znám jen cestu na nákup do supermarketu a cestu do školy a najednou mě někdo osloví jménem! Jako bych tu už někdy byl…“

„Jestli chceš, tak ti po škole předvedu, kde tady co je…“

Chvíli se na mne díval, pak se usmál a řekl: „To bych fakt moc rád. Tak po škole, jo?“

Otočil se a vracel se do své třídy. Všiml jsem si, že na levém rameni má malou kérku – vznášejícího se anděla s rozpaženýma rukama.