• Tomáš98
Stylromantika
Datum publikace21. 8. 2018
Počet zobrazení1973×
Hodnocení4.25
Počet komentářů10

První, co jsem cítil, byla bolest hlavy. Chtěl jsem s ní pootočit a podívat se, kde to vlastně jsem. To mi způsobilo ještě větší bolest. Než jsem stačil něco udělat, objevil se v mém zorném poli nějaký muž. Mohlo mu být tak kolem pětačtyřiceti. Myslel jsem, že je to doktor, on mi však s vyděšenýma očima řekl, že je můj otec. Podíval jsem se na jeho oblečení. Byl oblečen v civilním, takže to doktor opravdu nemohl být, ale jeho tvář jsem nepoznával. Jak může být můj otec, vždyť můj otec je přece… Kdo je můj otec? A kdo jsem sakra já? Jak to, že si nepamatuji své jméno? Zatočila se mi z toho hlava. Chtěl jsem se posadit, ale to už přiběhly sestřičky a uklidňovaly mě.

„Uklidněte se, musíte ležet!“
„Co se to sakra děje? Kde to jsem?“
„Ondro, no tak, uklidni se. Jsi v nemocnici,“ řekl ten muž, který, jak on tvrdí, byl můj otec.
„A co se stalo? Proč si nic nepamatuji?“

A to už přišel doktor, který se mi snažil vše vysvětlit. Podle zranění hlavy to vypadá, že mě musel někdo silně udeřit do hlavy. A k tomu jsem měl ještě modřiny a zlomenou levou ruku. Buď jsem se tedy pral, nebo mě někdo napadl. Ale to nebylo teďka tolik důležité, tedy alespoň ne pro mě. Mě zajímalo, jestli se mi někdy vrátí paměť. To zatím nikdo neví, jak mi řekl doktor.

„Neboj, my ti pomůžeme, abys sis vzpomněl na vše důležité,“ řekl ten muž, tedy vlastně můj táta.

Během dne za mnou přišli další dva lidé. Aneta, má o dva roky starší sestra, a moje máma. Řekli mi všechno, co bych potřeboval vědět. Jmenuji se tedy Ondra, je mi osmnáct let a chodím do třeťáku na střední. Prý miluji běh a hraji občas tenis. Přítelkyni prý nemám, nebo o žádné nevědí. Jo a mám psa, kterého mi před rokem dali k narozeninám.

Konečně mě pustili domů. Jiní lidé, kteří strávili v nemocnici delší dobu, by byli určitě rádi, že jedou domů. Jenže já nepociťoval radost. Vlastně jsem necítil nic. Vracel jsem se někam, kde to vlastně neznám, a to i přesto, že jsem tam strávil 18 let svého života. Když jsme přijeli, Aneta mě provedla domem. A když otevřela dveře od mého pokoje, ani jsem se nestačil nadechnout, už jsem měl v náruči psa, který kňučel radostí, že mě vidí.

„Tak konečně ses taky usmál,“ řekla na to Aneta.
„Speedy, nech ho a běž si lehnout na místo.“

Šel jsem dovnitř. Měl jsem docela velký pokoj a dobře zařízený. Ta postel byla docela vysoká a bylo mi jasné, že pod ní je úložný prostor. Podíval jsem se a samozřejmě jsem měl pravdu. Byly tam nějaké knížky, dopisy a hlavně fotky. Spousta fotek. Vzal jsem pár a podíval se na ně. Na jedné jsem byl se třema klukama a jednou holkou.

„To je tvoje parta,“ řekla Aneta, když viděla, jak se na tu fotku dlouho koukám.
„Parta?“
„Jo. Znáte se už od osmé třídy. Ten blonďatý je Zdeněk, tohle je Miky a ten černovlasý je Adam, toho znáš už od páté třídy, jste nejlepší kámoši. Taková nerozlučná dvojka,“ usmála se na mě.
„Jo a ta holka je přítelkyně Zdenka, Jana.“

Podíval jsem se na tu fotku ještě jednou. A hlavně na Adama. Byl docela hezký.

„Sakra!“
„Co je? Bolí tě něco?“ starala se Aneta.
„Ne nic, v pohodě.“

Co to sakra bylo? Vážně jsem řekl, že je ten kluk docela hezký? Jak nad tímhle vůbec můžu přemýšlet?

„Tak co? Už si ho provedla a řekla mu vše, jak se má?“
„Jo jo, neboj, tati.“
„Teď jsem mluvil s doktorem. Podle něj bys měl být doma ještě nějaký ten týden, ale pak se můžeš vrátit do školy, ze začátku jen alespoň na půl denní.“
„Dobře.“

Do školy, mezi lidi, který neznám. To se mi tedy moc nechce.

„Kde je vlastně máma?“ tak mě tak napadlo. Moc za mnou do nemocnice nechodila, a hned jak jsme přijeli domů, tak jsem jí neviděl.
„Pracuje. Jako vždy. Není moc rodičovský typ. Ale zase není ta matka, která má ráda jen svou kariéru. Jako snaží se, ale někdy mám pocit, že s námi neumí komunikovat. To táta je opačný příklad. Jemu se můžeš svěřit snad se vším a vždy tě vyslechne a poradí.“
„Aha.“

Uběhlo pár týdnů. Zítra jdu do školy, mezi lidi, který vůbec neznám, a vlastně znám. Nevím vůbec, jak se mám chovat, co říkat. Ráno mě překvapivě odvezli do školy oba rodiče. Máma si vzala v práci volno. Normálně bych se asi cítil trapně, že mě vezou rodiče do školy, když už jsem na střední, ale teďka jsem byl docela rád. Ředitel a i můj třídní učitel vše věděli, tedy to, že si nic nepamatuji. Třídní mě odvedl do třídy a ukázal na lavici, kde prý normálně sedím. Bylo hrozné, jak na mě všichni koukali. Dosedl jsem a hned se ke mně přihrnulo několik žáků.

„Tak konečně, kámo.“
„Jo, už jsme mysleli, že nepřijdeš.“
„Jsem ráda, že jsi zpátky,“ řekla jedna holčina, která si vedle mě sedla. Hned jsem jí poznal, to je ta, co byla na fotce, ta přítelkyně toho blonďatého kluka.
„Ahoj.“
„Ty si mě pamatuješ?“ řekla docela překvapeně, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Vypadala, jako by se lekla.
„Vlastně ne. Včera jsem našel jednu fotku, kde jsi i ty.“
„Aha. Jo, vím, jakou myslíš.“
„Tak jo, klid, prosím. Ondro, jsem ráda, že jsi zpátky,“ řekla učitelka, hned jak vstoupila do třídy.

První tři hodiny byly nejnáročnější. Každý učitel se mi musel představit a říct, co mě učí a jaké mám známky a tak dál. Pří velké přestávce jsem se snažil zapojit do konverzace, ale moc mi to nešlo, jelikož se pomlouvali učitelé. Tak jsem přestal vnímat a začal se dívat kolem sebe. Když v tom mi něco zabránilo, abych dál prozkoumával třídu. Byly to oči, velké modré oči, které se na mě dívaly. Ty oči patřily jednomu klukovi, kterého jsem si všiml až teď. Měl černé kudrnaté vlasy, a jak už jsem řekl, krásné oči. Podíval jsem se radši na stranu. Už zase obdivuji kluka? Co to sakra se mnou je?

Druhý den školy byl pro mě lepší. Měl jsem jen tři hodiny, podle doktora bych se měl ještě pořád šetřit. Snažil jsem se nedívat se stále do té lavice, kde seděl ten kluk, ale nešlo to. Něco mě přitahovalo a to touha zjistit, kdo to je.

Po škole jsem šel na zastávku. Šla se mnou i Jana. Chtěl jsem se od ní něco dozvědět, ale vždy odváděla řeč jinam. Nechápal jsem to. Když jsme tedy byli nerozlučná parta, jak mi říkala moje sestra, proč mi nic nechce říct? Přemýšlel jsem o tom, když v tom někdo přišel na zastávku. Byl to ten černovlasý kluk. Až teď, když jsem ho viděl zblízka, jsem ho poznal. To je Adam, ten je s námi také na té fotce. Jana si všimla, kam se koukám, tak mi nenápadně zašeptala:

„To je Adam, tvůj bývalý nejlepší kámoš.“
„Proč bývalý?“
„Já nevím. Prý jste se nějak pohádali nebo co, ale už spolu nemluvíte.“

Zvláštní. Ještě jednou jsem se na něj podíval a snažil se vybavit si alespoň jednu vzpomínku na něj. Marně. Doma jsem si tu fotku pořád prohlížel. Zdálo se, že na fotce k sobě máme opravdu blízko, rozhodl jsem se, že se ho zítra ve škole prostě zeptám, snad bude v pohodě a normálně mi odpoví. Ve škole jsem si každou přestávku říkal, že za ním prostě půjdu, ale vždy se se mnou začal někdo bavit a já na to zapomněl. Když byla obědová pauza, ve třídě zůstalo málo lidí. Všichni si šli něco koupit nebo šli ven kouřit. Tak jsem zvedl zadek a sedl si k němu. Nejdřív se na mě překvapivě podíval, ale nakonec promluvil.

„Ahoj, děje se něco?“
„Vlastně ne. Ty jsi Adam, že?“
„J-Jo, ty si mě pamatuješ?“
„To ne, ale Jana mi o tobě říkala.“
„Aha,“ řekl a dal oči v sloup.
„Co je?“
„Nic. Jen ti dám malou radu. Přestaň jí, prosím tě, věřit. Nedělej to ještě horší, než to je,“ řekl a vstal.

Seděl jsem tam a vůbec tomu nerozuměl. Po škole jsem šel na zastávku. Byla tam Jana spolu ze Zdeňkem. Chtěl jsem jít k nim, ale najednou mě zarazilo to, o čem si povídali. Byli zády ke mně, takže si mě nevšimli.

„Ty vole, von si tedy fakt nic nepamatuje?“
„Ne,“ smála se Jana.
„Buď sakra rád. Ještě bys šel do vezení. Málem jsi ho zabil.“
„Prosim tě, nepřeháněj.“

Vtom přijel autobus. Oba dva nastoupili a odjeli. Já tam stál jak opařený. Takže to byl on, kdo mě napadl? Ale proč? Začala mě z toho bolet hlava. Když jsem přišel domů, šel jsem k sestře do pokoje. A ještě jednou se jí zeptal, jak je to s tou mojí ''partou''. Ze začátku se dost vykrucovala a říkala, že o nic nejde a podobně, ale nakonec se mi z ní něco povedlo dostat.

„Víš, něco se říkalo ve škole. O tobě a Adamovi, všichni o vás tvrdili, že spolu určitě něco máte. No a Zdeněk je děsnej homofob. Hele, jsou to jen teorie, takže to zas tak neber.“
„Díky.“

Dobře. Teď to do sebe začalo trošku zapadat, ale až na jedno. Copak já jsem gay? Tedy, je pravda, že jsem se ve škole moc po holkách nedíval, ale ani moc po klucích. Tedy krom Adama. Šel jsem na počítač a přihlásil se na facebook. V přátelích jsem měl i Adama, tak jsem mu hned napsal:

„Ahoj, potřeboval bych s tebou mluvit. Sejdeme se v parku v 18:00?“
„Ok.“

Byl jsem nervozní a vlastně jsem nevěděl, na co přesně se ho mám ptát. Napsal jsem si menší seznam, který jsem si pročítal po cestě do parku. Když jsem tam přišel, už tam stál. Pozdravili jsme se a já ukázal na nejbližší lavičku, kam jsme si sedli. Bylo vidět, že je celkem nervozní, ostatně já taky. Ale nakonec jsem se přemohl a začal mluvit první.

„Nevíš, co se stalo v ten den, co mě napadli?“
„Já nevím,“ řekl, ale já mu to nevěřil.
„Sakra, řekni mi pravdu.“

Mlčel.

„To Zdeněk mě uhodil do hlavy?“ podíval se na mě vytřeštěnýma očima.
„Jak to víš?“
„Takže jo?“
„Jo, ale je to složitější. Já nevím, jestli ti to mám říct.“

Pak chvilku mlčel a díval se do země. Podíval jsem se na něj. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem měl strašnou chuť ho obejmout. Zdálky byl hezký, ale zblízka snad ještě krásnější. Musel jsem se usmát, on si toho hned všiml.

„Co je? Čemu se směješ?“
„Já nevím, některé věci mi docházejí trošku později.“

Bylo vidět, že mi vůbec nerozumí. Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Ze začátku jenom seděl a nebyl schopen pohybu, nakonec mě chytl za tváře a polibek mi vracel. Líbali jsme se tam asi pět minut a bylo nám jedno, že nás někdo může vidět. Nakonec se odtáhl a podíval se mi do očí.

„Nevíš, jaké to bylo. Když jsem zjistil, že tě ten zmrd napadl. Ale snad horší bylo, když jsem zjistil, že jsi ztratil paměť.“
„Proč jsi za mnou nepřišel?“
„Já nevím. Bylo toho nějak moc.“

Venku se už začalo pomalu stmívat a byla celkem i zima. My tam seděli asi do osmi večer. Snažil se mi vše říct. Jak jsme se nakonec dali dohromady a kde náš vztah vlastně byl. Už jsme spolu jednou spali, pro něj to byla nejkrásnější noc jeho života, kdežto já si to nepamatoval. Proto navrhl:

„Hele, rodiče nejsou doma. Nechceš přespat u nás?“
„Tak jo.“

Zavolal jsem to našim. Naštěstí táta neprotestoval. Adam bydlel jen kousek od školy, takže cesta trvala asi pět minut. Za celou dobu jsme už na sebe nepromluvili. Ale nebylo to takové to trapné ticho. Jen jsme prostě nenacházeli slova. Ve stejném duchu to bylo, i když jsme vešli do bytu. Sundal jsem si boty a bundu. Adam se na mě otočil a začal mě líbat. Měl tak hebké rty a silné ruce, které mě hladily po těle. Zajel pod triko a hladil mě na hrudníku. Začal mačkat jednu bradavku a já vydechl.

„Tohle se ti líbilo i minule,“ řekl a opět mě začal líbat.

Pomohl mi sundat tričko a začal mě líbat na krku, já ho pak po chvilce vytáhl zpátky nahoru. Políbil jsem ho, pak na bradu a sjel jsem rovnou k pupíku. Líbal jsem ho na břiše a dělal si cestu k bradavkám. Žužlal jsem je a jemně kousal. Při tom jsem mu pomalu sundaval kalhoty. Bylo vidět, jak je vzrušený. Přes trenky jsem ho políbil a dráždil jazykem. Nakonec jsem jeho penis vyndal a začal pomalu honit. Pak jsem se odvážil a vzal ho do pusy. Adamovi se to očividně líbilo, a to jsem to dělal poprvé v životě. Nebo ne?

„Pojď, půjdeme do pokoje. Tady je to nepohodlné.“

Jen jsem přikývl. V pokoji se naše role obrátili. Ležel jsem na zádech a on mě líbal všude možně po těle, nádherný pocit. Zjistil jsem, že jsem zvlášť citlivý na bradavky, které mi dlouho žužlal. Pak si udělal cestičku jazykem k mému rozkroku. Neváhal a rovnou si strčil můj penis do pusy a já se během pár minut udělal. Vstal a došel pro lubrikant. Připravil si mě a pak do mě vnikl a začal pomalu přirážet. A mně se vše vybavilo. Jak jsme se poprvé líbali a milovali v tomhle pokoji, jak to bylo poprvé krásné a teď je snad ještě krásnější. Nakonec to ani jeden z nás už nevydržel a oba jsme se udělali ve stejnou chvíli. Pak jsme vedle sebe leželi a koukali si navzájem do očí.

„To bylo ještě krásnější než minule.“
„Já vím.“
„Takže sis vzpomněl,“ usmál se na mě.
„Jo, tedy jen na pár věcí, ale to mi stačí.“
„Měli bychom jít na policii. Nemůže mu to přece projít.“
„Hmm. Asi máš pravdu.“

Druhý den jsem nejdřív vše pověděl tátovi. Ten neváhal a zajel se mnou na stanici, kde jsem vše pověděl. Doma jsem se ještě přiznal, proč mě vlastně napadl. Oba dva rodiče to vzali celkem dobře a táta mi pak pověděl, že si to o mně stejně už delší dobu myslel. S Adamem jsme pak konečně mohli na veřejnosti chodit jako pár a nemuseli se za to stydět.

KONEC

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoTomáš Schwarcz
Věk20
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #10 Odp.: Známe se?(!)Nik_i 2018-10-02 11:06
Cituji Tomáš98:
Cituji Nik_i:
Ahoj, krásně se to čte :) doufám, že se od tebe ještě něčeho dočkáme.. ještě otázka.. je z toho na tvých příbězích něco pravda? :)


Děkuji mockrát za komentář. Musím přiznat, že jsi mě tou otázkou docela zaskočil. :lol:

Pokud jde o tenhle příběh, tak mně osobně se nikdy nic podobného nestalo, a osobně taky nikoho takového neznám. Ale mám pocit, že jsem někde slyšel podobný příběh, tak možná na základě toho jsem se rozhodl napsat tuhle povídku. Pokud jde o povídku ještě dva roky, tak ta je založena víc na pravdě, ale samozřejmě ne všechno se stalo, jen pár věcí a zbytek je vymyšlený. :-)


Hah promiň nechtěl jsem tě zaskočit :P
A nějaký pokračování ? :-*

PS:děkuju za odepsání :roll:
Citovat
+2 #9 Odp.: Známe se?(!)Tomáš98 2018-10-01 23:03
Cituji Nik_i:
Ahoj, krásně se to čte :) doufám, že se od tebe ještě něčeho dočkáme.. ještě otázka.. je z toho na tvých příbězích něco pravda? :)


Děkuji mockrát za komentář. Musím přiznat, že jsi mě tou otázkou docela zaskočil. :lol:

Pokud jde o tenhle příběh, tak mně osobně se nikdy nic podobného nestalo, a osobně taky nikoho takového neznám. Ale mám pocit, že jsem někde slyšel podobný příběh, tak možná na základě toho jsem se rozhodl napsat tuhle povídku. Pokud jde o povídku ještě dva roky, tak ta je založena víc na pravdě, ale samozřejmě ne všechno se stalo, jen pár věcí a zbytek je vymyšlený. :-)
Citovat
+1 #8 Odp.: Známe se?(!)Nik_i 2018-10-01 17:48
Ahoj, krásně se to čte :) doufám, že se od tebe ještě něčeho dočkáme.. ještě otázka.. je z toho na tvých příbězích něco pravda? :)
Citovat
+2 #7 Odp.: Známe se?(!)Dick Gently 2018-09-02 16:33
Námět je super, potenciál v tobě je, ale chce to ještě hodně trénovat psaní. Souhlasím s tím, že koncem si to trochu zabil, ale celek působí sympaticky, určitě piš víc. Držím palce.
Citovat
+2 #6 Odp.: Známe se?(!)Tomáš98 2018-08-23 22:59
Cituji Zdenda:
Akorát ten konec byl takový rychlý, celá povídka se optimálně táhla a ten konectakový hup šup. :cry:


Děkuji moc za komentář. Je pravda, že ten konec je rychlí. A je to protože jsem se bál, že když bude příběh dlouhý tak čtenáře odradí. Ani nevím proč jsem to vzal tak šupem.  Musím ještě hodně trénovat psaní, tak se mnou prosím mějte trpělivost. A já se budu snažit, aby to bylo lepší. :-)
Citovat
+4 #5 Odp.: Známe se?(!)Zdenda 2018-08-22 14:19
Akorát ten konec byl takový rychlý, celá povídka se optimálně táhla a ten konectakový hup šup. :cry:
Citovat
+2 #4 Odp.: Známe se?(!)Tomáš98 2018-08-22 12:58
Děkuji moc za komentáře a podporu. Jsem  rád, že se povídka líbila. :-)
Citovat
+6 #3 Moc hezkéNaDruhou 2018-08-21 23:47
Tak tohle se ti opět moc povedlo. Hezká romantika takto před spaním. Super. Piš rozhodně dál. :-)
Citovat
+5 #2 Známe se?(!)kikiris53 2018-08-21 21:35
Pěkná a dobře napsaná povídka. A hlavně slušný hapyend. :-)
Citovat
+6 #1 Odp.: Známe se?(!)zmetek 2018-08-21 20:24
Hezká romantika s dobrým koncem. :-)
Citovat