Podzemní příběh

kuscheltypovi

Čekalo to. Dlouho, už ani samo nevědělo, jak dlouho. Hlad. Dlouho se tu nikdo neobjevil. Občas sem proniklo drobné zvíře – k ničemu. Občas sem vlezli přespat bezdomovci. Nic z nich necítilo, nevhodní. Jeden vypadal, že by byl možný, ale než ho stačilo otestovat a zaútočit, opil se krabicovým vínem tak, že všechno zmizelo. Čekalo to. Hladově. Trpělivě. Dlouho.

***

Vždycky mě lákalo podzemí. Ne tolik jeskyně, ale sklepy, katakomby, staré štoly. Bavila mě na nich kombinace techniky, historie, možných či prokázaných příběhů. Miloval jsem pohádky o tajných hradních chodbách, o spletitých sklepeních, kde bylo možno zabloudit a kde až po letech našli mumifikovaná těla zabloudilých. Jako kluk jsem toužil odhalit tajnou chodbu pod křížovou cestou z Vinoře do Staré Boleslavi, než mi došlo, že tohle přece jen bude doopravdy jenom pověst.

Postupně jsme se dali dohromady se skupinkou stejných nadšenců a podnikali společné výpravy do podzemí. Nebyla to stále stejná skupina, složení se měnilo podle toho, jak kdo měl čas, jak se komu chtělo a tak. Opravdových zapálenců, kteří museli být u všeho, nás bylo pár. Borek, kamarád od střední školy. Trochu poděs, ale měl jsem ho vždycky rád. Honza. Ten, když ho poprvé přivedl jeden z kamarádů, mě hned zaujal. Hezkej kluk, pořád v dobré náladě, vtipnej, sportovec. Pořád jsem po něm pokukoval a zjistil jsem, že když se na něj podívám, tak on sleduje mě. Dodal jsem si odvahy a pozval ho na pivo. Přijal. Nad sklenicí jsem mu řekl, co k němu cítím. Usmál se: „Já jsem to přece poznal.“ Ten večer jsme si dali první pusu.

Sestěhovali jsme se. Společná dovolená v Paříži. Všichni se hrnou na eiffelovku, ta nás vůbec nebrala. My jsme šli do katakomb. Úžasnej zážitek.

Jedno nedělní dopoledne jsme se s naší malou skupinkou vydali do proseckého podzemí. Bylo nádherné, když se náhle v jedné podzemní prostoře ozvaly zvuky varhan z kostela nad námi. Všichni jsme se zastavili. Stáli jsme s Honzou vedle sebe, chytili jsme se za ruce a poslouchali varhany. Skladba skončila, podívali jsme se na sebe. Za námi se ozvalo zasmání. Borek:

„Hele, až se budete brát, můžu vám jít za svědka?“

„Ty? Ty učitě!“

Nikdy k tomu nedošlo. Jedno ráno Honza prostě nasedl na motorku a odjel do práce. Cestou ho smetl bavorák, co ho řídil chlápek, který měl dvě promile alkoholu v krvi. Honza neměl nejmenší šanci. To, co z něj žije, jsou jen orgány, které mu odebrali k transplantaci. On sám už ne.

Už je to pár let. Nikoho nemám. Nikoho jsem ani už nikdy nehledal. Dostávali mě z toho kamarádi z „podzemní skupinky“. Hlavně Borek. Ten mi pomoh hodně. Nevím, jak mu to vrátím.

***

Probudily to hlasy. Skupinka chlapců se dostala do podzemí. Přelezli mříž u vchodu a vydali se pátrat do hloubi. Nadšené hlásky, světelné kužele baterek, které objížděly zdi. Nic z nich necítilo. A přece – jeden, jeden by mohl být vhodný! Otestovat. Rozlétlo se to proti němu.

„Fuj, strašně mě tu zamrazilo!“ vykřikl chlapec a chytil se za hrudník.

Už vědělo – miluje svou matku, která jeho a otce opustila. A vědělo už, jak matka vypadá. Teď útok… Nikdo z chlapců si nevšiml v postranní chodbě malého víru prachu, který začal rotovat a zvedat se jako vzdušný čertík.

„Jdu pryč! Nebudu tady!“ otočil se chlapec a začal utíkat k východu.

„Baba, bojí se! Posera!“ křičeli za ním ostatní chlapci, ale i oni se začali pomalu loudat k východu. Vzdušný vír se opět usadil. Zase nic.

***

Telefon: „Pájo? Můžeš ke mně přijet? Já strašně potřebuju s někým mluvit…“

„Jo, Borku, přijedu. Co se stalo?“

„Potom. Přijeď, prosím.“

Otevřel mi, měl už zjevně upito: „Odešla ode mě Katka. Řekla, že už se mnou nemůže být. Že mě má ráda, ale nemůže se mnou být…, chápeš to? Dyť já ji miluju, miluju ji. Řekla, že podá žádost o rozvod. Že už nesnese žárlivý scény. Jaký scény? Jaký scény, kurva? Že chci vědět, kde byla? S kým mluvila? Dyť to je vlastně můj zájem o ni!“

„Víš, každému ale tolik zájmu nemusí vyhovovat, člověk potřebuje mít trochu volnosti.“

„Ty si nikdy neto, nežárlil? Nebo to maj buzny nějak jinak?“

Nikdy předtím tohle slovo nepoužil.

„Každý člověk to může mít jinak. Já neměl proč žárlit. I když, občas, občas taky, i když jsem neměl proč,“ usmál jsem se při vzpomínkách. „Hele, teď odložíš flašku. Zkusíme o víkendu někam vyrazit, jo? Ať taky přijdeš na jiný myšlenky.“

„Jo. Přespíš tady? Nechci tu být sám.“

„Co s tebou mám dělat. Tak jo.“

Ne, nevyjeli jsme po sobě, nehledali jsme náhradu za své ztráty. On šel spát do ložnice, já jsem přespal na rozkládacím gauči v pokoji. Byl jsem jen jistota, že je někdo v bytě.

***

Ozval se zase telefonem: „Hele, našel jsem jednu zajímavou štolu! Opředená hrůznýma pověstma o úmrtích těch, kteří tam byli. V okolí jí říkaj Smrtštola. Prej lidi, kteří tam dělali, začínali chřadnout a prostě zeslábli a umřeli. Já si myslím, že to je jen nějakej opis toho, že ty lidi dostali tuberu nebo něco takovýho. Taky jsem myslel, jestli to tam není radioaktivní, ale prej ne. Bude to blbost. Ale můžem tam kouknout, že jo?“

„Jo, můžem. V sobotu?“

„Fajn, jedeme mým autem.“

V sobotu jsme vyjeli. Zaparkovali jsme na kraji vesnice a vydali jsme se ke štole. Na vstupu vcelku nízká mříž.

„Nad mříží nechávali prostor pro průlet netopýrů, ale tady zbytečně. Je to divný, zimujou skoro v každý štole, ale tady nenajdeš jedinýho.“

Přelezli jsme mříž a zapnuli čelovky. Pomalu jsme šli dál. Borek zvědavě a nedočkavě vepředu.

***

Konečně! Někdo vhodný! Toho už nemůže pustit! Rozletělo se to dopředu.

***

„Kurva, tady je kosa! Strašně ledově to na mě fouklo!“

„Já nic necítím.“

„Já už taky ne, to je divný.“

Zašel do jedné z vedlejších chodeb. Vrátil se v podivném napětí: „Jdeme odsud!“

„Proč?“

„Jdeme odsud!!“

V autě se na mě podíval: „Nebude ti vadit, když tě hodím na vlak? Já ještě budu muset někam jinam…“

„Dobře…“ Vysadil mě u nádraží. Otočil auto. Jel zpátky. Proč jel zpátky ke štole?

***

Borek vypadal šťastně.

„Už se netrápíš kvůli Katce?“

Usmál se: „Začneme znova. Scházíme se. Už jsme se i znova pomilovali.“

„To je dobře, že je zase doma.“

„Ne, to není…, my se scházíme jinde.“

„Vy jezdíte romanticky do hotelu?“ zasnil jsem se.

„Ne, my se scházíme… jinde.“

„Jinde? Kde?“

„Ve Smrtštole. Nezlob se, nemám čas. Musím jet. Mám rande se svou ženou!“ zasmál se šťastně a byl pryč.

***

„Ahoj Katko, co tu děláš?“

„Ahoj, tebe už jsem neviděla strašnou dobu. Co by, mám tu spicha s kamarádkou, které jsem slíbila pomoct s nákupem šatů. Oběhnem nějaké obchody a skočíme na kafe.“

Zatvářil jsem se značně nechápavě: „Ale Borek mi říkal, že máte spolu rande… Byl celej natěšenej!“

Teď se zatvářila nechápavě ona: „Borka jsem neviděla, od té doby, co jsem od něj odešla. Po prvním týdnu od něj přestala chodit i ta záplava esemesek. Nevím, co ti nakecává. A nebo se zbláznil.“

Co se tu děje? Něco divného, co nechápu.

***

Potkal jsem Borka. Vypadal příšerně. Strhaně, vysíleně, vyhublý.

„Co ti je? Vypadáš strašně. Jsi nemocnej. Musíš do nemocnice!“

„Ne,“ usmál se divně. „Musím na rande se svou ženou. Miluju jí.“

„Poslouchej, potkal jsem Katku. Řekla mi, že tě neviděla od té chvíle, co odešla!“

„To není pravda! Nevím, proč lže. Scházíme se tam teď denně.“

„Vzpamatuj se! Proč by denně jezdila takovou dálku, když by se mohla stavět u tebe v bytě! Mysli! To není Katka!“

Díval se na mě nenávistně: „Je to ona.“

Narval jsem ho do auta a odvezl do špitálu. Řekli mi, že to je jako konečné stadium AIDS. Těžká podvýživa, neuvěřitelně selhaná imunita. Jenom nemají příčinu. AIDS to není, na nic nepřišli.

Díval se na mě propadlýma očima a nevím, jestli mě viděl. Vlastně se díval skrze mě. Nevím na koho.

Na pohřbu se sešla celá skupina našich „podzemních turistů“. Neviděli jsme se všichni už dlouho. Při pohřbu hrála hudba Saint-Saënsovu Labuť. Nevím, proč se na pohřbech vůbec hraje. Autor ji myslel jako parodii, chtěl ji co nejpřeslazenější, nejutahanější. A lidé při ní slzí. Zbytečně, nevědí, že to je vlastně sranda a výsměch. Neposlouchal jsem placeného řečníka, já si stejně Borka budu pamatovat jinak. I jinak než ostatní.

Co se vlastně v té štole stalo? Co se tam děje? Ta pověst o chřadnoucích lidech není jen pověst, teď jsem to sám viděl na Borkovi. Musím do Smrtštoly.

***

Nevím, co tam je, ale asi vím, co to dělá. Vyrazil jsem do Smrtštoly. Před vchodem jsem se na chvíli zarazil. Jsem si jistý, že tam chci? Jsem si jistý.

Přelezl jsem mříž, zapnul čelovku a postupoval do hloubi štoly. Ten závan byl tak mrazivý, že jsem měl pocit, že mi zmrzly všechny kosti v těle a že se mi snad na chvilku zastavilo srdce.

Malý větrný vír sbírající prach se zvětšoval a zamířil do jedné z vedlejších chodeb. Šel jsem za ním. Za vírem šlo vytušit postavu. Vír se zklidnil. Postava vykročila směrem ke mně.

„Honzo…“

Ta iluze byla dokonalá. Dokonalá. Uchvátila mě. Usmíval se, šťastný, že mě vidí. Natáhl jsem ruku a pohladil ho. Dokonalý pocit, když jsem prsty projížděl vlasy, když jsem přešel na strniště na neoholené tváři. Natočil hlavu a políbil mě do dlaně.

Nevím, co to tady je. Je to něco, co vám dá na chvíli někoho, koho nejvíc milujete a nemůžete mít. Dá vám to výměnou za vaší sílu a za váš život. Ten si vezme, pomalu, ale zcela jistě. Stojí to za to? Co já vlastně ještě mám ze života, kromě vzpomínek?

Stojí mi to za to. Stojí. Objal jsem dokonalou iluzi a políbili jsme se. Stojí mi to za to.