Patnáctka

Bzučení interkomu probralo ze spánku mladého muže, který jen neochotně opouštěl svou krajinu snů.

- Oliver, slyším. -
- Dobrý den, Olivere. Mohl byste prosím přijít do mé kanceláře? -
- Hned to bude, pane velvyslanče. -

Vstal, protáhl se, až mu křuplo v zádech, a šel si opláchnout obličej. Jestli si zase na téhle bohem i lidmi zapomenuté planetě někdo bude stěžovat, že jídlo bylo buďto příliš pozemské, nebo naopak málo pozemské, byl rozhodnutý vrátit se na Zem první mezihvězdnou lodí, která tam poletí, i kdyby to měla být Nostromo a pilotoval by ji Citrónek.

Přesto, když vešel do pracovny vrchního šéfa diplomacie, byl předpisově ustrojený a tvářil se, pokud možno, příjemně.

V pracovně seděl mimo šéfa ještě další muž a Oliver měl pocit, že už ho kdysi někde viděl. Nejspíš na plese u vévodkyně. Tam se obvykle naskytl každý, kdo patřil k honoraci. Pozdravil tedy oba muže stejně uctivě. No co, no, slušností se ještě nikdy nic nezkazilo, že ano.

- Posaďte se, Olivere. Tento pán je jistý vysoce postavený kancléř zdejší vlády a měl by na vás poněkud delikátní prosbu, - oslovil ho velvyslanec.
- Bude mi ctí, excelence. -

Oliver se malinko uklonil, protože na téhle pidiplanetě doposud vládlo cosi jako trošku modernější monarchie. Ale pro Zemi bylo důležité udržovat si se zdejšími vládami dobré vztahy.

- Slyšel jsem, že jste jeden z nejlepších kuchařů. No vlastně, jedl jsem vaše jídlo a musím říct, že je to pravda. Ale má prosba je… asi se vám bude zdát… no trochu zvláštní… -
- Pokud si přejete, abych vařil na nějaké oslavě ve vašem domě, bude mi ctí. A pokud si přejete, aby nějaké jídlo nebo sladkost měly určitý tvar, není to problém. -

Panenko skákavá, ten s tím nadělá, pomyslel si Oliver. Kdyby měl vzpomínat na všelijaké bizarnosti, co po něm někdo chtěl, seděli by tu do bílého rána.

- Víte, slyšel jsem, že na Zemi se vyskytují jisté potraviny, které zvyšují mužnou… touhu. -
- To sice ano, ale nebylo by lepší navštívit lékaře? Můj doktor je vám kdykoliv k dispozici a jeho mlčenlivost…, - ozval se velvyslanec.
- Ne, ne, o mne nejde. Ostatně myslím, že po této stránce na tom nejsem o nic hůř než většina mužů mého věku. Jde o… mého… zetě…, tedy nastávajícího zetě. -
- Váš zeť? Myslím, že jsem ho viděl. Je to mladý muž, řekl bych, že doslova září zdravím a je plný sil. A vaše dcera je mimořádně krásná žena. Proč by…? A pokud opravdu nějaký problém existuje, pak opravdu lékař… -
- Už jsem s ním mluvil. Nechce mi pomoci. -
- Nechce?? -
- Tvrdí, že není nemocný, že se nedá nic dělat. -
- Pak ovšem nerozumím asi…, - zamotal se do vlastních slov velvyslanec.
- Obávám se, že můj zeť je… patnáctka… -

Oliver se překvapeně díval na ruměnec, který se objevil na hostově tváři. Ten muž se červenal jako pubertální holka. Vyslal nechápavý pohled ke svému šéfovi. O čem to ten chlap k čertu mluví? Jaká patnáctka? Když se málem žení, musí být dospělý, ne?

- Jeho excelence chce říct, že se domnívá, že ten mladý muž nesplní své manželské povinnosti, protože je, - velvyslanec mírně ztišil hlas, - protože je homosexuál. -
- No a? Jo, aha… Ale proč patnáctka? -
- Před mnoha lety kdosi vypočítal, že za rok se narodí asi patnáct chlapců s touto odchylkou. A tak se jim tak začalo říkat. Dřív, když se na to přišlo, byli prostě odstraněni a tím se problém vyřešil. Později to bylo zmírněno jen na to, že byli zbaveni svého chtíče a prodáni někam do služby. Jenomže stále častěji se stávalo, že rodiče to nejen že nehlásili, ale často zaplatili nějaké služce v hanbě, aby se provdala za jejich syna. A každá to ráda udělala. Anebo si vzali do péče nějaké osiřelé děvče a pak ji za syna vdali. A otec se postaral o vnoučata. Nakonec se málem stalo módou, že si šlechticové drželi dva i tři takové v domě. Hráli jim divadlo, zpívali, hráli na harfu… -
- Co sakra chtěl říct tím "zbaveni svého chtíče"? - zašeptal Oliver.
- Přesně to, na co myslíte. Kastraci. -
- Nevypadá, že by to neschvaloval. -
- Možná to bude tím, že to schvaluje. -
- Ale proč se tedy zasnoubil s vaší dcerou, když patrně věděl, že jaksi… nedostojí tomu, co se očekává? - zeptal se velvyslanec opatrně.
- No to je dlouhé povídání, ale pokud vám to nebude proti mysli, rád bych vám to vysvětlil: Před asi pěti či šesti generacemi jeden můj předek prodal na trhu svému sousedovi stádo ovcí. A pak šel do krčmy. Ráno se probudil s bolavou hlavou a prázdným váčkem. Seděl a sumíroval: nemám ovce ani peníze. Kdo mi vzal peníze, to už nezjistím. Ale kde jsou ovce, to vím. Když nemám za ně peníze, tak si je zase vezmu zpátky. Ano, ano, já vím, byl opilý a tohle je řeč hodná opilce. Jenže on si to po vystřízlivění nerozmyslel, ale večer šel na sousedovy louky, odehnal pasáčky a ovce zahnal domů. Zajisté, že pasáci ho poznali a soused se příští noci zase pro ovce vypravil. Konec konců, byly jeho, zaplatil je.

Jenomže můj pra pra předek s tím počítal a ovce nechal hlídat. Strhl se boj a byli mrtví. Pasáky čert vem, ale jeden z těch mrtvých byl i jeho prvorozený syn. A tak se začala nikdy nekončící msta. Unášeli si dcery a vnučky, zabíjeli a mrzačili si syny.

Můj děd to nakonec vyřešil tak, že prodal, co se prodat dalo, a odešel do města, a tak zavládl jakýsi mír. Já jsem se oženil a narodil se mi syn a později dcera. A právě v době, kdy syn dospíval v muže, začali se lidé bouřit proti tehdejší vládě a můj syn se zapojil do té vzpoury. Varoval jsem ho, prosil, hrozil, vše marno. Odešel z domu a já o něm pět let neměl zprávy.

A potom přišel do mého domu ministr tehdejší vlády a já v něm poznal jednoho ze členů onoho znesvářeného rodu. Se škodoradostným výrazem v tváři mi oznámil, že můj syn padl do zajetí a vojenským soudem je odsouzený k smrti. Můžu ho ovšem zachránit. Pokud se moje dcera vdá za jeho syna. Potom stačí jeho slovo a můj syn bude svobodný.

Nevěřil jsem mu, chtěl jsem syna vidět. Bohužel to všechno byla pravda. Syn mne zapřísahal, abych to nedělal, že na něm nezáleží. Ale já… byl to můj jediný syn… Dcera sama nepřemýšlela ani chvíli, ale když jsem ji viděl, uvědomil jsem si, že je jí sotva třináct let. Když si myslela, že ji nikdo nevidí, ještě si dokázala pohrát s panenkou.

Souhlasil jsem se zásnubami, ale svatba se měla konat, až dcera dospěje. Naštěstí sám ženich naznal, že je to ještě dítě, a sám od sebe navrhl, že počká. Jediné, co jsem si tvrdě vynutil, bylo to, že dcera i po zásnubách zůstala v mém domě. Původně chtěli, aby odešla žít do jejich domu a oni by ji "vychovali a připravili" pro svého syna… Její budoucí muž za ní ale denně chodil, dvořil se jí, nosil jí dárky, šperky, hezké šaty. Dcera se do něj postupně doopravdy zamilovala. Jak dospívala, stále častěji se chůvy a matky ptala, jestli je dost hezká, jestli se mu bude líbit a co a jak má dělat, aby ho "potěšila".

V té době náhle zemřel král a nastoupil jeho syn. Vše se otočilo, nyní jsem já ve vládě a rodina mého zetě v nemilosti. Nyní je můj syn pravou rukou mladého krále a oni pouhými měšťany. A moje dcera je ale dál svázána s mužem, který… snad ani není muž… Nereaguje na její něžnosti, vymyslel si už nejmíň tři důvody, proč jejich zasnoubení neuzavřít svatbou. Nejdřív byla dcera příliš mladá, potom nechal stavět dům, pak jakési rodinné trable… no to je jedno… Prostě jsem myslel, že kdyby se mu dal do jídla nějaký podpůrný prostředek, že by třeba, rozumíte… -

- Velmi dobře. Ale obávám se, že i kdybych mu do jídla něco propašoval, pokud pocítí tělesnou touhu, nezamíří do pokojů vaší dcery, ale spíše do města… -
- Váš doktor mi řekl skoro totéž. Ale musí přece být nějaká cesta. -
- Tak proč vaše dcera prostě to zasnoubení nezruší? -
- Za prve to není tak jednoduché, jak si myslíte, a za druhé… obávám se, že toho muže miluje… -
- Jestli Excelence dovolí, možná bych jednu radu měl. Ale je to velmi osobní a asi by bylo lepší navrhnout to vašemu budoucímu panu zeti jenom mezi čtyřma očima. Předpokládám, že příští týden jste pozván na recepci? Nebude tedy problém, když vás dcera se zetěm doprovodí. -
- Jistě, to by šlo. Ale mohu vědět… -
- Raději snad ne. Možná bude stačit, když se na mne bude zlobit váš zeť. -

Sotva muž odešel, zeptal se velvyslanec:

- Smím vědět, jaký zázračný lék jste vymyslel? -
- Starou dobrou inseminaci. Akorát netuším, proč jim to neřekl už doktor. -
- Olivere, jestli z toho bude ostuda… -
- Proč? Maximálně po mně něco hodí. -

***

Malá, asi desetiletá holčička vtančila do velvyslancovy pracovny. Měla na sobě růžové šaty, ozdobené krajkou v barvě slonové kosti. Hopsala okolo otce a ten si v duchu pomyslel:

- No, aspoň někdo se na ten ples těší. -

Když vešla i jeho manželka, vstal a sešel s oběma k čekajícímu autu. Okolo postávalo jako vždy několik lidí, kteří chtěli znovu a znovu automobil vidět. Zde se pořád ještě používaly koně a kočáry. Střelné zbraně však kupodivu znali.

Ples u vévodkyně. Dvakrát do roka konaná slavnost, srovnatelná snad jen s uváděním mladých slečen do společnosti a jejich představení králi. Mísili se zde domorodci, zástupci sousedních zemí a velvyslanci se Země. Hotový Babylon…

Vévodkyně si na velvyslanectví osobně vyzvedla Olivera už před dvěma dny a ten se se svými pomocníky činil v její kuchyni. Jídlo se vařilo zde, ale sladkosti, zákusky a dorty byly už ve velkých krabicích, které si přivezl s sebou. Přece jen si byl v moderně vybavené kuchyni jistější. Teď se ukláněl před vévodkyní a ta mu děkovala, že se obtěžoval, že pozvedl její závěrečnou večeři… a tak dále a tak dále.

- Přeje si s vámi hovořit můj bratranec. Tak doufám jen, že vás nebude moc zdržovat, vím, že ještě musíte zdobit dort. -

Jinými slovy – doufám, že u něj to nebude lepší a slavnostnější.

- Excelence, - uklonil se Oliver.
- Rád bych vám poděkoval, že se ujmete hostiny k narozeninám mé dcery. Ráda by vás poznala, tak pokud máte chviličku… -
- Jistě. Paní vévodkyně se nemusí bát, všechno je už hotové. Ale vaše dcera asi těžko půjde sem do kuchyně? -
- Přijme vás v knihovně, jen pojďte. -

Oliver poslušně ťapal po hustých kobercích, na které se málem bál vstoupit, ale jinudy jít nešlo a jeho průvodce po nich šel taky. Páni, moci tak žít v jednom z těch paláců… Ale to pozemského kuchtíka nesmí ani napadnout. A že by zrovna stál o to, aby ho "zbavili chtíče", to se taky nedalo tvrdit. Však si zde zapověděl veškerá milostná dobrodružství. A dodržel to. Tedy… až na takovou malou náhodu před půl rokem. Ale za to on nemohl, jen se k tomu připletl. Ale i tak, nezapomněl. Nechtěl zapomenout…

Vešel do velké knihovny. Knihy byly až do stropu, obrazy příbuzných po stěnách a u okna žena krásná tak, jako by vystoupila z pohádek tisíce a jedné noci. Dokonce i on si její něžnou krásu uvědomoval.

- Zdravím, příteli, - ozval se za ním mužský hlas.

Neodvážil se otočit. Neodvážil se skoro ani nadechnout. Ten hlas… Nezapomene na něj do konce života, i když ho slyšel jen jednu jedinou magickou noc…

Tu noc, před půl rokem…

***

Ganr vyčerpaně padl na postel. Tančit s plným břichem a ještě snad se všemi dámami, které se ten večer sešly… Jenomže pan tchán a jeho pozice ho zavazovaly k tomu, aby dodržoval dekórum.

Sáhl do kapsy, jestli v ní nic nemá, i když nebylo co v ní mít, a chtěl hodit kabát na postel. O prsty mu zavadil lístek jemného papíru.

"Vážený příteli,
přísahám, že Vás nemám v úmyslu jakkoliv obtěžovat. Vím, že jste vázán a já konec konců také. Ale když jste se na mne dnes večer tolikrát podíval, ozvalo se v hloubi mého srdce i těla něco, co jsem už dávno vědomě pohřbil. Či spíše byl nucen pohřbít.
Drahý příteli, dovolte mi alespoň jedno jediné setkání jen mezi čtyřma očima, v soukromí, chci Vás mít aspoň chvíli jen pro sebe, vyplnit každé Vaše přání, zažít onu chvíli, kdy mezi námi nebude ani polštář. Pokud si to budete přát, najdete mne po západu slunce v prvním altánu v Černém parku.
Váš oddaný sluha, který chce být jako Váš pes."

Ganr ztěžka dosedl na postel. No to snad ne? Opravdu na nějakého muže zíral tak, že si toho dotyčný všiml? Otec ho zničí, pokud si toho všimli i jiní. Proč jen ho nutil vstoupit do toho nešťastného svazku?

Prohlížel si lístek. Byl to jemný dopisní papír, písmo bylo úhledné, vyloženě krasopis, nebyla tam jediná chyba. To nepsal obyčejný lokaj, to psal někdo vzdělaný. Ovšem i takový může mít zájem na tom, aby ho zničil. Nebo jeho rodinu, to už je jedno. První popud byl lístek zničit a nikam nechodit. Nemohl si pomoct, celé se mu to jaksi nezdálo. Ale nakonec neodolal. Ať už ze zvědavosti, nebo jen z prosté tělesné touhy. Mužů jako on nebylo moc a příležitostí k setkání ještě míň. A tak se do parku vypravil. Nešel postranními cestičkami, ale rovnou po hlavní cestě. Kdyby někoho potkal, ještě vždycky může říct, že se jen tak prochází. Známého nepotkal nikoho, ale zato měl pocit, že za ním někdo jde. Nenápadně se ohlédl. Jakési individuum, nevábného vzhledu. Tak ten to asi nebude… Tedy doufejme.

Ale najednou ten za ním přidal do kroku a z altánku se vynořili další dva. A z boční cesty další. Ganr v jediné vteřině pochopil, že jim vlezl do pasti. Prudce se otočil, celou silou naběhl na chlapíka za sebou, srazil ho na zem a kopl ho do rozkroku. Tak silně jako snad ještě nikdy. Pak vyrazil pryč. Doufal, že jim uteče, byl trénovaný v boji, ale v běhu ne. Snad se mu povede ztratit v hájku, nebo to možná vzdají, když se jim ho nepovedlo chytit hned. Ale brzy je slyšel za sebou. To nedopadne dobře…

Vtom uviděl dům, který si pronajímali ti podivní lidé, kteří o sobě tvrdili, že přiletěli z hvězd. Brána byla pootevřená a v ní stál nějaký muž a mával na něj zvoucím gestem. Z posledních sil přidal. A najednou ten muž zvedl pušku a k obloze vyrazil proud rudých jisker a ozval se rachot střel. Ganrovi pronásledovatelé se na okamžik zarazili a to mu stačilo. Vletěl do pootevřené brány jako myš do díry a vyčerpaně se opřel zády o stěnu malého domku.

Jeho zachránce stál před bránou a mířil na pronásledovatele, kteří teď přicházeli krokem. Váhavě, ale přece.

Proč nezavře? Kde bere jistotu, že ti darebáci zůstanou před branou? pomyslel si Ganr.

Riard, vedoucí téhle povedené čtveřice, toužebně hleděl na zbraň. Tu tak mít, všichni by se ho báli… Mezi různými darebáky se pár zbraní patřících pozemšťanům vyskytovalo, ale žádná jako tato. Navíc všechny pocházely z krádeží, takže bylo velmi obtížné získat do nich náboje. Jenomže jak už to bývá, kde je poptávka, objeví se i nabídka. Našli se šikulové, kteří dokázali pozemské zbraně přizpůsobit, nebo se naopak naučili do nich munici vyrábět. Pokud se té zbraně zmocní, jeho vliv stoupne. Z pouhého poskoka bude velitel. Podle toho, jak lehce muž se zbraní pohyboval, nebude asi těžká. Rychle odhadl, že je nejmíň dvakrát silnější než pozemšťan. Nebude problém vytrhnout mu ji z ruky.

- Dej to sem, než si ublížíš, - řekl a pokusil se po zbrani hrábnout.

Muž ho praštil hlavní po ruce a zároveň vykřikl. Jako na povel se z křoví u zahradní zdi vyřítil snad tucet psů, všech možných i nemožných ras a velikostí, a zuřivě se vrhli na Riardovu bandu. Muži se dali na útěk. Toulaví psi, které Oliver každý podvečer krmil, se hnali za nimi.

***

Oliver si zvědavě prohlížel svého nenadálého návštěvníka. Zauvažoval, jestli je to tím už téměř tříletým půstem, nebo jestli je opravdu tak hezký, jak začal ukazovat jeho tělesný barometr, který začal nebezpečně stoupat.

- Děkuji, jsem vám navždy zavázán. Obávám se, že daleko bych těm darebákům neutekl. -
- To je v pořádku, rád jsem pomohl. Ale tak sám? Není to nebezpečné? -
- Je. Ale někdy musí člověk trochu zariskovat, že…? -

Oliver se zasmál:

- To nepochybně. Ta zbraň, kterou jsem ty vagabundy zastavil, to je hračka. Patří synkovi jednoho našeho inženýra. Ale na efekt dobrá. -

Odmlčel se, protože nevěděl co dál a mimo to si uvědomoval, že jeho erekce je přes lehké kalhoty vidět.

Cizinec neomylně zaměřil zrak do Oliverova klína. Když se nedočkal odpovědi, přejel mu ohnutým ukazováčkem po tváři. Oliver cítil, jak jeho tělo podléhá nekontrolovatelnému třasu. Ani při nejlepší snaze ho nedokázal ovládnout. Netušil, co má dělat nebo říct. Jediné, co věděl na sto procent, bylo, že nechce, aby ten muž odešel.

- Mohl bych vás pozvat na malé občerstvení? Stejně teď nemůžete pryč, možná, že ti čtyři na vás někde čekají. -
- Bude mi ctí, - uklonil se Ganr.

Seděli u malého stolku na střeše, světlo dvou svíček podmalovávalo tichou noc. Oba byli tak vzrušení, že skoro nevnímali chuť jídla.

- Na Zemi je zvykem jíst a spát na střeše? - zeptal se Ganr.
- Ne. To jenom já tady jsem si to tak udělal. V domku není klimatizace… no, prostě, je tam dusno. A to já nemám rád. Mimo to, jsem tady sám. To mám rád. -
- A je tu klid, když chce člověk přijímat návštěvy, že? -
- Tak to není, - zavrtěl Oliver hlavou, - já byl u brány krmit toulavé psy a kočky. Dělám to tak každý večer. Ale návštěvy nepřijímám. -

Seděli a mlčky se na sebe dívali. Najednou ani jeden z nich nevěděl co říct. Jako by se báli udělat ten první krok.

- Nechcete vyzkoušet pozemskou houpačku? Skvělý vynález. Hned po papírových kapesnících. -

Oliver ukázal na velkou zahradní houpačku, doslova houpací sedačku. Ganr se do ní trochu opatrně posadil, Oliver k němu hupnul jak veverka a odrazil se nohou. Houpačka se rozhoupala a ve světle dvou svíček stojících na stole házela na zeď podivný stín. Ganr otočil k Oliverovi hlavu a jejich oči se setkaly. A vzápětí i jejich rty. Oliver sklouzl na zem, klekl na kolena, Ganr sevřel jeho hlavu do dlaní, sklonil se k němu a líbal ho tak, že Oliver cítil, jak jeho tělo doslova volá po hlubším poznání. Chvějícími se prsty rozepjal opasek na Ganrových kalhotách a gestem mu naznačil, že má pozvednout zadek. Stalo se. Rychlým pohybem mu stáhl kalhoty a osvobodil jeho nástroj lásky. Spodky skoro nešly přes to nadělení stáhnout. Ale když se to podařilo, penis se vyhoupl jak ryba z vody a zamířil si to přímo do Oliverovy čekající pusy. Ten sevřel rty, polkl sliny i drobounké předskokany budoucího výstřiku a začal Ganrovi prokazovat pozornost, jaké se mu dosud nedostalo.

No, co no, co je BIO, to je zdravé, že ano, pomyslel si.

Zauvažoval, jestli to má dovést až do konce, ale potom usoudil, že by se jeho právě snězená večeře asi dost podivila, co to přišlo místo desertu, a tak se rozhodl, že by neškodilo přesunout se z houpačky na lůžko.

Vzal Ganra za ruku a ten, s kalhotami na půl žerdi, šel poslušně za ním. Když se Oliver položil na lůžko, bez pobídky z něj stáhl lehké domácí kalhoty, triko mu vyhrnul až pod bradu. Naskytl se mu pohled na pozemskou fyziognomii, který shledal víc než uspokojivým. Navíc vše bylo tam, kde to očekával. Tak nahé tělo pokryl polibky. Na okamžik se zarazil, když ucítil, jak mu Oliver do dlaně vložil malou lahvičku s olejem, ale vzápětí pochopil, polil si mužství a mírným tlakem přiměl Olivera, aby ho nechal vstoupit. Oliver zaťal zuby. Přece jenom to už bylo tři roky… Ale Ganr vytušil, že jde cestou, kterou už dlouho nikdo nešel, a pokud se ještě ovládal, snažil se jít opatrně. Ale jakmile ucítil, že mu milenec vychází vstříc, vzal si ho plný vášně a touhy.

Milovali se bez ohledu na etiketu, ale jedinými svědky byly hvězdy a ty nemluví. Milovali se ne jako dva náhodní známí, ale jako dva sehraní milenci.

V první chvíli si Oliver uvědomoval snad každý kousíček Ganrovy chlouby, který do něj vstupoval. Každé proniknutí, každé přiražení. Ale brzy si uvědomoval a cítil jen to jediné – tělesnou slast, živočišné ukojení stejně živočišné touhy. Vyvrcholil s pocitem naprostého tělesného blaha. Pevně se okolo Ganra stáhl a brzy ucítil, jak to v něm nepatrně cuká, když ho Ganr plnil svou tělesnou esencí.

Dál ho na sobě ale nechal ležet, jako by ho ta tíha milencova těla musela přesvědčit, že se mu to jen nezdálo, že se to doopravdy stalo.

- Tam, odkud jsi přišel…, tam je tohle povoleno? - zeptal se náhle Ganr.

- No… tak ne, že by to zrovna doporučovali, ale nezakazuje se to. Dokonce si toho druhého můžeš i vzít. Zakázáno je pochopitelně spát s dětmi a vlastní sourozenci se taky nedoporučují. Ale jinak… v některých zemích může mít muž několik žen. Nebo žena několik mužů. -
- To vážně? -
- Ano. Ta zem se jmenuje Tibet. Teď už se to nedělá, ale kdysi to bylo běžné. Bratři si dohromady vzali jednu ženu, aby se nemusela dělit půda. -
- To znám… Pole louky les. To chce k sobě, copak to nevidíš? Můj otec to do mne hučel den ze dne, až jsem souhlasil. A učinil jsem svou snoubenku nešťastnou, i když ji mám moc rád. Je jako vdova po živém. Dokud žiju, nesmí ani pomyslet na nikoho jiného. A pokud naše zasnoubení zrušíme, budou se všichni na ni dívat skrz prsty, jako by to byla její vina. -

Ganr se skulil vedle Olivera. Hladil mu vlasy a v duchu si pomyslel, jak by bylo krásné žít v tom podivném světě, o kterém už tolik slyšel, ale který si neuměl moc představit.

Hladili se a hráli si jeden s druhým, dokud Ganr tiše neřekl:

- Pojď sem, pojď ke mně. -

Sevřel Olivera do náručí a znovu si ho vzal. Oliver se s ním miloval, plný jakéhosi podivného vděku. Za lásku se prý neděkuje. Ale ani za takovouhle?

- Děkuju… děkuju…, - vyrážel ze sebe mezi jednotlivými stahy orgasmu.

Vzbudilo je až vycházející slunce.

- Bylo by krásné budit se vedle tebe každé ráno. -

Ale Ganr zavrtěl hlavou.

- Obávám se, že zůstane jen u přání. Pokud by lidé mého otce zjistili, kam chodím, byli by schopní tě odstranit. Pro čest svého domu a rodu je schopen udělat cokoliv. I zabít nevinného. -
- Ale někdy… -
- Je mi líto. Doopravdy je mi to líto. Ale ne. Nesnesl bych pomyšlení, že ti kvůli mně hrozí smrt. -

Oliver sklonil hlavu. Ano, jistě. Vztahy s domorodci se nezakazovaly, ale za případné průšvihy si každý nesl zodpovědnost sám.

Díval se za odcházejícím Ganrem a v duchu ho napadlo, že by bylo hezké opustit astrálně své tělo a jít za ním. Chránit ho. Anebo se mrknout, kam jde? No, možná, že obojí.

Ale zbyly jen vzpomínky, sny a nenaplněná touha.

Až do dnešního dne…

***

A teď tedy stál tváří v tvář svému tajemnému milenci… Nemohl najednou najít ta správná slova.

- Excelence. -

Uklonil se a dál stál se sklopenou hlavou. Ani za svět by se nechtěl střetnout s pohledem jeho snoubenky.

Ale kancléř už je představoval:

- Moje dcera Ezra, její snoubenec… A zde mám tu čest představit pana Olivera. Zajisté s ním budeš chtít probrat jídlo, které se bude podávat na tvých narozeninách. -

Oliver si okamžitě všiml, že při představování velvyslanec vynechal Ganrovo jméno. Jako by to byl někdo, na kom ani nezáleží. No jistě, však víme.

S malou úklonou a velkým úsměvem Ezra řekla:

- Jistě nebudete proti a přijmete mé pozvání do otcova domu. Určitě bude lepší domluvit se v klidu. Slyšela jsem, že máte i obrázky jídel a zákusků. Ráda bych se na ně podívala. -
- Jistě, slečno, určitě. Doufám, že budete spokojena. -

Sakra, už aby byl zase v kuchyni, zdobil poslední velký dort a mohl se z toho všeho v klidu vzpamatovat…

Sotva za ním i za otcem zapadly dveře, obrátila se Ezra ke Ganrovi.

- To je on, že mám pravdu? -
- Netuším, o čem… -
- Ale no tak, můj milý. Myslíš, že jsem slepá, nebo nevědomá? Myslíš, že netuším, proč tak odkládáš náš sňatek, proč si vymýšlíš stále průhlednější výmluvy? Všimla jsem si tvého i jeho úleku. Takže jste to ani jeden zjevně nečekali. Celou dobu se díval na zem. Předpokládám, že to nebylo jen z úcty. A buď ujištěn, že se našli "přátelé", kteří mi donesli, kam občas chodíváš po večerech. Ale vždy ses ke mně vracel a já doufala, že… že i když ti možná bude některé páže milejší než já, že nakonec společně prolomíme to podivné prokletí, které leží na našich rodech. -
- Obávám se, že to není možné. -
- Ano, vím. Ode dne, kdy jsem poznala, že jsi potkal někoho, kdo je víc než jen chvilkové povyražení, bylo mi jasné, že se náš sňatek neuskuteční. -
- Viděl jsem ho jen jednou v životě a už nikdy potom. Přísahám. Ale jinak máš pravdu. -

Ezra sklonila hlavu. Už dávno se smířila s tím, kam směřují zájmy jejího snoubence. Ostatně nebyl jediný. Ale přes to všechno ho měla velmi ráda, konec konců od dětství ji zvykali na myšlenku, že tento muž bude jednoho dne jejím manželem.

***

Oliver rozložil před Ezrou fotky, které si přála, a ona se v nich probírala, jako by to byly návrhy od modistky. Ale vybrala si rychle a to Oliver ocenil. Vévodkyně se rozmýšlela doslova půl dne.

- Výběr sladkostí nechám na vás. Ale raději drobnější kousky a pestrý výběr. Každému chutná něco jiného. Snad jen ty krémové figurky zvířat, ty bych chtěla určitě. -

Oliver se uklonil a Ezra vstala. Jasný pokyn, že audience je ukončena.

- Pokud si to budete přát, Ganr vás jistě rád odveze svým kočárem, - nabídla Oliverovi a odšustila.

Oba muži se na sebe podívali. Samosebou, že je to napadlo už taky, ale nedovolili si tu myšlenku vyslovit nahlas.

Teď seděli mlčky vedle sebe v Ganrově lehkém kočáru a ten rozhodně nemířil tím správným směrem. I když, možná, že ano. Protože jeli ke Ganrovu domu. Nechal ho postavit pro sebe a pro Ezru. Ale to teď už padlo. Domluvili se, že po jejích narozeninách zruší zasnoubení. S tím, že vina je na jeho straně.

Oliver se procházel domem, ale byl tak vzrušený, že toho stejně moc nevnímal. Ale když vešli do ložnice, okamžitě poznal, kde je. A když Ganr otočil klíčem ve dveřích, ucítil, jak se mu srdce rozbušilo a krev rozproudila očekáváním. Nechal se vzít za ruku a odvést k nastlanému lůžku.

- Nemám houpačku, ale mohl bys prosím udělat to, co tehdy? Prosím…, - zeptal se zastřeným hlasem Ganr.

Oliver klesl na kolena, otevřel mu kalhoty a vysvobodil jeho mužství. Občas měl tvůrčí chvilku a dokázal si pohrát. Jemnými prsty, které byly zvyklé modelovat z marcipánu, teď masíroval dvojčata visící v pěkně plném váčku a jazykem leštil žalud a napínal uzdičku.

Nedostalo-li se ti zázraku, tak se jím staň ty…

A Ganr brzy ten zázrak klečící u jeho nohou neustál a musel si sednout. Zvedl Olivera pod pažemi a položil ho vedle sebe na lůžko. Milovali se, jako kdyby si chtěli vynahradit ten půl roční půst. Jejich těla, spojená v jedno, jako by přejímala i vzrušení toho druhého.

Ganr chvilku počkal, než Oliver zase nabral dech.

- Co teď s námi bude? Nechci se tě vzdát, ani kdybych se měl postavit vlastnímu otci. -
- V každém domě, jako je tenhle, přece potřebují kuchaře. A kdyby to papínek nemohl vydýchat, můžeš jít se mnou. Jako šlechtic zdaleka nežiju, ale určitě bys se mnou hlady netrpěl. -
- Ale je to dovoleno? - zeptal se Ganr.
- Tak asi to minimálně není zakázáno. Tři moji kolegové mají nepozemskou manželku. -
- Kdosi z kancléřovy rodiny prý proklel muže mého rodu s tím, že nikdy nebudou s žádnou ženou šťastní. Jsem rád, že na muže se to nevztahuje, - řekl Ganr.
- Konec konců, aspoň podívat by ses na Zem mohl. A Ezra bude mít věrohodný důvod ke zrušení vašeho zasnoubení. -
- Kolik budeme mít na lodi soukromí? -
- Málo, ale… -
- Tak si to musíme vynahradit tady, ne? - zeptal se Ganr půl žertem, půl vážně.
- Ano, to bychom tedy měli, - řekl zcela vážně Oliver.