Adam a portrét

Tuhle brigádu Adam vždycky chtěl. Provádět na hradě či zámku vždycky vyhovovalo jeho romantické povaze a zájmu o historii a umění.

Velké Osečno, hezký a velmi zajímavý čtyřkřídlý barokní zámek.

Kastelán, pan Mach, mu zajistil ubytování v privátu v podzámčí u příjemné starší paní. Nastoupil v zavírací den, kastelán mu předal pár listů papíru s napsanou historií a s popisem prostor prohlídkové trasy.

„Tak tohle se do zítra naučíš. Já to teď s tebou projdu, zítra první prohlídku projdeš se mnou, další už budeš provádět ty a já půjdu s tebou, abych viděl, jak povídáš. Víkendové prohlídky tu máme kostýmované, tak ti vybereme něco, co ti sedne.“

„Noční prohlídky tu neděláte?“

„Ne!“ utrhl se na něj kastelán. Pak zmírnil: „Ne, neděláme. Nevím, jak bychom kvůli tomu upravili okruh.“

„Proč by se měl upravovat okruh?“

„No, do některých pokojů se tu v noci prostě nechodí. Už Sixtové z Osečna od sedmnáctého století na noc zamykali rodovou galerii a velký salón. Nikdo neví proč, ale dodržovali to prý velmi úzkostně. Do těchto dvou místností se prostě v noci nesmělo.“

Procházeli jednotlivými místnostmi, Adam si vštěpoval údaje o pokojích.

Rodová galerie. Velká místnost s krbem, portréty na stěnách.

„Rodová galerie a sousední velký salón jsou jediné místnosti, které jsou beze změny od sedmnáctého století. Ostatní byly později upravovány, těchto se nikdo nedotkl. A ještě jedna zajímavost – když do zámku zaváděli elektřinu, tyto dvě místnosti vynechali. Jak se zešeřilo, tak je zamkli, takže tu svítit nepotřebovali. Dneska je nezamykáme, v noci po zámku nikdo necourá. Ten portrét nad krbem je tu asi nejcennější – je to portrét Josefa Sixta z Osečna. V šedesátých letech tu zdejší portréty zkoumal profesor Neumann a tenhle portrét připsal Karlu Škrétovi. Před lety jsme ho i půjčovali na Škrétovu výstavu.“

Adam se rozhlížel: „A co ti ostatní?“

„To jsou portréty Sixtů a něco budou i portréty Orsiniů, italské šlechty, se kterými byli Sixtové spřízněni.“

Adam si prohlížel portréty, procházeje okolo stěn: „Kdo je tohle?“

Obraz mladíka, který sedí v interiéru u stolu, přičemž za ním jsou vidět otevřené dveře do další místnosti. Ruku položenou klidně na stole, dívaje se zádumčivě z obrazu. Takové ty oči, které vás sledují, ať jste kdekoli v místnosti. Světlé vlasy po ramena. Tmavý, začernalý obraz. V rohu obrazu nejasný nečitelný erb a nápis. Adamovi se s obtížemi podařilo přečíst: AETATIS SUE XXI. Takže portrétovanému bylo dvacet jedna let. O rok starší než Adam.

„To bude asi někdo z Orsiniů. Profesor Neumann to považoval za velmi kvalitní italskou malbu, nebo alespoň malbu někoho dobrého s italským školením. Proto se usuzuje, že to bude někdo z Orsiniů. Pro podrobnější zkoumání by bylo potřeba ten obraz vyčistit a zrestaurovat, ale to zkonstatoval pan profesor už před padesáti lety. Všechno holt visí na penězích.“

Adam si prohlížel tu tvář s velkýma smutnýma očima. Hezkej.

„Tak pojď, jdeme dál.“

Prošli trasu. Adama to bavilo, prakticky celý výklad už měl v hlavě, zapamatoval si to rychle.

Druhý den ráno první prohlídka s panem Machem. V rodové galerii se podíval na portrét mladíka. Připadalo mu, že tam je něco jiného, pamatoval si ho trochu jinak. Včera mu nepřišlo, že by se usmíval, ale dnes to vypadalo, že má ústa naznačeně zvlněná úsměvem. Usmál se na portrét.

Adam vedl svou první prohlídku. Docela dobře, pan Mach ho pochválil. Bavilo ho to, den utekl rychle. Druhý den měl hned první ranní prohlídku. V rodové galerii se na chvilku zarazil. Mladík na portrétu měl lehce jiný náklon hlavy. Nebo se mu to zdálo? Ale i to, jak má položenou ruku na stole, i to vypadalo trochu jinak…

Po skončení prohlídek odešel do rodové galerie a portrét si vyfotil. Zkusil se na obraz podívat zblízka. Zblízka šly rozeznat některé detaily. V interiéru na portrétu byla patrná část krbu, na stěnách visely obrazy, vzadu otevřené dveře… Obrazy byly portréty. Visely jinak než v galerii, ale byly nejspíš tytéž. A tenhle okraj krbu má stejné zakončení… Ta místnost na obraze je zdejší rodová galerie a otevřené dveře v pozadí jsou dveře do velkého salonu. Ten obraz byl namalovaný tady.

Každý den Adamovi přišlo, že postava na obraze je trochu jiná. Zvykl si, že ráno přijde, zajde do galerie a pozdraví ho. A po skončení prohlídek se zajde rozloučit. Jeden den mu i přišlo, že úsměv na mladíkově tváři je větší. Znovu ho vyfotil. Napadlo ho, že ho bude fotit denně a pak si obrázky prohlédne a srovná, jestli se mu doopravdy zdá, že se portrét mění. Pak tu myšlenku zavrhl, přece není blázen! Ale zase se tiše a plíživě vrátila…

Začal portrét fotit každý den.

Poslední prohlídka ten den. Adam se rozloučil s panem Machem, ten zamkl hlavní dveře. V osm večer se zamykala i vrata od zámeckého parku.

Hluboko v noci, ve tmě zastavilo auto u zdi zámeckého parku. Dva muži přelezli zeď a zamířili si to k zámku. Složili lehký hlinikový skládací žebřík, dosáhl k oknům prvního patra zámku.

Jeden z mužů žebřík držel, druhý lezl vzhůru: „Chtěj ten vobraz nad krbem! Tak fofrem, ať jsme co nejdřív pryč!“

Cinklo rozbité sklo, ruka pronikla dovnitř a kličkou otevřela okno. Postava skočila dovnitř. Druhý muž zatím čekal u žebříku.

Ten nelidský příšerný skřek, který se ozval zevnitř! Muži u žebříku vyskočila husí kůže. A druhý, náhle přerušený! Muž nečekal, nechal žebřík na místě, nestaral se o to, co je s jeho parťákem, přeskočil zeď, vskočil do auta. Nechtělo nastartovat. Už! Vyrazil, až se kola protočila.

Adam přišel druhý den do zámku a nestačil se divit. Policejní auto?

„Adame, máme zavřeno. Někdo se v noci pokusil vykrást zámek. Vylezli po žebříku, vyrazili jedno z oken velkého salónu. Nic se neztratilo, ale ve velkém salónu na podlaze je strašná kaluž krve!“

Policie nic moc nezjistila. Zkusili vzít otisky prstů z rámu okna, vzali vzorek ze sražené krve… Ale nic se neztratilo, nikoho v zámku nenašli. Sbalili se a odjeli. Pan Mach objednával opravu okna, přes rozbitou tabulku zatím přelepili kus igelitu.

Adam běžel do rodové galerie pozdravit portrét. Portrét se usmíval. Dneska zcela nepochybně. Vyfotil ho. Něco je zase divně. Přemýšlel a prohlížel si obraz. Tady. Za otevřenými dveřmi v pozadí, které vedly do velkého salónu, bylo patrné, že někdo leží. Nohy v džínových kalhotách. Zůstal na ně zírat.

„Adame, jsi tu?“ ozvalo se z velkého salónu.

Adam položil mobil na římsu krbu a běžel vedle.

„Sklenáři to spraví zítra, zítra už normálně otevřeme.“

Odešel a zapomněl mobil na římse krbu, vzpomněl si na to až večer. No co, vezme si ho ráno.

Mobil na římse krbu ráno nebyl. Nenašel ho. Zdálo se mu, že portrét se dnes usmívá skoro šelmovsky. Ruka položená na stole. Zpod ruky vykukoval růžek mobilu. Za dveřmi v pozadí už nic nebylo.

Zkusil si zavolat na mobil z pevné linky v kanceláři. Zvonil, nikdo ho nebral.

Další den ležel mobil na krbové římse. Kompletně smazaná simka. Žádné fotky. Všechna čísla vymazaná. Portrét vypadal, že potlačuje smích.

Víkendové kostýmované prohlídky. Adam se rozhodl. Musí zjistit, co se děje. Zůstane tu. Musí to vědět.

Po poslední prohlídce se tiše vytratil a vrátil se. Schoval se za závěs v salónu. Nehledali ho, předpokládali, že už odešel domů.

Ráno nepřišel do práce. Pan Mach volal Adamově bytné. Ta mu sdělila, že Adam vůbec nepřišel domů. Jeho věci byly na pokoji, takže se nesbalil a neodešel. Na jeho mobil se nešlo dovolat.

Pan Mach to nahlásil policii. Zkusili zavolat domů rodičům, tam nebyl. Ztratil se.

Po ukončení prohlídek pan Mach procházel rodovou galerií. Zarazil se. Toho si nikdy nevšiml…

Na portrétu mladíka je ještě druhá postava. Sedí u stejného stolu, ale je zády, takže jí není vidět do tváře. Asi proto si jí na začernalém obraze nevšiml… Ruku má na stole a na ní spočívá ruka portrétovaného mladíka. Nikdy předtím si nevšiml, jak se ten portrét usmívá. Šťastně.