Knihovník

Kráčel po kamenité cestě, vyhrnul si límec dlouhého koženého kabátu a silný vítr mu rozcuchal vlasy. Do tváře mu vmetl prach i drobné kamínky. Nespokojeně zamručel, nechtělo se mu jít do knihovny a rozmlouvat s mudrcem. Léta ho nikdo neviděl a představa rozhovoru se starcem ho vůbec nelákala. Elstar byl bojovník. Každý, kdo ho potkal, to poznal na první pohled. Jeho vysoká svalnatá postava nenechala nikoho na pochybách, že není radno vyvolávat spory. Těžký meč, který nosil zavěšený na zádech, a jizva ve tváři jen potvrzovaly tuto skutečnost.

Teď ale nekráčí vstříc boji nebo zápasu. Věděl, proč byl pověřen právě on, ale nebylo mu to po chuti. Mudrci má odevzdat svitek, kde ho královna žádá o důležité informace, nebo i knihy, které jí pomohou. A Elstar je pověřen ochránit knihy i svitky, a pokud to půjde, mudrce dopravit ke královně. Zvedl hlavu a zahleděl se na budovu knihovny. Nebyl milovník architektury, ale knihovna byla opravdu krásná. Vysoká, štíhlá budova z cihel vypadala spíš jako mohutná věž. Zdobená vitrážová okna musí být nádherná, když je prosvítí slunce. Teď však nesvítí, fouká vítr a každou chvíli začne pršet. Elstar si přitáhl plášť k tělu a přidal do kroku.

***

Lukas se pohyboval mezi policemi knih rychle a s jistotou. Byl rozčílený, dnes má být na noční obloze krásné souhvězdí a on si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Chtěl se jít podívat do střešní observatoře kolem půlnoci, doufal, že se počasí umoudří natolik, aby souhvězdí spatřil. Zlobil se sám na sebe, že si jeho jméno nepamatuje.

Když ho mudrc vzal před lety do učení jako malého chlapce, souhvězdí měl rád. Těšilo ho dívat se dalekohledem na hvězdy na nebi. Mudrc byl již velmi starý muž, když ho Lukas poznal, ale jeho šedé oči byly plné života a energie. Předčítal a chlapec u toho hleděl na noční oblohu, to byly krásné okamžiky v Lukasově životě. Stařec se mu stal druhým otcem, a když zemřel, pohřbil ho chlapec ve sklepeních knihovny v jedné ze zdobených komor. Často na svého učitele myslel, a pečlivě studoval tak, jak si to přál. Neměl komu vzkázat, když zemřel. Zůstal v knihovně, byl to také jeho jediný domov. Otec a matka zemřeli, ještě než se vydal do knihovny do učení. Přilnul ke svému učiteli a nechtěl opouštět své jediné útočiště.

Velká kniha v černé kůži ho vytrhla z myšlenek. Usmál se. Má ji. Položil ji na stůl a začal opatrně listovat, za chvilku našel, co hledal. Začetl se a málem spadl ze židle, když na vstupní dveře knihovny dopadlo několik tvrdých ran. Někdo klepal. Vyhlédl z okna, teprve nyní si všiml, jak vítr zesílil, a prudkého deště, který bičoval okenní tabule. Venku stojí poutník, v dešti a chladu. Seskočil ze stupínku, na kterém byl stůl s židlí, kde rád seděl a studoval. Seběhl po točitém schodišti, rychle otevřel dveře a vykřikl. Dokonce uskočil dozadu, hned si uvědomil chybu, měl dveře přibouchnout a zaklapnout závorou. Měl se podívat okénkem ve dveřích, než otevřel.

Mohutná postava válečníka s mečem zaplnila vchod, muž vešel a zavřel dveře. Černé vlasy byly mokré a lepily se mu ke krku. Sundal plášť a pohlédl na Lukase. Pronikavé oči si ho měřily. I on se na návštěvníka zadíval, ale udržoval si odstup. Lukas sledoval svaly, které se vlnily pod mokrou lněnou halenou. Kovaný opasek přidržoval kožené kalhoty. Těžké boty už stihly vytvořit kolem nečekaného hosta velkou louži vody a špíny. Tenká jizva na pravé tváři se leskla.

„Potřebuji mluvit s Mudrcem, nesu mu důležitý dopis.“

Elstar nehodlal ztrácet čas. Doufal, že se počasí umoudří a zítra bude moci vyrazit na cestu. Lukas si odkašlal:

„Vítejte, pane. Připravím vám pokoj a koupel. U večeře vše probereme.“

Hleděl na svého hosta. Jeho oči byly jiskřivé černé tůně, na jejichž dně se zračí něco tajemného. Návštěvník přikývl a vyčkával.

„Tudy,“ ukázal Lukas na mohutné dřevěné schodiště. Vyběhl napřed s loučí v ruce.

Elstar kráčel pevným krokem po schodišti vzhůru. Díval se na mladíka, který před ním přebíhal ze strany na stranu a rozžínal louče. Štíhlé pevné tělo, které se ladně pohybovalo po schodišti, ho nesmírně vábilo. Na chvilku se zastavil a zavřel oči. Je to už dávno, co poprvé zatoužil po blízkosti muže, co v sobě objevil touhu sdílet lásku s mladíkem, a ne s dívkou. Rodině nemohl nic říct a byl rád, když opustil rodné město. Jen jednou měl partnera, ten ale padl v boji. Od té doby už nikoho nehledal a po nikom nezatoužil. Letmé známosti na jednu noc, které ukojily jeho chtíč, a touhu po lidské blízkosti by spočítal na prstech jedné ruky. Ze zamyšlení ho vytrhl lehký dotek na rameni.

„Pane, jste v pořádku?“

Obklopila ho příjemná dřevitá vůně. Otevřel oči a otočil se ke svému hostiteli. Hleděl do oříškově hnědých očí.

„Ano, v pořádku.“

Mladík se na něho usmál.

„Po dobré koupeli a večeři si odpočinete.“

Elstar příkývl.

„Určitě ano.“

Lukas dovedl návštěvníka do velkého pokoje pro hosty. Po dobu, co žije v knihovně, tu byly všeho všudy dvě návštěvy. A je to dobrých deset let od té poslední. Přesto byl pokoj vždy připraven. Lukas ukázal bojovníkovi velkou postel s polštáři a lehkou přikrývkou. Byla na ní i velká kožešinová houně pro ty, kteří mají rádi teplo. U postele byla vyřezávaná truhla. Dvě velká okna poskytovala výhled a příjemné světlo celé místnosti. Menší stůl s lavicí pro stolování i jiné kratochvíle. Protože byl v celé budově sám, dal se Lukas do přípravy koupele. Postavil velký kotel nad ohniště. Když se dřevo rozhořelo, začal do kotle nalévat vodu. Elstar seděl na velké pohodlné lavici a se zájmem ho pozoroval. Lukas si sundal lehký plášť a vykasal si rukávy košile. Byl celý uřícený, než kotel naplnil. Rozhalil si košili u krku a díval se na vykonané dílo. Začal mít obavu, že sám horkou vodu do kádě nepřelije. Přemýšlel, jak to udělá, když se za ním ozval Elstarův hlas.

„Ten kotel je dost velký, můžu vám pomoci?“

Bylo trochu hloupé žádat hosta o pomoc, když ji ale sám nabídl, Lukas rád přijal.

„Budu moc rád, děkuji, pane.“

Elstar se díval, jak se Lukas lopotí s naplněním kotle. A bylo mu jasné, že ho nedokáže zvednout. Aby se mladík opařil, mu přišlo zbytečné. Nabídl mu tedy pomoc. Svlékl si halenu. Přistoupil ke kotli, uchopil madlo a nadzvedl, mladík se mu snažil pomáhat, ale spíše mu překážel. Dával tedy hlavně pozor, aby voda nevyšplouchla ven. Když byla káď naplněna horkou vodou, dolili do ní dostatek vlažné, aby byla koupel akorát.

Lukas obdivoval sílu a zručnost svého hosta, když přeléval horkou vodu. Snažil se mu pomáhat, ale přišlo mu, že moc platný nebyl. Když doplnili vlažnou vodu a koupel byla připravena, měl se k odchodu. Párou zvlhlá košile se mu lepila na tělo, rád by si ji sundal, ale přišlo mu to nevhodné. Jeho host si s něčím takovým hlavu nelámal. Meč nechal na lavici a halenu taky. I jeho tělo se už perlilo potem z horkého a vlhkého vzduchu. Lukas si prohlížel mohutnou hruď a silné svalnaté paže. Ze zamyšlení ho vytrhl hlas.

„Jmenuji se Elstar, a ty?“

Vykročil k němu a podával mu ruku.

Polkl. „Jsem Lukas.“ A nabízenou ruku přijal.

Elstar stiskl Lukasovu ruku, ale nepouštěl. Mladík mu pohlédl do očí. Byla to jen chvíle, nebo to trvalo dlouho? Nebyl si jist. Lukas vymanil svou dlaň z jeho.

„Nebudu rušit, užijte si koupel. Já zatím připravím večeři.“

A byl pryč.

Elstar se svlékl a s velkou chutí se ponořil do horké vody. Po krk v teplé vodě a se zavřenýma očima odpočíval. Nebylo slyšet žádné zvuky vycházející z domu. Za okny už zuřila bouře. Jemu však za zavřenými víčky hleděl do očí Lukas. Rozčepýřené černé vlasy, námahou zrudlá tvář, něžné hnědé oči a nesmělý úsměv. Ještě teď cítil jemnou vůni cedrového dřeva i teplo dlaně, kterou měl ve své. Vědomí toho, že oni dva jsou zřejmě jediní obyvatelé knihovny, ho vzrušilo. Tušil, že to bude víc než zajímavá večeře. Raději nic neočekával, ale ovládaly ho pocity, které byly už dlouho zasuté hluboko v jeho nitru.

***

Lukas ohříval polévku a kontroloval pečeni na ohni. Jídlo, které podle úmluvy bylo jednou týdně dopraveno do knihovny ze vzdáleného města, mu vždy stačilo. A častokrát i zůstávalo do dalšího týdne. Zásoby se mu teď budou hodit. Hleděl do plamenů a nemohl se ubránit, aby nemyslel na Elstara. Byl to muž, jakého nikdy ještě neviděl. Usmál se sám pro sebe.

Bojovníci běžně do knihovny nechodí. Svalnaté, pevné tělo dávalo tušit, jak velká síla v něm dřímá. Jizvy, které spatřil, byly vzpomínkami na prožité boje. Z myšlenek ho vytrhlo prskání tuku, kapajícího do ohniště. Připravil dřevěné talíře a misky, doprostřed stolu bochník chleba a nůž, pro oba lžíce a nůž na maso. Dvě jablka, která si schovával na později, na stůl položil taky. Nedokázal říct proč, ale moc si přál, aby jeho hostu chutnalo a byl spokojen. Cítil také lehké rozrušení z představy, že s Elstarem spolu povečeří. Když zaslechl kroky na schodech, věděl, že přichází. Prohrábl si rukou vlasy a pohlédl ke dveřím.

***

Elstar neměl žádné čisté oblečení. Rozhlédl se po pokoji, velká truhla zdobená vyřezávanými listy se mu líbila. Přejel rukou po řezbách lístků, obdivoval zručnost toho, kdo truhlu vyrobil. Když ji otevřel, nalezl dlouhý černý plášť. Oblékl si ho na nahé tělo. Plášť byl až na zem a s dlouhým rukávem. Byl však čistý, rozhodně čistší než to, v čem přišel. Boty v truhle nebyly, šel tedy bos. Lukas mu neřekl, kde je jídelna nebo kuchyně. Doufal, že ji najde. Sešel po schodišti do hlavní haly a hned uviděl otevřené dveře do místnosti, ze které vycházelo světlo a vůně pečeného masa.

Když Lukas uviděl Elstara v černém plášti, hned si vzpomněl, koho je ten plášť. Před deseti lety za starcem přišel dávný přítel. Zdržel se několik dnů. Plášť pak Lukas nalezl zapomenutý v pokoji a uložil ho do truhly. Teď ho tedy má na sobě Elstar. Lukas moc dobře věděl, že nic jiného než plášť v truhle nebylo. Což ale znamená, že jeho host, je nejspíš pod pláštěm nahý. Představa nahého těla pod jemnou černou látku byla dráždivá. Lukas si začal uvědomovat, jak moc ho nový obyvatel knihovny přitahuje.

Elstar několika kroky přešel halu a vešel do kuchyně. Lukas měl stále rozpálenou tvář, teď však od ohně a přípravy večeře. Nesměle se na Elstara usmál a pokynul mu ke stolu. Do misek nalil oběma polévku, popřáli si dobré chuti a dali se do jídla. Ani jeden nepromluvil. Když si odkrojil Elstar několik krajíců chleba, nabídl i Lukasovi. Lukas přinesl láhev vína a nalil do broušených číší. Rychle bylo znát, že obvykle nepije. Víno mu rozvázalo jazyk a uvolnilo napětí.

Povídali si nejdříve opatrně a obecně. Čím déle pili, tím uvolněnější Lukas byl. Vyprávěl, jak do knihovny přišel jako malý chlapec, o smrti svých rodičů a jak moc měl Mudrce rád. Jak Mudrc zemřel a on ho sám pohřbil. Elstar se dozvěděl, že je Lukasovi 22 let a většinu života prožil zde v knihovně. Bylo zřejmé, že mu to vůbec nevadí. Naopak měl svůj život rád a cítil i závazek vůči starci, dostudovat a knihovnu vést jako jeho nástupce. Noc už dávno halila svět do tmy, když i Elstar povyprávěl něco ze svého života. Nemluvil sám od sebe, spíše odpovídal na Lukasovy otázky. Čím byl Lukas opilejší, tím otevřenější a osobnější dotazy pokládal. Až se nakonec zeptal:

„A co tvoje žena, nevadí jí, že jsi pořád pryč?“

Elstar mu pohlédl do očí:

„Já nemám ženu.“

To, jak se na Lukase podíval, a tón jeho hlasu Lukase překvapil. A hned se zeptal:

„A proč ne?“

Elstar se rozhodl pro upřímnost:

„Protože mě ženy nepřitahují.“

Vstal, Lukas se lekl a tak rychle, jak mu to vratké nohy dovolily, se zvednul taky. Válečník k němu přistoupil tak blízko, že se jejich těla dotýkala.

„Přitahují mě muži.“

Nikdy potom nedokázal Lukas vysvětlit, proč se zeptal. Díval se Elstarovi do očí a řekl:

„Já tě přitahuju taky?“

Elstar přejel prsty po Lukasově lícní kosti, jemně palcem pohladil rty.

Chraplavě odpověděl:

„Ano.“

Cítil, že je na hraně propasti, do které by se rád vrhl. Z toho, co mu Lukas při večeři pověděl, taky věděl, že je celý život tady, ve zdech knihovny. A s nikým nejspíš nikdy nebyl. Elstar nechtěl být hrubý a vzít si, co se nabízí od opilého mladíka. Toužil ho obejmout a prsty zabořit do hustých vlasů. Vzít ho do náruče a donést do svého pokoje. Cítil by se ale jako velký mizera, kdyby to udělal. Věděl, že zítra může být všechno jinak, a nechtěl být surovec, co si jenom bere. Lukas se k němu přitiskl celým tělem a hleděl mu do očí. Začínalo být čím dál těžší odolat pokušení. Chtěl alespoň trochu mladíkova tepla. Objal ho a skryl ve své náruči, vychutnával si tu chvíli. Zabořil mu tvář do vlasů a vdechoval jejich vůni. Zdálo se, že Lukas si jejich blízkost vychutnává stejně, a pak tiše zašeptal:

„Pod tím pláštěm nic nemáš?“

Elstar cítil, jak mu buší srdce a žilami proudí vzrušení. Pomalu se odtáhl.

„Kde máš svůj pokoj?“

„Nalevo od tvého, na konci chodby.“

„Pojď, odvedu tě.“

Lukas vrávoravě vykročil a málem upadl. Opřel ho tedy o sebe a vedl halou ke schodišti. Na schodech se Lukas zapotácel a málem je strhl oba. Elstar ho zachytil a prostě vzal do náruče. Kolem krku se mu ovinuly dvě hřejivé ruce a Lukasova tvář se přitiskla k jeho krku. Šimral ho svým dechem a vlasy se neposlušně toulaly na rameni.

Když vyšel po schodišti, zahnul ke dveřím pokoje, loktem otevřel dveře a vstoupil. Lukasův pokoj byl stejný jako jeho, jen v něm bylo více věcí jako důkaz dlouhodobého užívání. Zamířil k posteli a položil na ni Lukase. Ten mu ale ruce nechal kolem krku. Elstar je uchopil a pokusil se je rozplést. Ruce se pevně sevřely a pokusily se přitáhnout jeho tvář. Chtěl se odtáhnout, ale touha byla silnější. Jejich rty se setkaly, pomalu a něžně políbil ústa, která se se vzdechem dychtivě otevřela. Krev mu vřela v žilách, když prohloubil jejich polibek a jazykem pronikl do Lukasových úst. Sladkost polibku ho omámila. Ve chvíli, kdy se jejich rty odpojily, se pomalu odtáhl.

Lukas zašeptal:

„Neodcházej. Prosím zůstaň.“

Elstar ho pohladil po vlasech.

„Spi.“

Hladil něžnou tvář, sledoval, jak mu pomalu padají víčka a mladík usíná. Když si byl jistý, že spí, přikryl ho teplou houní, kterou měl Lukas na lůžku. Vstal z postele a potichu vyšel z pokoje. Zavřel dveře a přitiskl se k chladné zdi. Ledový kámen prostupoval rozpálenou kůží, ale žár, který planul v jeho srdci, neuhasil. Pomalu se odlepil ode zdi a šel do svého pokoje. Tam si sedl na kraj postele a dal si hlavu do dlaní. Srdce mu stále běželo jak splašený kůň a on věděl, že na spánek bude čekat dlouho. Nad ránem usnul.

***

Lukase probudilo slunce, které mu paprsky hladilo tvář. Otevřel oči. Hlavou mu vířily obrazy z předešlé noci. Hodně pil a hodně mluvil. Další vzpomínky v něm probouzely vzrušení a touhu. Vzpomněl si na svou otázku, kdy Elstara vyzval, aby mu řekl, zda ho přitahuje. Sedl si na posteli a zatřepal hlavou. Elstar ho nesl v náručí až do pokoje. A nakonec se líbali. Snažil se vybavit chuť toho polibku. Spustil nohy na podlahu a šel se opláchnout studenou vodou. Vzal si čisté kalhoty a bez košile se vypravil za svým hostem. Věděl, co chce. Přede dveřmi do pokoje se zastavil, zhluboka se nadechl a vstoupil.

Uviděl spící postavu v černém plášti. Pomalu došel k posteli, sedl si vedle něho a začal hladit strniště na jeho tváři. Prstem přejel po tenké jizvě. Hladil vlasy a krk muže, kterého chtěl teď přesvědčit, že to, po čem toužil v noci, stále hoří v jeho srdci.

Elstara probouzely něžné doteky. Vnímal prsty putující po tváři. Otevřel oči a uviděl Lukase, jak sedí do půl těla nahý na posteli a něžně ho hladí. Když se jejich oči setkaly, usmál se a řekl:

„Dobré ráno.“

I Lukas se usmíval. „Dobré ráno.“

„Jak jsi se vyspal?“

„Jako někdo, kdo je sám v posteli.“ Díval se muži do černých očí. „A ty?“

„Málo. Dlouho jsem nemohl usnout.“

Lukas sklonil hlavu, až se jejich rty skoro dotknuly, a zašeptal:

„Nemusel jsi odcházet.“

Elstar mu zajel rukou do jeho vlasů, zatlačil a strhl Lukasovo tělo na postel. Teď byl on nad ním a díval se do hnědých očí. Lukas mu nepřestával prsty bloudit po tváři a usmívat se. Elstar ho políbil. Tentokrát neotálel, toužil cítit svůj jazyk v jeho ústech. Vychutnat si polibek s plnou silou. Drsně se přitiskl k Lukasovu tělu a ten zasténal. V Elstarově těle sten zažehl plamen, který ho začal spalovat. Zkoumal chuť jeho kůže. Když poprvé přejel Lukasovi po krku, ucítil zachvění, usmál se a velmi dlouho se pak šíji svého mladého milence věnoval. Lukasovy vzdechy a steny jen vybičovaly jeho chtíč. Rukama hladil každý kousek hladké kůže.

Lukase poháněla zvědavost a touha, z Elstarovy tváře přesunul ruce na krk. Začal se dobývat pod plášť, nakonec se mu podařilo ho stáhnout. Muž ztuhl a vyčkával. Nahé tělo neviděl Lukas poprvé. Dnes ale toužil poznat ho tak zblízka, jak jen je to možné. Tak jak mu Elstar laskal krk, stejným oplácel i on. Hluboké mručení a vzdechy dávaly tušit, že i on mu působí slast. Pomalu jazykem putoval od krku na hruď, jemně obkroužil bradavku. Cítil, jak ztvrdla, vsál ji do úst a lehce stiskl. Elstar se jednou rukou stále podpíral, druhou se zabořil do Lukasových vlasů. Zasténal:

„Pokračuj…“

Povzbuzen, se mladík začal věnovat i druhé bradavce. Muž ho laskal ve vlasech, převalil se na záda a stáhl ho na sebe. Ležel odevzdaně na posteli, nechával se laskat a zkoumat. Jen doufal, že to vydrží dostatečně dlouho.

Ležel na zádech, zavřené oči a zakloněnou hlavu. Ruce zabořil do polštářů. Cítil Lukasova ústa a jazyk, horký dech, který mu spaloval kůži. Každou vteřinou stoupala jeho touha zmocnit se svého milence náruživě a divoce. Chtěl mu však poskytnout dostatek času poznávat nepoznané. Slyšel přerývavé vzdechy, Lukasovo tělo se mimoděk několikrát otřelo o jeho. Elstar napnul všechnu svou vůli, ale věděl, že to dlouho nevydrží.

Elstarovo tělo bylo nádherné. Mohutné svaly se pod opálenou kůži napínaly. Válečníkův zrychlený dech a hluboké steny rezonovaly Lukasovi v celém těle. Každou jizvu pohladil jazykem, a když svým dechem rozčeřil proužek chloupků směřující do Elstarova rozkroku, jen stěží popadal dech. Obejmul rty jeho chloubu, která se mu tyčila před očima. Elstar se vymrštil a najednou Lukas cítil celou váhu jeho těla na svém. Muž se mu díval do očí, zastřeným hlasem řekl:

„Lukasi, chci tě.“

V odpověď ho mladík ovinul rukama kolem krku a řekl:

„Já tebe taky.“

Teď už nebylo nic, co by Elstara zastavilo. Miloval se s Lukasem s plnou silou své touhy. A Lukas mu oplácel stejnou měrou.

Lukas ležel Elstarovi v náruči a oba věděli, že se nechtějí rozloučit. A ať už je v budoucnu čeká jakákoliv zkouška, budou spolu. Lukas prsty laskal chloupky na Elstarově hrudi, když se zeptal:

„Kdy musíme odejít?“

Elstar se usmál, to že mladík počítá s tím, že zůstanou spolu, ho zahřálo u srdce.

„Dám ti svitek, kde je vypsáno, co královna potřebuje. Až budeš mít vše připraveno, vyrazíme.“

„Když to bude trvat dva dny, bude to moc dlouho?“

Elstar se sklonil a políbil ho.

„Co budeme celé dva dny dělat?“

Lukas se šibalsky usmál.

„Pár nápadů bych měl.“

A začal ho líbat na krku, polibky zasypal hrudník a pomalu se přesouval k rozkroku. Elstar ho vzal za vlasy a přitáhl si jeho obličej ke svému. Jejich oči se setkaly. Dlouhý pohled je spojoval víc než tisíce slov.

Až pozdě večer, vyčerpaní a slastně unavení se rozhodli pro večeři a koupel. Po koupeli se schoulili pod kožešinu a usnuli. Pokaždé když se jeden z nich probudil, s láskou a něhou sledoval toho druhého, jak spí. Setkání těch dvou, muže a chlapce, bylo pro ně darem. A oni oba to věděli.