Příběh z hor

Jizerky jsou nádherné.

Mají svoji vůni, svoji barvu, svoji sílu. Mají svoji duši. A mají své příběhy.

Jsou krásné pozdě večer, když všichni turisté a cyklisté odjedou do svých hotelů, penzionů, domovů…

Pak je v horách ticho.

A pak jsou krásné, když prší. Turisté raději zůstanou ve svých hotelech, penzionech a domovech, kdo by šel v takovéhle slotě ven do hor.

A v horách je ticho.

Jen kapky deště tiše šumí.

Mám Jizerky tři čtvrtě hodiny autem od domova. Rád do nich chodím. Někdy na celý den, jindy jen na krátkou podvečerní vycházku. To pak sestupuju z hor za svitu hvězd. Ani baterka není potřeba.

Konec září.

Sobota.

Prší.

V Liberci vždy buď prší, nebo to je do kopce.

Vyrazím do hor. Jedno kam, v horách bude dnes nádherně, hory jsou krásné, když prší. Bude tam klid a ticho.

Sedl jsem do auta a vyrazil z Liberce na druhou stranu hor. Až do sedla na Hemmrichu pršelo, dál na Frýdlantsku už svítilo sluníčko. To se někdy stává, že v Liberci chodí s deštníky a na druhé straně hor, ve Frýdlantě, se opalují. A nahoře na horách bývá počasí také jiné. Člověk tu musí počítat se vším.

Hory jsou krásné, ale nemilosrdné, neodpouštějí chyby.

Postavil jsem auto do Ferdinandova a vysupěl pěšky nahoru na Bílou kuchyni. Pak chvíli po asfaltce, jakých jsou v Jizerkách nahoře spousty. A znovu do kopce na Ptačí kupy a Holubník.

Tisíc metrů nad mořem. Od Baltu první tisícovka.

Nádherný výhled.

Modré nebe a slunce.

Na jedné straně sluncem zalitá Lužice. Chrám v Hejnicích, krčící se pod skálou Ořešníku. Panenka Marie tam po staletí dělá zázraky. A pak Frýdlant, Žitava…

Pode mnou září ve zlatém odpoledním slunci Ořešník, co s Krásnou Máří hlídá vstup do údolí Štolpichu. A o něco dál se strmí Frýdlantské cimbuří. Za Paličníkem, obklopeném lesy, které postupně ladí podzimní barvy, nenápadně vystupuje Smrk. A pak jen nekonečné moře hor a lesů.

Na druhé straně hor, nad Libercem a Jabloncem, se vaří mraky. Visí nízko. Ještě jsou moc těžké. Ještě hory nepřelezou.

Je tu klid, téměř nikdo sem nechodí, člověk tu může v klidu sedět a vnímat krásu okamžiku.

A ponořit se do sebe.

Přemýšlet a snít.

O časech minulých, o časech příštích.

Vysoko nad světem se všechny starosti jeví být maličké.

Zavírám oči, slunce se mi opírá do tváře.

Chvíle ztišení. A snění.

Hory jsou krásné.

Mají své příběhy.

Od Liberce a Jablonce stoupají mraky.

Vydávám se na cestu.

Jemně mží.

Kráčím borůvčím. Okolo skály, kleče. A mraky, pomalu se valící přes hřeben.

Ticho.

Jen mé kroky v borůvčí.

Šumění deště.

Mží.

Dorazil jsem do sedla.

Mraky táhnou přes hory.

Déšť zesílil.

Kapky jemně dopadají do borůvčí.

Na křižovatce cest tu stojí malý dřevěný přístřešek, taková bouda, jen takový stan, ale ze dřeva. Tak akorát, aby se do něj vešel bytelný stůl a dvě lavice. Tady se dá počkat, dokud se nepřežene ten nejprudší déšť.

Vešel jsem dovnitř a shodil batoh a pláštěnku.

Ticho.

Jen tiché šumění deště.

A kroky.

Před boudou se objevil kluk. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Byl štíhlý, vysoký. Žádný šampion, ale hezký, normální kluk. Měl dlouhé, tmavé, rovné vlasy, které spadaly na jeho mužná ramena a rámovaly oválný obličej s hezky tvarovaným nosem. Docela hezký kluk, blesklo mi hlavou.

"Dobrý den," pozdravil, "vejdu se ještě?"

"Jo, jasně…, pojďte…," vybídl jsem ho.

Vešel dovnitř, odložil batoh a posadil se u vchodu.

"Pojďte klidně dál dovnitř, místa tu je dost…," nabídl jsem mu.

"Ne díky, to je dobrý, já se rád dívám, jak prší," usmál se.

Ticho.

Jen šumění deště.

"Odkud jdete?" zeptal jsem se do ticha.

"Ze Smědavy a z Černé hory, chtěl jsem ještě na Holubník a Ptačí kupy a pak dolů do Hejnic na vlak…, ale v těch mracích, když není pořádně vidět na cestu… Jeden by v té mlze zabloudil, ještě štěstí, že jsem narazil na tuhle boudu."

"Jo, tam nahoře bych to v mracích neriskoval. Tam se není čeho chytit, cesta je sice značená, ale vede v borůvčí a není pořádně vidět kudy. Když nejsou mraky, tak jsou vždy vidět obě skály, jak Holubník, tak Ptačí kupy, takže když člověk jde, tak je pořád vidí před sebou a může se podle nich orientovat, ale když padnou mraky nebo mlha… Ale je tam krásně, to ano…," odvětil jsem.

"To je… hlavně na Černé hoře už byl úžasný klid, vlastně jsem tam už nikoho nepotkal…"

"Tam nikdo moc nechodí, jsou tam dlouhé nástupy a taky ty stezky tam jsou křivolaké…"

"Zato na Smědavě bylo strašných lidí, cyklisti, co potřebují ujet za den co nejvíce kilometrů, maminky s kočárkama, rodiny s křičícími dětmi…," rozpovídal se.

"A ty, co nekřičej, tak koukaj do mobilu…," doplnil jsem ho.

Zasmál se.

"Jo, kolem Smědavy je blázinec, jak v Praze na magistrále," pokračoval jsem.

"Ale tady to aspoň jede, to magistrála je po většinu dne jedno velké parkoviště," smál se.

Dívali jsme se ven, jak prší.

"Sem lidi moc nechodí… je to tady vlastně uprostřed hor, odevšud je to sem daleko, ze Smědavy, z Ferdinandova a od Liberce vůbec. A od Ferdinandova se musí navíc vystoupat po severních svazích a ty jsou zatraceně prudké, to dá zabrat…," vysvětloval jsem.

"Ještě že aspoň někde je klid…," dodal.

"Taky nemám rád davy turistů…," připojil jsem se.

"Já také ne… člověk pak z té atmosféry, z té krásy tady nic nemá…"

"Já sem rád chodím, je tu klid a člověk si bezvadně odpočine…," souhlasil jsem.

"A vy jste byl nahoře?" zeptal se.

"Jo, já byl na Ptačích kamenech i na Holubníku, když tam ještě svítilo slunce. Ale pak se zvedly mraky, co se vařily nad Libercem a Jabloncem, tak jsem radši vyrazil dál, abych tam nezůstal v mracích."

Prší. Kapky s tichým šuměním padají do borůvčí.

Jizerky jsou nádherné.

Mají svoji vůni, svoji barvu, svoji sílu. Mají své příběhy, mají svoji duši.

Mraky se valí přes hory. Stromy, kleče, vše mizí v husté mlze. Co by těm davům cyklistů a turistů říkali staří Němci, kteří tu kdysi žili, kdyby se teď najednou vynořili z mlhy?

"Co by těm davům řekli staří Němci, co tu kdysi na horách žili…," řekl do ticha.

"Právě mě to taky napadlo…"

Překvapeně se na mne otočil.

"Nevím, těžko říct…, třeba by se jim to líbilo…, všechny ty cesty, co dneska přes hory vedou…, oni se celý staletí snažili tady stavět a udržovat cesty, vedoucí přes hory….," odhadoval jsem.

"Prý tu jsou někde zbytky nějaké staré silnice."

"Jsou, kousek odsud, u Velkého Štolpichu."

"Narazím na to, když půjdu na hřeben a přes Holubník a Ptačí kupy dolů do Hejnic?" zeptal se.

"Ne, to budete přímo nad tím. Kdybyste chtěl na Štolpich, tak musíte tady dál po zelené a pak dolů. Ukážu vám to."

Vytáhl jsem mapu.

"Aha…," zesmutněl.

"Tak taky se to dá vzít odsud na Holubník a Ptačí kupy a pak dolů na červenou a pak se jakoby vrátit po vrstevnici kolem Krásné Máří a pak dolů na Štolpich," ukazoval jsem na mapě. "Dolů do Ferdinandova a do Hejnic se dostanete tak jako tak, akorát si to trochu prodloužíte, o nějakých šest, sedm kilometrů. Ale určitě to stojí za to."

"Musím stíhat v půl deváté v Liberci autobus zpátky do Prahy…"

"Zpátky do Prahy?" překvapením jsem mu skočil do řeči.

"Jo…"

"Vy jste přijel na jeden den… sem? Z Prahy? Autobusem? A to jde?"

"Jo…," odpověděl, jako kdyby cesta z Prahy do Jizerek v sobotu ráno autobusem byla tak naprosto samozřejmá a jednoduchá věc, jako si dojít pro rohlíky do krámu v ulici, "jo, jde to, v sedm z Čerňáku, krátký přestup v Liberci a Raspenavě a před desátou už jsem byl na Smědavě nahoře…"

Jestli tohle vědí všichni Pražáci, tak už se nedivím, že je na Smědavě takový blázinec…

"Ale nebojte, autobus byl poloprázdný a blázen s batohem tam byl jen jeden, a to jsem byl já…," odhadl se smíchem moje myšlenky. "Dalo by se to stíhat? Ten hřeben a ta silnice?" zeptal se.

"No…," uvažoval jsem, "poslední vlak na Liberec, abyste to stíhal, vám jede z Hejnic v půl osmý. Na Holubník to máte odsud tak půl hodiny, na Ptačí kupy pak další půl hodiny, pak tak hodinku, hodinku a půl na Štolpich kolem Krásné Máří. A ze Štolpichu dolů do Ferďáku taky tak hodinu… a pak z Ferďáku do Hejnic na vlak…," počítal jsem. "Máme něco kolem půl třetí…, když k tomu přičtu tak čtyři hodiny, radši pět…, to byste musel vyrazit hned teď…, ale zatím jsme v mracích a v mracích bych tam nahoru na hřeben asi opravdu nechodil."

"Hm," podíval se smutně ven.

Prší.

Kapky deště buší do střechy.

Přes hory se valí mraky.

"Tak to se už na Holubník asi nepovídám…," poznamenal smutně.

Bylo mi ho líto. Kdyby tam nahoře nebyly mraky… Ale v mracích…

Hory jsou krásné.

Ale jsou nemilosrdné, neodpouštějí chyby. Není tu žádný dobrý duch, žádná dobrá víla, co člověku pomůžou, když se dostane do potíží. Hory jsou tvrdé a nemilosrdné, tady je člověk odkázán sám na sebe. Hory jsou skutečné, opravdové. Možná proto jsou tak krásné.

"Vlastně tu jsme uvěznění…," zasmál se a v očích se mu zablesklo. Takové malé plamínky…

Měl krásné hnědé oči. Krásné, tajemné a hluboké, jako tůně jizerskohorských rašelinišť. Oči, které by chtěly prohlédnout každé tajemství, oči, které by chtěly vším proniknout.

"No jo, vlastně jsme…," přisvědčil jsem, "ale takovéhle vězení si dám líbit…"

"Jo, s tím souhlasím," usmál se a jeho oči se rozzářily.

Prší. Kapky deště s tichým šuměním padají do borůvčí. A mraky se valí přes hory.

"Musí tu bejt v noci nádherně, když jsou hvězdy," zasnil se.

"Je… Když je nebe bez mraků, tak je odsud vidět spousta hvězd… Tolik hvězd nikde jinde neuvidíte."

"Dá se tu spát?"

"Dá, stačí dát stůl na jednu stranu a srazit lavice a dva lidi se tu v pohodě vyspí…"

"Už jste tu někdy spal?"

"Ne, nespal, mam to domů odsud autem kousek, takže někdy vyrazím nahoru pozdě odpoledne. A v noci pak jen seběhnu dolů do auta, to není daleko a až na tu starou silnici je cesta dobrá a široká. A když svítěj hvězdy, tak není potřeba ani baterka."

"Když já jsem rozmazlenej Pražák, já potřebuju večer svoji sprchu," přiznal se mi se smíchem.

"Tak to máme stejně…, kdybych se tu mohl osprchovat a smejt ze sebe ten celodenní prach a pot, tak tu klidně budu spát…," přisvědčil jsem mu.

"Tak to máme dneska smůlu," zasmál se. "Buď tu usneme špinavý, nebo budeme muset sejít v dešti dolů," žertoval. "Vlastně ani nevím, jestli se mi odsud chce…," přiznal se po chvíli, "hory jsou krásné, když prší…"

Kapky deště bubnuji do střechy.

Mraky se valí přes hory.

"Jste z Prahy?" nedalo mi to.

"Jo. A vy?"

"Z Liberce. Tam buď prší, nebo to je do kopce," dodal jsem furiantsky. Na tohle je totiž každý Liberečák od mládí stejně pyšný jako Moraváci na své víno.

"Jo, Liberečáka v Praze poznáš," smál se, "ráno vyleze na Čerňáku, zabalený do kožichu a beranice, protože tam u nich v horách na severu je jako vždy zase zima."

Hory jsou krásné, když prší.

Vlastně ani nevím, jestli se mi odsud chce, uvědomil jsem si. A navíc, tenhle klučina je docela fajn.

Usmál se.

"Líbí se mi, jak mi vykáte."

"No jo no…," zakoktal jsem, "já nějak nemám rád, když si všichni hned tykaj. To je takový…"

"Taky se mi to moc nezamlouvá. Ale od někoho mi třeba tykání nevadí," letmo se na mne podíval s lehkým úsměvem.

"Tak jestli by vám to nevadilo…," zkoušel jsem.

"Ne, v pohodě, já jsem Petr," přispěchal mi na pomoc a podal mi ruku.

"Já Tomáš."

Mraky se pořád ještě valí přes hory.

Déšť pomalu ustává.

Mží.

"Dneska už bych to na ten Holubník neviděl," připomněl jsem opatrně.

"Já vím," odpověděl smutně, "připozdívá se…"

Plamínky v jeho očích pohasly. Musel se nahoru hrozně moc těšit.

"Jestli chcete, teda vlastně chceš…, jestli nebudeš mít nic proti, můžeme jít dolů spolu…," navrhoval jsem opatrně. "Já chtěl původně sejít dolů na Žďárek a pak to přejít na Cimbuří po neznačených cestách a pak dolů a lesem po vrstevnici zpátky k autu…, ale v mracích to nebudu riskovat, tam pak nejsou pořádné cesty. Ale můžeme to vzít dolů přes vodopád na Štolpichu, ten je také nádherný. Říká se, že ta rokle u vodopádu inspirovala Carla Maria von Webera k jeho Čarostřelci. A je tam i ta stará silnice…," zkoušel jsem jej utěšit. "Nahoru na hřeben už by se to opravdu nestíhalo. A navíc tam jsou pořád ještě mraky."

"Jo jasně," odpověděl, "to je v pohodě. Jestli nebudu rušit…, tak rád."

Do očí se mu vrátily plamínky.

Vyrazili jsme.

Po dřevěném chodníčku kolem Bílé Smrti dolů na Žďárek.

Lehce mží, kolem nás jen mraky.

Po chvíli chodníček skončil a my jsme pokračovali po široké, upravené cestě. Vtom se mraky rozestoupily a nám se nad hlavami najednou zjevil obrovský, mohutný, temný a tajemný masiv Frýdlantského cimbuří, tyčící se nad údolím.

Zůstali jsme stát ohromení. Kolikrát už jsem tudy šel, kolikrát jsem Cimbuří odsud viděl, ale nikdy nepůsobilo tak majestátně, tak mohutně, tak tajemně jako teď, když náhle vystoupilo z mraků.

"To skoro vypadá, jako kdyby ty skály vystoupily z nějakého dávného pravěku Země… Jako kdyby tady právě vybouchla sopka."

Usmál se.

"V Jizerkách žádná sopka nikdy nesoptila. Tohle je starý jizerskohorský pluton, co tu vystupuje na povrch. Je asi 500 milionů let starý."

A vyprávěl o tom, jak hluboko pod zemí stoupá od roztaveného jádra Země k povrchu žhavé magma a jak postupně proniká do hornin a jak pak utuhne a vytvoří ohromná podzemní tělesa.

"A tohle žulové těleso tu bylo v podzemí, už když tu před pěti sty miliony lety na přelomu starohor a prvohor byly jiné hory. Ty pak během dalších dvou set milionů let odfoukal vítr a odplavila voda. Pak to tady zaplavilo moře. A před šedesáti, sedmdesáti miliony let vznikl v místech, kde teď stojíme, zlom, podle kterého pak byly celé Jizerky vyzdviženy. A o zbytek se pak postaral ledovec, který přišel od severu a který hory dál nepustily."

"Ty jsi geolog?" zeptal jsem se.

"Jo."

"Hm, tak živýho geologa jsem dosud ještě nepotkal…"

Zasmál se.

"Já se v geologii vždycky ztratil," přiznal jsem se. "Na mě ty miliony let byly nějak moc, nějak nepředstavitelný. Ještě tak jsem pochopil, že jsou nějaké starohory a prvohory a tak, ale v těch kambriích a silurech a devonech, a jak se to všechno jmenuje, jsem se vždycky totálně ztratil."

Usmál se.

"Je to jednoduché…," vysvětloval mi počítání geologického času.

"A teď si vem, že jen ty prahory a starohory zabraly osm devítin z doby, co existuje Země. Všechno ostatní, vznik života, dinosauři, prvohory, druhohory, třetihory, mamuti, ledovce, člověk, to všechno se odehrálo během jedné jediné devítiny! A z toho je tu člověk jen nějaké tři miliony let! A naše civilizace… Dva, tři, možná čtyři tisíce let… Fascinuje mě to."

Oči mu zářily.

Snažil jsem si to nějak představit.

"Vlastně to je něco jako čtyřdobý takt, na tři doby ze čtyř připadá pomlka a pak se teprve na tu jednu jedinou čtvrťovou dobu krátce rozezní život. A člověk, ten snad ani nestihne zaznít, tak možná jako rychlý příraz na poslední dvaatřicetince v taktu. To už ani není slyšet…"

Začal se hrozně smát, moje počítání geologického času se mu hrozně líbilo.

"Ty jsi muzikant?"

"Jo."

"No vidíš, a já zase dosud nepotkal živýho muzikanta."

Hory jsou krásné.

Mají svoji vůni, svoji barvu, svoji sílu. Mají svoji duši. Mají své příběhy.

Hory jsou krásné, když prší. To turisté raději zůstanou ve svých hotelech, penzionech a domovech.

A v horách je ticho.

Jen kapky deště tiše šumí.

Cesta stále více klesala.

Mraky zůstávají nahoře. Nechce se jim sestoupit do údolí.

Místo klečí se začaly objevovat stromy.

Údolí se zúžilo. Po pravé straně tekl s šuměním Velký Štolpich.

Cesta klesala stále více.

Vtom se údolí rozevřelo a před námi se rozestoupila hluboká rokle Velkého Štolpichu, sevřená šedivými, tajemnými, němými skálami, trčícími vysoko k nebi. Svírají rokli a střeží tu staré zapomenuté příběhy.

Petr byl nadšený.

"Fascinují mě, tyhle skály, tyhle hory. Pořád se mění, teď, v každém okamžiku. Pořád. Stovky milionů let. Jen my to nevidíme. Až sem přijde někdo za sto let, budou tu jiní lidé, jiné stromy… A skály budou o milimetr menší. A za další miliony let už tu nebudou vůbec. Zmizí, celé hory zmizí, jako zmizely ty pradávné hory před pěti sty miliony lety. A místo nich tu budou hory jiné, nebo třeba moře či rovina."

Vpravo se pod skalní stěnou s hučením hnal potok přes balvany vodopádu na dno rokle.

Vepředu, kde se rokle zužovala, hlídali vstup do údolí Krásná Máří a Ořešník.

Vlevo se vinula stará silnice. Mnoho toho z ní už nezbylo, jen mohutné opěrné zdi, velké kamenné sloupy a zábradlí. Povrch už dávno nebyl rovný.

Vyrazili jsme po ní dolů. Kdysi bývala rovná a udržovaná.

"Staří Němci tady v horách postavili spoustu cest. I starý pan hrabě to hodně podporoval. Ale na tuhle cestu, na tu byli obzvláště pyšní. Někdy jí říkali i Alpská silnice. Každičký výmol na ní opravili, jakmile se někde objevil. Ve třicátém pak spolu s hrabětem pochovali i staré časy."

Pak lidé přestali věřit na nebe a peklo, na čerty a ďábly. A nepoznali zlo. Uvěřili mámení bludů. Zavládla nenávist a šílenství. Už nebyl čas na opravování výmolů. Za několik let po smrti starého hraběte odsud muselo odejít těch pár Čechů, co tu bylo. A za dalších několik let pak i Němci, co tu po staletí žili. Nebyl čas na opravování výmolů. Všechno zpustlo.

"Pak přišla povodeň a dokonala dílo zkázy. Vlastně se opravily jen dva úseky, z Ferdinandova k dolnímu vodopádu a pak úsek odsud až na Smědavu. Ale na tenhle úsek snad zapomněli."

Klopýtali jsme po kamenech dolů. Silnice se nejprve zařízla do levého, prudkého, skalnatého svahu rokle, posléze se prudkým obloukem stočila a klesala dál až dolů na dno rokle pod vodopád. Tady byly ještě vidět mohutné opěrné zdi a zábradlí, které tu hrdí stavitelé kdysi postavili.

A letopočet.

1891.

A v těch mohutných balvanech byly obtisklé stopy rukou, které ty zdi stavěly. V těch mohutných balvanech byly obtisklé dávno zapomenuté osudy a příběhy lidí.

Staré, zapomenuté příběhy.

Když lidé přestali věřit na nebe a peklo, na čerty a ďábly, podlehli jejich mámení. Uvěřili slibům Samiela. A pak uvěřili i slibům Fausta. A nepoznali, že uvěřili zlu. Se starým hrabětem pohřbili staré časy a uvěřili mámení bludů. Už nebyl čas na opravování výmolů. Sedm dcer starého hraběte se sem už nikdy nevrátilo. Nesměly. Staré legendy upadly v zapomnění. Zůstaly jen staré, zapomenuté příběhy. A osudy dávných lidí, obtisklé do mohutných balvanů starých opěrných zdí. Střeží je šedivé, tajemné, němé skály, tyčící se vysoko k nebi. Když lidé přestanou věřit na ďábla, nepoznají zlo.

Stáli jsme pod vodopádem.

Jako kdyby sem někdo přijel a vysypal do koryta potoka celý velký vůz obrovských balvanů. A přes ně se valí voda.

Valí se v proudech přes balvany, protéká mezi nimi, hučí, víří a šumí, každý proud si hledá svoji cestu, každý jinou cestu a přesto stejnou cestu, proplétají se, aby se vzápětí zase spojily.

"Když vidím ten vodopád, tak tu vždycky slyším Zelenkovu hudbu. Ty proudy vody jsou jako hlasy v jeho skladbách, každý z nich zpívá svoji melodii, proplétají se, aby se vzápětí zase spojily."

Viděl jsem v Petrových očích nevyslovenou otázku.

"Jan Dismas Zelenka byl jedinečný český barokní skladatel, kterého obdivoval i starý Bach. Působil ale celý život v Drážďanech," vysvětlil jsem.

Mezi stromy, ladícími do podzimních barev, ve kterých září rudé jeřabiny, trčí vysoko k nebi šedivé, tajemné, němé skály. Svírají údolí a střeží tu staré příběhy. Staré zapomenuté příběhy. Jako ten Zelenkův. Když jej na Štědrý den 1745 pochovali na Drážďanském hřbitově, složili jeho noty a strčili je do archivu. Postupně na něj všichni zapomněli.

A pak se najednou objevil. Vystoupil z mraků zapomnění jako to Cimbuří před chvíli nahoře. Jako ta stará silnice nad našimi hlavami.

"Tady to ale opravdu vypadá jako ve Vlčí rokli, kde Kašpar vyvolává Samiela, aby mu ulil čarovnou kuli," vydechl Petr.

Překvapil mě, tenhle geolog. Nečekal bych, že zná Čarostřelce.

"Taky bych si tu uměl představit Fausta, jak tu uzavírá smlouvu s Mefistem…," dodal jsem.

Když lidé přestanou věřit na ďábla, nepoznají zlo. A uvěří mámení bludů. Pak už není čas na opravování výmolů.

"Co kdybychom vylezli kus po vodopádu na nějakou skálu. Aspoň kousek…," navrhl.

Oči mu zářily nadšením. Kameny. Skály. To je jeho svět.

"Jo, proč ne…," souhlasil jsem.

"Ti když tak pomůžu…," nabídl se, "my geologové po šutrech lézt umíme, ale vy muzikanti…," smál se a podíval se na mne svýma zářícíma očima. "Na co vlastně hraješ?" zeptal se.

"Na flétnu. Zobcovku."

"Někde v orchestru?"

"Ne, v orchestru ne, zobcovka není do orchestru, tu bys tam neslyšel. Ona má moc slabý hlas."

"A kde teda hraješ?"

"Tak živím se tím, že učím děti pískat halí belí… a pak hraju v různých souborech, kde děláme starou muziku."

"Starou muziku? To jako Mozarta, Bacha a tak?"

"No Mozarta ne, Mozart už se do staré hudby nepočítá, tam se počítá středověk, renesance a baroko tak do roku 1750. Takže vlastně období, ve kterém zobcovky zažily svůj zlatý věk. Tehdy ty kapely ještě nebyly velké. Jenže pak se začaly zvětšovat a zobcovka už v nich nebyla slyšet, tak ji nahradila příčka. Mozart sice napsal tři nádherné flétnové koncerty, ale ty už jsou psané pro příčnou flétnu. Pro zobcovky psal hodně ještě Telemann i Vivaldi, něco trochu Bach… a pak se pro ni psalo čím dál tím míň a ona postupně zmizela. A objevila se až na začátku 20. století."

"A to se ještě z toho středověku nějaký noty dochovaly?"

"Něco se dochovalo, něco ne, hodně se toho musí rekonstruovat. Nástrojové obsazení, rytmus… U barokní hudby je někdy složité vůbec ten notový zápis přečíst, skladatelé totiž většinou napsali noty pro doprovod a neurčili, jaké nástroje ten doprovod mají hrát, to pak záleželo na tom, jaké nástroje byly v dané zámecké kapele k dispozici. Navíc napsali často jen basovou linku a nechali už na interpretech, jaké akordy na těch notách postaví. Nebo tam připsali nějaká čísla či zkratky, kterými zapsali, jaký akord se tam má zahrát. A potíž je v tom, že ti skladatelé měli většinou každý svoje vlastní značky a zkratky. Ale už Mozart přesně předepisoval, jaké nástroje mají hrát, a také pro každý nástroj přesně předepisoval jeho part. A takhle je to dodnes."

"Tamhle nahoře, tam je takový hezký obrovský balvan, nebo spíš kus skály, tam bychom mohli vylézt, z něj bude krásný výhled na celý vodopád," zorientoval se Petr rychle.

Déšť ustával.

Skály se leskly kapičkami vody.

Teď jsem viděl Petrovu postavu v celé kráse. Má něco do sebe, tenhle geolog. Byl vysoký, štíhlý, ale žádný hubeňour. Jeho krásné, dlouhé vlasy mu volně padají na mužná ramena. Má hezké dlouhé nohy, žádné tyčky, ale ani žádné tlusté špalky. Stál by za hřích, tenhle geolog, napadlo mě.

"Pojď, muzikante, pomůžu ti," vyšvihl se mrštně na větší kus skály a podal mi ruku.

Chytil jsem se jeho ruky.

Usmál se na mě.

"Teď to vezmeme tady přes tenhle kámen a pak seskočíme na tu naši skálu, jo?"

Kolem nás se valí voda. Valí se v proudech přes balvany, protéká mezi nimi, hučí, víří a šumí, každý proud si hledá svoji cestu, každý jinou cestu a přesto stejnou cestu, proplétají se, aby se vzápětí zase spojily.

Vydrápal jsem se na další kámen. Petr už mezitím přeskočil na skálu.

Podával mi ruku: "Pojď, muzikante, chyť se mě, ať mi nespadneš do té díry!" usmál se na mne.

Chytil jsem se jeho ruky. Držel mě pevně. Skočil jsem.

"Děkuji," zachraptěl jsem.

"Nemáš vůbec zač… Rádo se stalo…," usmál se. Jeho oči zářily.

Podzim v horách. Listí ladí podzimní barvy, vzduch voní dřevem a ovocem. Šedivé skály trčí k nebi a střeží staré příběhy. Mraky visí nad údolím, nechce se jim sestoupit dolů.

V horách je krásně.

"Ty jsi vyrůstal v Liberci?"

"Jo. Naši měli rádi hory, takže jsme se kolikrát jen rychle sebrali a vyrazili, naházeli trochu něco k jídlu a pití do batohu a vyrazili, někdy na celý den, jindy jen na krátkou vycházku. Na tohle je Liberec dobrý. I v zimě jsme kolikrát po škole ještě rychle vyrazili někam na lyže. Nebo o víkendu, přes noc jsme byli na plese a ráno vyrazili do hor. A já to takhle vlastně mám dodnes, prostě když je nálada, tak se seberu a jedu…, a když je hezky a trochu čas, tak zůstanu nahoře až do večera a pak sházím z hor za svitu hvězd, ani baterku nepotřebuješ."

"Tak to ti závidím… To my z Prahy vždycky musíme nejdřív někam dojet."

"Zase tam máte krásné památky, taková Malá Strana…," namítl jsem.

"To jo, ale tam se vlastně ani moc nedostaneš, navíc tam jsou pořád jen davy turistů. Takže Pražáci se těm končinám raději vyhýbají."

"Ty jsi vyrůstal v Praze?"

"Jo, na jižáku. Spoustu paneláků… No prostě takový typický pražský sídlištní dítě. Přírodu jsem viděl jen, když jsme vyjeli někam mimo. Byla to exotika. Dneska když můžu, tak se snažím z Prahy vypadnout ven."

"Tak jako geolog jsi asi venku často…"

"Právě, že moc ne. Já jsem spíš v kanceláři, počítám zásoby ložisek nerostů a jestli a za jakých podmínek jsou vůbec těžitelná.

"Stejně by mě zajímalo, jak se hledá ložisko nějaké suroviny," byl jsem zvědavý.

"Dřív chodili prospektoři po horách a poslouchali volání hor, poslouchali volání kamenů. Hledali nějaké stopy, které by je k rudě přivedly. Většinou to byla nějaká místa, na kterých ta rudná žíla vystupovala na povrch. A pak to začali těžit, nejdřív povrchově, později pak i hlubinnou těžbou. Dneska už to takhle není, v podstatě všechno už je zmapovaný, takže se vyhodnocují mapy, literatura, někdy se dělají i průzkumné vrty nebo se razí průzkumná díla, ale my vlastně všechny informace, který potřebujeme, dostaneme už zpracované a jen se hrabeme v literatuře a počítáme, počítáme…, počítáme…"

"Baví tě to?"

"Mně by se víc líbilo bejt třeba geolog někde v národním parku," zasnil se. "A jaké sny mají muzikanti? Hrát třeba v Rudolfinu?" zeptal se.

"Ani ne, my s tím naším pískáním…, pro nás tyhle ratejny nejsou, my jsme radši, když si můžeme zahrát někde na nějaký starý zřícenině, tam ta stará muzika zní stejně nejlépe…"

Vzduch voní podzimem. A dřevem.

Mraky se vznášejí nad skalami, nechce se jim do hluboké rokle.

Déšť ustal.

Kapky vody se třpytí na skalách.

Jsou miliony let staré, tyhle skály. Když se jich dotkneš, ucítíš tep jejich srdce, ucítíš sílu, kterou v sobě skrývají. Když se jich dotkneš, ucítíš miliony let staré příběhy, dotkneš se srdce země.

"Nedáš si Linecký?" nabídl jsem. "Hodil jsem to ráno jen rychle do batohu…"

"Díky…, ty já můžu."

"Taky na nich ujíždím."

"O Vánocích ani nic jinýho nepotřebuju…"

"Tak to máme na stejno."

Usmáli jsme se na sebe. Jeho oči zářily. Krásné, tajemné a hluboké oči, hluboké jako tůně jizerskohorských rašelinišť.

Utopil bych se v nich.

"Víš, že jsem nakonec rád, že jsem nešel nahoru na ten Holubník?"

"A já jsem rád za milou společnost," usmál jsem se na něj, "je to hezký odpoledne."

"To platí oboustranně…," usmál se.

"Dík. Jsi fajn. A já aspoň potkal živýho geologa."

Usmál se.

"A já zase muzikanta."

"Jestli chceš…," napadlo mě, "mohl bych tě vzít do Liberce autem…"

"Když ti to nebude vadit…"

"Já tě rád vezmu…"

Kapky vody se třpytí na skalách.

Vzduch voní podzimem. A dřevem.

"Budeme muset vyrazit dolů, ať to stihneš," podíval jsem se na hodiny. A uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nechci, aby tohle odpoledne skončilo.

Zvedl jsem se a snažil se slézt ze skály. Moc mi to nešlo.

"Počkej, muzikante," řekl s nečekanou něhou, "počkej, podej mi ruku, podržím tě…"

Podíval jsem se mu do očí. Byla v nich spousta něhy.

Vydali jsme se na cestu dolů.

Ticho.

Jen naše kroky.

Jen já, hory a Petr.

Mlčeli jsme, každý pohroužený do svých myšlenek.

Byl bych nejraději, kdyby tohle odpoledne nikdy neskončilo.

Stál by za víc, za mnohem víc, než jen za hřích. Ale co když ho někde čeká dívka, přítelkyně, snoubenka či manželka nebo co já vím… Známe se jen takovou chviličku… co já vím, jak na tom je…

Stmívalo se.

Mlčeli jsme, pohroužený každý do svých myšlenek.

Hory jsou krásné. A mají své příběhy.

Stmívá se.

Pod Ořešníkem v Hejnicích tiše září do dáli chrám.

Z jeho štítu na nás shlíží madona. Dělá zázraky, a tak sem za ní po staletí chodí poutníci.

Řeka pod námi tiše šumí.

Vzduch voní podzimem, ovocem a dřevem.

V chrámu spí svůj věčný spánek starý rod, co tu kdysi vládl. A když ve třicátém pohřbívali posledního hraběte, nevešli se lidé do kostela. Spousta jich zůstala venku. A pak lidé přestali věřit na ďábla. Ničení a zkáza.

Sedm dcer starého hraběte spí svůj spánek jinde, sem už se nikdy nevrátily. Nesměly.

"V padesátých letech tu komunisti ve starém klášteře věznili řeholníky, pak z kláštera udělali sklad zeleniny a nakonec ho opustili. Byl by spadl i s chrámem nebýt devětaosmdesátého. Pak přišel páter Raban."

A chrám s klášterem vystoupil z mraků zapomnění, jako to Cimbuří, jako ta stará silnice nahoře. A když pak pátera pohřbívali, nevešli se lidé do kostela, spousta jich zůstala venku.

Staré, zapomenuté příběhy. Příběhy zkázy a znovuzrození.

Madona ve štítu kostela tiše září do daleka.

Kolik už zažila příběhů…

"Když za Redernů vtrhla na Frýdlantsko reformace, zatloukli dveře kostela a madonu odvezli na zámek do Liberce. Když pak zámek vyhořel, zůstala v jeho spálených troskách jen neporušená madona z Hejnic."

Dělá tu zázraky, Panenka Marie a proto za ní přicházejí lidé.

Řeka pod námi tiše šumí.

"Má to tady zvláštní atmosféru," zašeptal. "Je tu takový zvláštní klid…"

Panna Maria tiše září do daleka.

Vzduch voní podzimem. A ovocem a dřevem.

V chrámu spí svůj věčný spánek starý rod, co tu kdysi vládl.

Hledíme si do očí.

Naše rty se přiblížily.

Cítím na tváři jeho dech.

Zavírám oči.

V hlavě zběsile víří myšlenky. Proboha, co to dělám…

Zmatek v hlavě. Spousta hlasů. Jeden přes druhý, jako proudy vody na Štolpichu, každý si hledá svoji cestu, každý jinou cestu a přesto stejnou cestu, každý bublá, víří, šumí a hučí, proplétají se, aby se vzápětí zase spojily jako hlasy v Zelenkově hudbě, každý zní, zpívá svoji melodii, proplétají se, rozcházejí se, aby se zase spojily…

Naše rty se dotkly.

Celým mým tělem proběhlo zachvění.

Krásný, sladký polibek.

Kratičký polibek.

"Promiň," ucuknul, "omlouvám se…"

"Ne, v pohodě, to já se omlouvám, já jsem…, já jsem…," zamotal jsem se.

"Prosím tě, promiň, nechtěl jsem…," omlouval se.

"Ne, to já, já taky…," zakoktal jsem se.

Spousta hlasů. Jako proudy vody na Štolpichu, jako hlasy v Zelenkově hudbě, každý bublá, víří, šumí a hučí…

"Já… hele… asi jsem ti to měl říct dřív… já… víš…," sklopil oči. "Nic se nestalo," zašeptal smutně, "to já… Bylo to silnější… já… víš…, nezlob se. Prosím," sklopil smutně oči.

Plamínky zmizely.

"Nechtěl jsem to krásné odpoledne zabít…, ale bylo to nějak silnější…, ta madona, to ticho, ty hory…," dodal smutně.

"To ne ty, to já… já… je mi s tebou hrozně fajn a…," zadrhnul jsem se.

Zmatek v hlavě.

Spousta hlasů.

Jako proudy vody na Štolpichu.

Jako hlasy v Zelenkově hudbě.

"Asi jsem ti to měl říct dřív, ale já netušil, že to prostě, že se to… A nevím, jak na tom jsi. Nechtěl jsem to krásné odpoledne zabít, mohl ses leknout, vyděsit…"

Podíval se na mne.

"Já? A proč?"

"Já no… víš… Já jsem vlastně jako Bedřich Veliký."

Vyvalil na mě svoje nádherné oči.

"To byl nějakej král, ne?" zeptal se.

"Jo a jakej. A byl teplej."

"Cože?" vyjekl překvapeně.

"Jo, byl a taky byl skvělý flétnista, i Bach si ho vážil, a jeho bratr, princ Jindřich, ten byl taky teplej a hádali se spolu o milence, jenže Bedřich byl starší a navíc král, takže Jindřich tahal za kratší provaz…," snažil jsem se odvést pozornost.

"Počkej, ty jsi…," přerušil mě.

"Jo…," sklopil jsem oči. "Promiň." Asi jsem ti to měl říct dřív. Ale víš, já netušil, že to prostě, že se to…

V očích mu zaplály plamínky.

"Já… taky jsem se bál… je mi s tebou hrozně krásně… a měl jsem strach…"

Obejmul mě.

"Víš, já jsem vlastně taky jako ten tvůj král! Až na tu flétnu."

Objetí. Krásné, pevné objetí.

Dlouhý, sladký polibek.

Madona Hejnická.

Tiše září do tmy.

A dělá zázraky.

"Ty někoho máš…?" zeptal se opatrně.

"Ne…," zakroutil jsem hlavou. "A ty?"

"Taky ne…"

Přitiskl jsem se k němu.

Vzduch voní podzimem, zralým ovocem a dřevem.

Dělá tu zázraky, Panenka Marie.

"Myslíš, že musíme stíhat ten autobus?" zeptal jsem se opatrně.

"Já nevím…, asi bych byl nejradši, kdyby mi dneska ujel…"

"To já taky…," šeptnul jsem po chvíli a přitulil se víc.

Madona ve štítu kostela tiše září do daleka.

Kolik už viděla příběhů…

Kolik už viděla polibků…

Setmělo se.

Stojíme v objetí.

Pod námi tiše šumí řeka.

V dáli zaštěkal pes.

Nad námi září madona.

"Myslím, že ten autobus mi už ujede…," řekl s ulehčením.

"To je dobře," řekl jsem a přitiskl jsem se k němu. Už ho nepustím. Nepustím. Tenhle geolog totiž stojí za mnohem víc než jen za hřích.

"Aspoň ti můžu ukázat svou sbírku fléten," řekl jsem nevině.

Rozesmál se.

"Tak takhle to vy muzikanti děláte…," smál se.

"No, my už jsme takový…," odpověděl jsem. "Ale jen my flétnisti. My máme vždycky plnou skříň fléten. To takovým klavíristům by se víc jak tři klavíry do bytu nevešly…," zažertoval jsem.

Přitiskl mě k sobě.

Políbil mě na čelo.

Už tě nepustím.

Panna Maria tiše září do tmy.

Hory jsou krásné, když na nebi září hvězdy.

Hory jsou krásné, když na cestu svítí hvězdy.

Ani baterka pak není potřeba.

Dveře mého bytu za námi zapadly.

V předsíni je růžové šero. Ani baterku tu nepotřebuješ.

"Nech zhasnuto," zašeptal.

Objetí. Krásné, dlouhé objetí.

A polibek.

Srdce mi buší.

Nepřestávej mě líbat, je to tak krásné, když mě líbáš…

Naše těla se tisknou k sobě, sprchový kout je malý. Letmé dotyky… Po jeho krásném těle stékají proudy vody.

Nahá, vášnivá, toužící těla se svíjejí v bílých peřinách. To není klidný a vyrovnaný Palestrina, ani sladké italské smyčce, ani nervózní a dramatický Zelenka…, to bouří Vivaldi. Rychlé, prudké, vášnivé smyčce.

Na jeho nádherné hrudi svítí do šera dva krásné terčíky bradavek.

Hladím tě po celém těle, tak moc, tak moc toužím se tě dotýkat.

"Nepřestávej, je to tak krásné, když mě hladíš," šeptal vzrušením.

"Toužím po tobě, jen pro sebe tě chci mít, jen pro sebe…"

Vnikl do mě.

Cítím jeho vášnivé pohyby. Je ve mně a já všude kolem něj.

Jsme jedno tělo a jedna duše.

Celý jsem se vypjal.

Hladí mě, tak krásně mě hladí…

Vzal mě do ruky.

Naše pohyby se setkaly.

Zavřel jsem oči. Okolní svět přestal existovat. Jen on. Jen jeho pohyby. Jen jeho vášeň. Jen jeho tělo. Je ve mně a já všude kolem něj. Jedno tělo a jedna duše.

Vivaldiho Bouře. Rychlá, prudká, vášnivá jako proudy vody na Štolpichu, ženoucí se přes balvany vodopádu na dno rokle, vášeň prudká a horká jako žhavé magma, vystupující na povrch, jedno tělo a jedna duše, toužící nahá těla se svíjejí v bílých peřinách, jsi ve mně a já jsem všude kolem, chci tě mít, jen pro sebe tě chci mít, chci se tě dotýkat, líbat tě a hladit, vášeň prudká a bouřlivá jako žhavé magma, tlačící se na povrch, jedno tělo, jedna duše, dva hlasy se spojily… Miluji tě, má lásko!

Miluji tě…

Naše nahá těla odpočívají v bílých peřinách.

Položil jsem si hlavu na jeho hrudník.

"Zůstaň ještě u mě…"

Za okny zase šumí déšť.

V Liberci buď prší, nebo…

Usnuli jsme.

Svítání.

Opatrné, snad trochu stydlivé.

"Dobré ráno…"

Polibek na čelo.

"Dobré ráno… Ještě můžeš spát, teprve svítá."

Políbil mě. Krásný, dlouhý polibek. Jeho nádherné dlouhé vlasy byly všude kolem mne.

Líbá mě.

Krásně, pomalu mě líbá.

Líbá mě svými nádhernými, smyslnými rty. Líbá mě na krku, líbá mě na bradavkách, líbá mě na bříšku… líbá… líbá mě…

Přestal jsem vnímat svět. Jen jeho polibky. Jen jeho něha.

To nejsou sladké italské smyčce, ani nervózní a dramatický Zelenka, ani bouřící, vášnivý Vivaldi. To je krásný, klidný a vyrovnaný Palestrina.

Rozezněl se první hlas. A zněl dlouze do ticha sám.

Tak krásně mě líbá…

Pak se přidal další a zpíval o vášni.

A pak se přidaly další a další a zpívaly o lásce, o touze a milování.

Lásko…, miluju tě! Miluju tvé krásné ruce, které mě tak krásně svírají, miluji tvé krásné bradavky, které líbám. Miluju tvé krásné bříško. Tvé chloupky, které směrují můj pohled níž…

Vzal jsem jej do pusy.

Lehce vzdychá.

Hladí mě ve vlasech. Tak krásně mě hladí.

Dvě nahá, toužící těla. Zpívají o lásce a touze, o vášni a milování.

"Nebuď sobec, nech mě taky si… hrát…," zašeptal.

Přitáhl si mě blíž. A vzal mě do pusy. A hrál si.

A já si hrál s ním. Mazlím se ním, líbám, hladím…

Sjel jsem ještě níž.

Jeho nádherný zadeček toužil po tom, abych do něj vstoupil.

A byli jsme jedno tělo a jedna duše.

Objal mne svýma rukama a nohama a pevně se ke mně přitiskl.

Ležíme v pevném objeti. Jsme jedno tělo a jedna duše.

Dlouhý, vášnivý polibek.

Hledíme si do očí.

Utopil jsem se v nich. V jeho krásných očích, hlubokých a tajemných jako jsou tůně jizerskohorských rašelinišť.

Hledíme si do očí a jsme jedno tělo a jedna duše.

To nejsou sladké italské smyčce. To není nervózní a dramatický Zelenka. Ani bouřící, vášnivý Vivaldi. To je krásný a klidný Palestrina.

Miluju tě, lásko.

Ležíme vedle sebe.

Oddychujeme.

Hledíme si do očí. Do očí hlubokých a tajemných jako jsou tůně jizerskohorských rašelinišť.

Usínáme za svítání.

Hory jsou krásné.

Mají své příběhy.

Probouzíme se v objetí, když už slunce stojí vysoko.

Ale to v Liberci neplatí, v Liberci buď prší, nebo to je do kopce.

Prší.

"Půjdu udělat něco k jídlu, chceš?" navrhuji.

"Jo…, byla to krásná noc…, ale teď se ti přiznám, že mám hlad…," usmál se.

Kouzelně se usmál.

"A taky mi musíš ještě ukázat tu sbírku fléten… a pustit Zelenku…," připomněl se.

Stál v koupelně před zrcadlem. Jeho krásné dlouhé černé vlasy spadaly na jeho mužná záda.

Nedalo mi to, musel jsem ho obejmout.

Přitiskl jsem se k němu.

Slyšel jsem tlukot jeho srdce.

"To tluče pro tebe, lásko."

A svět byl krásný a veselý a bezpečný.

Cítil jsem, jak mě objímá.

Přitiskl se ke mně.

Nebránil jsem se.

Líbá mě a hladí… na krku, na hrudi, na bříšku…

Nepřestávej, je to tak krásné, když mě hladíš.

"Měl bys něco proti, kdybychom si to jídlo vzali do postele?" zašeptal. "A mohli bychom pustit toho Zelenku…"

Zelenkova hudba je zvláštní, je barokní, ale je jiná, než co psali Bach, Händel, Telemann, je jiná, než co psali Italové. Má spoustu hlasů, každý z nich si hledá svoji cestu, zpívá svoji melodii, aby se pak zase spojily. Není to klidný, mírný, vyvážený a uklidňující renesanční vícehlas jako u Palestriny, nejsou to mohutné sladké smyčce, jako mají Italové, je dramatická, prudká, nervózní. A přitom je plná odpuštění. Je jako ten vodopád včera.

Je úžasná.

Je nezvyklá.

Je krásná.

Přitiskli jsme se k sobě.

Svět je krásný, když prší.

Mží.

Bylo to před námi. Ale nikdo z nás to nevnímal. Nechtěl vnímat.

Jako kdyby to bylo v jiném světě.

Jako kdyby to nemělo nikdy nastat.

Odjezd.

Stáli jsme na nástupišti, sevření v pevném objetí.

Nějaká bába s dědkem, dvě nádoby hnusu, zla a zloby, se rozčilovali a vzrušeně gestikulovali.

Bylo nám to jedno. Bedřich Veliký byl taky teplej a jakej to byl král!

Dlouhý, krásný polibek.

"Budeme odjíždět," připomněla se stevardka nesměle.

Bylo to před námi. Ale nikdo z nás to nevnímal. Nechtěl vnímat.

Jako kdyby to bylo v jiném světě.

Jako kdyby to nemělo nikdy nastat.

Srdce se sevřelo. Skoro jsem nedýchal.

Prší.

Odjel.

Světla autobusu mizí mezi kapkami deště.

Vedle mne bylo najednou strašné prázdno. Jako kdyby tam někdo vyřízl díru do vesmíru. A v ní – nic.

Život se zastavil.

Prší.

Kapky deště stékají po tváři.

Jizerky jsou nádherné.

Mají svoji vůni, svoji barvu, svoji sílu. Mají svoji duši. A mají své příběhy.

Na mobilu pípla smska.

"Miluju Tě, Lásko…"

"Také Tě miluju, má Lásko…"