Dušičky

Světlo pouličních lamp se rozplývalo do mlžného oparu. Téměř holé větve křovisek vrhaly stíny do prostoru této oranžové aury a budily dojem dlouhých pařátů sápajících se po chodníku. Po parku tlelo listí. Do nezvykle teplého podzimu, který se na Prahu snesl, občas zavanul chladný vánek s vůní kovu.
Několik metrů od spěchajícího chlapce praskla větev. Už od autobusové zastávky měl dojem, jako by ho někdo sledoval. Přidal proto raději do kroku a kapesní nožík sevřel v prstech ještě pevněji. Rodiče odjeli na chatu, přesto ale věděl, že se doma bude cítit o dost bezpečněji. Přišlo mu až úsměvné, jaký strach může dostat téměř dvacetiletý kluk. Sportovec jako on. Koutky rtů mu pobaveně cukly a veškeré napětí z něj na chvilku opadlo. Kdyby ho tak viděli kluci.
“Hej!” ozvalo se za ním. Chtě nechtě se zastavil a celý ztuhl. Tělo ho vůbec neposlouchalo. Srdce bušilo rychleji než předtím a téměř nedýchal. Opatrně začal otáčet hlavou, aby se přes rameno podíval, kdo za ním jde. Podle zvuků jeho pronásledovatel běžel. Nemělo význam se teď dát na útěk. Nestihl by se ani rozběhnout. Co navíc nečekal, že se na něj vrhne někdo zepředu.
“Kam tak utíkáš?” spustil na něj káravým hlasem kdosi a rukama vrazil do jeho hrudi. Ve stejný okamžik ho dostihl i druhý z násilníků a strčil do jeho zad. Zrak mu zahalila ještě hustší mlha a bezvládně se v mdlobách sesypal na chodník.

Nevěděl, co se s ním stalo. Cítil se už ale o dost pohodlněji. Ležel v čemsi měkkém a bylo mu teplo. S námahou otevřel oči, aby zjistil, že je na pohovce v obývacím pokoji jejich domu. Místnost spoře osvětlovala jen malá lampička. Měl na sobě stále šusťákovou bundu a boty. Vzali si jeho klíče a dostali se k nim domů? Jak sakra ví, kde bydlí? Pokusil se vstát, ale povedlo se mu jen posadit. Mohli si to přečíst na občance.
Ve vedlejší místnosti se svítilo. Ještě stále jsou tu.
“Ty jsi fakt kokot!”
“Nevím, čí to byl nápad, ty hovado.”
“Copak jsem mohl tušit, že je to takovej cíťa?”
Doléhaly k němu hlasy.
Asi mu všechno začalo docházet. Roztřesenou rukou si osahal šos bundy. Peněženka tam byla. V přední kapse džínů nahmatal mobil.
“Vy dementi!” zakřičel na celý dům.
Ve dveřích se objevila postava s hrnkem v ruce: “Dáš si čaj, Peťo?” pronesla mile.
Přepadený po ní hodil polštář.
“Chceš abych se opařil, do prdele?”
“Jo, to bych chtěl. A do prdele by to bylo ideální.”
Ve dveřích se objevil druhý stín a začal se smát.
“A ty se taky netlem. Vždyť mě z vás mohlo trefit!”
V pokoji se rozsvítilo. Stáli před ním v rozpacích dva jeho kamarádi – Honza a Martin.
Honza došel s velkým hrnkem čaje k Petrovi, postavil ho na konferenční stolek a posadil se na pohovku vedle své pobledlé oběti. S rukou kolem jeho ramen se omluvil:
“Tak promiň, já myslel, že to bude sranda.”
“Blbá sranda,” pronesl Petr vážně, ale nedovedl tuto vážnost udržet ve výrazu obličeje.
Martin stál opřený o futra a usmíval se na ně.
“Uznávám, že v jednu chvíli už jsem měl nahnáno, jestli jsi v pohodě,” dodal.
Petr demonstrativně vytáhl ruku z kapsy a z nožíku vystřelil malou čepel.
“Máte štěstí, že jsem to nepoužil.”
Oba vtipálci vyvalili oči.
“Nehodláš to použít teď, že ne?” rýpl mu do žeber Honza.
“No, když mi slíbíte, že tu dneska přespíte…”
“Co vaši?”
“Jsou na chatě.”
“Pááárrty!” rozkřičel se Martin a vrhl se k oběma klukům na pohovku.
“Nůž, nůž!” upozorňoval Petr a raději ho zacvakl a odhodil. Aby se mohl řádně vybít na svých útočnících.

Když Petr vyšel v trenkách z koupelny, konečně uklidněný a prohřátý, a sundal si ručník z hlavy, nestačil věřit vlastním očím. Po celém bytě bylo zhasnuto a jen sem tam hořela nějaká ta svíčka. Docupital po špičkách do svého pokoje, aby si našel nějaké oblečení.
“Co blbnete, hoši?” zavolal do tmy. Nutila ho volat tlumeným hlasem.
“Zítra jsou dušičky a my máme barák jen pro sebe,” ozvalo se z vedlejší místnosti.
“Budeme vyvolávat duchy!” křičel Honza pod schody.
“Doufám, že nechlastáte tátův rum?”
“Ten z kredence v obýváku?”
“Ten z pracovny.”
“Dáš si taky?”
“Máte mě tu ksakru chránit a ne zajistit, aby mě v neděli naši zabili.”
Oblékl si triko a ucítil čísi paže kolem svého trupu.
“Neboj, já tě ochráním,” pošeptal mu Martin do ucha zezadu. V Petrovi opět hrklo. “Promiň.”
Chvíli se nechal rukama laskat po břiše a hrudníku. Martinův horký dech cítil na krku.
“Dej pokoj, nebo se mi postaví,” špitl Petr a vyklouzl Martinovi z objetí.
“Simtě, toho by si ten ňouma nevšiml ani za světla.”
“Tak kde mám nalito?” zavolal Petr na Honzu a z pokoje se s jistotou vypravil po schodech dolů. Vyznal by se tu i bez svíček.

Všichni tři seděli na polštářích a drželi se za ruce. Honza a Petr měli oči zavřené, zatímco Martin si prohlížel tváře svých přátel, po kterých tancovaly stíny. Uprostřed mezi nimi hořely tři velké svíce. Martin se pustil, aby se napil ze své skleničky.
“Rušíš kruh, sakra,” napomenul ho Honza.
“Doufám, že jste nežrali celý odpoledne fazole,” přidal se s kritikou Petr, otevřel oči a i on narušil ‘moc tří’. Zatímco usrkával ze svého panáka, stále se levou rukou držel Honzy.
“S váma to fakt nemá cenu.”
“Sorry, ale už tu sedíme potichu asi dvacet minut.”
“Náhodou, je to výbornej relax.”
“Jakej relax? Vždyť ti celou tu dobu stojí péro v pozoru z toho, jak se držíme za ruce.”
“Haha,” pronesl ironicky Honza. Sklopením očí dal ale najevo nervozitu z toho, co mu Martin vytkl.
“Duchu, jestli jsi tady, tak ty dva nakopej do řiti,” promluvil Petr směrem ke stropu. A ruce sevřel do modlitby.
“Auuu!” pronesli Martin a Honza unisono.
Všichni tři se začali smát.
“Co ty máš dneska proti moji prdeli?” bránil se Honza.
“Jen počkej, jak ti ji v noci zřídí!”
“No jasně, Marťas, tak hlavně, že to máš na koho svést.”
“Prosimtě, u tebe bych ani nepoznal, jestli ti to dělám do prdele nebo do ksichtu.”
Honza se vrhl k Martinovi s rukama napřed. Ten se zády preventivně opřel do sedačky za ním a začali se přetlačovat. Petr znovu usrkl rumu a pobaveně sledoval, jak si dva čerstvě dospělí kluci porovnávají síly. Nikdy nemohl poznat, zda to dělají ze vzájemné nesnášenlivosti nebo naopak, protože se mají tak rádi a baví je to. Když tak sledoval v přítmí, jak se vzájemně dotýkají, proplétají si nohy a jeden druhému hrozí kousnutím tu do krku, tu do prstu, neubránil se silné vlně vzrušení. Penis roztahoval nohavici jeho volných trenek a hrozilo, že vyleze ven. Musel si sednout jinak.
“Pak komu tady stojí,” všiml si toho Honza ležící zádama na koberci a oba kluci přestali. Martin právě klečel na všech čtyřech nad ním. Koleno u Honzova rozkroku. Oba zírali ke společnému chráněnci.
“Ještě jsem dneska nehonil no,” snažil se z toho vymluvit Petr. Nebýt té tmy, bylo by poznat, jak moc se červená. Martin si připadal jako smyslů zbavený a využil své výhodné pozice, aby se nad Honzu sklonil a políbil ho na jeho překvapením nehybné rty. Ten se tomu nijak nebránil, ale ani tomu nešel naproti. Zmateně se podíval na Martina a pak na Petra. Martin po chvilce své rty od těch Honzových odlepil.
“Promiň,” řekl smutně. “Nevím, co to do mě vjelo.”
Oba kluci napjatě očekávali Honzovu reakci.
“Asi nějakej teplej duch?” začal se smát. A zase se dali do smíchu všichni tři.
Přestože od té doby panovala u všech jistá nervozita, pomohl Martin Honzovi vstát, a jako by se snad nic nestalo, navrhl pokračování černé hodinky.
Tentokrát se ale nemlčelo. Popíjeli pivo, rum a za vzájemného držení rukou si vyprávěli strašidelné historky. Někdy se smáli, někdy dva z trojice cítili, jak třetí strachem sílí stisk jejich rukou. Pocity v nich se mísily, ale jeden přetrvával. Pocit příjemného šimrání, že každý jeden se může dotýkat dalších dvou a není to divné. Koloval z jednoho na druhého jako společná magická schopnost. Dokonce ani Petrova viditelná erekce nikoho nenutila ke vtipným komentářům.
Martin dopovídal historku o stejném zlém snu, který mělo v jednu noc hned několik lidí spících na jednom místě.
“Kluci?” pronesl Petr. “Budete tu fakt spát, že jo?”
“Tak já teď v noci už domů dojedu jen těžko.”
“A já tě tu s ním samotného nenechám.”
“A u mě v posteli?”
“Myslíš, že se tam vejdem?”
“To nevím, ale kdyžtak si můžeme lehnout k našim do ložnice, tam je místa dost.”
Ve starých nástěnných hodinách po babičce odbila půlnoc. Všichni tři se lekli.
“Půlnoc v předvečer dušiček, teď jsou všichni duchové nejaktivnější!” pronesl Honza nadšeně.
“Počkat…,” otevřel prudce oči Petr. “Cítíte to taky?”
“Ne?!” podivil se Martin.
“Ten studený závan na zádech.”
Kluci nevěřícně hleděli na Petra, ale ten se tentokrát tvářil vážně. Dokonce mu naběhla husí kůže. Pomalu a strnule se naklonil směrem k Honzovi. Téměř až k jeho tváři. Díval se mu zhluboka do očí.
“Myslim, že je tu zase ten teplej duch,” dodal s úsměvem a i on ho začal líbat na ústa.
Honza se nebránil a Petrovi dokonce už i polibky opětoval. Koutky mu cukaly úsměvem a Martin se vyloženě bavil. Polibek trval. Honza položil ruku na Petrův krk a palcem ho hladil po tváři. Jeho ústa si tak přidržoval u těch svých.
Když chlapci rozpojili svá ústa, pronesl Honza s povzdechem: “Myslím, že jsem z nás tří pro duchy nejpřitažlivější.”
“My duchové berem cokoliv, co je zrovna po ruce.”
“Jsem ale poslední, do koho ses ještě nevtělil.”
Petr prsty obepnul tvrdého ptáka ve svých trenkách:
“Myslím, že zato můj hostitel je připravený na to se do tebe vtělit.”
“Bude mi potěšením.” Honza jel rukou po vnitřní straně Petrova stehna až k nohavici spodního prádla.
Zatímco Petrovi se zželelo přihlížejícího Martina, a tak si ho přitáhl k sobě a začal ho líbat, Honza osahával Petrův tvrdý penis přes trenky, jako by se chtěl přesvědčit, že nejde jen o nějaký nehmatatelný přelud. Ve vzduchu voněl rozehřátý vosk. Plamínky se odrážely v chlapeckých očích plných touhy. Střídavě sledovaly temné obrysy nástroje pro vtělení a polibky, které si nedovedl představit ani v těch nejdivočejších snech. Vždycky toužil po tom zažít s kluky nebo alespoň jedním z nich něco sexuálního. Nikdy ale nenašel tu odvahu. Měl podezření ohledně toho, co se dělo pod peřinou nebo ve spacáku, když trávili společné letní noci na chatě či ve stanu během toho, co spal, a jednou narazil na Petra s Martinem, když se společně sprchovali a neskrývali před sebou erekci, ale nikdy nedal najevo, že si toho všiml. Jednou v opilosti se při obvyklé rvačce s Martinem nechal osahávat a dokonce se zdálo, že před kousnutím do krku ho Martin olízl, ale i to skončilo jen divokou masturbací o samotě před spaním, při které si osahával stopy po zubech na svém krku.
“Myslím, že můj hostitel je také připravený.”
Martin si klekl na kolena a rozepnul poklopec džínů. Přes gumu boxerek vytáhl tvrdého ptáka jen kousek od Honzova obličeje.
“Můžu?” zahleděl se Honza do Petrových očí a čekal na svolení.
“Ne! Musíš…” Petr ho popadl za vlasy a jeho obličej natlačil proti ztopořenému údu, až mu Martinův slizký žalud tlačil do očního důlku. Všude po tváři se mu rozmázl preejakulát. Ještě jednou ho tedy Petr za vlasy stáhl zpátky a ten měl tentokrát šanci alespoň otevřít ústa. Na první pokus se Martin dostal poměrně hluboko. Po třetím, čtvrtém přírazu se Honzovi v očích objevily slzy. Slzy štěstí.
“To máš za to, jak si mě vyděsil!”
Honza vytáhl penis z úst.
“Ale to Martin udělal taky.”
Po téhle poznámce si ho ale ochotně vzal zase zpátky a začal s chutí olizovat žalud a jazykem zajíždět pod předkožku.
“Taky bude náležitě potrestán,” dal mu za pravdu Petr a postavil se. Rozkrok natlačil klečícímu Martinovi k obličeji. Martin se nadechl vůně čerstvého mužství. Jazykem olízl látku spodek od kořene po špičku. Petr spustil trenky ke kotníkům.
Pro Martina nic neznámého a stejně to byla pokaždé výzva. Vložil si ho do úst.
Utvořila se tak mezi chlapci hierarchie, která byla poplatná i jejich přátelským vztahům. I tomu nejnižšímu členovi z nich ale nadmíru vyhovovala.
Dávivé a mlaskavé zvuky obou chlapců se nesly tmou po celém domě.
Petr bosou nohou dráždil Honzovu vzrostlou bouli. Přitlačoval ho chodidlem ke koberci a v intervalech tlak uvolňoval a pak opět zvýšil. Rukama určoval rychlost Martinova kouření a ten tak nestíhal ani polykat sliny. Měl jimi opatlaná ústa a sem tam mu některá ukápla níž na jeho penis a skončila tak v Honzových ústech. Martin si toho všiml a zalíbilo se mu tu natolik, že chvílemi přestal dělat dobře Petrovi, sliny v ústech nahromadil a donutil Honzu, aby mu nastavil ústa. Všechny sliny mu pak do nich pomalu spouštěl. Po chvíli se přidal i Petr. Nohou ho tentokrát přišlápl na hrudníku. Honza tak byl nucený ležet na zádech se zakloněnou hlavou a ústy dokořán. Jeho kamarádi se střídali ve spouštění slin a plivání, a když se občas trefili jinam na Honzův obličej, smáli se tomu. Oba přešli na vzájemné honění ve stoje, které Honza z podlahy sledoval. Držel se obou chlapců za lýtka
“Jsi v pohodě?” zeptal se starostlivě Martin.
“Uhhu,” kývl na souhlas Honza.
“Líbí se ti to?” přidal se Petr.
“Uhhu.”
Oba kluci si k němu lehli a hleděli mu na poplivaný obličej zblízka.
“Tak to jsi moc šikovnej.”
Dostal polibek. A hned druhý.
“Musíte se umýt, kluci. Jinak vás do postele nepustím.”
Všichni si vzájemně pomohli vstát. Za osahávání, líbání a odhazování kousků oblečení se přesunuli nahoru do koupelny. Nahý Petr seděl na pračce a honil si, zatímco se kluci vzájemně mydlili a oplachovali. Byli důkladní. Vlasy, podpaží, třísla, koule, předkožka, dírka. Prsty šmejdily všude.
Když konečně vypnuli vodu, otřel je Petr osuškou. Oba za odměnu dostali jemnou pusu.
“Doufám, že ve vás tenhle duch zůstane už napořád,” chválil si Honza.
Poté, co se přesunuli do Petrova pokojíku, kde rozsvítili modrou lampičku, se všichni tři svalili na postel a ve vzájemném objetí, přitisknutí k sobě, odpočívali. Naslouchali svému dechu, což bylo nesmírně uklidňující. Během chvíle usnuli.

Když se Petr probudil, Martin ještě spal. Honza však bděle u jejich nohou, v každé ruce jedno péro, studoval zblízka rozdíly a porovnával jejich velikost.
“Bál jsem se, abyste zase nevyužili toho, že spím, jako vždycky,” špitl.
“Promiň,” posmutněl Petr.
Zkontroloval, že Martin opravdu spí, a přitáhl si Honzu k sobě. Chtěl mu to vynahradit. Vzal ho za ruku a přeběhli do ložnice rodičů. Zvenku sem prosvítalo světlo měsíce. Ze sexuálního experimentu se vyklubalo laskavé milování dvou přátel. Tentokrát měli tajně vzájemný okamžik jen oni dva.
“Víš, co jsme s Martinem nikdy nedělali?”
Laskal Honzu ve vlasech.
“Nevím.”
“Nikdy mě nenechal do sebe vstoupit.”
“A chtěl bys vstoupit do mě?”
“Můžu?”
“Ne! Musíš…”
Oba se svalili na postel. Petr sáhl po nočním krému, kterým si Honzu pomalu připravil. Jemně do něj zasouval prst, pak přidal druhý. Honza nervózně oddechoval. Za polibků pak začal vlhkým žaludem trápit panickou dírku.
“Nikdy tam nikdo nebyl.”
“Neboj, za chvíli ti bude připadat, jako by tam vždycky patřil.”
A tak se i stalo. Po rozpačitém začátku si Honza začal Petrovu přítomnost v sobě užívat. Zvyšoval tempo a sténání prožíval natolik, že se za chvíli ve dveřích objevil rozespalý Martin. V nočních stínech byla patrná jen jeho silueta se ztopořeným penisem. Mlčky přihlížel, co se na posteli děje, a poslouchal, co si kluci šeptají. Obě těla se ve svitu měsíce leskla potem.
“Jsi velký,” chválil si Honza.
“Myslím, že právě toho se Martin bojí.”
“Neví, o co přichází.”
“On to jednou zjistí.”
“Co třeba hned?” promluvil na ně nečekaně Martin ze dveří. Oba ustali v přírazech a zahladěli se směrem k němu.
“Jdeš jak duch,” pronesl Honza.
“Nechceš radši vstoupit do mě, duchu?” zeptal se Petr. “V Honzovi se mi celkem líbí.”
Martin přistoupil zezadu k Petrovi a krémem ho připravil na spojení. Vnikl do něj. Svými přírazy teď určoval tempo, jakými Petr přirážel do Honzy. Všichni tři byli jako jeden. Obnovila se ‘moc tří’.
V opojném spojení vydrželi několik hodin. Střídali polohy a role. Jako v transu, ovládaní duchem přátelství a mladistvé neukojitelnosti se vzájemně líbali, strkali jeden do druhého své údy a sem tam některému z čisté lásky mírně ubližovali. Jen tak, aby to ještě více přidalo sexuálnímu napětí a ulevilo nezkrocené duši. Uřícení a příjemně unavení se Petr s Martinem vystříkali na Honzovo ploché břicho a hrudník, zatímco si Honza semenem potřísnil vlastní obličej. Jejich elixír života smíchaný z toho nejlepšího, co v sobě všichni tři měli.
Nemohli lépe uctít tenhle svátek smrti než tím, že celou noc žili.