• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace8. 12. 2018
Počet zobrazení2115×
Hodnocení4.65
Počet komentářů14

Moje prsty s mlasknutim vyklouzávaj z mazlavý hroudy šedivý hlíny, která je žárlivě nechce pustit, a mechanicky setřou pot stejkající do vočí hmouřících se v podvečernim slunku. Jo, štípavej pot je na chvíli pryč, zato teď mám na ksichtě další vrstvu mokrýho jílu. Jsem taky… no co, aspoň to chladí. A jako by na tom záleželo, tady mě uvidí tak maximálně Sejkorová, jestli půjde večer kachnám na kopřivy (ne, nikdy nepochopim, proč se pro ně trmácí vosum kiláků za vesnici, když rostou na každym dvorku, ale co, její věc. Prej že nám tu rostou ňáky vobzvlášť mňamózní žahavky). A ta to přežije, za těch svejch sedumdesát let snad viděla i horší věci :-) . A já jsem tu takhle zapatlanej stejně vlastně celý léto v jednom kuse.

A jinak tu fakt dávaj dobrou noc jenom ty lišky, nebo spíš srnky a divočáci, co jsou teď přemnožený. To tak na mlejnech bejvá, a zvlášť když je ten náš poslední na potoce, kterej ještě dneska stojí. Takhle v létě maximální pohoda. Jenom to pražící sluníčko (než zaleze za vokraj údolí, což v srpnu začíná bejt dost brzo), lesní včely, který v něm neklidně rotujou, a vůbec zvuky vokolní přírody. Prostě totál klid pro začínajícího umělce (heh, jo, to si teda docela fandim. Prostě studuju na vejšce moderní umění, no). A žádný superužitečný zvědavci a rádcové chytrý jak rádio, kterym by ta rozdělaná sochařská hlína určitě vokamžitě asociovala Maříž nebo ňáký takový keramický OMG, a chtěli by po mně, abych jim teda uplácal hrneček a svícen, jak to dělali někde v keramickym kroužku na základce, asi abych se necejtil tak nevyužitej. Uuuh, radši nemyslet!

Ale někdy je toho božskýho klidu přecejenom až dost. By si člověk asi dal říct, aby ho z něho vobčas vytrhnul. A ne, nemyslim tim teď zrovna tetu Aňu, co jednou za léto přijede sem na rodový panství, který teď vokupuju já, chválí moje pokusy vo koláč z letních jablek a vzpomíná na starý časy, nejvíc na dědu Míru, co tu čtyřicet let mlel, než šel za války v Drážďanech pod sekeru za to, že tady ve mlejně schovávali nějaký lidi z vodboje.

Možná bych tu jednoduše neměl, a nemusel, tvrdnout sám, jak ňákej poustevník zavázanej slibem čistoty. To asi neni uplně to pravý, když to neni tak dávno, co ti bylo dvacet. Pousměju se sám nad sebou. Hele vždyť se znám. A co si jako myslim, čekám, že si mě ten někdo na týdle poustevně najde?

„Hej, je tu někdo?“ vozve se netrpělivě z druhý strany mlejna. WTF, to jako ňáká návštěva? Teď? Tady? Vobejdu stavení.

U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk.

„Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví.

Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti (aha, tak todle jsou ty borci, co po nich ve svazích zůstává místo prověřenejch lesních cestiček to nechutný voraniště), a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.

„Tyjo, tak to pochybuju. Ale tak se pojď mrknout do dílny, jestli náhodou,“ přistupuju na jeho automatickou tykačku.

Samozřejmě tam nic takovýho nebylo. Ani nic podobnýho. Ani důlčík. Jsem vůl, že jsem všecky ty krámy po dědovi vyházel, i hřebíky mám asi moc měkký, aby šly použít. A to borec vypadá jako fakt profík (ne že bych to teda moh‘ kvalifikovaně posoudit).

„Ty vole, to sem celkem v hajzlu,“ komentuje to evidentně nespokojeně.

„Nemůže to tu mít někdo jinej?“

„Někdo jinej tu asi vosum kiláků kolem dokola neni,“ informuju ho trochu kousavě. „A potom narazíš na vesnici, kde žije pár babek. Hele, pochybuju, že tady ten vercajk někde seženeš.“

„Fuck.“

„Jo, a víš vo tom, co máš na tváři, že jo? Je to asi docela hluboký,“ nedá mi to.

„Dyť tam nic neni,“ uchechtne se, přejede si hřbetem ruky nedbale po ráně a zapatlá ji ještě většim množstvim bordelu.

„No nevim no, takhle do toho ještě něco chytíš. Ale nic, jenom ti to řikám.“ Jeho boj, nakonec.

„Myslíš?“ votáčí se na mě s kapku překvapeně votevřenou pusou. Civí na mě.

„Ukaž, vyčistim ti to aspoň.“

„Oukej, no,“ a sám si hned sedá do proutěnýho křesílka, který mám takhle přes sezónu vynesený na zahradu. Na vodpolední čtení.

Vracim se s rendlíkem ledový vody, papírovejma kapseníkama (na co jich tu asi mám takovou zásobu, heh) a jódem. Chytám ho za tu jeho hustou tlamu porostlou světlym strništěm a pucuju mu ránu. Jeho modrý voči ani nemrknou. Smrdí potem. Prohlížim si jeho chlapskej ksicht zblízka z profilu. Kdybych si chtěl takhle přes prázdniny procvičit mužskej portrét nebo akt, byl by na to tenhle týpek dokonalej.

„Mám to domů dneska eště sedumdesát kiláků, do hajzlu. Dá se vocaď dostat ňák jinak?“

„No vocaď je to necelejch deset kiláků na vlak, jestli myslíš todle…“

„Good, aspoň tak! “

„Hm, a dneska poslední jede za…,“ mžourám votevřenym voknem na červotočivý pendlovky visící v kuchyni, „jedenáct minut. Další zejtra v šest ráno.“ Krčim ramenama.

„Ty vole! Takže to tu v týdle podělaný díře fakt někde skejsnu?!“ směje se zase.

„No… jestli chceš, klidně přespi tady,“ nějak ze mě z rozpaků vypadne.

Nakonec proč ne. Místa je ve mlejně, kterej ještě před padesáti lety hostil celou mlynářskou rodinu i s čeledí, až moc. Třeba s nim bude aspoň sranda.

No, a taky se na něj fakt pěkně kouká.

„Ty, fakt dík. Já brknu Magdě, chtěli sme bejt dneska spolu, tak asi nic no.“

„Signál tu taky neni,“ dovolim si ho decentně upozornit. Jeho holka asi bude mít dneska krapet starost.

„Good, to je fakt hustá lokace tady,“ řehní se.

„Dáš si?“ házim mu flašku s pivem, co jsem je měl pro sebe na večer připravený v kádi, a nečekám na vodpověď.

Dvě láhve cinknou vo sebe.

„Čaau,“ zazní dvěma hlasama.

„Džejk,“ řiká von.

„Arne,“ řikám já.

„Ty vole, ty to tu máš drsně ledový! Dobře ty!“

„Taky na to mám bezva chlazení vodou ze starýho dolu. Má dva stupně. Tady za barákem ústí dědičná štola a z ní to teče.“

„Dědičná? Proč jako dědičná?“

„To se tak říkalo, je to prostě vodvodňovací štola, která jde ze samýho spodku dolu do blízkýho údolí a vodvádí důlní vody. Může sloužit celý staletí. Jako tady. Takže dědičná. Ofiko se jmenuje štola svatýho Medarda,“ rozkecávám se. Historii vokolí mám v malíku, co taky za dlouhejch večerů tady.

„Ty jo. Hustý,“ uznale pokyvuje a neklidně vibruje nohou. Asi mu scházej ty jeho pedály. „A proč je to zrovna tady?“ ptá se kapku nedovtipně.

„Dobejvali se tu rudy. Pyrit, cínovec, i ňáký další. Taky se tomu tady říká na Železnym potoce.“

***

Vymrští nahoru bickák a zvířecky si čuchne k podpaží.

„Ty, hej, myslíš, že bych se tu někde moh‘ trochu vocáknout?“

„No samo. Támhle je vohřátá voda akorát tak pro jednoho,“ mávnu rukou k černym dehtem natřenýmu soudku na takový muří nožce, ze kterýho trčí kohout a vobstarožní sprchová růžice.

„Hele ale tos měl přichystaný asi spíš pro sebe, co?“ zazubí se a čumí na mě.

Až teď mi dochází, že jsem celej zapatlanej vod toho pitomýho jílu.

„Klidně se vyčvachtám v potoce nebo v tom tvym svatym Mrdardovi,“ nabízí Džejk.

„Hm, jenže potok v tomhle suchu pomalu vyschnul, takže v náhonu je prd. Letos by se tu mlít nedalo. A vždyť ti řikám, že ten svatej MEdard má dva stupně, to se taky nedá. Prostě to neřeš a skoč pod tu sprchu, to je v pohodě.“ Holt si večer jenom vopláchnu vobličej a zejtra mi sluníčko vohřeje novou dávku. Navíc si všímám, že Džejk je fest vodřenej i na nohou.

„Hej, to dáme voba, ne?“

Než poberu, co tim myslí, strhává ze sebe triko a polstrovaný cyklistický kraťasy a nahej běží pod naši domorodou sprchu.

„Tak pojď taky, ne?!“ hází hlavou.

Polknu nasucho. Ale nakonec… co. Svlíkám se, rozpouštim si z drdolu na záda svoje dlouhý blonďatý vlasy a vydávám se za nahatym Džejkem. Ten roztáčí náš zarezlej kohoutek tak automaticky, jako by se tu sprchoval každej den, a nechává na nás dopadnout proud příjemně teplý vody. Jsem k němu radši votočenej zádama, protože… Jeho ale moje tělo nijak nezajímá, mydlí se tim vymydlenym kouskem lacinýho mejdla, co se tu válel na mokrem práchivějící dřevený podlážce.

Zato mě to jeho jo. A fest. To se prostě nedá přestat šilhat na ty jeho širokánský pokérovaný záda. Vod jedný lopatky k druhý se vodvíjí originální rostlinnej ornament. Žádnej kýč. Má docela vkus, řikám si. To poznám. Trochu se povotáčí a dopřává mi pohled na luxusně namakaný prsa se světlejma bradavkama, slušnej náznak sixpacku a pod nim dolů zahnutý voholený péro, který i takhle ve stand-by módu docela imponuje. A teď si levačkou pokrytou pletencem žil drbe ty svoje nafouknutý koule, co se ve večerním sluníčku lesknou jak dvě nektarínky. Hercna jako by mi chtěla vyletět krkem ven. Sakra, vždyť todle jsem takhle zblízka neviděl už pár let. Bych málem zapomněl, jak děsně mi to chybí. Naše kůže se vo sebe votírá a lepkavě přichytává. Mám husinu. Kurňa, neměl jsem s nim pod tu sprchu lýzt. Todle nedám. V kolenou se mi dělá slabo, musim se zadkem vopřít vo ten jeho, pevnej a pružnej. Což mi ještě dodává, když cejtim ty stahy v něm, jak zvedá svý vyholený nohy a meje si vodřeniny. Mám úplně brutálního stojáka, orgán se mi pne kolmo nahoru, div že neurve uzdičku. Sakra, musim k němu za každou cenu zůstat zádama, dokud se mi nepodaří vodplížit se ke kalhotám.

Džejk se votáčí a podává mi do ruky slizkej špaček mejdla. Samozřejmě mi projíždí mezi prstama, skáče do trávy a Džejk za nim. Mrštně chytá, ze dřepu mi ho podává – a zůstává civět na ten můj zpropadenej penis, kterej zrádcovky a vyzývavě trčí v ostrym úhlu nahoru někam k nebi.

Džejk se tlemí: „Ty vole, ty máš pořádnýho stojáka!“

Do hajzlu! Tak přesně tohle jsem nechtěl. Přivírám voči.

„To jako…?! Ty… to máš ze mě?“ dochází mu s lehkym šokem v hlase. A zase se začíná řehnit.

Kouknu na totál vytlemenýho Džejka. Co mu mám říct? Klepe se mi brada a něco mě škrtí. Ksicht pálí. Je mi divně a blbě. Koukám se stranou.

„Jo. Víš, jo, já jsem na kluky. Promiň, promiň!“

A sprintuju přes zápraží rovnou do domu. Za sebou slyšim zvenku lehkej smích. A mě něco štípá ve voku. Možná i ňáká ta slza.

Vytahuju z almary zatuchlý kraťasy po kdovíkom. Achjo! Celý se to muselo takhle podělat! Jako vždycky. Krucinál!

Ven za nim se mi nechce. Ve smaltovanym umyvadle v ledový vodě vztekle drhnu zaschlý zbytky z nádobí, co jsem se sem házel poslední tejden, koušu se do rtu a snažim se nemyslet na nic. Hlavně ne na to, jak šíleně trapně mi je. Nejde to. Dává se do mě najednou hnusná zima.

„Můžu ti ňák helpnout?“ slyšim vážnej Džejkův hlas po docela dlouhý době. Mezitim dvakrát cinkly pendlovky. Přišel tiše za mnou.

„Dík moc, to je v pohodě…, ale jestli chceš, můžeš třeba utírat.“ Periferně vidim, že Džejk je do půl těla. Z namakanýcho trupu kape voda na rozvrzaný parkety. Kolem pasu má uvázanej můj ručník, co se sušil venku. Nechci se mu kouknout do vočí. Mlčky vedle sebe bojujem s vokrachanym nádobim po mejch dědech a pradědech. Nenapadá mě, co říct. Prostě nevim. Nedá se nic.

„Sorry, jestli to vypadalo, že jsem se ti kvůli tamtomu smál.“

„Ne, v pohodě, to vůbec…,“ kecám.

„Nechci, aby to tak vyznělo. Já… prostě mi přišla celá ta situace vtipná. To nemělo bejt jako na tebe. Promiň. Už to mám tak hozený, že se furt tak blbě tlemim. Já… absolutně vás respektuju. Nechci, aby sis vo mně myslel, že jsem ňákej vomezenej to…,“ pokládá mi ruku na rameno.

Džejk zní najednou strašně ustaraně. Z tý chlapácký tváře koukaj úplně psí voči. Najednou to zase přijde vtipný mně.

„Džejku, to je přece v pohodě!“ Usmívám se na něj. Viditelně se mu ulevuje. Roztávám taky. Ta zima najednou přestala.

***

„Bude grilovačka, jo?“ Házim na prkno šťavnatý krkovice. Štola s valící se ledovou vodou se hodí i jako špižírna na maso.

„Ty vole, já tě tu uplně vyžeru. Ale jo, tohle si dám říct!“ sbíhaj se mu sliny.

Na tydle letní večery tady pod hvězdama, pryč vod všeho světelnýho smogu, jsem prostě ulítlej. A s Džejkem ubíhá parádně. Jsme teď vysmátý voba. Daří se nám konečně chytit podobnou vlnu. Chvílema se teda asi až moc rozkecávám vo umění a takovejch inťoušskejch věcech, ale kupodivu ho to baví poslouchat. A mě zase baví von. Vopravdickej a bezprostřední. Má v těhle věcech vobčas až kouzelný mezery. Ale u něj je to tak ňák milý. Vyzvídám trochu vo něm. Mele bez zábran. Je to trochu jinej živočišnej druh. Aktivní, sportovní, zajímavej.

A je to kámoš. Jsem mu docela vděčnej, že nijak nenaráží na tu příhodu pod sprchou. Pendlovky zevnitř domu tlumeně bily dvanáctkrát a vod tý doby ještě několikrát. Přesně ten čas, kdy to sklouzává k banálně-hlubokomyslnýmu kecání vo životě a tak. I v našem případě.

„Hej, Arne, a ty máš teď někoho?“

„No, ne. Už asi tři roky,“ rozpačitě se usměju.

„To je docela škoda, ne?“ zvedne hlavu a upře na mě ten svůj pomněnkovej pohled.

„Jo, to asi jo.“ Možná bych s tim fakt měl něco dělat. Vim, že by mi stačilo trochu se překonat (což je ale právě to nejtěžší, že jo). Úplně nepřitažlivej nejsem, to myslim můžu říct objektivně. A je to paráda mít to někoho vedle sebe, to vidim teď. Úplně jsem zapoměl, až jak moc velká. I když to neni zrovna tak, jak bych si představoval. I když jenom kecám s kámošem.

Von má Magdu. A vona má evidentně správnýho kluka, i když trochu ztřeštěnýho na to, že už je dávno dospělej. Kecáme vo tom všem a svěřujem se. Jako dva puberťáci, jako by nám bylo vo deset míň.

A jsme zticha a potmě vychutnáváme zvuky nočního lesa. Někde daleko štěká srnec.

„Hele, Arne,“ zasměje se rozpačitě a zvědavě Džejk, „jaký je to vůbec – víš co – když to děláš s klukem?“

Jo, i na takovýdle votázky už je hodina. Něco jsme taky vypili.

Směju se taky. „No, parádní. Ale musíš hodně mazat, víš co. Je to docela fuška. Když seš vespod, tak tě to tak skvěle protáhne. Chceš ho pořád hloubš do sebe. A když seš aktiv, je to božský, vobjevovat ten zadeček, voplodnit ho, pustit to tam všecko.“ Trochu se do toho zasnívám. Je to už nějakej ten pátek.

„A to potřebuješ gumu, když do něj chceš jít nebo jak? Nebojíš se, že se v něm ušpiníš? Nebo jak to děláte, kvůli tomu, no víš co no?“ pobaveně vyzvídá.

„Když si věříte, můžeš i bez gumy. Někdo si předtim dává klistýry. Ale neni to nezbytný. Tu koncovou část, vo kterou jde, máš přirozeně docela čistou, když se trochu umeješ. Nic v ní nemáš, když je všecko v pohodě.“

„Sorry, vždycky jsem byl v tomdle děsně zvědavej,“ tlemí se. „Jestli ti je nepříjemný bavit se vo tom, řekni jo,“ bere mě za rameno.

„Prosim tě v pohodě Džejku, vždyťs to viděl, jak to mám,“ šklebim se.

„A jo, a…“

Džejk se zničehonic nečekaně zarazí a neví, jak dál. Dloubnu do něj prstem. „No, vo co go?!“

„Hele, já nevim, jak to říct. Nevim, nechci, aby sis to vyložil ňák blbě. Chci ti říct, že se známe jenom pár hodin, ale že si tě hrozně moc vážim. Seš tak chytrej, v pohodě, správnej kluk. Chci, abys to věděl a bral to v úvahu.“ Džejk je najednou celej nervózní.

Do noci celej rudnu, musim svítit jak žhavej uhlík. „Klídek, Džejku, tak vo co go?“

„No… vždycky sem rád experimentoval, prošlapával nový trejly. Vždycky jsem chtěl vyzkoušet, jaký je to s klukem,“ vyžbleptne ze sebe a nejistě si vodkašle. „Ale neber to, prosim tě, jak…“

„Ty jsi bi?“ vystřelim. Srdce se mi rozbuší, jak když se rozjíždí dvoutakt. Ale hned to zhasne.

„Ne, to asi spíš ne, Arne. Ale láká mě to jako něco děsně tajemnýho…“

„Džejku, vždyťs to viděl. Já z tebe celej hořim, takže pro mě…“

Jsem celej totálně zmatenej. Je to celý divný. A zároveň vim, že tomuhle kusu chlapskýho těla prostě nezvládnu a asi ani nechci vodolávat.

„Ne, Arne, já asi… nemoh‘ bych, kdyby to mělo bejt, jako že jsem využil týdle situace a vmanipuloval tě tu do ňáký pozice, ve který si já vezmu něco kvůli sobě a ty mi zas kvůli sobě něco dáš, jenom abych si jentak vyzkoušel něco novýho,“ zamotává se do toho. „Vomlouvám se, asi jsem to neměl vůbec vytahovat. Fakt sorry, vim, jak se musíš teď cejtit,“ stahuje se ten chlapák zkroušeně.

„Ne, nevomlouvej se, vůbec!“

„Myslel jsem… ach jo, zas jsem to řek‘ blbě. Já prostě nedokážu… nedokážu se vyžvejknout tak dobře jako třeba ty. Chtěl jsem, aby to vyznělo… Kdyby se dva svobodný lidi svobodně rozhodli, že si navzájem vyměněj ňákou novou expírijens, kterou voba chtěj a do který jim nikdo další nemá co kecat, tak by to bylo tak ňák oukej, tak jsem to myslel.“

Koukám na něj. Na ty jeho do široka votevřený modrý voči, nadrženou bradu. Ty jeho nehraný a vopravdový rozpaky jsou tak strašně roztomilý. Taková drsňácká kůra a pod ní měkounký, citlivý a trochu nejistý jadýrko. A zároveň zjišťuju, že se beznadějně – jo, asi vopravdu beznadějně - zamilovávám.

Tak teda do toho. Vezměme si to až do dna.

„Džejku, jo, jsme voba dospělý svobodný lidi, ty i já. Každej to máme trochu jinak, ale teď asi chci to, co chceš i ty. Chci, aby nás tahle noc zasvětila do novýho tajemství, který budem sdílet jen my dva.“ Asi jsem až moc sentimentální.

Ale Džejk po mně vystřelí svejma hnátama a tiskne mě k sobě.

„Vlčáku, věděl jsem, že to pochopíš, že to vezmeš dobře.“

„Můžu ti dát pusu, heteráku?“ pohladim Džejka.

„To mu asi taky patří, co?“ usměje se.

„Jo, to teda patří.“ Vochutnám ho. Jeho vousiska, jeho rty. Chutná chlapem. Krásně. A nesměle vopětuje. Propadám se do sedmýho nebe.

Nejdem hned na věc. Ležíme vedle sebe v dlouho neposekaný trávě a koukáme na hvězdy. Vnímáme, že je potřeba nejdřív navázat trochu intimnosti. Jemně se mazlíme, Džejk je trochu nesvůj, ale bere to a pokouší se i spolupracovat. Hrozně by mě zajímalo, co teď cejtí. Ale to musim pochopit beze slov. A určitě pochopim.

„Pojď, jdeme do pelechu,“ pobídnu ho. Do mý postele v prosklený verandě se vejdem voba.

Nejdřív ale přinesu trochu voleje.

***

Svlíkáme se každej sám. Znova si Džejka ve světlě měsíce prohlížim. Je tak strašně krásnej. Líbám ho na šíji. Nechává se.

„Asi budeš chtít jít ty do mě, co?“ ujasňuju si.

Džejk přikejvne: „Jseš s tim fakt oukej?“

„Jasně. Myslíš, že ve mně vydržíš tvrdej?“

Přikývne zas Džejk. „Jasňačka,“ zazubí se. To týdle tesťákový mašině asi nedělá problém.

Trochu pohoní, ale jen zlehka. Strašně moc ho už chci mít uvnitř. Stahuju si vlasy gumičkou zas do drdolu, aby se nám nepletly. Roztahuju nohy a vysvětluju Džejkovi co a jak v klukovi. Myslim, že to beztak cejtí sám.

„Buď vopatrnej, jo? Dlouho jsem v sobě nikoho neměl. Jdi pomalu, prosím.“

Špulim na něj zadek. Děsně po něm toužim. Mazal jsem, aby to šlo dobře. Nejsem si jistej, jestli by s tim byl v pohodě, aby si mě připravoval sám. To bych po něm asi chtěl moc. Vystavuju mu ten zadeček a hrozně nedočkavě ho s nim zvu dovnitř.

Ucejtim ho. Jde dovnitř, tlačí se do mě. Sotva popadám dech: je ho… tolik!

„Dobrý??“

„V pohodě!“

Znova si zvykám, jaký je to mít v sobě chlapa. Krásnýho chlapa!

Zadek se nejdřív brání. Snaží se mu stavět na odpor, vypudit ho. Pak kapituluje. Pochopí, že to do něj patří. Že to tak má bejt!

Má to tak bejt.

Má to tak bejt, že mě Džejk tak vostře mrdá, pumpuje to do mě. Kouše mě do krku, zachází se mnou jako se svojí holkou. Dám mu stejně jako vona. Ne, myslim, že mu dám víc.

Pouští do mě! Jo!!! Mám pocit gigantickýho vítězství! Dokázal jsem mu to dát, tomuhle nadrženýmu heteráckýmu samečkovi. Klimaxujem skoro společně. Mám pocit, že mi to urve snad celej spodek. Rozesejvám to všude vokolo. I po Džejkovi. Nevypadá, že by mu to ňák překáželo.

„Děkuju ti.“

„Děkuju!“

Ne, nechci, aby ze mě vodcházel. Snažim se ho tam udržet. Marně. Vyklouzává. Je tam najednou tak beznadějně prázdno.

Džejk je votočenej na boku a spí. Chrní a zhluboka voddychuje. Zírám do letní tmy a cejtim tam furt tu prázdnotu. Tam i jinde. Voči se mi asi lesknou.

„Magdo…,“ vobčas ze spaní napůl srozumitelně zamumlá Džejk.

***

K snídani jsem udělal vajíčka. Džejk vstal dlouho po mně. V rychlosti je zhltne. Kecáme vo kapele, co mám puštěnou z repráčku. Hudba, to je ve skutečnosti vlastně asi naše jediný společný téma. Kecáme vo tom, že je venku zas pěkně. A tak. Ale vo něčem ne. Něco tu chybí.

On… možná byl vopilej, napadá mě. To určitě byl. Já taky. Třeba byl hodně? Uplně? Ta myšlenka mě bodá jak ledovej meč.

Já ho v sobě furt cejtim.

Ale on… patří k Magdě.

Až zmizí, bude zas prázdno. Děsivě, nekonečně prázdno.

U branky mu ještě vysvětluju cestu k vlakový zastávce. Snažim se vtisknout si ho do paměti. Jeho záda široký jak letiště, jeho ruce pokrytý žílama, jako když silnej kmen vobrůstá břečťan, jeho rýsovanej ksicht. Měl jsem si s nim udělat aspoň selfíčko. Vim, že tomu už zejtra nebudu věřit. Vlastně už teď bych pochyboval. Nebejt těch fleků na povlečení.

„Fakt díkes za přístřeší!“

„V pohodě. Rád jsem tě poznal, Džejku.“ Jo, bylo to s tebou hezký. Dobře, že stojíš proti slunci a nevidíš mi do vočí.

Podávám mu ruku.

Von už ale voběma drží svoje zabahněný nepojízdný kolo.

„Arne? Nebyl bys proti, kdybych se zas někdy stavil?“

Než se stačim vzpamatovat, místo podání ruky mi těma svejma svalnatejma rtama vlepí pusu. Mokrou a dravou.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #14 To bylo krásný.Ficklip 2018-12-18 00:41
Jak dlouho já už si nepřečetl text takhle napsanej.

A ještě moc hezkej!
Citovat
+2 #13 Odp.: Mlýn na Železném potoceKev1000 2018-12-15 15:13
Cituji Miky:
Tak jako přiznávám že v tvrďárnách je pro mě víc vzrušení, to ale neznamená že nemám romantickou duši ;) (já největší fanoušek takové romantarny jako je kniha "Probuzení Simona Spiera" že) jen nevim proč mě vždycky odrazovali takové ty "něžné sexuální scénky" - jako vážně v hlavě mi znělo pubertální "OMG to je trapný" :D O:) Ale díky tobě zjišťuji že i takové vztahy a především povídky mají v sobě něco co mě dokáže zaujmout. Takže ještě raz díky :)

Každej to má hozený jinak a to je legit :lol:
Se mnou zas hodně explicitní popis kolikrát nedělá vůbec nic, zato z náznaků, vopisů, předeher se můžu víšco :lol:
Super je, že tady si každej najde to svoje. A když má chuť trochu (a bezpečně :lol: ) zaexperimentovat, hodí voko i pod jinou poklici než je zvyklej a vidí, že to taky stojí za to. A nebo ne :-)
Ještě jednou dík! A experimentovat se má, můj názor 8)
Citovat
+4 #12 Kev1000Miky 2018-12-13 23:36
Tak jako přiznávám že v tvrďárnách je pro mě víc vzrušení, to ale neznamená že nemám romantickou duši ;) (já největší fanoušek takové romantarny jako je kniha "Probuzení Simona Spiera" že) jen nevim proč mě vždycky odrazovali takové ty "něžné sexuální scénky" - jako vážně v hlavě mi znělo pubertální "OMG to je trapný" :D O:) Ale díky tobě zjišťuji že i takové vztahy a především povídky mají v sobě něco co mě dokáže zaujmout. Takže ještě raz díky :)
Citovat
+4 #11 Odp.: Mlýn na Železném potoceKev1000 2018-12-13 21:50
Michal, ScatSau: Díky moc chlapi! Sem rád, že se to líbí :lol:

Miky, to je snad nejvíc satisfájing koment co jsem tu zatim čet'! :-) Protože to je fakt dream, nalákat někoho novýho a trochu tim třeba pomoct votevřít vrátka i k dalším storkám vod jinejch autorů. A že tu fakt je z čeho vybírat! Těší mě, že se někomu tak zafokusovanýmu na tvrďárny líbí i dredoun, kerej je asi víc romantickej. ;-)

A hele víšco, já to mám možná navopak trochu podobně s tvrďárnama? Taky jsem často přeskakoval, než jsem zjistil, že některý z nich sou fakt peckovní!
Citovat
+4 #10 Odp.: Mlýn na Železném potoceKev1000 2018-12-13 21:23
Kušl:
Hej, seš fakt dobrej psycholog! :-)

Jako... snažim se psát, jak mi to k tý storce pocitově sedne. A jak se mi píše nejlíp. Což je asi takhle. Jo, asi možná bych to dal i jinak, uhlazenějš, jak řikáš. Jenom... by to asi takňák nebylo vono. Tim neřikám, že to tak je vždycky: no ne, navopak, sou tu takový, který píšou jak kniha, a stejně u toho slintáš a taješ. Ale u mě by ten produkt byl možná trochu umělej :-)
(edit: třeba první díly dredaře, jestlis čet. Tam jsem se snažil trochu krotit. Neměl jsem šajn, jak se to tady bere. Ale myslim, že právě kvůli tomu nebyly tak uplně vono.)

Víšco, někdy to možná zkusim :-)
Citovat
+5 #9 krásnýScatSau 2018-12-13 18:12
Ahoj, autorovi se klaním...ten příběh je vzhledem k tomu jak jsou vykreslení protagonisté tak uvěřitelný jako málo co tady! Super rajcovní povídka...
Citovat
+5 #8 PoznáníMiky 2018-12-11 23:47
Popravdě toto je má první povídka od tebe. Asi to byl nějaký skřet v mé hlavě který mi dlouhou dobu bránil číst skoro cokoliv co nepatřilo do složky "tvrďárny" (sláva jim), snad ten velký počet komentářů byl důvod proč se mi zachtelo otevřít právě tuto povidku a nepřestanu za to děkovat. Tvoje tvorba je skvělá a dodala mi velkou chuť přečíst si i ostatní díla zde na stránkách. Teď uz jsem v půlce Dredaře na treku takže zpětně chválím i jeho. Každá z tvych povídek je něčím odlišná a to je dobře. Jen tak dál. :)
Citovat
+3 #7 Supr...Michal 2018-12-10 14:54
supr a ještě jednou supr! Dokonalej styl vyprávění, To žeru a budu žrát i dál.
Citovat
+5 #6 Odp.: Mlýn na Železném potocekuscheltyp 2018-12-09 16:58
Cituji Kev1000:
Cituji kuscheltyp:
(...) Mám zkrátka pocit, možná mylnej, že člověk, co se nenutí do šuplíčku spisovnosti, prostě tak nějak autentičtěji žije (pokud to zase není druhej extrém - cool póza).

Kusheltype, huh, nikomu (kromě teda asi ještě jednoho) nedávám pět stárů za sloh tak rád a tak sebejistě, jako tobě. Really. Z toho ti asi docvakne, co se mnou tvoje hodnocení zrovna tohodle aspektu dělá :lol: Něco jako vyznamenání vod generála před nastoupenou jednotkou? Nebo spíš pochvala do žákajdy vod voblíbenýho učitele? ;-) Vážně, jsem fakt rád, že ti to v tomdle směru sedlo - hlavně proto, že jsem se když jsem sem začínal ty svý výplody posílat, bál hlavně toho, jak a jestli vůbec tu bude přijatej takovejdle trochu rough jazyk. Tak jenom doufá, že to stejně viděj i další :lol:

Ten "rough jazyk" a ty anglicismy by mi vadily, kdyby 1. byly přehnaně dávkovaný, jak když do polívky vyjede obsah celý slánky naráz, 2. kdyby byly moc namachrovaný, samoúčelný, falešný a prázdný, nebo 3. nesly příběh tak chatrňoučkej, že by ho byla ztráta času číst.

Ale: ty zajisté máš šíři slovní zásoby a hlavně dar vyprávět v dobré češtině, třebaže obecné. Strhnout čtenáře, že jde na tu cestu příběhem s tebou - to se nutně neodvíjí od decentní uhlazenosti; hlavní je, že to dovedeš, a nad tuhle kartu nic nemá.

Uhlazenou spisovnost bys, věřím, uměl taky, jen ses ji rozhodl nepoužít. Proč si to myslím? Je zjevný, že nejsi chachar, natož poloblb, dítě, který vychovaly srny, ani cyp po desátym krýglu, kterej by ostatně nedal větu s hlavou a patou ani za střízliva a zamotal by se ve svý story už u druhýho odstavce, pokud by vůbec vynález odstavce zaregistroval...

Takže tak. Mě baví mít i v reálným životě mezi normálníma stabilníma, ale nudnejma lidma nějakýho kámoše mimozemšťana, "čistýho smíška" (viz youtuber s modrým čírem Rezo), nebo mašíbla, kterej má takovou tu bezstarostnou povahu, nebo i těžkosti obrátí hnedle ve vtip, nabídne brko a já si právě a jen s ním práska dám (a to jsem nekuřák) a u všeho má cool hlášky, prostě se takovej narodil. Někdy i pošuk, kterej je v tom dokonalej... a koneckonců i s realitou ještě vždycky nějak vyjde.

Jistě, Arne je jinej typ, má rád spíš opravdový chlapy než klučíky, ale něco z toho je v něm (jako i dalších tvých postavách a asi i v tobě samotném) taky.

No a... spíš teda ta žákajda než kasárenskej buzerplac;-D
Citovat
+4 #5 Odp.: Mlýn na Železném potoceKev1000 2018-12-09 16:10
Cituji kuscheltyp:
Já někdy ulpívám víc na jazyce než na samotném obsahovém jádru vyprávění, tím spíš scénách explicitně sexuálních. No... a tenhle vypravěč mě naprosto dostal. Tohodle týpka bych poslouchal hodiny a hodiny;) že i těch pár nedočištěnejch překlepů moje pseudo-podučitelský já snadno přehlídlo;) Mám zkrátka pocit, možná mylnej, že člověk, co se nenutí do šuplíčku spisovnosti, prostě tak nějak autentičtěji žije (pokud to zase není druhej extrém - cool póza). Tady se to povedlo na jedničku.

Kusheltype, huh, nikomu (kromě teda asi ještě jednoho) nedávám pět stárů za sloh tak rád a tak sebejistě, jako tobě. Really. Z toho ti asi docvakne, co se mnou tvoje hodnocení zrovna tohodle aspektu dělá :lol: Něco jako vyznamenání vod generála před nastoupenou jednotkou? Nebo spíš pochvala do žákajdy vod voblíbenýho učitele? ;-) Vážně, jsem fakt rád, že ti to v tomdle směru sedlo - hlavně proto, že jsem se když jsem sem začínal ty svý výplody posílat, bál hlavně toho, jak a jestli vůbec tu bude přijatej takovejdle trochu rough jazyk. Tak jenom doufá, že to stejně viděj i další :lol:
Citovat
+4 #4 Odp.: Mlýn na Železném potoceKev1000 2018-12-09 16:08
Cituji zmetek:
Sakra dobrý a sakra rajcovní. Mně se to moc líbilo. A nevím, nechal sis otevřený dveře k pokračování úmyslně, nebo si to chtěl uzavřít takovým slibem a zbytek ať si domýšlíme?
Celkově za plnej! :P

Zmetku, moc si tvýho hodnocení cenim! K pokračování ... beru ten příbeh za ukončenej ... teda zatim. Nojo, přiznám se, nechal jsem to takhle povotevřený trochu schválně ;-) Víceméně to bylo zamejšlený jako jednodílná akce, ale protože mě k těmhle dvěma klukům vrtá hlavou ještě pár námětů, tak ... uvidíme. Fakt ještě nevim :-* Věřim, že to pochopíte.

Cituji NaDruhou:
Děkujeme za hezkej příběh. :-) Krásně se to četlo, no nevím, jestli bych dokázal žít sám bez lásky na samotě...já určitě ne, jsem moc velkej romantik a lásku potřebuju...:-) no a ten konec, hmmm, napadlo mě to samé jako zmetka...


NaDruhou, jsem hrozně rád. že se ti to líbilo! Já bych s tim, co popisuješ asi taky nebyl úplně oukej - ale víšco, člověk si zvykne a časem třeba přestane mít ambici na tom něco měnit. To ticho a klid někde u potoka kilometry vod lidí může bejt docela narkoticky vopojný. Umim si to asi představit.
Jenže když se to takhle nevybíravě vetře až přímo za Arnem, asi se i von docela probral, a došlo mu, že mu něco fakt důležitýho chybělo. :-) Takže si spíš nejsem jistej, nakolik to na tom mlejně bude dávat potom :-)
Citovat
+7 #3 Odp.: Mlýn na Železném potocekuscheltyp 2018-12-09 06:35
Já někdy ulpívám víc na jazyce než na samotném obsahovém jádru vyprávění, tím spíš scénách explicitně sexuálních. No... a tenhle vypravěč mě naprosto dostal. Tohodle týpka bych poslouchal hodiny a hodiny;) že i těch pár nedočištěnejch překlepů moje pseudo-podučitelský já snadno přehlídlo;) Mám zkrátka pocit, možná mylnej, že člověk, co se nenutí do šuplíčku spisovnosti, prostě tak nějak autentičtěji žije (pokud to zase není druhej extrém - cool póza). Tady se to povedlo na jedničku.
Citovat
+13 #2 Odp.: Mlýn na Železném potoceNaDruhou 2018-12-08 19:14
Děkujeme za hezkej příběh. :-) Krásně se to četlo, no nevím, jestli bych dokázal žít sám bez lásky na samotě...já určitě ne, jsem moc velkej romantik a lásku potřebuju...:-) no a ten konec, hmmm, napadlo mě to samé jako zmetka...
Citovat
+9 #1 Odp.: Mlýn na Železném potocezmetek 2018-12-08 18:45
Sakra dobrý a sakra rajcovní. Mně se to moc líbilo. A nevím, nechal sis otevřený dveře k pokračování úmyslně, nebo si to chtěl uzavřít takovým slibem a zbytek ať si domýšlíme?
Celkově za plnej! :P
Citovat