Silvestr na chatě

„Jáchyme? Kde budeš na Silvestra?“ překvapila mě máma otázkou. Ještě jsem o tom vlastně neuvažoval. Být doma s našima a čučet na televizi nad chlebíčky a čipsy? Nebo vyrazit někam s kamarády? Do nějakého podniku, kde bude narváno a stejně si pro kravál nebudeme rozumět ani slovo?

„Nevím, ještě jsem o tom neuvažoval,“ odpověděl jsem. A v tom mě něco napadlo: „Hele, nemohl bych s pár kamarádama k nám na chatu?“

Máma na mě zůstala koukat: „Jak tě to najednou napadlo? Nebyl si tam s náma už pár let! Co tak najednou?“

„No, jen mě to tak nějak napadlo, nevím ani jak…“

„Dobře. Když jí nezdemolujete,“ zasmála se máma.

Nadhodil jsem téma ve škole o přestávce mezi přednáškami.

„Jo, já bych jela,“ sdělila Majka. Holka, která snad už na základce ztratila zájem o to, že by třeba mohla být hezká. Nemaluje se, oblíká se víc účelně než hezky. Ale chytrá je ne jak opice, ale jako celé stádo opic. A strašně vidí do lidí. Mě měla prokouknutýho do tejdne. Ale co ví, to nevykecá, pokud sám nechceš.

No a ještě Eva a Hanka řekly, že by jely se svýma klukama. Eva, modrooká zrzka, Hanka, která s velkýma tmavýma očima a spoustou černých vlasů vypadá trochu jako Alita, bojovej anděl. Fajn, šest lidí, to je takovej přijatelnej počet. Dohodli jsme se, co kdo přiveze a tak. Docela jsem se na Silvestra těšil.

Na Silvestra jsem brzy ráno vyrazil na vlak, abych zatím stačil v chatě zatopit, ať je tam aspoň jakž takž teplo, než dorazí ostatní. S sebou batoh a dvě tašky proviantu. Co by chybělo, to jsem chtěl koupit na místě.

Máma se mi smála: „A ty si myslíš, že tam bude obchod otevřenej?!“

„Třeba jo…“

Máma měla pravdu. Jediný obchod ve vesnici zavřený a podle stavu zavřený už dlouho a zjevně se jen tak neotevře. Takže zatopit v chatě, vybalit a zase na vlak a svézt se dvě stanice do Marklína, kde je větší sámoška. Ještě, že je to vcelku frekventovaná trať.

Tak co ještě potřebuju – pečivo, kostku másla, nějaké čipsy… Nakoupil jsem, za pokladnou nákup vyskládal do batohu.

„Ahoj Jášo,“ ozvalo se za mnou. Takhle mě už nikdo neoslovil hodně dlouho! Kdo si tu pamatuje, jak mi říkali v dětství? Otočil jsem se. Usmíval se tam světlovlasý kluk. Modré oči, trochu těžší víčka, malý nos, ostrý úhel čelisti, plné rty roztažené do úsměvu. Hezkej kluk. Díval jsem se na něj asi trochu zmateně, protože zopakoval: „Ahoj…“

A teprve teď mi došlo, kdo to je: „Sebe? Seš to ty?“

Natáhl před sebe ruku zaťatou v pěst, udělal jsem totéž. Klepli jsme o sebe pěstmi, roztáhli dlaně a plácli jsme si. Stejně jako v době, kdy nám bylo dvanáct. Sebastián býval na prázdniny v chatě na dohled od nás, bývala to taková malá blonďatá kulička, která si navymýšlela (a taky realizovala) spoustu blbostí s neutuchající energií. Neviděli jsme se spoustu let. Zhubnul a vytáhnul.

„Přijel jsi taky na Silvestra? Já budu u nás s pár kamarádama, nechceš se zastavit? Nebo tu seš taky s někým?“

Na chvilku se přestal usmívat, jen takové bliknutí. Zavrtěl hlavou: „Seš hodnej, ale ne…“

Vytáhl jsem mobil a začal na něm hledat v jízdních řádech: „V kolik nám to jede…?“

„Nevím. Ale jestli chceš, tak tě hodím na chatu autem.“

„Ty jsi tu autem? No to bys byl zlatej…“

Hodil jsem batoh do kufru staré škodovky a sedl dovnitř. Sebastián nastartoval a rozjel se.

„S kým tu seš na Silvestra?“ začal jsem se vyptávat.

„Sám.“

Zíral jsem na něj: „Sám? Takovej živel? Všude tě bylo plno?“

„Jo, já jsem radši sám. A nechtěl jsem bejt dneska s našima, tak jsem jel sem.“

„Ty vole, s kým to jedu? Tebe snad vyměnili!“

Zasmál se a mrknul na mě do zrcátka: „Jo, lidi se měněj, někdy ani nevíš, jak dovedou překvapit.“

„To máš asi pravdu.“

Dovezl mě až k chatě: „Díky moc! Kdyby ses chtěl stavit, tak budeš vítanej!“

Usmál se a zavrtěl hlavou.

Přihodil jsem do kamen, uvařil si čaj, k obědu jsem si namáznul máslo na chleba a hodil na to plátek sýra. Juknout na hodinky – jo, už je čas jít na nádraží holkám naproti.

Vlak dorazil na čas. Na nástupiště vylezla první Majka, pak Eva se svým přítelem – hnědovlasej, příjemně vypadající obyčejnej kluk.

„Ahoj, já jsem Radek,“ podal mi ruku.

A pak vylezl kluk, který pomáhal vystoupit Hance. No teda! Vysokej, černý, krátce střižený vlasy, opálenej. Kouknul po nás. Oči modrý jak moře na Azurovym pobřeží. Usmál se:

„Čau.“

Stál jsem a čuměl jsem na něj, než do mě Majka šťouchla.

„Ahoj, promiň. Já jsem Jáchym,“ podal jsem mu ruku.

„Milan.“ Stisknul mi ruku, jako by testoval, jak silnej můžu být soupeř.

„Fajn, pojďte, je to jen pár set metrů.“

Chňapnul jsem Majčin bágl a vyrazil.

Majka šla vedle mě a pochechtávala se. Dvojice za námi se bavily mezi sebou.

Z Majky tiše vypadlo: „Hele, jestli nechceš, aby bylo vidět, co s tebou ten kluk dělá, tak si ho snad budeš muset přivázat ke stehnu, aby nebylo vidět, jak ti stojí…“

Dívala se před sebe, skouslé rty a slzy smíchu v očích: „Myslím, že tohohle Silvestra si asi fakt docela užiju!“

Je to občas trochu potvora…

V chatě holky začaly vybalovat zásoby, mazat nějaké pomazánky na kousky veky a tak podobně, přitom se nezávazně kecalo. Netušil jsem, že Eva s Radkem jsou karetní maniaci. Vytáhli karty a začali jsme hrát. Kdybychom s nima hráli o peníze, tak jsme tam nechali balík. Milan byl napjatej a bylo vidět, že je nervózní. Hanka mu pohladila ruku: „On neumí prohrávat, a navíc je hrozně soutěživej…“

Podíval se na ni, jako by ji chtěl praštit: „To je nějaká vada, bejt soutěživej? A ty blbý karty mě už nebavěj…“

No, to nebude mít Hanka lehký… Krásnej kluk, fakt, ale bude to asi hroznej vůl.

Hanka vstala a koukla po poličkách: „Jé, vy tady máte Dostihy a sázky? To je skvělý! Milane, ty tě přece bavěj. Zkusíme je?“

Tak jsme je zkusili, a protože Milan začal vyhrávat a my ostatní jsme to nebrali moc vážně, tak se atmosféra zklidnila. A možná i stoupající hladina alkoholu v nás ostatních budila docela dobrou náladu.

O půlnoci jsme bouchli šampus a připili jsme si a pak se vyrojili před chatu pustit pár rachejtlí. Z vesnice už taky někdo střílel. Všimnul jsem si postavy před Sebastiánovou chatou. Stál tam a díval se na vybuchující barevné růžice… Sám…

Když jsme se vrátili, tak jsem vzal otevřenou flašku se šampusem a dvě skleničky a vyrazil jsem k nedaleké chatě.

Plný obě ruce, tak jsem na dveře zaklepal lahví: „Haló, Sebe!“

Dveře se otevřely. Sebastián se tvářil překvapeně, ale vcelku potěšeně.

„Ahoj, Sebastiáne! Přišel jsem ti popřát všechno nejlepší do novýho roku!“ zahlaholil jsem a nalil jsem skleničky a natáhl ruku, aby si jednu vzal. Přijal ji… teda, usmívá se fakt hezky!

Přiťukli jsme si: „Tak ještě jednou, všechno nejlepší v novým roce!“

Upili jsme a pak se natáhl a dal mi pusu.

„To se přece při takovém přání dělá, ne?“

Koukal jsem, do mého už alkoholem trochu unaveného mozku to pronikalo pomalu: „Máš pravdu, to se přece dělá…“

Odložil jsem láhev i skleničku a objal ho. Jo, to se dělá. Lidi se při těhle příležitostech líbaj, ale proč by ten polibek měl být jen tak krátkej…

Když jsem se odtáhl, usmíval se. Bože, ten má tak krásnou pusu, já ji chci znova…

Když jsme přestali s líbačkou, tak jsem navrhnul: „Nechceš se aspoň na chvilku stavět u nás?“

„Tak dobře,“ přikývl.

Vzal si bundu a vyrazili jsme.

Napochodovali jsme do naší chaty.

„Helejte, tohle je Sebastián, můj kamarád z dětství,“ začal jsem představovat a chtěl jsem představit ostatní Sebovi, ale přestal jsem, když jsem se na něj kouknul.

Bledej, pootevřená pusa a výraz naprostý hrůzy. Kam se dívá?

Díval se na Milana, který se vzápětí ozval: „Co tu dělá ta zasraná buzna?“

Zmohl jsem se jen na: „Cože?“

Koutkem oka jsem zahlédl Majku, která se zvedala, jako vždycky připravená tišit vzbouřený vody.

„Ta zasraná buzna chodila k nám na gympl. Nevydržela to tam, protože to je sračka, která nevydrží nic. Ve třeťáku to přestoupilo jinam… Nesnášim buzny! Proč si to sem přived?“

Na to šlo reagovat jediným způsobem. Chytil jsem Seba okolo ramen: „Protože je to můj přítel.“

Naklonil jsem se a políbil ho na tvář.

„Nebudeme rušit.“

Otočil jsem se a vyrazili jsme se Sebem k jejich chatě. Šel se skloněnou hlavou, nic neříkal.

Porušil jsem ticho: „Promiň, já jsem netušil, že se znáte. Je to přítel kamarádky…“

„To nic, nemůžeš za to. Jen to hodně ošklivě vrátilo hnusný vzpomínky.“

„Tak je společně zaženeme?“ navrhnul jsem.

Zvedl hlavu a zasmál se.

Vešli jsme do chaty, zamkli a začali zahánět vzpomínky vytvářením těch hezčích…

Když jsem se ráno vzbudil, bylo už světlo. Seb ležel vedle, sledoval mě a usmíval se. A já jsem věděl, že proto, aby tenhle úsměv nezmizel, udělám všechno. Natáhl ruku a prstem mi přejel po nose: „Dobré ráno.“

Políbil jsem ho: „Určitě by mohlo být dobré.“

Přetočil jsem ho na záda, zvedl mu nohy… Krásné zakončení krásné noci.

Když jsme vstali, vzpomněl jsem si: „Musím se podívat k nám… Za chvíli budu zpátky!“

Usmíval se.

Vlezl jsem do naší chaty. Ticho. V kuchyňce Majka umývala a utírala nádobí.

„Jestli hledáš ostatní, tak marně. Vyrazili na vlak hned ráno. Skoro jako by jim tu něco vadilo,“ zasmála se.

„Ale koukám, že tobě se Silvestr vydařil.“ Natáhla ruku a poodtáhla mi límeček od košile. „No, moc pěknej…“

Šel jsem k zrcadlu – jo, byl tam cucák jak hrom. Vzpomínky mě zase začaly stavět do pozoru.

„Díky moc,“ řekl jsem. „Já to tu už dodělám…“

„Ono už není moc co. Ale musím říct, že když jste odešli, tak se rozběhla docela zajímavá diskuze. Teda, já jen poslouchala, ale stálo to za to. Tobě by muselo hodně zvonit v uších, kdybys nebyl zaměstnanej jinou činností,“ zasmála se. „Děkuju ti za rozhodně zajímavej Silvestr. A taky za to, že jsi přišel v ještě dobrou dobu, takže budu perfektně stíhat vlak.“

„Pomůžu ti s báglem a doprovodím tě,“ navrhnul jsem.

„Nemusíš, já trefím. Díky!“ Nahodila bágl a vykráčela směrem k nádraží.

Já sbalil svůj, vyhrabal popel z kamen, zavřel okenice, zamknul a vydal jsem se k vedlejší chatě.

Seb byl v kuchyni u zapnutého sporáku.

„Jášo, jíš čočku? Na Novej rok se má jíst čočka, aby se tě držely peníze…“

„Jím čočku. Máš pravdu, tyhle tradice a pravidla jsou důležitý.“

Natáhl jsem ruku a vypnul jsem sporák, přitáhl jsem Seba k sobě a začal mu rozepínat knoflíčky u košile.

„Jako třeba je důležitý vědět, že se říká, že jak na Nový rok, tak po celý rok,“ pokračoval jsem. „Tak bysme se měli snažit, aby ten rok byl hezkej…“

Takže nakonec vám musím říct, že jestli přísloví o Novém roce platí, takže my ho budeme mít nádhernej!