Valerián a týden divů

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci.

Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“

„Nechci…“

Valerián. Jméno, které se u nás dědí. Jsem poslední v dlouhé řadě. Jméno se dědí, stejně jako majetek a tradice. Jsme hodně zkostnatělá rodina. Nepočítejte s večeří, pokud na ni přijdete bez saka a kravaty či motýlka. Mně to vlastně už ani nepřijde divné. Přijdu ze školy (prestižní soukromá), sundám školní uniformu a k večeři se převléknu. Nepřipadá v úvahu, že bych na ni nešel. Jíst nemusím, být přítomný ano. Jestli mám nějaké záliby? Ani nevím… O víkendech jezdím s rodiči na golf. Byla to vždycky trochu povinnost, ale nakonec jsem mu přišel trochu na chuť, takže možná ten. Jinak vlastně dělám jen to, co se ode mne čeká… Třeba o prázdninách práce v rodinném podniku. To bylo ještě dříve, než jsem byl plnoletý, a teď, když mi bylo osmnáct, tak přijde asi ještě větší zápřah. Takže jediné prázdniny, které bych mohl mít, by byly u tetičky.

Tetička… Vlastně ani nevím, jak jsme s ní příbuzní, a myslím, že ani otec by to nedal dohromady. Od mala tam jezdívám na prvních čtrnáct dní prázdnin. Už můj otec sem jezdíval. Tetička vypadá pořád stejně, nemění se. Ani nevím, kolik jí je let. Jednou jsem se na to zeptal otce, odbyl mě, že to není slušný dotaz, ale vypadalo to, že sám neví. Je to prostě starší dáma s bohatými šedobílými vlasy, vždy pečlivě stočenými do složitého účesu, s hladkou pletí a jasnýma modrošedýma očima. Jemné, pěstěné ruce. Nosí jediný prsten s velkým karneolem. Žije v zámečku s velkou zahradou na kraji menšího města. Připadám si tam někdy skoro odvázaně, protože tetička mě má zřejmě pořád trochu jako malého kluka, takže nemusím nosit kravatu, můžu mít kalhoty po kolena a košili s krátkým rukávem. I k večeři!

Já se tam vlastně už těším!

PONDĚLÍ

Vystoupil jsem z vlaku a vytáhl svůj kufr. Už na mě čekal šofér s vozem, který mě měl odvézt. Nádraží je na druhém konci města, vlastně ještě za ním. Nastoupil jsem a rozjeli jsme se. Známá cesta, stále stejná, skoro nic se tu nemění. Přejezd přes náměstí. Náměstí vypadá větší, než je, protože domy jsou celkem nízké. Renesanční radnice a domy s podloubím, ve kterém se schovávají krámky. Překvapivě zapadající funkcionalistický dům na rohu náměstí a jedné z ulic, ve kterém teď sídlí banka. Čistotu toho domu teď trochu kazí bankomat, který tam umístili.

Kašna uprostřed náměstí se sochou malého chlapce objímajícího husu, které ze zobáku stříká voda. Jako malému se mi moc líbila a přišla mi zajímavá a zvláštní, teprve později jsem zjistil, že je to vlastně kopie antické sochy z mnichovské Glyptotéky.

Vedle kašny byl vždycky stánek s květinami. Jednou jsem chtěl, aby auto zastavilo, abychom koupili tetičce kytici, chtěl jsem jí udělat radost. Rodiče mi ale tehdy vysvětlili, že by to byla neomalenost, přinést kytici dámě, která má vlastní zahradu a skleník. Znamenalo by to, že si myslíme, že její květiny jsou špatné a nevhodné k aranžmá na stůl.

Na sloupech lamp na náměstí byly připevněny nějaké pestré plakáty, ale nestačil jsem postřehnout, co na nich bylo.

Zámeček, kde bydlí tetička, je čtvercová budova s malou věžičkou na střeše nad vchodem. Ve věžičce je vidět zvonek. Nikdy jsem nevěděl, na co tam je. Kdysi jsem se tetičky na účel zvonku zeptal.

„To tě nemusí zajímat,“ zněla odpověď.

„Mohl bych si na něj zazvonit?“ zažadonil jsem.

„NE!“ vykřikla tetička, až jsem se leknul. Tetička nikdy nezvyšovala hlas. Naopak, když něco vytýkala, tak snížila hlas, mluvila tiše a důrazně, ale ta slova dopadala jak údery rákosky. Její hlasitá reakce mě tehdy skoro vyděsila. Ale ten zvonek mě fascinoval. Vlastně ani nevím, jak by se na něj zvonilo, nikde jsem neviděl, že by tam byl provaz, kterým by ho bylo možné rozhoupat, a vlastně jsem ani nezjistil, jaký je ke zvonku přístup. Byla to prostě jedna z podivností toho domu.

Auto zatočilo k domu a zastavilo před vchodem. Vystoupil jsem. Z domu vyběhlo mladé okaté děvče v zástěrce. Udělalo pukrle, chytlo můj kufr a odneslo ho dovnitř. Tak to je změna. Vždycky tu bývala příjemná a hezká paní středního věku.

Vešel jsem dovnitř a přivítal se s tetičkou, políbil ji na tvář a šel si vybalit do svého pokoje. Mladá služebná tam uložila můj kufr a při odchodu se na mě usmála a mezi dveřmi se o mě nenápadně otřela. Hodila po mně ještě očima a odběhla.

Večeří se tu vždycky v sedm. Tetička vypadala v dobré náladě. „Určitě sis všimnul změny. Róza, která tu sloužila, odešla. Je tu místo ní její dcera, jmenuje se stejně. Hezké děvče. Je prostě třeba mladá krev, aby to tu ožilo…“ Takhle jsem si jí nikdy nepamatoval, vždycky působila spíš přísně…

ÚTERÝ

Vypravil jsem se do skleníku. Chodíval jsem tam vždycky rád, ve skleníku se pěstovaly orchideje. Vím, jak mě překvapilo, když jsem zjistil, že některé jsou v širokých květináčích i před skleníkem. Bylo tam skoro pole bílých orchidejí se žlutým středem.

„To je Coelogyne cristata, je chladnomilná, v létě může být i mimo skleník,“ řekl mi tehdy starý zahradník. „Hezky vypadá, ale vaší tetičce jí na výzdobu do domu nedávám. Ty květy moc nevydrží, nejsou moc pevné.“

Zasmál se: „Protože nejsou moc odolné a taky kvůli jejich bíložluté barvě se jim přezdívá „vajíčko naměkko“. Vevnitř máme hezčí, pojďte, ukážu vám je.“ Měl pravdu, a protože se mi ve skleníku líbilo, zvykl jsem si tam chodit, líbilo se mi tam.

„Á, mladý pane, vítám vás, tak už jste zase na prázdninách,“ usmíval se na mě zahradník. „Pomůžete mi s řízkováním? Bude to potřebovat trochu zmladit.“

Kdysi mě učil, jak množit orchideje, bavilo mě to. Koukal jsem ve skleníku, co je tam za rok nového. „Vzadu nám kvetou oncídia!“ křiknul na mě zahradník. „Já vím, že je máte rád.“

Mám je rád. Mám rád tu záplavu malých kvítků na jednom květním stvolu.

„Co můžu dělat?“

„Vemte si zástěru, ať se neumažete. Jsou tam nějaká odkvétající cymbidia, která už se pomalu nevejdou do květináče. Mohl byste je zkusit rozdělit a přesadit.“

Uvázal jsem si modrou zástěru a pustil se do dělení trsů. Soustředěním povypláznutý jazyk, rozdělit některé velké trsy bylo přece jen náročnější a namáhavé.

Co je to najednou za muziku? Uslyšel jsem klarinet, harmoniku a buben.

„Co je to?“ ptal jsem se zahradníka.

„To budou od toho cirkusu, co přijel. Vy jste cestou neviděl plakáty? Jsou snad po celém městě.“

Zavrtěl jsem hlavou: „Zahlédl jsem je, ale nevšiml jsem si, co je na nich.“

„Jdou asi na náměstí dělat nějaké zvaní na představení, bývá to tu zvykem. Cesta jde kolem naší zahrady, jestli chcete, běžte se podívat.“

Nevím proč, ale chtěl jsem to vidět, strašně moc. Vyběhl jsem ze skleníku a běžel k plotu. Opravdu tam šli muzikanti, pak šel klaun, který vedl velblouda, krasojezdkyně v červené sukénce rozhazovala úsměvy, ačkoliv ještě ani nebylo komu… A pak jel na koni on. Na koni seděl polonahý mladík. Černé oči, černé vlasy svázané do těžkého copu, který mu sahal do půli zad. Široká ramena, úzký pas a boky. Hrudník bez jediného chloupku. Mé oči přitáhly tmavé dvorce bradavek… Vypadal jak úžasný indián z pohádkových příběhů. Nádhernej. Civěl jsem na něj. Podíval se na mě, usmál se a zamával mi. Začal jsem mávat rukama špinavýma od hlíny jako pominutý a smál jsem se. Ani nevím proč. Prostě jsem měl radost, že si mě všimnul.

Celý zbytek dne jsem měl dobrou náladu.

Róza se před večeří okolo mě ochomýtala. Když jsem se myl (přece jen jsem byl ze skleníku od hlíny), stála ve dveřích a pozorovala mě, jak se polonahý utírám.

„Budete si ode mne ještě něco přát?“ Nápadně nenápadně se naklonila a nabídla pohled do výstřihu.

„Ne, děkuji vám…“

„Škoda…,“ hodila zadkem a zaculila se.

Při večeři jsem sbíral odvahu k otázce.

„Tetičko?“

„Ano, Valeriáne?“

„Nemohli bychom…, napadlo mě…, jenom, nemohli bychom se podívat do cirkusu?“

Podívala se na mě jako kněžna, které udělal žebrák nemravný návrh. Róza, která nás u večeře obsluhovala, skousla rty, aby se nesmála.

„V žádném případě. Jak tě mohla napadnout taková zoufalost? V městském divadle bývají občas hezké koncerty, tam bych tě pustila, ale teď na ně není sezóna. Ale cirkus? Pomátl ses?“

„Promiň, asi ano…“

Ležel jsem v posteli, díval jsem se před sebe a pořád jsem viděl postavu indiána na koni. Co v cirkuse asi dělá? Krasojízdu na koni?

Ozvalo se drobné zaškrabání na dveře. Znova. Pak pomalé stisknutí kliky. Jsem zvyklý na noc zamykat. Ještě jeden pokus a nic. Róza?

Začaly mi padat oči. Musím, musím se dostat do cirkusu. Něco vymyslím.

STŘEDA

Hned po snídani jsem vyběhl ven, podívat se, kde vlastně cirkus je a jak má představení. A taky trochu, abych unikl Rózinu nadbíhání. Cirkus jsem našel snadno. Představení jedno odpoledne, to nepřipadá v úvahu, jedno večer od osmi. To bych možná mohl stíhat, když se po večeři vymluvím, že mě bolí hlava…

Nikdy jsem v cirkuse nebyl. Obcházel jsem ten žlutočervený stan, nízký plot okolo útvaru z aut a karavanů a fascinovaně si všechno prohlížel. Zaslechl jsem klapnutí dveří jednoho z karavanů. Můj indián kráčel po trávě ke stanu. Podíval se na mě, usmál se a zamával mi. Pusa se mi roztáhla do úsměvu, ruka mi vyletěla a zamával jsem taky. Zmizel ve stanu.

Stál jsem tam a čekal, nevím na co – snad na to, až se zase objeví, abych ho zase viděl…

„Hele, mladej, dej si vodchod. Tady nejni nic k vidění. Jestli chceš něco vidět, tak přiď odpoledne nebo večír na vystoupení.“

Starší muž s knírem se díval vcelku nepřátelsky. Zakýval jsem hlavou, otočil se a šel. Pomalu. Nohy mě nesly, jako by se chtěly otočit a jít zpátky…

Odpoledne jsem nevěděl, co dělat. U knížky jsem nevydržel, tak snad zase zabít čas pomáháním zahradníkovi…

Šel jsem chodbou od svého pokoje a zarazil jsem se. Dveře u konce chodby pootevřené. Nikdy jsem nepátral po tom, co je tam za místnost, bývaly to vždycky zamčené dveře a mě nezajímaly. Teď jsem do nich strčil a nakoukl. Masivní těžký stůl uprostřed, na něm staré váhy. Podél stěn řada polic se starými skleněnými a porcelánovými nádobami s nápisy. Herba salviae, radix ipecacuanhae, syrupus aurantiae… Co to je, co to tu dělá?

„Hledáš něco?“ ozvalo se nečekaně za mnou.

S leknutím jsem se otočil. Tetička.

„Ne. Jen jsem se chtěl podívat, co to tady je…“

„Zámecká lékárna. Tady dřív paní nechávala dělat léky pro chudé. Teď už jsou jiné léky, a navíc je lékárna na náměstí. Není to už třeba, tak se to tu už nepoužívá.“

„Ale někdo tu něco dělal. Na tom stole jsou nějaké nádoby, jako by tu někdo něco odvažoval.“

Tetička se podívala na stůl a pak zpátky na mě: „Asi Róza utírala prach a zapomněla to vrátit zpátky. S tou holkou je problém, než se to naučí…“

Podržela otevřené dveře, jasný pokyn, že mám odejít. Zamkla a odešla.

Nevím, kdyby Róza utírala prach a zapomněla nádoby vrátit, tak by ty nádoby byly z jednoho místa. Tyhle byly různé…

Při večeři ani nevím, co jsem jedl, házel jsem to do sebe, abych už měl snědeno.

„Nepospíchej. Hltat není slušné.“

Konečně!

Vyběhl jsem z jídelny, prosmykl se chodbou a utíkal do cirkusu. Doběhl jsem a zarazil se. Já vlastně nemám peníze…

„Můžu zaplatit kartou?“ zeptal jsem se paní v pokladně. Omluvně se usmála: „Bohužel ne.“

Rozběhl jsem se a utíkal do města. Na náměstí bankomat, rychle, třesoucími se prsty naklepat PIN, sakra, to to trvá…

Konečně mám peníze, v běhu schovat kartu, doběhl jsem na místo. Pokladna už zavřená. No jo, taky už je chvíli po osmé. Ze stanu je slyšet hudbu a občasné udivené zahučení lidí. Skoro se mi chtělo brečet. Zítra, zítra to určitě musím stihnout.

ČTVRTEK

Zase jsem nevěděl, co dělat… Zajít za zahradníkem, vyškemrat si nějakou práci, jakoukoli, jen abych něco dělal. Tak jsem alespoň pomáhal míchat substrát pro orchideje a potom čistil a umýval květináče. Představa, že alespoň dělám něco užitečného. Ten den se zoufale vlekl.

Tetička se na mě u večeře zadívala: „Není ti něco?“

„Bolí mě hlava,“ vymlouval jsem se.

„Dobře, tak si běž lehnout.“

„Děkuju.“ Prošlo mi to! Pomalu jsem vyšel z jídelny, zavřel dveře a vystartoval.

Doběhl jsem k cirkusu, koupil lístek – už bylo téměř vyprodáno. Zřízenec v uniformě mi ukázal místo a já se posadil a byl zvědavý.

Začala hrát hudba a do manéže nastoupili všichni účinkující. Byl tam! Vlasy, které měl předtím spletené do copu, měl teď rozpuštěné, jinak stejný, jako když jsem ho viděl poprvé, polonahý v přiléhavých kalhotách.

Začalo představení, čísla se střídala. Pozemní akrobati byli docela zajímaví, klaun mi vadil. Vždycky mi to přehnané klaunské líčení vadilo a bál jsem se ho. Jako malý jsem na nějaké dětské narozeninové párty, kam pro pobavení dětí pozvali klauna, měl z něj skoro šok. Nemám je prostě rád, přijdou mi agresivní už tím líčením…

A pak přišel on. Zhůry se snesly dva úzké pruhy látky, světla zhasla a bodový reflektor vyloupl jeho postavu. Chytil se pruhů látky a začal stoupat vzhůru. Bylo až neuvěřitelné, co tam dokázal. A celé se to začalo roztáčet. Roztáhl ruce, látku omotanou okolo paží, položil se a vznášel se nad námi, vlasy mu vlály, létal nad námi jako ten nejkrásnější anděl. Poezie sama. A rychlost se stupňovala. Najednou jsem si všiml, že v té rychlosti pomalu klouže k okrajům látky. Vyklouzne! Vyklouzne, zabije se! Tak jsem se vyděsil, že jsem vyskočil a vykřikl. Teprve, když byl téměř u konce látky a otáčivým pohybem těla začal znovu stoupat, mi došlo, že to byla součást vystoupení.

Skončil, bouřlivý potlesk. Uklonil se, zamával a byl pryč.

Nevím, z dalších čísel si nic nepamatuju. Až kouzelníka, protože ke konci svého vystoupení ohlásil, že nechá zmizet někoho z publika a požadoval dobrovolníka. Někdo se tam sice hlásil, ale on se neomylně podíval na mě a skoro mě do manéže dotáhl. Na nízkém podstavci tam stála zdobená bedna. Kouzelník ji teatrálně předváděl publiku, ukazoval, jak je prázdná, oklepával ji hůlkou a pak mi přikázal, abych vlezl dovntř. Zavřel za mnou a téměř okamžitě se v zadní části otevřel otvor a dovnitř nakoukl můj indián.

„Skrč se a pojď za mnou!“

Přikrčený jsem se protáhl za ním, chytil mě okolo pasu a spolu jsme už byli mimo manéž za oponou.

„Jak je možné, že nás nikdo neviděl?“

„Dokáže úžasně odpoutat jejich pozornost, a navíc ta cesta je hezky schovaná, je to dobrá iluze.“

Držel mě pořád. Ne že by mi to vadilo…

Usmíval se: „Díval jsem se na tebe. Ty ses o mě bál?“

„V tu chvíli strašně,“ přiznal jsem.

„Ale líbilo se ti to?“

„Strašně moc,“ přiznal jsem.

„Musíme jít, přijdeš do šapitó bočním vchodem,“ přikázal mi a odvedl mě k němu, zvedl cíp plachty a postrčil mě dovnitř. Ozářil mě reflektor, lidé začali tleskat a já se, celý rudý, odsunul na své místo.

Zbytek už si nepamatuju. Představení skončilo. Lidé odcházeli, sebral jsem se také. Stál u východu, vlasy už zase spletené do copu a na těle triko. Usmál se: „Byl jsi šikovnej… ty pracuješ v tom domě?“

Došlo mi, že mě viděl s rukama od hlíny za plotem.

„Ne, já tam jsem na začátek prázdnin u tetičky. Pak budu dělat v rodinné firmě. Finance…“

„A baví tě to?“

A já si uvědomil, že vlastně nevím. Že vlastně dělám to, co se ode mne čeká. A že vlastně nevím, co chci. Teda vím, chtěl bych jeho, ale…

Naklonil se a políbil mě na špičku nosu. Zrudnul jsem. Nevěděl jsem, co dělat, zmatený, zhlouplý…

„Já… já přijdu zítra večer zase…,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Zítra máme představení jen odpoledne. Ale večer přijít můžeš,“ nabídnul mi.

„Přijdu!“

Domů jsem utíkal a cestou snad i skákal radostí.

PÁTEK

Nejraději bych se hned ráno rozběhl k cirkusu, ale tetička si na mě vymyslela řadu drobných úkolů v domě. Nebylo to nic složitého, ale potkával jsem se při nich s Rózou, která mi nadbíhala už vysloveně okatě. Nějak se jí nešlo vyhnout. Požádala mě i o to, abych jí držel štafle, když otírala prach z lustru v jídelně. Myslím, že čekala, že se jí budu dívat pod sukně, poočku si mě kontrolovala. Dokonce předvedla, že se jí smekla noha a sklouzla ze štaflí tak, abych ji zachytil, v podstatě vyjekla a sklouzla mi do náruče.

Chytila se mě: „Jé, vy jste silnej…“

Postavil jsem ji na zem.

„To se ani nepřesvědčíte, jestli se mi něco nestalo?“

„Myslím, že to poznáte sama, že se vám nic nestalo.“

Podívala se na mě a očima jí proběhl záblesk zoufalství. Nechápal jsem to. Proč se o mě tolik snaží?

Večer! Ať už je večer!

Po večeři jsem se rozběhl k cirkusu. Zarazil jsem se u plůtku. No jo, neřekli jsme si, kde ho najdu…

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou.

„A… ahoj…“

„Tak ses přišel podívat, jak bydlím já?“

Pokrčil jsem rozpačitě rameny.

Uvolnil jeden díl nízkého plotu a otevřel jej: „Tak pojď!“

Šel jsem za ním, došli jsme k jednomu z karavanů. Otevřel dveře: „Tak tady bydlím. Vítám tě u sebe doma.“

Vlezl jsem dovnitř.

Karavan byl zařízený neuvěřitelně účelně, nějak tam všechno zapadalo do sebe, všechno mělo svůj význam, účel a místo. Rozhlížel jsem se, oči mi padly na malý žebříček, který vedl k posteli pod střechou. Překvapivě prostorná, dva se tam určitě bohatě vejdou… Při tom pomyšlení jsem musel zrudnout, pozoroval mě s úsměvem.

„Dáš si se mnou večeři?“

„Já už jsem jedl.“

Nakrájel kuřecí maso na malé kousky, které hodil na pánev, přihodil na kousky nakrájenou papriku, dýni a přidal nějakou červenou omáčku ze skleničky, promíchal. Směs přesunul z pánve na velký talíř, který postavil na stolek mezi nás.

„Pořád si ještě nedáš?“

Vypadalo to hrozně lákavě.

„Vypadá to krásně. Dobře, ochutnal bych to. Můžu si vzít příbor?“

Zavrtěl hlavou, usmíval se. Natáhl ruku. Nevšiml jsem si předtím, že vedle talíře leží placky arabského chleba. Kousek odlomil a nabral jím část směsi. Pomalu se se soustem blížil k mé puse. Otevřel jsem ji. Chutnalo to úžasně. Odlomil jsem kousek chleba, nabral směs a nesl ji k jeho ústům. Vzal si ji a jemně mě při tom kousl do prstu. Bylo to jako výboj elektrickým proudem, ale krásný. Chytil mou ruku, polkl a začal mi jemně líbat bříška prstů. Díval jsem se na jeho rty… Uvědomil jsem si, jak rychle a přerývaně dýchám…

Díval jsem se mu do očí a hned zase na ty rty, které mi líbaly prsty, neuvěřitelně vzrušený…

„Jsi hezkej,“ řekl.

„Jo…, co…? Co…?

„Nikdo ti neřekl, že jsi hezkej kluk?“

Zavrtěl jsem hlavou. Zvedl se, obešel stolek, sklonil se ke mně a políbil mně. Hlava se mi zatočila, chytil jsem ho okolo pasu, ruce mi podklouzly pod triko. Stáhnul ho ze sebe. Políbil jsem ho na břicho. Stáhl kalhoty. Byl naostro. Trčel proti mně, drobnou kapku na špičce…, olízl jsem ji a vzal ho do pusy. Podíval jsem se nahoru. Dělám to dobře? Usmíval se a pohladil mi vlasy…

Jak jsem přišel o oblečení, nevím. Nevím, splynulo mi to. Pamatuju si to až od chvíle, kdy jsme leželi na posteli, chvíli, kdy jazykem dráždil mou dírku, chvíli, kdy do mě vnikl a já ho svíral a hladil jeho zadek, chvíli, kdy jsme byli na boku, já jednu nohu zapřenou o strop karavanu, sténal jsem a otáčel hlavu dozadu a žadonil o políbení… Usnuli jsme pozdě v noci, já stočený do klubíčka v jeho objetí…

SOBOTA

A tak jsem se i vzbudil.

„Dobré ráno,“ pohladil mě po tváři.

„Dobré,“ políbil jsem ho. „Kolik je hodin?“

„Půl osmé.“

„V osm musím být na snídani, jinak mě tetička zabije!“

Začal jsem se rychle oblékat, pozoroval mě s úsměvem.

„Musíš poslouchat na slovo? Nemůžeš si o něčem rozhodovat sám?“

„Máme pravidla, nevím, co by se stalo, když bych neposlechl nebo udělal něco jinak… Můžu zase přijít?“

„Zítra odjíždíme.“

Bylo to jak blesk, šlehnutí bičem, rána mezi oči. Co jsem si vůbec myslel? Nebo jsem spíš vůbec nemyslel…

„Nemůžeš tu zůstat?“ napadlo mě.

Zasmál se: „A nemůžeš ty se mnou?“

Zavrtěl jsem hlavou: „To přece… to přece nejde…“

Začaly mi slzet oči. Někoho najdu a zase ho hned ztratím? Co budu dělat? Jak se rozhodnout?

Jemně mě políbil: „Měl bys jít, ať nemáš problém…“

Pokýval jsem hlavou. Má pravdu. Musím.

Šel jsem domů a ohlížel se. Stál před svým karavanem, díval se za mnou a mával mi.

Snídani jsem stihl. Hned po snídani mě opět tetička zaúkolovala, ale nějak se mi podařilo vyhýbat se Róze.

V jednu chvíli jsem šel po chodbě a zarazil se u jedněch dveří.

Přes dveře jsem slyšel tetiččin rozlobený hlas: „Neschopná! Jsi absolutně neschopná! K ničemu! Tvoje matka to od jeho otce získala za den! Je mi jedno jak, ale musím to mít dnes! Nezapomeň, že jste na mě obě závislé, že já rozhoduji, kde bydlíte a že máte co jíst!“

„Nevšímá si mě! Snažím se, já se opravdu snažím!“

„Málo!“ Zvuk, jako když padne facka.

Dveře se otevřely a z pokoje vyběhla Róza. Zarazila se, když mě uviděla. Pláčem zčervenalé oči. Otisk prstů na tváři. Šla ke mně a tvářila se velmi rozhodně, přitiskl jsem se ke zdi. Pohladila mě po tváři a náhle klečela přede mnou a rozepínala mi kalhoty a začala mě kouřit. Zavřel jsem oči. Ne, není to ona. Představoval jsem si jiný obličej, černé oči, černý cop mého indiána a nejednou jsem cítil, jak vrcholím. Nachytala mé sperma do dlaně, sevřela ji a postavila se. Podívala se na mě a dala mi krátký polibek a utekla. Co to bylo? Co to mělo znamenat?

Tetička byla při večeři v dobré náladě a projevila přání zahrát si karty. Plánoval jsem, že se po večeři vytratím a poběžím za svým indiánem, ale tohle mi překazilo plány. Hráli jsme dlouho do noci. Nešlo se tomu vyhnout, nešlo se vymluvit. Prohrával jsem a tetička se skvěle bavila a žertovala: „Mám radost, jaké mám štěstí! Nic si z toho nedělej, že prohráváš, třeba ty budeš mít zase štěstí v lásce,“ mrkla na mě. Asi nebudu. Ani rozloučit se pořádně nemůžu… Zkusím za ním zaběhnout hned ráno, třeba ho ještě uvidím… musím!

NEDĚLE

Vzbudilo mě zvonění zvonku z věžičky. Zvuk jako venkovské klekání, nebo ještě spíš jako umíráček. Zároveň bouchání na dveře. „Mladý pane, mladý pane, honem, vaše tetička!“ křičela Róza.

Vyběhl jsem ven v trenkách a triku na spaní a běžel jsem s Rózou do tetiččina pokoje. Tetička ležela v posteli, v bělostném damaškovém povlečení s jemným vzorem pivoněk, vlasy rozhozené po polštáři. Ležela v posteli a před očima stárla. V obličeji se jí objevovaly vrásky a propadal se, ruce na peřině hubly a prsty se měnily v drápovité hůlky, které škrabavě šmátraly po povlaku pokrývky.

Šlehla pohledem po Róze: „Děvko! Čí to bylo?“

Róza se vyděšeně opírala o zeď, vytřeštěné oči. Kývla bradou směrem ke mně: „Jeho… opravdu jeho!“

Tetičce začaly z hlavy vypadávat chomáče vlasů, zuby začaly žloutnout a černat.

„Elixír života… potřebuje sperma panice z rodiny…,“ sípala a pokoušela se mě najít očima, které se kalily: „Ty… ty jsi to už…“

Nedopověděla. Oči se propadly, rty se stáhly a odhalily zuby v neveselém úsměvu staleté mumie, žlutohnědá kůže stažená k lebce se zbytečky vlasů. Zvonek přestal zvonit.

Konec.

Vyběhl jsem z pokoje, z domu, jedno, že jsem byl bos. Spálím za sebou všechno! Nezáleží mi na tom! Běžel jsem, kam jsem musel.

Cirkusový stan už složený a naložený, auta a karavany se začínaly řadit.

Můj indián stál u svého auta a čekal. Díval se, jak k němu dobíhám, zadýchaný, bos, jen v trenkách a triku. Doběhl jsem k němu, zadýchaný jsem se opřel rukama o kolena a zvedl k němu hlavu. Pátravý i pobavený pohled čekal, co řeknu.

„Vem mě s sebou! Prosím! Naučím se všechno, co bude potřeba, budu dělat všechno, jen mě vem s sebou! Miluju tě! Udělám všechno!“

Ústa se roztáhla do úsměvu. Otevřel dveře: „Nastup si, lásko.“

Vlezl jsem do auta a zapnul si pás.

Obešel auto, sedl si za volant, připoutal se, pohladil mě rukou po koleni a nastartoval. Kouknul na mě po očku: „Věděl jsem, že přijdeš.“

Zůstal jsem na něj civět. Vyzná se ve mně líp, než já sám… A najednou mě něco napadlo: „Já vlastně ani nevím, jak se jmenuješ…“

Zasmál se: „Ty to doopravdy nevíš? Tebe to nenapadlo?“

Pomalu jsem zavrtěl hlavou.

Naklonil hlavu na stranu, usmíval se a řekl: „Já jsem přece Valerián.“