Jen on

Zdálo se být vše dokonalé. Vše bylo tak, jak má být. Nebo to tak alespoň tvrdili.

Jakmile jsem otevřel oči, znovu jsem pocítil ten příšerný pocit beznaděje, tu bolest. Zavřel jsem opět oči, zatlačil víčka co nejvíc k sobě, až mi z levého oka vytekly slzy. Prsty jsem si je otřel. Nechtěl jsem vstávat z postele, jít do práce, mezi lidi. Ale i přes to jsem se donutil odkrýt peřinu a vstát. Postavil jsem se na nohy, pomalu jsem si začal zvykat na tu prázdnotu v mém nitru, asi mi už přišlo normální se takhle cítit. Léta praxe.

Někdy si přeji, abych se neprobouzel. Protože ve snech mám vše, po čem jsem toužil. Protože ve snech jsem skutečně šťastný. Bohužel jako každý člověk se i já ráno musím probudit a znovu nasadit masku s úsměvem.

Vešel jsem do koupelny. Přímo přede mnou byl obličej muže, který si už leccos zažil, i v takhle mladém věku. Byl to můj odraz v zrcadle. Přistoupil jsem k němu a podíval se blíž. Mnoho věcí se dá dnes vyléčit, jen zlomená duše ne. Vzal jsem kartáček, nanesl na něj pastu a začal si čistit pomalu zuby. V myšlenkách jsem byl stále u modrých očí. Přetáhl jsem si tričko přes hlavu. To tričko, které jsem nedávno z něj ještě sundaval. Vzal jsem si na sebe košili. Podíval se do zrcadla a uviděl jeho. Chtělo se mi zvracet. Vyšel jsem z koupelny a posadil se na chvíli na postel.

Na povrch se vyhrabala vzpomínka, která se mi vracela každé ráno.

„Kdy dnes přijdeš z práce?“ ozvalo se z ložnice. Uslyšel jsem kroky a následně šustění oblečení, když se oblékal.
„Asi kolem půl čtvrté,“ křikl jsem na něj z koupelny.
„Dobře.“

Otočil jsem se zpátky k umyvadlu a dál si čistil zuby. Když vtom jsem ucítil ruce, které mě sevřely kolem pasu. Podíval jsem se do zrcadla. V něm se odrážel jeho překrásný úsměv.

„Nepodíváme se na film, až se vrátíme z práce?“
„Můžeme,“ souhlasil jsem a přetočil se čelem k němu. Políbil jsem ho na rty. Malý polibek se stal v dlouhý. Po chvíli jsem se trošku odtáhl a podíval se na něj.
„Hele, není to moje triko?“
„Myslím, že je,“ usmál se na mě. „Vadí, že jsem si ho půjčil?“
„Vůbec ne, jen mi ho tu potom nech. Je mé oblíbené.“

Vstal jsem a šel opět do koupelny. Opláchl jsem si obličej studenou vodou, otřel si tvář do ručníku, zhluboka se nadechl a opustil koupelnu. Nechal jsem tam svou vzpomínku, tak jako to dělám každé ráno. Podíval jsem se na mobil, jako by snad byla možnost, že od něj dostanu nějakou zprávu. Nic, jako vždy.

Pomalu jsem scházel schody. Dal bych cokoliv, abych nemusel jít dolu. Dal bych snad cokoliv, aby tam byl teď on. Sešel jsem schody a ucítil vůni palačinek. Vešel jsem do kuchyně, ve které už byla Julie. Vlasy měla sčesané do drdolu, ale některé pramínky jí vysely dolů. Měli pravdu, je překrásná. I já jí viděl jako překrásnou mladou ženu, jen měla jednu zásadní vadu. Nebyla on.

„Dobré ráno. Už jsem myslela, že tě budu muset z té postele tahat,“ usmála se na mě.

„Dobré ráno. Už jsem si myslel, že sis zase lehl a já tě budu muset tahat z postele.“
„Jsem holt pomalejší typ,“ usmál jsem se na něj.

„Vyspal ses dobře?“ zeptala se mě.
„Ano. To víš, jsem jen pomalejší typ.“

„Mně to nevadí. Naopak v jiných věcech jsi až moc rychlý,“ mrkl na mě.

„Nevadí. Snídaně už je na stole, tak snad ji nebudeš mít studenou,“ řekla a dala mi pusu.
„Děkuji.“

***

Seděl jsem ve své kanceláři a dělal svou nudnou práci jako vždy. Někdy lituji, že jsem nešel dál studovat. Hned po maturitě jsem vzal první práci, která se našla, a byl na sebe hrdý, že mám po starostech. Za to bych svému mladému já dal facku.

I když práce to nebyla zas tak špatná. Měl jsem kolem sebe lidi, na které jsem se mohl spolehnout (pracovně). Lidi, kteří mě měli rádi takového, jaký jsem. Usměvavý, vždy si pamatuje každého jménem. Nikdo však nemá ani ponětí, čím jsem si prošel. Čím si pořád procházím. Jak se říká, i perfektní lidé mají své kostlivce ve skříni. Nejhorší je na tom, že jsem si za to mohl sám. Páč jsem velký srab. Tady už ani nešlo o to, že jsem se bál přiznat náš vztah ''světu'', ale že jsem se bál postavit se názorům své vlastní rodiny. Tehdy když jsem ho představil své rodině, jsem byl pevně přesvědčen, že to vezmou. Opak se však stal pravdou a moje rodina na to reagovala ještě hůř, než jsem si představoval. Ale to nebyl důvod našeho rozchodu. On čekal, že i přes to, že to moje rodina nevzala, že se našeho vztahu zastanu, což se nestalo. Možná to bylo těmi jejich argumenty, které měli na náš vztah:

„Co se stane, až se to dozví sousedi?“
„Hůř, co se stane, až se to dozví v práci? Můžeš být rád za to, na jaké jsi pozici…“
„To už by sis tam ani neškrtl…“

Nějaký čas se o tom doma pak nemluvilo. Tedy po našem rozchodu. Jednoho dne přišla moje matka s tím, že její kamarádka z mládí se bude stěhovat do sousedního bytu a že má překrásnou dceru. Nějak jsem to nevnímal a ani jsem nepochopil, co tím chce naznačit. Následující měsíc jsem to pochopil. Zvala je až často na návštěvy. Julii v jednom kuse vychvalovala, až jednoho dne, pod vlivem růžových brýlí od mé matky, jsem se do Julie ''zamiloval''. Žijeme spolu dva roky. Po pár měsících jsem měl další ztrátu. Konkrétně řečeno, ztratil jsem své růžové brýle.

Po té jsem to byl sice já, ale nebyl jsem celý. Byl jsem uzavřený. Uzavřený ve svých vzpomínkách. Zajímalo by mě, jak se cítí on. Myslí na mě? Myslí na mě v dobrém, nebo si pamatuje, jak jsem ho podrazil? Je vůbec teď šťastný?

Zapřel jsem se hlouběji hlavou o opěradlo židle. V tom jsem cítil, jak se otevírají dveře. Najednou jsem měl pocit, že by za nimi mohl stát snad on.

„Pane Urbane?“ Byla to má sekretářka.
„Ano, Marie?“
„Přišly ty nové faktury, chcete se na ně podívat?“
„Už? Dobře, hned se na ně podívám. Děkuji.“

***

Stál jsem u svého auta, které bylo zaparkované naproti toho mini marketu. Toho, do kterého se bojím podívat. Tedy podívat se vlastně mohu. Jedna zeď je skleněná, tudíž jde dobře vidět dovnitř, ale jen na kasu a pár regálů. A hlavně na něho. Sledoval jsem ho, jak balí nákup do tašky jedné zákaznice. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem zjistil, kde pracuje. Teď sem jezdím každý úterý. A pokaždé nabírám odvahu vejít tam a říct mu, jak mi chybí. Jaký jsem byl vůl. Vrací se mi vzpomínky. Nikdy mě nenapadlo, že bych o něj mohl přijít.

„Miluji tě, Adame.“
„Už tě nikdy nechci vidět.“

Dopil jsem kafe, dokončil svůj vnitřní monolog. Zhluboka se nadechl. A vydal se za mužem za kasou. Blížil jsem se ke kase. Kroky se staly složitějšími. Mohu jít zpátky. Mohu se otočit a jít zpátky k Julii a dál předstírat, že je vše v pořádku. Podíval jsem se na něj. Ne! Už ne. Stálo mě to tolik úsilí se k tomu odhodlat.

„Mohu vám pomoc?“

Ten hlas. Ten sametový, krásný hlas. On se však na mě ani nepodíval, jen zatím koukal na kasu. Až když si uvědomil, že mu neodpovídám, zvedl hlavu.

„Adame? Co tu…?“

Stál jsem tam před ním se svým typickým (debilním) úsměvem. Bylo vidět, že by mi snad nejradši jednu vrazil. On se i přes to nadechl a větu dokončil.

„Co tu děláš?“
„Šel jsem náhodou kolem. Nevěděl jsem, že tu pracuješ,“ řekl jsem svou předem připravenou lež.
„Aha. No, a přišel sis něco koupit, nebo si vážil tak dlouhou cestu jen, abys mě viděl?“ Vždy poznal, když lžu. Ale byl jsem za to rád, že to řekl za mě.
„No, já… Eee… Jak se máš?“
„Vcelku dobře. Podívej, pokud sis přišel povídat, tak sis nevybral dobrou dobu. Mám hodně práce, musím srovnat regály, doplnit zboží…“
„Chápu. Teď není dobrý čas. Ale co po práci?“

Podíval jsem se na něj. A čekal na odpověď. On se na mě podíval s chladným pohledem.

„Nemohu, už něco mám,“ a otočil se zpátky. Vzal jsem ho za ruku.
„Nesahej na mě,“ vytrhl se mi.
„Prosím, prosím tě. Nech mě to vysvětlit.“
„Vysvětlit? Copak to jde?“

Ten chlad v jeho hlase mě skoro srazil na kolena. Ale rozhodl jsem se, že se nevzdám.

„Pamatuješ si na 22. ledna?“ Podíval se na mě. „Dlužíš mi to.“ Chvilku váhal.
„No, dobře. Čekej na mě v kavárně.“
„Děkuji.“

Nechtěl jsem to vytahovat, ale co jiného mi scházelo?

***

Když jsem seděl v kavárně, připravoval jsem si dopředu věty, které by vystihly to, co jsem udělal a proč. Samozřejmě naše konverzace plula úplně jiným směrem, než jsem původně chtěl.

„Hele, já se chci jen usmířit, dobře, udělal jsem hrozně chyb, ale dej mi druhou šanci.“
„Nemůžu ti dát druhou šanci.“
„Jsi přece křesťan, neumíš odpustit?“
„Tak tohle byl hodně ubohý tah.“ Nevím, možná se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že mu zacukaly koutky.
„Fajn. Tady máš moje číslo, předpokládám, že jsi ho už dávno smazal. Ozvi se, prosím.“
„Proč bych to dělal?“
„Protože… protože jsem se ti omluvil. Protože s tebou chci stále přátelit. Protože tě nemůžu vypustit ze svého života. Stal ses jeho součástí, jen jsem to tehdy ještě nevěděl.“
Ale on mi na to nic neřekl.
„Mně to nevadí. Počkám si. Klidně dny, týdny, měsíce. Jen mi prosím dej druhou šanci.“

***

Sundal jsem si kalhoty a košili. Vzal jsem si své oblíbené tričko na spaní a lehl si do postele. Julie si četla knížku. Po chvíli ji odložila.

„Takžéé,“ otočila se ke mně a začala mě líbat na krku. Po chvíli jsem se trochu odtáhl.
„Promiň, zlato, ale dneska ne. Jsem úplně vyřízený z práce.“
„Tohle říkáš poslední dobou pořád.“
„Omlouvám se.“
„Nevadí.“

Usmála se na mě. Já musím být vážně idiot. Takovou ženskou by chtěl snad každý chlap, a já? Co je to se mnou? Je to tak se mnou špatný, že nemiluji ženy? Vím, co cítím, vím, co chci. Chci jen tebe. Cítím to. A ty to musíš cítit taky. Kdysi jsi to cítil, věděl jsi, že mě chceš. Tak mi prosím odpusť a řekni, že mě miluješ. Já tě potřebuji.

Najednou mi pípla zpráva. Že by? Že by mě slyšel? Podíval jsem se na displej – neznámé číslo.

„Kdo ti píše?“
„Marie. Něco z práce.“

Podíval jsem se nenápadně na displej a snížil jas, aby zpráva nebyla vidět.

Zpráva: Kdy se chceš sejít?

***

Čekal jsem venku v tom mrazu. To dokážu jen já. Zapomenout peněženku. Řekl jsem si, že se vydám radši domů. Jenže jsem měl v sobě tolik alkoholu, že jsem sotva věděl kudy doprava.

„Adame!“ zařval na mě, abych ho vnímal. Stál tam na schodech a usmíval se. „Ty už taky nic nevydržíš.“

Snažil jsem se najít nějaký pevný bod, abych se o něj mohl zachytit. On však rychle seběhl schody, aby se dostal ke mně. Podíval jsem se na něj.

„Myslím, že budu zvracet.“

On se usmál a položil mi ruku na rameno. Nevědomky mě po něm začal hladit. Najednou jsem cítil úlevu. To teplo z jeho ruky mi dalo sílu.

„Tak, kam jdeme?“

Podíval jsem se po ulici. Viděl jsem jen rozmazané šmouhy. Najednou jsem zapomněl, i do jakého baru jsme to šli.

„Ke mně domů. Poděkuješ mi za to později.“

Posadil mě v ložnici na postel a došel pro nějaký kýbl. Seděl jsem na posteli a koukal do blba. Až po chvíli jsem si uvědomil, že sedím na jeho posteli v jeho ložnici. Rozbušilo se mi srdce.

„Si v pohodě?“
„J-jo, jen se mi trochu motá hlava.“
„Proto ti nesu ten kýbl.“
„Nechce se mi zvracet.“
„Tak co ti je?“

Zeptal se starostlivě a posadil se na postel vedle mě. Díval jsem se na něj a nemohl ze sebe dostat ani jediné slovo. Zadíval jsem se na jeho rty. Nedělej to, nedělej to, říkal jsem si pro sebe v duchu. Podíval jsem se mu do očí a položil mu ruku na stehno. Nemohl jsem si pomoc. Netrvalo dlouho a on to vzal do svých rukou. Přitáhl si mě k sobě a dlouze mě políbil. Zajel mi pod triko a hladil moje prsní svaly. Miluji ten pocit, který mi on přináší. Miluji, když se mě jeho silné ruce dotýkají. Miluji ho. Možná jsem ta největší svině, že teď podvádím svoji ženu, ale obviňovat se mohu později.

Podíval jsem se na něj.

„Miluji tě, pořád tě miluji. Víš to, že jo?“
„Mluví z tebe alkohol.“
„Ne, tohle jsem vážně já. Každá minuta bez tebe je pro mě těžká. Já už bych tak nemohl žít, zničilo by mě to. Chci být s tebou.“
„Co Julie?“
„Rozvedu se s ní. Vím, že to pro ni bude těžké, ale možná to pro ni bude i úleva. Konečně by si mohla najít muže, co ji bude milovat. Někoho, koho si zaslouží.“

Usmál se na mě a opět mě začal líbat. Zajel mi rukou pod trenky a pomalu mi ho začal honit. Povalil mě na postel a omylem se otřel o mé stehno. Cítil jsem, že i on má těsno v kalhotách, tak jsem se rozhodl mu ulevit. Převalil jsem se na něj a pomalu mu začal sundavat triko. Líbal jsem ho na pupíku a jel jazykem níž. Opravdu pomalu jsem mu sundaval kalhoty i se spodním prádlem. Nechtěl jsem nic uspěchat. Podíval jsem se nahoru. Užíval si to, měl přivřené oči a usmíval se. Vzal jsem ho do ruky a pomalu mu ho začal honit. Po chvíli jsem ho vzal do úst, měl jsem s tím z počátku problém, protože to bylo už dávno, ale nakonec se mi povedlo dostat ho do úst celý. Jezdil jsem rty nahoru a dolů a užíval si ten pocit, že někomu dělám dobře. Cítil jsem, že už bude, tak jsem zrychlil na tempu. Přitáhl si mě k sobě nahoru a to, co já dělal jemu, to se mi snažil oplácet. Jen s tím rozdílem, že jsem se udělal v rekordním čase. Sotva na mě sáhl, už jsem to nevydržel.

„Nevadí. Tohleto přece není naše poslední milování.“

KONEC