Antický svět

Podlaha mého paláce je tvořena převážně nádherným a vzácným bílým karnackým mramorem, který až z dalekého Egypta dovezly nespočetné obchodní lodě. Místy jsou velké desky a někde úžasné barevné mozaiky, doplněné jaspisy a karneoly. V mé luxusní ložnici je však podlaha tvořena jen z leštěných polodrahokamů té nejvyšší kvality. Vypadá proto jako šperk, lemovaný stěnami, vykládanými perletí a zlatem. Mohu si to dovolit, protože Lusitánie, provincie, kterou zde na západě pro mocného císaře Augusta spravuji, je nesmírně bohatá. I proto jsem mužem, který si může dovolit cokoliv.

Klečí na té nádherné mozaice mé ložnice, kousek od vzácné kožešiny velkého levharta, s rukama spoutanýma za zády. Má na sobě totéž, co nosí všichni mí otroci, bílou bederní roušku, vyšívanou ornamenty. Snědá a široká ramena mu pokrývá stříbrná ozdoba, zapnutá kolem krku. Je to sice hodně okázalý oděv pro někoho, kdo by klidně mohl chodit i nahý, ale já jsem velmi bohatý a rozmarný muž a oděv mých otroků dává všem najevo, že na to prostě mám. A navíc jsem obdivovatelem mužské krásy, zahalené do skvostného oděvu, který ta nejzajímavější tajemství decentně zakrývá. O to dráždivější pohled se na mé otroky skýtá, když jejich krása mnohé slibuje a naznačuje, ale jejich oděv jen zvyšuje mou touhu.

Dívám se na toho otroka a přemítám, jak ho mám potrestat za vážný prohřešek, který mi nahlásil velitel palácové stráže. Obcházím tiše klečící postavu a vnímám, jak se bojí. Můj majetek, který mi snad kdosi daroval, ale detaily si nepamatuji. Mám přes sto mladých otroků a nemůžu si pamatovat osud každého z nich.

Strkám mu svou zlatem zdobenou hůlku pod bradu a zvedám mu tím pohybem hlavu. Je mladičký, víc kluk než muž a je moc hezký. Už si vzpomínám, kde jsem k němu přišel. Byl výrazem úcty mého protivníka, kterého jsem porazil v boji o vliv v této na drahé kovy bohaté provincii. Daroval mi svého nejmladšího a nejhezčího otroka, určeného k výcviku a výchově, protože věděl, že neposlušné a vzpírající se mladé muže mám nejraději. K smrti rád je trestám a krotím. Zatím jsem na výcvik tohoto krasavce neměl čas, protože zdlouhavá obchodní jednání mne zdržela od oblíbených kratochvílí. Zdálo se ale, že právě nastal vhodný čas. Chlapeček se provinil a musí být zkrocen a tvrdě potrestán, to byl můj zákon.

„Stráže tě načapaly se služkou v zahradě,“ začal jsem konečně po víc než hodině výslech. Ten kluk už měl jistě klečení na studené zemi dost. „Cos tam s ní dělal?“

„Povídal jsem si s ní, pane,“ odpovídá mi tiše, ale uctivě.

„No právě! Povídal sis s ní, i když moc dobře víš, že nesmíš mluvit, pokud nejsi tázán,“ připomněl jsem mu jedno ze základních pravidel poslušnosti otroka. Velmi tvrdé pravidlo, které vůbec nebylo jednoduché dodržet.

„Omlouvám se, pane, ale ta dívka se mne zeptala, jak se jmenuju.“

Dělá si ze mne ten kluk legraci, nebo nedokáže rozlišit, na čí dotaz musí odpovědět a na čí nesmí? Vztekle ho švihnu svou obávanou hůlkou přes záda, až se prohne bolestí. Služka patřila samozřejmě do té druhé kategorie. Nějaká chudá husa, která v mém paláci pere prádlo, si nesmí dovolit oslovit mého osobního otroka. Bude za to strážemi také potrestána, ale to se mne netýká. Mne se týká jenom tenhle opálený a krásný exemplář, klepající se strachy na mé přenádherné podlaze.

„A jak se jmenuješ?“ ptám se také, protože to nevím. Přitom mu znovu zvedám bradu a dívám se do černých uhrančivých očí.

„Octávio, pane,“ odpoví mi a uctivě sklápí zrak tam, kam se jako otrok má dívat, do míst, kde se pod zlatem zdobenou tunikou probouzí k životu můj ocas. Nějaký výcvik tedy dostal a ví, že se mi nesmí dívat do očí, pokud mi neodpovídá na otázky.

Usměju se při představě, co mne s ním dnešní noc čeká. Nejdřív bude ale nutné zavolat stráže, aby ho svlékli a připoutali, já se s ním zlobit nebudu. Od toho mám schopné vojáky, kteří dohlížejí nejen na pořádek a bezpečí v provincii, ale i na služebnictvo a otroky v mém paláci. A ta železná oka ve stěně za mou postelí nejsou jen tak pro nic za nic.

Chci, aby ho připoutali vleže na zádech s nohama roztaženýma za hlavou. Tuhle polohu mám obzvlášť rád, protože mi umožňuje přístup jak ke genitáliím, tak k zadnici, a navíc vidím trestanému do očí. Mohu v nich číst bolest i strach a tady se ve zděšení mladého chlapečka přímo utápím. Brání se a křičí, pere se se strážemi, takže koupí pár ran karabáčem, který nosí velitel stráží. Nakonec je mu ale veškerý vzdor k ničemu. Končí připoutaný a je na něm vidět, že je takhle bezmocný poprvé. Doslova se pasu na jeho strachu. Dívám se do těch černých očí, rozšířených hrůzou a pak mi pohled klouže na povinně oholené genitálie a sevřený anální otvor, který se skrývá mezi opálenými oblinami vyšpulené zadnice. Už přede mnou nemá žádné tajemství, protože tahle poloha to prostě neumožňuje. Ukazuje mi nedobrovolně úplně všechno a já toho mám v úmyslu naplno využít.

„Musím tě přísně potrestat za to, že jsi mluvil se služkou, ač jsi věděl, že to je zakázáno,“ usmívám se a beru pro začátek důtky, abych toho krásného chlapečka pěkně rozehřál.

Přejedu mu koženými třásněmi po pevném břiše a potom pošimrám jeho mužství, které dává najevo, že není nač se těšit. To opravdu v jeho případě není, ale já se těším hrozně a má chlouba mi už viditelně zvedá tuniku. A můj otrok o tom ví! Celou dobu se musí dívat na to místo, kde se rýsuje jeho blízká budoucnost.

Švih! Zasazuji důtkami první nečekaně surovou ránu. Žádné shovívavé intro, žádné slitování! Důtky krutě a velkou silou zasáhnou tu krásnou vyšpulenou zadnici, která se celá rozklepe pod tím úderem.

„Áááááúúúúúúúúúú,“ zaječí kluk, který ode mne dostává poprvé v životě a mou surovostí je zjevně překvapený.

„Neřvi,“ zakrývám mu ústa rukou a chci po něm, aby se ovládal. Jeho řev mi nevadí, ale chci mu to trochu ztížit. „Jestli ještě jednou zařveš, jen si to zhoršíš,“ určuju nelítostná pravidla. Mí otroci musejí něco vydržet.

Znovu ho jen šimrám třásněmi důtek po těle. Chci, aby další úder byl překvapením. Přejíždím mu po genitáliích a lechtám i rýhu a zejména okolí jeho análu. Nelíbí se mu to, ale na jeho názor se nikdo neptá.

Švih! Mrsknu ho podruhé přes břicho, ale ústa mu stále držím zacpaná. Překvapil mne ale, protože ani nepípnul, jen jeho oči se zvětšily asi tak na dvojnásobek a dlouhé řasy mi zamávaly na pozdrav.

Švih! Znovu se rozmachuji a tentokrát jsem obzvlášť sadistický. Plnou silou zasahuji jeho genitálie, a to už se kluk neovládne. Vříská na celé kolo a mně je dobře u srdce, protože mám řev prostě rád. Stoupám si před jeho vyšpulenou prdel a řežu ji bez milosti a slitování, dokud není celá červená. A můj krásný otrok se zpočátku snaží kontrolovat, ale nakonec už jen ječí a ječí a ječí a na sebekontrolu už zcela zapomněl.

Sundávám si tuniku, protože jsem se tou fyzickou námahou docela zahřál. Navíc nevidím důvod, proč zůstávat oblečený. Usměju se na otroka, který třeští oči na můj velký ohon, stojící jako svíce a pěkně objemné koule. Jsem na svou výbavu patřičně hrdý a dělá mi dobře, jak toho chlapečka zaujala. Brzo se s ní osobně seznámí, ale to ještě neví, anebo jistě doufá, že tak daleko jeho trest nedojde. Netuší ale, že veškeré bití bude jen začátek toho, co pro něj chystám. Jeho trestem nebude jen seřezaná zadnice, ale něco úplně jiného, lepšího.

Hnětu ty pevné vyšpulené polokoule zadku a plácám je dlaněmi a potom se prsty přiblížím k sevřené růžičce análního otvoru a sleduji, jakou reakci v černých tůních očí uvidím. Roztahuji tu pevnou dírku, objíždím nasliněným ukazováčkem a naznačuji pokus o zasunutí prstu. Černé oči se rozevírají zděšením, což vyvolá úsměv na mé tváři. S tímhle klukem bude ještě zábava! Zdá se, že mi jeho bývalý pán dal na hraní pannu. Musím mu ještě dodatečně poděkovat.

Beru do ruky bič na koně. Krásná prdelka otroka Octávia ještě nemá tu správnou barvu. Je akorát připravená na další výprask – nádherně rudá a pěkně horká, a já dávám přednost fialovým jelitům místo jednolité žhnoucí červené. Nejdřív ale svírám volnou kůži jeho šourku a mezi palcem a ukazováčkem mi za klukova řevu pučí krásná souměrná varlata, nafialovělá a potažená lesklou kůží. Zálibně si je prohlížím a pak je poklepávám koncem bičíku, vědom si bolesti, kterou mé počínání působí. Kluk znovu namáhá své hlasivky a já mu posílám vzdušný polibek a dál týrám jeho citlivé žlázy bičem na koně. Nezajímá mne, že chlapeček už málem chrčí bolestí. Musí něco vydržet! Je mým majetkem a podle toho s ním jednám.

Konečně promnu ta ztýraná varlata v ruce, něžně je olíznu a beru do úst. Zalapá překvapeně po dechu, ale ani necekne, i když ho to asi taky bolí. Nejsem zrovna jemný. Saju ty pevné koule a pomaličku mu honím ocas, protože ho chci vidět vzrušeného. Po chvíli nechávám jeho koule být a už se ústy a jazykem věnuji jenom jeho ocasu. Za krátký čas mou ložnici naplní otrokův zrychlující se dech a výstavní úd mu trčí jako stožár. Sahám pro provázek, připravený na zemi vedle postele a pevně ten skvostný nástroj podvazuji a pak provázkem svazuji i varlata. To už kluk zase kňourá bolestí a já se mu vůbec nedivím. Pohled je na něj ale božský!

Znovu si stoupám, abych se mohl pořádně rozmáchnout, ale tentokrát nechávám jeho genitálie na pokoji a zaměřuju se jen na vyšpulený, bezbranný zadek.

Švih! Švih! Švih! Mrskám tu citlivou rudou prdelku a mému estetickému cítění lahodí krásná rovnoběžná jelita, která na ní naskakují. Nepočítám rány, ale činím se, dokud zadnice není celá krásně pruhovaná a bičovaný otrok neřve vytrvale a bez přestávky. A pak tomu nasazuju korunu, když ho několikrát přetáhnu svisle přímo přes díru. To mám obzvlášť rád, mí otroci už ale méně.

„Tak co? Budeš ještě mluvit se služkami?“ ptám se a nechávám bič odpočinout. Kluk má evidentně dost a další rány už by způsobily víc škody než užitku. Nechci, aby měl zadnici celou krvavou, o to mi vůbec nejde. Stačí mi, že je citlivá na dotek a úžasně vybarvená.

„Ne, pane,“ plačtivě slibuje trestaný a hledí mi tázavě do očí.

„Chceš něco?“ ptám se ho a dobře se bavím.

„Už mne odvážete, pane?“ osměluje se ke zcela nepatřičné a zapovězené otázce.

Nesmí se mne ptát, jen odpovídat! Velkoryse mu ale jeho provinění zatím promíjím, protože vidím, že je napůl mimo. Jen zavrtím hlavou a uvažuji, že by se mi hodilo připoutat ho v jiné poloze. To bych ho ale musel nechat odtáhnout do mučírny a na to nemám náladu. Má postel s okovy ve stěně bude muset stačit.

Pomalu si levou rukou honím ocas a klukovi dochází, že ho čeká velmi dlouhá noc. Sedám si obkročmo na jeho prsa a ocasem ho pleskám a hladím po tváři. Zděšeně uhýbá, ústa pevně zavřená. Ví, co se po něm chce, a rozhodl se vzdorovat.

„Už jsi někdy kouřil?“ ptám se, ale jen proto, abych ho donutil otevřít tu sevřenou pusinku. Nevšiml si, že v pravé ruce mám kovovou rozporku, kterou mí otroci dostávají za trest. I on ji dostal do pusy od velitele stráží za to, že mluvil s tou služkou. A teď si ji právě vykoledoval znovu a na hodně dlouho tím, že odmítl vzít můj ocas do pusy.

„Ne, pane,“ odpovídá mi a já bleskurychle strkám prsty mezi jeho čelisti a během chvíle už je rozporka na svém místě. Zapínám řemínek vzadu na krku a rozvírám ji na maximum, takže pohled na mého otroka je ještě úžasnější. Ústa dokořán v němém výkřiku, oči dvě vyděšené tůně, hluboké a černé.

Usmívám se, když mu pomalu vjíždím ocasem do pusy a říkám mu, co má dělat jazykem. Ze zoufalství poslechne a špičkou jazyka začne dráždit mou chloubu zespoda a pokračuje až na uzdičku a na žalud. Chvíli ho nechávám, ať se snaží, a zkouším, jak hluboko do jeho pusy svůj ocas dostanu, ale pak mu dávám šanci nabrat dech a znovu beru kožené důtky. Myslím, že je právě vhodná doba, vysázet mu trest za tu nepatřičnou otázku.

Švih! Švih! Švih! Mrskám ho ne moc silně shora dolů přes stojící ocas, podvázané koule i roztaženou rýhu, ale stačí to, aby řval bolestí. Jeho ústa v němém výkřiku už zdaleka nejsou němá a řev pokračuje, když se důtky znovu soustředí na temně zbarvené obliny. Ani tam už nepotřebuju nijak moc síly. Zdaleka ho neřežu tolik jako v prvním kole. Zadek už má ale dost pošramocený na to, aby si pořádně vychutnal každé švihnutí. A pak vyměňuji důtky za vojenský řemen a vřískot připoutaného kluka dostává zcela nový rozměr.

Rád bych ho zmrskal po celém těle, abych mu nerozsekal zadek na mraky, a tak volám stráže, aby ho připoutaly vleže na břiše. Má postel nemá jen okovy za hlavou, ale i řetězy v nohách. Mám rád dominanci při sexu a občas si proto nechávám ty mladičké otroky připoutat, aby se nemohli bránit. Často jim ale zase nechávám úplnou volnost a rád je krotím, když bojují a snaží se utéct. Není nad pořádný zápas a ti kluci se znásilnění vždy brání ze všech sil. Pokaždé ale marně! Jsem silnější a zkušený a mé stráže čekají za dveřmi.

I mladého otroka Octávia bych rád znásilnil po pořádném boji, jenže to asi dnes nepůjde. Musí dostat svůj trest, a proto je třeba ho připoutat. Končí proto po několika minutách na břiše s rukama i nohama široce roztaženýma a já si znovu beru důtky, protože jeho záda si zaslouží jejich péči.

Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih!

Křičí a zmítá se a jeho záda dostávají krásnou červenou barvu. Krev ale nikde neteče a ani podlitiny se žádné nevytvořily. Nepřeji si to, a proto ho nebiju moc silně. Musí si zvykat na bolest! Nechci ho seřezat tak, že se nebude moct ani pohnout, to bych si nic neužil. Švihám ho a říkám mu, že on nemá právo se mne ptát, za což je trestán. To musí vědět, aby se příště své chyby vyvaroval. Přikyvuje mi, abych viděl, že rozumí. S rozporkou v ústech stejně nemá moc dalších možností. Jistě by se té kovové ozdoby rád zbavil, ale to si bude muset ještě nějakou chvíli počkat. Vím, jak je rozporka nepříjemná a ponižující, a proto tak trestám otroky poměrně často. Mívají ji za trest v ústech dlouhé hodiny.

Odkládám důtky a klekám si k jeho obličeji. Jeho násilím otevřená ústa mne vzrušují a já do nich bezohledně vjíždím svým dlouhým ocasem. Tentokrát nezkouším opatrně, jak hluboko se dostanu, ale tvrdě mu přirážím až do krku a vnímám spršky slin a žaludečních šťáv, které bezmocně dáví.

„Zvykej si a pěkně kuř!“ užívám si jeho bezmocnost a znovu mu ucpávám pusu svým ocasem. Držím mu hlavu a nutím ho překonat sám sebe. Zlepšuje se ovšem rychle! Už pochopil, jak můj ohon polknout a nedáví se, jen lapá po dechu vždy, když mu dám tu možnost. Neustoupím ale a ještě několikrát mu nacpu svůj penis až do krku, aby si opravdu zvykl na to, co bude patřit k jeho stálým povinnostem. A pak mu odpoutávám ruce a bavím se jeho překvapeným pohledem. Jeho kotníky ale stále zůstávají v řetězech a on, ač se zdá napůl volný, zůstává zcela bezmocný. A já jeho bezmoc v další minutě zvyšuji tím, že mu za zády svazuji ruce řemenem.

Chytnu ho pod břichem a zvednu ho, takže v posteli s nohama široko od sebe klečí. Hlavu mu ale tisknu dolů a jeho krásně seřezaný zadek se tak ocitá vystrčený ke stropu tak, jak to mám rád. Plivnu mu do rýhy, která je od zmrskání celá červená, a pak už se jedním prstem nořím do toho krásně sevřeného otvoru, který něco takového zažívá poprvé. Kluk se celý napne bolestí a řve. Snaží se mi vykroutit, uniknout, ale já ho pevně chytám za stále podvázané a nesmírně citlivé koule. Vřískot stoupne o oktávu a to je vše. Veškeré jeho snahy o únik jsou u konce a já jsem spokojený a strkám do té panenské prdelky další prst, abych svého otroka připravil.

Znovu mu plivnu do rýhy a další sliny roztírám i po své chloubě, která už se nemůže dočkat. A pak do té nádherné a nezasvěcené zadnice pomalu ale nekompromisně vnikám a držím přitom kluka pevně jednou rukou pod břichem a druhou v kravatě, aby mi nemohl uhýbat. I proto jsem mu odpoutal ruce, aby se mohl aspoň trochu bránit a já překonával jeho odpor. Zmítá se a ječí hroznou bolestí a snaží se uniknout z toho kůlu, na který je neodvratně nabodáván až nadoraz. Nemá ale nejmenší šanci a já ho svírám a začínám přirážet.

Řve a snaží se vykroutit ruce z řemene, což se mu skoro podařilo. Chytám ho za zápěstí a držím mu ruce na zádech u sebe. Jsem spokojený, protože sevření jeho konečníku a pokusy o odpor mne silně vzrušují. Vím, že budu hotový za pár minut, a nesnažím se to nijak prodlužovat. I tak už můj otrok prožívá doslova trýzeň, když ho bezohledně a tvrdě šukám tou svoji velikou kládou. A pak několikrát prudce přirazím a vytahuji svůj ohon z jeho zadku, abych se mu vystříkal do krku. Brání se sice jako lev, ale já ho doslova zalehnu, abych do jeho pusy svůj ocas dostal. Přirážím a znovu ho dusím, a nakonec mu zarážím ohon pěkně hluboko a stříkám celou svou dávku v dlouhých křečích do jeho krku.

„Opovaž se sperma svého pána vyplivnout!“ varuji ho a beru si znovu vojenský řemen, který ale není potřeba. Tvář otroka sice nejeví žádné nadšení, když mé semeno poslušně polyká, ale netroufne si příkaz nesplnit. Uvolňuju mu i kotníky z řetězů a otáčím ho na bok a on se vůbec nebrání. Nechá se sebou manipulovat tak, jak já chci, protože je úplně odevzdaný. A já mu znovu strkám svůj ocas do zadku a objímám ho svýma nohama, protože dnešní noc ještě zdaleka nekončí a já mám na tu jeho právě zasvěcenou prdelku pořád chuť.

Znovu přirážím do jeho zadku, držím ho pevně jednou rukou kolem pasu a druhou střídavě kroutím jeho bradavky. Lapá po dechu bolestí, ale jinak se zdá smířený s osudem. I proto možná polevuji v ostražitosti a trochu uvolňuji sevření a v ten moment ten mladičký koloušek prudce a nečekaně vyráží z mé postele a utíká ke dveřím. Nevím, co si od toho slibuje kromě dalšího velmi tvrdého potrestání, ale já jen ležím a královsky se bavím. A on bere za petlici od dveří v domnění, že to je cesta na svobodu.

„Jestli vyjdeš z těch dveří, tak tě potrestají vojáci a věř mi, že budou krutější než já,“ říkám mu klidně a úplně tiše. Vím totiž, že mne dobře slyší.

Otáčí se a zírá na mne, ústa stále rozevřená rozporkou. Tiše zvažuje své možnosti, byť žádné nemá.

„Tady jsi v mém paláci a jsi mým majetkem. Nemáš nejmenší šanci se dostat na svobodu, a jestli utečeš ven na chodbu, bude tvůj trest opravdu hrozný,“ vysvětluju mu klidně a bez emocí. Chci, aby sám rozhodl o svém osudu. Já ho za neposlušnost jen pěkně seřežu, ale není v mém zájmu mu opravdu ublížit. Velitel stráží ho však zbičuje tak, že z něj bude stříkat krev, a to nechci dopustit. Právo volby je ale jen na něm. Stačí vyjít z těch dveří a octne se zakrátko na pokraji smrti.

Ticho v mé ložnici by se dalo krájet, když můj mladičký otrok Octávio pouští zlatou petlici, uzavírající dveře do mého soukromí. To, co se děje za nimi, zůstane mým tajemstvím. Pomalu se vrací k mé posteli, hlavu sklopenou a ruce svěšené. A potom si kleká na zem vedle postele a ruce spojuje za zády. Dává mi tak najevo, že je zcela můj a čeká potrestání. Zvedám se z postele a beru poprvé rákosku. Nemám ji příliš rád, ale občas je nutné ji použít. A Octávio si právě vysloužil pořádný výprask tím ratanovým prutem.

„Ohni se,“ směruji ho na ebenové, zlatem vykládané křeslo a upravuji tak, aby jeho seřezaná prdel trčela do výšky. Je už úplně poslušný a já doufám, že mu to vydrží.

„Nebudu tě přivazovat. Je to pro tebe další trest, protože to musíš vydržet. A až skončí tvůj výprask, budeme pokračovat v další zábavě,“ říkám mu jakoby nic a on jen vzdychne a chytne se rukama dolní hrany křesla.

Upravím jeho stále podvázané a jistě pěkně citlivé genitálie tak, aby mu i ocas koukal mezi nohama. Ten pohled na jeho žalud a koule je tak mnohem hezčí. A pak už se napřáhnu a rákoska zasviští vzduchem.

Práááááásk! Udeří pružný ratanový prut do již bolavé prdele.

Celé tělo otroka se prohne a ztuhne a pak vzduch prořízne strašlivé zaječení.

Prááásk! Prááásk! Prááásk! Mrskám dál ty zdevastované poloviny a mezi podlitinami se vybarvují nová a krásně rovnoběžná jelita. Tentokrát už ale místy prosakuje krev a jekot Octávia mi jasně napovídá, jak ho další výprask na již zmrskanou prdel strašlivě bolí. I tak nemám slitování a s překvapením zjišťuji, že i přes bolest se koloušek ovládá a stále se pevně drží dolní hrany dřevěného křesla.

Prááásk! Prááásk! Prááásk!

Prááásk! Prááásk! Prááásk!

„Jáááááúúúúúúú! Jáááááúúúúúúúú! Áááááááúúúúúúúúú!“ vříská na celé kolo trestaný a já před sebou mám prdel v barvě krvavého bifteku.

Konečně výprask končím, protože vidím, že otrok už má dost a jeho zadnice je celá pěkně probarvená temně rudou krví těsně pod kůží. Nemohu se ale udržet, protože mne ten pohled nesmírně vzrušuje. Jedním pohybem vrážím do toho pevného konečníku svůj ohon a tvrdě přirážím od první chvíle, co jsem se v té sevřené a horké skulince octl. Mé koule pleskají o klukova podvázaná varlata, která trčí pod jeho zadnicí. Zajíždím rukou pod ty koule a chytám dolů směřující ocas a začínám ho honit. Proč mu nedopřát i trochu příjemných prožitků? Beztak vím, že s pevně podvázanými genitáliemi vystříknout nemůže. Kloužu svou rukou po jeho ohonu a přitom velkou rychlostí přirážím do jeho zadku a během necelých deseti minut stříkám své sperma do toho úžasného a pevného análu.

„Nesmí ti vytéct ven,“ přikazuji mu a pak ho vedu zcela povolného na postel, kde mu konečně osvobozuji genitálie od provázku. Bolí ho to a vříská na celé kolo, ale můj jazyk rychle tiší jeho bolest a já jeho nedočkavého ptáka během krátké chvíle dovádím do nádherné extáze. Jeho semeno mi stříká do úst a já ho chytám, ale nepolykám. Nakláním se nad jeho nedobrovolně otevřená ústa a plivu veškeré jeho sperma do té pěkně rozevřené pusinky.

„Spolkni to!“ zní můj příkaz, a i když se mu to nelíbí a bojuje sám se sebou, nakonec poslušně polyká to, co před chvílí vystříkal. Až teprve když jsem si jistý, že mu v ústech nic nezůstalo, zbavuji jeho čelisti rozporky a poskytuji mu konečně úlevu. Jeho skvělý zadek se ale žádné úlevy nedočká. Otáčím ho na břicho, nalehnu na něj a během chvíle ho už ho zase držím v kravatě a mám ho znovu nabodnutého. Je mým otrokem a musí mou nekonečnou výdrž zvládnout. To je jeho osud a povinnost.