Faunova socha

Palác našeho rodu budí v celém městě velký respekt. Bosování zdí až do výše prvního patra působí dojmem nedobytné pevnosti a ani nenaznačuje možnost stinného a klidného nádvoří, které se ukrývá uvnitř, a zahrady s vodotrysky a vodními hrátkami, které jsou skryty za palácem. Masivní hlavní vrata se otevírají jen vozům vzácných hostů. Mnohem menší brána po straně paláce je otevřena pro dodavatele a pachtýře, kteří přicházejí odevzdat to, co dle smlouvy mají.

Brána vede do klenuté místnosti, kde za stolem sedí správce, který zaznamenává odevzdané peníze a naturálie. Pečlivě a opatrně. Občas se nenápadně podívá k okénku ve zdi, které je kryto vyřezávanou dřevěnou mříží. Ví dobře, že za ním sedí má matka, která vše pečlivě sleduje a vede si svůj záznam, který posléze porovná s jeho. Nesmí se lišit o jedinou minci, jedinou homolku sýra, o jedinou olivu. Bude-li tam chyba, bude to jeho vina, protože matka se nemýlí. A bude-li to chyba v neprospěch rodiny, Bůh mu buď milostiv. Matka dokáže být nemilosrdná.

Ona je ten krk, který hýbe celým rodem. Ona se stará o finance, které otec utrácí. S jejím dovolením. Občas. Svým založením je otec sběratel umění. Matce to nic neříká, ale bere to jako způsob reprezentace rodu. Mám-li umělecký předmět, který jiný nemá, jsem tím jinému nadřazen. Nevnímá krásu předmětu či obrazu. Nevnímá krásu, je to jen reprezentace. Jednou jsem se zeptal, jestli je na našich obrazech někdo, koho považuje za ideálního. Dlouze se na mě dívala, jako by přemýšlela, proč tu otázku kladu a jestli mi vůbec má odpovědět. Pak označila za ideálního Uccellova svatého Jiří. Myslím, že kvůli tomu, že je celý skryt v brnění a z obličeje mu je vidět jen lehce stylizovaná část.

Když o tom přemýšlím, tak vlastně nevím, jak je možné, že naši rodiče vůbec mají děti. Když se po dceři po roce narodil chlapec, myslím, že si matka oddechla. Dědic je zajištěn a už není třeba provozovat ty věci, které považuje za nepříjemné, ale nutné k zachování rodu.

Toleruje proto otci jeho občasné úlety a myslím, že některou ze služek mu sama podstrčila. Lepší, než kdyby si chtěl vydržovat drahou kurtizánu, služka přijde levněji.

Otec miluje antické umění. Matka ho považuje za zbytečné. Sochy, které jsou poškozené, považuje za smetí. Nechce je mít v reprezentačních místnostech. Vyhradila pro ně jednu chodbu v bočním křídle paláce. Na druhou stranu je hrdá, když někdo z hostů projeví přání sbírku vidět a když ji pak chválí.

Několik soch je skutečně reprezentativních. Vzpomínám si, když otec byl celý nadšený, když se mu podařilo získat sochu Apolla v lehce nadživotní velikosti. Byl jsem zvědavý, jaký bude. A byl jsem zklamaný. Statická socha v nařasené říze až na zem, se zbytky polychromie okolo očí. Ten Apollo vypadal spíš jako Minerva. A ještě odosobněná, na rozdíl od několika portrétních hlav, které byly ve sbírce a na kterých byla znát individualita, emoce…

Otec se hostům vždycky rád chlubil torzem Venuše ve sbírce, které v hostech zřejmě vzbuzovalo sexuální fantazie, ale asi skutečně nejraději má bronzové poprsí císaře Marka Aurelia. Ušlechtilá hlava, brnění… Bojovník a myslitel. Něco, co otec asi nikdy nebude. Přesto si nechal namalovat portrét, jak se jednou rukou o tuhle sochu opírá… Výstižný je ale spíš protějšek toho obrazu, na kterém je matka. Přísně semknuté rty, chladné oči. Svazek klíčů u pasu. Na stole, přes který je přehozený orientální koberec, otevřená truhlička na peníze, postavená ale tak, aby nebylo vidět dovnitř. Matčina ruka na víku truhičky, jako by ji právě chtěla zavřít; jediná mince neunikne ven. Otcův portrét je lichotivý. Matčin výstižný.

***

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

„Proč?“

„Je dost velká…“

Byla obrovská. A nádherná. Kus skály, na které na roztažené zvířecí kůži spočívá spící faun. Opírá se levou rukou, které kus chybí, pravou zasunutou za hlavu, pokrčená pravá noha, roztažené nohy nestydatě předvádějí, co by mělo být skryto v klínu. Hlava s drobnými růžky, zamračený obličej, který dává najevo, že jeho nositel může být i velmi, velmi krutý.

Když sochu uviděla matka, ztratila na chvíli řeč. Potom ji označila za obscénní a přikázala, že nebude vystavena s ostatními, ale bude umístěna v samostatné místnosti na konci chodby. Deset mužů mělo spoustu práce vyzvednout ji a poté posouvat chodbou do určené místnosti. Dvoukřídlými dveřmi prošla jen tak.

Když se dveře zavřely, myslel jsem, že je matka snad i zamkne a zahodí klíč. Neudělala to. Stačilo jí, že dveře byly zavřené.

Zvykl jsem si chodit do antické chodby. Vždy jsem pomalu prošel chodbou, někdy jsem měl pocit, že některé sochy bych měl pozdravit, jak důvěrně se dívaly. Na konci chodby jsem pomalu otevřel dveře. Faun tam vždy ležel, spící, v nadživotní velikosti, vyzývavý, krásný. Znal jsem už všechny drobnosti a detaily sochy. Místo uražené levé paže a uraženého nártu levé nohy. Hladkost a bělobu mramoru. Nemohl jsem se odtrhnout. Pocit dokonalosti, krásy, úžasu…

Dveře jsem vždy zavíral s pocitem ztráty a nedočkavostí, kdy se vrátím.

Trvalo mi to dlouho, než jsem si to připustil. Nechtěl jsem si to přiznat. Přiznat si, že jsem zamilovaný do sochy, navíc do sochy muže. A vlastně i trochu zvířete…

Zkoušel jsem, zda vydržím některý den nejít se na sochu podívat, nejít pohladit hladký mramor… Vydržel jsem nejdéle do večera…

Šel jsem se podívat na svého fauna. Otevřel jsem dveře. Ležel tam, jako vždy. Přistoupil jsem k němu, vztáhl ruku a jemně prsty pohladil rty, sklouzl na šíji a hrudník, pomazlil jsem se s bradavkou, sklouzl na břicho, pohladil ho… Rukou jsem jel pomalu po vnitřní straně jeho stehna po hladkém mramoru k varlatům, která jsem jemně polaskal…

„Je to bůh. Tedy polobůh. Pohanský…“

Ruka mi sjela k dýce. Rozhlédl jsem se. Kdo to mluví?

Z temného kouta vystoupil stařec v hadrech. Žebrák? Kde se vzal v paláci?

„Kde ses tu vzal?“

Neodpověděl. Přikulhal blíž.

„Uctívali ho. Byl ukrytý v té soše. Uctívali ho a báli se ho. Přinášeli mu oběti. Obětovali mu zvířata. Sami nevěděli, jestli proto, že ho milují, nebo proto, že se ho obávají. Byl nevyzpytatelný. Nevíš, co udělá. Je v té soše stále.“

„Co tu děláš?!“

„O úplňku. Muselo to být vždy o úplňku. Pomazali sochu trochou krve oběti a odešli. On pak vystoupil ze sochy a oběti se zmocnil. Mělo to zaručit bezpečí v lese a úlovek. Možná, možná i něco jiného.“

Začal přede mnou couvat.

„Kdo jsi? Jak ses tu ocitl? Proč mi to vykládáš?“

„Tady přece nikdo není…,“ ozvalo se zaševelení z temného kouta. Nikdo tam nebyl. Nikdo. Byl jsem sám. Zdálo se mi to?

O úplňku. Muselo to být vždy o úplňku. Tehdy vystoupí ze sochy… Za šest dní bude úplněk.

Přemýšlím. Skutečně chci zkusit pohanský rituál? Je skutečně možné přimět ho vystoupit ze sochy? Chci to? Ano, chci. Musím.

Dnes je úplněk. Díval jsem se z okna, obrovský měsíc jako nedopečený koláč svítil na nebi. Palác ztichl, všichni šli spát.

Nahý, jen v košili a s dýkou v ruce jsem se vydal za faunem.

Pomalu a váhavě jsem kráčel chodbou. Neohlížel jsem se. Nevím, co bych udělal, kdybych zjistil, že hlavy soch se za mnou otáčejí…, ale určitě to dělaly, cítil jsem to. Cítil jsem jejich pohledy v zádech, doslova mne tam pálily. Pomalu jsem otevřel dveře. Můj faun spal na svém kameni. Zavřel jsem za sebou. Pohladil jsem ho po tváři, políbil kamenné rty…

Dýkou jsem se řízl lehce do ruky. Objevila se krev. Přiložil jsem ruku k faunovým rtům a otřel mu krev o rty… Co to dělám?

Sklouzl jsem níž, položil hlavu na jeho stehno, které jsem políbil… Ne už kámen, ale teplé, živé, krásné stehno…

Nade mnou se ozvalo hluboké nadechnutí.

Jazykem jsem jel po stehně výš, až jsem se dostal k varlatům. Olízl jsem je, vtáhl jsem je do svých úst a zase je vypustil ven a přešel ke kolíku, který se přede mnou vztyčil. Pomalu jazykem po něm k žaludu… Ucítil jsem dvě ruce ve svých vlasech, které mne pohladily a vedly… Jeho úd v mých ústech, ruce udávaly tempo. Teprve teď jsem stočil oči vzhůru. Ústa měl v podivném úsměvu, dvě oči jako řežavé uhlíky mne sledovaly.

Pomalu se postavil, chytil mě za zadek a nadzvedl mě. Ocas nad jeho hýžděmi švihal ze strany na stranu jako ohon netrpělivého arabského plnokrevníka na startu.

Přitáhl si mě a políbil mě. Roztrhl a odhodil mou košili. Mé ruce mu vjely do vlasů, nahmataly ty malé, úžasné růžky… Moje nohy se okolo něj zaklesly, přitisknutý k němu, s jedinou touhou – mít ho v sobě. Klekl na zem a mne položil na všechny čtyři. Pomalu si mne přitáhl za stehna. I když klečel, byl vysoký… Držel moje stehna a pomalu mne nasouval na svůj kůl. Ani si už neuvědomuji, jestli to bolelo, jen vím, že jsem chtěl křičet, a nevím, jestli bolestí, nebo rozkoší, ale nebyl jsem schopen vydat ani hlásku.

Posadil se na skálu a já jsem na něj nasedl čelem k němu. Ruce mi jezdily po jeho hrudníku, má zakloněná hlava vydávala slastné vzdechy, skákal jsem nahoru a dolů… a náhle jsem ucítil, jak mě plní, a v tu samou chvíli jsem se udělal i já a vystříkal jsem se mu na břicho. Dál nevím. Nevím, asi jsem ztratil vědomí.

Probudil jsem se nahý na podlaze, když mě roztřásla zima. Má roztržená košile ležela opodál, stejně jako dýka. Pomalu jsem se zvedl. Faun ležel na své skále jako obvykle a spal. Kámen. Rty od mé krve, na břiše mé sperma.

Zvedl jsem roztrhanou košili a otřel ho. Pohladil jsem sochu po tváři a políbil jí na rty.

Dvacet osm dní. Dvacet osm dní zbývá vydržet do dalšího úplňku. Ale vydržím je. Musím.

Faun Barberini, Glyptothek München