Schodišťová lampa

Tahle zakázka už mi pořádně leze krkem. Počtvrtý předělávám projekt, co jsem měl před týdnem odevzdat, jenže klient si vymyslel, že svůj luxusní mezonetovej kvartýr nad řekou chce vlastně úplně jinak. Počtvrtý! Bych se na to nejradši vykašlal. Tenhle kšeft mi byl čert dlužnej. Nejdřív stůl pro dvanáct lidí s výhledem na řeku, teď zase stůl pro šest a barovej pult a větší vinotéku. Dřevěnej obklad vyměnit za přírodní kámen, takže zkontrolovat statiku a ověřit, jestli tu váhu konstrukce vůbec unese. Lesklou bílou kuchyni změnit na šedivou a tyrkysový křesla na bílý, tedy zavolat do výrobny a domluvit co možná nejnižší penále za pozdní změnu zakázky. Kmital jsem jak cvičená vopice a měnil barvičky, aby se to milostpánovi aspoň půl dne líbilo. Nejspíš bych měl já změnit filosofii a přestat plnit všechna klientova přání na počkání. Vybral si mě kvůli mé práci, tak ať mě nechá svobodně pracovat a neplete se mi do řemesla. Stejně se pak bude návštěvám chlubit, že jsem mu superdrahý byt projektoval já, takže vo co go? Je to moje práce! Nepodepíšu se pod paskvil, co si splácá klient sám.

Sibyliny děti už mi taky lezou krkem, to si je nemůže umravnit? Celý den vřískají v bazénu a tady se nedá ani vegetovat, natož ještě myslet a tvořit něco, co má nějak vypadat.

Sibyl, kdysi v pravěku kočka, teď už jenom sousedka, která mě svým sladkým protaženým „Ronnie“ dokáže vytočit do bílýho žáru, jako bych byl nějakej pitomej pes. Panebože, kdysi jsem ji šukal, ale brzo jsem zjistil, že to je asi to jediný, co umí. Nakonec jsem byl rád, že se to neprofláklo, ale bylo to jen tak tak. Jejího manžela, Paula, jsem měl rád. Příjemnej, lehce obtloustlej venkovskej balík, co nade vše miloval barbecue a pořád něco kutil ve svý dílně. Dokázal opravit skoro všechno. Zrovna s ním jsem chtěl být zadobře, a ne si vyčítat postelovej úlet, kterej mi sloužil jen k ukojení fyzický potřeby. Honit si, anebo ho vrazit sousedce mezi nohy? B je správně!

„Sibyl, nemůžou jít ty tvý děti i se svými uvřeštěnými kamarády někam?“ napadá mě v duchu zoufalá otázka.

Dneska fakt nemám svůj den. Jsou to dva měsíce, co mě Nicole opustila, a mně to asi až teď začíná lízt na mozek. Jsem podrážděnej, protivnej i sám sobě. Asi tak dva dny jsem byl rád. Užíval jsem si volnost a klid. Prázdný dům, ve kterém odnikud neřve debilní popina, na který byla Nicole závislá. Nikde se nepovalujou šminky, kabelky a boty za stovky liber. Na záchodě se neválí krabice s tampóny, která patří do skříňky. Třetí den začlo peklo. Došlo mi, že to je definitivní! Po dvou letech byl náš vztah v tahu a ani jeden jsme tu agónii nechtěli prodlužovat. Nicole mi řekla, že má někoho jinýho, a já jí popřál hodně štěstí.

Ten třetí den jsem vyrazil do klubu, kam jsem čas od času zašel, většinou si lízat rány. Sedl jsem si na bar a klopil do sebe jednoho jamesona za druhým, sem tam proložené vodou. Barman mě po očku sledoval a čekal, kdy budu zralej na vyhazov, abych nezačal dělat problémy. Jenže já měl tichou a lítostivou opici. Zacvakal jsem chlast a vypotácel se ven, zahloubaný do sebe. Nevšiml jsem si maníka, co vyšel z baru chvilku po mně.

„Čau, nezajdem ke mně?“ šel rovnou na věc.

Bylo mi všechno jedno a noc byla ještě mladá, tak jsem přikývl. Asi jsem už tušil, kam to směřuje, ale nebyl jsem ve stavu vzdorovat a on toho využil. Už v taxíku mi jeho ruka zamířila do rozkroku, ale já byl fakt úplně mimo, abych se nějak ohradil. Teprve po dvou dnech mi došlo, že mi možná něčím přiostřil pití. Neměl jsem mu to ale za zlý, protože jsem si to ve finále úžasně užil. Odkryl mé druhé já, to, o kterém jsem věděl, ale bál se ho jako upír česneku. To, které vyplulo na světlo přímo z pekla.

V bytě mě přirazil hrudníkem na stěnu a dal mi na výběr, jestli to bude po dobrým, nebo po zlým. Že prý dosáhne svého a je mu fuk, jestli mě přitom spoutá a mně to bude jen bolet. Povznesená nálada mě opouštěla a s ní i odvaha jít do něčeho, o čem jsem sice tajně snil, ale nikdy nezažil. Bál jsem se bolesti i toho, že se mi to třeba vůbec nebude líbit. Asi mu z toho vyšlo, že úplně povolnej beránek nebudu, takže mě v chodbě povalil na břicho a nasadil mi za zády klepeta. Teprve potom mi sundal kalhoty a odtáhl mě za nohy do pokoje.

Začal jsem se chabě bránit, asi jak mizely drogy z mého krevního oběhu. On měl ale sílu a prostředky k mému znehybnění. Oka na stěně a nohy k nim do praku a byl jsem v háji. Ležel jsem si na rukou a nemohl vůbec nic. Rozřezal na mě slipy a rozesmál se, když zjistil, že jsem celý oholený. Mně se to ale líbilo a Nicol taky, tak co? Nejspíš jsem nebyl jedinej chlap, co nestojí o chlupatou prdel a koule.

Zeptal se mě, jestli už jsem zkusil anální sex, tak jsem mu po pravdě řekl, že vibrátorem jo. Zaradoval se a vrazil do mě nagelovaný prst. Zkušeně nahmatal prostatu a za chvíli už mi druhou rukou sevřel topořící se péro. Moje reakce se mu líbila. Honil mě a dráždil v konečníku a postupně přidával prsty a já překvapivě zjišťoval, že to je mnohem lepší, než když se ojíždím sám.

Když do mě chtěl zasunout, vůbec jsem mu nebránil. Naopak jsem si to chtěl maximálně užít. Ujistil se, že nebudu zlobit, a sundal mi pouta. Klekl jsem si na všechny čtyři a pěkně se prohnul, abych jemu i sobě usnadnil přístup. Znovu mi projel díru prsty a pomalu zastrčil ocas do zadku. Zabolelo to, ale nic, nač bych nebyl zvyklý. Řekl mi, že bude opatrný, když budu poslušný, a dodržel to. Neměl nijak extrémně velký péro, takže jsem to dal. Trénink s vibrátorem se hodil.

Mrdal mě, jako by hned po výstřiku měl nastat konec světa. Pořádně, neflákal to! Držel mě za boky a zarážel do mě svůj ocas až po kořen. Hekal přitom a já mu zdárně sekundoval. Nečekal jsem, že to napoprvé bude takový. Líbilo se mi to a já věděl, že jsem totálně v háji. Udělal jsem se asi za dvě minuty. To se mi se ženskou ještě nestalo. Cítil jsem, jak mi slastné křeče svírají snad všechny svaly v těle, a vystříkal jsem pořádnou dávku. Potěšilo ho, že jsem spokojený.

Tu noc jsem se s ním udělal třikrát, a i když jsem si pak musel sedat hodně opatrně, nelitoval jsem. Otevřel mi nový svět a já pochopil, že nic už nebude takové jako dřív. Že k tomu, abych si pořádně užil sex, potřebuju chlapa, ne ženskou a vibrátor. Zatím jsem ale neměl odvahu si přiznat, že když mě vzrušujou chlapi víc než ženský, tak budu asi gay. A ještě pořád na to nemám koule. Jsem přece bisexuál, ne gay!

Ze vzpomínek mě probírá telefon. „Ronny Shepherd,“ představím se trochu rázněji, než jsem zamýšlel. Ani jsem nekoukl na displej, kdo volá.

„Ahoj Rone, nemohl by ses u mě stavit?“ Alec, kámoš, kolega a klient. Byl z oboru, výtvarník. Navrhoval lampy a osvětlení a já mu asi před rokem projektoval show room. Mockrát mi tvořil do mých interiérů osvětlovací tělesa na zakázku. Dokonce i do tohohle zatraceného projektu. Měl jsem ve svém domě pár jeho kousků. Vlastně skoro všechno, co svítilo, bylo od něj. Uměl jak lité sklo, tak foukané. Ke třicetinám mi dokonce sám navrhl a taky vyfoukl sadu úžasných sklenic na víno.

„Nemám zrovna moc času,“ naznačím opatrně. „Dělám na tom bytě nad řekou.“

„Já taky a chtěl bych ti něco ukázat.“

„Jsi v atelieru?“ zjišťoval jsem s nadějí. Alec do půl těla, zpocený, protože mu atelier vyhřívala sklářská pec, to byl pohled pro bohy.

„Jo, dávám tady dohromady tu schodišťovou šílenost.“

No ty kráso! Čtyři metry vysoké osvětlené desky a pruty z tvrdého českého křišťálu, procházející osou točitého skleněného schodiště, zavěšeného do stěn. Muselo se smontovat u Aleca v aťasu, aby bylo jistý, že to k sobě celý pasuje a je to sestavitelný a použitelný, odzkoušet s led diodami světelný efekt rozzářeného skla a pak zase opatrně rozebrat, aby se dalo vůbec převézt na místo montáže. Občas dělal velké projekty a občas potřeboval pomoct. Přes týden měl k ruce dva kluky, co mu pomáhali, ale o víkendu byl na všechno sám.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že do Aleca nejsem celý blázen, ale nikdy jsem mu nic ani neznačil. Jel jsem ve vyjetých hetero kolejích. Při svém vzhledu jsem nikdy neměl problém sbalit nějakou pěknou kost, ale přitom jsem tajně snil, aby mě dominantní alfa samec Alexandr Welsch pěkně tvrdě vobtáhl. Byl gay, takže to nebylo zas až tak nesplnitelné přání. O mně si ale myslel, že jsem na holky, takže si na mě nikdy nic nezkusil. A já neměl kuráž dát mu najevo, že bych si dal říct. Náš vztah ustrnul někde mezi obchodním partnerstvím a kamarádstvím, na tom nejzoufalejším stupni potlačované touhy. Já ale nikdy nebudu mít odvahu Aleca sbalit, to vím jistě.

Zamířím do sprchy, vždyť štěstí přeje připraveným! Oholím se pomalu až tam, kam slunce nesvítí, protože co kdyby? Při představě Alecova úžasného klacku v mém zadku se mi postaví ten můj, tak hrábnu po vibrátoru. Honění s drážděním prostaty mám rád. Ojíždím se a má představivost jede na plný obrátky. Vidím, jak mě Alec nevybíravě klátí na polstrovaný lavici v jeho atelieru. Ta asi pamatuje věci! V několika minutách stříkám v orgasmu, jak z jiný dimenze vesmíru. Nohy mě nenesou, tak se svezu ve sprše na kolena a vydýchávám to na zemi. Asi po stý si slibuju, že dneska už to Alecovi naznačím. Že po něm vyjedu. Předem ale vím, že to zase nedám. Přesto si ale beru tenký bavlněný kalhoty naostro. Chci provokovat. Jsem single a chci Aleca!

Hodinu po jeho telefonátu vystupuju z auta před jeho atelierem. Má ho ve starý továrně, kde je z jedný strany show room a v druhý hale mnou projektovaný loft, který mu nepokrytě závidím. Říká mu to tam pane a já to místo miluju. Industriální architektura v celý svý kráse. Když jsem projektoval ten jeho loft a později i show room, byl jsem v sedmým nebi, protože mi dal volnou ruku. Před atelierem trčí Alecovo nejnovější dílo. Hrozně rád tvoří svařovaný obludy ze starýho železa, který pak doplní sklem. Tovární hala z devatenáctýho století jich je plná. Prý se při tom odreaguje, protože do železa může, na rozdíl od skla, mlátit, co to jde. Říkal mi, že chtěl být umělecký kovář, ale nevyšlo to.

Zevnitř slyším Alice Cooper:

„Your cruel device.
Your blood, like ice.
One look could kill.
My pain, your thrill…“

Svý poslední umělecký dílo má zavěšený na řetězech a navijácích. Stojí pod těmi prohnutými křišťálovými hranoly a deskami, sám taky jako umělecký dílo. Stokrát propálený a roztržený džíny, do půl těla nahý, svalnatý, opálený. Opatrně povoluje řetězy, aby tu krásu dostal do vertikální polohy. Jedině tak zjistí, že se to celé samo od sebe nezbortí. Český křišťál byl sice tvrdý a pevný, ale jako všechno, měl svý limity. Ploché desky byly lepené, ty vydrží, ale leštěné ohýbané tyče a hranoly mezi nimi se mohly zlomit.

„Budeš tam stát jako kokot v širým poli, nebo mi pomůžeš?“ volá na mě. Nikdy si nebere servítky a občas je sprostý jak dlaždič.

Jdu blíž a chytám řetěz od druhého navijáku. Uvnitř, pod prosklenou tovární střechou je vinou sklářské pece na padnutí.

„Proč tu nemáš klimošku?“ vrtím hlavou a mám pocit, jako bych vlezl do kotle.

„Mám rád teplo,“ odsekne Alec a pohyby rukou mě naviguje, jak rychle mám skleněnou lampu zvedat. Snad ví, co dělá, napadne mě. Křišťálové ohýbané pruty jsou sice silné, ale připadá mi, že to nemůžou vydržet. Dívám se na nejdelší hranol, jehož konec se odvážně odklání od osy. Jako projektant bych ho rovnou zkrátil, nebo zesílil. Alec však určitě ví, co křišťál zvládne.

„To horko se fakt nedá,“ rvu si triko přes hlavu, takže mám na sobě jen ty modrý plátěný kalhoty naostro, který víc ukazujou, než skrývají. Alec mě sjede pohledem od hlavy k patě, jako když mě vidí poprvý. A možná i vidí!

„Kdes přišel k těm svalům, povaleči? Při klikání myší?“ posmívá se mi, ale já to beru jako poklonu. Makám v posilovně, kdežto on má svaly od těžké fyzické práce. Nejsem na tom ve srovnání s ním ale zas tak zle.

„Chodím cvičit a běhat,“ usměju se a pomaličku povoluju řetěz. Schodišťová lampa už je vertikálně a teď ji musíme jen posadit jemně na zem a zapojit do sítě. Chci vidět těch čtyřicet led diod v plný palbě, a nejlíp za tmy. To si ale musím ještě pár hodin počkat. Alec si ode mě bere řetěz navijáku a zkušeně posadí celé těžké, čtyři metry vysoké umělecké dílo na zem. Ozve se slabé ťuknutí, je to citovka. Má s navijáky zkušenosti. Sedá si na starou dřevěnou židli a z odstupu si své dílo prohlíží.

Zapojení proudu zvládám sám a čtyřicet diod s plným spektrem slunečního světla vdechne křišťálu život. Rozzáří ho tisíci odlesků. Výbrus tyčí láme světlo do všech stran a rozkládá na barvy spektrální duhy. Alec vstává a obchází se mnou tu nádheru. Zhasíná světlo v atelieru, ale sluneční svit zvenku stejně nedává osvětlení vyniknout tak, jak by zasluhovalo.

„Chtělo by to tmu,“ říkám zklamaně.

„Tak tu počkej,“ navrhne Alec, pohled zabodnutý do mých očí.

Pletu se, nebo ne, když v tom vidím návrh? V prvním impulsu chci hned přikývnout, ale nechci vypadat jako nějaký laciný zboží.

„Můžeš tu i přespat, místa je tu dost,“ gesto objímá celou bývalou továrnu. „Dáme bublinky na oslavu a já taky sakra dobře vařím, jestli to nevíš,“ usmívá se.

„Musím dodělat změny v projektu. Zítra to ten prudič chce,“ namítám, ale není v tom žádná rozhodnost. Chci u něj zůstat a on to ví.

Přistoupí až ke mně. Jeho zpocené tělo je cítit Fahrenheitem od Diora. Stojí mi jako stožár a v plátěných kalhotách to musí být vidět.

„Ty to zvládneš,“ řekne mi tónem, který nepřipouští diskuze. Jeho oči mi kloužou po těle, až se pohled zastaví na bouli mezi nohama.

„I wanna love you but I better not touch.
I wanna hold you but my senses tell me to stop!
I wanna kiss you but I want it too much.
I wanna taste you but your lips are venomous…“

Alice Cooper se trefují do mých pocitů. Je to tady! Tohle jsem přece vždycky chtěl, ne? Sbalit Aleca byl můj dávnej sen, tak proč z toho jsem tak vystreslej? Stojíme tam pod těmi křišťálovými pruty, osvětleni všemi těmi led diodami těsně u sebe. Na našich tělech se leskne pot a já vůbec nevím, co mám dělat.

A pak se mi nad hlavou ozve lupnutí.

Alecova reakce je blesková. Ten zvuk zná. Skočí po mně a srazí na zem v okamžiku, kdy se do místa, kde jsem stál, zabodne ostrý kus křišťálu, dost velký na to, aby mě zabil. Dopadl jsem zády na zem a Alec na mě, ale bolest necítím. Adrenalin mi koluje krví.

Alec využívá situace. Drží mě na zemi a jeho ruka se mi dere do kalhot. Trhá knoflík i zip a vůbec se se mnou nepáře. V pár vteřinách už tahá ven můj ztopořený ocas a rve ze mě kalhoty. Mý nohy si hodí na ramena a plive si na prsty, které nalézají růžičku análu.

Slastně vzdychám a prohýbám se, abych mu to usnadnil. Má ruka zamíří do jeho rozkroku a nalézá tam pořádně tvrdýho macka. Toho bude dost, napadá mě a jsem rád, že mám trénink s vibrátorem. O to víc Aleca chci. Chvíli ho hladím přes kalhoty, zatímco on ve mně rejdí dvěma prsty a druhou rukou mi zlehka honí ocas.

Rozepíná si kalhoty a za chvíli už cítím jeho žalud uvnitř. Je pořádnej a já celej ztuhnu. Alecovi je to ale jedno. Jestli ví, že je to poprvé, tak to na sobě nedává znát. Nešetří mě. Nalehne mezi mý nohy a za chvíli už je ve mně až po kořen. Mám co dělat, abych neřval bolestí.

„Přestaň se tomu bránit a uvolni se,” šeptá mi do ucha a já se mu poddávám. Pomalu se prohýbá v bocích a přiráží a já už si to pořádně užívám. Pozná to, zrychlí a za chvíli už do mě buší s razancí kovářského kladiva. Honím si jednou rukou ocas a druhou ho hladím po zadku, který se zatíná v rytmu přírazů. Prsty mu projíždím rýhu a masíruju hráz. Oči se mu rozšíří, líbí se mu to. Podle zrychleného hekání už brzo bude a já taky. Šoustá mě úžasně! Mnohem líp, než jsem si vždycky představoval.

Přirážím a na vrcholu jsem dřív než on. Dostihne mě ale v několika vteřinách. Vzepne se nade mnou se zakloněnou hlavou a já poprvé cítím jeho horké sperma ve svém nitru. Jeho ocas ve mně pulzuje a já zažívám neskutečný pocit. Dostal jsem Aleca!

Líbá mě! Jeho jazyk mi rejdí v puse a já ho hladím po zadku i po zádech, a tam cítím něco mokrého, lepkavého. Podívám se na ruku a je celá červená.

KREV!

„Alecu, ty krvácíš?“ ptám se jako retard a vymaňuju se z jeho objetí.

„Jo, kurevsky to bolí,“ zůstává ležet na břiše na zemi. Klekám si, abych na něj viděl. Na lopatce má dobře dvacet čísel dlouhý řez. „Trefilo mě to sklo,“ přiznává.

Zírám na něj jako idiot skoro s otevřenou pusou a pak mi konečně začínají fungovat mozkový závity. Krev už kape Alecovi ze zad na podlahu, tak chytnu svý čistý triko a přitisknu mu ho na ten krvavý šlic.

„Je to na šití. Hluboký, jak od nože,“ říkám mu, když si prohlídnu zranění.

„To je mi jasný. Už se sklem nějakou chvíli dělám,“ ušklíbne se. „Popálenej a pořezanej jsem byl stokrát.

„Proč ‘s něco neřek?“ držím mu pořád triko na ráně. Alec si pomalu sedá a kouká na mě.

„Jinou chytrou otázku nemáš?“ zavrtí hlavou. „Co se známe, tak přemejšlím, jak tě dostat, a když tě konečně mám na lopatkách, měl bych to vzdát kvůli škrábanci na rameni?“

To přece nemůže myslet vážně. Znám ho skoro dva roky, proč jsem nic nepoznal?

„Žils v harmonickém vztahu s Nicole,“ připomněl mi a zvedl se pomalu ze země. „Ani ve snu mě nenapadlo, že bys chtěl,“ usmál se. „Až dneska mi došlo, že je to všechno jinak.“

Zamířil do sprchy, aby ze sebe umyl krev, pot i sperma. Pustil si ledovou, tak jsem se k němu nepřidal, na to jsem moc velkej posera. Našel jsem podle instrukcí lékárničku, kde měl i veliký chirurgický náplasti a gázu. Fakt byl vybavenej na zranění při práci.

„Asi máš pravdu, sjedu na chirurgii,“ zhodnotil svý krvácející zranění v zrcadle, než mi dovolil ho zalepit. „Skoro jako by mě sekla sekera. Ten svinskej křišťál je těžkej a ostrej.“

„Odvezu tě tam, ale musíš mi půjčit něco na sebe,“ směju se. U kalhot mi zničil zip a tričko mám od krve.

Koukne na mě, jak tam stojím. Právě jsem vylezl ze sprchy a po těle mi stékají kapky vody. Než mi podá osušku, dává si sakra na čas. Ocas se mi z toho lačného pohledu skoro postavil. Pak ale mlčky zamíří do šatny a za chvíli se vrátí s teplákovou soupravou od Fila.

„Sorry, nic jinýho tady nemám. Chodím v tom po práci běhat,“ omlouvá se a vychutnává si mě, protože slipy mi nepřines. Souprava i tričko voní směsí pracího prášku, Fahrenheita a jeho potu. Připadám si jako v sedmém nebi, i když mi to je trošku velké. Je vyšší a vymakanější než já.

Při odchodu z atelieru se kouknu po schodišťové lampě. Z nejdelšího, do čtvercového průřezu vybroušeného prohnutého křišťálového hranolu chybí asi dvacet centimetrů. Na konci je špička ostrá, jako dýka a její protikus je částečně roztříštěný a částečně zabodnutý do podlahy. Kdyby mě Alec neodstrčil, zapíchl by se mi ten kus do lebky, protože já na to lupnutí skla nad sebou nijak nezareagoval.

„Zachránils mi život,“ říkám mu v autě, když pomalu vyjíždím z brány továrny.

„Taky si myslím,“ ušklíbne se a majetnicky mi zajede rukou do tepláků, kde nachází stojící ocas.

Už se nemůžu dočkat, až se z pohotovosti vrátíme.