• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace15. 2. 2019
Počet zobrazení1562×
Hodnocení4.62
Počet komentářů9

Nejdřív mi to pomalu, ale bez přerušování od sebe rozevřelo půlky a teď se to tlačí do svěrače. Děsná nálož. Musím vodheknout, abych to dal. Zůstává přesně na kraji, vevnitř, ale ne dost vevnitř. Jako když někdo zůstane stát ve dveřích a není si jistej, jestli může jít dál. A všichni na něj čuměj a čekaj, co bude. Znervózňuje je to. Mě taky. Buďto pojď dál, nebo padej. Ale tohle – to je ta nejnesnesitelnějí a nejvíc vzrušující pozice ever. Klepu se jak ratlík a nos mi k tomu volizuje vysokej hnědej ridžbek.

„Ty padej!“

„To jako já?“ zvonivě se na mě směje ten vzádu.

„To jako Bat. Ty pojď, pojď na max, prosííím!“

„Jsem na max!“ výtlem zezadu.

„Chjo,“ vydejchnu a zapřu se vší silou do něj.

Dalších pár milimetrů.

Cejtím, jak mi do hlavy jdou bublinky. „Ty vole, lásko, já tě žeru, já tě tak moc žeru!“

Chce taky něco říct, ale z hrudníku se mu nejdřív vydere vzrušený vzdychnutí. „Ty vole, mluvíš jinak, než jak když jsme se viděli poprvý!“

***

To teda jo.

To jsem byl pěkně nasranej. Pekelně, spíš.

Máloco je tak moc fotogenickýho jako nezamrzlá řeka, co se v mrazivým ránu valí ještě liduprázdným městem a pouští nad sebe vrstvičku stříbrnýho oparu. Půl metr, metr nad hladinou se valej oblaka a řežou panoráma města na půl. V podřepu jsem poulil oko do hledáčku, objektivem ostřily už skoro necitlivý prsty. Až se na ně podívám, budou černý a budou mi je muset ufiknout, to je jasná věc. Že se v tu chvíli z tý mlhy vynoří nějaká zbloudilá labuť a dodá scéně ještě parádnější atmošku, to jsem sice nečekal, ale aspoň jsem to pro sebe moh‘ okomentovat spokojeným syknutím. Že se mi o půl vteřiny pozdějc opře do ramen nějaká jiná stvůra, která posune moje těžiště do toho prázdna, který odděluje náplavku od vodní hladiny, to jsem taky nečekal a nic ke spokojenosti na tom už nebylo. To jsem pochopil už v tom nekonečně dlouhým momentu, kdy jsem po hlavě přepadal vstříc stříbrnejm vlnkám podchlazený řeky. Foťák instinktivně chránit rukama, jako by to k něčemu bylo.

Prej voda jak meč, a to teda byla, ale po vynoření je to asi tak tisíckrát horší. A na to všecko ze břehu koukal ňákej sportovec, nemoh‘ se tomu dost nasmát a kolem něho zběsile lítal ten čokl, kterej to měl všecko na svědomí.

„Ty jo, fakt sorry,“ pokrčil kluk ramenama a natáhnul ke mně ruku, jako abych se asi dostal z tý vody.

Jeho pes se mě pokusí znásilnit a v mínus deseti mě srazí do ledový vody a von mi řekne „sorry“!

Pozejtří odjíždím na tři neděle fotit do Ameriky, šetřim na to rok – a pár dní předem rozchod s přítelkyní, co tam měla jet se mnou, pak utopenej foťák a zápal plic z týhle ledový koupele na krku. A tenhleten mi řekne „sorry“!

Nikdy jsem nebyl cholerik, ale dneska se to na mě všecko ňák sesyspalo. Den blbec. Totál.

Tak jsem mu to všechno hezky od plic vysvětil. Tyjo. Stál jsem po pás ve vodě, už to bylo stejně všecko nějak jedno, a lítaly ze mě snad všecky sprosťárny, co jsem za svůj ne zas tak dlouhej život pochytil. I ty, vo kterejch vůbec nevím, kde jsem je sebral.

„…fakt kreténi uplný dneska ty lidi.“

A ticho.

Koukal na mě takňák zklamaně, asi myslel, že se tomu voba zasmějem. Haha, moc vtipný.

A pak si svlíknul bundu a svetr, ať si to jako vezmu na sebe. A taky kalhoty na jogging. Neměl pod nima nic. Jenom koule jak dva tenisáky a mezi nima pinďoura krčícího se v tý zimě tak, že skoro nebyl vidět.

„Jste se zbláznil? Zmrznete taky.“

„No, vypadá to, že k tomu blíž máte vy. Já jsem zvyklej,“ usmíval se pořád docela spokojeně. Von neměl ani husinu!

„Bydlim tady kousek, tak tam zajdem, ne? Udělám čaj a domluvíme se. Von je fakt číslo no, štěně skoro,“ rozhodil rukama, jako by to celý mohl omluvit štěněcím věkem svýho psiska.

Nic lepšího než jít k němu se ale stejně asi nedalo dělat.

Sníh mu křupal pod bosejma chodidlama. Tenisky mi dal taky svoje. I s ponožkama. Vlastně si nechal jenom nátělník, kopírující jeho parádně nasportovaný torzo.

„Jo, já jsem Darek kdyžtak… Kde zas kroužíš, netopejre? A todle je Bat.“ To psisko mezitím skočilo do vody a teď se na nás zase votřepává!

„David,“ říkám rezignovaně.

***

„Mrknem na to tvý zrcadlo, ne?“

Darek doma vůbec neměl potřebu se oblíknout. Jako nemá se za co stydět, to fakt ne, nagymovanej slušně. Akorát… toho si prostě nešlo nevšimnout. Ono to asi úplně nebylo jenom tím mrazem. Mezi koulema se mu povaloval takovej vypsanej špaček vod tužky, celkem tlustý, ale úplně pidikrátký péro.

Jako… vyvolalo to ve mně skoro něco jako škodolibý zadostiučinění. Asi že smolař tu nejsem jenom já.

„Já jsem u sebe zvyklej takhle, jestli neva?“ prohodil, když si všimnul mejch pohledů.

„Tak mrknem na to tvý zrcadlo, ne?“

„Taky fotíš?“

„Jako… že jsem se tím třeba nějakou dobu i živil? Fotoreportér na různejch sportovních akcích, no.“

Wow. Profík. To já jsem jenom amatér-začátečník, i když baví mě to dost.

***

„Hm, to se dalo čekat. Objektiv cajk, ale tělo to nerozdejchalo.“

„Měsíc starý,“ nemoh‘ jsem si odpustit. Najednou jsem měl potřebu bejt zlej a protivnej.

„Jako…,“ z těsný blízkosti se na mě ksichtila jeho mladá vousatá hlava s vlasama střiženejma na pár milimetrů, „todle stejně nebyl úplně dobrej kauf. Cena-výkon nic moc teda.“

„Hm. No díky za informaci no. Jenže mám s partou kámošů domluvenej fotografickej výlet do Ameriky. Pozejtří. Nefotil zas tak špatně.“

„Dobrý. Tak zejtra po práci? Mám ňáký slevy. Vobejdem pár šopů a něco vyberem?“ hodil po mně vyzývavej pohled. Jako by se od něj moje dnešní nasranost vodrážela a von si jí vůbec nepouštěl k tělu. Jak to dělá?!

Co mi zbejvá. A nechat si helpnout od profíka, to taky neuškodí.

„A promiň, ale teď musim letět do práce. Můžu tě někam hodit?“

„Jdeš tam taky takhle?“ rejpnul jsem si.

Zůstával stát ve dveřích, to jeho nasvalený tělo se vopíralo vo futra. Pohled mi stejně zas spadnul na ten jeho srandovně přisraženej penis. Nemyslel jsem to úplně zle, ale cukly mi koutky. Asi mu to secvaklo (najednou!) a trochu se začervenal pod strništěm.

„Ne, je to škoda, ale neni to náš dresscode. I když třeba bych to moh‘ v létě navrhnout… Bate, jdeme!“

To psisko po mně zas skáče a urputně se mi snaží volízat tvář. Ach jo.

***

„Haló? No, Frede?“

„Tak co, Dejve? Mrzí mě to s tou tvojí Katkou. Ale sehnals už někoho místo ní?“

„Heh, někoho sehnal! Foťák jsem ztratil!“

„Ty vole, ty jsi fakt hustej, Dejve. Víš to, že pozejtří vodlítáme? A promiň, ale máme to rozpočítaný přesně a tys bral dvě místa. Stornovat se to teď už stejnak nedá. Tak někoho normálního prostě někde splaš! Nechceš přece platit za dva, že ne.“

„Hmmmm…“

***

„Sony nebrat, pojď dál,“ popohání mě Darek.

„Tuhle čeknem. Ňáký dlouhý sklo si k tomu půjčíme.“

Cvak cvak.

„Vyzkoušej si to taky. Nakonec si to vybíráš ty, ne?“

Chtěl jsem cvaknout Bata, ale ten si to k velký radosti obsluhy na volno šmejdí někde v krámě. Tak vostřím na Darkův obličej. Na pihu, co má na tváři. Cvak.

„Ukaž?“ tahá mi Darek zrcadlovku z ruky.

„Néé, takhle ne. Vidíš? To pozadí by to chtělo mnohem rozvojstřenější. Stoupni si k voknu.“

Cvak cvak.

Fotí fakt hezky.

„Tak a teď to zkus zas ty.“

Darek vyplazuje jazyk a dělá ksichty. Fotim jeho trochu zarudlej nos. Asi byla včera přeci jen až moc velká zima na to, aby si to běhal nahatej venku. A z profilu bradavku, co se mu boulí zpod vypasovanýho trika.

„Noo, teď je to dobrýýý,“ chválí si fotku. Povedla se mi.

„Todle neni špatnej stroj. Zkusíme taky makro. Na malý věcičky.“

„Jako máš mezi nohama?“ vyletí ze mě automaticky. Kurňa, to jsem asi neměl říkat nahlas. Jsem pako.

„Jo! Přesně takový,“ směje se Darek a chytá mě za ramena.

„Jéé, sorry, nechtěl jsem…“

„Myslíš, že to slyšim poprvý vod tebe?“ mrká na mě Darek.

„Asi ne?“

Naše pohledy se setkaly. Vyprsknem smíchy.

Jdem zkoušet další foťáky.

„Takže berem ten menší Nikon, jo? Barvu si vyber, ale černá je černá, víš co,“ mrkne na mě zas.

„Takže tenhle,“ votáčí se Darek na slečnu u pultíku. A mám tady k tomu slevovou kartu, momentík.

„A nějakou fotobrašnu by k tomu, eh, váš přítel nepotřeboval?“ snaží se holka, tak kolem dvaceti, udat další jejich super zboží.

Kouknem na sebe.

Darek mě bere za ruku a pokládá jí na pult vedle svý.

„Můj přítel už brašnu má,“ mrká na mě.

„Jo, brašničku mám moc krásnou,“ snažím se nasadit ten nejteplejší hlas, co dovedu. Už se směje i holka za kasou.

„Promiňte, myslela jsem, že… Moc se omlouvám,“ holka je rudá jak rak.

„V pohodě.“

Stojíme venku před obchodem. Jenom… nějak jsme si zapomněli pustit ty ruce. Vlastně nevím, proč bych tu jeho pěst pouštěl. Nechci. Je teplá, hřeje. Proč bych nemoh‘ držet chlapa za ruku, když je to tak příjemný? Trochu žmoulám jeho prsty. Dělá to samý.

Darkův ridžbek po mně zas skáče a panáčkuje.

„Netopejrovi se líbíš!“

„Ty se mi taky líbíš,“ drbu Bata pod bradou a dávám mu pusu na hlavu. „Jste hezká dvojka!“

„Promiň za ten včerejšek.“

„Ne… víš, asi to zní divně, ale skoro jako bych byl rád, že se to stalo. Víš, asi bych s tebou rád ještě vo něčem pokecal, kdybys nebyl proti.“

„Taky ti chci něco říct,“ skočí mi Darek do řeči. „Nezajdem ke mně?“

Šli jsme. Bylo ticho, sníh křupal pod nohama a my ty svoje ruce navzájem pořád nepustili. A pořád to míň a míň byla sranda a víc a víc se z toho stávala vážná věc.

***

„Haló? Jsi tam, Frede?“

„No? Slyšim. Tak co, zlomil sis natřikrát vobě nohy a palec na ruce k tomu a zejtra nikam letět nemůžeš? Nebo co?“

„Heheee. Mmm. No ne, mám někoho na to volný místo.“

„Super! Někdy fakt překvapíš! A? Kohos teda sehnal? Víš, že každýho neberem. Jestlis někde ukecal ňákýho smradlavýho šetřivýho důchodce…“

„Nooo, jel bych se svým přítelem.“

„Aha, óká… Počkej, jak jako s přítelem?!?!? To jako…?!?“

„…“

„Si děláš p#&@đ!, ty vole, ty ********. Ty??! Ty jsi jako?!!!! Ty jsi se asi uplně zbláznil, to jako myslíš, že je někdo zvědavej dělat z toho ňákej buzinec???!!!“

***

„Vážení cestující, věnujte prosím pozornost následující ukázce nouzových prostředků. V případě poklesu tlaku v kabině se z…“

Pokládám hlavu na Darkovo rameno.

„Tak co kluci?“ naklání se mezi nás ze zadní řady Fredova kudrnatá hlava. „Věnujte se taky chvíli nám a necumlejte se pořád, máte na to celej let. Dáte si s náma pivo?“

Naše parta nám cpe plechovky, který bůhví jak propašovala do letadla. Alkajda hadr.

„Yesss, čtrnáctka!“ zasvítěj Darkovi voči a spiklenecky na sebe s Fredem mrknou.

Vjíždím Darkovi rukou pod triko. Hladím ten tvrdej sixpack a jdu níž. Za tim jeho drobkem. I v úplný erekci, jako teď, ho pohodlně vobejmu pěstí.

Má to svoje. Letadlo drncá po ranveji a já mu v kalhotech pracuju s předkožkou. Pomalu, není spěch. Kolem procházej letušky a my jakoby nic. Při startu trochu zrychluju. Tlačí nás to do sedadel. Do dlaně mi tepe jeho horký sperma.

„Můžu si tě vyhonit kdekoliv a kdykoliv,“ šeptám mu do ucha.

„Láskooo.“ Jeho orgastickej horkej výdech mi zaplaví tvář.

„Lásko.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #9 Odp.: PřítelKev1000 2019-02-24 16:12
Cituji Miky:
Příběh je skvěle napsaný, o tom žádná, ale mě se na něm absolutně nejvíc líbila ta... "lidskost"? Nebo jak to říct... No prostě že to není zas další příběh o nadsamci, kterému se nádobíčko ani nevejde do trenek. A ten příběh by přitom šel napsat skoro stejně i bez toho menšího péra - a přece to tam je a to mu za mě dává něco mnohem víc, lidskost vyjádřenou těmi malými nedokonalostmi, které máme všichni :)


Díkes moc za koment, kterej fakt potěšil.
Yep, přitom právě ty malý nedokonalosti nás kolikrát dělaj těma, kterejma jsme.
A kolikrát taková drobná vodlišnost, znamýnko na tváři, jizva nad vobočim - a nebo klidně i něco daleko "podstatnějšího" (přitom vorpavdu podstatný jsou uplně jiný věci) - se pak často stane tim, co podtrhuje individualitu toho druhýho, tim, co nás na něm přitahuje, co ukazuje, že On je vopravdu On, živej, z masa a kostí, a ne jenom ňáká ideální šablona.
Citovat
+3 #8 Odp.: PřítelMiky 2019-02-23 17:39
Příběh je skvěle napsaný, o tom žádná, ale mě se na něm absolutně nejvíc líbila ta... "lidskost"? Nebo jak to říct... No prostě že to není zas další příběh o nadsamci, kterému se nádobíčko ani nevejde do trenek. A ten příběh by přitom šel napsat skoro stejně i bez toho menšího péra - a přece to tam je a to mu za mě dává něco mnohem víc, lidskost vyjádřenou těmi malými nedokonalostmi, které máme všichni :)
Citovat
+3 #7 Odp.: PřítelKev1000 2019-02-21 18:20
Díky chlapi :)
Citovat
+3 #6 Jako dobrý no ...Good Guy 2019-02-16 10:24
Fakt dobrý. Bavilo mě to :-) A dobře napsaný!
Citovat
+3 #5 Odp.: Přítelkuscheltyp 2019-02-16 04:42
Hehe, ridgeback je docela šikovný lovecký plemeno, když týpkovi ulovil Keva/vypravěče jeho nový story;)
Citovat
+3 #4 Odp.: Příteldetail 2019-02-15 23:08
Co znamenal ten začátek "Jsem na max!“" mi došlo až v polovině textu. Humor, ten se vidí málokdy a nejen za něj díky.
Citovat
+3 #3 Odp.: PřítelKev1000 2019-02-15 22:00
Zetko, nebi, díky! Zovna vod vás dvou to čtu fakt rád! Tohle vzniklo jen jako taková rychloffka...
Citovat
+2 #2 Přítelnebi 2019-02-15 21:19
Přišla vyšťavená, padala na hubu. Mrkla na ostrov a .... Keve díky. Paráda, radost, pecka - děkuju.
Citovat
+4 #1 Odp.: Přítelzmetek 2019-02-15 17:37
Já bral Nikon taky. Dobrej foťák, moc dobrá povídka. Dík. :-)
Citovat