Hodina mezi psem a vlkem

Nick

„No tak dobře, já tu sobotní „psí hlídku“ vezmu,“ zavrčel jsem na šéfa. Bylo to k posrání, protože na sobotu vycházel i Valentýn, svátek zamilovaných. Pro nás na záchrance to byl ale spíš svátek sebevrahů, protože dobrá polovina všech opuštěných ve městě se rozhodne hodit si to zrovna čtrnáctého února. Sobotní noc byla zlý sen sám o sobě. Výjezdů ke rvačkám a opilcům jsme měli nejvíc v týdnu. A do toho Valentýn, plný pobodaných milenců a sebevražd. Vypadalo to, že někdo vypustil do města Freddyho Kruegera a ještě pár dalších humanistů.

Na Emergency ve White Memorial vypukla třetí světová. Přiřítili jsme se s chlapem s kudlou v břiše. Parkoviště je plné různě poházených vozů záchranky. Potřebuju rychle předat pacienta, ale nikdo není volný, a tak probíhám celou pohotovost, která vypadá jak válečná zóna. Nakonec se mi daří odchytit sestru, která energicky organizuje chirurga a vyšetření mého pobodaného chlapa, a zrovna v tom vypjatém momentu, kdy mi už tečou nervy, se probouzí vysílačka. Život ohrožující krvácení!

Eastland Road, zrekonstruovaný dřevěný bíle natřený dům, jakých je kolem spousta. Ve dveřích stojí ustaraná blonďatá dívka a vede mě a paramedika dovnitř. Cestou do pokoje nám povídá, že bratr krvácí a že ona si dala po večeři víno, tak ho nemohla odvézt. Vím z dispečinku, že se nejedná o zranění. Její bratr má vzácný defekt srážlivého faktoru VII. Většinou je v pohodě, protože u něj jde o poruchu syntézy v játrech. Musí brát léky a držet dietu, ale čas od času se to nedaří zvládnout a pak jde o život.

„Minule to začalo stejně. Sípal a kašlal, protože se dusil krví,“ povídá dívka, ale já už ji moc nevnímám. Blonďatý kluk, podobný své sestře jako vejce vejci, sedí v křesle zabalený do deky. Na hrudníku má přehozenou osušku, celou od krve, co mu teče z nosu a nejspíš ji i vykašlává. Sestra řekla operátorce na tísňové lince, že doma měli pohotovostní dávku NovoSeven, aktivovaného srážlivého faktoru, který bratrovi chybí. Na tenhle malér ale jedna nestačí. Ani my už nemáme koagulační faktor VII, dal jsem ho tomu pobodanému. Klukovi nasadím kyslík, infuzi plasmy a rychle do špitálu. Jsme dost daleko, takže to bude o fous, kluk už je bledý, apatický a tlak má nebezpečně nízký. Kdybych mohl, volám vrtulník, jenže od oceánu fičí tak, že dnes v noci se nelítá. Zasranej Valentýn!

Máme poslední litr plasmy a jediný vak nuly negativní. Zavádím pacientovi centrální žilní katetr a paramedik je úspěšný se zavedením plasmy do periferní žíly. Dva vstupy by mohly stačit, i když kluk už nám málem kolabuje. Naložíme ho, připojíme na monitor a lejeme do něj krev i plasmu, jenže on ztrácí životadárnou tekutinu skoro stejně rychle. Zvládáme to jen tak tak, nejspíš proto, že na nás na Emergency už čekají. Náš řidič jim po telefonu zvedl mandle. Jsou nastoupení venku i s krví a srážlivým faktorem, chybí jen slavobrána a mávátka.

Už svítá. Hodina mezi psem a vlkem skončila a naše služba s ní. Šílená noční je za námi a my jsme vyčerpaní a hladoví. Paramedik s řidičem se odcházejí najíst, já zamířím ze zvědavosti za svým posledním pacientem. Zajímá mě a líbí se mi, i když nečekám, že by sympatie mohly být vzájemné. Nežiju v iluzi, že svět je plný homosexuálů.

Stoupnu si ke stěně skleněné kóje, kde kolem něj kmitá asi osm lidí, včetně hematologa. Snažím se nepřekážet, být neviditelný, ale přitom sledovat všechno, co se kolem děje. Do žil mu tečou tři dávky krve najednou a dostal i další dávku koagulačního faktoru VII. Zdá se, že konečně přestává krvácet. Rudě prosáknuté tampóny postupně mizí a cvrkot se zklidňuje. Hematolog a anesteziolog vypadají, jako by složili vagón s uhlím, tak byli po těch minutách boje o život vyčerpaní. Dvakrát ho oživovali, ale jakmile mu zabraly injekce s aktivovaným srážlivým faktorem, má na nějaký čas vyhráno. Než dojde k dalšímu relapsu, který nikdo nedokáže předpovědět.

Kate

Když jsem sám ve svém docela velkém domě, zažívám peklo. Pořád na toho kluka musím myslet. Z jeho papírů vím, že je o pět let mladší než já a jmenuje se Nick. A taky vím, že se mi hrozně moc líbí. Prostě jsem se do něj zabouchnul jak nějakej studentík. Vůbec mi nepomáhá, když si říkám, že bych měl radši zavolat Chrise, že přece nejsem úplně single. Dali jsme si jen time out. Nerozešli jsme se. A byl to můj nápad, protože jsem toho měl najednou dost. Chtěl jsem trochu klidu, a ne Chrisovy věčné večírky, které pořádal pro své klienty, bohužel v mém domě, protože on žádný neměl.

„Keve, pochop to, musím přece prorazit. Buduju si obchodní kontakty,“ pindal vždycky, lehce zkouřený trávou a přiopilý. Právník, který má sice dost arogance a bezohlednosti, ale je moc mladý na to, aby ho někdo bral vážně. Jednou bude hvězda, ale ne na můj úkor. Mně už došla trpělivost.

Zakazuju si myslet na toho kluka! Prostě nesmím!

Dva dny to při zmatku ve službě zvládám, i když pokaždé, když jsem v Memorialu, mám sto chutí vyběhnout nahoru a navštívit ho. Pak si ale v duchu nafackuju, že jsem trapnej idiot, a kašlu na to. Třetí den mám ale volno a jako na potvoru mě osud, nebo mý podvědomí dovede přímo k nemocnici. Nedá mi spát! Pořád ve snech vidím ty jeho kolouší hnědý oči a vlnitý polodlouhý blond vlasy. Aspoň ho navštívím a popřeju mu hodně štěstí, protože přát mu zdraví nemá smysl. Už jsem rozhodnutý! Chvíli přemýšlím, že mu koupím třeba čokoládu, ale pak mi docvakne, že jestli má v hajzlu játra, bude lepší něco zdravějšího. A tak v čínském obchodě kupuju celý krájený ananas a vyrážím.

Pokoj má v soukromém křídle, takže buď má hodně dobrou pojistku, anebo je ten dřevěný domek jen úspěšný maskování tučnýho konta. Už je v pohodě, na první pohled bych nepoznal, že před třemi dny klepal na nebeskou bránu. Je u něj na návštěvě sestra, takže když vejdu do pokoje, mám dojem, že ho vidím dvakrát. Dokonalá dvojčata, jen ona má delší vlasy, taky v barvě slámy. Kdybych byl na holky, neváhám.

Ona mě pozná hned, což jí ctí. I v tom stresu si zapamatovala jak mou tvář, tak mé jméno. Je fakt dobrá, běžně mě příbuzní bez záchranářského mundůru nepoznají.

„Doktore Myersi,“ vstane a usmívá se. Potřeseme si rukama.

„Jsem Kevin,“ nabízím jí tykání.

„Nicku,“ osloví bratra, „to je doktor, co ti zachránil život,“ zveličí mou úlohu v celém dramatu, což je od ní hezké. Já se cítil maximálně jako statista v koutě. Nejvíc práce odvedli v té hodině mezi psem a vlkem hematolog s anesteziologem. O tom ale Nick nemá ani tušení. Ani mě si nepamatuje. Byl mimo.

„Promiň, že nevstanu,“ podává mi ruku, do které vede infuze. Usmívá se na mne a já v jeho očích zahlédnu i něco víc než jen radost, že mě vidí. Zlomek vteřiny to tam bylo. Zájem? Anebo se pletu? Spíš si to namlouvám, protože takové náhody se prostě nedějí. Přitáhnu servírovací stolek a otevírám krabici s ananasem. Vrhá se na něj jak dítě do cukrárny. Pozoruju ho a on na mě občas po očku mrkne. Přitom se cpe kousky ananasu a mele něco o tom, že ho miluje. Ze mě vypadne pár těch trapných otřepaných frází, jak jsem rád, že už se mu daří líp, a že na sebe musí být opatrný. A přitom bych se ho rád zeptal, jestli náhodou není na kluky a nedal by si říct, jenže to prostě nejde. A tak mlčím a dívám se na něj a on můj pohled opětuje. Zírám do Nickových očí a on do mých a jeho sestra to celé sleduje jak dvouhru grandslamu.

Ticho prolomí až příchod ošetřovatelky. Nenechá se odradit od úmyslu vydrbat Nicka v koupelně od hlavy k patě. Má svou soukromou ošetřovatelku, což mě jen utvrdí v tom, že ten, kdo platí jeho účty, hluboko do kapsy nemá. Nickova sestra se do mě zavěsí a odvede do čekárny pro rodinné příslušníky, aby se ta fúrie mohla realizovat. Klidně bych jí při koupání Nicka asistoval, ale to by určitě nikdo neocenil.

„Před čtyřmi lety se bratr pokusil o sebevraždu,“ vypráví mi jeho věrná kopie potichu u kávy. „Vzal si nějaké prášky a zapil je alkoholem. Věděl, že kvůli játrům obojí nesmí. Bylo to horší než teď. Krvácel několik hodin.“

„A teď to taky byl pokus o sebevraždu?“ ptám se, protože to byla ta prokletá valentýnská noc.

„Já nevím, ale bojím se, že ano. Žije s poškozenými játry po hepatitidě už deset let. Málokdy měl srážlivého faktoru VII tak málo, aby se krvácení nedalo zastavit jednou dávkou NovoSeven. Většinou mu jen teče krev z nosu a dělají se mu modřiny. Takhle zlé to prostě nebývá. Prohledala jsem ale celý dům a nikde nenašla nic, čím by si mohl játra odrovnat,“ krčí bezradně rameny. Je mi jí líto. Miluje svého bratra a bojí se o něj.

„Tak se ho zeptejte, jestli si něco nevzal. Na Valentýna páchá sebevraždu spousta opuštěných lidí. Nick nemá holku?“ ptám se natvrdo, protože chci znát odpověď. Nebudu se tady ztrapňovat jak nezkušený puberťák, aniž bych se dozvěděl, na čem jsem.

Jeho sestra se pobaveně usměje: „On je gay, to jste nepoznal?“ řekne jakoby nic. „Myslela jsem, že vy na to máte nějaký speciální šestý smysl. Že to prostě poznáte.“

„Kdo, my?“ reaguju jako naprostý imbecil.

„Vy jste přece taky gay, ne?“ odpoví mi a v očích jí svítí šibalské ohníčky. „Můžete na bráchovi oči nechat. Takhle chlapi většinou zírají na mě.“

Kdybych se v tu chvíli mohl prokopat pod linoleum v čekárně, udělám to. Červenám se až za ušima. Takovou pecku mi ještě nikdo nikdy nedal. Omluvím se, že jsem tam vůbec neměl chodit, a vstanu, ale ona mě zarazí.

„Nechte toho! Máte o Nicka zájem, to je mi jasný, a on o vás. Zrovna teď nikoho nemá. Jestli ho dokážete vytáhnout z tý depky, do který míří, tak vám budu vděčná.“

„Najímáte si mě jako terapeuta?“ usměju se pro změnu já. Ta úleva, jak mi spadl kámen ze srdce, je neskutečná. Svět je najednou růžový a krásný. Vracíme se do Nickova pokoje, oba v povznesené náladě. Málem si to špatně vyloží, že jsem mu sbalil sestru. Proto rychle zasáhnu a pozvu ho po propuštění z nemocnice na večeři. Zadívá se na mě zase tím svým zvláštním pohledem a pak kývne na souhlas.

Spolu

Má chuť na těstoviny, tak ho beru k mým známým Italům v Noth Endu. Mám to tam rád a výborně tam vaří. Nick ale polovinu jídel nesmí kvůli olivovému oleji. Nakonec si vybere těstoviny s plody moře a majitel se dušuje, že mu ty mořské potvory orestuje nasucho. Salát si pokape jen s citrónovou šťávou a carpaccio jako předkrm jí taky bez olivového oleje. Je mi ho docela líto.

Při jídle se rozpovídá o své rodině. Rychle ale pochopím, že se žádná duha rodinných vztahů neklene, že tradiční patricijská křesťanská rodina z Beacon Hill si oddechla, když se dobrovolně vyautoval z jejího středu. Zůstal mu téměř neomezený přístup k financím, protože rodiče mu posílají každý měsíc rentu, platí, co potřebuje, ale nehlásí se k němu, protože je gay. Jako by byl malomocný! Zdálo se, že se tím netrápil. Koupil si nevelký domek ve čtvrti, kde se mu líbí, nechal si ho za rodinné peníze zrekonstruovat a nemá potřebu vídat se s nikým jiným, kromě svého dvojčete, sestry Kate. Jestli byl ale necitlivý přístup rodiny jedním z důvodů, že se chtěl sprovodit ze světa, ví asi jen on.

„Kdyby tam tvoje sestra v sobotu nebyla, bylo by po tobě,“ píchnu vidličkou do vzduchu jeho směrem.

„Šťastnou sedmičku si umím naředit a píchnout sám,“ mávne jen rukou. „A zavolat rychlou s takovým frajerem doktorem taky,“ mrknul na mě.

„Třeba by přijel někdo jiný,“ usadím ho a vůbec se mi nelíbí, jak bere svou nemoc na lehkou váhu. Jenomže já jsem postižený profesionální deformací, kdežto on je bezstarostný mladý kluk, bohém, co absolvoval Harvard a chtěl si užívat život. Od jeho sestry vím, že dokončil mou Alma Mater o pár let později než já. Vystudoval umění, hraje na kytaru, zpívá v rockové kapele a absolvování nejprestižnější university ve Státech pro něj byla spíš společenská nutnost než životní potřeba. Jeho rodina ho přeci jen svázala nějakými pravidly a on jí chtěl dokázat, že není úplně k ničemu.

Při placení se se mnou dohaduje, že by měl on pozvat mě. Navrhuju, že může příště. Oči se mu rozzáří.

„Příště tě pozvu ke mně. Hrozně rád vařím.“

„Už se těším,“ beru ho kolem ramen a vedu k autu. Opře se o dveře spolujezdce a chytí mě kolem pasu. Je o maličký kousek menší než já, takže musím sklonit hlavu, abych ho políbil. Pootevře rty a opětuje můj jazyk v puse svým. Je to polibek tak spontánní a vášnivý, že jsem rád, že parkuju v boční ulici, která je liduprázdná. Nechci, aby nás spolu někdo viděl v tak intimním okamžiku. Slabiny mi svírá vzrušení a podlamují se mi kolena. Nick se na mne tlačí rozkrokem a já zřetelně cítím jeho tvrdý ocas. Zaskučím a myslím jen na to, že ho chci vobtáhnout. Vrazí mi ruku mezi nohy a zašeptá, že doma na něj čeká Kate.

Jedeme ke mně a on z auta volá sestře, že se zdrží. Nezlobí se, je ráda, že je se mnou. Řekne mu, že ho navštíví jindy. Dává nám tím celou noc. Naši první! Celou dobu trnula strachy, protože byla přesvědčená, že se Nick znovu chtěl zabít. Poprvé to udělal, protože ho opustil přítel a on to neunesl. Neviděl světlo na konci tunelu. A svátek zamilovaných mu určitě připomněl, že už je zase sám. I proto k němu sestra přijela na návštěvu. Byli myšlenkami spojeni. Tušila, že se něco děje, a našla ho dusícího se vlastní krví. Nebyl by schopný si ani píchnout srážlivý faktor, ani zavolat záchranku. Jenom by tam tiše a sám zemřel.

„Chci tě,“ šeptá mi, když za námi zapadnou domovní dveře. Už v chodbě ze mě sundává oblečení a já ho svlíkám taky. Bundy, mikina, tričko, všechno letí na zem, jako bychom si tím značkovali únikovou cestu. Líbáme se a já mu rozepínám poklopec. Jsem vzrušený tak, že bych se udělal snad za minutu. Opřu ho o stěnu v obýváku, klekám si a beru jeho ocas do pusy. Mám hrozný strach, že ještě není v takové formě, aby zvládl sex. Přesto po něm toužím jako po nikom v životě. Zakloním hlavu, abych jeho klacek dostal až do krku. Vzdychá a pomalu přiráží a rukama mi projíždí vlasy. Zabořím prsty do jeho pevných půlek, přisaju se k jeho ocasu a sevřu ho mezi patrem a jazykem. V tu chvíli ho v sobě mám úplně celého. Cítím jeho vůni a nemůžu se ho nabažit. Až když se potřebuju nadechnout, tak mu dám trochu volnosti. Přejíždím mu jazykem zespod po uzdičce i po penisu v celé délce, lížu mu žalud a on pomalu přiráží.

Už to nemůžu vydržet. Z ocasu mi kape jak panicovi. Ohnu ho přes křeslo a stoupám si za něj s vědomím, že musím být opatrný a nesmím ho poranit. Použiju hodně gelu na prsty a pak mu do svěrače pomalu zasouvám svůj nedočkavý ocas. Je tak tvrdý, že skoro zvoní. Nejradši bych ho do něj vrazil pořádně rychle, jenže to nejde. Se svým kalibrem musím být opatrný a u kluka, co může vykrvácet, tuplem.

„Zaraž ho do mě až po koule. Dělej!“ skučí Nick nedočkavě a já se nechám strhnout a přirazím. Okamžik, kdy jsem v něm až po kořen, je neskutečný. Jeho díra je krásně pevná. Svírá mi ocas a já mám co dělat, abych nebyl hned. Několikrát ho protáhnu pomalými pohyby v celé délce a pak ho nechávám, ať si frekvenci a sílu přírazů určí sám. Chvilku mě ojíždí tou svou nádhernou prdelkou jen na krajíčku, ale jak si zvyká, naráží se čím dál hloubš. A pak už jsem v něm znovu až po koule, spokojenej jako sametovej hříbek.

Přiráží jako o život a já se brzo přidávám. Veškerá opatrnost jde do háje a během pár minut už do toho oba bušíme, jak zákon káže. Hekám v rytmu přírazů a on taky, když jsem v něm až nadoraz. Chce mě co nejhlouběji, tak mu roztahuju půlky, aby byl spokojený. Asi nikdy jsem nezažil takovej zvířecí chtíč a žádostivost, co z něj tryská. V sexu je někdo úplně jiný. Divoký živel, co mě dostává.

Rychle se blížíme vrcholu a ani jeden nemá chuť to nijak prodlužovat. Nádherná spontánní akce, mrdačka, jak má být! Výstřik je úžasný. Uvolnění všeho, po čem oba toužíme. Pumpuju to do něj. Plním ho až po okraj a on se udělá do svý dlaně, kterou mu celou labužnicky olížu. Stáhnu ho opatrně na zem, abych z něj nevyklouzl. Je mi uvnitř dobře a ocas mi pořád stojí. I Nick chce zůstat pořád nabodnutý. Leháme si na bok na vysoký měkký koberec, pořád spojeni. Líbí se mu to. Znovu začínám pomalu přirážet a on se taky slastně prohýbá v bocích, jak mi jde vstříc.

Druhé číslo je opakem prvního. Otáčím se na záda a on si čelem ke mně nasedá. Hladí mě po hrudníku a břiše a chválí mé svaly. Držím ho za krásně kulaté půlky, roztahuju mu je a pohledem se utápím v jeho něžných hnědých očích. Pak ho stáhnu na sebe a obejmu. Mé ruce mu bloudí po zádech. Pořád pomaličku přirážím. Dýchá s otevřenou pusou a já kloužu v jeho pevné zadnici. Střídáme různé polohy a nakonec se vyměníme a on jde do mě. Jsem na zádech, nohy do praku. Spokojeně se nade mnou usmívá. Určuje pomalu se zrychlující frekvenci přírazů. Mazlí se se mnou a já s ním. Oba si to chceme vychutnat. Milovat se, nejen šukat jak o život.

Je to ten nejúžasnější sex, co jsem až do té chvíle zažil. Oba chceme víc dávat než brát. Myslíme na toho druhého víc než na sebe a sejdeme se na vrcholu v intenzivním orgasmu, který se přelévá našimi těly jako obrovská tsunami. Nick ve mně taky zůstává dlouho po výstřiku. Počká, až dozní poslední stahy mého vyvrcholení a můj dech se zklidní. Leží na mně a hladí mě, šeptá mi, jak jsem úžasný a že by se mnou chtěl zůstat navždy. Přeju si totéž a taky mu to říkám. Oba jsme nabití endorfiny a přejeme si, ať ten okamžik nikdy neskončí. Máme pro sebe celou dlouhou noc a snad ne jedinou.

Ráno ho odvezu na Eastland Road. Vášnivá líbačka v autě a pak prázdno a já nevím, jestli ho ještě někdy uvidím. Nic jsme si nedomluvili, máme na sebe jen telefony. Jedu mechanicky domů a jsem rád, že mám volno, protože se potřebuju vyspat. Takový pocit vyšukanýho mozku jsem ještě nikdy neměl. Zadek mě bolí, jako by mě vobtáhla rota vojáků, a vím, že Nick na tom nebude o moc líp. Bylo nám spolu ale úžasně, takže příslib příští večeře u něj snad platí. Vůbec ale netuším, co bych dělal, kdyby se už neozval. Po dnešní noci bych si nejspíš došel pro vysvětlení.

rychlovka

„Udělal jsem zase to tvoje oblíbené italské rizoto,“ hlásí mi Nick nadšeně hned u dveří. Má na sobě tenké tričko s dlouhými rukávy a já v loketní jamce hned vidím obrys přilepené kanyly. Políbíme se na přivítanou a já ho beru jemně za ruku. Otáčím ji vnitřní stranou nahoru s vyčítavým pohledem.

„Promiň, nechtěl jsem ti včera kazit den,“ hodí po mně ty svý kolouší oči. Tvářím se vážně. Nevadí mi, že se dva dny neozval, ale že mi neřekl, že je v nemocnici.

„Co se stalo?“ jdu za ním do kuchyně. Na barovém pultu stojí džbán s čajem a v něm plave nějaký zelený bordel. Ochutnávám to lžičkou, ale nedávám to. Určitě to bude děsně zdravý.

„Byl jsem běhat, zakopl jsem a roztrhnul si nohu o nějaký železo. Teklo to jak Niagara, takže šití, má Šťastná sedmička, plasma a tetanovka. Zítra tam musím na testy a možná mi dají ještě plasmu,“ vyhrnuje si kalhoty a ukazuje zraněnou holeň. Tím místem prochází přední tibiální žíla. Vrtím hlavou a radši to nekomentuju, ale klidně bych mu jednu vrazil. Jeho lehkomyslnost mě vytáčí.

„Co to piješ za humus?“ měním téma.

„To je kopřivovej čaj. Výbornej na játra,“ směje se mému výrazu. „Dávám kopřivy i s pampeliškama do salátu,“ nasadí tomu korunu.

Kouknu do ledničky, kde na mě čeká vychlazená láhev bílého. Nevadí mu, že piju, prý mu nikdy alkohol moc neříkal. Nestal se abstinentem z donucení. On mezitím ochutnává rizoto přímo z hrnce.

„Nechybí tomu něco?“ ptá se a cpe mi plnou lžičku do pusy. „Já bych tam klidně přidal tunu česneku, ale Kate ho nesnáší,“ připomíná mi, že pozval i své druhé, prý lepší já.

„Rizoto máš skvělý, možná protože tam nejsou ani pampelišky, ani kopřivy,“ směju se a chytám ho kolem pasu. Dávám mu mnohem vášnivější polibek než ten, co mi on vlepil na přivítanou.

„Kate tu bude každou chvíli,“ mrkne na mě, ale ruku mezi mýma nohama si neodpustí. Přejede mi po tvrdé bouli a pak se ke mně přitiskne, abych i já cítil, že mu stojí.

Rozepínám mu kalhoty a je mi všechno jedno. Tohle se nedá vydržet! Kate bude muset chvíli počkat. Ohnu ho u kuchyňské linky a jediné, co mám po ruce, je olivový olej v salátovém setu. Naleju si ho na prsty a Nickovi do rýhy a je mi fuk, že jsem mu zasvinil kalhoty. Protáhnu mu svěrač, abych si ho připravil, a pak do něj bez okolků vrazím svého nedočkavce. Jenom sykne bolestí, protože na žádnou opatrnost není čas.

Hekáme unisono a já ho tvrdě narážím na hranu linky. Zapírám se rukama o jeho ramena, on mi jde vstříc a honí si přitom ptáka. Je to zase ta vášnivá rychlá akce, která proběhne téměř pokaždé, když se vidíme. Jen pohled na něj mě neskutečně vzrušuje a představa, jak mu do toho krásně pevného zadku zase vrazím ocas, mě nenechává nikdy v klidu. Začnu mu pravačkou masírovat koule a palcem hráz. Už budu a chci to urychlit. Vím, jak ho dostat. Jeho přírazy dozadu zrychlí a já se přizpůsobím.

„Jo! Už!" zařve, abych náhodou nezpomalil, a pak se vzepne v křeči vyvrcholení a stříká na podlahu.

Jsem hotový chvilku po něm. Slastně sevře svěrač, když cítí můj výstřik, a kdyby měl čas, držel by mě v sobě ještě pěkně dlouho. Teď se ale rychle vymaní z nabodnutí a zmizí do koupelny v prvním patře, kdežto já si vystačím jen s umyvadlem na záchodě v přízemí.

Stihli jsme to jen tak tak, protože sotva se Nick objevil osprchovaný a v čistých kalhotách, zastavilo na příjezdové cestě auto.

Útok

Chris se zjeví přesně ve chvíli, kdy už zapomínám, že kdy existoval. Že prý u mě má ještě nějaké věci, tvrdí do telefonu, jenže já vím, že kecá. Urazil se, když jsem mu řekl, že potřebuju oddechový čas, a dva dny vyklízel palebné pozice. Nenechal u mě ani použitou šprcku, natož něco, co by stálo za zmínku.

„Já už se s tebou nechci vidět,“ říkám mu neomaleně. „Už někoho mám. Promiň. A vrať mi někdy klíče, ať nemusím měnit zámky," dorazím ho a chci hovor rychle ukončit. Nickovi za chvíli končí zkouška kapely a má už taky klíče od mého domu a já od jeho. Žijeme spolu a netajíme se tím. Nechci se před ním vykecávat do telefonu s bývalým. Chris mi ale bohužel volal z příjezdové cesty, jen aby se přesvědčil, že jsem doma. Netrvá ani pět minut a stojí v kuchyni. Peču zrovna rostbíf a k němu kukuřici a baby karotky na páře s jogurtovým dipem. Co jsem s Nickem, zhubl jsem tři kila a skoro přestal pít alkohol. Víno si dávám jen s Kate.

„Ty svině!“ zařve Chris a jde po mně. Ubalí mi jednu pěstí, že sotva stihnu uhnout. Jeho klouby mi roztrhnou obočí. Nikdy jsem nebyl žádnej rváč, a tak se jen chabě kryju. Chris ale boxoval a dělal i nějaký druh zápasu, takže mám smůlu. Prší na mě série kopů a ran, háky i direkty. S podpásovkama si žádnou starost nedělá. Nabírá mě kolenem do koulí a pěstí do žaludku a pořád jenom řve, jaká jsem zasraná kurva, že jsem ho zradil a odkopl.

Sunu se k zemi, jedno oko zalepené krví. Klečím před Chrisem, bezmocný, bolavý a zbitý a jen se dívám na zvětšující se špičku boty. Míří mi přesně na bradu, když v tom se kuchyní rozlehne šílený řev. Nick! Rozeběhl se od dveří, aby mi pomohl. Netuší, že se dostal do ringu s vycvičeným gladiátorem.

Chris lehce poskakuje po špičkách a jen se otočí za tím řevem. Z elegantní otočky lehce švihne levou rukou. Z posledních sil se zvedám ze země, abych Chrise zadržel, ale vidím jen jakoby v šíleně zpomaleném záběru, jak jeho pěst zasahuje Nicka někam do obličeje. Cákanec rudé krve letí vzduchem a všechno je zastavené v časoprostoru. Ta rudá krev se mi propaluje až do mozku. Jestli Chrise nesejmu, je po Nickovi.

Dám do toho kopu celé mé zoufalství. Mířím mu zezadu na koleno. Je to pořádná šlupka, jako bych mu chtěl nohu ukopnout a on ji má navíc vytočenou. Slyším, jak to zapraskalo a Chris jde s řevem konečně k zemi. Pro Nicka ale pozdě! Na pomoc ječícímu Chrisovi seru a vrhám se k Nickovi, který je zase nepřirozeně tichý. Leží na břiše a pod jeho tváří už je pořádná kaluž krve. Díkybohu je při vědomí a dýchá pusou. Nos má možná zlomený a chčije z něj krev. Uložím ho do stabilizované polohy a jdu namíchat jeho životabudič, Šťastnou sedmičku. Přitom pořád sleduju Chrise, ale ten je vyřízenej. Po několika pokusech postavit se na zraněnou nohu to vzdává. Jsem rád, protože kdyby zlobil, spoutal bych ho.

„Co to je?“ syčí bolestivě Chris, když Nickovi píchnu srážlivý faktor.

„Drž hubu, ty sráči. Ty ubohá nulo!“ řvu na něj vztekle a kontroluju Nickovi puls na karotidě. Ten je zatím v pohodě. Vypadá to, že tohle zvládne. Donesu deky, jednu mrsknu po Chrisovi, do druhé opatrně zabalím Nicka. Vyhrábnu z mrazáku pytlík s hráškem a dám mu ho v utěrce na kořen nosu a čelo. To ho pobaví.

„Dal by sis radši brokolici?“ zlehčuju to spíš pro sebe. I ze mě teče krev a je mi blbě. Schytal jsem dost ran do hlavy. 

Líbám Nicka někam do vlasů a teprve pak vezmu mobil a zavolám kolegy i policii. Potom si sednu zpátky k Nickovi s balíkem buničiny. Krev už mu tak silně neteče. Šťastná sedmička, jak Nick injekcím NovoSeven říká, snad zabrala. Opatrně mu otírám obličej, ale kromě zlomeného nosu žádné jiné zranění nevidím. Hladím ho po vlasech a zdravým okem propaluju Chrise. Kdyby pohled mohl zabíjet, už je po něm.

Volá Kate, jestli je Nick v pořádku. Je s ním spojená mimosmyslově, neviditelnou pupeční šňůrou, takže ví, že se něco stalo. Nechci ji děsit, tak se to snažím zlehčovat, ale nakonec jí říkám celou pravdu. Uklidňuje ji jen to, že jsem lékař a vím, co dělat.

Kate je Nickova úžasná bezpečnostní pojistka. Když se mu jednou na zkoušce kapely spustila krev z nosu, zavolala mi, že se mu určitě něco stalo. Nebral jí mobil, protože ho prostě neslyšel, a já neměl ani tušení, kde s tou svou kapelou právě zkouší. Kate věděla, že někde v Charlestownu, tak jsem brnknul tamním poldům, se kterými jsem se setkával při výjezdech. Taky jsem zavolal kolegy. Nikdo ale žádné život ohrožující krvácení nahlášené neměl. Než jsme s Kate stihli zorganizovat celostátní pátrání, Nick se jí ozval z pohotovosti, že už je v pořádku. Od té doby kdykoliv mi zavolala a já nebyl s Nickem, vynechalo mi srdce pár systol.

Na pohotovost jedeme všichni tři. Nastoupím si do ambulance k Nickovi. Mám pár podlitin, roztržené obočí a hlava mě bolí jako střep. Nicka bych ale nespustil z očí. Můj kolega doktor posílá nevybíravě do hajzlu poldy, co mě chtějí vyslechnout, že mám otřes mozku. Tím mě zachraňuje a poldům nezbývá než si mě dojet vyslechnout do špitálu. Chrise k nosítkům poutají klepety, protože útok se odehrál v mém domě, a kdo je násilník, jsem jim vyklopil sotva vlezli dovnitř. Jeho kariéře právníka to určitě nepomůže, ale na to kašlu. Kdyby napadl jen mě, nechám to být, ale že se dotkl Nicka, mu neodpustím do smrti.

Hodina mezi psem a vlkem

Probouzím se. Ve zlomku vteřiny třeštím doširoka otevřené oči na strop. Projekční budík mi výsměšně oznamuje čas 3:05. V domě je úplné ticho a vedle mě se ozývá spokojené oddechování. Pravidelné, klidné, pomalé. Poslouchám, jestli nezaslechnu nějaký zvuk, co by tu neměl být. Něco mě přece probudilo! Otáčím hlavu a s bezděčným úsměvem se dívám na tu špinavě blonďatou změť vlasů vedle na polštáři. Nick spí zády ke mně jako vždycky přikrytý až po uši. Vůbec netuší, že já jsem už počtvrté vzhůru a kontroluju, jestli vůbec dýchá, jestli se neděje něco, co by se dít nemělo. Poslouchám, jestli nesípe nebo nekašle, protože to všechno by mohlo znamenat katastrofu. Nemůžu za to, že o něj mám strach. Nechci ho ztratit.

Obličej mu ještě zdobí podlitiny. Teprve před týdnem mu doktor sundal dlahy z nosu, ale výsledek byl ještě lepší než předtím. Nickovy rodiče stála ta plastika určitě pěkné peníze. Skoro deset dní byl v nemocnici, hlavně kvůli riziku krvácení, ale jeho játra zasluhují jedničku s hvězdičkou, že ho pro jednou nenechala ve štychu. Chodil jsem za ním na návštěvy, vtipkoval o tom, jak je ten jeho zmalovanej ksicht sexy, a přitom mi bylo hrozně, a ještě pořád je. Kdybych to s Chrisem ukončil jako chlap, nemuselo se to stát. Celý je to moje vina a neexistuje způsob, jak ji odčinit. Nick to tak ale vůbec nevidí. Je rád, že přišel včas, než mě Chris umlátil. Nic mi nevyčítá. Prý mám hodit zodpovědnost za hlavu a začít žít. Zvláštní rada od kluka, co se pokusil zabít. Se mnou je ale šťastný a jeho životní optimismus mě vždycky dostane. Optimismus je to jediné, co má. Krvácení ho kdykoliv může zabít. Kdyby si to ale připouštěl, zbláznil by se.

Má zmuchlanou deku, takže na mě vykukuje jeho krásný kulatý bílý zadek. Je zapnutá klimatizace a v ložnici není zrovna horko. Měl bych ho přikrýt, jenže se mi nechce, a navíc bych ho asi probudil. Má hrozně lehké spaní. Letmo se dotknu jeho sametové kůže. Ten dotek stačí k tomu, aby se rytmus jeho dýchání změnil. Zavrtí se a posune blíž. Něco rozespale zavrní a vrazí mi zadek do klína. Tomu se nedá odolat. Nahmátnu tubu na nočním stolku a přikryju nás oba mojí dekou.

Pokrčí víc nohy, abych se do něj snáz dostal, ale jinak se ani nepohne. Nechá všechno na mně. Pár tahů rukou a stojí mi jako na přehlídce. Nemám problém dostat se do jeho horké a pevné zadnice. Pomaličku zasouvám až nadoraz a on jen slastně přede a vystrkuje zadek proti mně. Dva tři pomalé zásuny, aby měl šanci si zvyknout, a zrychluju. Chytám ho kolem boků a zarážím do něj ocas v tvrdých přírazech. Je krásné být uvnitř. Svírá mě měkce a přitom pevně a já mám pocit, že budu ve několika vteřinách. Zpomalím a nahmátnu jeho stojícího klacek. To už zalapá po dechu a z předstíraného spánku není ani stín. Pomalu a něžně ho šoustám v poloze na boku. Chci to prodlužovat, aby se mu to líbilo, a ne se jen rychle udělat.

Pak už to ale nedávám. Oba už hekáme jako burlaci na Volze. Deky už jsou dávno odkopnuté na zemi a postel vypadá jako bojiště. Převalím si ho na sebe, abych ho měl nabodnutého nadoraz. Zapírá se roztaženýma nohama o matraci a leží mi v klíně. Honím mu ocas a zarážím do něj svůj ve stejném rytmu. Dosedá mi až na kořen a já už nemám sílu to prodlužovat. Pevně tisknu jeho ohon a vím, že už taky bude. Zrychluju přírazy a v ocasu mi začíná cukat.

Prohýbá se jako luk a řve v extázi. Cáká si na břicho a hrudník a stahy jeho konečníku mě dostávají. Sevře mě v sobě a já ho plním v několika silných výstřicích. Potom naše těla ochabují a on na mě zůstává ležet, zpocený a udýchaný, jako by uběhl maraton. Jsem na tom podobně. Asi jsem taky na vrcholu řval, ale neuvědomuju si to. V ten moment uvolnění nahromaděné energie jsem vnímal tolik nádherných pocitů, že si nejsem jistý.

„Opovaž se ho vyndat,“ zahrozí mi a já prstem nabírám z břicha jeho nasládlé sperma a olizuju ho. Rád bych mu ho slízal rovnou z těla, ale on chce zůstat nabodnutý na mém ochabujícím ocasu, takže si pomáhám prsty. Má to tak rád a já bych pro něj udělal všechno na světě. Zaklesnu kolem něj nohy a přetočím se znovu na bok, pořád uvnitř. Ruka mi zamíří k jeho koulím. Líbí se mu, když si s nimi hraju, a za chvíli už mu péro zase ukázkově stojí. Pomaličku přiráží a můj ohon v jeho nenasytné prdeli je znovu v plné síle.

Na budíku svítí 4:01, ale naše hodina mezi psem a vlkem ještě zdaleka nekončí.