Most (přes minulost)

Je na ně pěknej pohled, jen co je pravda. Dva krásný svalnatý chlapi, co si to vášnivě rozdávaj v posteli. Teď zrovna jeden druhýmu kouří a honí péro, ale před chvilkou ho pěkně tvrdě píchal, až postel vrzala…

Moje postel.

Stojím tam tiše a v prvních chvílích se nemůžu ani hnout. Nevědí o mně, protože svět okolo je nezajímá. Hekaj a funěj a jdou do finále. Otáčím se na patě. Tohle nechci vidět. Můj svět exploduje a rozpadá se na tisíc kousíčků. Tohle je konec.

Třísknu dveřma od bytu, aby ten můj věděl, že měli společnost. Demonstračka mýho zhrzenýho, zraněnýho, ublíženýho já.

Auto mám za rohem, ani jsem ho nezamkl. Měl jsem naspěch, protože jsem to věděl. Chtěl jsem ho přistihnout, vidět na vlastní oči. Teď nevím, jestli mi to za to stálo. Dupnu na plyn a zamířím k dálnici. Chci pryč, nejlíp na jinou planetu a už nikdy se nevrátit. Vůbec nevím, co dál. Strašně to bolí. Chlap, kterýho jsem miloval nejvíc v životě, mě celou dobu podváděl.

Říkali mi: nevěř mu, ale já byl slepej a hluchej. Zamilovanej až po uši. Když jsem ho před třemi lety sbalil, bylo to jak sen. Nejkrásnější chlap byl jenom můj. Pozornej, úžasnej. Pořádně jsem v tom lítal a lítám doteď.

Katja není doma. Moje spřízněná duše, kámoška už od dětství. Ví o mně všechno, se vším se jí svěřuju a vždycky mě pochopí, poradí. Asi je někde venku s dvojčaty. Sedím u ní před domem a brečím. Hromádka neštěstí, která netuší, co dál. Mám spoustu kámošů, ale chlapa nechci ani vidět. Nestojím o neupřímnou útěchu, co maskuje chtíč. Blbě skrejvanou touhu zneužít situaci. Vím jediný, že chci vytrestat toho hajzla, co se kurví v mý posteli. Chci, aby se trápil jako já. Aby měl výčitky svědomí celej zbytek svýho mizernýho života.

V náhlým popudu startuju auto. Rychlá jízda mě vždycky uklidní, pročistí hlavu. Je to stejný, jako když si po práci jdu zaběhat. Adrenalin v žilách a vyplavený endorfiny. Lepší je už jenom sex. Při tý vzpomínce mi zvlhnou oči. Nesmím na to myslet. Nechci je mít pořád před sebou, jak mrdaj v tvrdejch rychlejch přírazech.

Dálnice je ještě prázdná. Celej kravaťáckej Mnichov sedí ve svejch kanclech, jen já jsem na cestě do neznáma. Kurs jsem nabral náhodnej, prostě jsem jel a najednou byl u letiště. Švihám to dál. Seru na stodvacítku u Landshutu a sporťák polyká kiláky víc než dvoustovkou. Chladicí věže elektrárny se mihnou vpravo. Jsem sám na cestě a proti mně se v dáli zvedaj kopce Bayerische Waldu.

Jedu a nevím kam. Hřbetem ruky stírám slzy, přes který chvílema nevidím. Projíždím osadami a jména mi nic neříkaj. Tohle není žádný alpský nóbl horský středisko. Ospalý samoty uprostřed zelenejch luk pod ocelově šedou oblohou nacucanou vodou. Jedu dál a snad mě vede osud, snad náhoda. Pořád do hor, co nejdál od lidí. Chci bejt sám, nešťastnej, zlomenej, zašlapanej do země. Prach jsi a v prach se obrátíš. Krásná představa! Vypínám mobil. Ani jeden nepřijatej hovor. Ta svině! Ať se třeba zblázní strachy. Pro něj jsem přestal existovat.

Dřevěnej most přes horský údolíčko. Dole se valí divoká řeka. Prudce brzdím a malej sporťák jde na vlhký silnici trochu do smyku. Venku je pěkná kosa, jsem v horách a je to znát. Vejš jsou zbytky sněhu a řeka hučí přívalem vody. Nedávno pršelo, tráva u silnice se leskne milionem křišťálovejch kapek. Nechávám dveře od auta otevřený, světla rozsvícený. Pomalu se stmívá a po týhle rozbitý silničce nikdo nejezdí. Nevede nikam, a i pro mě je slepá.

Jsem sám na celým světě. Sám se sebou, a to není zrovna výhra. Už jsem zase úplně v hajzlu. Oči se zas zalejvaj slzama. Řvu, jak malej. Musím to ze sebe dostat ven. Zoufalství ze zrady. Sebelítost z podrazu. Slepá ulice a na konci zeď. Černá díra, které mě svou gravitací přitahuje a už nikdy nepustí.

Zírám z mostu dolů na řeku. Voda se valí přes kameny a mizí směrem k Dunaji, kde se smísí s jinou vodou ze stejnejch hor. Každá kapka má svůj omezenej čas, kdy je sama sebou. Pak ji vstřebají vlny řeky a ona se stane její součástí.

Sedám si na dřevěný zábradlí, nohy nad řekou. Už je skoro tma, jen dva kužely světla z mýho auta zářej do tmy. Můj život mi protejká mezi prsty jako řeka dole v údolí. Už mi není zima. Propast pode mnou mě láká. Vyzývá mě k letu. Ta představa je krásná. Je to osvobození. Zbavím se všeho a hlavně svý vlastní přítomnosti. Je to řešení, tak jednoduchý, až z toho mrazí. Stanu se součástí řeky a pak ještě větší řeky a nakonec moře, který je jako věčnost. Je nekonečný.

Toužím to tomu šmejdovi pořádně osladit a teď vidím řešení. Jako by mi ten most a řeka vnukly myšlenku celý to trápení ukončit a najít věčnej klid. Celej můj život stál za hovno, tak co? Jeden pitomej život v hříchu, o kterej nikdo nestojí. Nikoho nezajímám, všichni na mě kašlou. Sebelítost mě dusí a já se nemůžu nadechnout. Sbírám odvahu se odrazit a proletět. Pevně sevřu zábradlí, až mi zbělaj klouby, a čekám na tu správnou setinu vteřiny…

„Co tady děláš?“ tichej hlas. Ta slova mě přimrazí na místě. Bojuju sám se sebou, nestojím o svědky.

„Nech mě bejt,“ otáčím se po hlase. Mladej chlap v outdoorovým ohozu. Tváří se divně, jako by se bál.

„Nastydneš,“ svlíká si bundu a podává mi ji.

„Nech mě bejt,“ opakuju, jak prasklá deska, jen důraznějc.

„Asi máš v háji baterku. Odtlačíme auto ke mně, mám nabíječku,“ zírá na světla sporťáku a dělá, jako by mě neslyšel. Ledky zamrkaly a vzdaly to. Úplná tma, jen úplněk v díře mezi mraky tu černotu kazí.

„Do hajzlu,“ začnu, když mi dojde, že už mi to může bejt fuk. Vykolejil mě tak lehce, až mě mrazí. Sakra, vždyť už jsem se rozhodl. Chci to ukončit, tak kde se vzala ta nejistota? Jeden sympatickej chlap to všechno boří. Teprve v tu chvíli si ho prohlídnu. Vypadá dobře, dokonce sakra dobře. Vysokej, široký ramena, pěknej. A usmívá se na mě.

„Slez z toho zábradlí. Ještě spadneš,“ dělá, že nevidí, k čemu se chystám.

„Jdi do pr…,“ začínám neomaleně, ale pak jen zavrtím hlavou. „Starej se vo sebe,“ zmírním to. Ten chlap za nic nemůže, to jen já jsem nasranej na celej svět.

„Starám. Nechci tě tahat z řeky.“

„To bys stejně nestih. Je to hluboko.“

„Než bych se tam dostal, bylo by po tobě, a na to fakt nejsem zvědavej,“ spustí. „A ty taky ne. Kdybys to chtěl udělat, už tam dávno skočíš. Seš celej mokrej, sedíš tu už pěkně dlouho. Lituješ se a přemejšlíš, jak ji vytrestat. Ale na tohle koule nemáš! A že tě nechala, to není konec světa! Ženskejch sou mraky a lepších.“

„Drž zobák, ničemu nerozumíš!“ nechci poslouchat ty kraviny. Vůbec neví, jak šíleně mi je.

„Vím moc dobře, vo čem mluvím. Mě vykopnul můj přítel den před Vánocema. Tašky za dveřma, v kapse deset euro a venku mínus deset. Ještě že mi strejda pučil chalupu, jinak bych skončil na ulici. Taky sem to viděl černě, ale nejsem takovej ubožák, abych to vzdal.“

„Říkals přítel?“ asi jsem se přeslechl. Otáčím se na zabradlí tak prudce, že málem letím po zádech do vody. Chytí mě za ruku a už nepustí. Drží mě a já se najednou cejtím v úplným bezpečí. Má pořádnou sílu, asi tady v lese kácí stromy, nebo co. Chlap jako hora.

Po třech hodinách mám zase pevnou zem pod nohama. Zuby mi drkotaj a celej se třesu. Až doteď jsem zimu nevnímal. Sesunu se podél zábradlí na bobek a můj zachránce mě balí do svý bundy. Měsíc zmizel a mrholí. Kurevsky ledový kapičky vody bodaj jak špendlíky. Jak dlouho už? Jsem celej mokrej a nevím o tom.

„Pohni, musíme odtlačit to tvý fáro. Tady ho ráno sejme pošťák, co jezdí nahoru na farmu. Sedneš si dovnitř, je to jen kousek za mostem z kopečka,“ pospíchá, možná abych zas nevylez na to zábradlí. Rozsvítí čelovku a vede mě k autu. Jsem ztuhlej, nohy mě moc neposlouchaj. Než se nasoukám za volant, trvá to pár minut. Roztlačí mě a pak už to jde samo. Sjedu k odbočce a dolů k řece. Přibrzdím, aby si mohl nasednout a pomalu se plížím temným lesem. Světlo čelovky se míhá po statnejch stromech. Mám co dělat, abych do nich nevrazil.

„Dole je jen ten strejdův barák. Ale brzdi, ať v tý řece neskončíme oba,“ usmívá se nakažlivě. Pořád se klepu zimou, ale je mi s ním hrozně dobře.

„Ahoj, já jsem Marcus,“ představí se, když mi otvírá dveře od domu. „Nejdřív se postarám o tebe, pak o auto.“

„Já jsem Richard, Rick,“ podávám mu ruku. Uvnitř je teplo a útulně. Dřevo v krbu praská, tmu plaší starý petrolejky.

„Ty tu nemáš elektriku?“ ptám se jako idiot. Kde chce teda nabít baterku?

„Mám, ale takhle je to hezčí. Romantika, ne?“ culí se. Modrý voči mu svítěj z lehce zarostlýho ksichtu, z delších vlasů kape voda.

Horká sprcha a já se konečně přestávám klepat. Beru si Marcovo oblečení, mý se suší. Na stole mě čeká miska horký zeleninový polívky s houbama a chleba. Nemám hlad, ale pár lžic zvládnu.

„Baterka už se ti nabíjí,“ vrací se a sklepává z vlasů kapky deště. Usmívám se nad tím dvojsmyslem. Nejen ta v autě potřebuje dobít.

„Dáš si pivo, nebo víno?“ volá z kuchyně. „Anebo grog?“

Vybírám si grog. Už jsem ho dlouho neměl. Rozvazuje mi jazyk. Musím se z toho vykecat. Melu a melu pátý přes devátý, jak jsem byl tři roky zaláskovanej a slepej idiot. Jak jsem se zklamal a všechno je v hajzlu. Marc sedí naproti mně, tiše poslouchá a konečně mu dochází, že ani u mě nejde o ženskou. Jeho vykopnul chlap a já budu muset chlapa vykopnout. Další hrnek grogu skoro nalačno spouští stavidla. Brečím a nemůžu přestat. Musí to ven, i když lítost je to poslední, oč stojím.

Marc mě ale nelituje. Mlčí a naslouchá, čeká, až se vyřvu. Nevím jak, ale mám hlavu na jeho rameni. Objímá mě a hladí a říká, že bych měl jít spát. Ustlal mi nahoře v ložnici a sám zůstal dole na kanapi. Jsem mu vděčnej.

Noc byla šílená, ale ráno už jsem v pohodě. Hlava čistá a já šťastnej, že jsem to včera nezabalil. Svítí slunce, na světě je krásně. Řvoucí řeka pod chalupou odnáší moje zoufalství i beznaděj někam do moře a tam se rozplynou donekonečna.

Marc ještě spí, když potichu sejdu dolů. V kuchyni najdu kafe i smetanu. Udělám konev překapávanýho. Voní po celý chalupě. Nesu dva hrnky do pokoje. Usmívaj se na mě milý modrý voči v tom lehce zarostlým ksichtě.

„Dobrý ráno,“ prohlíží si mě Marc zvědavě. Jsem nalehko, na sobě jen boxerky. Ten jeho pohled říká, že by si dal říct, a já na tom nejsem jinak.

Kafe nám stydne na stolku a Marc mi přes boxerky líže bouli v rozkroku. Baví ho to. Než mi prádlo skoro po milimetrech sundá, jsem totálně tvrdej. Znovu mě přelízne jazykem od koulí až k žaludu a pak objede po hraně zpátky k uzdičce. Syčím blahem a on mě konečně bere do pusy. Kouří úžasně. Dostávám se až hluboko do krku a poznávám něco, co jsem zatím nepoznal. Marca kouření baví a já se vznáším na obláčku slasti a chtíče.

Stříkal bych skoro hned, ale Marc si chce taky užít. Dva tři nagelovaný prsty a pak už se do mě tlačí jeho pěkně tlustej kolík. Nebere na mě ohledy a tvrdě rychle přiráží. Trochu to bolí, ale líbí se mi to. Hekám, přirážím a do rytmu si honím. Stříkám v křeči a řvu a Marc se po chvilce přidává a láduje to do mě o sto šest. Je mi nádherně. Už dlouho jsem nezažil tak spontánní akci.

Rychlá sprcha a pak se líbáme a mazlíme v posteli. Včerejší depka je ta tam a přitom tak málo chybělo.

„Chci tě už navždy, když jsem si tě zachránil,“ šeptá mi Marc do ucha a pokrývá mi krk polibky. Tiskne se ke mně a je zase tvrdej. Beru ho do ruky a chvilku honím. Pak se k němu skláním a zapracuju jazykem. Špičkou rychlými pohyby rejdím po žaludu a přes uzdičku dolů až ke koulím. Slastně vzdychá a cpe mi ocas do pusy. Drží mi hlavu, abych ho dostal dál. Dusím se, ale chci ho co nejhloubš, až se mi to nakonec povede. Přiráží mi do krku a já jen držím hlavu v záklonu a jezdím po něm jazykem. Lížu mu uzdičku a celý to báječně tlustý péro zespodu, stahuju mu předkožku. Svírám ho rty a nasávám do sebe. Heká a začíná sebou škubat. Horkej výstřik na sebe nenechá dlouho čekat. Polykám všechno, chutná báječně.

Vášnivě mě políbí a cpe mi jazyk do pusy, aby ze sebe taky něco měl. To mě fest rajcuje. Ruka mi rychle kmitá nahoru a dolu a hotovej jsem za chvilku. Marc to stihne jen tak tak. Otevře pusu a spokojeně polyká moji dávku.

Cesta domů je v klidu. Jedu jen vykopnout tu podrazáckou svini a pak si beru volno a vracím se k Marcovi. Užívám si každej kilometr. Nesmělý jarní slunce mě připaluje skrz okýnko, tak stahuju střechu a jsem za hodnýho řidiče. Žádná jízda vlevo, žádný blikání a akcelerace za čtyři vteřiny. Do Mnichova přijíždím, když ještě všichni kravaťáci seděj ve svejch kanclech.

„Ahoj, kdes byl?“ usmívá se na mě ta sketa od televize. Dělá jakoby nic. Jako by včera neslyšel to bouchnutí dveří. Žádnej strach a obavy, žádný výčitky svědomí. Je mu úplně fuk, kde jsem strávil noc. Bylo by mu fuk, i kdyby mě vytáhli tuhýho z řeky.

„Sbal si svoje věci a vypadni!“ celou cestu jsem se na ten strohej příkaz připravoval. Trénoval si tón hlasu i každý slovo. Zvládám to jen tak tak. Nechci mu předvádět slzy. Žádná lítost nad starým životem. Ukončit to jedním řezem a jít dál.

Je to snadný. Jen přikývne, vstává a jde balit. Neptá se proč! Ten šmejd zkurvenej! Kdyby se aspoň zeptal, jenže on to prostě ví. Ví, že jsem je viděl, a klidně si tu sedí a čeká na mě. Co si doprdele myslí? Že nemám koule ho vykopnout? Tak to se sekl. Díky Marcovi už je mám. Díky Marcovi jsem se vrátil. Už se nenechám od tý svině ponižovat a trápit.

Oddechnu si, když je pryč. Vzduch je čistší a byt jakoby se rozzářil. Taky si balím věci. Do hor! Moc to neřeším. Pár triček, něco zimního a za chvilku už dávám tašky do auta. Dovolenou zařídím jedním telefonem a vyrážím zpět za Marcem. Stodvacítku kolem Landshutu ignoruju a ženu se dál víc než dvoustovkou. Prolítnu kolem chladících věží atomový elektrárny. A pak už mě vítá Bayerische Wald a můj novej život, kterej jsem v těch horách náhodou našel.

Pomalu se proplejtám horskejma osadama. Vůbec nechápu, jak jsem se k Marcovi včera dostal. Je to to nejzapadlejší místo v bavorským lese. Asi to někdo shora řídí, že nás svedl dohromady. Dva buzíci ve slepý uličce, to není jen náhoda. Kdybych neměl navigaci, už nikdy bych ten most a zapadlou chalupu nenašel.

Voní tu bramborový placky s česnekem, v krbu praská oheň a soumrak plaší jen petrolejky. Zálesák Marc si zkrátil vousy a vlasy stáhl do culíku. Sluší mu to. Usmívá se, když mě objímá.

„Jaks to zvlád?“ je zvědavej. Bál se, že to bude drsný.

Už mu zase brečím na rameni. Ani zdaleka nejsem v pohodě. Ten mlčenlivej rozchod mě vyřídil. Neřekl mi ani sbohem, hajzl prolhanej. Jen po mně mrsknul klíče od bytu. Tři roky života a jemu to bylo úplně fuk. Prostě mě použil a odkopnul.

„Ser na něj, už je to pryč. Všechno je za tebou,“ Marc přede mě dává mísu placek a flašku červenýho. „Sorry, šampáňo na oslavu novýho začátku tady nemám. Na nákup jedu až zejtra,“ směje se, když si připíjíme. Ta jeho dobrá nálada je nakažlivá. Za chvíli už se usmívám taky.

Postel nahoře je čerstvě povlečená. Voňavý povlaky se srdíčkama. Je mi krásně, když se stulím Marcovi do náruče. Ležím zády k němu na boku a on je ve mně až na doraz. Pomalu, dlouhými pohyby mě šoustá a chce to prodlužovat až do nekonečna. Jeho silný ruce mě objímají a dávají mi pocit absolutního bezpečí. Občas jeho ruka zabloudí k mýmu péru. Žalud je celej mokrej touhou, a kdyby mě stiskl trochu víc, stříkal bych hned. Vychutnávám si ten jeho pěkně tlustej kolík v sobě. Každej pohyb dovnitř i ven je slast, co se nedá popsat.

„Zrychli, to už se nedá vydržet,“ skučím mezi vzdechy, jenže Marc to vidí jinak. Zase mi trochu pohoní ocas, ale přiráží furt pomalu. Mučí mě a já zatínám prsty do těch nažehlenejch srdíček. Snažím se ho přirážením donutit k tvrdýmu rychlýmu finiši, ale on se nenechá vyvést z klidu. Nemám představu, jak dlouho si se mnou takhle hraje, ale připadá mi to jako věčnost. Pomalu dovnitř, chvilku počká a stejně pomalu ven, že ho skoro vytáhne.

Konečně zrychluje. Už to taky nemůže vydržet. Hlasitě vzdychá a já už skoro řvu. Pevně tiskne můj ocas a já po pár tazích stříkám, zatímco Marc mě píchá ve zběsilým rytmu. Jeho stehno mám nacpaný mezi nohama. Drží mě a naráží si mě na sebe až nadoraz. Je to úžasný, co se mnou dělá. Jeho bezohlednost mě strašně vzrušuje. Konečně je hotovej i on. Heká a řve a stříká to do mě a mně je úžasně. Zavrtám se mu do klína a chci tak zůstat celou noc a celej život. V pohodlí jeho svalnatejch silnejch tlap.

Ráno mě probudí s mísou horkejch lívanců. Je na nich borůvkovej džem a kysaná smetana. Připadám si jako v ráji. Tohle nemůže bejt pozemskej život, já do tý řeky asi fakt skočil a Marc je anděl. Směje se, jak na něj vyjeveně koukám. Že prej vaří a peče hrozně rád. Cpu se lívancem s kopcem smetany, kterej se mi nevejde do pusy, a vím, že jsem měl neskutečnou kliku. Jsem ten nejšťastnější chlap na světě. A taky vím, že mě má někdo nahoře rád.