Pojistná událost

Svižně vyběhl pět pater, odemkl dveře a s chutí za sebou zabouchnul. Sportovní tašku hodil v chodbě na zem. Bez bundy a bot se šel do kuchyně napít, nutně se potřebuje napít. A rozhodně ne vody. Rozsvítil a ztuhl. Promáčený strop a stěny, voda ze stropu v drobných kapkách pršela. Danův dnešní den nestál za nic a tohle byla poslední rána. Vybouchnul. Cestou na chodbu křičel a nadával. Za chvilku stál před bytem souseda, který mu připravil tohle překvapení. Zuřil. Býk v koridě by vedle něho v tuhle chvíli vypadal jako neškodné telátko. Zazvonil. Nic se nedělo. Zvonil, bušil a řval vzteky, nikdo z okolních bytů nevyšel. Ne tak proto, že by nebyl slyšet, spíš ze strachu.

Najednou se dveře otevřely, v nich vyjevený, ubrečený obličej. Vytřeštěné, uslzené oči. Kluk vypadal, že neví, která bije. Dan mladíka odstrčil, bez pozvání vešel a zamířil do koupelny. Když otáčel kohoutkem, stál po kotníky ve vodě, ještě že si ve vzteku nevzal ani boty. Za ním se objevila uslzená tvář.

„Promiňte, moc se omlouvám,“ začínal brčet, dnes určitě ne poprvé, „mám, mám pojistku všechno vám zaplatím.“

Dan se na něj díval, vykročil směrem k němu a kluk instinktivně couvl. Vztek pomalu vyprchával. „Máte tu nějaké hadry, nebo ručníky? Musíme to vysušit.“

Otočil se a odšpuntoval vanu plnou po okraj. Sprchovou hlavici zavěsil. Jasně, nebylo vůbec slyšet, že se napouští. Za chvilku už oba dva zuřivě vytírali, mokré ručníky se vršily v prázdné vaně. Po půl hodině bylo hotovo vše, co se dalo v danou chvíli udělat. Ručníky byly v pračce na chodbě a oni dva tu teď stáli, sami mokří a zpocení z té dřiny. Teprve teď si Dan svého hostitele prohlédl. Světle hnědé vlasy střižené na krátkého ježka, šedomodré oči, teď poznamenané pláčem. Klučina si sundal tričko, nad vanou z něj ždímal vodu. Mokré kalhoty se mu lepily na stehna a zadek. Pěkně pevný zadek, pomyslel si Dan. Svaly se na rukou i břichu napínaly. Hříšné myšlenky se pomalu vkrádaly. Triko nechal na kraji vany, podíval se na Dana.

„Moc se vám omlouvám, všechno zaplatím, vážně.“

Ježiši, kuchyně. Dan něco zamumlal a vyběhl z koupelny. Mezi dveřmi ho zastavila otázka.

„Dáte mi na sebe telefon?“ otočil se na mladíka. „Zavolám do pojišťovny, tak abych vám mohl dát vědět.“

„Jasně.“

Řekl mu svoje číslo a pak už pádil. Bral schody po dvou, vrazil k sobě domů. Málem se přerazil o tašku, co prve nechal v chodbě. Ze stropu v kuchyni ještě trochu kapalo.

„Do prdele,“ ulevil si.

Ze skříní vytahal svoje ručníky. Zvonění. „Co zase sakra?“

Otevřel, díval se do šedomodrých očí.

„Nepotřebujete pomoct?“

Kluk mu přešlapuje na prahu, převlečený do suchého. Dan se neubránil úsměvu.

„Jo, to potřebuju, ale to suchý oblečení jste si asi neměl brát,“ podal mu ručník.

„Ani jsem se vám nepředstavil, promiňte. Radek Dudek.“

Dan si ho měřil pohledem, podal mu ruku. Zase trochu couvnul, ale Dan ho pevně chytil za ruku: „Dan Krejčí.“

Radek se díval do jasně modrých očí. Několikrát Dana potkal cestou domů, ale ten si asi ani nevšiml. Neodvážil by se ho oslovit. Metr devadesát vysokej chlap, pevná svalnatá postava, bez vlasů, zato se strništěm ve tváři a ty oči. Když ho uviděl ve svých dveřích vytočenýho do ruda, málem to s ním seklo. Jenže mu vytopil byt a nemůže se teď schovávat doma. Takže teď mu pomůže uklidit tu hrůzu a zítra musí zavolat do pojišťovny. Sáhnul po ručníku a začal vytírat. Dan se k němu přidal. I tady bylo dost práce, Radek se nejvíc děsil, co řekne pojišťovna, když se díval na promáčené zdi a strop. Jednu chvíli byl k němu Dan zády. Sledoval svaly napínající se pod mokrým oblečením, vypracované nohy. Byl to nádhernej chlap, samec se vším všudy. Radek sklopil hlavu a zavřel oči. Zdenek ho odkop před pár hodinama, to byl i důvod, proč tu teď klečí v Danově kuchyni a jeho ručníkem vytírá vodu. Chtěl se uklidnit. Vždycky mu pomohla horká vana, bylo ale dost pozdě a sousedi si trvale stěžují na hluk. Dal teda sprchu do vody, aby nebylo slyšet, že napouští vanu. Jenže v pokoji se pak sesypal, brečel a probral ho až Dan u jeho dveří. Vůbec nevnímal okolí a teď má průšvih a pořádný.

„Jste v pořádku?“ na rameni ucítil stisk ruky.

Zvedl hlavu, ani nevnímal, že už zase brečí.

„Jo, to je dobrý.“ Utřel si slzy. „Promiňte.“

„Omlouváte se za to, že vás něco trápí? Nic mi po tom není…“

Jen to ne, nebude se s ním o tom bavit, to ani náhodou.

„Ne, to opravdu není,“ vstal, pustil ručník na zem. „Zítra vše v pojišťovně nahlásím a dám vám vědět. Všechno zaplatim. Dobrou noc.“

Otočil se a odešel.

Dan stál ve zničené kuchyni mokrý a s ručníkem v ruce.

„To bylo jako co?“

No nic, je dost hodin, unavenej se cítil, už když přišel domů. Jde se spát.

Po probuzení si rád dával kafe, když se díval na zmáčenou kuchyni, rozhodl se pro návštěvu kavárny. Dá si tam i snídani.

Slunečné ráno na zahrádce kavárny s dobrou kávou a snídaní mu zvedlo náladu. V práci měl co dělat až do pozdě odpoledne. Přesto si párkrát vzpomenul na Radka a jeho slib ohledně řešení té pohromy. Po práci si došel zaplavat.

Když přicházel k bytu, uviděl u dveří stát Radka. Těsné džíny a přiléhavé tričko, co měl na sobě, dávaly vyniknout jeho postavě. Líbil se mu. Jo, ten kluk ho bere. Tohle bude asi problém. Radek byl neskutečně roztomilej, jak tam tak postával opřený o zeď a nervózně se ošíval. Došel k němu.

„Dobrý večer.“

Radek na něho vystrašeně pohlédl. „Dobrý večer, promiňte, ztratil jsem vaše telefonní číslo. Přinesl jsem vám papíry od pojišťovny. Co nejdřív přijde někdo vyčíslit škodu. Všechno jsem nahlásil, a když by to bylo z pojistky málo, mám nějaké úspory, všechno zaplatím.“

Chrlil ze sebe informace, jako by se bál, že se Dan zase rozčílí. Ten si od něj vzal papíry.

„Podívám se na to, dík.“

Radek se odlepil ode zdi.

„Já vám děkuju, ještě jednou se omlouvám, je mi to fakt moc líto.“

Než Dan mohl odpovědět, vyběhl Radek schody a byl pryč. Dan vešel do bytu, papíry hodil na stůl. Večer neměl žádné plány, a tak se chystal jít číst. Připravoval si večeři, vařil hodně rád, jednak měl rád dobré, čerstvé jídlo a pak, byl to skvělej relax. Připravil si kung-pao podle receptu, který vymámil na kuchaři v jedné čínské restauraci. Nachystal si jídlo na stůl a vyrušil ho křik. Zaposlouchal se. Na chodbě se někdo hádal, no hádal, to byl spíš řev. Došel ke dveřím, otevřel je. Teď slyšel hlasy jasně a v jednom z nich poznal Radka.

„… moje věci a jdu. Nedělej laskavě scény, jo.“

„Jen se tě ptám, co se stalo? Nic jsi neřekl, nenaznačil a pak mě odhodíš jako kus hadru, snad mi můžeš říct proč?“

„Dej mi pokoj, naval moje věci a já jdu. Dělej, nebo… Sakra uhni!“

Padla facka a pak ještě rána. Někdo si vyřizuje problémy ručně. Dan netušil proč, ale měl dojem, že ten, kdo to koupil, je Radek. Vyběhl nahoru. Radek klečel mezi dveřmi, z nosu mu tekla krev. Zvedl ho a vzal do koupelny. Mladík se omyl studenu vodou.

„Zůstaneš tady, rozumíš?“

Radek kývl a Dan vešel do bytu. Z jedné místnosti byl slyšet hluk. Šel přímo tam. Po pokoji přecházel kluk, tak v Radkově věku a balil všechno možné. Dan kypěl vztekem. Nic proti rozchodu, to se prostě stává, ale to, že Radka mlátil, ho fakt vytočilo.

„Nech ty věci tady, až se na to Radek podívá, dá ti stranou, co je tvoje!“

Kluk se otočil s nějakou peprnou odpovědí na rtech, neřekl nic. Šokovaně zíral na Dana. Dan byl chlap, co budil respekt, i když byl v klidu, teď byl bez sebe vzteky.

„Já, já si beru, co je moje…“

„Si hluchej? Nech to tady a vypadni!“

„Co se do toho pleteš, sakra?“

Dan se na něho vrhnul, srazil Zdenka k zemi. Rána pěstí mířila na čelist a vykonala své. Zdeněk ležel na zemi, krev mu stékala z koutku, slzy vyhrkly z očí, držel si ruku na místě, kde se jeho obličej potkal s Danovou pěstí.

„Vypadni!“ cedil Dan mezi zuby, „vypadni, nebo se neznám!“ zuřil.

Zdenek se zvedl a vyběhl z bytu. Dan byl vytočenej do běla. Zhluboka se nadechl, výdech mu přinesl trochu uklidnění. Zabouchl dveře bytu a šel za Radkem do koupelny.

„Jsi v pohodě?“

„To nic není, jindy to je horší…,“ Radek se zarazil.

Dan na něj civěl: „Jindy?“

„To je teď už jedno. Děkuju za pomoc, jste hodnej. Už si poradím.“

Hlas neměl ani zdaleka pevný, jak by chtěl. Snažil se Dana vypoklonkovat, věděl, že se brzo sesype. Jenže Dan neměl v úmyslu odejít, naopak k Radkovi přistoupil. Otočil ho tváří k sobě a objal ho. Pevně držel Radka v náruči a ten se i proti své vůli rozbrečel.

Držel Radka, hladil mu ramena a vlasy. Nechal ho vyplakat se. On sám zuřil, ten blb, co odtud utekl, Radka mlátil. Tohle je neuvěřitelný. Radek se pokusil vymanit z jeho objetí, Dan ho pomalu pustil. Nic neříkal, jen se mu díval do očí a utřel Radkovi slzy třpytící se na tvářích a víčkách.

„Děkuju,“ zašeptal Radek.

„Hele, budeme si muset promluvit a samotného tě tu teď nenechám. Doma mi stydne večeře, jíš čínu?“

V rozčilení začal Radkovi tykat a teď u toho prostě zůstal.

Radek se na něho díval spíš vyjeveně.

„To nejde, nemůžu…“

„Nemel a pojď.“

A Radek šel. Vyšli z jeho bytu, sešli těch pár schodů k Danovu bytu, vešli. Dveře se zaklaply. Dan mu pokynul směrem do obývacího pokoje, kde na stole ležel talíř s vlažným jídlem. Dan se přesunul do kuchyně, promáčené od stropu až k podlaze. Radek zrudnul, když se na tu spoušť díval. Jeho hostitel přinesl další talíř, na který nandal z pánve ještě teplé jídlo. Termo misku s rýží dal doprostřed stolu.

„Dobrou chuť,“ popřál Radkovi.

Ten mu popřál stejně a dali se do jídla. Radek se po něm po očku díval. Danovo tričko se napínalo na svalnatém těle, rukávy téměř praskaly ve švech. Zadek a vypracované nohy okukoval, když tu posledně vytíral vodu z podlahy. Prostě chlap. Radek byl hladový jak vlk, jídlo do něho padalo, za pár minut byl najedený. Dan si večeři v klidu vychutnával. Mladík ho pozoroval a jen podle barvy obočí mohl hádat, že měl dříve hodně světlé vlasy. Teď však už byla hlava holá, ve tváři strniště. Když dojedli, zeptal se Radka: „Dáš si pivo?“

„Ne, ne, děkuju, já nepiju.“

„Chceš vodu, čaj?“

„Ne, já, děkuju vám…“

„Ti!“ připomenul se Dan.

Radek se červenal. „Děkuju ti za pomoc a večeři. Určitě ti to oplatím. Někdy. Teď už půjdu.“

„Jasně, jen mi ještě řekni svůj telefon.“

Radek na Dana koukal trochu zaskočeně.

„Musíme se přece domluvit kvůli té kuchyni,“ pohodil hlavou směrem k místnosti, odkud přinesl Radkovi večeři.

Ten se vzpamatoval a řekl Danovi svůj telefon. Dan ho hned prozvonil.

„Ještě jednou děkuju,“ couval Radek ke dveřím. Dan jen kývnul na souhlas.

V dalších dnech se toho dělo tolik, že Dan byl rád, když večer doma padl do peřin a usnul. I přes všechnu práci a shon stihl po domluvě s Radkem vyřešit návštěvu pojišťováka a nakonec i opravu. Měsíc se zdál jako týden, čas mu utíkal pod rukama jako voda v řece. Čtvrt roku bylo pryč, když se začalo všechno zklidňovat a Dan mohl zvolnit tempo. Našel konečně víc času na procházky přírodou, plavání a návštěvy posilovny. Mohl zase číst, knihy byly jeho velcí přátelé, měl vyhraněný vkus, ale své autory si našel a četl je rád.

Sobotní odpoledne. Seděl ve svém obývacím pokoji, knížku na klíně, slunce ho hřálo. Četl a zjistil, že se vůbec nesoustředí na slova, nevnímá děj. Řádky mu utíkají před očima. Zaklapl knihu, zavřel oči, zaklonil hlavu. Najednou si uvědomil, že Radka po dořešení všech věcí kolem pojistky a oprav neviděl. Vstal, došel ke dveřím. Nemohl si pomoct, chtěl vědět, jestli je Radek v pořádku. Přátelská návštěva nic víc.

Přede dveřmi se na chvilku zastavil, no co. Zaklepal. Pak znovu a ještě jednou. Dveře se otevřely. Radek byl v teplákách a tričku, bos. Trochu zmačkaný v obličeji, asi spal. Koukal na Dana trochu vyjeveně. Ten řekl prostě.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ dostal odpověď.

„Dlouho jsem tě neviděl. Nechceš se jít projít?“

Radek byl mimo. Byl rád, že všechno dobře dopadlo. Ano, teď když se s Danem poznal blíž, nemohl ho dostat z hlavy. Ale návštěvu fakt nečekal. Bez přemýšlení odpověděl.

„Jasně. Jen na sebe něco hodím. Chňapl první, co měl po ruce, džíny, tričko a šel.

Výhody parku, který máte kousek od domu, Dan ocenil už mnohokrát. Teď kráčel vedle Radka, mlčeli. A tak prolomil ticho otázkou:

„Jsi v pohodě? S tím klukem jsi to už vyřešil?“

Radek se zastavil, málem se zakoktal: „Jo.“

Dan zastavil taky, stál kousek od něho, doslova na dotek.

„Něco se stalo? Radku?“

Mladík mu koukal do očí, pamatoval si tu rozbouřenou hladinu moře, která se v nich zračila, když Dan zuřil. Teď byly jak klidná hladina ledovcových jezer. Stejně modré, tajemné a vědoucí.

„Radku?“

„Ne, nic, přišel si pro věci a odešel. Hádali jsme se, hodně. Zdenek byl ale trochu jiný, jako by se bál. A pak mi předhodil, že jsem si za něho našel rychle náhradu.“ Sklopil hlavu. Díval se na špičku své boty, kterou nervózně okopával malý kamínek.

„A?“

„Když pak bylo nejhůř…, prostě jsem mu řekl, ať mi dá pokoj, nebo si to s ním vyřídíš.“

Teď už byl rudý jak rak.

Dan se usmál. „Pomohlo to?“

Oči upřené do země: „Jo.“

Mlčení mezi nimi se prodlužovalo. Dan vzal Radka za bradu, zvedl mu tvář tak, aby si viděli do očí. „Nevadí mi to.“

Šedomodré oči se na něho upíraly. Dan ho nepouštěl, přitáhl si jeho tvář ke své. Radek se nebránil, pootevřené rty si přejel jazykem. Levou rukou objal Radka kolem pasu a přitiskl k sobě. Pravou pohladil ještě trochu zrudlou tvář a sklonil se pro polibek.

Radek sledoval, jak si ho Dan prohlíží. Jeho oči se měnily podle Danova rozpoložení, nálady, fascinovalo ho to. Muž si ho prohlížel a on se cítil nahý před jeho pohledem. A žádoucí. Nikdy si nepřipadal tak žádoucí jako teď. Vyschlo mu v ústech. A pak se Dan sklonil a políbil ho. Jemný dotek měkkých rtů vyslal do Radkova těla zachvění. Sevření Danových rukou zesílilo, jazykem se dotkl jeho. Objal Dana, rukama mu zajel pod tričko, hladil ho po zádech. Dan se otočil kolem své osy a přitiskl Radka ke stromu u cesty. Pohladil ho po krku, přes hrudník až k pasu. Zajel mu po triko, prsty lehce přejel po pevném plochém břichu. Pokračoval k hrudníku.

Radek popadal dech, cítil Danovo vzrušení. Muž jemně laskal a hladil jeho tělo. Radek nevnímal nic kolem sebe. Byli v parku v sobotu odpoledne. Kolem je určitě spousta lidí, co je vidí. Nic z toho mu nepřišlo na mysl. Jediný, kdo tu byl, byl Dan.

Líbali se, hladili, když se jejich rty oddělily, těžce oddechovali a hleděli si do očí. Sametově šedomodré oči se vpíjely do modrých. Radek se díval do Danových očí, kde nyní viděl temné a divoké hlubiny. Jako první promluvil Dan: „Půjdeme?“

Radek se jen pomalu zklidňoval: „Dej mi chvilku.“

Dan se k němu sklonil: „Když tu budeme takhle, nenechám tě na pokoji,“ na rtech vyzývavý úsměv.

Radek se s ním cítil volně, bezpečně. Byl tlačen mohutným, svalnatým tělem ke stromu, téměř se nemohl pohnout a cítil se lehce. Zachtělo se mu i provokovat, vyzkoušet hranice.

Drze pohladil Dana v rozkroku, cítil jeho touhu, jemně stiskl. Nepřestával se dívat do mužových očí. Při té výzvě se Danovi rozšířily zorničky, divoký plamen, který se v nich rozhořel, Radka vzrušoval.

„Pokračuj v tom a udělám ti to tady,“ drsný hlas byl tou poslední kapkou, Radkovi se podlamovala kolena.

„Dane…“

Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“

A mladík už neměl chuť provokovat, nebo alespoň ne všem na očích: „Ano.“

Pomalu se odpoutali od stromu, Radek se rozhlédl. Pár lidí bylo kolem, mladý pár na dece v trávě se opaloval. Několik skupinek na procházce nebo na lavičkách. Pokud si jich někdo všiml, nedávali to najevo. Dan mu podal ruku a Radek ji uchopil, cítil stisk a něžné pohlazení prstu v dlani. Mladík se usmál. Klidnou pomalou chůzí se vydali k domu, ruku v ruce. Nemluvili, pro oba to byla opojná chvíle. Sluníčko jim hřálo záda, byl moc krásný den. Oni šli spolu a bylo jim dobře.