• nebi
Stylromantika
Datum publikace27. 4. 2019
Počet zobrazení1468×
Hodnocení4.69
Počet komentářů10

Potemnělým pokojem se linula hudba, barokní kytarové koncerty naplňovaly místnost. Stál u okna a díval se, jak sněží. Vločky se lehce snášely k zemi, bílá pokrývka přikryla hromady s odhozeným harampádím, rozbité chodníky a špínu. Stromy se halily do načechraných kabátů, všude bylo čisto a bílo. Různobarevné střechy okolních domů, teď krásně bílé, probuzené k životu komíny, které vyfukovaly obláčky kouře. Líbilo se mu to. Opřený o parapet se díval na tu nádheru a nechával se unášet hudbou. Po tvářích mu stékaly slzy, nevšímal si jich, a tak se vpíjely do trička, co měl na sobě. Náhle se prudce otočil, ruku s ovladačem namířil na přehrávač a bylo ticho. Podíval se na své ruce, které se lehce chvěly, sevřel je v pěst.

Vzpomínka se mu vynořila před očima. Kuchyň v jejich bytě, máma s tátou sedí a dívají se, jak s Kristýnou hrají. Dvě kytary hrají Leopolda Silvia Weisse, oba si to užívají a rodiče šťastní a pyšní na své děti je poslouchají. Byl to skvělý den. Odpoledne jeli k babičce, pravidelná nedělní návštěva, která skončila ve chvíli, kdy do jejich auta v nepředstavitelné rychlosti naboural podnapilý řidič. Jak se později dozvěděl, oslavoval narození dcery. Radkovi se udělalo špatně od žaludku, tělo se sevřelo v křeči. Jemu se nestalo nic, Týna přišla o levou ruku. Viník nehody a rodiče zemřeli. Následující dny má v mlze. Nemocnice, psycholog, pohřeb rodičů, nová práce, psycholog, pracák, psycholog…

Až do nehody neznal nic než kytaru, hrál pro radost, cvičil, koncertoval, studoval. A pak konec. S psychologem se neviděl už roky, stihl se třikrát přestěhovat. Jak se mu zdálo, že je mu někdo moc blízko, nebo je na spadnutí jiný problém, zvolil útěk. Už několik let pracuje v call centrech. Práce, kde se bavíte s lidma a nemusíte je vidět. V každém větším městě je nějaké, dokonce několik. Vždycky vezmou operátora, těch není nikdy dost. Tabulková životnost operátora jsou dva roky, než vyhoří. Radek dělá tuhle práci už, jak vlastně dlouho? Prodeje, nabídky, schůzky, pojištění, dotazníky… nekonečná řada dnů, týdnů, let.

Momentálně se zabydlel v novém městě. Podařilo se mu dostat do bankovního sektoru. Takže žádné prodávání, ale pasivní linka. Klient zavolá s dotazem ke své smlouvě a on mu ochotně poradí, vysvětlí, případně na e-mail pošle informace nebo podklady. Je to i dobře placená práce, nejlíp za poslední roky. Našel si moc pěkný, malý byt ve staré zástavbě. S Týnou si sem tam zavolá, ale nevídají se. Ona ho zve a Radek se vymlouvá a nejezdí.

Kňučení ho vytrhlo ze zamyšlení.

„Sněží tam, chceš se projít? Tak jo, třeba najdeme šlépěje,“ vzpomenul si na oblíbenou povídku. Sám by si psa nikdy nepořídil, jeho nový společník se tu octl náhodou a nejdřív to mělo být jen na chvíli. Teď už je tu doma. Ježatý vlkodav s naprosto nevhodným jménem.

„Vezmu si bundu a jdeme.“

Pod bundu teplou mikinu, dárek od Týny k narozeninám. Poslala mu ji poštou, věděla, že zase nepřijede. Odemkl dveře, pes se vyřítil ven s nadšením.

„Punťo! No tak počkej! Bereš ven ty mě, nebo já tebe?“

Vyběhl za ním. Doklusali k vchodovým dveřím, odemkl. Sněhová pokrývka byla nedotčená, Punťa vyrazil. Podupal sníh a s radostí sebou do něj plácnul, válel se a rochnil. Rozdivočený vyskočil, předklonil se, přední nohy pokrčené, výzva ke hře. Radek se rozběhl, vykopl do vzduchu sníh. Pes se po něm vrhnul, čelisti klapaly. Když už toho bylo dost, házel mu sněhové koule, které Punťa chytal. Sníh byl mokrý, a tak za půl hodiny byli oni dva taky, a navíc příjemně unavení. Radkovi se ale nechtělo ještě domů a jeho kamarád byl pro každou chvilku venku.

„Pojď se ještě chvilku projít.“ Dávala se do něj zima, stejně nechtěl domů. Ještě se prošli, nekoukal na hodinky. Když odemykal, měl tak zmrzlé ruce, že se nemohl trefit do klíčové dírky. Nakonec to zvládl. Pak už domů.

Chlupatý divoch byl díky sněhu jak po koupeli. Vysušil ho ručníkem a odvelel ho na pelech před topením. Za chvilku bude suchý. Sám si napustil vanu, naložil se do horké vody. Po koupeli pyžamo a šup pod peřinu. Teprve teď se koukl na hodiny, jedna v noci. To byli venku skoro tři hodiny.

 

Ráno se probudil s krkem v jednom ohni. Byla neděle. Zkusil lipový čaj, med, zázvor. Hned ráno nakrájel cibuli na malé kostičky a bohatě zasypal cukrem. Už odpoledne si tak dopřál první lžičky léku, který mu mamka připravila vždy, když byl nemocný. Uvařil zázvorový čaj. S Punťou ale musel ven, to jinak nešlo. Přes veškerou snahu se do Radka dala horečka. Večer už věděl, že to nedá. Napsal vedoucímu co a jak, ještě, že je šéf normální. Odepsal mu že ok, jen ať dodá neschopenku. Ráno se doploužil k doktorce. Léky, klid, čaj. Neschopenku do práce nehodil, raději dal vědět, že snad zítra, byl rád, že už nemusí nic. Bylo mu hrozně. S Punťou šel jen jednou ven. A měl co dělat, aby to dal. Pozdě odpoledne někdo zazvonil u dveří. Radek si neuměl představit, kdo to může být. Doploužil se otevřít neznámému návštěvníkovi. Stál tam jeho vedoucí, Zdenek. Radek na něho nechápavě zíral.

„Můžu dál?“

„Jo, jasně, pardon, jen, nečekal jsem návštěvu.“

„To chápu…“

Než mohl domluvit, srazil ho vlkodav k zemi. Olizoval mu obličej a vrtěl ocasem.

„Punťo fuj, nech toho,“ snažil se ho páníček odtáhnout.

Zdenek, ležící na zemi na zádech, s obličejem od psích slin se smál jak blázen.

„To tele se jmenuje Punťa?“

Posadil se. „Kdy bylo to zvíře venku naposledy?“

„Kolem poledne,“ provinile řekl Radek.

„Vezmu ho ven.“

„To od vás nemůžu chtít, to nejde.“

„Radku, přišel jsem si vyzvednout tu neschopenku, a když už jsem tu, vyvenčím toho psa. Vypadáte opravdu hrozně a moc by vám neprospělo, kdyby jste s ním musel vy. Možná na to nevypadám, ale vyvenčit psa fakt zvládnu.“

„Děkuju,“ hlesnul a podal mu klíče a vodítko. Pes okamžitě pochopil, o co jde, a vyrazil ven k vchodovým dveřím. Zdenek pádil za ním jak o život.

 

Hodinu, byl venku hodinu. Radek na něho chtěl počkat, ležel v posteli a hlavou se mu toulaly myšlenky. Co ho to napadlo zajít sem za ním. Jo říkal, že jde pro neschopenku, ale přes celé město? Chtěl počkat, ale usnul. Nedokázal vydržet.

Když se vzbudil, pokoj byl ve tmě, chlupáč rozvalený na boku chrupal opřený o topení. A v Radkově křesle seděl jeho šéf, malá lampička na stole rozsvícená, četl si. Radek se zavrtěl v posteli, Zdenek zvedl hlavu.

„Jak je?“

„Dobrý.“ Chrapot mu zkreslil hlas. Návštěvník došel do kuchyně, donesl čaj a naloženou cibuli.

„Co bereš za léky?“

„Antibiotika, na stole.“

Vrátil se do kuchyně a za chvilku byl zpátky s krabičkou v ruce. Přečetl si dávkování a podal Radkovi prášek.

Ten byl propocený, chtěl se jít vykoupat a zároveň mu bylo trapně.

„Nechceš se jít vykoupat a převléct?“ jako by věděl, na co myslí, zeptal se ho.

„Já, asi jo.“

Radek se vypotácel z postele, ve skříni si vytáhl další pyžamo. „Tykáme si?“ blesklo mu hlavou. V koupelně se zavřel a co nejrychleji se umyl a převlékl. Když došel do pokoje, postel byla převlečená. To si dělá srandu.

„Moc děkuju za vyvenčení Punťi, fakt. I to, že jste přišel. Já jen nechápu, o co tu jde. Nemůžete sem přijít, chovat se tu jako doma, převlíkat mi postel…“

Zdenek došel k Radkovi. Byl tak blízko, že se skoro dotýkali.

„Proč ne?“

Radek se na něj podíval, motala se mu hlava. Zavrávoral.

„Hej, hej, Radku.“

Zachytil ho a dovedl k posteli. Uložil ho a přikryl peřinou.

„Hele, vím, že bydlíš sám. Jen přátelská výpomoc. To snad můžeš přijmout?“

Bylo mu mizerně, s Punťou asi jen tak nepůjde, když mu to tak nabízí.

„Děkuju.“

„V pohodě. A pokud to nevadí, budeme si tykat, co ty na to?“

Vždyť už si tykají. Než usnul, řekl prostě: „Jo.“

 

Když se ráno vzbudil, byt byl prázdný a na stole vzkaz.

„Punťu jsem vyvenčil, vyřádil se v čerstvém sněhu. Neschopenku jsem si vzal, byla na lednici. V termosce je teplý čaj, odpoledne se zastavím.“

Radek se sesul na židli. Na stole byly v papírovém sáčku croisanty. A pytlík jablek. Neměl hlad a hlavně nevěděl, jak z toho ven. Teď se přistěhoval, byl spokojený a najednou se mu do života vřítí Zdenek. Je to moc fajn chlap, vlastně je skoro stejně starý jako on. I jako vedoucí je fajn. Neustále rozčepýřené černé vlasy, ve tváři stále úsměv. Ne nějaký vyumělkovaný, prostě se rád směje. Je na něm vidět, že má ze života radost. Je vedoucím v teamu, takže jen o píď nad partou, co má na starost. Co na něm Radka zaujalo, byly jeho oči. Nejdřív si myslel, že se spletl, ale když se na to zaměřil, zjistil, že je to tak. Jedno oko modro šedé jako kararský mramor, druhé zeleno modré. Každé oko jiné. Ať dělal, co dělal, neodolal a každý den se s těma očima potkal, na chvilku, nemohl si pomoct. Nic v tom nebylo, nebo spíš si namlouval, že v tom nic nebylo. A zároveň chtěl, aby to bylo cokoliv víc.

A teď má na stole od Zdenka vzkaz. Únava mu nedovolovala myslet, spolkl prášky a prospal zbytek dne. Vzbudil se propocený. Vysprchovat, převléknout pyžamo, postel a do peřin. Znovu usínal, když se ozval zvonek. Pes vyrazil jak smyslů zbavený, kňučel, štěkal a sápal se na dveře. Radek se nemusel ptát, věděl, kdo to je. Zdenek se vlkodavovi velmi zamlouval. Radek otevřel.

„Ahoj, nejdřív vezmu to nebohý zvíře ven,“ dostal vodítko plus klíče a byl fuč. Radek se odebral do postele. Co má dělat? Teď se ti dva vrátí kdoví za jak dlouho. Punťa si to rozhodně užije. Zaplul do peřin, tentokrát neusnul, civěl do stropu a čekal.

 

Zdenek se procházel se psem, který se mohl zbláznit radostí z toho, že je venku. Nechal ho blbnout ve sněhu. Myšlenky na Radka mu nedaly celý den klid. Ten kluk se mu líbil od začátku. Nesmělý, trochu schovaný sám v sobě. Jenže pokaždý, když se na něj podíval, střetl se s jeho očima. Smutný hluboký oči, který hned uhnuly. Nevěděl, jak se k němu dostat. Jakýkoliv náznak kontaktu, slovního či jiného zazdil. Uhnul, zamluvil, cokoliv, ale dostal se z toho hned ven. Když mu napsal, že je nemocný, a pak nedonesl neschopenku, rozhodl se Zdenek, tuhle šanci využít. Našel si adresu a zašel za ním. Vypadal jako každý, kdo je na začátku nemoci. První, co musel pořešit, byl Radkův pes. Vůbec nevěděl, že nějakého má. Vyvenčil ho a našel páníčka spícího. Nedokázal odejít. V knihovně byl víc než bohatý výběr, evidentně majitel bytu hodně čte. Vybral si Čapkovi Povídky z jedné a druhé kapsy, sedl si do křesla a začetl se.

Ráno ještě skočil na nákup a musel do práce, porada a vše ostatní nepočká. Nemohl se dočkat odpoledne. Hodina uplynula, pak ještě třicet minut. Přivolal si psa, přicvakl vodítko a vyrazil s ním k jeho domovu. Vešel. Ticho všude, žádný zvuk, asi zase usnul. Vzal Punťu do koupelny, vysušil ho a pustil. Vlkodav si to namířil rovnou do pelíšku k topení. Došel do pokoje. V posteli ležel Radek a díval se na něj. Bože ten kluk ho bere.

„Ahoj, jak je ti?“

„Líp.“

„Jedl si?“

„Neměl jsem moc hlad.“

„Koupil jsem pomeranče, dáš si džus?“

„Hele já myslím, že to nejde, abys mi chodil venčit psa a tak…“

Zdenek se nadechl a vydechl. Jestli teď něco neudělá, promarnil šanci, to nehodal dopustit. Došel k posteli, sedl si na kraj.

„A já myslím, že tě tu nemůžu nechat samotného a ještě, abys chodil venčit Punťu ty sám. Na rovinu, Radku, líbíš se mi, ale nikdy si mi nedal šanci. Jestli to máš jinak, nic s tím neudělám. Pomůžu ti a bude to všechno. Jen…“

Radek si sednul, jejich tváře byly kousek od sebe. Pohladil Zdenka po tváři. Ten si ho přitiskl k sobě a políbil ho. Radek byl zaskočený a vzrušený. Líbilo se mu, jak Zdenek převzal iniciativu, jak ho majetnicky objal, sevřel. Opětoval polibek. Po chvíli se odpoutali.

„Fajn, první krok je za náma. Tak teď pomalu k dalším metám,“ pomyslel si Zdenek.

„Udělám ti ten džus, jo?“

„Jasně.“

 

Když se Radek uzdravil, byl už Zdenek nastěhovaný u něj doma. V práci nedávali nic znát, ale jinak se od sebe nehnuli. Zdenek byl nadšený organizátor. Výlety, divadlo, kino, společné večeře. Dvakrát Radka překvapil společným víkendem v romantickém hotýlku. Nebo ho pozval na operu. Radek žil svůj sen. Miloval Zdenka, byl mu oddán. Ať už proto, že byl jeho první, nebo to bylo tím, jak Zdenek automaticky převzal velení v jejich domácnosti. Radek byl šťastný. První mráček se objevil na podnikovém večírku. Program byl tak, jak už to na takových akcích bývá. Formální přivítání, pár vrchních lodivodů se svorně poplácalo po rameni, jací že jsou pašáci a kolik nám to vlastně všem vyneslo. Tombola a nezbytná společná fotka. Později už volná zábava. Radek nepil. Pozvolna brčkem ucucával Pepsi z orosené sklenice. Sledoval osazenstvo, jak se pomalu opíjí do němoty. Zdenka zahlédl u ředitelova stolu, celkem chápal, že sedí zrovna tam. Měl zálusk na povýšení, a tak kul železo, dokud bylo žhavé. Radek obdivoval jeho ambiciózní povahu, ten tah na bránu. Jen mu někdy přišlo, že jde až moc tvrdě za svým. Jenže on sám nikdy na povýšení netlačil, a tak Zdenka omlouval, v jeho očích byl pořád dokonalý. K Radkovi si přisedl lehce ovíněný Jarda. Kolega z teamu, asi třicetiletý muž, velký sportovec a i jinak moc fajn chlap. Věděl, že Radek je vášnivý čtenář, to ostatně bylo jejich častým tématem k hovoru. I teď se bavili o knihách a oblíbených autorech. Jednu chvíli se Jarda natáhl pro další sklenku a zavrávoral. Aby neupadl, zachytil se Radka. Objal ho kolem pasu, vyrovnal balanc, omluvil se a posadil na své místo.

Když se přiblížila půlnoc, Radek se pomalu vytratil. Vyzvedl si bundu, Zdenek už tam věci neměl, asi na něho už čeká před vchodem, jak se domluvili. Ale před vchodem nikdo nebyl. Zavolal mu na mobil, nedostupný. Dostal strach. Pádil domu, rychle odemkl. Mezi dveřmi se na něho vrhnul Punťa. Rychle ho odstrčil.

„Zdenku? Jsi doma?“

Žádná odpověď, ale boty tu jsou. Došel do pokoje, Zdenek tam stál a koukal z okna.

„Užil si si to?“

Otočil se na Radka. Opilý a rozčílený ho probodával tvrdým pohledem.

„Prosím?“

„Jak se ti to s Jardou líbilo?“

Radek nechápal, co se děje.

„O čem to prosím tě mluvíš? S Jardou jsme pokecali o knížkách, vždyť to víš.“

„Jasně, a u toho tě musel objímat?“ došel až k Radkovi.

Teď už mu to docházelo, viděl, jak Jarda sklouznul a zachytil se ho. To přece nebylo objetí.

„Blbost, jen uklouzl a chytil se mě, aby nespadnul.“

„Viděl sem to, tak mi laskavě nelži.“ Tvrdost Zdenkových slov ho ranila. Nic neprovedl, proč se má obhajovat a proč mu jeho přítel nevěří?

„Já ti nelžu,“ řekl ostře.

Zdenek se rozmáchnul a ubalil mu facku. Radek upadl. Na tváři bolestivě cítil tvrdost té rány. Víc ho ale sevřela bolest srdce, sevřela se mu hruď a horko se rozlévalo na prsou. Rychle vyskočil, couval před Zdenkovým rozzuřeným pohledem. V chodbě chytil vodítko a vypadl i s Punťou ven. Chodil s ním víc jak tři hodiny. Nedokázal zastavit pláč. Bylo mu vhod, že v tuhle chvíli nikdo moc venku není. Kdo taky chodí ve tři ráno v sobotu ven?

Když se vracel domů do svého bytu, uvědomil si, že má strach. Bál se, co ho tam čeká.

Potichu odemkl, v koupelně usušil psa. Ten vyběhl a rovnou na své místo u topení. Radek pomalu vkročil do pokoje, Zdenek seděl v křesle, uslzené oči, čekal tu na něho. Vrhnul se k Radkovi, objal ho, hladil ve vlasech.

„Prosím tě, odpusť mi to, miluju tě. Žárlil jsem, omlouvám se. Už se to nestane, odpusť mi to. Prosím tě. Radku, miluju tě.“

Úleva, první Radkův pocit byla úleva. Stulil se Zdenkovi v náruči. Objal ho, políbil a odpustil mu. Milovali se na usmířenou.

 

Od toho dne se všechno změnilo. Zdenek se choval jako dřív, ale občas vybuchl, ze žárlivosti. Radek ho miloval a omlouval. Snad proto, že nikdy neměl přítele a bál se i zůstat sám. Možná z jiných důvodů. Časem se naučil vyhýbat situacím, které Zdenka rozčilují. I tak padlo několik dalších facek, nakonec i rány pěstí. Zdenek se mu vzdaloval a Radek o něho bůh ví proč bojoval. Už se netěšil domů, ale zároveň si nedokázal představit, že by byl sám. Láska, bolest, zloba, strach, smutek i ponížení. Pocity, které se mísily v jeho srdci. Pořád ale Zdenka miloval. A tak ho omlouval, namlouval si, že se změní a všechno zas bude jako dřív. Když Punťu srazilo auto a nedostal se z toho, Zdenek mu řekl, že to byl jen pes, tak ať to tak neprožívá. Tehdy cítil Radek odcizení, chlad.

 

Zdenek začal jezdit na služební cesty, měl šanci dosáhnout povýšení. Musel tak na jednání a školení. Přestal se o Radka zajímat, nemluvil s ním, jen odpovídal na otázky. Posledních několik týdnů se už ani nemilovali. Radek ho zase omlouval. Má moc práce, je unavený, je toho na něho moc. Zdenek nakonec vytouženou práci dostal. Radkovi prostě oznámil, že má už někoho jiného a stěhuje se. Otočil se na patě a odkráčel středem.

Radek stál ve svém bytě, byl večer, byl tu sám. Bezmyšlenkovitě došel do koupelny, zapnul vodu, zašpuntoval vanu. Přepnul kohoutek na sprchu, aby nerušil sousedy, ponořil hlavici sprchy do vody. Žádný hluk. Doploužil se do pokoje, sedl si do křesla. Myšlenky mu vířily v hlavě. Začal vzpomínat, první polibek, první milování, pohlazení…, rozbrečel se. Propadal se do bolesti, slzy se řinuly po tvářích. Nevěděl, jak dlouho tak byl. Vytrhl ho křik a bušení na dveře. Vstal, šel otevřít a strnul. V koupelně po kotníky vody, mokro i v chodbě. Ježíši kriste, někoho vytopil. Otevřel a díval se na metr devadesát svalů a testosteronu. K nepříčetnosti vytočenýho chlapa, který ho odstrčil a vydal se rovnou do jeho koupelny.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #10 Odp.: Zdenek a Radeknebi 2019-06-02 21:39
Neomlouvej se, za co taky. Zaznělo přání a já se nechala postrčit k pokračování. Nepřemýšlela o tom, co bylo před a po potopě. Na základě vašeho přání, na to myslet začala. A tohle je výsledek. Jo životnost operátora je cca dva roky. Pak většina vyhoří a vzdá to. Obzvlášť jde-li o prodej. To je vždycky tlak, na prodej a na svědomí. Jestli jsi byl na prodeji, chápu, že jsi byl, co nejkratší dobu.
Jsem ráda, že se příběh líbí. Je to jen tvoje a Mikyho zásluha, bez vás by k němu nedošlo.
Citovat
+5 #9 Odp.: Zdenek a Radekkuscheltyp 2019-06-01 16:14
Promiň, únava, se kterou jsem padal do betle, zanedbával i pořádnou modlitbičku před spaním a tak... mi asi zavřela ústa, a tak jsem ani nepřičinil žadnej koment. Doteď mám ale v paměti "tabulková životnost... dva roky". Taky jsem to kdysi dělal, brigádně. Měl jsem... řekněme dvouměsíční životnost. Díky, žes nám ukázala, co bylo před "Potopou světa", protože to mi u Pojistné události furt vrtalo hlavou. No a nakonec... ten mužný Noe je pro našeho hrdinu docela dobrým parťákem do Archy života, což? ;-P
Citovat
+6 #8 Odp.: Zdenek a Radeknebi 2019-05-03 22:55
Děkuju, momentální nápad, jsem ráda, že se líbí.
Citovat
+9 #7 Zdenek a Radekkikiris53 2019-05-02 21:55
Jo, a pak si pusť šéfa do bytu a do postele. Ale jinak pěkné čtení.
Citovat
+8 #6 Odp.: Zdenek a Radeknebi 2019-04-30 20:03
musím říct, jen těžko se dá uvěřit, že jsi to takto nezamýšlela už předem.

Nezamýšlela. Ale padla prosba od čtenářů, nedalo mi. Myslela na to. A toto je výsledek. To že se líbí, je největší pochvala.
Citovat
+10 #5 Odp.: Zdenek a RadekMiky 2019-04-30 12:25
Ještě jednou díky, že si se pustila do prequelu a musím říct, jen těžko se dá uvěřit, že jsi to takto nezamýšlela už předem. Za mě super, v reálném životě holt né všechny romantické story končí happy endem :)
Citovat
+9 #4 Odp.: Zdenek a Radekdavid80xx 2019-04-28 11:30
Hezký, akorát mě štve, že teď to bude vypadat, že kradu nápady.
Dovolím si věcnou poznámku. Pokud si někdo pořídí psa, obzvláště velkého psa a neodnaučí ho skákat na lidi, tak je ehmm značně nerozumný. Piš dál, rád tě čtu.
Citovat
+10 #3 Odp.: Zdenek a Radeknebi 2019-04-27 22:39
William - ďakujem za tak veľkorysú pochvalu, som rada že sa ti príbeh páči ;-)

zméťo máš pravdu, že fantasy svět mi je hodně blízký. Sem tam mi napadne i jiný příběh. A když se líbí, je to radost :-)

Děkuju pánové, moc děkuju.
Citovat
+13 #2 Odp.: Zdenek a Radekzmetek 2019-04-27 21:58
Hezký předstupeň "Pojistné události". Není jen fantasy, současný život taky umíš. :-)
Citovat
+11 #1 Zdenek a RadekWilliam 2019-04-27 14:56
Veľmi krásne, musím sa opakovať doslova som hltal každé slovo a hrozne sa mi to páčilo. Naozaj nebi máš obrovský talent
Citovat