Portrét

Pro zmetka, člověka, který dělá radost a umí pohladit, udělat den i život hezčí. „Líbila se Ti, byl jsi pro, aby tu byla. S Tvým svolením ji na ostrov dávám.“

Otevřeným oknem vstupovalo slunce do potemnělé místnosti. Paprsky se skoro opatrně dotýkaly prázdného stolu a jedné židle. Na kobercích se zastavily, k lůžku už nedosáhly. Ozářeným oknem doléhaly zvuky rána, zpěv ptáků, hlasy sloužících v plné práci, ranní ruch.

Postava na lůžku zakrytá až ke krku se pohnula. Za dlouhou dobu první pohyb, který se udál v této místnosti. Ticho prolomilo až zaklepání na dveře. Vstoupil muž, v ruce tác přeplněný jídlem. Položil ho v tichosti na stůl, pohlédl na zakrytou postavu a odešel. Po zavření dveří se ozvalo cvaknutí, odcházející zamkl. Teprve teď se pokrývka pomalu sesula k zemi a obyvatel zamčeného pokoje se posadil. Pohlédl na sluncem ozářené okno, vstal a došel k němu. Nechal paprsky zahřívat tělo zahalené v bílé krajkové košili sahající do půli lýtek. Světlé vlasy na ramena se zachvívaly pod dotekem vánku. Mladík si sedl ke stolku, zadíval se na tác s jídlem. Věděl, že to je všechno na celý den, dnes už nikdo nepřijde. Bude sám se svým smutkem, bolestí, se svým trestem. Z modrých očí se řinuly hořké slzy. Zavřel oči, vzpomínky se vynořily v jeho mysli.

Dva mladíci se smáli, drže se za ruce, běželi chodbou. Zadýchaní vrazili do malého pokoje, jen co dveře zapadly a klíč se otočil v zámku, nálada v pokoji se změnila. Stále se drželi za ruce, zrychleně dýchali. Teď však stáli proti sobě, dívali se jeden druhému do očí. Celestýn pohladil volnou rukou Vincenza po tváři, přistoupil k němu a políbil ho. Vincenzo ho pevně objal, přitiskl se k němu, rukama hladil Celestýnovy jemné vlasy. Něžné polibky se prohloubily, dotýkali se jeden druhého, zkoumali již dříve objevená místa a zákoutí těla toho druhého. Vincenzo se upřeně zadíval do krásných světle modrých očí.

„Miluji tě, Celestýne.“

Světlovlasý mladík něžně políbil svého milého na tvář, na čelo, na obě víčka, do černých vlasů a nakonec na rty.

„Taky tě miluju, Vincenzo.“

Celestýn pohlédl do slunce, vzpomínky na Vincenza ho bolely. Má ale už jen je, nic jiného už nikdy mít nebude.

„Vincenzo,“ zašeptal, „odpusť mi, lásko odpusť.“

A opět se rozplakal. Hodiny plynuly, ponořen v bolesti a slzách trávil veškerý svůj čas. Pozdě odpoledne v zámku zarachotily klíče, vstoupila stráž s meči.

„Strýc vás žádá, abyste za ním přišel do galerie.“ Strážný se choval, jako by šlo o opravdové pozvání, přestože oba věděli, že Celestýn přijít musí, protože nemá na vybranou. Nebylo to pozvání, byl to rozkaz. Mladík se oblékl do oblečení připravenému k této návštěvě, vždy připravenému. Se strážci vyšel do chodby, mlčky došli ke galerii. Strážný po jeho levici mu otevřel dveře, mladík vešel.

Rozhlédl se po místnosti, v krbu praskal oheň, do něhož hleděl jeho strýc.

„Pojď dál, Celestýne.“

„Jsem už tady,“ odsekl mladík.

„Vzdorný jako vždy,“ studený pohled přejel po Celestýnově tváři.

„Malíř přišel, a tak chci, aby dokončil tvůj portrét. Budeš mu sedět. Teď. Času máš, pokud vím, dost.“

„Jen díky tobě strýčku,“ v hlase hořel vztek.

Starší muž přistoupil k mladíkovi.

„Pošpinil si jméno Orsiniů, tvoje činy dopadly i na jméno tvého předka, jehož jméno nosíš,“ syčel jak had.

„Já si své jméno nevybral,“ odsekl.

„Jsi ostudou své rodiny, tvoje matka…“

„Mou matku nechte na pokoji, neopovažujte se…,“ křičel.

Dveře se otevřely, strážný vstoupil: „Všechno v pořádku, pane?“

„Ano, všechno je v pořádku. Přiveďte malíře!“

Muž se uklonil a odešel vykonat rozkaz.

„Ty si sedni ke stolu, půjdu do vedlejší místnosti, nepokoušej se o nic, dveře zůstanou otevřené, uslyším všechno. Je to jasné?“

Celestýn přikývl, byl strýcovým vězněm, navždy. Nechápal, proč má být vymalován, byla to ale jediná příležitost opustit pokoj, vidět jinou lidskou bytost.

Sedl si ke stolu tak jako už kolikrát. Přišel malíř, stařec s přívětivým úsměvem, už dávno vzdal své pokusy ho rozesmát. Několik hodin se neslo jen za zvuku štětce, který přenášel Celestýnovu podobu na plátno.

Setmělo se. Malíř odložil štětec, začal si skládat své náčiní. Celestýn se nehnul, seděl a sledoval malířovy pohyby. Z vedlejší místnosti přišel pán domu, strýc.

„Portrét je hotov?“

„Ne, pane. Potřebuji denní světlo, zítra ho dokončím.“

„Dobře, tak zítra.“

Stařec se měl k odchodu, pohlédl na mladíka.

„Zítra se uvidíme, mladý pane, hezký večer.“

Jakmile odešel, strýc se na Celestýna otočil.

„Myslíš si, že tvůj trest zachránil toho tvého Vincenza?“ zlomyslně se usmál.

Mladík na něho pohlédl, strach, hruď se mu sevřela zlou předtuchou. Po celou dobu, co je strýcovým vězněm, věřil, že Vincenzo utekl. Všechny informace, které se k němu dostaly, mu to potvrzovaly. Co když to není pravda?

„Co se stalo?“ vyskočil ze židle.

„Je mrtvý, tvůj milenec, ten, co tě svedl a pošpinil naše dobré jméno.“

Celestýn se chvěl vztekem, než se ale odhodlal k čemukoliv, vešly stráže. A bez okolků ho odvedly do jeho komnaty. Zhroutil se na zem, plakal tak, až už nemohl dýchat, hrdlo stažené. Pak už jen ležel. Celý den nejedl, nechtěl nic než umřít, teď už nic nemá smysl. Než odejde, musí vědět, co se Vincenzovi stalo. Musí to vědět.

Usnul na zemi, spánek mu milosrdně dopřál vzpomínky na Vincenza. Jejich první setkání na plese, kam ani jeden nechtěli jít. Tajná schůzka v altánu na konci parku, první polibek. První milování, objevování jeden druhého. Znovu cítil Vincenzovu vůni, chuť jeho kůže, dotek rtů. Ve snu spatřil oheň v tmavých očích, očích člověka, kterého bezmezně miloval. Probudil se s jasnou myšlenkou. Než byl odveden ke strýci k dokončení obrazu, jen seděl, oblečený a připravený.

Strýc si ho měřil, hledal včerejší vztek. Celestýn zůstal klidný, věděl, že musí počkat, až malíř odejde. Na krátkou chvíli bude se strýcem sám. Musí zjistit, co se s jeho milým stalo. Srdce tlouklo zběsile, krev v žilách vřela. Seděl na stejném místě, nehýbal se, čekal. Stařec se na něho povzbudivě usmál, jako by tušil v jakém rozpoložení se nachází. Dvě hodiny a portrét byl hotov.

„Podíváte se, mladý pane?“

Malíř se znovu usmál. Mladík se otočil do otevřených dveří salónu, strýce neviděl, neozval se protest nebo zákaz. Chtěl vidět svůj obraz. Stoupl si vedle malíře. Díval se na sebe, jak sedí, ruku položenou na stole. Za zády otevřené dveře salónu, kde neviděn sedával strýc.

„Jste smutný, pane, je to vidět i na obraze. Zachytil jsem vaši podobu věrně.“

„Nemá být proč smutný,“ ozval se od dveří strýc. V ruce váček peněz, vložil ho do rukou malíře.

„Můžete jít.“

Stařec si pomalu uložil své náčiní i měšec. Uklonil se a odešel.

Osaměli, Celestýn věděl, že nemá moc času.

„Co se stalo s Vincenzem?“

Pokládal otázku a přitom došel ke dveřím a zamkl. Muž na mladíka hleděl.

„Co si to dovoluješ? Stráže se sem dostanou, nemáš tu kam utéct.“

„Nechci utíkat, chci to vědět.“

Ležel v posteli, Vincenzo spal s hlavou položenou na jeho hrudi. Hladil nahá záda. Po dlouhých týdnech odloučení byli zase spolu. Odpoledne, hned jak kočár zastavil, vyskočil a běžel do svých komnat. Vykoupal se po dlouhé cestě, oblékl čisté šaty, pak už myslel jen na Vincenza. Čekal na Celestýna u sloupu v průchodu jako vždy, málem ho objal už tam. Jakmile se dostali do pokoje, sevřel ho v náruči, líbal sladká ústa, prsty si pohrával s černými vlasy, vdechoval jejich vůni. Položil Vincenza na lůžko a ten se mu se vší láskou oddal. Miloval ho, toužil vidět vzepjetí jeho těla ve chvíli největší slasti. Celé odpoledne byli spolu, nechtěli se odloučit. Zavřel oči, nechával se unášet sladkým klidem a opojením. Hluk, hlasy, zvuk zbraní a křik ho vytrhly z rozjímání.

„Tady jsou, vyrazte dveře, chyťte je!“

Celestýn vyskočil, zatřásl s mladíkem, který do této chvíle spal v jeho náruči.

„Vincenzo, vstávej! Probuď se!“

Rychle se oblékali a Celestýn otevřel skryté dveře.

„Běž!“

„Ne. Nenechám tě tu.“

Celestýn ho objal, sevřel a políbil.

„Miluju tě. Lásko, běž, prosím tě. Nic mi neudělají, tobě by strašně ublížili. Prosím tě. Uteč.“

Poslední pohled a Vincenzo vyběhl do tajné chodby. Jen co dveře zaklaply, byly vyraženy dveře jeho pokoje. Zajali ho a odvlekli do strýcova hradu, kde byl uvězněn.

„Řekni, co se stalo. Mluv!“ křičel a strýc před ním couvl. Strach z rozzuřeného mladíka i touha ho ranit muži rozvázali jazyk.

„O té chodbě jsme věděli, chytili jsme ho,“ přiškrceně se zasmál. „Mnoho jiných si s ním užilo dost zábavy, než zemřel. Bez jídla nikdo nevydrží věčně. Tělo jsem nechal hodit do řeky. Nedojde klidu.“

Celestýn padl na kolena. Vincenzo je mrtvý, mučili ho, týrali a… zemřel hlady. Rukama se opřel o podlahu, chtělo se mu zvracet, křičet. Bolest se tavila ve zlost, vztek. To všechno mu dalo sílu. Povstal, sledoval strýce, který se cítil silný a mocný. Tu zrůdu, jež nesla vinu na smrti jeho lásky. Vrhnul se na něho.

Stráže se přihnaly ke dveřím, slyšely hádku a pak nelidský křik, skřeky. Zvuky, ze kterých jim naskočila husí kůže. Trvalo dlouho, než se jim podařilo vyrazit dveře, vpadli dovnitř. Prohledali místnost, salón, nikoho nenašli. Na podlaze bylo spoustu krve, těla nikde. V pokoji na stojanu byl obraz, portrét mladíka sedícího u stolu.