Cizí zavinění neprokázáno

Pár dní dovolený se hodně hodilo. Vyčistit si hlavu od našeho blázince. Doslova. Dělám totiž na lůžkový psychiatrii.

„Tak Pavlíku, co mě čeká a co mě nemine?“ zeptal jsem se kolegy. „Koho mám novýho?“

„Jen jednoho. Ale to budej dobrej vořech, ten se bude louskat těžko. Dostali jsme ho z interny. Našli ho někde motat se, tak mysleli, že je zfetlej nebo votrávenej, a přivezli ho na internu. Tam mu vypláchli žaludek, kde nic nebylo, votravu neprokázali. Uzavřeli to jako těžkou exhausci, ale tak nějak jako z rozpaků. Nekomunikoval a pořád prakticky nekomunikuje, nebo teda minimálně. Řek jim jen jméno. Ztotožnili ho policajtama, neměl u sebe žádný doklady. Jiří Bořil, devatenáct let. Žádný příbuzný. Vyrůstal v děcáku. Matka někde asi existuje, ale je nedohledatelná. Kluk má blbej perorální příjem, nežere a léky do něj taky dostaneš těžko. Už na interně mu začali teda dávat Seropram injekčně, vypadá to, že by to snad už mohlo začít fungovat, teď začíná už aspoň jíst. No uvidíš. Jo, ještě jedna věc. Zkusil jsem ho vzít na skupinu, myslel jsem, že se třeba mezi lidma nějak chytne. Houby, úplně se zavřel. Sednout si šel k ženskejm, na nikoho nekoukal. A co bylo zajímavý – když přišel Voráček, ten co tu je kvůli podezření ze sadismu, tak ten si to namířil rovnou k němu a sed si vedle něho. A ten kluk se úplně scvrknul. Tam nějaká blbá zkušenost bude…“

Tak jo. Nejdřív si pročíst papíry. Našli ho někde na lavičce v parku. V příjmovým nálezu z interny jsou popsaný četný modřiny různýho stáří po těle i končetinách, drobnější okrouhlé několikamilimetrové jizvy na zádech a hrudníku. Ty znám. Jen je mívaj na předloktí, když si o ně típaj cigarety, aby zjistili, jestli jsou dost v rauši. Jestli je má na zádech, tak si to nedělal sám… A taky starší, už hojící se zlomenina tří žeber. Tak ještě co zjistila sociálka. V děcáku se vyučil zahradníkem. Když ho z děcáku vykopli, byl na ubytovně a dělal nějaké práce pro město – údržba veřejné zeleně. Asi před půl rokem nepřišel do práce a zmizel. Zůstal i viset za ubytovnu a nechal tam všechny svý věci. Asi jich ale zase tolik nebylo… Tak kdepak byl v tom mezidobí?

Posadil jsem si ho do křesla v pracovně. Hubenej blonďák, vykulený hnědý oči s řasama, který mu musí spousta holek závidět. Větší přední zuby, takže to vypadá, jako když nemůže pořádně zavřít pusu, a i díky tomu má pořád trochu vyděšenej výraz.

Nalil jsem mu vodu do skleničky. Koukal na ni, jako by se bál, že ho chci otrávit. Nalil jsem si před ním ze stejné lahve a napil se. Zatvářil se klidněji.

Poočku kouknul na police: „Máte hodně knížek…“

„Čteš rád?“

Zakýval hlavou: „Chtěl jsem dělat knihaře… nebo aspoň prodávat knížky…“

„Tak proč jsi se vyučil zahradníkem?“

„To rozhodli v děcáku. On vždycky někdo rozhodoval za mě, nikdo se nikdy neptal, co bych chtěl já…“

„Jestli chceš, můžeš si tu nějakou knížku půjčit.“

Lehce kývnul hlavou: „Děkuju…“

„Jaký to bylo v děcáku?“

Pokrčil rameny: „Normální… neznám nic jinýho.“

„Občas tu někdo vypráví, že to bylo docela drsný. Že mladší museli posluhovat, jinak dostali nakládačku.“

Pohled do země: „Mě nechávali bejt.“

Pak koukl na police: „Můžu si půjčit nějakou knížku?“

Nijak nevybíral. Hrábnul po první.

***

Přečetl ji do druhého dne.

Už vím, proč ho ostatní nechávali na pokoji. Měl ochránce.

„Nechávali mě kvůli Dominikovi,“ lezlo z něj pomalu. „Říkali mu Dominátor. Na něj si nikdo netrouf. Byl asi o rok starší…“

„Co za tu ochranu chtěl?“

Už se mi i podíval do očí, než zase uhnul: „Řek… řek tenkrát, že si nechce jen honit, že chce mrdat, takže budu dělat děvku… Ono to nakonec bylo lepší, večer ho vykouřit, nebo nastavit zadek a mít klid. Ostatní mě nechávali na pokoji, báli se ho.“

„Vychovatelé o ničem nevěděli?“

„Nejspíš to tušili, ale večer to obejdou a pak je nejmíň hodina času mezi další obhlídkou… Co si dělat problémy.“

Roztřásl se: „Někdy si přizval i nějakýho kámoše. Nechal ho koukat a pak na mě moh po něm jako druhej. Mělo mě to varovat…, ale já jsem prostě blbej…“

Bylo vidět, že z něj už ten den nic nedostanu. Půjčil si další knížku.

***

„Poslední rok v děcáku už ušel. To byl pryč Dominik a já patřil k nejstarším, takže jsem měl klid. Pomohli mi sehnat práci u města a ubytovnu. Obojí nic moc. Ubytovna – no zlatej děcák, ten byl krásnej. A dělat zahradníka pro město není žádný finanční terno. Navíc mě to nebavilo. Jak jsem říkal, já chtěl vždycky dělat s knížkama… Jo, děkuju, tady knížku vracím. Budu si moct zase něco půjčit?“

„Samozřejmě. A co se teda stalo pak?“

„No, potkal jsem Dominika… Vysazoval jsem na kruháči květinový ornamenty podle šablon a on tam najednou byl. Ani nevím, jak se tam octnul. A začal se tak nějak posmívat, co mám za blbou práci, hrabat se v hlíně, v každým počasí, za pár šupů… A řek, že by pro mě měl jinou práci. Pěkně pod střechou, v teple, když se teda budu hodit. Ale jak mě zná, tak se určitě hodit budu. Zeptal jsem se ho, co to je za práci, řek mi, že uvidim. Já mu řek i adresu ubytovny, on že si mě tam druhej den vyzvedne. Já teď vidím, že jsem blbej, ale když já… já prostě byl vždycky zvyklej poslouchat a tohle byl Dominátor…“

Odmlčel se, seděl, díval se před sebe, slzama naplněný oči. Stočil je na mě: „Prostě blbej, blbej… že jo?“

„Co to bylo za práci?“ zeptal jsem se, i když už mi to došlo.

„Kurva. Ale to jsem netušil. Mělo mi to dojít. Nic dobrýho od Dominátora. Druhej den si mě vyzved a odvez mě do baráku – no, dveře s kamerou, dole chlap v recepci… My šli do patra, do pokoje, kde seděli dva chlapi. „To je von,“ řekl Dominik, „myslím, že bude dobrej, mám ho vozkoušenýho.“ A já čuměl z jednoho na druhýho, protože jsem nic nechápal. Můžu se napít?“

Nalil jsem mu skleničku.

„Děkuju.“

Polknul a pokračoval: „Jeden z těch chlapů mě přejel očima a řek, abych se svlíknul. Tak mě začalo docházet, jak mě má Dominátor vozkoušenýho a řek jsem, že chci pryč, že o tu práci nestojím… „Máš smůlu,“ řek ten chlap, „svlíkat.“ A já se otočil, že uteču, ale ten druhej vylít a já koupil takovou facku, že jsem vzal druhou o zeď. No, skončil jsem zmlácenej a nahej. Poprvé mě ztřískali přes namočenej ručník, to nenechá takový modřiny… To ještě nevěděli, do jakýho zboží mě zařaděj. Pak už to bylo jedno… Prodávat mě začali hned večer.“

„Kolik vás tam bylo?“

Zavrtěl hlavou: „Nevim. Museli tam bejt i další, ale já se nedostal z pokoje. Dveře bez kliky, otevíraly se na čip, kterej si kunčaft přines. Pokoj a malá koupelna se sprcháčem a hajzlem. I jídlo nosili. Dvakrát denně plastovou krabičku s něčím a plastovou lžíci. Nůž ani náhodou. Já… ze začátku jsem zkoušel, jestli mi někdo nepomůže, jestli by neřekli, kde jsem…, byl jsem naivní, nebo spíš prostě blbej. Jo, řekli to – pánům. Ztřískali mě. A po tejdnu, když bylo jasný, že se o mě fakt nikdo nebude zajímat, tak mě přesunuli do zadního traktu.“

„To bylo co?“

„Tam byly polstrovaný dveře, aby nebylo slyšet křik… Tam chodila stálá klientela, která si na tohle potrpěla. Když mě poprvé vedli ke kunčaftovi do sklepa, tak jsem hrůzou skoro nedejchal. Tam byly klece, kříž s řemenama, důtky… Strašně jsem se vždycky bál, co bude chtít. Nakonec byl snad nejlepší ten, co mě šukal a kouřil při tom a típal mi cigára o záda. To bolí jen chvilku. Horší bylo, když si vzal doutník… Ale jiný na mě v tom sklepě vyzkoušeli snad všechno…“

„Hele, Jirko, když jsi tam nebyl dobrovolně, tak to by měla vědět policie…“

Vytřeštil oči: „Ne, to ne! Oni tam chodili taky…“

Ten den jsem z něj už nic nedostal.

***

„Říkal jsi, že tam chodili i policajti…“

Zakýval hlavou a vypadal, že se mu udělalo nevolno: „Jo, chodila tam policajtská dvojka, vždycky spolu. Jednoho vykouřit, druhej mi zatím projížděl zadek pendrekem…, když se vystřídali a udělali se oba, musel jsem ten pendrek volízat…“

Díval se do prázdna a rozklepala se mu brada. Chvíli mlčel a pak znovu pomalu začal: „S nima mi došlo, že se odtamtud asi živej nedostanu… Jednou přišli a pochopil jsem, že dostali asi nějakej trest v práci… Žádná kuřba. Jen mě zmlátili. Ten jeden při tom vykřikoval: „Prej nepřiměřenej zásah!“ Ztřískali mě, jen jsem ležel a rukama si chránil hlavu, když do mě kopali. Tenkrát mi asi zlomili ty žebra… A já si uvědomil, že když pánům někdo zaplatí za to, aby mě moh umlátit, a dá víc, než jim vydělám, tak mě s klidem nechaj. Nikdo mě přece nehledá… Byl jsem dobitej strašně. Na jedno oko jsem neviděl, jak jsem měl oteklej ksicht. A já, blbec, doufal, že mě chvíli nechaj na pokoji. Tak nějak odpočinout… Ne, zmlácenej kluk, samá modřina, to bylo dobře prodejný zboží. A ty, který tohle chtěj, tak maj nejradši, když při tom kluk řve. Skoro jsem vochraptěl, protože když jsem neřval, tak mě třískali, abych začal…“

Podíval se na mě těma velkýma očima: „Helejte, tam ani nešlo se zabít, jinak bych to už udělal. Plastovou lžicí se nepodřežete, oběsit se nemáte na čem, utopit se ve sprše… cha.“ Smutný uchechtnutí a pak odevzdaný konstatování: „Ono je vám pak nakonec všechno jedno. Nakonec si říkáte, že když vás někdo ubije, tak aspoň už bude pokoj…“

„Jak ses tedy odtamtud dostal?“

„Já měl strašnou kliku. Umřel na mně ten s cigárama. Teda nevim, jestli umřel… doufám, že jo! Měl jsem štěstí, že jsem nebyl nikde uvázanej. Prostě to bylo jako vždycky, šukal mě, kouřil cigáro a já čekal, kdy to o mě típne, a on se najednou zhroutil a chrčel.“

Skoro mu v té chvíli svítily oči: „Víte, že mě v první chvíli napadlo, že bych ho měl začít resuscitovat nebo zavolat pomoc nebo něco takovýho? Ale vzpamatoval jsem se. Natáh jsem na sebe fofrem jeho kalhoty a košili, v kapse měl čip, otevřel jsem dveře a utíkal chodbou. Bylo mi jedno, že jsem bos. Než si někdo stačil všimnout, že se něco děje, tak jsem prolít okolo recepce, rozrazil dveře a utíkal jak o život. Ono vlastně jo, že jo… Já ani nevěděl, kde vlastně ve městě jsem, utíkal jsem, abych byl co nejdál. Když už jsem nemoh, tak jsem padnul na lavičku a někdo na mě zavolal záchranku. Strašně jsem se bál, že mě někdo odveze zpátky…“

Vypadalo to, jako když se najednou uvolnil, jako když z něj něco spadlo, jako když se zbavil něčeho tíživého…

Zklidnil se, komunikoval s lidmi, začínal to být normální kluk.

Sociálka pomohla s instrukcemi ohledně pořízení nových dokladů a byla skvělá – pomohla i s nalezením ubytovny a nové práce – práce v knižním e-shopu. Byl na to celý natěšený.

„Takže, Jirko, tady je propouštěcí zpráva a za čtrnáct dní kontrola v ambulanci u paní doktorky Kalivodové, je to ve zprávě napsáno.“

„Nemoh bych chodit k vám?“

„Já nemám ambulanci, jsem jen na lůžkách.“

„Škoda…“

***

„Hele, ten Bořil mi nepřišel do ambulance! Zkoušeli jsme mu volat, ale je nedostupnej…“

***

„Pane doktore? Volali z kriminálky, že potřebujou potvrzení, od kdy a do kdy tady byl hospitalizovaný ten Bořil a komu jsme ho předávali do péče. Říkali, že vědí, že diagnózu jim říct nemůžete, ale jen potřebujou to potvrzení… Někdo se pro to během dne staví.“

Stavil se. „Poručík Rudný, dobrý den,“ představil se a natáhl ruku s průkazem a odznakem.

„Jo, vy jdete pro to potvrzení ohledně Jirky Bořila. Tady to máte… Co se s ním děje? Měl přijít na kontrolu ke kolegyni do ambulance a nedorazil…“

„Je mrtvý. Spáchal sebevraždu. Našli jsme ho v křoví v parku s podřezaným krkem. Cizí zavinění nebylo prokázáno. Tohle potřebujeme k uzavření spisu. Děkuju vám. Na shledanou.“

Otočil se a odešel.

Zůstal jsem stát na chodbě a civěl jsem před sebe. Mrtvý. Cizí zavinění nebylo prokázáno… Co se stalo?

Kdo má vlastně vinu za zpackanej život? Máma, co se na něj v dětství vykašlala? Kluk, co ho prodal do buzince? Ti zkurvysyni, který ho tam prodávali? Nebo ti, co si ho kupovali a tejrali ho? Cizí zavinění neprokázáno…

A kde je moje vina? Moh jsem pro něj ještě něco udělat? Šlo udělat něco víc? Co? Co jsem mohl ještě? Cizí zavinění neprokázáno, znělo mi hlavou. Cizí zavinění neprokázáno…