Vánoční přání

Dva dny před Vánoci.

Šel jsem po naší ulici až po nos zachumlaný v silné mikině a bundě. Tento rok napadlo víc sněhu, než kdokoli očekával. Děti lítaly v závějích a koulovaly se. Otcové na ně hulákali ze střech, protože se jim nedařilo rozmotat klubko vánočních světýlek a pomalu jim docházela trpělivost. Děti je ale ignorovaly. Matky tancovaly v infantilních svetřících po kuchyni, a co se děje venku, nevnímaly. Můj vztah k Vánocům byl takový vlažný. Na Santu už jsem nevěřil, dárky jsem dostával rok od roku menší a menší, ovšem o to víc praktičtější, a už vůbec po mně nechtějte, abych nějakému převlečenému chlápkovi v červených hadrech a bílých vousech sedal v obchoďáku na klín a říkal mu svoje přání.

Naposledy jsem si takhle jednomu kašparovi sedl na klín v deseti letech. Můj závěr dítěte? Santa smrdí tequilou, levným tabákem a o nohu se mi opíralo něco tvrdého, co si ani po osmi letech netroufnu pojmenovat. Vznikla z toho jedna fotka, která už naštěstí neexistuje. Tehdy skončilo mé vánoční nadšení, dopisy za oknem a cukroví pro Santu na stolku v obýváku.

Došel jsem domu a hned jsem ze sebe sloupal přebytečné vrstvy. Všude to vonělo cukrovím a kdesi z kuchyně zněly rolničky, které si máma ráda pobrukovala. Jak jsem čekal, našel jsem jí v kuchyni. Sotva mě uviděla, rozzářila se.

„Ahoj Willy, jsi zpátky. Jak bylo u Jimmyho? Bavil ses?“ zajímala se a políbila mě na tvář.

Jimmy byl můj kamarád už od základky, prožili jsme spolu spoustu srandy a taky se občas poprali. Byli jsme spíš jako bráchové než kamarádi.

„Ani ne,“ odvětil jsem, „Jimmy je nemocný. Nakazil se nějakým brutálním virem rýmy.“

Natahoval jsem se pro čerstvý perníček z trouby, když mě máma plácla přes ruku. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem neviděl tátu, až nakonec se ozval ze sklepa.

„Krucifix, já se na to vykašlu. Kde teď mám sehnat nového soba?“

S mámou jsme se po sobě podívali.

„Tvůj otec patrně zapomněl, že loni připravil jednoho soba o hlavu, když shazoval sníh ze střechy.“

Raději jsem šel do obýváku a nazdobil stromek. Večer jsem se přikradl do kuchyně a s talířem plným cukroví a krabicí mléka jsem zapadl zpátky do pokoje. Cukroví byla moje slabina. To, a ještě pěkní ramenatí kluci.

Na druhý den už bylo vše v pořádku. Stromek svítil na celý obývák, táta spravil popraveného soba, takže Santovy saně i s tím skandinávským dobytkem byly vystavené na střeše a Rudolfovi svítil červeně nos. Zajímalo by mě, jestli těch patnáct svítících nosů z naší ulice mate leteckou dopravu. Celý den a celou noc zase chumelilo. V půlnoci mi zapípaly hodinky a já zjistil, že za čtyřiadvacet hodin jsou Vánoce.

Nastal Štědrý den.

Moji rodiče jsou blázni do Vánoc. Zpívají koledy, zdobí každičký kout našeho domu a připomínají si, že se na jednom vánočním večírku poznali. Táta od rána chodí s červeným kulichem na hlavě. Se svou vysokou a hubenou postavou vypadá, jako kdyby si Santa došel na liposukci a nechali mu v břiše zapnutou odsávačku a odešli. Máma zase miluje elfí pomocníky, a tak v zelených šatičkách, pruhovaných punčochách a botách s rolničkou běhá po domě. Našeho kocoura to, řekl bych, deprimuje, protože už není v baráku jediný frajer se zvonečkem na obojku, co cinká při každém kroku. Já si natáhl potrhané džíny a vytahané triko s nápisem Nirvana. Hodlali mě stylizovat do sobíka, ale plstěná ouška a parůžky, stejně tak červený nos se u mě nesetkali s pochopením. Stejně jako jiné příšernosti. Třeba sobi a saně. Já chápu, že to patří k tradici, ale Severní pól by měl vejít do jedenadvacátého století a inovovat. Co třeba létající minivan? Zavolal jsem Jimmymu o bratrskou radu, ale dle plného nosu a zamotaného jazyka jsem pochopil, že léčí rýmu hektolitry vaječňáku a rozesílá svoje přisprostlá vánoční přání. Na posledním byl skoro nahý, měl jen červená tanga s bílou kožešinkou a pod tím nápis:

„Santa si u mě zapomněl bombarďáky. Měj super Vánoce tak jako já.“

Přišel večer a byl čas na společnou večeři a malý večírek u sousedů. Obletovala mě tam jejich stejně stará dcera Samantha. Ve stříbřitých šatech a při sto kilech živé váhy vypadala jako koule z vánočního stromku. Mě spíš zaujal její brácha Ben. Tiskl se tam ke své ženě a v upnutém zeleném svetru mu to neskutečně seklo. Kolem jedenácté jsem se sám vydal domů, protože rodiče ještě chtěli zůstat. Zastavil jsem se na naší ulici a pohlédl k nebi.

„Santo, jestli někde lítáš, tak dej, ať už Vánoce nejsou jen taková přiblblá tradice,“ zavolal jsem k nebi, ale připadal jsem si spíš jako blázen.

Dorazil jsem domů. Vysvlékl jsem se jen do bílých slipů a tílka a zalezl do postele. Venku pořád chumelilo a před půlnocí utichl i večírek a noc se propadla do posvátného ticha. Jako malý jsem snil o tom, že si jednou pro mě přijede Polární Express a odveze do Santova města, kde mě naučí v něj věřit a já pak dostanu rolničku, co mi bude cinkat celý život. Leda hovno. Ani v mých deseti, ani nikdy po tom, žádný vlak v naší ulici nezastavil. Asi stejně marné bylo čekání na sovu z Bradavic.

Musel jsem usnout a probudit se ve snu, nebo možná noční můře. Byl jsem ve svém pokoji, v tom samém oblečení na sobě a koukal jsem do stropu. Na hodinkách bylo tak půl jedné a venku už nepadala ani vločka. Zase jsem zavřel oči, ale vzápětí zase otevřel, protože jsem nad sebou uslyšel podupávání. Otočil jsem se na bok. Následovalo velké tupé dupnutí a křupání sněhu. Posadil jsem se a se zakloněnou hlavou poslouchal, co se to děje. Tohle už nebyly myši na půdě. Někdo nám chodil po střeše. Vylezl jsem z postele a vzal si župan. Nahlédl jsem do pokoje rodičů. Spali jako zařezaní. Přemýšlel jsem, jestli je mám zburcovat a zavolat policii. Cosi ve mně mi zabránilo udělat jedinou z těch věcí. Slyšel jsem kroky a šel jsem v jejich stopách a nepřestával hypnotizovat strop. Zastavily se. Srdce mi bušilo jako o závod. Schody pro mě nebyly překážkou a já se co možná nejvíc potichu dostal do kuchyně, odtamtud na zahradu a podíval jsem se na střechu. Mihnul se tam stín. Vyděšeně jsem zapadl do domu a zamknul.

Vystrašený jsem se vracel do pokoje. Když jsem procházel obývákem, zvuk se z dupání změnil na škrábání. Snažil jsem si nepřipouštět, že by to byly nějaké paranormální jevy. Asi zapadla veverka mezi zdi. Musela to být ona, zloděj by přišel dveřmi nebo oknem, ale ne komínem. Z komína spadly do ohniště první saze.

„Do prdele, kterej idiot dokáže udělat tak úzkej komín,“ ozvalo se rozladěně zevnitř a ve mně by se krve nedořezal.

Následovalo další škrábání a pak utlumené zaúpění.

„Kurva, elf, toho vyuzenýho netopejra se vždycky leknu.“

Komínem znělo, jako by něco padalo. Opravdu. V ohništi skončil obrovský červený pytel a cosi v něm nepříjemně zacinkalo.

„Super, porcelán je na sračky.“

I přes vzrůstající strach jsem se musel usmát. Smích mě přešel ve chvíli, když do ohniště dopadly těžké černé boty, hodně odřené. V krbu stála shrbená mohutná postava v červených kalhotách a stejnobarevném kabátu olemovaném kožešinou. „To není možné,“ pomyslel jsem si, „to je Santa Claus!“

Postava se narovnala do úctyhodné dvoumetrové výšky. Oklepala si rukama ramena a pomalu se otočila. V tu chvíli na mně ulpěly velké průzračně modré oči. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale hru „Kdo dřív mrkne“ jsem vyhrál. Postava se narovnala do své úplně výšky. Špatný odhad – dva metry deset. Zářivě se ten muž usmál a začal přívětivým, ale velmi hlubokým hlasem:

„Hou, Hou, Hou. Koho to tu máme? Dítko, které nespí. Hou, Hou, Hou. Veselé Vánoce, Willy.“

Probral jsem se z prvního šoku.

„Ahoj, Santo. Tedy pokud jsi Santa.“

„Ho, ho, ho,“ zasmál se pobaveně muž, „kdo jiný bych měl být?“

Složil jsem ruce na prsa a zvedl obě obočí. 

„No podle toho, co jsem zaslechl, tak možná dlaždič, co se k nám vloupal v přestrojení za Santu. Takže konec komedie a kápni božskou.“

„Si musím dávat na tu držku pozor. Oukej mladej, jsem Santa, jestli mi nevěříš, tak koukni na střechu. Zaparkoval jsem tam sáně,“ jeho přívětivost nahradila pořádná dávka hrubosti a drzosti.

Pohnul jsem se a vyšel ze dveří. Na naší střeše stály obří saně a osm sobů ověšených rolničkami. Vepředu se vrtěl i ten devátý s červeným nosem. Vrátil jsem se zpět. Santa tam stál s rukama v bok a nervózně si podupával.

„Hele, co kdybys přestal zevlovat a donesl mi panáka?“ zavelel.

„Já měl za to, že se ti má nechávat na stole cukroví a sklenice mléka,“ oponoval jsem.

„To sis strč někam. Jako by nestačilo, že to žeru od všech fakanů po celých Státech, pak abych ve fitku vypustil duši. Přines mi trojitou whisky bez ledu.“

Odešel jsem do kuchyně a přehrával si v hlavě, co se stalo. Já fakt spím, protože taková hovadina se mi musí jen zdát. Sprostý Santa, co chce trojitýho panáka. Ale co, donesl jsem to všechno. Santa si sundal čepici s příčeskem a bujný plnovous. Místo toho tam stál pěkný starší chlap s krátkým, sportovním účesem na tmavě šedivých, místy už i bílých vlasech, plnovous měl, ale mnohem kratší a pěkně moderně zastřižený. Rozepnul si černý pásek se zlatou sponou a zpod kabátce si vyndal pořádně objemný zavazovací polštář. A nakonec shodil i červený kabát.

Svět se zbláznil, ne já se zbláznil. Svléká se mi tu před očima reálný Santa Claus. Z pupkatého, rudolícího dědečka z reklamy na Coca-colu, se vyloupl obří vymakaný chlap s hladkými ocelovými svaly v bílém tílku, potetovaným ramenem a pohledem, který ve mně četl jako v otevřené knize.

„Co čumíš? Ještě jsi neviděl velkýho chlapa?“ obořil se na mě.

„Jo, to viděl. Jen jsem nečekal, že…“

„Že co? Že Santa není tlusťoch? Ještě před padesáti lety jsem byl. Teď mám v Northpolu síť posiloven Claus Gym.

„Northpole? Kde to je?“

Stačil jediný ostrý pohled, aby mi dal najevo, jak stupidní moje otázka je. 

Usedl na gauč a dal se do pití. Já si sedl vedl něj a fascinovaně jsem ho pozoroval. Po dvou skleničkách šel k pytli, začal vytahovat balíčky a dávat je pod stromek. No dávat, spíš ten pytel zvedl dnem vzhůru a všechno z něj vysypal. Pozoroval jsem, jak se mu napínají svaly na rukou a jak pevně drží sevřenou čelist. Občas mě zkontroloval pohledem a pokračoval. Nakonec se narovnal a vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. Lusknul a stromek se závěrem celý rozzářil. Hromada balíčků bez ladu a skladu byla najednou pečlivě naaranžovaná a punčochy na krbové římse přetékaly sladkostmi. Santa si prohrábnul rozkrok, popadl skleničku a těžce dosedl na gauč, kde se rozvalil.

„Konečně mám zase na rok padla. Tohle byl poslední barák.“

„Ty nerad Vánoce?“ napadlo mě, ale hned jsem se za tu otázku proklínal.

„Co je to za debilní otázku? Já miluju Vánoce, ale tahle veřejná služba mi už po tolika staletích leze krkem. Každej rok to je to samý. Rozvaluju se na pláži na Bahamách a zazvoní telefon: Santo, za měsíc jsou Vánoce. Santo, přišly první dopisy. Santo, musíš s Rudolfem k veterináři. Santo, bývalá paní Clausová chce v dělení majetku továrnu na mašle a balící papír,“ imitoval šklebem i hlasem patrně elfy, nebo jak jim on říkal, tranďáci v punčocháčích.

„Bývalá paní Clausová? Já měl za to, že je to milá dáma, která ti plete svetry.“

Santa se uchechtl a dopil skleničku. Poručil si dalšího panáka. Musel jsem se zamyslet, jestli se zákaz řízení pod vlivem alkoholu vztahuje i na řidiče létajících saní tažené soby. Vrátil jsem se a podal mu ji.

„Jo, je už bývalá, nejraději by měla Vánoce celý rok, já skousnu sotva měsíc. Furt mě srala s tím: K večeři bude krocan. Ke kávě bude cukroví. Musíme sestavit směny na příští Vánoce. Já byl pro sekanou, ke kafi bych někdy chtěl štrůdl a směny se opakujou stejně každej rok. Porafali jsme se, nakonec se sbalila a vyhrožovala, že odejde. Tak šla. Teď je v baráku klid.“

Poslouchal jsem ho. Chtěl jsem se ho na tolik věcí zeptat, ale než jsem vyslovil otázku, tak nějakou svoji narážkou pod čarou na ni odpověděl. Dopil a zvedl se.

„No mladej, dobře se mi s tebou ten monolog vede, ale už musím letěl,“ zvedl se a pobral si věci a zalézal do krbu.

„Santo, počkej!“

„Co je?!“ zarazil se a upřel na mě svoje ledově modré oči.

„Co moje přání? Vyplní se?“

Kňoural jsem jako malý zmetek prosící o stavebnici. Santa si povzdechl a hodil věci na zem. Sedl si do křesla a plácnul se na stehno. Trochu jsem se zdráhal, protože se mi zase v hlavě objevila vzpomínka na tu pedofilní imitaci smrdící po tequile. Nakonec jsem se mu posadil na klín. Odkašlal si.

„Hou, hou, hou. Řekni mi, chlapče, co si ze srdce přeješ, a Santa Claus ti tvé přání splní,“ odříkal znuděným hlasem už tolik opakovanou formuli.

„Santo, k letošním Vánocům si přeju, aby pro mě byly víc než jen přiblblá tradice plná stromečků, koled a louskáčků. Abych se na ně zase mohl těšit.“

Nastalo ticho. Santa si hladil svůj perfektní plnovous a přemýšlel.

„Co pro to uděláš?“ zeptal se nakonec.

„Všechno, co bude třeba,“ odpověděl jsem.

Oči mu potemněly. Přitáhl si mě a hned mi do pusy vrazil horký jazyk a začal mě živočišně líbat. Ucítil jsem na své noze to, co kdysi v obchoďáku, jen s tím rozdílem, že tenhle Santa byl kus chlapa, chutnal jako kvalitní whisky a voněl po Acqua di Dio. Teď už jsem se nebál pojmenovat to, co mě tlačí, jen musím vymyslet vánoční název pro Santův klacek. 

Přesunuli jsme se na gauč a já ucítil jeho velkou ruku, jak zakryla celý můj tvrdý rozkrok. Druhá ruka jen jedním pohybem roztrhla tílko a lačně se sápala pod něj. Stiskl mi bradavku a já zasténal, stiskl druhou a já zasténal znovu, zmáčkl obě najednou a já se prohnul a slastně jsem zasténal do třetice. Klečel nade mnou a svléknul si tílko. Tělo mu pokrývaly kratičké bílé chloupky, hustě rozeseté po celé ploše hrudníku a břicha. Posadil jsem se a začal si hrát. První zastávka byla u menších, ale tvrdých bradavek. Olizoval jsem je, sál a bičoval jazykem. Zaťal prsní svaly a oddechoval.

Druhá zastávka byla na břiše. Líbal jsem každý jeho hrbolek, každou jeho prohlubeň. Povolil si kalhoty a já mu je stáhl. Upnuté slipy prozrazovaly úžasnou vánoční nadílku. Sundal si těžké boty a lehl si na mě, třel se svým klackem o můj. Za chvíli se na podlaze válelo i naše prádlo. Ruku jsem měl plnou jeho obří obřezané klády protkané tlustými šlahouny žil. Velikost jsem si nedovolil odhadnout, ale byl vyholený.

„Pojď udělat Santovi dobře,“ sedl si a roztáhl nohy, já si před něj klekl a začal ho zpracovávat. Nejdřív nateklý rudý žalud. Ruka masírovala masivní koule. Po chvíli jsem ho kouřil tak do půlky, víc jsem nedal. Skvěle mě instruoval a já pak byl pěkně samostatný a on s rukama za hlavou a zavřenýma očima hluboce dýchal a jemně pánví přirážel. Nasál jsem mu i koule, a to mi k nim hezky přitiskl tvář, takže jsem cítil jeho dokonalou vůni. Asi by se měli zamyslet a dospívajícím gayům dávat místo ponožek Santovo pyžmo ve stylových flakonech.

Nastavil si mě tak, abych vystrčil na něj zadek.

„Ukaž mi díru,“ přikázal a já roztáhl půlky, aby měl nejlepší výhled. Párkrát mě plácl po každé půlce. Naslinil si palec a masíroval mi dírku, já mu držel svoje půlky hezky od sebe. Rukou mi zajel i mezi nohy a masíroval mi tvrdé péro. Netrvalo to dlouho, sehnul se a několikrát mi díru olízal a pak si dlouho hrál se svým jazykem a šukal jím mojí nepoužitou část těla. Naléháním jeho jazyku prolomil bránu mé pevnosti a ta se mu široce rozevřela. Než jsem se nadál, měl jsem v sobě první, pak i druhý, a dokonce třetí prst. Krásně si mě připravoval, já kňoural vzrušením.

Posadil si mě a nechal svůj klacek, aby mě masíroval mezi nohama. Mezitím se naše jazyky proměnily na dárek v puse druhého. Navzájem jsme si je vyměňovali, proplétali a uzamykali mezi rty. Mé ruce bloudily po každé části jeho těla. Vždy jsem našel části, kde jsem ještě nebyl. On měl ruce na mém zadku a masíroval ho.

„Podívej se na mě,“ řekl mi a já to udělal. Pohlédl jsem mu do očí, a když věděl, že mě má v moci, tak udělal prudký výpad a jeho kůl skončil až po kořen ve mně. Přestal jsem dýchat a protočily se mi oči. Neptal se, nechránil se nenamazal se. Ani nemusel. První klacek hluboko na mém dně. Položil mě na konferenční stolek a začal do mě přirážet. Měl rytmické, tvrdé a vášnivé výrazy. Držel mě za nohy a hladil je, do toho zběsile zasouval a píchal. Tělo měl napjaté a každý sval viditelný v plné kráse.

Nastala výměna a zvedl mi nohu, zezadu a z boku do mě pronikl, a přitom mi sál krk a hryzal do ucha. Oba jsme byli rozpálení. Sténal mi do ucha, i kňoural a vrčel, byl sprostý i něžný.

„Jooo, máš krásně hlubokou prdel,“ zavrčel.

Nejlepší bylo, když si mě bral zezadu. Mrdal mě sprostě, tvrdě, násilně, neodbytně. Jeho koule se srážely s mými. Půlky už jsem měl celé rudé, jak pevně je svíral. Přitáhl si mě za vlasy a v tu chvíli se z jednoho přírazu za dvě sekundy staly tři za sekundu. Ve slastné agonii jsem měl oči vsloup a užíval si to.

„Kurva, to je paráda. Jooo, drž pěkně. Takhle mladýho borečka jsem chtěl mrdat pod vánočním stromem už dlouho.“

Moje ventily natlakování neudržely. Naprosto nekontrolovaně jsem začal cákat na Santovo červené oblečení. Když to viděl, tak si mě přitáhl těsně na tělo.

„Hustě jsi mi zacákal hadry, ty malej zmetku.“

Zase jsem se na něj posadil a udával jsem tempo. Ale sotva nabral sílu, tak rozpoutal inferno. Jeho přírazy ani nebyly lidského původu. Až za mohutného řevu a oddechování a několika opravdu násilných přírazů do mě vypustil polární vichřici, která sílila a byla bez konce. Santa se zmítal v mohutných orgasmech a já se klepal z toho nadpozemském uspokojení.

Santa ve mně zůstal ještě dlouho. Ale už nic neřekl. Já se na něj položil a on přes nás přehodil svůj rudý kabát s kožešinovým lemováním. Pak už nastala jen tma a vzdálený tlukot srdce odpočítával poslední vteřinu vědomí.

Procitnul jsem ze spánku a dostavilo se zmatení. Byl jsem v pokoji, ve své posteli, měl jsem tílko, neroztržené. Teprve s prvním pohybem jsem zjistil, že od pasu dolu se můžu sotva hýbat. Sáhl jsem si pod slipy na zadek a vytáhl prsty zamazané, a když jsem si čichl, poznal jsem vůni spermatu. Že by to bylo skutečné? Venku zase sněžilo. Oblékl jsem si župan, a co mi nohy povolovaly, jsem sešel do obýváku. Sklenice od whisky nikde, byla čistá a uklizená na baru. Nikde ani známka čehokoli, co jsem prožil. Masíroval jsem si hlavu a snažil se otevřít jediné okno k té vzpomínce. Bylo ale zazděné, jen několika škvírami bylo možné nahlédnout skrz. Nalil jsem si sklenici mléka a na talíř si dal pár perníčků. Tiše jsem je chroupal na křesle a sledoval dárky a rozzářený stromek. Něco se muselo stát, nebo ne? Ale co ta díra plná semene? Třeba tu byl vážně nějaký zloděj a znásilnil mě.

Rodiče byli vyjevení množstvím dárků. Já jen bezduše trhal papír, pak si sebral cukroví z punčochy a zalezl na zbytek dne do pokoje. Jedna čokoláda v mé punčoše ukrývala malý lístek. Přišel jsem na něj náhodou o den později. Přečetl jsem si ho několikrát, než jsem zjistil, že zazděné okno je volné a mně se rozsvítilo v hlavě a vrátil se mi celý ten večer. Psalo se v něm tohle:

Čau mladej, tvoje přání jsem splnil a zároveň jsem byl i ten, kdo ti první otevřel díru novým zážitkům. Takže to máš dvě v jednom. Nemáš zač. Doufám, že už Polární Express nepotřebuješ k tomu, abys věřil na Santu a kouzlo Vánoc. Stejně do Northpolu nic takového nejezdí. V jednom ale měla ta moje ex pravdu. Vánoce by měly být víckrát za rok, protože tu tvou prdel bych mohl mrdat furt. Ale Vánoce jsou jen jednou do roka, takže nezapomeň, že je váš barák poslední v mojí celonoční štaci. Máš se na co těšit. Každý rok. S. C.

„Hou, hou, hou, Santo,“ pronesl jsem polohlasem, „příští rok tě čekám v obýváku s trojitým panákem.“