Můj strejda

Je zajímavý, jak se člověku vyplavují střípky vzpomínek. Jsou věci, které uvíznou, které zůstanou v tom vzpomínkovém sítu, a ty ostatní přejdou do zapomnění. Jsou lidi, na které by člověk nejraději zapomněl, a lidi, kteří zůstanou ve vzpomínkách pořád. Strejda. Můj strejda.

Strejda Peťan byl pohlednej chlap. Nebyl moc velkej, štíhlej, pohyblivej, rozcuchaný černý vlasy. Skoro jsem si ho nedoved představit bez cigára. A taky nevím, jestli dělal někdy jiné povolání. Strejda byl česplák, jezdil na lodi. Nákladní – po Labi do Hamburku a zpátky. Vím, že jsou řeči o námořnících, že musej mít ženskou v každým přístavu. Nevím, zda to platí i pro říční plavbu. Ale myslím, že pro strejdu to platilo. Měl obrovský charisma, ženský z něj byly celý vedle.

„Teto?“ odhodlal jsem se jednou k otázce na tetu Grétu. „Myslíš, že ti strejda někdy zahnul?“

Podívala se na mě udiveně a zavrtěla hlavou. To nebyl zápor, to byl údiv nad hloupostí mého dotazu.

„Samozřejmě. Vždycky se snažil, abych se to nedozvěděla, a vždycky se našla dobrá duše, která mi to vykecala. Já s tím neměla nikdy problém. Vím, že by od nás nikdy neodešel, a ty ženský to musely vědět taky, tak co. Pobavil se a vrátil se. Ale jednou musel mít asi nahnáno, to jsem náhodou zjistila, že si nechal dělat vyšetření na pohlavní choroby. Nikdy jsem mu neřekla, že to vím. Jo, kdyby to bylo pozitivní, to by to slíznul,“ mrkla na mě.

Teta Gréta. Dcera Němky, která nějak unikla odsunu. Co se týče jejího otce, nikdy to nebylo úplně jasné. Mluvilo se něco o ruském vojákovi, ale s jistotou nevěděl nikdo nic. Nijak zvlášť hezká. Vypadala vždycky trochu hřmotně a možná trochu podivně vedle štíhlého rtuťovitého strejdy. Strejda jí zbouchnul, když jim oběma bylo osmnáct, vzali se, narodila se jim holka a pak ještě kluk a vydrželi spolu.

Když děti trochu povyrostly, tak teta začala jezdit se strejdou na lodi jako kuchařka. Děti dostala na starost babička a teta měla strejdu pod dohledem.

„Když s tebou teta jezdila, tak to nebylo už žádný dobrodružství a zábava, co?“ pošťouchnul jsem jednou strejdu.

„Jen si nemysli,“ zasmál se. „Ona Gretchen měla občas taky nápady. Když jsme jednou kotvili v Hamburku, tak řekla, že by se chtěla podívat v St Pauli na Reeperbahn. Ale večer, skouknout, jak makaj štětky. Nevim, co čekala a co chtěla vidět. Šli jsme s ní všichni chlapi z lodi. Nevím, jestli něco viděla, to by ses musel zeptat jí a já nevím, jestli to je dobrej nápad, ona na to vzpomíná dost nerada. Těm holkám bylo jasný, že tam přišla ženská na čumendu. To musí bejt asi dost ponižující pocit pro holku, která vyrazí do světa do velkoměsta a pak tam dělá kurvu a jiná ženská ji přijde okukovat. Hubu jí nerozbily, to si netroufly, když byli okolo ní chlapi. Ale nadávek užila dost, ty teda lítaly! Pak se skoro bála vytáhnout paty z lodi na břeh,“ zapálil si strejda a popotáhl z cigarety.

„Dost kouříš,“ podotkl jsem s pocitem, že bych měl mít poznámku o škodlivosti kouření. „Neměl bys to aspoň trochu omezit?“

„Já s tím začal docela pozdě, vlastně až když jsem začal jezdit na lodi. To byla jedna z mejch prvních cest. Labe se po přívalových deštích v dojčlandu nakrátko rozvodnilo, rozlilo se do kraje a rychle se vrátilo. Na březích zbylo plno mrtvej ryb, který nikdo nastačil uklízet. A do toho se opřelo sluníčko. Ten smrad si nedokážeš představit. To cigáro sis prostě dát musel, abys ten smrad nevnímal. Tam jsem začal kouřit. A tak jsem si zvyknul, že bych s tím už asi nebyl schopnej přestat.“

„Hele, ale měl bys… rakovina plic, ischemická choroba srdeční…“

„Jo, možná máš pravdu. Ale bez toho cigára bych to asi už nebyl já.“

Rozhodl jsem se strejdu trochu pošťouchnout: „Hele, a když si ještě jezdíval sám, neměl jsi někdy chuť zaskočit na Reeperbahn?“

Podíval se na mě jako na blázna.

„Vypadám jako někdo, kdo by za to platil? To jsem nikdy nepotřeboval.“

Zasmál se: „Jednou ti povím, jak jsem dostal zaplaceno já.“

Vyvalil jsem oči a vyhrknul: „Ty jsi dostal prachy za sex?“

„Neřvi, vole. Jo. Jednou ti to povím.“

Začal jsem se smát: „Hele, jednou, to je jako nikdy. Koukej to vyklopit. Co byla zač? To jako bába si koupila zajíčka, nebo jak to bylo? Nakousnul jsi to, tak povídej…“

Strejda se chvíli ošíval: „Že já nedržel hubu…“

„No tak, gigolo,“ smál jsem se, „vyklop to!“

„Jo, já vím, Peťo, že nedáš pokoj. To jsem zase něco prokec.“

Zapálil si další cigaretu.

„No, to mi bylo něco přes dvacet. Naše Nikolka byla ještě malá a Gretchen se mnou ještě nejezdila. Marek, který jsme dostávali v dojčlandu, tak moc nebylo a snažili jsme se s nima šetřit, takže vyrazit v Hamburku do hospody, to by bylo zbytečný utrácení. Tak to zbylo na chlastu, kterej jsme si vezli s sebou.

Jeden večer jsme s Fandou, kterej byl tak stejně starej, a s flaškou vodky v kapse vyrazili na procházku po večerním Hamburku. S Fandou jsme vlastně nastoupili na loď stejně, a protože jsme byli stejně starý, tak jsme nějak drželi spolu. Pocourali jsme, pak jsme se v jednom parčíku posadili na lavičku a slušně jsme upili z tý vodky a kecali jsme. O čem asi tak můžeš kecat, když chlastáš. O životě, o ženských, o tom, jak si představuješ budoucnost…

Dlouho jsem si nevšim, že k nám na lavičku přisednul takovej docela typickej Němčour. Přes čtyřicet, spíš už mu táhlo k padesátce. Takovej špinavej blonďák, trošku s bříškem. Chvíli seděl, poslouchal, jak kecáme, okukoval nás a pak se zeptal, jestli umíme německy. Já se tenkrát tak leda domluvil v krámu, ale Fanda už uměl docela dobře a dal s Němčourem řeč a najednou se rozchechtal a nebyl k utišení. Vyzubenej jak oficírská kobyla. Já koukal z jednoho na druhýho, a co se děje, mi začalo docházet, až když mi Němčourova ruka jela po stehně a šeptal mi: „Du bist hübsch…“

Já tenkrát musel mít voči jak karlovarský voplatky.

„Hele, von nám zaplatí, když s nim půjdem k němu,“ ohlásil Fanda.

Já byl úplně mimo: „Hele, neblbni, co jako k němu? Co bude chtít?“

„Neboj, vykouří nás a nechá se vod nás vošukat. Tvoje prdel je v bezpečí. A cenu jsem nám dohod taky dobrou. Von je dost nadrženej, tak ani moc nesmlouval.“

Hele, Peťo, nebejt přivožralej, tak jsem nikam nešel. Takhle, když mi Fanda řek, kolik nám dá, a když mě ponoukal, že to bude možná sranda a že zkusit se má všechno, tak jsem se zvednul.

Němčour bydlel nedaleko. Letiště v ložnici jak hrom. Svlíkli jsme se, musím říct, že mi to přišlo divný. Němčour zakleknul a začal Fandu kouřit, ke mně našpulenej zadek. Chvilku jsem koukal, pak jsem si řek, že no co, von ten zadek nemá tak špatnej, tak jsem trochu pohonil, plácnul ho přes zadek a vrazil mu ho tam, jen kviknul a rozjel jsem se. Teda, řeknu ti, ten nemít zacpanou hubu Fandovým pérem, tak řval na celej barák. I tak to bylo docela hlasitý. Koukal jsem na Fandu, kterej mu se zavřenýma očima šukal hubu, a nějak mi přestalo vadit, že mám pod sebou chlapa. Docela jsem si to i užil. Vyškrobil jsem mu díru, von zatím vykouřil Fandu a dočista ho vopucoval. Pak ještě chtěl, ať se my dva vobejmeme, že se při tom vyhoní. To mi nevadilo, ale když chtěl, ať se políbíme, tak jsem řek, že do toho nejdu. Fanda mi při tom šeptal, že za ty prachy to stojí, a než jsem se nadál, tak jsem od něj dostal takovýho francouzáka, že si při něm Němčour pocákal koberec. No a my jsme shrábli prachy a šli sme. Jak jsem byl trochu nalitej, tak až teprve potom mi došlo, že jsem ho šukal bez gumy, a dostal jsem strach, jestli jsem něco nechyt. S ženskýma jsem bez gumy nešel, už kvůli tomu, aby na mě pozdějc nepřišly s nějakejma alimentárníma požadavkama, tady mi to nedošlo. Uklidnil jsem se až po návratu domů, když jsem si nechal udělat odběry.“

Strejda vstal a šel vytáhnout ze šuplíku staré album. Zalistoval v něm.

„Hele, za část těch prachů jsem koupil Nikolce tyhle šatičky. Samozřejmě, že blbou velikost. Dorostla do nich až za dva roky…“

Na fotce byla sestřenice ve věku asi pěti let, rozzářená, v šatičkách s volánkama…

„A Fanda nakonec po jedný cestě zůstal v Hamburku. Dozvěděl jsem se pak, že se dal dohromady s tím chlapem. Ne, že by ho to bavilo, byl to takovej sňatek z rozumu. Bude u něj bydlet a bude s nim šukat, než si najde flek a vlastní ubytování. Taková oboustranně výhodná smlouva. Ani nevím, jak Fanda nakonec dopad… A hele, Peťo, ale držíš hubu, že jo. Já tohle vykecal akorát tvýmu tátovi a to ještě kvůli tomu, že jsem se před ním jednou podřek.“

„To víš, strejdo, že jo. Ale dokážeš tedy překvapit!“

***

Vracel jsem se domů z kina. Hned jak jsem otevřel, tak bylo něco v nepořádku. Takový divný tušení. Vážnej tichej táta, ubrečená máma.

„Peťo…, volala teta. Strejdu odvezli do nemocnice s infarktem. Prej ho resuscitovali už v sanitě, to ještě naskočil. Pak měl znovu zástavu a už se jim to nepovedlo.“

Mrtvej. Strejda je mrtvej. Zalez jsem do pokoje, přimáčknul si na obličej polštář, aby nebylo slyšet, jak řvu. Celej jsem ho promáčel.

Na pohřbu už jsem neřval. Tam na brečení měla právo teta a sestřenice s bratrancem. Neposlouchal jsem řečníka, neposlouchal jsem hudbu. Koukal jsem na hromadu kytek, kterou tam před obřadem naskládal dav ženských.

Když všechno skončilo, zašel jsem za obřadní síň, do míst, kde nikdo nebyl. Vytáhl jsem připravenou cigaretu, sirky a zapálil si. Zvedl jsem hlavu, podíval se k nebi a zvedl ruku se zapálenou cigaretou: „Ta je za tebe, strejdo.“

Poděkování: strejdovi, za to, že byl, a Kuscheltypovi, za to, že mě přiměl to napsat