Smirk

Smirk – uculovat se, křenit se, ušklíbat se; jinak lze vyjádřit také jako 😏

Ten výraz jsem zaznamenal hned, jak jsem ho uviděl. Sedl si naproti mně a já zprvu nevěděl, co si o něm mám myslet. Měl v sobě tolik samolibosti, domýšlivosti a drzosti, že poslední místo, kde bych ho čekal, byl pracovní pohovor. Jasně, mladých namachrovaných borečků, co si mysleli, že hned po škole spolkli moudrost světa už jsem pár potkal, i když sám jsem teprve nedávno oslavil třicítku, ale tady už bylo po pár větách našeho rozhovoru jasné, že to nemůže myslet vážně. Nijak se nevytahoval, věčně popsal svoje předchozí pracovní zkušenosti, zodpověděl všechny moje dotazy a vyptal se na náplň nabízené pozice. V našem oboru už jsem se setkal se spoustou podivných lidí – někteří skoro nemluví, jiní se snaží až moc precizně odpovídat na dotazy – tohle všechno už jsem se naučil vyfiltrovat a dobrat se k tomu, jestli bude daný kandidát pro náš tým přínosem nebo ne, ale tohle mě fakt rozhodilo.

A rozhodilo mě to hned nadvakrát, protože nejenom že ten výraz byl neskutečně drzý, on byl také zatraceně sexy. No jasně, řeknete si, koho by nebral týpek, co se tváří, že to má háku, nejlíp opřený o nějakou namakanou motorku, ale já na tyhle typy moc nejsem – mě vždycky dostanou do kolen takoví ti mladí naivní klučinové, kterým byste nejradši ukázali cestu, aby se neztratili. A to tenhle rozhodně nebyl, nebo se tak aspoň netvářil.

Každopádně pohovor dopadl dobře a on k nám o několik týdnů později nastoupil. Našel jsem mu místo někde na druhé straně naší velké kanceláře, abych na něho celou dobu necivěl a něco udělal, a předal jsem ho kolegovi k zácviku. Během dne jsem ho tak skoro neviděl, ale v poledne nás vždycky velká parta vyrážela na oběd a on se vždycky přidal, i když toho sám moc nenamluvil.

Něco víc jsem se o něm dozvěděl až po pár týdnech, kdy jsem si cestou na oběd všiml, že má obvázanou pravou ruku.

„Co se ti stalo?“ nadhodil jsem dotaz stejně, jako bych se ho ptal na postup s jeho projektem.

„Ale, porval jsem se včera v klubu, 😏“ řekl v klidu a nadhodil ten svůj výraz, jako kdyby se mu tohle dělo každý den.

„Porval?“ vyhrkl jsem možná až moc překvapeně.

„No, začal jsem si povídat s nějakou holkou a pak ke mně přišel týpek, že je to jeho holka, a bez varování mi vrazil pěstí. Tak jsme se do sebe pustili, akorát on pak rozmlátil nějakou lahev a já jsem pořezal o ty střepy.“

„Hej a máš to v pohodě?“ staral jsem se a snažil se v hlase potlačit zklamání z toho, že je na holky. Co jsem taky mohl čekat?

„Jo, akorát teď nemůžu dělat triky s mincema.“ Vzal do levé ruky minci, zavřel ji v pěst, bouchl s ní do pravé obvázané pěsti a mince mu vypadla na zem. Hned jsem si ho představil na baru, jak na tohle a ten svůj výraz balí holky, a dostal jsem pocit, že přesně na tohle by sbalil i mě. „Vidíš? Je to naprd. No a stejně tak nemůžu hrát na klavír…“

„Ty taky hraješ na klavír?“ okamžitě jsem se chytl stébla, i když jsem se při pomyšlení na svůj zaprášený elektrický klavír při slově taky trochu zastyděl.

„Jo, mám doma elektrickej klavír, je to lepší, protože můžu hrát na sluchátka i ve dvě v noci a nebudím sousedy.“ Nevím proč, ale to, jak v noci nemůže spát, a tak hraje na klavír, ve mně vyvolalo romantické představy.

„Tak to bysme někdy mohli zahrát spolu,“ vypálil jsem úplně bezmyšlenkovitě a pak si za to ještě několik dní nadával, když jsem utíral prach a snažil se oživit si aspoň základy, abych nevypadal jako úplný trotl.

O pár týdnů později, kdy už se nedalo vymlouvat na to, že má poraněnou ruku, jsme se opravdu ocitli u něj doma. Nejdřív zasedl ke klavíru on a zahrál po paměti něco, co bych se já nenaučil ani za tisíc let. Pak se otočil na mě a řekl, ať něco zkusím. V tu chvíli jsem si uvědomil absurditu celé situace, do které jsem se dostal. Překecal jsem ho možná i jako jeho šéf, abychom si společně zahráli na klavír, i když je jasné, že on je o několik tříd jinde, a teď tady na něj civím a snažím se z toho vycouvat, abych se úplně neztrapnil.

„Teda, hraješ fakt dobře,“ začal jsem únikový manévr, „to já se na tom teprve učím. Hele, neotevřem nejdřív víno, co jsem přines? Máš tu někde skleničky?“

Naštěstí nic nenamítal a přesunuli jsme se na gauč, takže jsem to ztrapnění minimálně na chvíli odložil. Víno mu chutnalo, a tedy mu vůbec nevadilo, když jsem mu dolil další skleničku. Hovor se od klavíru naštěstí stočil k práci, kde jsem si byl přece jen o dost jistější, když na mě vybalil nečekanou otázku:

„Hele, na tvým firemním profilu jsem se dočet, že prej rád píšeš. Co jako píšeš?“

Okamžitě mě polilo horko, ale na tuhle otázku jsem naštěstí měl nacvičenou správnou odpověď:

„No, píšu fiktivní povídky, nic zajímavého.“

„Fakt? Povídky? A o čem třeba?“

„No, eeehhh…, tak že se lidi dostanou do různých situací a jak to pak dál pokračuje,“ mlžil jsem.

„A jaký třeba situace?“

„No, eeehhh…,“ teklo mi do bot a každá další odpověď, která mě napadala, se mi zdála hloupější a hloupější. „Třeba tahle situace,“ vyhrkl jsem a divil se, co to ze mě vylezlo za blbost.

„Aha, no a jak to tedy pak dál pokračuje?“ Konečně ten jeho drzý výraz přesně vystihoval situaci. Nemohl jsem od něho odtrhnout oči. Měl mě úplně v hrsti a měl jsem pocit, že to ví.

„Jako v realitě?“ snažil jsem z toho vykličkovat. „Dopijeme víno, já se omluvím, že už je pozdě, že zítra musíme oba vstávat do práce a že si zahrajeme někdy jindy.“

„To by nebyl moc pěknej konec, ne? Možná reálnej, ale dost nudnej.“

„Obávám se, že realita by byla ještě nudnější. Tak především bych ti neřekl, že bysme si někdy mohli zahrát spolu, na to jsem moc stydlivej.“

„Hm, to by nás ale nedostalo ani do týhle situace, to už by pak nebyla povídka ani trochu. To mi radši řekni, jak by to pokračovalo v tý povídce.“

„V tý povídce? Hele, nevím, jestli to chceš vlastně slyšet. Bylo by to hrozně nepravděpodobný, ale takhle se ty povídky prostě píšou, jinak by to nikdo nečet.“

„Tak už to vybal, dopiš tuhle povídku.“

***

Byl to ten jeho výraz, no a taky možná ty dvě skleničky vína, které jsem do sebe celkem rychle obrátil, co mě donutilo v téhle hře pokračovat, co mě donutilo tuhle povídku dopsat.

Zvedl jsem se a plný odhodlání jsem vyrazil ke klavíru. Řekl jsem si, že prostě zkusím, co umím, a uvidí se. Usedl jsem na stoličku, vylovil z paměti poslední skladbu, kterou jsem do oblbnutí zkoušel dny před tím, a začal jsem hrát. Jako nebylo to nejlepší, co jsem kdy předvedl, ale čekal jsem to o dost horší. Klávesy se mi dařilo mačkat ve správném pořadí a jakž takž jsem sledoval i udané tempo. On jen stál za mnou a nic neříkal. Nebyl jsem si jistý, jestli protože se mu to líbilo, nebo protože mě nechtěl urazit, každopádně jsem takhle dohrál celou první část. Pak jsem raději přestal, protože dál už jsem si to tak dobře nepamatoval.

„Dobrý jako,“ ozvalo se za mnou, „jasně, levou ruku sis dost zjednodušil, ale na začátečníka dobrý. Hele, co kdybych si přised, zahrál tu levou ruku v plný verzi a ty bys do toho hrál pravou?“

„Eeehhh…, no, jestli ti nebude vadit, že mi občas ujede tempo a budu ti to kazit, tak proč ne.“

Trochu jsem se posunul, abych mu udělal místo, on si odněkud přitáhl židli, zasedl a prohlásil:

„Já začnu točit ty první čtyři takty a ty se prostě přidej, až budeš ready, ok? 😏“ mrknul na tím svým šibalským úsměvem a mně se z toho spíš zatočila hlava. Rychle jsem přikývl, dal pravou ruku na klávesy a čekal jsem, až začne.“

Musel ten začátek odehrát dvakrát, než jsem se na potřetí konečně trefil. Myslel jsem si, že tu melodii nedokážu vymačkat dostatečně rychle, ale jím udávané tempo mi hodně pomohlo, takže to znělo celkem přijatelně.

Po chvíli hraní jsem si všiml, jak si vymačkává tóny pravé ruky na stehno. Začalo mě to znervózňovat, ale nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Nechtěl jsem nic říkat ani nás přerušovat, a tak jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo připlácnout ty jeho rozdováděné prsty svou levou rukou.

Podíval se na mě, v očích kromě drzosti také notná dávka překvapenosti, ale hrát nepřestal, stejně jako já. Snažil jsem soustředit jenom na tu posloupnost kláves, která mě ještě čeká, abych nemusel myslet na to teplo, které sálalo z jeho ruky a stehna, a na tu pohromu, která se začala odehrávat v mém rozkroku.

První část skladby se blížila ke konci a já jsem se děsil dvou protichůdných možností, které mohly nastat: přestane hrát a nastane neskutečně trapné ticho, nebo bude hrát dál a já to za chvíli děsivě pokazím. S posledním úderem kláves už jsem byl tak nervózní, že se mi začaly klepat obě ruce. Jenže on se na mě jen podíval a pronesl:

„Jo, dobrý, ale jsi u toho moc nervózní, zkus se uvolnit, zkusíme to znovu.“ Jeho pravá ruka se vyvlékla zpod mé levé a uzemnila ji na jeho stehně. Konečně jsem se přestal klepat. Pak už jsem jen uslyšel první tóny a tentokrát už se mi podařilo trefit se při prvním opakování. Podařilo se mi to odehrát s mnohem větším klidem, i když tlak na ruce i v kalhotách byl cítit neustále.

„Dobrý, ještě jednou, musíš to natrénovat,“ povzbuzoval a my začali teď už synchronně znovu. Prsty už mi po klaviatuře létaly úplně samy, a tak mě nijak nevykolejilo, když se jeho volná ruka náhle ocitla na mém stehně. Jasně, nic se neděje, je přece na holky, tak co jako. Chvíli si tam hověla, ale pak se postupně začala přesouvat – nejdřív směrem nahoru a pak dovnitř. Ta boule byla už příliš velká na to, aby ji mohla minout. Nejdřív se na moment zarazila, ale pak rychle zdolala vrcholek a celý ho obepnula. V tu chvíli jsem měl co dělat, abych nevykřikl a nepřestal hrát.

Fajn, když ty na mě takhle, řekl jsem si, a provedl to samé se svou volnou rukou. K mému radostnému překvapení jsem narazil na velice podobný vrcholek. Tak to s těmi holkami třeba nebude tak žhavé. To už se ale skladba opět dostávala do finále a pohyb rukou zintenzivněl nejen na klaviatuře. Myslím, že těch pár posledních taktů jsme odehráli tak o půlku rychleji a dvakrát tak hlasitěji.

S posledním tónem jsme se na sebe podívali – já výraz naivně přiblblý, on svůj přidrzle sebevědomý. Chvíli jsem zaváhal, ale pak mi blesklo hlavou, že ruka mačkající péro v rozkroku se prostě jako omyl vykládat nedá, a tak jsem se osmělil a vlepil jsem mu na ten jeho ksichtík pusu. Když jsem se chtěl odtáhnout, rychle si mě přitáhl zpět rukou uvolněnou z klavíru a pusu, tentokrát delší, opětoval, zatímco druhou rukou mi dráždil přes kalhoty péro o to intenzivněji. Nechtěl jsem zůstat moc pozadu, a tak jsem mu zajel nejen jazykem do pusy, ale také rukou pod tričko. Jeho znatelné prsní svaly a vystouplé bradavky mě neskutečně vzrušovaly i na dotek.

Jen co jsem ho lehce štípl do bradavky, odtáhl se, a než jsem se stačil vzpamatovat, svlékal mi přes hlavu tričko. Jakmile jsem před ním stál polonahý, jen šibalsky mrkl a doslova se mi přisál k levé bradavce. To už jsem to opravdu nevydržel a hlasitě vzdychl. Zatímco se mi jazykem věnoval tam nahoře, jeho ruce se až kouzelnicky zbavovaly mých spodků. Nejdřív mi spadly na zem kalhoty, a než jsem se jich stačil včetně ponožek neohrabaně zbavit, letěly dolů i slipy. On se jen podíval dolů, ušklíbnul se a zavelel:

„Dneska tu šéfuju já, dobře? 😏“

Nestihl jsem ani přikývnout a už mě táhl za péro do postele. Tam mě povalil na záda a začal se sám zbavovat svršků. Sledoval jsem, jak odhazuje své tričko, a nemohl se nabažit toho lehce svalnatého těla, které se pod ním objevilo. Následovaly kalhoty a hned po nich jeho celkem sexy boxerky. Než jsem si vůbec stačil prohlédnout jeho mírně nadprůměrné péro, svalil se na mě, přitiskl se ke mně celým svým tělem a začal mě znova líbat. Cítil jsem nejenom jeho jazyk v puse, ale taky jeho péro otírající se o moje. Sakra, měl jsem sto chutí ho teď vykouřit, i když to normálně nedělám, ale bránil mi v jakýchkoliv pokusech změnit polohu. Když se navíc opět jazykem pustil do mých bradavek, přestal jsem se bránit úplně.

Netrvalo to dlouho a jeho jazyk jemně krouživými pohyby opustil bradavky a zamířil si to přes břicho směrem dolů. Myslel jsem si, že na to půjde hned, ale vzápětí mě vyvedl z omylu. Vyhnul se mému našponovanému péru a začal mi neskutečně důkladně lízat koule. Bože, to byla šílená slast! Měl jsem pocit, že se udělám snad jenom z toho. Jenže pak mi najednou přejel jazykem po celé délce a zanořil si můj klacek hluboko do pusy. V tu samou chvíli mi silně stiskl obě bradavky a já jsem se fakt málem vystříkal.

Okamžitě vycítil, že to přehnal, a tak povolil stisk a moje péro z jeho pusy vyjíždělo jen velmi opatrně. Trochu jsem se sesbíral a začal se zapojovat. Hladil jsem jeho záda, kam až jsem dosáhl, hrál si s jeho vlasy a užíval si jeho přítomnost. Můj pták se mezitím zase nořil zpět do vlhkého teplého prostoru, až žaludem jemně narazil na jeho limity. To už ale byl úplně vevnitř a užíval si to příjemné prostředí. Ten klid ale netrval moc dlouho, neboť se vše začalo rytmicky stále dokola obměňovat. Já už jsem zvládal jen funět a hekat, jak se jeho jazyk stále hbitě projížděl po mém žaludu a jeho prsty nekompromisně drtily moje bradavky.

Za chvíli bylo jasné, že jestliže nepřestane, bude mě mít na svědomí. Snažil jsem se mu to naznačit, ale on se nenechal vyrušovat, soustředil se jen na to, jak mě co nejlíp udělat.

Sakra, jak může někdo tak dobře hrát na klavír a zároveň tak dobře kouřit? napadlo mě vzápětí. Neměl jsem nad tím ale čas ani chvilinku hloubat, protože jsem vycítil, jak se mé plné koule začínají připravovat na výstřik. On to očividně poznal taky, neboť ještě na poslední chvíli přehmátl jednou rukou a celkem nevybíravě mi ty koule sevřel.

Stačil jsem ještě zařvat a už jsem mu ládoval dávky své mrdky přímo do krku. Bylo to neskutečně intenzivní, až jsem měl pocit, že jsem na pár vteřin myslí úplně vynechal. Když jsem se trochu vzpamatoval, cítil jsem ještě poslední doteky jazyka. Pak už jsem jen zaregistroval, jak se nadzvedl, chytil své péro do ruky a pár tahy se udělal. Jeho mrdka se rozlétla vpřed a celého mě zkropila od hlavy až ke stále stojícímu péru. Wau, měl toho v sobě snad ještě víc než já. Když jsem se konečně vynadíval na toho úžasně stříkajícího ptáka, přesunul jsem pohled na jeho obličej a znovu tam našel ten stejný samolibý výraz, který jsem si tolik zamiloval.

***

„Teda hustý, tos mi neřek, že píšeš gay erotický povídky,“ hodil na mě lehce zmatený a lehce uznalý pohled po té, co jsem dokončil svůj několikaminutový monolog, při kterém ani nedutal.

„Ses neptal,“ odsekl jsem mu a bylo mi až překvapivě dost jedno, že to ví. Normálně to lidem neříkám, ví to jen pár kamarádů, a rozhodně to neříkám lidem, co v těch povídkách účinkují.

„Ehm, takže jako…,“ začalo mu docházet, o čem jsem to vlastně celou dobu mluvil.

„Hele, byla to povídka, prostě fantazie, která se rozvine, když zažiješ nějakou situaci, a tobě je příjemný v ní pokračovat a nakonec ji sepsat a hodit někam na web, kde ti nějací neznámí lidi řeknou, že se jim to líbilo, a jiní zase, že to bylo moc schématický, nebo naopak nepochopitelný.“

„Nikdo o mně ještě nenapsal povídku,“ zamyslel se, „alespoň ne takovouhle.“

„Divím se, že to řešíš. Stejně o tom vůbec nevíš. Pamatuješ, jak jsem říkal, že v realitě bych ti ani neřekl, že bysme si někdy mohli zahrát spolu? No tak vidíš.“

Tvářil se ještě chvíli dost zmateně a já jsem si tu jeho nejistotu patřičně užíval. Člověku se nepoštěstí každý den takhle někoho vykolejit, natož takového borečka. Jenže po chvíli se jeho výraz vrátil k drzému normálu a úplně lakonicky prohlásil:

„Hele, myslím, že bys mě klidně moh vykouřit, s tím bych byl asi v pohodě. To by byl dobrej kompromis, ne? 😏“

Chvíli jsem na něj nevěřícně koukal a snažil se pobrat, co právě řekl. O vteřinu později mi v hlavě proběhla představa, jak tohle s tímhle výrazem říká nějaké holce na baru a ona je tak paralyzovaná, že nemůže dělat nic než přikývnout. Pak jsem se automaticky pokusil místo té holky si představit sebe, abych si vzápětí uvědomil, že v té situaci už jsem. To mě dostalo natolik, že jsem se musel nahlas rozesmát. Tím jsem ale zase dokonale zmátl jeho.

„Nebo jsem něco špatně pochopil?“ koukal na mě trochu vyjeveně, patrně když si uvědomil, že právě svému šéfovi nabídl, aby ho vykouřil.

„Ne, ne, v pohodě, jen už je to na mě trochu moc meta, navíc si připadám trochu moc nametenej.“

„Takže jak? 😏“ znovu ten jeho výraz.

„Když před tím nebudu muset hrát na klavír, což by bylo dost špatný, tak se mi to zdá jako dobrej kompromis mezi realitou a fikcí,“ mrkl jsem na něj.

„Do toho tě nutit nebudu, ale rovnou upozorňuju, že nosím trenky a ne boxerky.“

„S tím nemám problém,“ tvářil jsem se stále sebejistě, ale ve skutečnosti jsem ztrácel půdu pod nohama, i když moje péro se mě snažilo naplno povzbuzovat, „tak kde je ložnice?“

„No,“ rozhlédl se kolem, jako kdyby hledal dveře do vedlejší místnosti, „tenhle gauč je rozkládací.“ Na tohle jsem opravdu připravený nebyl, čekal jsem, že budu mít ještě aspoň chvilku se zamyslet nad tím, jak vykouřit ne zcela opitého heteráka.

„Fajn no, tak ho aspoň rozložíme?“ V hlavě mi začalo šrotovat, jak bych měl pokračovat – líbání jsem zavrhl hned na začátku, že bych se nějak svlíkal já taky, takže mi prostě nezbylo nic jiného, než se do toho rovnou pustit. Ještě chvíli jsem pochyboval, jestli to je vůbec dobrý nápad, ale to už se on rozvalil na rozloženém gauči a moje péro pěkně zacukalo.

„Tak do toho, 😏“ ušklíbnul se a roztáhl nohy. Z jeho výrazu jsem nebyl schopen vyčíst, jestli si ze mě nedělá srandu, ale jelikož se tak tvářil pořád, zkusil jsem to ignorovat. Vlezl jsem za ním na gauč a začal mu rozepínat kalhoty. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nebude stačit jen vytáhnout mu péro, ale nakonec jsem se rozhodl mu stáhnout nohavice. Při tom se mi samozřejmě podařilo stáhnout mu i ty trenky. Znovu se na mě koukl dost vyjeveně, že bude takhle rychle nahý určitě nečekal. Můj pohled se samozřejmě okamžitě vycentroval na jeho péro a v první chvíli jsem snad trochu pocítil i zklamání. Jasně, nemohl jsem čekat, že mu bude hned stát, prostě jsem se jen v poslední době namlsal spousty povídek.

„Pěkný péro,“ vypadlo ze mě úplně bezděčně, ale nebyla to úplně lež. Odhadem to byl dobrý průměr a rozhodně ještě mohl překvapit. Navíc měl oholené koule, za což ode mě dostal jedno nevýznamné malé plus.

„Dík,“ procedil mezi zuby, a aby se něco dělo, sundal ze sebe tričko. To mě dost dostalo a chvíli jsem na něj jenom civěl a užíval si to celkem pěkné lehce namakané tělo. Za moment jsem se ale vzpamatoval, protože bylo jasné, že mě tu čeká ještě hodně práce.

Nejdřív jsem ale neodolal a sáhl si oběma rukama na jeho lehce vyrýsované prsní svaly. Začal jsem je hladit, občas jsem zavadil o bradavku. Pak jsem se přesunul níž na jeho břišáky a pokračoval bych dál, kdyby se najednou neozvalo:

„Ty vole, to strašně lechtá!“

Rychle jsem se vzpamatoval, přestal jsem ho hladit a zkontroloval jeho péro – bylo ve stejném stavu jako před tím. Takhle to tedy opravdu nepůjde.

„Sorry, nechal jsem se trochu unýst. Jsi v pohodě?“

„Jo, dobrý, ale sliboval jsi kuřbu, ne lechtání, 😏“ udržoval svůj výraz.

„Fajn, je mi to jasný, nemáš rád předehry.“ Nechtěl jsem to dál rozmazávat, protože už to začínalo být trapné, což je to nejhorší, co se člověku může při sexu stát. Přesunul jsem se tedy rovnou k jeho péru, ale jelikož bylo pořád úplně měkké, začal jsem nejdřív lízat ty jeho oholené koule. Že to nebyl úplně blbý nápad, prozradil jeho tichý vzdech. Uf, aspoň něco zabralo. Začal jsem lízat jako o život a opravdu to za chvíli přineslo první výsledky v podobě stoupajícího a tvrdnoucího péra. Když jsem nabyl pocitu, že už by to mohlo jít, můj jazyk se od kořene jeho ptáka postupně dostal k až zatím jen lehce vykukujícímu žaludu. Olízl jsem ho a uslyšel druhý vzdech. Využil jsem toho k tomu, abych mu rukou žalud úplně obnažil a ještě několikrát jsem ho přejel jazykem.

„Tak už si ho tam vraz,“ zamumlal a já si nebyl jistý, jestli si cení mých dosavadních úspěchů, nebo jestli nedělám všechno moc pomalu. Tak jako tak jsem ho poslechl a pomalu si zasunul celé jeho, teď už tvrdé a opravdu příjemně průměrně dlouhé, péro do pusy. Než jsem se pustil do úplného kouření, rozepnul jsem si ještě rychle knoflík u svých kalhot a vytáhl si svého, už dlouho ven se dobíjejícího ptáka, který tohle všechno zavinil. Chytl jsem ho do jedné ruky, druhou si přidržoval jeho péro a pustil se do kouření.

Ze začátku to šlo celkem dobře, jeho péro se kouřilo pěkně a občas jsem z jeho strany uslyšel i nějaký ten vzdech. Honění svého ptáka jsem se sice musel velmi rychle vzdát, protože bych se prostě udělal příliš rychle, ale to mě nijak nerozhodilo. Co mě naopak rozhodilo, bylo tlumené bílé světlo najednou vycházející někde od jeho hlavy. Chvíli jsem ho ignoroval, ale pak mi to nedalo a zvedl jsem pohled od jeho péra.

„Hej, to kontroluješ maily od šéfa, nebo co? Já jsem ale tady!“ vyprskl jsem trochu naježeně, když jsem pochopil, že civí do svého mobilu.

„Sorry, já, víš…,“ trochu se zakoktal, hledal slova, „eh, pustil jsem si k tomu nějaký videa, jinak bych se asi…, ale neber si to osobně, kouříš fakt dobře.“

Říct mi tohle někdo jiný, tak bych se asi dost naštval – nejdřív na něj a pak na sebe – ale jeho poloušklíbnutý a polonevinný výraz mi to prostě nedovolil.

„Eh, jo, v pohodě, nenech se rušit,“ brblal jsem, než jsem si vzal jeho péro znovu do pusy. Teď jsem se tedy jako jeho šéf rozhodně nechoval. No ale co už – jeho tělo i péro mě stále dost braly a sám jsem byl jen pár tahů před výstřikem, to už se nedalo zastavit. Přidal jsem na tempu a fakt jsem se snažil. Snad jako kdybych byl na castingu pro nějaký pornofilm.

Kombinace videí a mojí zrychlené kuřby naštěstí začala nést své ovoce, a tak jsem po chvíli uslyšel stupňující se vzdychání a hekání – a ne nebylo to z mobilu, zvuk měl vypnutý. Můj pták byl taky zralý na výstřik, ale nechtěl jsem mu zadělat gauč mrdkou, tak jsem se prostě soustředil jen na něj. Už jsem si myslel, že to fakt skončí na tom, že ho jen mechanicky a prakticky bez vášně udělám, on mi poděkuje a já půjdu domů, ale přece jenom se ke konci stalo něco, co mi napovědělo, že to nebylo zas tak špatné – náhle jsem ucítil zezadu tlak na své hlavě. Ano, byly to jeho ruce a domáhaly se za prvé, abych si jeho péro nacpal co nejvíc do pusy, a za druhé, abych ho spolykal.

Ani s jedním jsem neměl problém, a tak jsme se nyní v tempu, které částečně určoval on, a bez jeho civění do mobilu pomalu dostávali k vrcholu. Ještě párkrát se jeho péro zarazilo hluboko do mé pusy a pak už jsem ucítil silné pulzování. Pár momentů nato mi do pusy začala stříkat jeho teplá mrdka a já měl co dělat, abych to stíhal polykat – přece jen jsem v tom ještě tak zběhlý nebyl. Jeho tělo se celé třáslo a bylo poznat, že si to nakonec docela užívá.

Jen co jsem spolkl poslední dávku z celkem vydatné série výstřiků, nahmátl jsem poslepu vedle na stůl odloženou sklenici od vína a několika rychlými tahy jsem se do ní také vystříkal. Až potom jsem nechal jeho péro vyjet ze své pusy a podíval jsem se na něj. Jeho výraz se na chvíli proměnil na směsicí uspokojení a překvapení. Pak se ale znovu ušklíbl a pronesl:

„To víno už dneska dopíjet nebudem, co? 😏“

„Nemyslím si,“ odpověděl jsem a znovu jsem se nahlas rozesmál.

***

„Hele, prosím tě, potřeboval bych s něčím pomoct.“

Reflexivně schovávám okno textového editoru a trochu zmateně se otáčím za tím hlasem. Po chvíli tápání si konečně uvědomím, že jsem stále ještě v práci. Ještě než ze sebe stačím vypálit univerzální odpověď, že teď nemám čas, podaří se mi zaostřit na otravujícího kolegu. Zalapám po dechu, když spatřím ten křenící se výraz, který jsem měl celou dobu ve své hlavě, a ucítím stojící péro ve svých kalhotách. Ještě víc se ušklíbne, jako by snad tušil, co právě píšu, a zamumlá něco o tom, že se tedy staví za chvíli. Sleduji jeho vzdalující se záda a tělem mi proběhne vlna zklamání z návratu do reality. Ani na ten blbý kompromis to tedy nevypadá. Vzápětí se ale ušklíbnu a pustím se znovu do psaní – tady mi totiž neunikne.