Trochu jiní

Robert. Tak se jmenuju, nemám to jméno moc rád. Nemůžu za to, jméno dávaj rodiče. A když je člověk plnoletej a moh by to změnit, tak už to nestojí za to, protože si zvyknul. Jenom jsem… trochu jinej. A nejsem v tom sám. Ale to je delší vysvětlování…

Bydlíme ve vilový čtvrti. Když říkám vilová čtvrť, tak tím nemyslím ty králíkárny, kdy je jeden pididomek nalepenej na druhej a zahrádky jsou velký tak, že když plivnete, tak je zalito. Tohle je prostě předválečná vilová čtvrť s velkýma zahradama; za každou z nich by developer dal duši, protože by na ní moh postavit ještě tři domy. Jeden kámoš kdysi řek, že u nás v domě musí přemýšlet, kdy se mu bude chtít na hajzl, protože až to bude aktuální, tak by tu vzdálenost nedoběh. Kecal, ale chtěl tím říct, že ten dům je velkej. Nevýhoda čtvrti je v tom, že je postavená ve svahu. Zahrady maj docela slušnej spád. Garáž není u domu, je postavená u ulice, zajedete tam a k domu musíte kus po docela strmých schodech.

Zahradu mám rád. Je tam pár dost starých stromů, kamélie u garáže, u domu už docela vzrostlej stříbrnej smrk (jako malej jsem vždycky chtěl, aby ho na Vánoce nazdobili, ale nikdy to rodiče neudělali). Užitkový stromy ne, jen vcelku nízko v zahradě je stará višeň, veliká. Vždycky jsem na ni rád lez. Já jsem snad na stromy začal lézt stejně, kdy jsem se naučil chodit. Vylézt na silnou větev, položit se na ni, pustit dolů ruce a nohy, s tváří na větvi sledovat okolí… Já se při tom strašně uvolnim. Většinou koukám na zahradu naší sousedky, slečny Civettové. Je to starší paní, tedy vlastně slečna, je na to háklivá, když jí někdo osloví jako paní, důrazně ho opraví. Její dědeček prej byl Ital. Vypadá pořád stejně, co jí pamatuju. Višeň dost větvema přesahuje na její pozemek, naši to chtěli už prořezat, ale slečna tvrdí, že jí to nevadí. Když višně dozrajou, otrhá je z větví na své zahradě a košík s nima dá buď mně, nebo ségře. Říkali jsme jí, že si je může nechat, ale tvrdí, že je nejí a že jsou stejně naše…

Občas se mnou prohodí pár slov, když relaxuju na větvi (ruce a nohy dolů a tvář na větvi) a ona chodí po zahradě. Chodí po zahradě a povídá si se stromama a kytkama. Zahradu má krásnou. Nikdy jsem jí neviděl zalívat. Já občas na rodičovskou výzvu musím vyvádět úplný zalívací orgie s hadicí. Jednou jsem slečně řek, že nevím, kdy ona svou zahradu zalívá. Podívala se na mě, chvilku mlčela a pak řekla: „Slovo je někdy důležitější.“ Nechápal jsem to.

Ségra je o tři roky mladší. Chodí na stejnej gympl, což je trochu opruz. Když mi bylo skoro sedmnáct, tak jí nějak zblbly kámošky ze třídy. Ty byly skoro všechny z těch satelitních sídlišť, kde u každýho domku na zahrádce je bazének a trampolína a nic jinýho se tam už nevejde. Přišla s nápadem, že by chtěla bazén. Stačí prej aspoň ten malej… a u Mountfielda prej maj teď nafukovací ve slevě…

Začal jsem se strašně chechtat: „Hele, jak si to představuješ? V tom našem svahu? Dyť by to vypadalo, jako když dojídáš talíř s polívkou, nakloněný a skoro prázdný! A navíc si představuju, jak se to začne napouštět, tak se to tou vahou rozjede po svahu a dole u silnice se to zarazí o zeď, a když jí to rovnou neprorazí, tak to aspoň vyšplouchne na ulici…“

Fantazie je strašná, když pracuje, a já jsem smíchy nemoh.

Ségra se naštvala: „Musím já mít za bráchu takovýho kreténa? Děláš tu na mě chytrýho a jsi ve skutečnosti úplně tupej a nechápavej! Čumí po tobě půlka holek z gymplu a ty nic! Všechny jsou pryč z těch tvejch vočí! To jim mám pořád vysvětlovat, že můj brácha je natvrdlej debil?“

Zůstal jsem na ni zírat. Nějak mi to fakt nedošlo, nevšim jsem si toho. A taky je pravda, že jsem to nijak neřešil. Prostě mě holky nebraly. Žádná mi nepřišla taková, aby mě zaujala… Vlastně mě nebral nikdo. Jsem samotářskej, moc se nekamarádim. I v lavici jsem sám… Jsem fakt divnej? Moje oči…já vím, jsou jiný. Žlutozelený, já teda tvrdím, že světle hnědý, ale jsou fakt žlutozelený… Teda, ta mi nasadila do kebule brouka… A to nebyl ještě ten blbej den u konce. Naši večer čučeli na televizi, ségra si ve svým pokoji četovala s kámoškama, já si ve svým pokoji četl. Knihu džunglí, na některý knížky nebudu velkej nikdy. A navíc miluju tuhle s Burianovejma ilustracema…, kdyby k tomu byly ty disneyovský obrázky, tak bych to snad už ani neotevřel, ale tyhle jsou dokonalý. Zaklapnul jsem knížku a řek jsem si, že se půjdu socializovat s rodinou k televizi. Sešel jsem dolů a před dveřma jsem zaslechl mámu: „Co je? Na co zase myslíš?“ Ani nevím, proč jsem se zarazil a zůstal stát na chodbě. Tátovo povzdechnutí.

„Hele, měli bychom to Robertovi říct. Je už dost velkej, vezme to. Měl by to vědět. Lepší, než když mu to vyklopí někdo cizí, nebo se to domákne nějak jinak.“

„Ne,“ ozvala se máma hodně tvrdě, „ne! A nechci o tom mluvit!“

V břiše se mi usadil divnej pocit. Tiše jsem vešel a posadil jsem se na křeslo. V televizi zrovna Peter Falk v roli Columba dělal natvrdlýho, což mně se teda nechtělo. Chtěl bych slyšet, co mi chce říct táta nebo ne?

Díval jsem se na rodiče. Máma vypadala trochu vytřeštěně, došlo jí, že jsem předtím stál za dveřma a slyšel jsem je. Naštvaně se podívala na tátu, kterej byl úplně klidnej.

„Co bych měl vědět?“ zeptal jsem se tiše.

Táta se nadechnul: „Jsi náš. Jen jsi se nám nenarodil. Nějak jsme nemohli mít děti a ty ses objevil. Úplně malý, opuštěný miminko. Tak jsme si tě vzali. Za tři roky se nám narodila Hanka. Máme vás oba rádi. Jste naši.“

Zvednul jsem se a šel k sobě do pokoje. Jo, ještě ve dveřích jsem se otočil: „Děkuju.“ To je přece slušnost, ne? Zalez jsem do koupelny. Vopláchnout si uřvaný voči. Žlutozelený. Rodiče i Hanka maj hnědý. Stejně tak maj hnědý vlasy. Já mám vlasy špinavě blond, možná s nádechem do rezava, prostě takový jak pochcaná sláma. Prohlížel jsem se a hledal rozdíly od rodičů a ségry. A litoval jsem se. Blbec. Teprve v noci, když jsem čuměl do stropu, tak mi došlo, že mám vlastně kliku. Že jsem moh dopadnout úplně blbě. A že rodiče nikdy nedělali rozdíl mezi mnou a ségrou. Nikdy mi nepřišlo, že jednoho z nás nějak protěžujou… A řekli to Hance?

Druhý den při večeři jsem se zeptal: „Ví to Hanka?“

Mámě hned došlo, co myslím, a třískla příborem o stůl. Podívala se nahoru (oblíbený typ pohledu „Bože, ty to vidíš!“) a pak se podívala vyčítavě na mě a pak koukla na ségru, která s vyvalenýma očima vyrážela: „Co? CO? Co mám vědět?“

Pak se máma koukla znovu vyčítavě na mě, zavrtěla hlavou a nadechla se na odpověď, ale já jsem jí předešel.

„Chtěl jsem vědět, jestli ty víš, že jsem adoptovanej.“

Myslel jsem, že víc vyvalit oči už nemůže, ale zkusila to: „Ty vole, to je hustý! Fakt, jo?“

Koukala z mámy na tátu a čekala odpověď.

„Jo, fakt,“ řekl táta. „A jez.“

„Hele, kdy ti to řekli?“

„Hanko, jez,“ zvýšila hlas máma, která se zjevně chtěla dostat od tématu.

„Včera,“ řekl jsem.

„Hustý!“

Dívali jsme se se ségrou na sebe a najednou nám celá situace přišla směšná, přišla nám k smíchu nervózní máma a vlastně všechno a oba jsme se začali strašně chechtat. Ségra pořád opakovala: „Hele, fakt? Neděláš si srandu?“ Já vrtěl hlavou a oba jsme se chechtali jak blázni.

Máma na nás koukala a pak pronesla: „Jednou se z vás zblázním.“ Ale bylo vidět, že i z ní něco spadlo a je uvolněnější.

Prostě jsme to pak nijak neřešili, nemluvilo se o tom. Nebylo proč.

Až před mýma osmnáctinama. Slavím je koncem srpna. Prázdniny, před maturitním ročníkem. Napadlo mě zeptat se rodičů: „Jak vlastně víte, kdy mám narozeniny, když jsem nalezenej?“

Máma na mě koukla: „Slavíme den, kdy jsme si tě vzali. Ale podle pupečníku jsi byl hodně čerstvý mimčo, takže by ten den odpovídal. Nejvýš den předtím…“

Dívala se na mě a nějak se zasnila a usmívala se, jako bych byl znova malý mimino…

Vyrazil jsem na zahradu.

Horkej den. Vylez jsem na svou oblíbenou višeň, položil se na oblíbenou větev, svěsil ruce a nohy a uvolnil se. Jsem schopnej takhle i usnout. Zavřel jsem oči a začal podřimovat. Najednou jsem uslyšel tichej smích. Otevřel jsem oči. Přes plot na mě koukal nějakej kluk a smál se. Když viděl, že se na něj dívám, tak semknul rty a smích potlačoval.

Štval mě. „Něco k smíchu?“ zeptal jsem se. Pokýval hlavou.

Tak tohle si vyříkáme. Chtěl jsem slézt se stromu, ale šlápnul jsem na blbou slabou větev, která se pode mnou zlomila. Chytil jsem se kmene, abych nespad, zaťal do něj nehty a pomalu se svez dolů. Doběhl jsem k plotu. Nikdo. Kouknul jsem přes plot. Ulice prázdná. Kluk zdrhnul.

Vrátil jsem se ke stromu. Stál jsem u něj a díval se na kmen. Byly na něm hluboký škrábance jako od drápů. Podíval jsem se na ruce. Normální, vostříhaný nehty. Ani jsem za nima neměl zbytky kůry. Ale na kmeni fakt hluboký rejhy.

Zakašlání. Za plotem stála slečna Civettová. Tvářila se vážně.

„Roberte, můžu ti teď dát jednu radu? Víš, jsi… trochu jiný. Musíš si dávat pozor. Dávej si teď pozor, abys byl vždycky obutý tam, kde můžeš nechat stopy. Na trávě můžeš být bos, ale třeba v písku… to bys mohl mít problém.“

Otočila se a šla si povídat s kytkama.

Čuměl jsem jako bulík a nechápal jsem, co mi chtěla říct. Proč bych neměl chodit bos?

Po večeři jsem chvíli koukal s našima na telku, ale stejně jsem nic pořádně nevnímal, myslel jsem na to, co má znamenat ta divná rada. Zvednul jsem se a šel se vysprchovat. Po horkým dni to bylo příjemný. Utřel jsem se, natáhl trenky na spaní a šel do svýho pokoje. Když jsem se ohlíd, tak za mnou byly mokrý ťápoty. Ale nebyla to lidská noha. Byly to stopy nějaký velký kočky. Podíval jsem se na nohy. Normální, lidský. Třiaačtyřicítky. Šlápnul jsem na dlažbu chodby. Otisk tlapy velký kočky. Mazal jsem pro pantofle a pak pro hadr, abych utřel chodbu.

Na chodbě se objevila Hanka: „Co děláš?“

„Našlapal jsem tu, tak po sobě uklízim.“

Zasmála se: „Hele, najednou pořádkumilovnej.“ A zapadla do svýho pokoje.

Teda, to bylo o fous. Nevím, co by se dělo, když by si těch ťápot všimla. V noci jsem ležel a koukal do stropu. Zítra se musím slečny Civettové zeptat, co se děje.

Ráno jsem číhal, kdy slečna vyjde na zahradu, a hned jsem byl u plotu.

„Slečno? Jak víte, že jsem… jiný?“

„Poznám to. Jsi adoptovaný, že?“

Ohromeně jsem přikývl.

„Jiní jsou vždycky nalezenci. Nikdo neví, kdo jsou jejich praví rodiče.“

„Co teď bude dál?“

Zamžourala na mě přes brejličky a pokrčila rameny: „To já nevím.“

„Jak to, že nevíte?!“

„Nevím. Každý „jiný“ to řeší po svém. Někdo si toho nevšímá a přizpůsobí se a snaží se, aby to na něm nikdo nepoznal. U někoho začne převládat zvíře, to pak není dobré… A u někoho to prostě zase zmizí, stejně jako se to objevilo. Nevím, jak to bude u tebe, Roberte. Nevím. Tak zatím hlavně buď opatrný. Lidé dokážou být zlí.“

Otočila se ode mne a šla pochválit obrovskou hortenzii, jak krásně kvete. Bylo to divný, ale ta kytka vypadala… potěšeně?

Začala škola. Tak jo, přivítat se se spolužákama, na kterých mi vlastně tak moc nezáleží, zalézt na svoje místo do lavice, přijde třídní, bude mít projev, že je to důležitej maturitní ročník a musíme se snažit, protože to nám už musela sdělit, když jsme šli na prázdniny, a určitě si to zopakuje.

Třídní profesorka Fričová přišla a přivedla s sebou kluka. Zůstal jsem koukat. Toho, co se mi smál za plotem.

„Milí studenti, jsem ráda, že vás zase všechny vidím. Tohle je Honza, musel změnit školu zrovna na maturitní ročník a přestoupit na tu naši. Není v lehké situaci přejít zrovna do takhle náročného ročníku, který bude klást vysoké nároky na vás všechny.“

Co jsem si myslel, samozřejmě že spustila tu tirádu o závažnosti a náročnosti ročníku. Vypnul jsem a neposlouchal jí. Probral mě až konec toho monologu: „Takže Honza by se posadil vedle Roberta.“

Co? Ke mně? V tu chvíli ze mě vyletělo něco mezi zasyčením a vyprsknutím, vůbec nevím, jak jsem ten zvuk udělal.

Třídní se na mě udiveně podívala: „Roberte?!“

„Promiňte, něco mě asi dráždí ke kašli,“ snažil jsem se nějak vymluvit.

Honza došel pomalu k mojí lavici a díval se na mě. Posadil se na kraj a nenápadně mě sledoval. Měl strach. Ten můj zvuk ho polekal. Zjevně se mě začal bát. Taky jsem si ho nenápadně prohlížel. Štíhlej, vysokej asi jako já. Hnědý vlasy, obrovský hnědý voči s řasama jak smetáky. S takovejma očima když se podívá na kantorku a zamrká a udělá vyděšenej výraz, tak mu může projít i vražda.

O přestávce jsme oba zůstali sedět v lavici.

„Hele, proč jsi musel změnit školu?“

„Je ti do toho něco?“ odpověděl a odtáhnul se.

„Asi není. Jen bych docela rád věděl, jestli to bylo dobrovolný, nebo nucený. Jestli jsi třeba ukrad třídnici nebo vojel kantorku, nebo něco jinýho, co se nelíbilo.“

Zasmál se: „Nekradu. A myslíš, že mě berou starší typy ženskejch?“

„Fričovka na tebe už teď koukala jako na mazlíčka, co by ho hladila za uchem a drbala pod bradou, takže bych se nedivil.“

„Neberou mě. Fakt ne. A jestli chceš vědět důvod, proč jsem tady, tak je jednoduchej. Přestěhovali jsme se. Stačí?“

„Jo.“

Někdy po třetí hodině zahlásil Pavel, kterej se pasuje už od prváku za velitele: „Fričovka vzkazuje, že má někdo zajít do sborovny a vyřídit Klikařovi, že zítra mu odpadá poslední hodina, ona prej nestíhá mu to vyřídit sama. Hele, ty novej, zaskoč tam, ať se naučíš.“

Ten vstal, nebude si dělat nějaký nepřátele hned na začátku, že jo. Jen zopakoval: „Klikař, zítra odpadá poslední hodina, jo?“ A vyšel ze třídy. Vyloudal jsem se za ním.

„Počkej.“

Otočil se.

„Jestli budeš hledat Klikaře, tak dost narazíš. Jmenuje se Janeba. Je to tělocvikář, Klikař je přezdívka. Poznáš proč. Deset až dvacet kliků je trest, kterej dostaneš raz dva. Takže hledej Janebu, jo?“

„Dík.“

„Nemáš za co.“

I když mi ten kluk vadil, tak ho v tom přece nenechám.

Klikař si nás všechny vychutnal asi za čtrnáct dní, kdy se rozhod využít ještě hezký počasí na lehkoatletickou přípravku. Skok do vejšky, do dálky, běh. Rozhodil si nás do třech skupinek a stačil nás buzerovat všechny. Pár kluků už klikovalo.

Honza začal ve skupince na vejšce. Já ji moc nemusim, ale on byl fakt dobrej. I Klikař k němu prohodil něco o dobrejch atletických genech.

Moje skupinka šla na dálku a ta jeho na běh – osmistovku, dvakrát ovál. My, co jsme skočili a měli změřeno, tak jsme uhrábli písek a čekali na dalšího skokana, kterýmu jsme to předali. Doskočiště hned vedle dráhy. Skočil jsem, uhrabal po sobě a kolem zrovna běžela skupinka. Honza byl fakt dobrej, ved jí a vtom mu někdo zezadu přišláp patu. Vyletěl z boty, pár divnech pohybů, aby nespad, vyletěl mimo dráhu, šlápnul nám do doskočiště a vrátil se na dráhu. Roman, kterej zrovna skákal, se neodrazil a doskočiště proběh. Chytil jsem hrábě a začal zuřivě uhrabovat písek. Honza doběhl skupinku i s jednou botou a všim jsem si, že neskončil poslední.

Mazal hned zpátky pro botu a prohlížel si písek doskočiště.

„Uhrabal jsem to,“ řekl jsem tiše. „A myslím, že vím, kde jsou ty geny.“

Podíval se na mě hodně vyplašeně.

Rozhlídl jsem se: „Nikdo to neviděl, neboj. Já to neprásknu.“

Komu bych taky co vykládal. V tom písku, než jsem ho uhrabal, byla docela zřetelná stopa. Dvojkopýtko srdcovitého tvaru. Srnčí stopa.

Měl jsem pocit, že budeme muset dát řeč. Jen ve škole to nějak nešlo. Všude bylo nějaký ucho, který mohlo poslouchat.

Do školy jsem jezdil jednu stanici autobusem. Sešel jsem o ulici níž, kde byla zastávka, a svezl jsem se. Není to moc daleko, v pohodě bych to do školy ušel, ale jsem asi i trochu línej…

Honza chodil pěšky. Mnohem větší vzdálenost než já. Od paneláků přes vilovou čtvrť do školy. A procházel naší ulicí. Jen vždycky dřív, než jsem vyrážel já. Tak jsem si na něj prostě počkal.

Vstal jsem dřív a počkal v brance. Uviděl mě a přešel na druhou stranu chodníku. Vyrazil jsem za ním.

„Ahoj, počkej.“

Nervózní oči.

„Půjdu s tebou. Hele, co ti na mně přišlo k smíchu, když jsi mě viděl na tom stromě?“ Bože, proč se ptám zrovna na tuhle blbost?

Uvolnil se a zasmál se: „Víš, bylo to trochu, jako když se díváš na nějakej přírodovědnej dokument. Nažranej levhart odpočívá na větvi…“ Polekaně si přikryl pusu rukou. „Promiň, ale fakt… Rozesmálo mě to. Pak jsem viděl, jak ti vyjely drápy, a dostal jsem strašněj strach.“

„Jak dlouho to o sobě ty víš?“

„Zjistil jsem to v létě. Byli jsme u rybníka já bosou nohou šlápnul do bahna na okraji. Vůbec jsem nebyl schopnej pobrat, že to jsou moje stopy. Vlastně to nějak nemůžu pobrat pořád.“

„Mně to řekla slečna Civettová, když viděla ty škrábance na stromě. Třeba ví něco víc…“

Po škole jsme šli k nám na zahradu. Slečna zrovna vyšla. Přilezli jsme k plotu.

„Aha, máš kamaráda,“ usmála se slečna. Brýle jí zablýskly, když Honzu přejela očima, a já v tu chvíli věděl, že ona ví.

„Chtěli jsme se zeptat,“ začal jsem, ale přerušila mě.

„Řekla jsem ti, co vím. Nic víc nevím.“

Honza se nadechl: „Proč já? Rodiče nic takovýho nemaj…“

Otočil jsem se k němu: „Víš…“ Zakašlání od slečny mě přerušilo.

Otočil se na mě: „Hele, vaši něco takovýho maj?“

„Nemaj, já jsem adoptovanej.“

Díval se na mě zaraženě: „Už musím domů.“

Druhej den ve škole byl dost nervózní. Až cestou domů se rozpovídal.

„Máma je docela nemocná, má nějaký revmatologický onemocnění, blbě se hejbe. Proto jsme se stěhovali, v paneláku to máme bezbariérový a je tam výtah. Kouknul jsem jí do šuplíku, kde má kopie zpráv z nemocnice. V tý zprávě měla napsáno – porody nula, dvakrát spontánní potrat. Takže já musím bejt taky adoptovanej. Mám jim dát najevo, že to vím?“

„Já bych to nechal tak. Ty to víš, když ti to budou chtít říct, tak ti to řeknou. Třeba by jim přišlo líto, že jsi na to přišel takhle.“

„Asi máš pravdu, nechám to bejt.“

Oba jsme chtěli bejt spolu trochu víc. Domluvili jsme se na krátkým odpoledním běhání naší čtvrtí. Rozhejbali jsme se při tom, trochu pokecali. Divný, nikdy jsem neměl vlastně tak blízkýho kámoše. Asi to bylo i tim společným tajemstvím.

Jedno už dost podzimní odpoledne jsme si zase šli zaběhat. Honza měl dobrou náladu, nějak rozesmátej, rozdováděnej.

„Hele, jak sis vlastně hrál jako malej?“ Plácnul mě do ramene: „Baba! Nechytíš mě!“ a začal zdrhat.

V tu chvíli jsem měl najednou před očima černo, přestal jsem myslet. Jen instinkty. Kořist. Chytit. Zabít. Rozběhl jsem se. Vůbec jsem nevěděl, co dělám. Dohnal jsem ho, skočil na něj a strhnul ho na zem. Probral jsem se se zubama na jeho krku. Ne, stisknout jsem nestačil, vzpamatoval jsem se včas. Zvednul jsem se a natáhnul ruku, že mu pomůžu vstát.

Vyděšený velký hnědý voči. Ruku ke mně nenatáh. Pomalu vstal a couval přede mnou.

„Promiň, já… promiň, prosím,“ blábolil jsem. Dál přede mnou couval. Nemluvil, jen mě sledoval. Vyděšenejma očima. Každej můj pohyb. Ten, kdo se otočil a utek, to jsem byl já.

Bylo mi zle. Cejtil jsem se mizerně. Strašně. Napadnul jsem kámoše. Někoho, koho mám fakt rád. Dovolím, aby to nade mnou vyhrálo? Něco, co naznačovala slečna Civettová? Řekla přece: „U někoho začne převládat to zvíře, to není dobré…“

Bylo mi fakt fyzicky blbě. Nešel jsem druhej den do školy, vymluvil jsem se, že mi je zle. Odpoledne zazvonění u branky. Stál tam Honza.

„Bál jsem se, co je s tebou. Jsi v pořádku?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Promiň. Odpusť mi to…, nerad bych přišel o někoho, s kým je mi fajn.“

„Dobrý, to já taky. Jen se musím naučit, že šelma se neprovokuje,“ usmál se.

„Tak jo,“ oddechl jsem si a natáhl ruku ke smíru. Nepřijal ji, udělal krok ke mně a obejmul mě.

„Fajn, tak zejtra,“ řekl a odcházel. Ještě se otočil a zamával mi.

V noci se mi o něm zdálo. Objímal jsem ho. Mé zuby na jeho krku. Ne kousnout, políbit, olíznout…

Ten sen byl teda hodně mokrej.

Takže jsem byl v blbý situaci. Zamilovanej. Do kluka.

Nechtěl jsem o něj přijít. A nechtěl jsem to na něj vybalit. Jeden den ho málem zakousnu a druhej den…

Ve škole v klidu, naše odpolední běhání taky. Jen to bylo takový vzájemný hlídání se. Po očku. Nenápadně jsme po sobě pokukovali.

Jednou po běhání jsme se vydejchávali a vykecávali a pomalu se vraceli, když najednou z něj vypadlo: „Víš, to, jak jsi…,“ naklonil štíhlej krk a přejel si po něm rukou a mě polilo horko. „Víš,“ řekl, „nějak jsem nebyl schopnej to pobrat. Hlavně to, že mě to vlastně vzrušilo…“

Otočil jsem se k němu, objal ho, přiblížil se k jeho krku, jemně do něj kousl a pak jsem ho políbil. Dlouze.

A tak vlastně od tý doby končilo každý naše běhání. Ale komu stačí jenom líbačka, že jo…

Příležitost k něčemu jinýmu se objevila až koncem listopadu.

V německejch zemích už začaly adventní trhy (je to kšeft, tak začínaj už nejmíň deset dní před vlastním adventem) a rodičové se rozhodli si udělat radost prodlouženým výletem do Norimberku. Chtěli nás vzít taky, ale já se vymluvil, že v maturitním ročníku mě určitě nepustěj ze školy (na ty trhy se jelo se už v pátek ráno), tak ať vezmou Hanku, tý to určitě vyjde. Hanka měla docela radost. No a já měl na tři dny barák. Musel jsem se kontrolovat, abych se blbě neusmíval, když se loučili.

Honza doma řek, že se bude o víkendu učit u kamaráda. Jestli mu to sežrali, to nevím. Každopádně v pátek odpoledne zazvonil, vyběhnul po těch našich strmejch schodech od branky ke dveřím, já je otevřel a hned mu vrazil pusu, chytil ho a táhnul za sebou do mýho pokoje. Začali jsme se vzájemně svlíkat. Samozřejmě, že já, protože jsem byl doma, tak jsem byl nahej okamžitě, zatímco jemu jsem stačil tak leda svlíknout svetr.

„Počkej,“ odstrčil mě.

„Co je, co se děje?“ nechápal jsem.

„Chci si tě prohlídnout,“ zasmál se, dal hlavu na stranu a začal mě obloukem obcházet. Stál jsem s tvrdým pérem, na kterým už byla kapička… Honza se na ni díval: „Jo, takhle jsem si tě představoval.“

Natáhl ruku, chytil mě za péro, přitáhl si mě…

Podíval jsem se mu do očí a ztratil jsem se v nich a věděl jsem, že tady už chci bejt ztracenej napořád. Serval jsem z něj oblečení a padli jsme na postel.

Křičeli jsme oba rozkoší, bylo to jedno, prázdnej barák, sousedi daleko…

Usnuli jsme až k ránu, propletení, slepení potem a nejenom jím…

Vzbudilo nás docela ostré ranní světlo. Honza se na mě podíval tak nějak unaveně a omámeně, políbili jsme se.

„Potřebuju osprchovat…“

Osprchovat jsme se šli společně. No, myslím, že si tu noc ještě trochu prodloužíme…

Vylezl jsem mokrý ze sprchy, že se utřu.

„Hele, koukej!“ křiknul najednou Honza a ukazoval na moje ťápoty na podlaze. Voda na otiscích tlap se přelévala, slévala a vytvářela otisk normálních lidských stop. Honza zkusil šlápnout na podlahu – normální lidská ťápota. Rozzářeně se na mě podíval.

Vyběhli jsme z koupelny a nemohli se nabažit stop na podlaze chodby.

„Hele, sníh!“ vykřikl Honza. Vrhli jsme se k oknu. Zasněžená zahrada. Za plotem přecházela slečna Civettová. Podívali jsme se na sebe s Honzou a oba jsme dostali stejnej nápad. Hodili jsme na sebe oblečení a vyběhli ven na zahradu. Bosí.

Běželi jsme k plotu.

„Slečno Civettová! Slečno Civettová! Helejte!“ Tancoval jsem ve sněhu a ukazoval na lidské stopy. Slečna se usmívala.

„A víte co? Nám vůbec nevadí, že jsme trochu jiný!“ křičel jsem. Objali jsme se s Honzou a začali se líbat.

Koutkem oka jsem zaregistroval pohyb. Jako by na višni začaly rašit pupeny…

Slečna višeň pohladila po větvi a zašeptala: „Spinkej. Spinkej, neboj, o nic nepřijdeš.“ A pak se otočila k nám: „To je dobře. Ale měli byste domů, ať nenastydnete.“

Honza se mi podíval zblízka do očí: „To bysme měli, domů, do postele…“

Se smíchem a řevem jsme běželi do domu.

Jsme trochu jiný. Trochu. Nám to nevadí.