Kérka

Ten den měl Albert už od rána takový divný pocit. Něco jako šimrání v žaludku, divný neklid, pocit očekávání něčeho, co má přijít. Něco podobného, jak míval jako malý kluk na Štědrý den ráno, napětí, natěšení… Jako když se má stát něco hezkého, zajímavého.

V práci bez problémů (prodával v obchodě se sportovními potřebami), pár žertíků s kolegy, čas uběhl a šel domů. Pěšky, neměl to moc daleko a vždycky se rád prošel. Kousek před domovem se zarazil. Téhle výlohy si nikdy nevšiml. Výrazný černý nápis TATTOO. Ve výloze fotografie tetování různých lidí. Albert měl k tetování vždycky trochu ambivalentní pocit, většina tetování má dost mizernou výtvarnou úroveň, ale některé obrázky jsou fakt úžasné. Vůbec nevěděl, jak stisknul kliku a vstoupil.

Uvnitř bylo lehátko a křeslo, stolek, na kterém bylo několik alb s výtvarnými návrhy. Otevřel první – nápisy čínským písmem. Tomu nikdy nevěřil. Člověk si myslí, že má vytetováno „Klidná síla“, a ve skutečnosti to je „Slepičí polévka s nudlemi“. Vzpomněl si na příběh Angličana, který si nechal vytetovat nějaký drsný nápis na ruku čínskými znaky, a když se servírka v čínské restauraci smála, tak jí přinutil nápis přečíst. Měl tam: „Toto je vážně ošklivý mladík“. Znaky by si Albert nenechal vytetovat nikdy.

Otevřel druhé album. Krásné realistické romantické obrázky rytířů, zvířat, draků…

Ozvalo se zakašlání. Ani si nevšiml, že v koutě stojí drobný asiat. Na sobě červenou halenu s motivem čínských draků. Vypadal v ní skoro jako karikatura asiata, jako když oblečení stírá tvář. Zapamatujete si, co měl na sobě, ale ne to, jak vypadá. Naklonil hlavu na stranu: „Prosím?“

Polekaný Albert málem upustil album.

„Promiňte. Přemýšlel jsem, jestli bych si něco nenechal udělat na rameno… Asi jsem spíš vešel ze zvědavosti.“ Zaklapl album a otočil se k odchodu.

„Pro vás?“ zamyslel se asiat. V ruce se mu objevilo několik papírů, které Albertovi podával. Ten je váhavě přijal.

Hned první obrázek ho zaujal. Postava stojícího kluka v džínách a triku; uvolněný postoj, palce rukou zakleslé o kapsy. Stejný účes jako Albert. Ten obrázek se mu líbil: „Tenhle je pěkný.“

Asiat se na něj díval: „Vaše duše. Chcete ho?“

Albert rozpačitě pokrčil rameny: „Asi ano.“

„Sundejte triko a posaďte se,“ ukázal na křeslo. „Levé rameno?“

„Co? Teď hned?“

Asiat pokýval hlavou.

Albert stáhl triko. Co dělá za šílenost? Složil se do křesla.

Tatér se u něj objevil s šálkem v ruce: „Čaj.“ Nabyla to nabídka, to znělo jako příkaz.

Albert se napil. Trpká tekutina mu moc nechutnala, ale měl najednou pocit uvolnění, zklidnění…

Zavřel oči. Nic necítil. Usnul.

Vzbudil se, až když uslyšel: „Hotovo.“ Nebyl si vůbec vědom, jak dlouho to trvalo. Venku už byla tma. A ani nevěděl, jak se dostal domů. Svlékl se. Čerstvé tetování na rameni překryté nějakou fólií. Zapadl do postele a hned usnul.

Vzbudil se brzo ráno pocitem nedostatku vzduchu. Lapal po dechu, pocit, jako když mu někdo tiskne něco na obličej. Vyletěl z postele, otevřel okno, nepomohlo to. Neovladatelně mu vyletěla ruka a strhla fólii, která kryla tetování. Pocit dušení hned ustoupil. Chytil se za krk a zhluboka se nadechl. Teda, co tohle bylo? Zavrtěl hlavou a šel do koupelny. V zrcadle si prohlédl své tetování. Divný, vůbec nebolelo… a vypadalo, jako by ho tam měl odjakživa. Kluk v uvolněném postoji se na něj díval z levého ramene a Albert si najednou uvědomil, že má jeho rysy. Dopodrobna. Bylo to jako jeho fotografie. Znovu zavrtěl hlavou a usmál se na tetování: „Čau, Kérko!“

Zamrkal. To se mu snad zdálo. Musel to být nějaký optický klam v zrcadle. Vypadalo to, jako když postavička na jeho pozdrav odpověděla kývnutím hlavy.

Podíval se na hodinky – času dost, v práci otevírají v devět…

Udělal si k snídani čaj a vzal si housku s paštikou. Přemýšlel, jaké překvapení bude jeho kérka pro Lukyho. Brnkne mu ještě před odchodem do práce.

Vzal mobil a zavolal. Vymáčkl to? Zkusil to znova a Luky znova hovor nevzal. Zkusí to znova o pauze v práci…

Když se objevila volnější chvilka, tak v práci vytáhl mobil a zkusil znovu zavolat. A znovu Luky hovor vymáčkl. Napsal esemesku: „Co se děje?“

Za chvilku přišla odpověď: „Končím, rozcházíme se.“

To snad ne! Proč? Najednou?

Znovu zkusil zavolat, ale Luky to vymáčkl a na další zavolání už byl nedostupný, zřejmě vypnul telefon.

Rozchod? Proč? A nemá ani tolik odvahy, aby o tom mluvil? Esemeskou…

Albert zašel do skladu, posadil se na přenosné schůdky a rozbrečel se, obličej v dlaních.

Ruka na rameni. Zdena, kolegyně, fajn holka.

„Hele, co se děje? Co tě rozhodilo?“

„Rozešel se se mnou Luky. Esemeskou…“

„No, to je dobrá krysa. Hele, jestli je schopnej udělat tohle, bůhví, co by tě s ním čekalo. Nakonec možná budeš rád, že jste se rozešli… Vybreč se, umej voči a vrať se, ať nikdo neremcá.“

Poplácala ho po rameni a odešla.

Zvednul se. Asi má pravdu. Otřel obličej a šel na prodejnu.

Zaslechl, jak se Petr od kasy ptá Zdeny, co se děje.

„Rozešel se s ním přítel.“

„Ježiši, buzny to moc řešej. Kdybys mi ty řekla, že se rozcházíme, tak já to vezmu v klidu.“

„Jo, jen mě by nikdy nenapadlo si s tebou cokoli začít,“ ušklíbla se na něj Zdena.

Směnu dokončil v podivném polovědomí.

Ani nevěděl, jak se dostal domů. K večeři si udělal míchaná vajíčka na topince. Umýt, vyčistit zuby a zalehnout. Zaspat to…

V koupelně se podíval do zrcadla. Pohled mu sjel na levé rameno. Kérka seděl na něčem, co bylo náznakem schodu, obličej v dlaních. Přece není možné, aby se tetování samo měnilo!

Opatrně na tetování sáhl. Nic. Smýt nejde, je to tetování… Vzpomněl si, co řekl ten asiat, když si Albert vybral obrázek. Řekl: „Vaše duše.“ Bude to odrážet to, co se s ním děje? Zítra do toho studia musí zajít.

Nemohl dlouho usnout, všechno se mu točilo v hlavě… Nakonec usnul tak tvrdě, že ráno málem zaspal. Vyletěl z domu, kafe a sušenku koupil z automatu u obchodu. I v práci byl docela fofr, takže směna uběhla, ani nevěděl jak.

Domů pěšky. Zastaví se v tom tetovacím studiu, má na toho asiata spoustu otázek. Procházel ulici, ale nějak ji nepoznával. Zastavil se. Tady to přece bylo…

Stržený štít, slepá okna výlohy zalepená zevnitř starými zažloutlými novinami. Nakoukl do vedlejší trafiky.

„Prosím vás, tady vedle bylo tetovací studio…“

„To si musíte plést. Vedle už je zavřeno strašně dlouho. Naposled tam byla zelenina, ale to je snad třicet let…“

Odešel domů úplně zmatený.

Postupně si začal zvykat. Udělal ještě pár pokusů o kontakt s Lukym, ale marných. Tak se přestal snažit. Prostě to vzal tak, že ten vztah skončil a nemá cenu nad tím přemýšlet. A zvyknul si i na to, že jeho tetování může vypadat každý den jinak. Kérka se postupně postavil do své původní ležérní polohy a Albert se začal zase cítit uvolněně a klidně. Všechno přebolí…

Najel zase svůj běžný rytmus – práce, domov, práce…

Jeden den si Albert v prodejně všiml světlovlasého kluka, který se trochu bezradně rozhlížel.

„Můžu pomoct?“ oslovil ho.

„Já… chtěl bych batoh…“

„Sportovní, turistický nebo takový na běžné nošení do města?“

„Spíš ten městskej.“

„Tak ty máme tamhle,“ vedl kluka k výběru batohů.

Kluk se na něj díval a zasmál se: „To je dobrý tetování…“

Albert se podíval na svoji levou ruku. Vypadalo to, jako když Kérka je skrčený a snaží se nazvednout rukáv, aby zpod něj mohl vykukovat na kluka.

Albert rukáv trochu povytáhl a usmál se na kluka: „Jo, von je zvědavej…“

Kluk se zase zasmál.

„Tak který batoh by to mohl být?“

„Ten modrej nahoře vypadá dobře,“ vybral si kluk.

Albert si přitáhl jejich vratké schůdky, vylezl na ně a natáhl se pro batoh. Sundal ho, ale jak se na schůdkách otočil, schůdky se zakymácely, on ztratil rovnováhu, noha mu podklouzla a letěl na zem. Pád zbrzdil rukou, pěkně ho v ní zabolelo.

Vyděšený kluk mu pomáhal vstát.

„Moc se omlouvám,“ řekl Albert, „ale batoh máme dole!“ A podal ho klukovi.

„Neudělal sis něco? Vypadalo to dost ošklivě.“

„Ne, to bude dobrý,“ snažil se usmívat Albert, ale bolestivá grimasa ho usvědčovala ze lži.

„Mrzelo by mě, kdyby ses kvůli mně zranil.“

„To je dobrý,“ řekl Albert a zasmál se: „Nebo mám vylézt pro jinej?“

„Ne, tenhle je dobrej.“

Doprovodil kluka k pokladně. Kluk zaplatil a ještě se po Albertovi ohlédl. Ten mu zamával bolavou rukou, aby předvedl, že je všechno v pořádku. Kluk zamávání oplatil.

Do večera zápěstí oteklo. Albert si ho zkusil stáhnout elastickým obinadlem, ale vázat ho jednou rukou moc nešlo.

Ráno se vzbudil s oteklou bolavou rukou ve volném obvazu. V koupelně juknul na rameno. Kruci. Kérka měl ruku na závěsu a s ortézou. Zavolal do práce, že jede k doktorovi. A pak do práce přijel s ortézou a přivezl neschopenku.

„Je prej to jen naštíplá vřetenní kost, řekli mi, že kdyby byla zlomená, tak bych musel na operaci, nebo šest týdnů sádra. Takhle to snad bude kratší,“ sdělil vedoucímu.

„Ach jo. Alberte, budeme muset sepsat protokol o úrazu, stalo se to v práci. A nějak rozhodit tvoje směny…“

Sepsali protokol a Albert se šel nudit domů a učit se dělat věci levou rukou. Je to hrozné, jak obyčejné věci, které člověk dělá automaticky, jsou najednou těžké…

Ale nějak si zvyknul, naučil se.

Když byl na kontrole u doktora, zastavil se v práci.

„Vypadá to dobře, za týden by mě mohli uschopnit.“

„To je fajn,“ zasmála se Zdena. „Hele, ptal se tu po tobě nějakej blonďák. Když jsem mu řekla, že jsi v neschopnosti, tak se ptal, jestli to je po tom, jak jsi upad.“

„Ptal se po mně?“ udivil se Albert.

„No jinýho Alberta tu nemáme.“

„Jak věděl jméno?“

„Hele, ty ses možná i bacil do hlavy,“ odtušila Zdena. „Asi takhle, ne?“ A cvrnkla se do cedulky se jménem, kterou měla přicvaknutou na triku.

„A cos mu řekla?“

„Jo, že máš úraz. Vypadal hodně vyplašeně. Řek, že ho to strašně mrzí, a vypad.“

„Díky…“

Za týden se Albert skutečně vrátil do práce. A ten samý den se objevil i světlovlasý kluk.

„Ahoj. Tak jsi byl přece jen zraněnej po tom pádu, že jo. Omlouvám se, bylo to vlastně kvůli mně…“

„Neomlouvej se, byly to blbý schůdky. Už máme jiný. Ty jsi za to nemoh.“

Kluk tam stál plný rozpaků. Bylo vidět, že něco chce, ale že neví jak na to. Rozhlédl se po nejbližším regálu: „Hele, myslel jsem, že bych si koupil nějakej kettlebell, takovej jako na domácí posilování…“

Natáhl ruku a samozřejmě hmátl hned po osmnáctikilovém. Skoro si vykloubil ruku.

„Možná bude lepší koupit dva menší,“ navrhl Albert. „Teprve potom vzít nějaký těžší…“

„Jestli můžu něco navrhnout,“ vmísila se jim do hovoru Zdena, které stála s našpicovanýma ušima opodál, „tak by to nejlepší bylo teď nekupovat nic, zkusit si zajít do fitka, tam zjistit, co vyhovuje, a teprve pak si něco koupit na doma.“

„Hm, tak jo… Je tady nějaký fitko blízko?“

„To u obchoďáku je blbý a přecpaný, já chodím jinam, sice jen občas… Dám ti adresu,“ navrhl Albert.

„Možná bude nejjednodušší to rovnou ukázat. Albert končí v šest, tak by vám to moh ukázat cestou domů. Kdyby vám popisoval cestu, tak byste možná nenašel nic,“ sdělila Zdena.

„Tak jo, budu v šest před vchodem!“ usmál se kluk a mizel.

Zdena se zadívala na Alberta trochu s despektem: „Seš hajzlík, nebo jen natvrdlej? Ten kluk sem přišel za tebou, ne nakupovat a ty bys z něj vytáh prachy za něco, co možná ani nechce… Je, chudák, docela nesmělej… Von nesmělej, ty natvrdlej, někdo vás musí strčit k sobě.“

Albert na ni koukal s vyvalenýma očima.

„Fakt jsem natvrdlej…“

A kluk čekal před vchodem už chvíli před šestou.

Druhý den na Alberta Zdena vystartovala hned, jak přišel do práce: „Tak co, jen jsi ukázal cestu, nebo to nakonec bylo rande?“

„Bylo to rande,“ zatvářil se zasněně Albert.

„Povídej. Přeháněj!“

„Nic. Jmenuje se David, studuje, je mladší než já a je fakt… roztomilej. Jo, to je asi to slovo… Je fakt hodně nesmělej.“

Albertovi se to líbilo. Luky byl hodně dominantní, občas to vypadalo tak, že zkouší, co ještě Albert snese. A tady se mu najednou líbila představa jakéhosi Alberta Ochranitele, Alberta Dobyvatele, rytíře… Po prvním rande zamilovanej až po uši. Ale došlo mu, že na Davida nemůže rychle, nemůže ho hned zatáhnout k sobě domů…

„Vzbuď se! Otvíráme!“ zasmála se Zdena.

David od toho dne už vždycky čekával na Alberta na konci jeho směny.

Albert si všiml, že Kérka má mnohem sebevědomější postoj, zvednutou hlavu… Jednou ráno si všiml, že Kérka má lehce natočenou hlavu a na krku…Večer po návratu natočil v koupelně hlavu. Ten cucflek měl na stejném místě jako Kérka.

„Albe? Chtěl bych tě pozvat příští středu na večeři. Teda, ne k nám, ale že bysme si šli někam sednout…“

„Můžem. Copak se děje, že si chceš někam sednout?“

„Mám narozky, tak jsem je chtěl s tebou oslavit.“

„Dobře…“ A to bylo všechno, co řekl. Ono se dvěma jazyky v puse už ani nic říct nemůžete.

Vracel se domů. Tak nějakej hezkej dárek k narozeninám…

Najednou si všiml – obchod vedle trafiky opět otevřený! Ale není to tetovací studio. Zábavná pyrotechnika? Udělal krok dovnitř. Přivítal ho s úsměvem drobný asiat v košili s motivem vybuchujících rachejtlí. Albertovi byl povědomý…

„Přejete si něco na oslavu?“

Albert potřásl hlavou: „Ne, promiňte, to byl spíš omyl…“

„Vystřelovací konfety? Třeba na oslavu narozenin? Když je vystřelíte, tak na vás prší štěstí,“ nabízel prodavač s úsměvem a podával Albertovi papírovou trubku. Albert si ji vzal.

„Nebudete litovat!“ usmíval se prodavač.

Doma sedl k počítači a začal vybírat dárek. Jedna věc se mu zalíbila. Dobrý, to stihne do příští středy přijít!

Dárek přišel včas.

S Davidem se domluvili, že si Alberta vyzvedne u něj doma a pak společně vyrazí.

Ve středu po sedmé hodině zazvonil zvonek.

David se rozhlížel, byl u Alberta poprvé…

„Něco pro tebe mám,“ vylovil Albert dárek a podal ho Davidovi.

Ten roztrhl papír a otevřel krabičku. Náhrdelník z kroucené lesklé kůže se stříbrným přívěskem ve tvaru Thorova kladiva.

„Ten je krásnej… Děkuju,“ řekl David a natáhl se pro pusu.

„Počkej ještě,“ vzpomněl si Albert. Vytáhl papírovou trubku, natáhl ruku. „Hodně štěstí!“ řekl, políbil Davida a odpálil konfety. Oba zasypalo množství drobných zlatých papírků. Podívali se na sebe, rozesmáli se a oba řekli současně: „Ty vypadáš!“

Měli toho plné vlasy. Z oblečení to šlo okartáčovat, z vlasů to moc nešlo.

„Takhle nemůžem mezi lidi,“ řekl Albert a zadíval se na Davida. Jak se bude tvářit na jeho návrh?

„Tohle chce sprchu a umýt hlavu…“

David se díval na Alberta a pomalu se mu pusa roztahovala do úsměvu: „Dobře. Kašlem na večeři…, jdeme do sprchy.“

Svlékli se, vlezli do vany a zatáhli zástěnu.

„Posaď se, umeju ti vlasy,“ řekl David.

Albert si klekl zády k Davidovi. Ten mu nalil šampon do vlasů a začal je lehce masírovat. Sprchou spláchl šampón a zlaté třpytky.

„Teď ty mě,“ požádal David. Klekl před Alberta čelem k němu. V očích mu bleskly ohníčky, protože přímo před obličejem měl Albertovo vztyčené péro. A ve chvíli, kdy mu Albert nalil do vlasů šampon a začal ho vtírat, tak ho vzal do úst a začal se jemně pohybovat v rytmu Albertových rukou. Albert zasténal.

„Dělám to dobře?“ zeptal se David.

„Skvěle…,“ chrčel Albert.

Spláchl šampon, vyklouzl z Davidových úst, klekl si proti a usuškou si oba vzájemně vysušili vlasy, otřeli se… Albert chytil Davida a odnesl ho do postele.

Za souboje jazyků v ústech mu ruka sjela po zádech na drobný zadek, ozkoušel jeho pevnost a pak pomalu zajel prstem k horké rozdychtěné dírce, začal ji masírovat a cítil pohyby proti…

Když cítil, že už bude připravená, přetočil Davida na záda, podložil polštářem a opatrně zatlačil… David ho sledoval očima, ve kterých byla zvědavost, rozdychtěnost, důvěra… Trochu syknul. Albert se zarazil.

„To nic,“ řekl David a začal se pohybovat proti. Albert se na něj položil. Štěstí. Absolutní štěstí. A nevnímal už nic jiného, jen Davida.

Albert se ráno vzbudil. Chvíli sledoval obličej na polštáři vedle. Zavřené oči. Pár drobných pih na nose. Natáhl se a políbil špičku nosu. Pusa se roztáhla do úsměvu: „Já nespím.“

„Ale můžeš. To já budu muset do práce…“

Vstal a došel do koupelny. Podíval se do zrcadla. Na jeho levém rameni… Kérka tam nebyl sám. Na Albertově levém rameni se objímali dva kluci.

A tohle tetování se Albertovi už nezměnilo.