• Ron
Stylromantika
Datum publikace8. 9. 2019
Počet zobrazení1766×
Hodnocení4.78
Počet komentářů16

Jeho vymakaný tělo se na žhavým slunci lesklo potem. Díval jsem se na něj tak, jako už mockrát před tím. Fakt krásnej pohled. Opálená kůže, kérka na lopatce olepená pískem, svaly v pohybu. Nemusel by makat jako nevolník, on tady tomu všemu šéfoval. Denny, teda Profesor Dennis Maynard, vedoucí výzkumu na týhle Bohem zapomenutý písčitý planině. Drsňák s dlouhejma tmavejma vlasama v culíku, kterej se nebojí žádný práce. I proto se přidal k makáčům, odkrývajícím svrchní vrstvu zeminy v místě nedávno objevenýho antickýho pohřebiště.

Dvě doktorandky vedle mě pod celtovým přístřeškem, naším hlavním stanem, ho hltaly očima taky. A dokonce si o něm něco potichu šuškaly. Nalil jsem si z plechový konvice další hrnek oslazenýho mátovýho čaje, kterým nás obšťastňovali domorodci. Kvůli tomu cukru do sebe budu muset napumpovat víc inzulinu, ale auto, co jelo pro balenou vodu, se ještě nevrátilo a já měl žízeň jak pouštní zmije. Popošel jsem k plánu vykopávek. Vibroval pod nápory silnýho větru, kterej mi neskutečně lezl na nervy. Ztěžoval nám práci, a když ještě zesílil, trhal celtový stříšky na cucky. Viděl jsem, že jižní část areálu už byla odkrytá a práce v hrobkách pomalu končily. Exkavovaný ostatky odcestovaly letadlem do hlavního města k dalšímu zkoumání, rituální nádoby a drobný šperky, většinou stříbrný, měl Denny zdokumentovaný a zamčený v pancéřovejch bednách, připravenejch k transportu v kamionu ostrahy.

„Tak mládeži, nechtěli byste taky hnout prdelema?” zavolal na studenty, opřenej o lopatu, jak nějakej mexickej nádeník. I slovník měl stejnej, asi aby nám dal najevo, že ho vychovala ulice. Nebejt sportovního stýpka pro nadějný atlety, nevystudoval by. Jeho matka měla sotva na něco do huby, ne na prestižní univerzitu pro syna. Ještěže synek pekelně rychle běhal a blbej taky zrovna nebyl, spíš naopak.

Než jsem hnul prdelí já, udělal jsem si pro sichr glykémii, aby moje hodná inzulínová pumpa věděla, jak mě udržet při životě. Dávkovala mi do těla nepřetržitě krátkodobej inzulín, takže jsem si ho nemusel píchat jako kdysi. Taky jsem si nemusel tolik hlídat jídlo, ale ze zvyku jsem sladký prostě nejedl a když, tak jedině slazený medem. Mátovej čaj s cukrem byl můj první hřích od chvíle, kdy jsem jako desetiletej zdrhnul do cukrárny. Nebyl jsem schopnej pochopit, proč sladký nesmím a mí kámoši jo.

Skupinka mladejch nadějí archeologie už se neochotně rozptýlila mezi vykopávkama. V hlavním stanu zůstal jen Jimmy, náš ajťák a fotograf v jednom. Tvořil si nějakou tabulku v MacBooku a čekal, až ho zavoláme k dalšímu kolosálnímu objevu starýho hrnce. Studenti už se rozdělili do dvojic. Každá dvojice měla přidělenej svůj sektor, kde pod celtama prosejvala písek a pátrala po všech titěrnostech, co nám tu Antika zanechala. Otráveně jsem se loudal za studentem Paulem, se kterým jsme měli přidělený pískoviště číslo dvacet jedna. Práce s ním mě vůbec nebavila, byl nepozornej a pořád mlel jen o tom, kolik holek stihl o víkendu vopíchat. Přitom mu bylo fuk, že lopatkou poškodil krásnou stříbrnou náušnici, a kdybych včas nezasáhl, možná by ji i přehlídl.

„Paule, ty se přidáš k holkám a pokusíš se nic nezkurvit a Rick pomůže mně. Váš sektor počká,” ozval se Denny, pořád srostlej s lopatou, jako by se s ní narodil. Srdce mi poskočilo nadšením. Jeho tmavý oči se mi propalovaly do mozku. Asi mi četl myšlenky. Takovej pohled jsem u něj viděl poprvý. Zrychlil jsem, jako bych se bál, že si to rozmyslí. Bejt vybranej jako spolupracovník Dennyho při odkrejvání největší hrobky na pohřební planině se nestávalo každej den. Sice jsem byl po Dennym služebně nejstarší, ale právě proto jsem dostal na hlídání nepozornýho Paula. Ten se na mě nevraživě podíval a obě doktorandky si málem odplivly. Moje popularita spadla jak meteorit. To mi ale bylo fuk. Byl jsem vyvolenej, a to mi stačilo.

„Kde chceš začít?” stál jsem nad nahrubo odkrytým hrobem, kterej byl podle předběžnýho průzkumu napěchovanej šperkama a rituálníma předmětama. Všichni jsme mu říkali hrob vladaře.

„To ani nechtěj vědět,” prohodil Denny tiše a hodil po mně tím svým šoustacím úsměvem, kterej holkám zvedal tlak. A nejen holkám. Pak chytl lopatku, po mně hodil smetáček a štětec a seskočil do vykopaný prohlubně. Stáhl jsem si tričko, přesunul si inzulinovou pumpu na pásku dozadu a následoval ho. Tuhle práci jsem měl rád. Nikdy jsme nemohli vědět, na co narazíme. Geofyzikální průzkum nám sice odhalil, v jaký hloubce a poloze je tělo pohřebný, ale všechny detaily jsme neznali.

Bylo to jako detektivka, opatrně odkrejvat vrstvu po vrstvě vnitřek hrobky a nic neprošvihnout. Pokaždý opatrně očistit štětcem nález, nechat ajťáka, aby to zdokumentoval asi tak na padesáti fotkách a nákresech, opatrně to vyhrabat a jako oltářní svátost odnýst do hlavního stanu.

Práce s Dennym byla skvělá, ale taky mě stála pěkný sebeovládání. Kdo to měl vydržet skoro dvanáct hodin denně vedle tak nádhernýho chlapa? Už na univerzitě jsem na něm mohl oči nechat, ale to jsem nebyl zdaleka sám. Denny byl obletovanej holkama, i když se o něm říkalo, že je víc na kluky. S žádným jsem ho ale nikdy neviděl. Asi si dával na akademický půdě pozor a svý sexuální preference považoval za svou soukromou záležitost. A měl pravdu. Když se ale pohyboval do půl těla nahej a zpocenej těsně vede mě v tom omezeným prostoru, byl jsem z něj úplně na větvi.

Soustředit se na práci byl očistec. Denny mě pozoroval a určitě si četl každou mou hříšnou myšlenku. A že jich bylo. Představivost mi jela na plný obrátky a nějaký antický kosti a šperky, ke kterejm jsme se postupně prokopávali, mi byly úplně ukradený. Mnohem víc mě zajímala boule v Dennyho kalhotách. Když jsem si představil, co se tam skrejvá, změkly mi kolena, ale ztvrdlo něco jinýho.

Denny by musel bejt slepej, aby si toho nevšiml. Změřil si mě tím svým pohledem a pak se mi bezostyšně zadíval přímo do rozkroku. Cejtil jsem, jak se mi krev žene do slabin, a ocas mi ztvrdnul ještě víc. Přišel ke mně a suverénně se o mě otřel tou svou boulí. Položil mi ruce na půlky a přimáčkl se ke mně.

„A helemese, tak to byla pravda,“ ušklíbl se. „Synáček našeho univerzitního mecenáše je na chlapečky.“

Srdce mi tlouklo jako šílený. Dělal si ze mě srandu, nebo co? Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásek, jen jsem mu upřeně zíral do očí a čekal, co bude. Jestli se mi začne vysmívat, tak to nedám. Takovej frajer nejsem. On mě ale začal něžně hladit a mazlit se se mnou. Zavřel jsem oči a celej se tomu poddal. Tý chvilce, kdy svět kolem prostě nebyl. Položil jsem mu hlavu na rameno a nechal se unášet něčím neskutečně krásným.

„To mě těší,“ zašeptal po chvilce. „Já si myslel, že si ty drbny dělaj srandu. Jsem moc rád, že jsi tu se mnou,“ sklonil se a dal mi letmou pusu. Pak mě pustil a zadíval se na mý svalnatý břicho, ne ale kvůli pekáči buchet. Když si mě na sebe přimáčkl, musel cejtit mou hadičku s jehlou.

„Nesere tě to?“ nebral si vůbec servítky. To byla příjemná změna, většinou kolem mě všichni chodili po špičkách a o tom, že jsem diabetik, nepadlo ani slovo. Možná kdybych měl rohy, kopyto a ještě jeden ocas na prdeli, bylo by to pro mý okolí přijatelnější.

„Už ani ne,“ pokrčil jsem rameny. Co jsem mu asi tak měl říct? Diabetes mi diagnostikovali v pěti letech. Nenáviděl jsem se už třicet let, ale transplantaci slinivky jsem odmítal. Takhle to bylo pořád jednodušší než do sebe cpát imunosupresiva a čekat, co za svinstvo mě sejme, jako bych měl AIDS.

„A při sexu to děláš jak?“ šel Denny rovnou k věci.

„Nech se překvapit,“ mrknul jsem na něj a vykroutil se z jeho objetí. Kdyby nás takhle někdo načapal, nebylo by to vůbec příjemný.

Večer v baru jsem čekal, že se Denny nějak projeví, ale jestli mě chtěl dusit ve vlastní šťávě, dařilo se mu to dokonale. Popíjel svou whisky, zatímco já pil minerálku s citronem. Záměrně jsem si nesedl vedle něj, ale nevydržel jsem se na něj nedívat. Musel jsem bejt čitelnej jak slabikář pro malý dětičky, ale Denny dělal, jako by se nic nestalo, jako by mi uprostřed antický hrobky nedal pusu. Klidně flirtoval nejen s oběma doktorandkama, ale i s číšnicí a ani jednou se na mě nepodíval. Bylo mi příšerně jak odkopnutýmu psovi. A pak se někam vytratil a já tam zůstal sedět a připadal si jako úplnej idiot. A navíc pěkně žárlivej idiot.

Podepsal jsem účet v baru. Už ze zvyku jsem platil pití celýmu týmu. Můj fotřík cvakal vykopávky, tak já aspoň chlast. Odešel jsem otráveně do svýho pokoje, abych si lízal rány na duši. Rozsvítil jsem, překvapenej, že je v pokoji zhasnuto. Nesnášel jsem lízt do temnýho prostoru. Proto jsem nechával svítit aspoň lampu u televize. Celý dny a občas i noci, když jsem nemohl spát. Pokojská ji nejspíš zhasla.

Seděl tam! Nahej, tělo jako antickej bůh. Nohy rozhozený, abych měl dobrej výhled na všechno, co jsem cítil při polibku uprostřed hrobky. Byl si jistej, že přijdu sám. Nepromluvil, nemusel. I já byl zticha. Nezajímalo mě, koho podplatil, aby se mi do pokoje dostal. Pro mě bylo důležitý, že tam je, a bylo zbytečný něco říkat. Přešel jsem k němu a prostě si klekl mezi jeho nohy. Zlehka si přejížděl po ocasu rukou, předkožku staženou. Nabídl mi fialovej lesklej žalud. Naslinil jsem si ho jazykem a pak ho objal rty a chvíli se s ním mazlil. Přitom jsem zhluboka nasával jeho vůni, chlapskou a divokou. Neskutečně mě vzrušoval.

Chvíli mě nechal to svý nádherný péro kouřit, ale pak se zvedl z křesla a vytáhl mě na nohy. Pevně mě objal a probojoval se mi jazykem do pusy. Už zase se mi z něj podlomily kolena. Byl jsem z něj úplně vyřízenej. Ten nádhernej chlap, po kterým jsem toužil tak dlouho, je tu teď se mnou nahej a vzrušenej a celej jen můj. Bylo mi jedno, jestli to je na jednu noc nebo navždy. Chtěl jsem ho! Teď a tady. Možná jsem se dával lacino, jenže to mi bylo ukradený.

Zapadl jsem do koupelny a Denny se natáhl na postel a pořád si pohrával s tím svým pěkným ocasem. Byl akorát, prostě dokonalej a mně bylo úplně jedno, jestli bude chtít jen vykouřit, nebo mě vobtáhne. Chtěl jsem ho na jakejkoli způsob.

Vypnul jsem inzulínovou pumpu a vytáhl tenoučkou jehličku, zavedenou do podkoží kus od pupíku. Po těch letech už jsem o ní ani nevěděl. Už dávno jsem se tou maličkou věcí, co mi nahrazovala nefunkční slinivku, smířil. Při sexu jsem ji ale odpojoval a dost mejch chlapů ani nevědělo, že jsem diabetik. Skočil jsem pod rychlou studenou sprchu. Ocas jsem si trošku pohonil, už jsem se nemohl dočkat. A Dennymu jsem se chtěl předvýst v plný polní.

Znovu jsem mu zaklekl mezi roztažený nohy. Klacek mu vyzývavě trčel ke stropu a já si s ním chtěl chvíli hrát. Kouřil jsem rád a dívat se přitom na takhle nádhernýho chlapa, spokojeně vrnícího blahem, bylo za odměnu. Zhluboka dejchal a pomaličku mi přirážel do krku v rytmu, kterej jsem já určil. Prohýbal se v bocích a jeho břišní svaly se přitom zatínaly a vlnily. Byly pokrytý drobnejma krůpějemi potu. V pokoji bylo i uprostřed noci horko a stropní ventilátor moc nepomáhal.

Když se jeho dech i přírazy zrychlily, přestal jsem a přitiskl se k němu celým tělem. Chtěl jsem víc než ho jen vykouřit. Otíral jsem se o něj svým tvrdým ocasem a pak si na něj obkročmo sedl a začal ho dráždit mezi svejma půlkama.

„Nevěděl jsem, jestli to budeš chtít, ale štěstí přeje připravenejm,“ usmál se a natáhl pro gel, co si přinesl s sebou.

Klekli jsme si na posteli a on si začal hrát se mnou. Jednou rukou mi honil péro a prsty druhý masíroval díru a okolí. Blaženě jsem vzdychal, na to místo jsem byl hodně citlivej. Stačilo se mě dotknout a byl jsem v sedmým nebi. Párkrát mi projel ocasem mezi půlkama a pak do mě konečně vniknul. Nepopsatelná slast se mi rozlila celým tělem. Všechno se ve mně sevřelo. Chlupy na těle mi stály jak po zásahu proudem. Husina, že i pralinky by záviděly. Přirazil jsem, abych už ho v sobě měl celýho. To byl pro Dennyho impuls, aby začal přirážet. Nejdřív pomalu, ale to dlouho nevydržel. Zrychloval a za chvíli už mě šoustal šílenou rychlostí. Pořád ale myslel i na mě a honil mi zkušeně a dokonale ocas. Naše vzdechy a zakrátko i nadržený mručení naplnilo prostor a my se blížili vrcholu. A když Denny skoro zařval, několikrát prudce přirazil, sevřel mě a začal stříkat, byl jsem ve chvíli taky. Postříkal jsem prostěradlo a bylo mi to úplně jedno. Ať si pokojská myslí, co chce.

Padl jsem jak podťatej na druhou půlku postele a Denny na mě. Vzepřel se na lokty a díval se, jak pod ním zhluboka oddechuju.

„Tohle jsem strašně moc chtěl,” jeho černý oči se usmívaly. „Pěkně tě vyřídit a pak se s tebou mazlit celou noc,” políbil mě.

Objal jsem ho a polibek mu oplatil, jazykem pořadně hluboko do pusy.

„Dobrej plán,” otočil jsem ho na záda a vstal z postele. Byl jsem po tom výkonu pěkně zpocenej.

Do sprchy jsme šli spolu a Denny se začal vyptávat na mou krabičku dávkující inzulín. Bál se, abych neměl nějaký problémy, když jsem si ji kvůli němu odpojil.

Zavrtěl jsem hlavou. „Při sexu si ji nikdy neberu, ale v noci ji mít musím. Dávkuje mi pořád denní nebo noční inzulín. Glukometr jí pošle glykémii a ona už si dávku vypočítá sama.“

„A kdyby se ti rozbila?“ zeptal se a přitom mi něžně pod sprchou masíroval záda i zadek.

Natáhl jsem se do skříňky a ukázal mu, jak funguje inzulínový pero. Měl jsem ho pro sichr s sebou. Člověk nikdy neví.

***

Třetí den práce jsme konečně měli kliku. Hned ráno jsme narazili na překrásnej prsten, ale ne stříbrnej jako v ostatních hrobech. Ten náš byl z ryzího zlata se smaragdem a dokonale zachovalej.

Když jsme ho donesli do hlavního stanu, seběhli se všichni, a hlavně holky měly oči navrch hlavy. Ten šperk byl úžasnej. Tak jemná práce a dokonalý zdobení se hned tak nevidělo. Kolem velkýho smaragdu se ovíjel tepanej had a vavřínový ratolesti. Bylo nám jasný, že hrob vladaře jsme pojmenovali správně, protože tak nádhernej šperk mohl vlastnit jenom bohatej šlechtic.

Denny byl ve svým živlu a nadšenejm studentům dával přednášku o vlivech helénskýho a římskýho šperkařství. Já už to všechno znal, doktorát z historie jsem měl víc než dva roky. Poslouchal jsem napůl ucha řeči u stolu a jedl přitom kuřecí kari sendvič se salátem, co mi připravili ráno v hotelu. Jedna z výhod mejch prachů, že se o mě hotelovej kuchař staral jak o vlastního. Chystal mi diabetickou dietu a dělal, že ho to ohromně baví, vymejšlet jídla tak, aby se z toho moje inzulínová pumpa nezavařila.

„Hele, jak je malej,” zalítlo ke mně od stolu. „Buď tady vládlo dítě, nebo ženská.“

Zvedl jsem se s pusou plnou kuřecího masa s dresingem, oslazeným místo cukru kapkou medu. Kuchař byl fakt šikovnej, protože tak dobrou kari omáčku jsem ještě nejedl. Poznámka jedný z doktorandek mě zaujala. Sice jsem ten prsten měl několikrát v ruce, ale toho, že není pro chlapa, jsem si vůbec nevšiml. Díval jsem se spíš na vzhled a posuzoval stáří a všechny vlivy Egypťanů, Římanů, Řeků a Etrusků, co utvářely mistrovství zdejších šperkařů.

„Dobrej postřeh, vždyť i kostra nám při geofyzikálním průzkumu přišla malá,“ připomněl Denny to, co jsem dávno vypustil z hlavy jako nedůležitý.

„Třeba tu máme hrobku princezny,“ přispěl jsem i já svou troškou do mlýna. Vzal jsem se stolu prsten a zkusil si ho. I na moje štíhlý dlouhý prsty byl malej. Dostal jsem ho sotva na druhej článek malíčku.

„No super, pro princezny jsem měl vždycky slabost,“ Denny vstal a mrknul na jednu z doktorandek. Choval se jak lehkomyslnej sukničkář a štval mě tím. Věděl to a stejně se nezměnil. Tvrdil, že klame tělem, jenže já věděl, že to je v něm. Tiše jsem dojídal sendvič, zatímco Denny zkoušel studenty. Chtěl po nich přibližný určení stáří prstenu. Když byl spokojenej s tím, co mládež vypotila, prsten zabalil a obřadně zamkl do trezoru. Dával tam všechny šperky, než je přenesl do pancéřovejch transportních beden. To ale dělal až na poslední chvíli.

V hlubší vrstvě hrobky princezny jsme narazili na další zlatý šperky. Zase dokonale zachovalý, dokazující, že žena v hrobce něco znamenala. A pak jsme konečně odkryli kostru a s ní celou tu zlatou nádheru. Princezna byla pohřbená s čelenkou ze zlata, perel a rubínů. Vedle lebky ležely překrásný náušnice a zbytky vlasů zdobily zlatý pásky a řetízky. Na levým humeru byly dva náramky ve tvaru hada, na pravým jeden, ale širokej a zdobenej perlama.

Když jsme to všechno očistili, zůstal jsem tam stát s otevřenou hubou. Tolik antický nádhery jsem viděl snad jenom v muzeu. Okolo se postupně objevili studenti, který přilákaly naše výkřiky nadšení a rituální tanec Jimmyho, když běhal kolem hrobu a dokumentoval nálezy. Díval jsem se na Dennyho, jak tam mlčky stojí a zírá dolů. V tu chvíli jsem byl děsně šťastnej, že jsem v týhle písečný prdeli světa s ním.

Studenti se začali nabízet, že pomůžou odnýst šperky do hlavního stanu. Jako by se jich chtěli aspoň dotknout. Celkem jsem je chápal, něco takovýho vidí člověk jen jednou v životě. I já se radoval jak malej parchant na Vánoce. Ta povznesená nálada ostatních mě nakazila. A pak Dennyho úsměv. V tom všeobecným veselí se ke mně přimáčkl:

„Dneska to oslavíme,” hodil po mně ten svůj šukací pohled a já mu ho oplatil. Bylo to poprvý, co se nějak projevil na veřejnosti.

Naše soukromá oslava ale musela počkat. Trvalo věčnost, než se každičkej kousek drahýho kovu nafotil pod světlem, popsal a zabalil. Všichni se šperků chtěli dotknout, vyzkoušet si je. Holky si přikládaly k uším náušnice, zkoušely náramky, kluci potěžkávali čelenku a odhadovali její cenu. Chovali se jak banda puberťáků a ne jako archeologové a historici.

Náš ajťák Jimmy mezitím fotil jak o život a Denny na všechno dohlížel. Taky podepisoval jako šéf výzkumu všechny papíry, aby se žádnej nález nedal zatlouct a aby ani perlička nechyběla. Byl jsem rád, že nemám jeho zodpovědnost. Sice jsem tady byl nejvyšší autorita přes historii, ale on byl vedoucí výzkumu. Nabídl jsem se, že jim pomůžu s balením šperků, ale Denny mě poslal do hotelu. Že prý mám jet slavit s ostatníma a odpočinout si. Přitom na mě mrknul, takže jsem pochopil, že mě čeká náročná druhá směna.

V hotelovým baru se Denny objevil, když jsem pil druhou Bloody Mary. Zbytek týmu už byl pěkně v náladě, ale já chlast fakt moc nemusel. Všichni si o mně proto mysleli, že jsem divnej. Mně ale nedělal dobře.

„Bavíte se dobře?” zahlaholil Denny s rozpřaženejma rukama, jako by objímal celej svět. Hned byl středem pozornosti. Naše hlavní hvězda večera. Miláček davů ve svým živlu. Byl extrovert a provokatér, můj dokonalej protiklad. Možná i proto jsem ho obdivoval.

„Denny, lásko, dej si s náma Diplomatico,” zvaly ho hned obě holky. A on se nenechal dvakrát pobízet. Za minutu už seděl mezi nima a radoval se, že můžou chlastat až do rána, protože ten pitomec Rick to platí.

Nevěděl jsem, jestli víc nenávidím jeho, nebo sebe za to, že jsem mu nalítl. Byl jsem tam za úplnýho pitomce. Za kořena, co je každýmu jen pro smích, dobrej jen k tomu, aby vytáhl zlatou platební kartu, kdykoliv se někomu zamane. Dopil jsem krvavou Mařku, řekl na baru, ať mi to všechno přípíšou na účet, a potichu se vytratil do tmy.

K areálu vykopávek to bylo deset kiláků autem, ale pěšky zkratkou jenom tři. Sice to byla strmá kozí stezka, ale za měsíční noci docela schůdná. Vůbec jsem nevěděl, co mě to chytlo, ale asi jsem to přezírání chtěl Dennymu vrátit. Prostě jsem ho chtěl vytrestat, vyděsit, že se mi něco stalo. Ubližoval mi, tak mě napadla úplně pitomá dětinská pomsta. Cejtil jsem se hrozně a bylo mi smutno. Naletěl jsem jako důvěřivej idiot. Jenže co taky čekat od tak nádhernýho chlapa? Vždycky byl proutník, aspoň se to o něm říkalo. Možná měl můj ujetej psychouš pravdu. Možná jsem si sám sebe nevážil.

Asi po dvou kilácích mě sebelítost a nasrání přešlo. Došlo mi, že se Denny prostě chová tak jako před tím, než mě začal šoustat. Klamal tělem, aby nikoho nenapadlo, že je na kluky. Z nějakýho důvodu mu záleželo mnohem víc než mě na tom, aby se náš vztah neproflák. A pak jsem na to přišel. On se bál, aby ho nevyrazili z univerzity. Mně to mohlo bejt fuk. Díky mýmu fotříkovi si na mě nikdo netroufl. Denny byl ale obyčejnej řadovej zaměstnanec. Sice profesor, ale takovejch bylo dvanáct do tuctu. Dokud si nezíská jméno nějakým významným objevem, nebyl nikdo. Potřeboval hrobku princezny, aby se vyšvihl mezi elitu.

Došel jsem až na náhorní planinu k vykopávkám. Původně jsem to tam chtěl otočit a jít zase zpátky, ale když už jsem tu byl, napadlo mě, že se kouknu do hrobky. Otevřel jsem si bránu kartou a ze zvyku zamával strážnejm ve velkým karavanu. Uvnitř byl pult s monitorama, protože areál vykopávek sledovalo nepřetržitě spousta kamer. Párkrát už jsem měl tu čest si záběry prohlídnout. I hrobku princezny hlídaly tři kamery.

V hlavním stanu jsem si vzal lopatku a štětec. Napadlo mě, že odkreju kus nohou, který byly pořád pod nánosem písku. Nález šperků nás pěkně zdržel. Denny bude mile překvapenej, když udělám práci navíc. Rozsvítil jsem si silný reflektory nad hrobkou a pustil se do toho.

Zabral jsem se do práce tak, že jsem nic nezaslechl. Chlap, co seskočil do hrobky, mě dokonale překvapil a jeho brutální útok ještě víc. Rána do hlavy mě poslala k zemi. Napůl omráčenej jsem se chtěl otočit na záda. Blbej nápad, udělalo se mi hůř a poblil jsem se. Mezi slzama jsem nad sebou uviděl maskovanou postavu. Obrovskej chlap, co měl pořádnou sílu. Přišpendlil mě na zemi, vyrval inzulínovou pumpu a rozflákal ji o šutry. Pak mi sebral mobil, kterej obsloužil stejně.

„Myslíš, že to bude stačit?” na okraji hrobky se objevil druhej zakuklenec.

„To si piš. Ta banda sem jezdí na osmou. Než ho najdou, bude po něm.”

„Tak dělej, musíme sebou hodit. V tý hrobce je zlata na kamion.”

Neznámý hlasy, neznámý postavy. Surový vykradači hrobek, co po sobě nenechávaj svědky. Jsem v šílenym průseru!

Kopanec kanadou do spánku mý temný úvahy vypnul.

Probuzení bylo bolestný a hrozný. Hlava mě bolela jako střep a žaludek se bouřil i při mrkání, natož při pohybu. Chtělo se mi pořád zvracet, ale všechnu krvavou Mařku už jsem ze sebe dávno vyhodil.

„Nehejbej se, doktor říkal, že máš bejt v klidu. Už sem jede a poldové taky,” Dennyho ustaranej obličej se objevil nade mnou.

„Kde ses tady vzal?” nádherná úleva mi vehnala slzy do očí. Rozbrečel jsem se jak baba.

„Klídek, už jsi v bezpečí, lásko,” řekl mi něžně a pohladil mě po tváři. „Hledal jsem tě a Jimmy mi řekl, že jsi buď tady, nebo ti někdo šlohnul vstupní kartu. A pak jsem se docela zadejchal, když jsem letěl do hotelu pro to tvý inzulínový pero. Těch šest kiláků tím krpálem dolů a nahoru jsem zmáknul za dvacet minut. Dobrý ne?” usmíval se, ale v očích měl spíš obavy.

„Šneku! Nevím, proč ti platili stýpko za atletiku,” blbej pokus o vtip.

„Co tě to napadlo, jít sem v noci?”

„Nechtěl jsem, aby tady byla Její Výsost sama,” usmál jsem se. Pak jsem k Dennymu natáhl ruku, aby mi pomohl se posadit. Rozhlížel jsem se jako vyvoraná myš. Ty hajzlové mě vytáhli ven z hrobky až k obrovský hromadě šutrů. Tam to narafičili tak, že jsem zakopnul a rozbil si nejen makovici, ale i pumpičku. Šikovný grázlové, asi by jim to prošlo. Předpokládal jsem, že kamery vyřadili. Mělo mi bejt hned divný, že se v areálu nesvítí a ochranka není u brány. Nejspíš jsem byl ve svým vlastním světě, když jsem lezl dovnitř. Rovnou do rány zlodějům. Grázlové ale nevěděli o skrytejch kamerách, který jely na vlastní zdroje a navíc bezdrátově. Všechno, co se v areálu vykopávek dělo, bude určitě uložený na několika discích.

„Ztratilo se něco?”

„Copak já vim?” Denny pokrčil rameny. „Seru na nějaký vykopávky. Tobě šlo vo krk. Kdybys mi neřekl vo tom inzulínovým peru, asi by to bylo ještě zajímavý. Než by do týhle prdele dojela sanitka, bylo by možná po tobě. Ať žije civilizace. Ta antická byla dál než současná.”

„A jaks věděl, kolik dávek mi máš dát?”

„Tvýmu glukometru se v pokoji asi děsně stejskalo. Zdálo se, že alarmem zboří barák. Použití tý věcičky je dokonale blbovzdorný, na to mi univerzitní vzdělání stačilo. A dávku inzulinu mi posvětil po telefonu i doktor.”

Zmoženě jsem si lehl zpátky do písku. Můj glukometr měl nastavený časy, kdy se mám měřit, abych nezapomněl. I tak jsem furt zapomínal, hlavně uprostřed tak vzrušující práce jako odkrejvání antický hrobky. Proto jsem si dal alarm pěkně nahlas.

Konečně se dostavil doktor a samozřejmě taky poldové. Měli snahu ze mě začit tahat rozumy, ale doktor i Denny je ke mně nepustili. Chvíli to vypadalo, že pojedu do špitálu, ale představa místního lazaretu ze šestnáctýho století byla jak z hororu. Stačil jeden telefonát domů a ujištění, že nová inzulínová pumpa přiletí prvním letadlem. To doktora přesvědčilo, že totální průšvih je zažehnanej.

Skončili jsme s Dennym v mý velký posteli. Ránu na zátylku jsem měl sešitou a tu od kanady na spánku jsem si chladil ledem. Měl jsem otřes mozku, takže doktor se hned ráno chystal přijít na kontrolu. Asi třicetkrát mi opakoval, že mám bejt v klidu, a Denny se rozhodl, že mě nespustí z očí. Přitom mi prozradil, že zloději se pokusili vykrást trezor, ale to se jim nepovedlo. Tak aspoň prohledali hrobku princezny, jestli tam něco nezůstalo. Poničili, co se dalo. V hrobce nezůstal kámen na kameni a kostička u kostičky. To bylo možná horší, než kdyby šlohli trezor i se šperkama.

Bylo mi z toho smutno, ale Dennyho přítomnost to trochu vylepšovala. Ještě lepší by ale bylo, kdyby se furt nevyptával, proč jsem tam nahoru na planinu šel.

„Protože’s mě nasral,” kapituloval jsem, vytočenej jeho zvědavostí.

„Ale ale, milostpán nám žárlil?”

„Jo, já na tohle nejsem zvyklej.”

„A co jsem teda měl podle tebe dělat? Na škole nikdo neví, že jsem na kluky, a od holek věčně nemám pokoj. Měl jsem snad vyhlásit rozhlasem, že jsem do tebe už aspoň dva roky zabouchnutej? Víš, jak jsem byl šťastnej, když z našeho slovutnýho vedení vypadlo, že financování výzkumu přebírá tvůj otec a ty tady na to budeš osobně dohlížet? Jenom jsem si furt nebyl jistej, že jsi taky na kluky.”

Musel jsem zamrkat, abych zahnal další slzy úlevy. Na obličeji se mi usadil spokojenej úsměv. Teda spíš jsem se asi hodně pitomně uculoval. Kdyby Denny věděl, kolik práce mi dalo, přimět fotříka k tomu financování výzkumu. A to všechno kvůli němu, protože na začátku roku hrozilo, že mu zavře univerzita kohouty úplně. Lhal jsem fotříkovi, že tahle planina skrejvá poklad, a to se nakonec ukázalo jako pravda.

Denny ležel vedle mě, opřenej o loket. Stačilo zvednout ruce, obejmout ho a stáhnout na sebe.

„Strašně jsem po tobě toužil, proto jsem tady,” přiznal jsem mu konečně. Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Chlapi, který jsem doteď měl, byli spíš na sex než na vztah. Dvě tři noci a šlus, anebo kamarádi, co taky rádi. „Seš první, vo koho jsem fakt stál,“ vypadlo ze mě nahlas. Ta šlupka do makovice se na mě asi kapánek podepsala.

„Stál?“ Denny mi klidně sáhl mezi nohy. „Spíš bych řekl, že stojíš,“ usmál se odhodil ze mě deku. „Klidně lež a vodpočívej,“ podíval se mi do očí. „Já se o tebe postarám.“

Stáhl mi předkožku, sklonil se a vzal můj tvrdej kolík do pusy.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (64 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (64 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (71 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #16 Odp.: Hrob princeznyRon 2019-11-10 18:25
Alianore, díky. Jo, jsem romantik. Hrozně rád někoho zachraňuju, aspoň v knížkách a povídkách. :-)
Citovat
+3 #15 Odp.: Hrob princeznyAlianor 2019-11-09 17:43
Líbí se mi, jak originálně zasazuješ děj do různých prostředí. Máš skvělé nápady. Po Kieranovi bych nevěřil, že dokážeš být takový romantik :lol: Shodou okolností píšu taky povídku, kde má kluk cukrovku, ale v 30 letech min. století bohužel ještě žádná pumpa neexistovala. Každopádně jsem se z komentářů dozvěděl pár podstatných inf. takže i za toto děkuji.
Citovat
+5 #14 Odp.: Hrob princeznyRon 2019-09-11 08:54
Zdendo, to máš pravdu. A Denny byl ve stejný situaci, když ho tam našel. Panika a úprk pro inzulínový pero do hotelu.
Zmetku, smutnej příběh.
Citovat
+7 #13 Odp.: Hrob princeznyZdenda tb 2019-09-11 05:32
Ron: a to je to, kolik z nás s ní má zkušenosti? Minimum. Tudíž být na místě násilníků, tak si myslím totéž - nemá krabičku, je tuhej. A že to může být i jinak...
Citovat
+6 #12 Odp.: Hrob princeznyzmetek 2019-09-10 21:02
Cituji Ron:
Děkuju moc, pánové, jsem potěšen. Já romantiku moc psát neumím, tak jsem to prostě chtěl zkusit. :-)
Zdendo, když nahoru, tak právě ten inzulin. Ale jak už tady psal zmetek, to není zdaleka takovej průšvih. Já zažil několikrát vykopávání dveří u diabetiků, co se třeba zapomněli najíst, nebo zkolabovali po větší tělesný aktivitě. A párkrát jsem se řitil s náhradníma klíčema do bytu příbuzný, protože ty bezpečnostní umí otevřít asi jen URNA.

Jo, to je průser. Kluk, diabetik, kterej si dal záhul na kole, dorazil domů...a pak nikdo neví, protože bydlel sám, našli ho v hypoglykemii a skončil jak bezhlavej jezdec...divnej preparát...když mu dáš jídlo, spolkne ho, ale jinak nic...Cukrovka dokáže bejt strašná svině a když jí někdo trochu nerespektuje..trochu jsem ujel. Takže znova - tahle pohádka je hezká a baví mě.
Citovat
+7 #11 Odp.: Hrob princeznyRon 2019-09-10 11:34
Děkuju moc, pánové, jsem potěšen. Já romantiku moc psát neumím, tak jsem to prostě chtěl zkusit. :-)
Zdendo, když nahoru, tak právě ten inzulin. Ale jak už tady psal zmetek, to není zdaleka takovej průšvih. Já zažil několikrát vykopávání dveří u diabetiků, co se třeba zapomněli najíst, nebo zkolabovali po větší tělesný aktivitě. A párkrát jsem se řitil s náhradníma klíčema do bytu příbuzný, protože ty bezpečnostní umí otevřít asi jen URNA.
Citovat
+8 #10 Hrob princeznykikiris53 2019-09-09 19:27
Slušné, velmi slušné čtení. Hmm.... už čekám jak to dopadne dál. :roll:
Citovat
+8 #9 Odp.: Hrob princeznydavid80xx 2019-09-09 18:16
Páni to bylo hezký. Sice jsem doufal v Indiho, ale tohle bylo stejně dobrý. Vlastně lepší, žádný vypůjčený hrdina, ale úžasnej sexy profesor. Na vzdělaný sexy chlapy já slyším (ehm cítím.). Dík.
Citovat
+7 #8 Odp.: Hrob princeznyZdenda tb 2019-09-09 14:03
Pro mne, jako laika, nic nestandardního, byť v kuzu agresorů, myslím úplně stejně. S cukrovkou mám jen zkušenost, že se píchá inzulín a že se hlídá strava. Jakmile hladina cukru letí někam, je to průser. Když dolů, pomůže kostka cukru (jedna naše učitelka nás na to upozornila, protože ji měla, tak kdyby náhodou něco) , když nahoru, netuším.
Za mě plný počet. Jako vždy... :lol:
Citovat
+9 #7 Odp.: Hrob princeznyRon 2019-09-09 10:29
Nebi, děkuju, těší mě, že se ti ta růžová pohádka líbí. Já to psal pro někoho, abych mu udělal radost. On má tyhle příběhy rád. :-)
Saaviku, ve hře byly různé nápady, co by se asi tak mohlo u hrobu stát, včetně osvobození ducha princezny a přistání mimozemšťanů. :lol: Jenže já jsem tak hrozný realista, že tahle témata nechám těm, kdo o nich psát umí.
Citovat
+9 #6 Odp.: Hrob princeznySaavik 2019-09-09 01:09
Vlastně jsem se tu chtěl jen kouknout ale jak jsem se začetl, tak jsem už nepřestal.
Skoro jsem čekal, že ta princezna na něj z toho hrobu jukne, možná by ho to položilo líp, než ten kopanec. Minimálně by to míň bolelo.
Citovat
+8 #5 Odp.: Hrob princeznynebi 2019-09-08 21:10
V životě se dějou věci, že by člověk nevěřil. Tak proč ne i něco takhle krásně na růžovo. Já mám ráda romantiku a dobré konce. Moc hezký příběh Rone, díky.
Citovat
+9 #4 Odp.: Hrob princeznyRon 2019-09-08 20:46
Flicklip: Je to v romantice, takže to může být růžové. :-)
William: Pokračování nebude. Nebylo by o čem. ;-)
Zmetek: Já vím, ale aby ho tou pumpou předávkovali, na to nemají mentál. :lol: A jaks napsal, šlo o něco jinýho.
Citovat
+7 #3 Odp.: Hrob princeznyzmetek 2019-09-08 20:34
Moc hezký. Hyperglykemie by ho nezabila tak rychle, hypoglykemie by byla rychlejší a horší, takže s vypnutou pumpou by mu to mohlo trvat i dýl jak 24 hodin...
Ale nebudu hnidopich, tady šlo o něco jinýho, že jo. A to se povedlo moc dobře. Díky.
Citovat
+6 #2 Hrob princeznyWilliam 2019-09-08 19:48
Zaujímavé čítanie, ak bude pokračovanie, veľmi by ma to potešilo.
Citovat
+7 #1 Bylo to krásné.Ficklip 2019-09-08 19:35
Trochu růžové, ale účel to plní. (-:
Citovat